ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2190.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2190/2022-384
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobců a) M. H. , nar. XY, a b) O. H., nar. XY, oba bytem XY, zastoupených Mgr. Michalem Štrofem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 157 340 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 16/2021, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2022, č. j. 62 Co 280/2021-367, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Každý ze žalobců se vůči žalované domáhal zaplacení částky 78 670 Kč s příslušenstvím (celkem tak žalobci požadovali částku 157 340 Kč s příslušenstvím), jakož i úroku z prodlení z částky 78 000 Kč za dobu od 9. 1. 2021 do zaplacení, a to z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jim byla způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 EC 357/2011.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 5. 2021, č. j. 19 C 16/2021-325, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit každému ze žalobců požadovaný úrok z prodlení z částky 78 000 Kč za dobu od 9. 1. 2020 do zaplacení, neboť uvedenou částku žalovaná každému z nich v průběhu řízení zaplatila (výroky I a II), přičemž ve vztahu k částkám 78 670 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výroky III a IV) a žalované uložil povinnost nahradit žalobcům náklady řízení vyčíslené na částku 30 910,40 Kč (výrok V).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III a IV jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), dále rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku V změnil tak, že žalobcům přiznal na nákladech řízení vedeném před soudem prvního stupně částku 39 951,50 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Ve vztahu k vyhovujícím výrokům o věci samé I a II nebyl rozsudek soudu prvního stupně podaným odvoláním dotčen, a v této části tak nabyl samostatně (odděleně) právní moci.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci včasným dovoláním směřujícím proti jeho výroku I, jež však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro jeho vady, zčásti pak jako nepřípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS. 4017/13). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť.
Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v §237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22).
Uvedeným požadavkům však podané dovolání vyhovělo pouze zčásti. Ve vztahu k dovolateli formulované otázce, zda lze přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě vždy bez dalšího snížit proto, že řízení probíhalo na více stupních soudní soustavy, totiž žalobci nevyhověli požadavku na spojení vymezené právní otázky s konkrétním důvodem přípustnosti podaného dovolání, neboť neuvedli, kterou ze čtyř možných variant přípustnosti dovolání upravených v §237 o. s. ř. považují za splněnou, a namísto toho se omezili toliko na polemiku se závěrem odvolacího soudu. Totéž platí i ve vztahu k otázce, zda a nakolik má soud rozhodující o nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě hodnotit efektivnost a účelnost postupu soudu v posuzovaném řízení a do jaké míry má toto hodnocení do výše předmětného nároku promítnout.
Dovolání žalobců tedy nelze v uvedené části věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Otázka, zda má být základní částka odškodnění navýšena, popřípadě stanovena při horní hranici doporučeného intervalu, v případě, kdy stát vytvořil komplikovanou procesní situaci svým nesprávným postupem, v důsledku čehož se posuzované řízení stalo extrémně dlouhým , tj. otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud dle názoru žalobců odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněným pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a rozsudkem ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, pak přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Přípustnost dovolání nemůže založit ani pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu zmíněného ustanovení. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině, stejně jako závěr o stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění, je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, jakož i při přezkumu formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což se v posuzovaném případě nestalo (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Výše uvedené platí rovněž pro závěr o tom, zda bylo řízení extrémně dlouhé či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3050/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1144/15, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2457/2020, nebo ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3261/2021).
Přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, zda lze přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě snížit pro složitost věci po stránce procesní i za situace, kdy je tato složitost zapříčiněna nesprávným postupem soudu nebo nesprávným postupem ostatních účastníků řízení, tj. otázka, při jejímž řešení se dle názoru žalobců odvolací soud rovněž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované Stanoviskem.
Dovolací námitka žalobců, podle které procesní složitost posuzovaného řízení měla být způsobena „výhradně v důsledku opakovaně nesprávného postupu soudu“ v tomto řízení, především vychází ze zpochybnění správnosti skutkového závěru, z něhož odvolací soud při posouzení věci vycházel (srov. bod 20 odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve spojení s bodem 5 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Tím však žalobci uplatňují nepřípustný dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 věta prvá o. s. ř. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nadto plyne, že se odvolací soud výslovně zabýval jak kritériem složitosti posuzovaného řízení, v rámci něhož přihlédl mimo jiné též k rozsahu a charakteru prováděného dokazování i k množství a povaze realizovaných procesních úkonů, tak i kritériem postupu soudu v tomto řízení, přičemž současně též objasnil, jakými úvahami se řídil při stanovení vzájemného podílu těchto kritérií na délce posuzovaného řízení, čímž vyhověl požadavkům, které Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, nebo v rozsudku ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012. Odvolací soud se současně neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, dospěl-li k závěru, že za situace, kdy postup soudu v posuzovaném řízení nebyl v závislosti na přijatém skutkovém závěru extrémně nesprávným (jak by tomu bylo např. v případě zrušení jeho rozhodnutí z důvodu závažných procesních vad, jakými jsou nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru), není nezbytně nutné základní částku zadostiučinění na základě kritéria postupu orgánu veřejné moci dále navyšovat, neboť nedostatky v postupu orgánu veřejné moci se již projevily v závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, a ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011).
Přihlédl-li pak odvolací soud při hodnocení složitosti posuzovaného řízení i k procesním komplikacím způsobeným jednáním další osoby odlišné od žalobců, která se řízení rovněž účastnila, přičemž tuto skutečnost promítl do závěru o jeho vyšší procesní složitosti, taktéž se od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil. V této souvislosti je namístě poukázat zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1028/2019, a rozsudek ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1500/2018, v nichž byl vysloven závěr, že jednání jiných účastníků řízení, než poškozeného, lze při stanovení přiměřeného zadostiučinění zohlednit pouze zprostředkovaně, a to ve prospěch státu v rámci kritéria složitosti řízení, pokud v důsledku tohoto jednání se řízení stalo procesně složitějším, případně též v neprospěch státu, pokud orgány veřejné moci na jednání jiného účastníka řízení vedoucí ke zjevnému prodlužování řízení nedokázaly adekvátně reagovat (shodně viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3556/2019, nebo ze dne 10. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1793/2022).
Dovolání konečně není přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. ani ohledně otázky, zda lze přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem snížit z důvodu tzv. sdílené újmy v situaci, kdy poškozenými jsou manželé, tj. otázky, při jejímž řešení se měl odvolací soud rovněž odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od jeho rozsudku ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011. Za situace, kdy odvolací soud uvedeným snížením základní výše přiměřeného zadostiučinění zohlednil zjištění, podle kterého žalobci v posuzovaném řízení vystupovali jako rodinní příslušníci (manželé) v zájmovém souladu (viz bod 26 odůvodnění napadeného rozhodnutí), přičemž tak reagoval na skutečnost, že vzniklá újma za daných okolností byla v určité intenzitě mírnější, pokud ji účastník sdílel též s jinou osobou, než pokud by ji nesl pouze sám, neodchýlil se totiž od ustálených judikatorních závěrů Nejvyššího soudu plynoucích např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2922/2012, ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3680/2019, a ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2951/2021, nebo z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1649/2016.
Ze všech uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 11. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu