ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.98.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 98/2022-1273
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 3. 2022 o dovolání, které podal obviněný P. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 8 To 219/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 47/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 3 T 47/2020 , byl obviněný P. K. uznán vinným ze spáchání jednak přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, jednak přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku (body I., II., IV. a V.), a přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku (bod III.). Za to byl podle §329 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
2. O odvolání obviněného P. K. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 8 To 219/2021 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 5. 10. 2021 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. e), g), h) trestního řádu. Obviněný namítl, že ve věci existuje extrémní rozpor mezi fakticky provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními soudů. Dále namítl, že skutkový stav zjištěný soudem nenaplňuje zákonné znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, neboť předpokladem pro naplnění subjektivní stránky přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 trestního zákoníku je mimo jiné to, že pachatel jedná v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch. Tato otázka však byla podle názoru obviněného v řízení opominuta. Sama A. D., které se mělo týkat způsobení škody anebo újmy, nikdy ani v průběhu řízení neuvedla a ani netvrdila, že by jí měla nějaká škoda nebo újma vzniknout. Jednání obviněného nebylo vůbec způsobilé přivodit mu jakýkoli neoprávněný prospěch. Skutečnosti popsané obžalobou a převzaté soudy jsou v rozporu se samotným pravdivým vyjádřením A. D., že v plném rozsahu ruší své trestní oznámení, vyjádření z výslechu v přípravném řízení i další vyjádření u soudu. Podle obviněného soudy dovodily jeho trestní odpovědnost chybně jako odpovědnost za následek, který ani nenastal. Obviněný rovněž namítl, že soud aplikoval hmotné právo na skutek, který nebyl totožný se žalovaným skutkem. Podle obviněného je evidentní, že proti jeho osobě nemělo být vůbec vedeno trestní řízení, neboť bylo nepřípustné, když došlo jen k porušení předpisu „nižší právní síly“, tedy pokynu policejního prezidenta o provádění lustrací. Případ měl být řešen maximálně v rámci kázeňského řízení. Zjevně se jednalo o řešení vzájemných citových vztahů mezi mužem a ženou, kdy oba vůči sobě chovali citové vazby. V daném případě tak došlo k justičnímu omylu.
4. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 5. 2021, č. j. 3 T 47/2020, zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí s tím, aby věc byla vrácena Policii České republiky a řešena jako kázeňský přestupek.
5. Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že obviněný opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a kterou shrnul ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. S těmito námitkami se již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Podle názoru státního zástupce skutkové okolnosti zakládající úmysl obviněného popsal nalézací soud ve výroku svého rozsudku způsobem dosti úsporným, nicméně vyplývají z odůvodnění rozsudku. K tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1311/2016 a na usnesení publikované pod č. 15/2021 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr. Podle státního zástupce nejsou ve věci vadná ani skutková zjištění, když soudy řádně odůvodnily, proč nakonec považovaly výpověď svědkyně D. za převážně nevěrohodnou a proč proto opřely svá skutková zjištění pouze o listinné důkazy a o výpovědi ostatních svědků. K námitkám vztahujícím se k zachování totožnosti skutku a nepřípustnosti trestního stíhání obviněný nic bližšího neuvedl. Státní zástupce dále podrobně prezentoval svůj názor, proč by znak skutkové podstaty obou trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, popsaný v zákoně jako jednání „v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou (závažnou) újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“, měl být nadále označován jako úmysl přesahující objektivní stránku trestného činu. K námitce obviněného, že porušení pokynu policejního prezidenta může být řešeno pouze kázeňsky, odkázal státní zástupce na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2021 sp. zn. 7 Tdo 482/2021.
6. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
7. Obviněný P. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
9. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) a h) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
10. Již na tomto místě je třeba uvést, že dovolání obviněného se vyznačuje nebývalou nepřehledností a nezřídka i nesrozumitelností, kdy některé námitky jsou na různých místech textu i vícekrát opakovány, jiné nejsou naopak doplněny žádnou argumentací, a u některých není zřejmé, kam obviněný svými výhradami směřuje. V této souvislosti je nutné poukázat na omezený rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu rozhodujícího o dovolání. Neplatí zde tzv. revizní princip přezkoumávání. Nejvyšší soud přezkoumává z podnětu dovolání (nepostupuje-li podle §265i odst. 1 trestního řádu) zásadně jen ty výroky napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo podáno dovolání, a to v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Je to právě dovolání, jímž dovolatel vymezuje obsah a rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu (viz §265i odst. 3 až 5 trestního řádu) a jež musí dovolacímu soudu skýtat dostatečně kvalifikovaný podklad pro samotný přezkum napadeného rozhodnutí a případné prolomení jeho právní moci.
11. Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu . Ten je dán v případech, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Jde o situace, kdy ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1, 4 trestního řádu nebo v §11a trestního řádu, pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Žádné takové výhrady vztahující se k nepřípustnosti trestního stíhání však obviněný v dovolání neuvedl. Podle názoru obviněného je pouze evidentní, že proti jeho osobě nemělo být vůbec vedeno trestní řízení, neboť bylo nepřípustné, když došlo jen k porušení předpisu „nižší právní síly“, tedy pokynu policejního prezidenta o provádění lustrací. Takové obecné tvrzení zjevně deklarovanému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu neodpovídá.
12. Pokud jde o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu, z dovolání podaného ještě před koncem roku 2021 není zřejmé, zda jej obviněný uplatnil ve znění účinném do 31. 12. 2021, nebo od 1. 1. 2022. Jelikož obviněný v dovolání žádným způsobem neargumentoval proti uložení nepřípustného trestu ani proti trestu uloženému ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, vycházel dovolací soud ze znění §265b trestního řádu účinného od 1. 1. 2022.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu slouží k nápravě vad v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Jedná se o takové vady zjišťování skutkového stavu věci, které bylo s ohledem na právo na spravedlivý proces možné uplatňovat již před 1. 1. 2022, a to s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu v tehdejším znění. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz představují jednak procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
14. Takovými vadami však napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 4 netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad, s výjimkou pochybení nalézacího soudu spočívajícího v absenci provedení listinných důkazů na č. l. 110 až 112 v průběhu hlavního líčení. Po doplnění těchto listinných důkazů ve veřejném zasedání odvolací soud zdůraznil obsah provedených důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
15. Obviněnému nelze přisvědčit, že existuje rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy, natož extrémní. Stejné výhrady uplatnil obviněný již v předchozích stádiích trestního řízení, přičemž soudy se s jeho námitkami náležitě vypořádaly, a lze tudíž odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí. Hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky §2 odst. 6 trestního řádu. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu. Soudy obou stupňů rozhodně nevybočily při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu ze zákonného rámce. Ve vztahu k výpovědi svědkyně D. nalézací soud při hodnocení provedených důkazů přesvědčivě vysvětlil, proč její výpověď v hlavním líčení nepovažoval za věrohodnou. Obviněný byl bezpečně usvědčen zejména listinnými důkazy, svědeckými výpověďmi slyšených policistů, svědkyně S., svědků F. i L. Výhrady obviněného směřující proti skutkovému podkladu napadených rozhodnutí nemohou být opodstatněné.
16. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
17. Přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku se dopustí pachatel, který získá přístup k počítačovému systému nebo k nosiči informací a neoprávněně užije data uložená v počítačovém systému nebo na nosiči informací v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou újmu nebo získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku spáchá úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Skutkové podstaty obou trestných činů vyžadují, aby pachatel jednal „v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou (závažnou) újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“. Dovolací soud se zde přidrží pojmu pohnutka (motiv). Již jen proto, že státním zástupcem preferované označení „úmysl přesahující objektivní stránku“ neumožňuje rozlišení mezi obecně fakultativními znaky subjektivní stránky pohnutkou a cílem. Zatímco pro naplnění pohnutky postačuje úmysl eventuální (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1502/2014), s cílem je spojen výhradně úmysl přímý (viz §316 odst. 1 trestního zákoníku, dále např. Kratochvíl, V. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 258, a Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3087).
18. U obou trestných činů vystupuje pohnutka jako obligatorní znak subjektivní stránky skutkové podstaty. Obviněnému nelze přisvědčit, že v projednávané věci soudy tento znak opominuly. Ze skutkových zjištění lze dovodit jednoznačný závěr, že motivem jednání obviněného bylo opatřit si neoprávněný prospěch a způsobit svědkyni D. závažnou újmu. V tomto ohledu je popis skutku ve skutkové větě na některých místech poněkud zavádějící, když oním neoprávněným prospěchem označuje získání neveřejných informací o svědkyni. Samotné získání neveřejných informací o svědkyni však nebylo dostatečným důvodem (pohnutkou), který vedl obviněného ke spáchání trestného činu, nýbrž pouhým prostředkem k dosažení cíle. Tím bylo vyřešení jeho vztahu k svědkyni. V odůvodnění odsuzujícího rozsudku již je pohnutka obviněného uvedena výstižně. Obviněný byl motivován snahou o získání prostředků k pomstění se svědkyni D., popřípadě uskutečnění tlaku na svědkyni, aby se do vztahu vrátila. Konkrétní způsob nátlaku spočíval v tom, že obviněný za pomoci získaných informací v podstatě hrozil svědkyni D. zostuzením v médiích, odvetou za jakýkoliv odpor a totální informační převahou. U skutku pod bodem III. dehonestující informace o svědkyni D. navíc skutečně zveřejňoval. V případě skutku pod bodem V. požadoval intervenci ve věci své bývalé partnerky po R. L. Nedostatečný nebo nepřesný popis skutku ve výroku rozhodnutí však nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), jsou-li rozhodné skutkové okolnosti, z nichž vycházely soudy obou stupňů, podrobněji rozvedeny a konkretizovány alespoň v odůvodnění jejich rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
19. Pokud obviněný v dovolání opakovaně zdůrazňoval, že svědkyni žádná újma způsobena nebyla a ani on žádný prospěch nezískal, vycházel z mylného předpokladu, že znakem skutkových podstat přečinů zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku je také opatření neoprávněného prospěchu jinému. Tak tomu ovšem není (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 25/1975 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr.). Okolnost, zda byl trestnou činností pachateli či jiné osobě reálně opatřen prospěch, případně byla způsobena újma, má z hlediska dotčených skutkových podstat význam pouze pro posouzení povahy a závažnosti činu (nejde-li o naplnění kvalifikovaných skutkových podstat podle §329 odst. 2, 3 trestního zákoníku, resp. §230 odst. 4, 5 trestního zákoníku, což není projednávaný případ).
20. K námitce obviněného, že porušení pokynu policejního prezidenta může být řešeno pouze kázeňsky, protože jde o případ předpisu nižší právní síly a není zde obsažena žádná trestní sankce, lze v souladu se státním zástupcem přiměřeně odkázat na usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2016 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr. Závazný pokyn policejního prezidenta je interní normativní instrukcí, nikoliv obecně závazným normativním právním aktem. Proto sám o sobě není ani „jiným právním předpisem“ ve smyslu zákonného znaku uvedeného v §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Pokud však jednotlivá ustanovení citovaného závazného pokynu vymezují povinnosti policisty v souladu s příslušným zákonem, zejména zákonem č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákonem č. 361/2003 Sb., o služebním poměru bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, a nestanoví-li více povinností či omezení než zákon, na jehož podkladě byl pokyn vydán, pak se tím jen konkretizují zákazy, příkazy a povinnosti stanovené zákonem. Vykonával-li policista svou pravomoc v rozporu s takto konkretizovanými zákazy, příkazy nebo povinnostmi, lze u něj dovodit postup „odporující jinému právnímu předpisu“ i s poukazem na závazný pokyn policejního prezidenta.
21. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 23. 3. 2022
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu