ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1827.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 1827/2022-124
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce K. N. H., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 174 583 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 48/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2022, č. j. 19 Co 342/2021-100, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 174 583 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 38/2009. Předmětné řízení bylo zahájeno dne 8. 6. 2009 a skončilo dne 30. 11. 2020, trvalo tak 11 let a 5 měsíců. Na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 3. 2018, č. j. 15 C 198/2017-96, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2018, č. j. 19 Co 204/2018-140, žalovaná žalobci zaplatila zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 38/2009 částku 116 250 Kč a následně ještě částku 25 417 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 9. 2021, č. j. 43 C 48/2021-77, zamítl žalobu o zaplacení částky 174 583 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), v rozsahu výroku I, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé co do částky 100 000 Kč, včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované v §241a odst. 2 o. s. ř., a to řádné vymezení dovolacího důvodu (nesprávně vyřešené otázky hmotného či procesního práva) a předpokladů přípustnosti dovolání, pokud dovolatel pouze uvedl, že dovolání je přípustné, neboť napadeným rozsudkem bylo zasaženo do jeho základních práv. Z ustálené judikatury Ústavního soudu totiž vyplývá, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod, může založit přípustnost dovolání, ale tato možnost nikterak nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, a to mj. tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud odchýlil při řešení otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, kterou musí dovolatel vymezit. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb., a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3963/18). Dovolatel namítá porušení svých základních práv, aniž by ovšem konkretizoval otázky hmotného či procesního práva, které by měly být v dovolacím řízení přezkoumány. V této části je proto dovolání žalobce vadné, přičemž vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 věta první o. s. ř.), uplynula.
Dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné pro dovolatelem tvrzený rozpor s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, a ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, neboť Nejvyšší soud ve své judikatuře dospěl k závěru, že v případě bezvadného postupu soudu v posuzovaném řízení by nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za způsobenou újmu spočívající v porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě. Z toho důvodu je daná skutečnost již zohledněna v základní částce, z níž soudy při stanovení zadostiučinění vycházejí. Odvolací soud se tak neodchýlí od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, shledá-li postup soudů v posuzovaném řízení nikoliv natolik nesprávným, aby na jeho základě modifikoval stanovenou základní částku zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, nebo usnesení téhož soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011). Odvolací soud se tak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, pokud zohlednil, že jakýkoli průtah se sám o sobě projevuje do určité míry již v samotné základní částce, která je určena z celkové doby trvání řízení, tj. právě i z té jeho části, která je zatížena průtahy a z tohoto důvodu určil základní částku ve výši 16 000 Kč, kterou navíc zvýšil o 5 %.
Pokud dovolatel namítá rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, míjí se tato námitka s posouzením odvolacího soudu, který v rámci kritéria postupu orgánu veřejné moci neposuzoval zrušení rozhodnutí z důvodu závažné vady spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže založit ani tvrzení dovolatele, že komplexní zhodnocení jednotlivých kritérií lze učinit až po ukončení věci, kdy právě z tohoto důvodu nemůže být předešlé rozhodnutí o odškodnění probíhajícího řízení považováno za věc rozhodnutou a neměnnou, ale je nutno na takové odškodnění hledět jako na jakousi zálohu na budoucí odškodnění, ani jeho poukaz na průtahy v řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím, neboť ani v tomto případě se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, představované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2328/2015, z něhož vyplývá, že soud v případě dalšího uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, které již bylo dříve za jeho trvání posuzováno, bude při posuzování přiměřenosti délky řízení vycházet z celkové délky řízení, přičemž dospěje-li k závěru, že je třeba poskytnout přiměřené zadostiučinění v penězích, přizná zadostiučinění za tu fází řízení, jež nebyla v předchozím odškodňovacím řízení zohledněna. Jinak je třeba postupovat v souladu se stanoviskem pléna Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněným pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a nenarušit nezměnitelnost rozhodnutí v dřívějším odškodňovacím řízení. Odvolací soud tedy zohlední právě ty konkrétní okolnosti případu, jež se projevily v nyní odškodňované fázi průtažného řízení jako nové skutečnosti ve smyslu další délky posuzovaného řízení, a odůvodní, jaké bylo jejich působení v této fázi.
Dovolání taktéž není podle §237 o. s. ř. přípustné pro dovolatelem namítanou neadekvátnost stanovení základní částky ve vztahu k délce řízení a zvýšenému významu předmětu řízení pro účastníka, ani rozpor s principem proporcionality při stanovení základní částky vzhledem k neochotě soudů reflektovat celkový růst cenové hladiny, neboť ani v tomto případě se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud konstantně judikuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009), což není případ žalobce.
Ohledně posouzení přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ve Stanovisku ozřejmil, že „není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu §31a zákona č. 82/1998 Sb., popř. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů jako sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí, pod č. 209/1992, mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.“ Tento závěr lze obdobně vztáhnout na posouzení, zda bylo řízení extrémně dlouhé; ani v tomto případě totiž nelze obecně kvantifikovat, kdy je řízení již extrémně dlouhé, neboť i při zhodnocení délky řízení jako extrémní je nutno individuálně posoudit kritéria uvedená v §31a OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3320/2014).
Konečně ani otázka reflexe růstu cenové hladiny při stanovení základní částky zadostiučinění nemůže ve smyslu §237 o. s. ř. založit přípustnost dovolání, neboť vyšel-li odvolací soud ze Stanoviska, nijak se tím neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst, se Nejvyšší soud vyjádřil již v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 903/13) a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4059/19). Kromě toho z části VI Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii , stížnost č. 64890/01, odst. 72). Shodně jako Nejvyšší soud přitom na řešení předmětné otázky nahlíží též Ústavní soud, jak patrno např. z bodů 43 až 45 odůvodnění jeho nálezu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21. Nejvyšší soud nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nyní jinak.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 9. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu