ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.1693.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 1693/2021-497
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně H. P. , bytem XY, zastoupené Mgr. Filipem Wagnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 938/37, proti žalovanému R. M. , podnikateli se sídlem XY (identifikační číslo XY), zastoupenému JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, o 1.741.500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 19 C 225/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2020, č.j. 27 Co 172/2020-417, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil ve věci samé rozsudek ze dne 18. 11. 2019, č.j. 19 C 225/2015-346, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 4. 2020, č.j. 19 C 225/2015-367, kterým Okresní soud v Berouně žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 1.741.500 Kč s 8,05% úroky z prodlení z částky 1.615.500 Kč od 2. 7. 2015 do 5. 8. 2015 a z částky 1.741.500 Kč od 6. 8. 2015 do zaplacení, změnil jej tak, že žalovanému uložil zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobkyni 501.248 Kč a státu 21.877 Kč, a žalobkyni přiznal na náhradě nákladů odvolacího řízení 56.628 Kč. Odvolací soud po právní stránce uzavřel, že účastníci uzavřeli smlouvu o dílo v písemné formě, tj. listinu datovanou 8. 8. 2013 objednatelka i zhotovitel „někdy po 13. 9. 2013“ podepsali (§46, §544 odst. 2, §631 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“), že ujednání smluvní pokuty není pro neurčitost neplatné (§37 odst. 1 obč. zák.), že odstoupením od smlouvy podle §642 odst. 2 obč. zák. a článku XII.2 nárok žalobkyně na smluvní pokutu nezanikl, a že výše denní pevné sazby smluvní pokuty odpovídající „necelým 0,12% sjednané ceny díla“ neodporuje z důvodu nepřiměřenosti dobrým mravům (§39 obč. zák.).
Dovolání, jímž žalovaný napadl rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 1, věty první, o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o.s.ř.).
Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá, je totožný s tím, který zjistil soud prvního stupně po zhodnocení provedených důkazů [výpovědí svědků Š. P., J. L., výpovědi žalobkyně, posudku soudem ustanoveného znalce Ing. Pavla Kokiše ze 4. 12. 2018, č. 1380/2018, výpovědi a vyjádření znalce, posudku znalkyně Mgr. Lenky Plzákové z 15. 5. 2019, č. 14/1464/19, předloženého žalovaným, posudku znalce Ing. Milana Česáka z 20. 11. 2015, č. 2962.27/2015, e-mailové komunikace a listin (smlouvy o dílo datované 8. 8. 2013, dodatku z 18. 4. 2014, dopisů z 24. 6. 2015 a 22. 7. 2015)].
Smlouvou o dílo – datovanou dnem 8. 8. 2013 – se žalovaný (zhotovitel) zavázal pro žalobkyni zhotovit na pozemku parc. č. XY v katastrálním území a obci XY stavbu rodinného domu ( „na klíč“ ) včetně vnějších prvků inženýrských sítí, jímky na dešťovou vodu a terénních úprav. Stavba byla specifikována projektovou dokumentací Ing. Jana Laudáta, výkazem změn, tj. soupisem prací, dodávek a služeb, a podklady Archicraft s. r. o. Cenu díla strany sjednaly ve výši 3.289.425 Kč s 15% daní z přidané hodnoty (493.414 Kč). Zhotovitel se zavázal „dokončit dílo a objednateli dílo předat v termínu do 30. 4. 2014“ (článek IV). V článku XI.1 se strany dohodly: „V případě prodlení zhotovitele se splněním termínu dokončení díla … zaplatí objednateli smluvní pokutu ve výši 4.500 Kč … za každý den prodlení. Zhotovitel není v prodlení v případě, že k němu došlo výlučně z důvodů okolností na straně objednatele.“ Článek XII.2 přiznal objednatelce „právo od smlouvy odstoupit, pokud je zřejmé, že dílo nebude včas dokončeno, anebo nebude provedeno řádně v souladu s ujednáním smlouvy; to platí za podmínky, že zhotovitel neodstraní písemně vytčené nedostatky v poskytnuté přiměřené lhůtě, přičemž tato lhůta musí odpovídat technickým možnostem jejich nápravy.“ Dodatkem uzavřeným písemnou formou dne 18. 4. 2014 se žalobkyně zavázala neuplatnit právo na smluvní pokutu před 1. 7. 2014. V dopisu z 24. 6. 2015 poskytla žalovanému dodatečnou lhůtu k nápravě konkrétně specifikovaných pochybení ve výstavbě a vyzvala ho k dokončení díla do jednoho měsíce od doručení dopisu, tj. od 1. 7. 2015, nejpozději do 10. 8. 2015. Současně vznesla požadavek na zaplacení smluvní pokuty za dobu od 1. 5. 2014 do 24. 6. 2015 (1.890.000 Kč). Dopisem z 22. 7. 2015 žalobkyně odstoupila od smlouvy o dílo, opětovně žalovaného vyzvala k zaplacení smluvní pokuty ve výši 1.890.000 Kč a smluvní pokuty za dobu od 26. 5. 2015 do 22. 7. 2015 (126.000 Kč). Žalovanému byl dopis doručen 5. 8. 2015. O součinnost žalovaný žalobkyni nežádal, neinformoval ji, že nemůže pokračovat ve stavbě a proč, nepředložil jí návrh dodatku, jímž by prodloužili termín předání díla. V dohodnuté době stavbu nedokončil a žalobkyni nepředal.
K námitce nesprávnosti právního závěru, že smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká, a proto je ujednání článku XI.1 smlouvy o dílo neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§39 obč. zák.) .
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, ze dne 21. 1. 2002, sp. zn. 33 Odo 771/2001, ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003, ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 815/2007, ze dne 13. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4956/2007, ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1216/2010, a ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5506/2016) je ustálena v názoru, že účelem smluvní pokuty coby specifického prostředku zajištění závazku je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění povinnosti. Smluvní pokuta je tedy peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, a to bez ohledu na to, zda porušením povinnosti vznikla věřiteli škoda (§544 obč. zák.). Smluvní pokuta plní funkci preventivní, uhrazovací nebo sankční. Při posouzení přiměřenosti smluvní pokuty soud přihlíží zejména k jejímu účelu, k okolnostem, za nichž byla sjednána, k charakteru, případně k hodnotě zajištěného závazku, ke vzájemnému poměru hodnoty hlavního závazku a smluvní pokuty apod. Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posuzovat z pohledu zajištěné povinnosti (rozsudky ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002, ze dne 11. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4986/2009). Platí, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“ smluvní pokuty; opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit (srov. rozsudky ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Cdo 2239/2007, ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008 a ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Cdo 588/2003, ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 613/2018). Pro posouzení platnosti ujednání o smluvní pokutě podle §39 obč. zák. jsou rozhodné jen okolnosti, které existovaly ke dni sjednání smluvní pokuty; ty, jež nastaly až následně, mohou být významné jen z hlediska úvah, zda je či není požadavek na zaplacení smluvní pokuty výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (rozsudky ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1240/2014, a ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1017/2015). Protože pro posouzení, zda se právní úkon příčí dobrým mravům, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet, závisí vymezení hypotézy právní normy v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Je tedy na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2970/2009). Úvahy nalézacích soudů o aplikovatelnosti §39 obč. zák. může dovolací soud přezkoumat, jen kdyby byly zjevně nepřiměřené (srov. důvody usnesení ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 584/2014).
Závěr odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě, která zajišťovala závazek žalovaného dokončit a předat stavbu v termínu, který si smluvní strany sjednaly, není při skutkových zjištěních, z nichž odvolací soud vycházel (a která jsou v dovolacím řízení nezpochybnitelná), neplatné pro rozpor s dobrými mravy, z pohledu výše uvedených zásad obstojí. Dovolatel navíc úvahu o nepřiměřenosti výše smluvní pokuty staví na vlastní skutkové verzi, podle níž žalobkyně způsobila, že stavbu nedokončil, protože nevytýkala prodlení ve výstavbě a aktivně „sama zařizovala podstatné prvky stavby, bez jejichž realizace se nedalo pokračovat ve stavbě.“
K určitosti ujednání článků IV a XI.1 smlouvy o dílo (§37 odst. 1 obč. zák.) .
Již v rozsudku ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle něhož zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uvedl, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým závěrům; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci.
Ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu. Jazykové vyjádření právního úkonu musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavření smlouvy. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků však je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. totiž nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době smluvního ujednání stran (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010, ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1868/2015, ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1630/2016, a ze dne 17. 6 2021, sp. zn. 33 Cdo 3027/2020).
Interpretace označených článků smlouvy odvolacím soudem, jež vyústila ve zjištění, podle něhož den 30. 4. 2014 účastníci sjednali jako nejzazší termín pro dokončení i předání díla, odpovídá zákonným výkladovým pravidlům a ustáleným judikatorním závěrům (viz shora) a má podklad ve skutkových zjištěních. Výklad žalovaného, že 30. 4. 2014 byl pouze dnem předání díla, pročež se sankce v podobě smluvní pokuty za nesplnění povinnosti dílo dokončit z důvodu neurčitosti ujednání neuplatní, je v rozporu s jazykovým vyjádřením i jasně projevenou vůlí stran v době smluvního vyjednávání.
K dalším námitkám dovolací soud uvádí následující .
Prosazuje-li žalovaný, že soudy obou stupňů vyšly ze skutkového stavu neúplně zjištěného, případně nesprávně zhodnoceného, jestliže neobjasnily „kdy a kým byl učiněn projev vůle směřující k uzavření smlouvy …, zda a kdy tento projev vůle došel osobě, které byl určen …, kdo a kdy takový návrh přijal a zda bylo toto přijetí včasné … a účinné …“ , a nepřihlédly k e-mailové komunikaci účastníků, z níž – podle jeho názoru – vyplývá, že s obsahem listiny datované 8. 8. 2013 nesouhlasil a ani žalobkyně neprojevila vůli být návrhem smlouvy vázána, pomíjí, že uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o.s.ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného – než odvolacím soudem zjištěného – skutkového stavu.
Vadu řízení, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, představují tzv. opomenuté důkazy.
Odvolací soud měl k dispozici dva posudky z oboru písmoznalectví (zkoumání ručního písma), z nichž první dospěl k závěru, že podpis na listině datované 8. 8. 2013 je „pravděpodobně pravým podpisem“ žalovaného, a druhý k závěru, že podpis „s nízkou pravděpodobností není variantou pravého podpisu“ žalovaného. Proč se přiklonil k závěru prvního posudku (že podpis na listině je pravým podpisem žalovaného), odvolací soud řádně vysvětlil (viz body 14, 15 odůvodnění). Nevyhověl-li pro nadbytečnost návrhu žalovaného na doplnění dokazování výslechem L. P. a návrhu na přezkoumání posudku Ing. Pavla Kokiše jiným znalcem (§127 odst. 2 o.s.ř.), řízení vadou nezatížil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2851/2011). V nálezech ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 51/96, ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. II. ÚS 213/2000, a ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. II. ÚS 182/02, Ústavní soud připomněl, že není povinností soudu vyhovět tomu kterému důkaznímu návrhu účastníka řízení. Důkazní řízení je postiženo kvalifikovanou vadou jen tehdy, když soud nevyhoví důkaznímu návrhu účastníka, aniž by tento svůj postup řádně zdůvodnil (a to s použitím relevantního „typového“ důvodu), případně provedený důkaz v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů nezohlední při ustálení skutkového stavu, tj. neučiní jej předmětem svých úvah v odůvodnění rozhodnutí, a to buď vůbec, anebo tak učiní neadekvátním způsobem, tj. neodpovídajícím jeho významu. Je třeba zdůraznit, že k „jiným“ vadám řízení ve smyslu §242 odst. 3, věty druhé, o.s.ř. by mohl dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné, což v daném případě splněno není. Proto se dovolací soud nezabýval výtkami, že soud prvního stupně neměl ustanovit znalce z oboru písmoznalectví k prokázání pravosti podpisu žalovaného na listině datované 8. 8. 2013, navrhla-li takový postup žalobkyně až poté, co bylo řízení koncentrováno (§114c odst. 5 o.s.ř.), a že zjištění o pravosti podpisu žalovaného neměl opírat o znalecký posudek, jestliže jeho „zpracování nepřicházelo v úvahu.“
Neuvedl-li žalovaný žádnou právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání, Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 2. 2022
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu