ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.1002.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 1002/2022-1014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 12. 2022 o dovolání obviněného J. B. , nar. XY ve XY ve XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 9 To 145/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 T 37/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 1 T 37/2021 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný J. B. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem podplácení podle §332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
dne 8. 2. 2020 v době od 20:23 hodin do 21:17 hodin v restauraci McDonald‘s u obce XY, okres XY, př i sjezdu na 66. km z dálnice D1, se z vlastní iniciativy ses ̌ el s bývalým kolegou, M . S. , o kterém ve ̌děl, že je př íslus ̌ níkem Policie C ̌ eské republiky, sluz ̌ebně zař azeným jako znalec Kriminalistického ústavu XY (dále jen KÚ) na odboru technických zkoumání, odde ̌ lení kybernetiky a elektrotechniky, tohoto na schu ̊zce pož ádal, aby provedl pos ̌ kození dat v mobilním telefonu, který byl zajis ̌tě n policejním orgánem v jiné trestní ve ̌ ci a který me ̌ l být na KÚ pr ̌idě len ke znaleckému zkoumání, pr ̌ičemž data v mobilním telefonu me ̌ la být pos ̌ kozena takovým zpu ̊ sobem, který me ̌l znemožnit jejich zpř ístupne ̌ ní, za coz ̌ M. S. slíbil financ ̌ ní plne ̌ ní ve výs ̌i 850 000 Kč , k identifikaci tohoto mobilního telefonu pouz ̌il č íslo IMEI XY, č íslo jednací trestní ve ̌ci KRPB-155725 TČ – 2019 – 060079 – J. a č íslo „orgatechu“ 00836043 napsané na papírku, který pr ̌ ímo pr ̌edložil M. S., stejně tak i výs ̌ i slíbeného financ ̌ ního plne ̌ ní 850 000 Kc ̌ předlož il napsanou na papírku, M . S. vš ak nabídku výslovne ̌ odmítl .
2. Za uvedený zločin uložil soud prvního stupně obviněnému podle §332 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. za ́koníku mu byl v ýkon trestu podmíněně odložen a podle §82 odst. 1 tr. za ́koníku mu byla stanovena zku šební doba v trvaní ́ 2 (dvou) roku ̊.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 1 T 37/2021, podal dovolatel i státní zástupce odvolání. Státní zástupce odvolání směřoval do výroku o trestu v neprospěch obviněného. Dovolatel podal odvolání do výroku o vině a trestu. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 9 To 145/2022, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného a státního zástupce zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení soudu druhého stupně ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 9 To 145/2022, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), písm. h) tr. ř., a dále z důvodu, který není vy ́slovne ̌ vyjmenován v §265b tr. ř., neboť ze strany soudů obou stupňů došlo k poruš ení základního práva na spravedlivý proces a práva na kontradiktornost r ̌ ízení (které je jeho nedílnou souc ̌ ástí) podle c ̌l. 6 odst. 1, 2, odst. 3 písm. b), c), d) Úmluvy o ochrane ̌ lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), jakož i základního práva zaruc ̌ eného c ̌ l. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ( dále jen „Listina“). Obviněný zdůraznil, že vadné zjis ̌tě ní (posouzení) skutkového stavu je eo ipso z pohledu práva hmotného zároven ̌ dů vodem pro nesprávné právní posouzení ve ̌ci, aniž by tyto dvě roviny bylo mož né striktne ̌ oddě lit (nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02, téz ̌ i nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04). St ran možnosti přezkumu práva na spravedlivý proces v případech tzv. extrémního nesouladu Nejvyšším soudem poukázal na judikaturu Ústavního soudu (nález ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04) a Nejvyššího soudu (sp. zn. 3 Tdo 668/2007, 5 Tdo 1273/2007). Následně dovolatel rozvedl zobecňující podmínky definované Ústavním soudem stran následků porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčeni ́ postulátu ̊ spravedlivého procesu (nález ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 177/04). Obviněný proto dospívá k závěru, že v jeho trestní věci se o takový případ extrémního nesouladu skutkových zjištění a provedených důkazů jedná. Ve vztahu k přípustnosti dovolání založeného i na takovém důvodu citoval pasáže z nálezu Ústav ního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04.
5. Následně v bodě V podaného dovolání obviněný upozorňuje na §2 odst. 1 tr. ř., čl. 8 odst. 2 Listiny, nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994, Pl. ÚS 4/94, podle kterého úc ̌ elem trestního r ̌ ízení není jenom „spravedlivé potrestání pachatele“, ale úc ̌ elem trestního r ̌ ízení je i „fair“ proces, přičemž dále poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 2564/12, podle kterého i v trestním r ̌ ízení musí bý t max imálne ̌ šetř eno práv a svobod jednotlivce, když ovšem soudy uvedených zásad podle jeho názoru nedbaly.
6. Poukazuje rovněž na skutečnost, že v dané věci byl soudem prvního stupně vyhlášen dne 6. 9. 2021 zprošťující rozsudek podle §226 písm. b) tr. ř., který byl ovšem na podkladě odvolání státního zástupce soudem druhého stupně zrušen. Ve vztahu k zrušujícímu rozhodnutí odvolacího soudu po prvotním zprošťujícím rozsudku nalézacího soudu dovolatel akcentuje, že odvolaci ́ soud víceméne ̌ v obecné rovi ně poukázal na konstantní judikaturu, aniz ̌ by se podrobně zabýval du ̊ vody hodnocení du ̊kazů provedeným soudem prvého stupne ̌ (ač koliv se jedná o bytostné právo soudu prvého stupne ̌ ), nicméne ̌ práve ̌ absence peč livého posouzení hodnocení du ̊kazů soudem prvého stupne ̌ byla podstatnou vadou, která vedla odvolací soud nejen k vyslovení právního názoru, se kterým se obvin ěný neztotožňuje, ale vedla k poruš ení jeho práva na spravedlivý proces, nebot ̌ úvahy odvolacího soudu pr ̌ekrač ují pouhý „závazný právní názor“. Odvolací soud podle názoru dovolatele totiž ve svém zrus ̌ ujícím usnesení ze dne 18. 11. 2021 nepr ̌ ípustne ̌ zpochybnil hodnocení du ̊kazů provedených soudem prvního stupne ̌, jimiž byl vázán, a to, aniž by ně které z nich provedl znovu nebo dokazování doplnil (viz §263 odst. 7 tr. r ̌ .) a odchýlil se tak od skutkových zjis ̌tě ní uc ̌ině ných soudem prvního stupne ̌, aniž pro to byly splně ny podmínky podle §259 odst. 3 písm. a), písm. b) t r. ř., tedy aniž by znovu ně které pro skutkové zjis ̌tě ní podstatné du ̊ kazy provedené jiz ̌ v hlavním líc ̌ ení, provedl nebo provedl dů kazy, které nebyly provedeny v hlavním líc ̌ ení. Pr ̌ itom práve ̌ správné a logické hodnocení provedenýc h důkazů považuje obviněný za vy ́znamné pro skutkové zjis ̌tě ní a posouzení pr ̌ ípadného úmyslu, subjektivní stránky, jakoz ̌ i př ípadných pohnutek (správné právní posouzení skutku). P řístup odvolacího soudu tak považuje za formalistický, byť se opíral o jím cit ovanou judikaturu soudů. Proto pak soud prvého stupne ̌ vázán vysloveným právním názorem odvolacího soudu, ho ve svém druhém rozsudku uznal vinným ve smyslu podané obz ̌aloby, byť i z odůvodně ní jeho druhého rozsudku je zjevné, z ̌e o jeho vině „v oč ích soudu“ prvého stupne ̌ zřejmě př evládaly i nadále pochybnosti, přičemž poukazuje na nález Ústavního s oudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1367/18 (nepr ̌ ípustnost rozhodnutí nalézacího soudu spoc ̌ ívající pouze na jeho vázanosti právním názorem soudu odvolacího). Z uveden ých důvodů proto dovolatel uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 pi ́sm. m) tr. ř., protože v ř ízení, které pr ̌ edcházelo konec ̌ nému pravomocnému meritornímu usnesení ze dne 1. 6. 2022, byly dány du ̊ vody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Obviněný má totiž za to, že odvolací soud v usnesení ze dne 18. 11. 2021 svými výslovnými pokyny ohledne ̌ dalš ích úvah nalézacího soudu, a jeho zr ̌ etelnými návody nepr ̌ ípustne ̌ překroč il povolenou mez zásahu ̊ do ovlivň ování dokazování (resp. hodnocení du ̊kazů) př ed soudem prvního stupne ̌.
7. Stran nového projednání věci před soudem prvního stupně je obviněný přesvědčen, že soud hodnot il nesprávne ̌ provedené du ̊ kazy, na základe ̌ nichž uč inil nesprávná skutková zjis ̌tě ní, a následne ̌ i celou vě c nesprávne ̌ právne ̌ posoudil. Dovolatel akcentuje, že nikdy nepojal skutečně váz ̌ ný úmysl úplatek nabídnout, pr ̌ ípa dně poskytnout (ačkoliv jde o subjektivní stránku takového trestného c ̌inu). Poukázal na u snesení Nejvys ̌š ího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 8 Tdo 81/2011, který vyslovil, že podstatou jedna ́ní pachatele trestného c ̌ inu podplácení podle §332 tr. zákoníku je jeho záme ̌ r dosáhnout poskytnutým, nabídnutým nebo slíbeným úplatkem toho, aby osoba, která obstarává ve ̌ ci obecného zájmu , vyhověla požadavku pachatele. Ve skutečnosti však ž ádný takový záme ̌r neměl a ani nebyl prokázán. Jeho skuteč ným úmyslem bylo pouze vyvrátit jeho podezř ení o moz ̌ ném ovlivn ̌ ování znaleckého zkoumání na kriminalistickém ústavu, byt ̌ uznává, že způ sob, kterým tak uc ̌inil, byl poněkud „nešť astný a neobratný“, a ve svém du ̊sledku vedl k zahájení trestního stíhání vu ̊či jeho osobě. Obviněný připouští, že si je vědom toho, že tak způsobil komplikace nejen sobě, ale i svědkovi S. Zdůrazňuje, že je však zásadní rozdíl mezi tím, co je nesprávné, resp. krajne ̌ nevhodné, a mezi tím, co uz ̌ je trestné. Tato hranice, jakkoliv mu ̊ž e být subtilní, zároven ̌ vymezuje materiální stránku trestného c ̌ inu, bez jejíhoz ̌ naplně ní nemu ̊ž e být takové jednání trestné.
8. Dovolatel dále namítá, že obžaloba postavila svá skutková a právní tvrzení v zásade ̌ na objektivní stránce pr ̌edmě tného jednání, aniz ̌ by se zabývala úmyslem, tedy subjektivní stránkou pr ̌edmě tného jednání a zejména jeho motivem a poh nutkami. Obviněný má za to, že soud prvého stupně nejprve velmi pečlivě a citlivě vyhodnotil provedené du ̊kazy, a v důsledku absence naplně ní subjektivní stránky jej obz ̌ aloby zprostil. Odvolací soud ovšem ve svém zrus ̌ ujícím usnesení, vytknul soudu prvního stupne ̌, že nepř ípustne ̌ zaměň uje pojem úmysl a motiv, pohnutky. S tímto obvin ěný nesouhlasí. Je přesvědčen, ž e pokud existují pochybnosti o subjektivní stránce jednání, pak je zcela namíste ̌ zabývat se jeho pohnutkami a z nich pak dovodit, zda úplatek myslel vážně. Nemůže proto bez dalš ího souhlasit se záve ̌rem, ž e jakékoliv nabídnutí úplatku, bez ohledu na to, zda toto bylo míne ̌ no váz ̌ně, lze považovat za naplně ní znaku ̊ skutkové podstaty pr ̌edmě tného trestného c ̌inu. Rovněž se nemůže ztotožnit s poně kud kategorickým záve ̌ rem odvolacího soudu, z ̌ e byl motivován nabídnout úplatek v souvislosti s obstaráním ve ̌ cí obecného zájmu a dosáhnout tak pro sebe nebo pro jiného ne ̌ jakého zvýhodne ̌ ní v souvislosti s obstaráním ve ̌ cí obecného zájmu. Argumenty soudu prvého stupne ̌ obsažené v odsuzujícím rozsudku považuje dovolatel za nepřesvědč ivé, c ̌ině né zjevne ̌ za úc ̌elem zdůvodně ní nove ̌ diametrálne ̌ rozdílného hodnocení du ̊kazů, a to, aniž by dů kazní situace ve „druhém kole“ r ̌ ízení pr ̌ ed soudem prvního stupne ̌ doznala ně jaké zme ̌ny. Má za to, že vytýkat mu, že se rozhodl vypovídat až před soudem prvního stupně , je nejen nefér“, ale i rozporu s pr ̌ íslus ̌ nými ustanoveními trestního r ̌ ádu upravujícími jeho práva jako obvine ̌ ného (§33 odst. 1 tr. ř.), přičemž akcentuje, že samotný fakt v ýpovědi až př i hlavním líc ̌ ení rozhodne ̌ nemůž e být du ̊kazem o její nevěrohodnosti. Poukazuje na skutečnost, že nemusí nijak vysvětlovat, proč se rozhodl vypovídat až v řízení před soudem prvního stupně, když má ovšem zároveň za to, že svůj postup řádně zdůvodnil, přičemž odkazuje na svojí výpověď před soudem prvního stupně, kde se k tomu vyjádřil.
9. Dovolatel neakceptuje ani názor soudu prvního stupně ohledně toho, že nevysvětlil své chování bývalým kolegům. Obviněný uvádí, že s ohledem na př átelskou rovinu rozhovoru se svědkem S. nemohl př edpokládat, z ̌e by tato věc mohla vzbudit „znač ný ohlas“ c ̌i že by mohla být pr ̌edmě tem trestního r ̌ ízení . Konstatuje, že pro něho cela ́ zález ̌itost fakticky skončila ukonč ením rozhovoru se sve ̌dkem S. a rozhodně neměl potřebu se touto vě cí dále zabývat, kdy ž svědek peníze odmítl. S ohledem na svůj osobní z ̌ ivot, který byl poznamenán úmrtím manz ̌elky a důvody , které vedly k jeho odchodu z kriminalistického ústavu, neme ̌l dále potřebu tuto záležitost řeš it s bývalými spolupracovníky. Celé zález ̌itosti nepř ikládal z ̌ ádný výz nam, o čemž svědč í i to, z ̌e inkriminovaný papírek bez dals ̌ ího ponechal na svém pracovním stole, kde byl zajištěn v rámci domovní prohlídky, neboť v opač ném pr ̌ ípade ̌, pokud by se skutečně mě l v úmyslu dopustit pr ̌edmě tného jednání, tak by ho jiste ̌ jako předmět dolič ný zlikvidov al. Současně př ipomíná, z ̌ e k zahájení trestního stíhání jeho osoby dos ̌lo až cca po čtyřech mě sících od inkriminovaného jednání, a po sde ̌ lení obvine ̌ ní tak zcela logicky svědka S., ani ž ádné jiné spolupracovníky, kter ̌ í v trestní ve ̌ ci vypovídali z pochopitelných du ̊vodů nekontaktoval, aby nebyl obviněn z toho, že se pokouš í mar ̌it vyšetř ování ovlivn ̌ ováním te ̌chto svědků. Nehledě na to, ž e sám me ̌l obavu z toho, zda se nestal obě tí ne ̌ jaké policejní pro vokace.
10. O tom, že svědek S. mě l pochybnosti o váz ̌nosti jeho nabídky nakonec sve ̌dč í mimo jiné i to, z ̌e svědek celou vě c nejprve projednal se svojí manz ̌ elkou, a teprve následne ̌ ji, a to s urč itým c ̌ asovým odstupem, projednal se svým k olegou, svědkem J. Š. , a svým nadr ̌ ízeným sve ̌dkem J. H. Zdůrazňuje, že pokud by svědek nebyl prověřován v důsledku přechodu na jiné pracoviště, tak by celou záležitost neoznamoval, neboť by jí nepřikládal žádný význam. Tomuto záve ̌ru přisvědčuje i tvrzení sv ědka, ž e nic takového od n ěho neočekával, že ho to překvapilo, a že mu není znám du ̊vod, proč to udělal. Dovolatel následně poukazuje na jednotlivé výpovědi svědků J. H., A. T., J. Š. Pokud by měl skutečně v úmyslu nabídnout úplatek a tento následne ̌ poskytnout, jistě by se o jednání nezmin ̌oval v hovoru se svě dkyní a neuvád ěl „jednou policajt, navždy policajt“. Jen těžko lze tento rozhovor považ ovat za jakkoliv úc ̌ elové jednání. Za dané situace tedy bylo namíste ̌ se velmi pečlivě a zevrubně zabývat jeho pr ̌ ípadnými pohnutkami, motivem, jeho osobou, jakoz ̌ i všemi okolnostmi př ípadu. Dovolatel se vyjad řuje rovněž ke svým charakterovým a povahovým vlastnostem a nedostatku č ástky odpovídající nabízené mu finanč nímu plne ̌ ní.
11. Dovolatel opakovaně uvádí, že z provedene ́ho dokazování nevyplynula z ̌ ádná informace, proc ̌ a pro koho by takto jednal, nebyla zjištěna ž ádná spojitost jeho osoby s trestní ve ̌ cí, ve které figuroval telefon, o jeh ož zkoumání me ̌lo na krimi nalistickém ústavu jít, kdy ž v době inkriminovane ́ schu ̊zky nebyl ani předmě tný telefon pr ̌edlož en kriminalistickému ústavu ke zkoumání. Op ětovně připomíná skutečnost, že ani pote ́, co byl pr ̌edmě tný telefon pr ̌edlož en ke znaleckému zkoumání, nebyly v ne ̌m zjištěny ža ́dné relevantní informace pro potř eby trestního r ̌ ízení, p řičemž ani doplně ním dokazování nebyla zjis ̌těna jeho spojitost či předmě tného telefonu s jinou ve ̌ cí. Pokládá si tedy otá zku, proč by se měl pokoušet o uplácení ohledne ̌ telefonu, který vu ̊ bec nebyl v rozhodné dobe ̌ kriminalistickému ústavu pr ̌edložen, jaký by byl jeho motiv, čímž se soudy vůbec nezabývaly. Je proto přesvědčen, že nebylo prokázáno, z ̌e by zej ména po stránce subjektivní, svým jednáním naplnil znaky zloc ̌ inu podplácení podle §332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, nebot ̌ neměl v úmyslu nabídnout úplatek v souvislosti s obstaráním ve ̌ cí obecného zájmu se záme ̌r em dosáhnout pro sebe nebo pro jiného ne ̌ jakého zvýhodne ̌ ní v souvislosti s obstaráním ve ̌ cí obecného zájmu. Domn ěnka, že by nabi ́zené financ ̌ ní plne ̌ni ́ mohl získal od jin ých osob v budoucnu, jsou ryze spekulativního rázu, a nemají oporu v provedeném dokazování. Za této situace bylo proto namíste ̌, aby soud důsledně vycházel ze zásady „in dubio pro reo“, tj. v pochybnostech ve prospěch obvině ného, a tedy aby ho obz ̌ aloby v plném rozsahu zprostil.
12. Obviněný v závěru dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2022, č . j. 9 To 145/2022-970, ve výroku, který se ho týká, jakoz ̌ i jemu př edcházející rozsudek Okresního soudu v Benes ̌ově ze dne 16. 3. 2022, č. j. 1 T 37/2021-941, ve vš ech výrocích, které se ho týkají , zrušil, a uložil Okresnímu soudu v Benešově, aby věc v potř ebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
13. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 2 NZO 34/2022, nejprve stručně zrekapituloval průběh řízení, dovolatelem zvolené dovolací důvody a následně předestřel argumentaci dovolatele, ke které se vyjádřil tak, že ji nelze podřadit pod užité dovolací důvody. Státní zástupce ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. má za to, že obviněný totiž fakticky jen vyslovuje nesouhlas s výsledky dokazování, resp. s učiněnými skutkovými zjištěními. V konečném důsledku totiž dovolatel tvrdí, že skutkové závěry soudů nesvědčí o jeho vině bez důvodných pochybností, neboť nebylo dostatečně prokázáno, že by jeho počínání vedla vůle mířící k porušení zákazu podplatit úřední osobu ve smyslu §332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Státní zástupce je toho názoru, že obviněný prosazuje svou vlastní verzi průběhu skutkového děje, podle které jeho jednání ve skutečnosti k podplacení nemířilo, šlo pouze o jakousi zkoušku. Námitky tohoto typu nejsou pod předmětný dovolací důvod přiřaditelné, zcela se totiž míjejí s jeho obsahem. Předmětem ověření správnosti právní kvalifikace ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je totiž podle mínění státního zástupce skutkový děj zjištěný soudy, nikoliv skutkový děj prosazovaný obviněným. Zdůrazňuje, že skutková zjištění učiněná soudy vykazují veškeré znaky předmětné trestné činnosti, což ostatně ani obviněný nevylučuje, neboť prakticky jen prosazuje svou vlastní verzi skutkové děje bazírující na absenci vůle směřující k podplacení úřední osoby.
14. Dále státní zástupce akcentuje, že námitky dovolatele nelze podřadit ani pod dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neboť obviněný pouze vyslovuje názor, že soudy provedené usvědčující důkazy nejsou dostačující z hlediska zjištění týkající se existence jeho vůle ke spáchání předmětného trestného činu, že soudy dostatečně nepřihlédly k momentům, jež zdůraznil v podaném dovolání, a v důsledku toho nebyla jeho vina prokázána bez důvodných pochybností či v souladu se zásadou presumpce neviny. Nicméně to, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů nebo že nepovažuje rozsah provedeného dokazování za dostatečný, není dovolacím důvodem. Státní zástupce tak připomíná, že naplnění tohoto dovolacího důvodu nemůže být založeno jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové i právní závěry.
15. Stran argumentace obviněného ohledně zásahu odvolacího soudu do činnosti soudu nalézacího státní zástupce konstatuje, že k porušení citovaných norem nedošlo. Zásadní skutkové závěry či hodnocení důkazů se totiž nijak výrazně nezměnily – v prvním rozhodnutí dospěl okresní soud v podstatě k těm samým skutkovým zjištěním jako ve druhém rozhodnutí. Státní zástupce tak vyjadřuje přesvědčení, že neodpovídá realitě tvrzení obviněného, podle kterého krajský soud hodnocení důkazů podstatně měnil či je vnucoval soudu okresnímu. Primárně šlo o nesprávné právní posouzení věci, nikoliv o nepřípustný zásah do činnosti okresního soudu. Ve stručnosti pak dále státní zástupce poznamenává, že výtky obviněného mířící vůči výsledkům dokazování či právní kvalifikaci nepovažuji za opodstatněné ani v obecné rovině. Jak totiž vyplývá z přezkoumávaných rozhodnutí, obviněný je po skutkové stránce bezpečně usvědčen komplexem důkazů, a to včetně svého vlastního faktického doznání (body 30–34 napadeného rozhodnutí).
16. Závěrem proto státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Dále navrhuje, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjadřuje státní zástupce tímto ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
17. Zde je namístě pro jistou přesnost uvést, že rozhodnutí napadené dovoláním představuje druhé rozhodnutí odvolacího soudu. V dané věci byl totiž soudem prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 9. 2021, č. j. 1 T 37/2021-883 obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. podané obžaloby zproštěn. Na podkladě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného pak byl tento zprošťující rozsudek soudem druhého stupně usnesením ze dne 18. 11. 2021, č. j. 9 To 308/2021-897, zrušen podle §258 odst. 1 písm. b, písm. c) tr. ř. a věc byla podle §259 odst. 1 tr. ř. vrácena soudu k novému projednání a rozhodnutí. Následně soud prvního stupně vydal odsuzující rozsudek, přičemž proti tomu podal obviněný a státní zástupce odvolání a o podaných odvoláních rozhodl soud druhého stupně, který obě podané odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
III.
Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
20. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
21. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
22. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. O zjevný rozpor se přitom jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Současně je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). K tomu je dále ještě vhodné uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Nadto je nutno také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soud.
23. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
24. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
25. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán v případech, kdy existence vady spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až písm. h) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až písm. l) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až písm. l) tr. ř. Obviněný jej uplatnil v jeho druhé alternativě, byť zmatečně, neboť naplnění tohoto dovolacího důvodu vztahuje k usnesení soudu druhého stupně ze dne 18. 11. 2021, č. j. 9 To 308/2021-897, proti kterému ovšem nelze podat dovolání, neboť se nejedná o rozhodnutí, které lze napadnout dovoláním (viz 265a tr. ř.).
26. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí, byť lze připustit, že jejich rozhodnutí jsou stručnější. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v předmětné věci jedná také.
27. Bez ohledu na tento závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že v dané věci není pochyb o správnosti skutkových zjištění, které jsou formulovány v tzv. skutkové větě, když ani samotný obviněný nezpochybňuje zjištěný skutkový stav, zpochybňuje fakticky toliko naplnění subjektivní stránky zločinu podplácení podle §332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a dovolává se nepřímo zásady in dubio pro reo . Současně namítá nezákonný postup soudu druhého stupně při zrušení původního zprošťujícího rozsudku soudu prvního stupně ze dne 6. 9. 2021, č. j. 1 T 37/2021-883, včetně porušení práva na spravedlivý proces a zásady kontradiktornosti řízení. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace dospěl Nejvyšší soud k závěru, že uplatněné námitky pod zvolené dovolací důvody nelze podřadit, přestože by se zdánlivě mohlo jevit, že obviněný právně relevantně uplatnil námitku stran nedostatku subjektivní stránky předmětného zločinu, neboť jeho argumentace je založena fakticky na nesouhlasu ze způsobem hodnocením důkazů soudy nižších stupňů.
28. Přestože Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uplatněná argumentace není podřaditelná pod zvolené dovolací důvody, dovolací soud na určité námitky obviněného přesto považoval za vhodné reagovat. Nejvyšší soud se nejprve zabývat námitkou stran postupu soudu druhého stupně při zrušení prvního zprošťujícího rozsudku, byť tato stojí zcela mimo zvolené dovolací důvody. Obviněný fakticky vyslovuje názor, že soud prvního stupně v případě prvního zprošťujícího rozsudku postupoval správně, když řádně zhodnotil všechny provedené důkazy, takže jeho závěr o nedostatku jeho zavinění byl zákonný a že naopak soud druhého stupně v případě rozhodnutí ze dne 18. 11. 2021, sp, zn. 9 To 308/2021, nepřípustně zpochybnil hodnocení důkazů soudem prvního stupně, aniž by sám některé důkazy provedl nově či zopakoval některé důkazy provedené před soudem prvního stupně [§259 odst. 3 písm. a), písm. b) tr. ř.]. Podle dovolatele tedy soud druhého stupně překročil meze „závazného právního názoru“.
29. Z pohledu této argumentace považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zdůraznit, že jak již bylo konstatováno, v dané věci nejsou pochybnosti o skutkových zjištěních, vyjádřených ve skutkové větě, když i sám obviněný jak již bylo konstatováno, doznává, že se žalovaného jednání dopustil a jeho doznání odpovídá i provedeným důkazům. Zde je namístě akcentovat, že v případě prvního zprošťujícího rozsudku ze dne 6. 9. 2021, č. j. 1 T 37/2021-883, citovaný soud dospěl ke stejným skutkovým zjištěním jako v případě odsuzujícího rozsudku, ovšem shledal u obviněného nedostatek zavinění (viz body 16 a 17 citovaného rozsudku). Jinak řečeno, soud prvního stupně na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že na místě je aplikovat zásadu in dubio pro reo, když nebyl prokázán úmysl obviněného pokusit se jiného uplatit a ovlivnit tak způsob zajišťování, respektive maření stop. S tímto závěrem se ovšem soud druhého stupně neztotožnil a první zprošťující rozsudek zrušil usnesením ze dne 18. 11. 2021, sp. zn. 9 To 308/2021, když předně velmi podrobně rozvedl otázku zavinění, jako obligatorního znaku subjektivní stránky (viz bod citovaného usnesení 16), a následně poukázal na skutečnosti, které soud prvního stupně při posuzování otázky, zda bylo naplněno i zavinění nevzal v úvahu (viz body 17–18, 20–22 citovaného usnesení), když současně považoval na vhodné i doplnit dokazování soudem prvního stupně (viz bod 23). Jinak vyjádřeno, ve vztahu k naplnění zavinění soud druhého stupně zaujal závazný právní názor, když ovšem nijak nezasahoval do skutkových zjištění soudů prvního stupně, takže z tohoto pohledu je odkaz na ustanovení §259 odst. 3 písm. a), písm. b) tr. ř. zcela nepřípadný. Předně odvolací soud sám ve věci nerozhodl, věc jen toliko vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, když vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a toliko zaujal určitý právní názor stran naplnění zavinění, což je otázka právního posouzení, nikoliv skutková. Lze tedy uzavřít, že podstata zrušení prvního zprošťujícího rozsudku nespočívala v tom, že by odvolací soud hodnotil jinak provedené důkazy z hlediska skutkových zjištění, tyto zůstaly zcela totožné, důvodem zrušení prvního zprošťujícího rozsudku bylo nesprávné posouzení právní otázky. Zde je současně také nutno zdůraznit, že soud druhého stupně velmi podrobně rozvedl teoretická východiska týkající se zavinění, když zároveň poukázal na skutečnosti, které vyplynuly z provedeného dokazování a které soud prvního stupně v případě prvního zprošťujícího rozsudku nevzal při posuzování zavinění v úvahu, ale ani nijak nehodnotil (viz bod 20 usnesení). Současně uložil i doplnit dokazování o další důkazy výslovně označené a následně hodnotit provedené důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., přičemž ani nevyloučil možnost provedení dalších důkazů. Za takové situace nelze mít, že by snad ze strany soudu druhého stupně došlo k nepřípustnému hodnocení důkazů, které je skutečně výlučným právem soudu prvního stupně, když je také nezbytné zdůraznit, že soud druhého stupně ani výslovně neuvedl, že musí být obviněný uznán vinným.
30. Obecně je třeba k závaznému právnímu názoru uvést, že trestní řád je založen na konstrukci, že závazný právní názor vyslovený nadřízeným soudem je pro soud nižšího stupně závazný, a to jak v rámci řádných opravných prostředků, tak i mimořádných (viz §149 odst. 6 tr. ř., §264 odst. 1 tr. ř., 265s odst. 1 tr. ř., §270 odst. 4 tr. ř.). Vázanost právním názorem nadřízeného soudu znamená povinnost soudu nižšího stupně respektovat závěry, které učinil odvolací soud v řešených otázkách hmotného i procesního práva (viz přim. nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21). Lze ovšem připustit, že tato zásada není absolutní povahy. Soud prvního stupně není vázán závazným právním názorem odvolacího soudu, jestliže změnou skutkových zjištění v novém hlavním líčení tento právní názor ztratil zcela nebo částečně svůj skutkový základ (viz NS 2/2001-T 34). Jinak vyjádřeno, pokud po vrácení věci nedojde ke změně skutkových zjištění, je soud prvního stupně vázán závazným právním názorem, ovšem naopak pokud dojde po vrácení věci ke změně skutkových zjištění, takže původní skutková zjištění ztratila alespoň částečně svůj podklad, není soud prvního stupně vázán závazným právním názorem. V souvislosti s tímto závěrem považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že princip vázanosti soudu nižší instance právním názorem soudu vyšší instance po kasaci prvoinstančního rozhodnutí v trestních věcech je pravidelně uznáván též v procesních úpravách zahraničních demokratických zemí (viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 15/14). Jako příklad je možno uvést ustanovení §358 odst. 1 německého trestního řádu (dStPO) nebo ustanovení §293 odst. 2 rakouského trestního řádu (öStPO). Také judikatura zahraničních ústavních soudů aprobovala tento princip jako ústavně souladný (viz např. rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu (BVerfGE 12, 67, 71). Vázanost právním názorem vyjádřeným v rozhodnutí odvolacího či dovolacího soudu je zároveň součástí principu právního státu zakotveného v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Současně je ovšem třeba zdůraznit, jak již bylo i naznačeno, že tato zásada nezapovídá nalézacímu soudu, aby na základě vlastního posouzení nemohl přihlédnout i k jiným závěrům a úvahám, popř. se jimi nechal inspirovat na cestě k dosažení správného rozhodnutí věci (viz nález Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4091/18).
31. Z pohledu shora naznačených východisek je nutno akcentovat, že soud prvního stupně splnil pokyny odvolacího soudu a doplnil dokazování, přičemž na základě doplnění dokazování nedošlo ke změně skutkových zjištění (což ani netvrdí obviněný), tyto byly jak v případě zprošťujícího rozsudku soudu prvního stupně, tak odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně totožné. Vázanost soudu prvního stupně právním názorem stran posouzení východisek pro vyřešení otázky zavinění z pohledu zjištěných skutečností, které vyplynuly z provedeného dokazování a která nakonec nezpochybňuje ani obviněný (např. žádná snaha se strany obviněného jakkoliv zadokumentovat schůzku se svědkem S., logické nevysvětlení přístupu obviněného ke svědkovi S., kterému ovšem podle výpovědi obviněného neměl důvod nedůvěřovat apod.) nemůže vést k závěru, že v předmětné věci došlo k porušení pravidel spravedlivého procesu podle čl. 6 odst. 1, 2, odst. 3 písm. b), c), d) Úmluvy a č. 8 odst. 2 Listiny. Zde je nutno opětovně uvést, že princip vázanosti právním názorem soudu vyšší instance po kasaci prvoinstančního rozhodnutí v trestních věcech je považován za souladný s Listinou, ale i Úmluvou. Proto nelze podané námitce přisvědčit. Nad rámec těchto úvah je třeba zdůraznit, že akceptace námitek obviněného by znamenala, že pokud by soud prvního stupně provedl všechny potřebné důkazy a zjistil náležitě skutkový stav, ovšem nesprávně vyřešil právní otázku, pak by nemohl odvolací soud takové pochybení nepravit přes zřejmou nesprávnost tohoto rozhodnutí, pokud by sám nedoplnil dokazování či neuložil soudu prvního stupně doplnit dokazování a v následném řízení po zrušení rozhodnutí by nedošlo ke změně skutkových zjištění. Takový postup by ve svých důsledcích popíral smysl trestního řízení zakotvený v §1 odst. 1 tr. ř.
32. Jak již bylo naznačeno, obviněný uplatnil námitku stran nedostatku zavinění, kterou ovšem založil na nesouhlasu se způsobem hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, konkrétně jak hodnotily jeho obhajobu v kontextu dalších provedených důkazů. Jedná se tedy o námitku skutkového charakteru, které není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Bez ohledu na tuto skutečnost předně považuje Nejvyšší soud za vhodné rozvést určité teoretické východiska týkající se zločinu podplácení podle §332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Uvedeného zločinu se dopustí ten, kdo sám nebo prostřednictvím jiného poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek jinému nebo pro jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu, nebo kdo sám nebo prostřednictvím jiného poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek jinému nebo pro jiného v souvislosti s podnikáním svým nebo jiného, a spáchá-li takový čin vůči úřední osobě. Podstatou jednání pachatele trestného činu podplácení je jeho záměr dosáhnout poskytnutým, nabídnutým nebo slíbeným úplatkem toho, aby osoba, která obstarává věci obecného zájmu (tj. podplácená osoba), vyhověla požadavku pachatele (srov. TR NS 74/2011-T 1374.). Mezi poskytnutím úplatku, nabídnutím nebo slibem úplatku a obstaráváním věcí obecného zájmu nebo podnikáním pachatele nebo jiné podnikající osoby musí být příčinná souvislost. K naplnění skutkové podstaty se ovšem nevyžaduje, aby pachatel chtěl dosáhnout protiprávního zvýhodnění. Rovněž se nevyžaduje, aby osoba, která obstarává věci obecného zájmu, úplatek, jeho nabídku či slib přijala nebo s ním souhlasila. Odmítnutí úplatku nemá vliv na trestní odpovědnost pachatele za trestný čin podle §332 tr. zákoníku. Jinak vyjádřeno, trestný čin podplácení podle §332 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán nejen poskytnutím úplatku, ale též jeho nabídnutím nebo slíbením (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1018/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1094/2017); v posledních dvou uvedených případech se nevyžaduje, aby podplácená osoba úplatek přijala.
33. Nabídnutí úplatku je pak jednání, kterým pachatel projevuje ochotu úplatek poskytnout proto, aby při obstarávání věci obecného zájmu bylo jeho požadavku vyhověno. Je jím jakýkoli, ať výslovný nebo konkludentní, návrh na poskytnutí úplatku. Z časového hlediska může být nabídka úplatku formulována tak, že k plnění z ní může dojít okamžitě po její akceptaci nebo v budoucnu, a to jak před obstaráním věci obecného zájmu, tak i po obstarání věci obecného zájmu, o kterou se jedná. Slib úplatku je vyjádření závazku úplatek poskytnout, jestliže v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu nebo v souvislosti s podnikáním pachatele nebo jiné podnikající osoby bude osobou, jíž je slib úplatku dán a která takovou věc obstarává, požadavku pachatele vyhověno. Slib úplatku směřuje do budoucna, má se realizovat až po splnění další podmínky či podmínek. Oproti nabídce je slib zpravidla méně konkrétní. Platí, že z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění, přičemž pachatel svým jednáním realizuje záměr dosáhnout pro sebe nebo jiného nějaké zvýhodnění v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu. Obstarávání věcí obecného zájmu je činnost, která souvisí s plněním úkolů týkajících se věcí obecného zájmu, tedy nejen rozhodování orgánů státní moci a správy, ale i jiná činnost při uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti materiálních, sociálních, kulturních a jiných potřeb – srov. R 16/1988, s. 76. Jde tedy o plnění všech úkolů, na jejichž řádném a nestranném plnění má zájem celá společnost nebo určitá sociální skupina. Úplatek je neoprávněná výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění, které se dostává nebo má dostat uplácené osobě nebo s jejím souhlasem jiné osobě a na kterou nemá nárok (§334 odst. 1 tr. zákoníku). Zpravidla jde o zvýhodnění spočívající zejména v přímém majetkovém prospěchu, např. finančním nebo materiálním. Může však jít i o výhodu jiného druhu, např. protislužbu. Z hlediska naplnění tohoto znaku není rozhodující výše úplatku. Zákon nestanoví žádnou hodnotovou hranici. Mezi úplatkem a obstaráváním věcí obecného zájmu nebo podnikáním pachatele nebo „jiného“ musí být souvislost. Proto úplatek musí mít vztah k činnosti, která spadá pod obstarávání věci obecného zájmu – srov. R 1/1978-I., popř. podnikání pachatele nebo jiné podnikající osoby. Bude tomu tak tehdy, jestliže přijatý nebo slíbený úplatek má vztah k činnosti osoby, která věci obecného zájmu sama obstarává, nebo osoby, která přitom spolupůsobí, např. koná přípravné nebo pomocné práce; obdobně je tomu v případě úplatku v rámci podnikání. Skutečnost, že přijetí úplatku nebo slibu úplatku neovlivnilo osobu obstarávající věci obecného zájmu nebo podnikající osobu, je z hlediska právní kvalifikace jejího jednání podle tohoto ustanovení bez významu. Jestliže úplatek nebo slib úplatku měl vliv na jednání pachatele, zvyšuje tato okolnost závažnost trestného činu. Z pohledu těchto závěru lze tedy uzavřít, že objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném, nestranném, nezištném a zákonném obstarávání věcí obecného zájmu, tedy na ochraně čistoty veřejného života, a zájem na ochraně podnikatelských vztahů před korupcí.
34. Jak již bylo konstatováno, v předmětné věci ze skutkových zjištění vyjádřených ve skutkové větě není pochyb o tom, že obviněný slíbil svědkovi S. částku 850 000 Kč v souvislosti s jeho činností jako znalce kriminalistického ústavu za to, že zařídí poškození dat v mobilním telefonu, který byl vydán v rámci jiné trestní věci a který měl být právě předmětem znaleckého zkoumání. O tomto skutkovém zjištění není pochyb, neboť takový průběh skutkového děje doznává i samotný obviněný a je v souladu s dalšími provedenými důkazy. Současně je nepochybné, že slibem poskytnutí této částky byl předmětný trestný čin dokonán, když v případě varianty nabídky či slibu úplatku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1094/2017) je daná skutková podstata naplněna již touto nabídkou či slibem, bez ohledu na to, že uplacena osoba úplatek nepřijala, když přijetí úplatku by představovalo fázi dokončení trestné činnosti.
35. Obecně je třeba uvést, že z hlediska subjektivní stránky se u pachatele vyžaduje úmyslné zavinění (viz §15 tr. zákoníku), když se ovšem nevyžaduje úmysl přímý [viz §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], postačí i úmysl nepřímý [viz §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Pokud se týká pojetí zavinění, Nejvyšší soud pro stručnost poukazuje na zcela vyčerpávající odůvodnění usnesení soudu druhého stupně ze dne 18. 11. 2021, sp. zn. 9 To 308/2021, ve kterém byla teoretická východiska zavinění pregnantně a dostatečně rozvedena (viz bod 16 citovaného usnesení) a Nejvyšší soud nepovažuje za potřebné v tomto směru ničeho doplnit.
36. Z dovolací argumentace obviněného je v zásadě zřejmé, že tento nedostatek zavinění ve formě úmyslu zakládá na tvrzení, že z jeho strany se jednalo o jistou ne zcela vhodnou zkoušku ohledně toho, zda lze ovlivnit znalecké zkoumání na kriminalistickém ústavu. Z pohledu této obhajoby je třeba zdůraznit, že této obhajobě soud prvního stupně nepřisvědčil (viz body 20–21 rozsudku soudu prvního stupně), byť lze skutečně připustit, že odůvodnění soudu prvního stupně je jistým způsobem stručnější a ne zcela pregnantně vyargumentované. Přesto odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ještě splňuje požadavky ustanovení §125 odst. odst. 1 tr. ř., byť na samé hranici těchto požadavků, neboť z tohoto odůvodnění není pochyb o tom, že soud prvního stupně obhajobě obviněného stran jeho jednání neuvěřil. Tento jistý nedostatek odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pak napravil soud druhého stupně, který reagoval na námitky obviněného uplatněné v rámci podaného odvolání, jenž se právě vztahovaly k jím tvrzené obhajobě a vypořádal se s nimi (viz body 30–34 usnesení soudu druhého stupně).
37. Z pohledu námitek obviněného, že neměl v úmyslu svědkovi slibovat úplatek, lze především akcentovat, že pokud soudy nižších stupňů této obhajobě na základě provedených důkazů neuvěřily, nelze v jejich postupu spatřovat nějaké známky libovůle či svévole. Jak již bylo naznačeno v rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne 18. 11. 2021, sp. zn. 9 To 308/2021, obecně platí, že závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. R 19/1971), kdy okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a č. 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12]. Jak již bylo konstatováno, obviněný tvrdí, že z jeho strany se jednalo o jistou zkoušku charakteru svědka S. V tomto směru je ovšem třeba uvést, že tuto obhajobu poprvé obviněný uplatnil až v rámci řízení před soudem prvního stupně, když v rámci přípravného řízení využil svého práva nevypovídat. Samotná tato skutečnost by nemohla vést k závěru o nevěrohodnosti jeho obhajoby, když je skutečně výsostným právem obviněného nevypovídat (viz §33 odst. 1 tr. ř.). Lze ovšem mít za to, že obhajobu obviněného, ale i jistým způsobem okamžik jejího uplatnění, je nezbytné hodnotit v kontextu ostatních provedených důkazů a jaké skutečnosti z nich vyplývají.
38. Předně skutečně nelze pominout, že obviněný tuto obhajobu uplatnil poprvé až v řízení před soudem prvního stupně. Jak již bylo naznačeno, samotná tato skutečnost by nemohla vést k závěru o nevěrohodnosti této obhajoby. Obhajobu obviněného je ovšem nezbytné hodnotit z pohledu je samotného chování v průběhu páchání skutku a nakonec i po jeho spáchání a zejména logiky jeho chování. V tomto směru je třeba uvést, že z provedeného dokazování není pochyb o tom, že odchod obviněného od Policie ČR byl jistým způsobem velmi napjatý, což je skutečnost, na které se shodli jak obviněný, tak i slyšení svědci. Vztah obviněného k jeho bývalému zaměstnavateli byl tedy i jistým způsobem negativní. Přestože, jak obviněný tvrdí, že byl osloven v listopadu 2019 neznámými muži, o kterých se domníval, že by mohli být policisté a požádán „o službu“, která byla nelegální, a tyto osoby odmítl, tak celou věc v daném období neohlásil orgánům činným v trestním řízení, a ani se o tomto incidentu v daném období nikomu nezmínil ze svých přítel. Již v tomto je třeba spatřovat nelogičnost chování obviněného, neboť pokud se domníval, že se jedná o provokaci Policie ČR vůči jeho osobě, bylo by zcela logické, pokud by věc oznámil např. na státním zastupitelství nebo by se o tom zmínil alespoň někomu ze svých přátel, což ovšem prokazatelně neučinil. Současně je třeba ještě uvést, že tito neznámí muži pak již nikdy obviněného, podle jeho vlastního vyjádření, neoslovili. Podle tvrzení obviněného v únoru 2020 objevil ve své poště papírek, kde bylo číslo jednací KRPB a konkrétní orgatech. Následně se pak obviněný přes své velmi špatné a vyhraněné vztahy k Policii ČR rozhodl sám o své vůli kontaktovat svědky z řad policistů, aby si jednak ověřil, zda uvedené číslo existuje a kdo má na věci pracovat. Již tento postup byl přinejmenším ze strany obviněného problematický, když obviněný jako soukromá osoba chtěl určité informace po svém bývalém spolupracovníkovi z přípravného řízení, které je zásadně neveřejné, což mu bylo jako bývalému policistovi a jako osobě, která podle vlastního vyjádření měla vždy zájem na dodržování zákonů, známo. Zároveň si musel být vědom toho, že osoba, která mu takové informace poskytne, by se mohla dopustit kázeňského provinění. Následně pak po zjištění požadovaných informací o své vlastní vůli oslovil svědka S., kterému sliboval úplatek za ovlivnění konkrétní trestní věci. Z pohledu tvrzení obviněného je třeba uvést, že tomuto svědkovi obviněný nejenže sliboval úplatek, ale dokonce poté, co to svědek odmítl, výslovně uvedl, že to udělá někdo jiný. Zde je třeba zdůraznit, že obviněný se hájí tím, že to byla jen „zkouška“. I přesto ale svědkovi S. tvrdil, že to udělá někdo jiný, ale především také svědkovi ihned nesdělil, že se jednalo o zkoušku jeho charakteru, a to ani později před zahájením trestního stíhání své osoby. Naopak obviněný nechal svědka záměrně v domnění, že nabídka byla míněna zcela vážně, přestože podle jeho tvrzení nabídka nebyla učiněná vážně, a tedy v tom, že je ochoten páchat trestnou činnost. To vše za situace, kdy byl obviněný podle své výpovědi rád, že to svědek odmítl a z jeho reakce viděl, že svědek celou situaci vnímá negativně (svědek odmítl i dárek pro svoji ženu právě s odkazem na nabízený úplatek).
39. Nad rámec těchto úvah je třeba také zdůraznit, že obviněný ani nedokázal logicky vysvětlit, jak by se mohlo jednat o provokaci Policie ČR vůči jeho osobě, neboť byl muži, o kterých se domníval, že jsou policisté osloven pouze jednou (v listopadu 2019), když až za další skoro 4 měsíce mu někdo vhodil papír s určitými údaji do schránky, tedy nikdo ho neoslovil opakovaně a nepřesvědčoval, aby se dále o věc zajímal, ale zejména v ní něco aktivně činil. Je namístě akcentovat, že to byl právě obviněný, který se podle vlastního tvrzení rozhodl sám kontaktovat své bývalé spolupracovníky z řad Policie ČR, zjistit jméno osoby, která má věc na starosti, a následně svědka S. kontaktovat a slibovat mu úplatek, tedy přesvědčovat ho, aby se dopustil trestné činnosti. Jinak řečeno, v dané věci chybí logická vazba mezi jednáním mužů, o kterých hovoří obviněný a tvrzenou snahou o provokaci obviněného, neboť i při plné akceptaci obhajoby dovolatele nelze skutečně pominout, že to bylo právě svobodné rozhodnutí obviněného zjistit si uvedené údaje a kontaktovat svědka S., když ani Nejvyššímu soudu není zřejmé, jak by se tito muži dověděli, že S. se rozhodl kontaktovat.
40. Navíc je třeba uvést, že obviněný ani logicky nevysvětlil, jak by dále postupoval, pokud by S. slib úplatku přijal, tedy zda by věc oznámil či nikoliv, aby jeho jednání mělo smysl a jak by chtěl případné trestní jednání na kriminalistickém ústavu prokázat. Jinak řečeno, obviněný nijak neobjasnil, zda by věc poté oznámil či zda by se spokojil s tím, že zjistil, že lze pracovníky Kriminalistického ústavu uplácet. I z tohoto pohledu jím tvrzené jednání postrádalo smysl. Zde je namístě pro jistou přesnost zdůraznit, že trestný čin přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, kterého by se svědek S. dopustil, pokud by jednání obviněného akceptoval, je již dokonán tím, že si pachatel dá slíbit úplatek (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1585/2018). V takovém případě, pokud by byla i akceptována obhajoba obviněného, že u něho chybí úmysl jinou osobu podplácet, by se obviněný mohl dopustit trestného činu návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k §331 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, neboť to byl právě on, kdo jiného (S.) navedl ke spáchání trestného činu.
41. Pokud obviněný poukazuje na skutečnost, že neměl potřebu své jednání S. vysvětlit, protože nemohl předpokládat, že věc vzbudí značný rozruch a že jeho jednání může být předmětem trestního řízení, tak je třeba poukázat na úvahu v bodech 37–39 tohoto rozhodnutí a na skutečnost, že samotný obviněný se prezentoval jako osoba, která vždy dbala na dodržování služebních povinností policisty Policie ČR, takže mu muselo být zřejmé, že by měl svědek S. celou věc oznámit orgánům činným v trestním řízení jako podezření ze spáchání trestné činnosti jinou osobou, což také učinil. Rovněž tvrzení dovolatele, že svědek S. měl pochybnosti o vážnosti jeho nabídky, o čemž svědčí skutečnost, že věc nejprve projednal se svojí manželkou a teprve poté se svými kolegy. Je třeba uvést, že se ze strany obviněného jedná toliko o jeho intepretaci výpovědi svědka S. Z provedených důkazů totiž není pochyb o tom, že věc byla oznámena orgánům činným v trestním řízení (GIBS) téhož dne, co se stala, což nepochybně svědčí o tom, že svědek považoval jednání obviněného za vážně míněné. Samotnou skutečnost, že svědek se nejprve s jednáním obviněného svěřil manželce, nelze interpretovat tak, že mu nepřikládal žádný význam, a že jednání obviněného nevnímal jako slib úplatku, když se jedná o jistým způsobem pochopitelné jednání, pokud se svědek svěřil osobě blízké, a to zejména za situace, že celé jednání pro něho i lidsky bylo velmi nepříjemné, neboť obviněného považoval za čestného člověka a byl to jeho dřívější nadřízený. Navíc se jedná v praxi o časté chování, když osoby, kterým byl nabídnut či slíben úplatek prostřednictvím osoby, kterou znají a mají k ní určitý pozitivní vztah, nejsou tzv. v první chvíli schopni tomu uvěřit a tzv. potřebují se s věci svěřit osobě, které důvěřují.
42. Rovněž námitka obviněného, že pokud by měl v úmyslu skutečně slíbit svědkovi úplatek, tak by o incidentu nehovořil v telefonickém hovoru se svědkyní T., je pro posouzení věci bezpředmětná. Předně je třeba uvést, že se svědkyní obviněný hovořil za tři měsíce po události, v době, kdy byla věc šetřena orgány činnými v trestním řízení (svědkyně mu sdělovala, že ji kvůli němu vyslýchali), přičemž ani této svědkyni věc nepopsal stejně jako v rámci své obhajoby. Navíc z jeho strany nelze ani vyloučit jistou snahu v rámci tohoto hovoru se tzv. postavit do lepšího světla a vytvořit si tzv. alibi, když svědkyně mu výslovně sdělila, že jí vyslýchali kvůli němu, přičemž nelze vyloučit, že již předtím získal obviněný určité indicie o tom, že věc je šetřena (např. od některého z bývalých kolegů či z toho, že se chování bývalých kolegů k němu změnilo). Námitka obviněného, že ho bývalí kolegové hodnotí jako čestného člověka je zcela irelevantní, neboť akceptace této námitky by znamenala, že osoba, která žila řádným životem, se nikdy nemůže dopustit trestné činnosti. Obdobné povahy je tvrzení obviněného, že on sám neměl k dispozici částku 850 000 Kč a navíc na tuto námitku soudy nižších stupňů výslovně reagovaly (viz bod 20 rozsudku soudu prvního stupně).
43. Lze proto uzavřít, že pokud soudy nižších stupňů na základě provedených důkazů obhajobě obviněného neuvěřily, nevykazuje jejich hodnotící postup známky libovůle či svévole. Jestliže tedy obhajobě obviněného neuvěřily, tedy jeho tvrzení, že se z jeho strany jednalo o prověření toho, zda dochází k ovlivňování znaleckého zkoumání, tak je nepochybné, že obviněný jinému, konkrétně svědkovi S., úmyslně slíbil úplatek v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu a spáchal takový čin vůči úřední osobě. Soud druhého stupně pak výslovně uvedl, že obviněný jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém (viz bod 34 usnesení soudu druhého stupně). Nejvyšší soud ovšem na rozdíl od soudu druhého stupně má za to, že obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když tento jistý rozpor se závěry soudu druhého stupně nemá vliv na skutečnost, že obviněným byla naplněna subjektivní stránka.
44. Obiter dictum považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že i pokud by byla akceptována obhajoba obviněného, že chtěl jen zjistit, zda se dá ovlivnit znalecké zkoumání na kriminalistickém ústavu, tak by obviněný jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť rozhodující a důležité je, jak jeho jednání vnímá osoba, které je určeno, tedy jako zcela určité a vážné. Obviněný tedy musel být přinejmenším srozuměn s tím, že osoba, které slibuje úplatek, může jeho nabídku akceptovat a pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn.
45. Ohledně namítaného porušení práva na spravedlivý proces obviněným lze uvést, že rovněž tato námitka nenaplňuje zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Obecně je ovšem třeba připustit, že vzhledem k výkladu Ústavního soudu porušení práva na spravedlivý proces může zakládat naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, bod 14. a 26., nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05). O takový případ se ovšem v dané věci nejedná, když lze konstatovat, že soudy nižších stupňů ohledně obviněného provedly dokazování v nezbytném rozsahu, přičemž skutkové závěry soudů mají oporu v provedených důkazech, kdy při jejich hodnocení nedošlo k žádné deformaci provedených důkazů, tyto byly hodnoceny v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., takže skutkový stav byl zjištěn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Odůvodnění rozhodnutí soudů ve vztahu k tomuto obviněnému pak odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. Nad rámec shora uvedeného je dále nutno uvést, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám dovolatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Tyto zásady byly v daném řízení dodrženy a respektovány.
46. Ve vztahu k námitce porušení zásady in dubio pro reo je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 5 Tdo 595/2018).
47. Pravidlo in dubio pro reo totiž znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, se kterými se Nejvyšší soud ztotožnil.
48. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvody jím deklarované, ale ani žádný jiný. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 12. 2022
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu