ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2601.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2601/2021-324
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce M. S. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 245/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2021, č. j. 55 Co 105/2020-256, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 6. 2021, č. j. 55 Co 105/2020-282, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2021, č. j. 55 Co 105/2020-256, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 6. 2021, č. j. 55 Co 105/2020-282, se v rozsahu potvrzení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 2. 2020, č. j. 25 C 245/2019-105, ve výroku I v zamítavé části mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 10 500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 21. 11. 2019 do zaplacení do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobce odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů 41 810 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Ing. Jana Boučka, advokáta.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. V projednávané věci se žalobce domáhal zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu z důvodu nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 264/2015 (dále jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 26. 2. 2020, č. j. 25 C 245/2019-105, zamítl žalobu co do požadavku na zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 600 Kč (výrok II).
3. Soud prvního stupně na základě jím provedeného dokazování dospěl ke skutkovému závěru, podle něhož posuzované řízení bylo zahájeno dne 24. 9. 2015 podáním žaloby u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen „obvodní soud“), kterou se žalobce domáhal proti České republice-Ministerstvu spravedlnosti zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé trestní řízení vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 146/2009. Usnesením obvodního soudu ze dne 4. 8. 2016 bylo řízení co do částky 55 125 Kč zastaveno. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 9. 1. 2017, č. j. 18 C 264/2015-113, bylo žalobě vyhověno co do úroku z prodlení z částky 55 125 Kč, ve zbytku, tedy co do částky 94 875 Kč s příslušenstvím, byla žaloba zamítnuta. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 21. 6. 2017, č. j. 28 Co 133/2017-158, rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5117/2017, byly k dovolání žalobce rozsudky obvodního soudu a městského soudu zrušeny a věc vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Posuzované (kompenzační) řízení dosud nebylo skončeno. Žalobce dne 20 5. 2019 bezúspěšně předběžně uplatnil nárok na poskytnutí zadostiučinění u žalované.
4. V rovině právního posouzení soud prvního stupně na věc aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“. Předmětné řízení trvalo ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně celkem 5 let a 1 měsíc. Otázku přiměřenosti délky posuzovaného řízení pak soud prvního stupně řešil na základě kritérií vymezených v §31a odst. 3 OdpŠk. Posuzované řízení nepovažoval za skutkově ani procesně složité, když předmětem řízení bylo odškodnění nemajetkové újmy z důvodu nepřiměřené délky řízení. Složitost řízení tedy zhodnotil jako standardní. Mimo řízení před dovolacím soudem byly úkony soudů činěny střídavě obratem, střídavě v přiměřených lhůtách, procesní postup byl plynulý, jiná období nečinnosti nebyla zaznamenána. Význam posuzovaného řízení soud prvního stupně hodnotil pro žalobce jako standardní. Posuzované řízení probíhalo dosud na třech stupních soudní soustavy. Žalobce se podílel na délce řízení tím, že podal žádost o odškodnění u žalované dne 24. 3. 2015, avšak trestní řízení bylo skončeno až dne 30. 11. 2015, tedy až po dalších 8 měsících. Soud prvního stupně uzavřel, že s ohledem na zjištěnou délku řízení a počtu stupňů soudní soustavy není celková doba posuzovaného řízení nepřiměřená a k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nedodržení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě nedošlo.
5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 6. 2020, č. j. 55 Co 105/2020-191, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 14 062,50 Kč s příslušenstvím, jinak jej v uvedeném výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 15. 12. 2021, č. j. 30 Cdo 3030/2020-217, rozsudek odvolacího soudu v rozsahu potvrzení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 2. 2020, č. j. 25 C 245/2019-105, ve výroku I co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím a v navazujícím nákladovém výroku II zrušil a věc vrátil Městskému soudu k dalšímu řízení.
6. Odvolací soud napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 38 437,50 Kč s příslušenstvím, ve zbytku ohledně částky 61 562,50 Kč pak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a současně žalované uložil zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 30 696 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
7. Odvolací soud dokazování nedoplňoval a vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná.
8. Po právní stránce věc odvolací soud posoudil odlišně, když posuzované řízení považoval s přihlédnutím ke všem okolnostem dané věci a kritériím uvedeným v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk za nepřiměřeně dlouhé. Žalobci tak náleží odškodnění ve formě finanční náhrady. Tuto odvolací soud vypočetl s odkazem na ustálenou judikaturu, tedy za každý rok trvání řízení žalobci náleží částka odškodnění ve výši 15 000 Kč, když za první dva roky je tato částka krácena na jednu polovinu. Odvolací soud dále hodnotil jednotlivá zákonná kritéria ovlivňující výši přiznaného zadostiučinění, přičemž složitost posuzovaného řízení hodnotil jako zvýšenou, když řízení probíhalo před třemi stupni soudní soustavy, a proto základní částku snížil o 10%. Odvolací soud rovněž zohlednil skutečnost, že žalovaná z objektivních důvodů neměla k dispozici trestní spis týkající se posuzovaného řízení a nemohla proto nárok žalobce objektivně posoudit. Z tohoto důvodu odvolací soud ponížil základní částku o dalších 15%. Přiměřené finanční zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu proto odvolací soud vypočetl v částce 52 500 Kč (ze základu nároku ve výši 70 000 Kč zůstalo po snížení o 25% 52 500 Kč). Odvolací soud dále přihlédl k tomu, že dřívějším pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu byla žalobci přiznána částka 14 062,50 Kč s příslušenstvím, a proto od částky 52 500 Kč tuto částku odečetl a žalobci ve výroku přiznal 38 437,50 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzující části a dále ve výroku o nákladech řízení. Žalobce především namítal, že odvolací soud nerespektoval část závazného právního názoru vysloveného v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se týká složitosti věci z hlediska nedostupnosti spisového materiálu pro žalovaného v rámci předběžného projednání nároku. Žalobce s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 654/2010, kladl otázku, zda skutečnost, která má výlučně základy na straně žalovaného a jeho organizaci justice (dočasná nedostupnost spisového materiálu), je možno vykládat k tíži poškozeného v rámci kritéria hodnocení postupu poškozeného. Současně poukázal na to, že v rámci rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena otázka, zda v případě, že žalobce byl úspěšný se svým mimořádným opravným prostředkem, může být kritérium instančnosti důvodem snížení základní částky v jeho neprospěch. V této souvislosti odkázal na rozpor napadeného rozsudku odvolacího soudu např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010. V dovolání je dále odvolacímu soudu vytýkáno, že v projednávaném případě došlo také k porušení práva žalobce na spravedlivý proces a dále jeho práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Žalobce rovněž dovolacímu soudu předložil otázku valorizace částek vyčíslených ve Stanovisku, a to s ohledem na inflaci a podstatnou změnu životní úrovně společnosti. Navrhoval proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
10. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení dle §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
13. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. V části podaného dovolání, v níž žalobce namítá, že napadené rozhodnutí odporuje závěrům, které plynou z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017, dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť postrádá jakoukoli argumentaci, a žalobce tedy náležitě nevymezil důvod dovolání (§241a odst. 3 o. s. ř.). Žalobce v této části dovolání nevymezil žádnou konkrétní právní otázku, když žádná taková otázka neplyne ani z jím citované první věty závěrečného odstavce 33 odůvodnění uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nejvyššímu soudu navíc nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho přezkumu, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
16. Shora uvedené platí rovněž pro část dovolání nadepsanou „Imaginární poskytnutí zadostiučinění“, kde žalobce nevymezil žádnou konkrétní právní otázku, která byla odvolacím soudem vyřešena odlišně od v dovolání citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014. I v této části tedy dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
17. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. pak nezakládá otázka žalobce, „zda pro účely odškodňování nepřiměřené délky řízení a aplikace kritéria složitosti věci spočívajícím v instačnosti řízení je za více instanční rozhodování považováno i rozhodování soudů na 2 stupních soudní soustavy v rámci řádných opravných prostředků“. Odvolací soud vzal při posuzování složitosti věci jako objektivního kritéria ve smyslu §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk, v úvahu též počet stupňů, na kterých byla věc rozhodována. Od rozhodovací praxe dovolacího soudu se tím neodchýlil, neboť ta vychází z předpokladu, že je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení. Složitost věci tedy může být dána na základě počtu stupňů soudní soustavy, v nichž byla věc rozhodována, bez ohledu na důvodnost podaných opravných prostředků či postup orgánů veřejné moci a v tomto ohledu lze delší dobu řízení mít za ospravedlnitelnou, proto by se tato skutečnost měla projevit v úvaze soudu o odpovídajícím snížení základní částky (srov. Stanovisko, část IV., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, a rozsudek ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013). Skutečnost, že řízení probíhalo ve více instancích z důvodu podávání opravných prostředků, přitom odvolací soud nekladl k tíži žalobce, neboť v rámci kritéria chování poškozeného podle §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk základní částku zadostiučinění nijak nemodifikoval. Ani v tomto směru se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 529/2019).
18. Ani ve vztahu k otázce valorizace částek vyčíslených ve Stanovisku, kterou žalobce odůvodňuje poukazem na podstatnou změnu životní úrovně společnosti, inflaci i požadavek přiměřenosti zadostiučinění, není podané dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť ani při řešení této otázky se odvolací soud od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil. K možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst, se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011) a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Kromě toho z části VI. Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 72, nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21). Nejvyšší soud nadto nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nadále jinak.
19. V rozsahu, v němž dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, není dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné; dovolací soud však přihlédl k tomu, že tímto rozhodnutím byly zrušeny nákladové výroky rozsudku obou stupňů v důsledku své akcesority.
20. Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky, zda lze dočasnou nedostupnost spisu z posuzovaného řízení přičítat k tíži poškozeného, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
21. Dovolání je důvodné.
22. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
23. Podle §31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
24. Dovolací soud již ve své rozhodovací praxi dospěl k závěru, podle něhož stát má povinnost garantovat právo na přiměřenou délku řízení jako celek. Všechny dotčené státní orgány tedy musejí postupovat tak, aby nebyl mařen účel určitého řízení a nebylo ohroženo právo jeho účastníků na projednání věci v přiměřené době. Je přitom lhostejno, zda jde o státní orgán, před kterým dané řízení probíhá, nebo o státní orgán, jehož součinnost je pro rozhodnutí jiné věci podstatná. V případě žádosti o součinnost musí dožádaný orgán vyvinout maximální úsilí k tomu, aby součinnost poskytl. Zpravidla nebude možné součinnost odmítnout s poukazem na těžkosti, které jsou s ní spojené. Má-li součinnost spočívat v zapůjčení spisu, musí dožádaný orgán v součinnosti s orgánem, jenž se na něj s žádostí o zapůjčení spisu obrátil, vyvinout maximální úsilí k vyhovění žádosti, a to například zapůjčením spisu na relativně krátkou dobu. Zjistí-li dožádaný orgán, že spis zapůjčit za žádných okolností nelze, musí vyvinout úsilí k zajištění účelu žádosti a v součinnosti s orgánem, který se na něj obrátil, poskytnout alespoň kopii spisu, nebo jeho částí podstatných pro dokazování (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 267/2021). V nyní projednávané věci odvolací soud postupoval v rozporu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, snížil-li z důvodu dočasné nedostupnosti spisu základní částku odškodnění o 15%.
25. Jakkoliv byl výše citovaný závěr Nejvyššího soudu týkající se otázky dočasné nedostupnosti spisu z posuzovaného řízení, kterou nelze přičítat k tíži poškozeného, přijat až poté, co v nyní projednávané věci rozhodl odvolací soud, musí být uvedený závěr aplikován také v projednávané věci. Při výkladu časových účinků judikatury je třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivy nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i případy budoucí. Opačný postup by znamenal, že soud vědomě aplikuje „nesprávný“ právní názor, a navíc by jím byl ohrožen princip rovnosti. Výjimečné nepoužití nově se prosadivších judikaturních názorů může být odůvodněno pouze v konkrétních specifických situacích, v nichž existuje intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014, a též nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09 nebo v odborné literatuře KÜHN, Zdeněk. Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn. In Právní rozhledy, č. 6/2011, s. 191–197), což ovšem evidentně není případ právě projednávané věci.
26. Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že právní posouzení odvolacího soudu je ve vztahu k výše uvedené otázce nesprávné. Vzhledem k tomu, že odvolací soud zohlednil dočasnou nedostupnost spisu v neprospěch poškozeného a snížil základní částku o 15%, postupoval Nejvyšší soud podle §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. a rozsudek odvolacího soudu změnil, neboť dosavadní výsledky řízení umožňují Nejvyššímu soudu o věci rozhodnout, a přiznal, vázán důvody podaného dovolání podle §242 odst. 3 o. s. ř., žalobci částku odpovídající odškodnění bez 15% snížení z důvodu nedostupnosti spisu. Ve zbývajícím rozsahu dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl.
27. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, §224 odst. 2 a §142 odst. 3 o. s. ř., a žalobci byla přiznána náhrada nákladů řízení v celkové výši 41 810 Kč za řízení před soudy všech stupňů. Předchozím rozhodnutím odvolacího soudu bylo žalobci na náhradě nákladů řízení přiznáno 37 696 Kč (za řízení před soudem prvního stupně, odvolací řízení, první dovolací řízení a druhé řízení před odvolacím soudem), k nimž přibyl jeden úkon právní služby za dovolací řízení ve výši 3 100 Kč a jedna paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč, spolu s 21% DPH ve výši 714 Kč. Celkové náklady řízení před soudy všech stupňů tedy činí podle vyhl. č. 177/1996 Sb. částku 41 810 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu