ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.1031.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 1031/2022-779
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 12. 2022 o dovolání obviněného A. W. , nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 9 To 99/2022, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 56/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 2. 2022, sp. zn. 4 T 56/2021 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný A. W. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem loupež podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustil se spoluobviněným T. D. [jednání pod bodem I]. Spoluobviněný M. J. pak byl uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění dopustili tím, že:
I.
dne 25. 11. 2020 v době okolo 22.18 hodin v XY v ulici XY naproti domům č. XY a XY na přechodu pro chodce u tramvajové zastávky XY obžalovaný A. W. přistoupil k poškozenému M. N., narozenému XY, a tohoto bez varování a předchozího konfliktu zcela nečekaně a bezdůvodně udeřil pravou rukou sevřenou v pěst do kořene nosu, po čemž se poškozený po obžalovaném ohnal a oba se vzájemně uchopili za oděv, na což obžalovaný W. pokračoval v napadání poškozeného kopy kolenem do oblasti břicha, poškozenému přetáhl přes hlavu bundu, přidržoval jej a opakovaně jej kopal nohou do oblasti hrudníku a břicha a udeřil jej opakovaně pěstí do obličeje ve snaze poškozeného srazit na zem, v důsledku čehož poškozený bundu, jakož i mobilní telefon zn. Huawei černé barvy a powerbanku stříbrné barvy odhodil na chodník, vzápětí jej obžalovaný W. chytil zezadu kolem hrudníku a silou jej strhl na zem, kde se s poškozeným přetahoval, poškozený však nad obžalovaným W. získal převahu, dostal se nad obžalovaného a zalehl jej, to vše ze vzdálenosti několika metrů sledovali kamarádi obžalovaného W. obžalovaný T. D. a obžalovaný M. J., který v době, kdy měl poškozený nad obžalovaným W. krátkodobou převahu, vyzval obžalovaného D., ať jde obžalovanému W. pomoci, obžalovaný D. jej poslechl a přistoupil k poškozenému, kterého silou strhl z těla obžalovaného W. na stranu, v důsledku čehož se obžalovaný W. s poškozeným přetočili, následně obžalovaný W. zaklekl poškozeného, obejmul jej nohama kolem krku a začal jej škrtit a atakovat pěstmi, čemuž se poškozený bránil tím, že obžalovaného W. kousl do vnitřní strany pravého stehna, posléze obžalovaný W. uchopil poškozeného zezadu do tzv. kravaty a škrtil jej do doby, než poškozený ztratil vědomí, následně se posadil na ležícího poškozeného a v době, kdy se již vůbec nebránil, poškozeného třikrát prudce udeřil střídavě oběma rukama sevřenýma v pěst a dvakrát loktem pravé ruky přímo do obličeje, přičemž současně v průběhu pokračujícího útoku na poškozeného, který neměl kontrolu nad svými věcmi, obžalovaný J. obžalovaného D. vyzval k tomu, aby věci poškozeného ležící bez jeho dozoru na chodníku sebral, na což obžalovaný D. reagoval tak, že ze země zvedl powerbanku patřící poškozenému a šel ji ukázat obžalovanému J., následně ji však položil zpět na zem, a ze země sebral mobilní telefon poškozeného zn. Huawei P20 Lite v hodnotě 3.800,-Kč, který posléze předal obžalovanému W., obžalovaný W. poté, co již poškozený nijak nereagoval, rovněž sebral ze země další věci poškozeného, a to powerbanku MI.com 16000mAh stříbrné barvy v hodnotě 500,-Kč a bundu poškozeného zn. Moncler v hodnotě 10.000,-Kč, v níž byl vložen svazek 6ks klíčů s přívěsky, bezpečnostním čipem a flashdiskem v hodnotě 960,-Kč, látková rouška se Spidermanem v hodnotě 200,-Kč, evropský průkaz zdravotního pojištění a průkaz povolení k trvalému pobytu vystavené na jméno poškozeného, jakož i pánská peněženka z přírodní kůže v hodnotě 900,-Kč, v níž byla vložena hotovost 10.000,-Kč, platební karta vydaná Fio Bankou, a. s. č. XY na jméno poškozeného, platební karta vydaná Sperbank a. s. č. XY na jméno poškozeného, paměťová karta 16 GB v hodnotě 200,-Kč a dále 500 maďarských forintů (tj. 3.624,-Kč) a 20 chorvatských kun (tj. 69,-Kč), a všichni tři obžalovaní z místa činu i s věcmi poškozeného utekli, a tímto jednáním způsobili poškozenému M. N., narozenému XY odcizením věcí škodu ve výši 30.253,-Kč a dále drobná zranění v podobě pohmoždění měkkých tkání na čele s drobnými oděrkami, pohmoždění nosu s oděrkami na hřbetu nosu a krvácením z nosu, pohmoždění levého kotníku s krevním výronem v okolí zevního kotníku, pohmoždění pravé poloviny hrudníku a pravého kolene lehkého stupně a pohmoždění měkkých tkání krku s bolestivostí v oblasti hrtanu a při polykání,
a to přestože A. W. byl rozsudkem Okresního soudu Praha-východ, sp. zn. 2T 109/2019 ze dne 16. 10. 2019 uznán vinným přečinem výtržnictví dle §358 odst. 1 trestního zákoníku, který nabyl právní moci se spojením s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2020, pod sp. zn. 9 To 377/2019, a dále byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 2. 2020, pod sp. zn. 8 T 38/2019, uznán vinným přečinem ublížení na zdraví dle §146 odst. 1 trestního zákoníku, v souběhu s přečinem výtržnictví dle §358 odst. 1 trestního zákoníku, ve znění rozsudku Městského soudu Praha ze dne 7. 9. 2020, pod sp. zn. 44 to 256/2020, kdy mu byl uložen trest odnětí svobody ve výměře 14 měsíců se stanovením zkušební doby do 7. 3. 2023
a dále rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 4 T 56/2021, byl uznán vinným přečinem výtržnictví dle §358 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 36 měsíců, se stanovením zkušební doby v trvání 5 let
a obžalovaný T. D. se tohoto jednání dopustil poté, co dne 28. 10. 2019 spáchal skutek právně kvalifikovaný rovněž jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku, pro jehož spáchání bylo proti němu dne 30. 9. 2020 zahájeno trestního stíhání a následně ke dni 1. 1. 2021 byl za jeho spáchání pravomocně odsouzen, a to trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 12. 2020 č. j. 38T 152/2020 .
Současně byl obviněný uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku [jednání pod bodem II/1], a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku [jednání pod bodem II/2], kterého se dopustil se spoluobviněným T. D. tím, že:
II.
obžalovaný
A. W. ,
1. dne 4. 4. 2020 kolem 4:40 hod. na XY u ulice XY poblíž domu č. XY v XY poškodil zelenočernobílou elektrokoloběžku společnosti Lime Network s.r.o., IČ: 06363849, tím způsobem, že ji oběma rukama zvedl ze země a z břehu ji hodil do řeky V., čímž poškozené společnosti Lime Network s.r.o., IČ: 06363849, se sídlem Antala Staška č. p. 1859, 140 00 Praha, způsobil škodu v celkové výši 12.000,- Kč, neboť po vytažení z vody již elektrokoloběžku nebylo možné zprovoznit,
obžalovaní A. W. a T. D. společně
2. dne 20. 6. 2020 okolo 3:00 hod. u XY v XY po předchozí slovní rozepři ohledně cigarety, fyzicky napadli poškozeného O. H., nar. XY, trv. bytem XY, a to tak, že T. D. na XY u XY pod J. mostem nejprve ranou pěstí udeřil O. H. do čela a pak do jeho hrudi oběma rukama strčil takovou silou, že O. H. z břehu spadl do řeky V., přičemž u sebe měl mobilní telefon značky iPhone 6S, 128 Gb, stříbrné barvy, v hodnotě 6.300,- Kč, který následkem zaplavení vodou přestal fungovat, mezitím A. W. na stejném místě fyzicky napadl poškozenou R. J., nar. XY, trv. bytem XY, které dal minimálně jednu ránu pěstí na levou stranu obličeje, čímž jí u levého oka způsobil podlitinu, která si nevyžádala lékařské ošetření a nijak ji neomezovala v běžném způsobu života, a dále poté, co kamarád poškozeného H. M. B. mu pomohl z vody na břeh, se poškozený H. rozhodl odjet domů vozidlem taxi, proto vyšel na XY naproti domu č. XY, kde k němu znovu přišli oba obžalovaní a začali na něho slovně dorážet, přičemž obžalovaný W. proti němu zaujal bojový postoj a řekl mu, že ho zbije, O. H. se tedy před nimi raději dal na útěk, přičemž při útěku přišel o svůj reproduktor zn. Lemon CaliforniaRoll černé barvy v hodnotě 1.696,- Kč, který mu vypadl z batohu, oba obžalovaní ho pak na XY dohnali před domem č. XY, kde mu dali kolem deseti ran pěstí do hlavy, kterou si poškozený kryl svýma rukama, a přitom jim říkal, ať ho nechají být, ovšem obžalovaní nepřestávali, pak se poškozenému podařilo jim vysmeknout a utíkal směrem k J. mostu přes cestu, kde ho zase oba obžalovaní doběhli a začali ho znovu bít, poškozený se proto skrčil k zemi a chránil si hlavu a obličej, obvinění se ho snažili zvednout a přitom ho pěstmi opakovaně tloukli po celém těle včetně hlavy, rovněž ho tahali za vlasy a poté do něho i kopali, a to do hlavy, do předloktí a do nohou, dokud jim v tom nezačal bránit kamarád poškozeného M. B., poškozený následně vyhledal lékařské vyšetření, při kterém mu bylo diagnostikováno pohmoždění hlavy, pravého ramene a levé poloviny hrudníku,
a to přestože A. W. byl rozsudkem Okresního soudu Praha-východ, sp. zn. 2T 109/2019 ze dne 16. 10. 2019 uznán vinným přečinem výtržnictví dle §358 odst. 1 trestního zákoníku, který nabyl právní moci se spojením s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2020, pod sp. zn. 9 To 377/2019, a dále byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 2. 2020, pod sp. zn. 8 T 38/2019, uznán vinným přečinem ublížení na zdraví dle §146 odst. 1 trestního zákoníku, v souběhu s přečinem výtržnictví dle §358 odst. 1 trestního zákoníku, ve znění rozsudku Městského soudu Praha ze dne 7. 9. 2020, pod sp. zn. 44 to 256/2020, kdy mu byl uložen trest odnětí svobody ve výměře 14 měsíců se stanovením zkušební doby do 7. 3. 2023
a dále rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 4 T 56/2021, byl uznán vinným přečinem výtržnictví dle §358 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 36 měsíců, se stanovením zkušební doby v trvání 5 let,
a obžalovaný T. D. se tohoto jednání dopustil poté, co dne 28. 10. 2019 od 23:00 hodin do 29. 10. 2019 do 00:15 hodin spáchal skutek právně kvalifikovaný rovněž jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku, pro jehož spáchání bylo proti němu dne 30. 9. 2020 zahájeno trestního stíhání a následně ke dni 1. 1. 2021 byl za jeho spáchání pravomocně odsouzen, a to trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 12. 2020 č. j. 38 T 152/2020 .
2. Za uvedené trestné činy uložil soud prvního stupně obviněnému podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 36 (třicetišesti) měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil dovolatele pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou. Dále byly uloženy tresty i spoluobviněným.
3. Současně byla podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Lime Network, s. r. o., IČ: 06363849, se sídlem Praha 4, Antala Staška 1859, částku ve výši 12 000 Kč.
4. Proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 21. 2. 2022, sp. zn. 4 T 56/2021, podal dovolatel odvolání, které směřoval do výroku o vině stran skutku I a do výroku o trestu. Odvolání podal rovněž spoluobviněný M. J. do výroku o vině a trestu. Státní zástupkyně podala odvolání v neprospěch všech obviněných do výroku o trestu. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 9 To 99/2022, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zru šil u obviněného A. W. ve výroku o vine ̌ pod bodem I. a pod bodem II/2 a ve výroku o trestu a dále napadený rozsude k zrušil ohledně spoluobviněných T. D. a M. J. ve výrocích o trestech. Podle §259 odst. 3 tr. ř. se znovu rozhodl tak, že obviněného A. W., uznal vinným zvlás ̌ť závaz ̌ ným zloc ̌inem loupež e podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchan ým v jednoč inném soube ̌hu s přeč inem neoprávne ̌ ného opatr ̌ ení, pade ̌ lání a pozme ̌ně ní platebního prostr ̌ edku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a pr ̌eč inem výtrz ̌ nictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (bod I) a p řečinem vy ́trz ̌ nictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (bod II. 2), kter ých se podle skutkových zjištění dopustil obviněný A. W. tím, že:
I. společně s T. D. a za úc ̌asti M. J. dne 25. 11. 2020 v době okolo 22:18 hodin v XY v ulici XY naproti domům č. XY a XY na přechodu pro chodce u tramvajové zastávky XY obz ̌ alovaný A. W. přistoupil k poš kozenému M . N. , narozenému XY , a tohoto bez varování a př edchozího konfliktu zcela nec ̌ekaně a bezdůvodně udeřil pravou rukou sevřenou v pěst do kořene nosu, po čemž se poš kozený po obz ̌ alovaném ohnal a oba se vzájemne ̌ uchopili za oděv, na což obž alovaný W . pokrač oval v napadání pos ̌ kozeného kopy kolenem do oblasti břicha, poš kozenému pr ̌ etáhl pr ̌es hlavu bundu, přidržoval jej a opakovaně jej kopal nohou do oblasti hr udníku a br ̌icha a udeřil jej opakovaně pě stí do oblic ̌eje ve snaze poš kozeného srazit na zem, v du ̊sledku čehož poš kozený bundu , jakož i mobilní telefon zn. Huawei č erné barvy a powerbanku str ̌ íbrné barvy odhodil na chodník, vzápe ̌ tí jej obz ̌ alovaný W . chytil zezadu kolem hrudníku a s ilou jej strhl na zem, kde se s poš kozeným pr ̌etahoval, poš kozený vs ̌ak nad obž alovaným W . získal pr ̌evahu, dostal se nad obž alovaného a zalehl jej, to vše ze vzda ́lenosti ne ̌kolika metrů sledovali kamarádi obz ̌ alovaného W . obž alovaný T . D. a obž alovaný M . J. , který v dobe ̌, kdy měl poš kozený nad obz ̌ alovaným W . krátkodobou pr ̌evahu, vyzval obž alovaného D ., ať jde obž alovanému W . pomoci, obžalovan ý D . jej poslechl a přistoupil k poš kozenému, kterého silou strhl z te ̌la obža lovaného W . na stranu, v důsledku čehož se obž alovaný W . s poš kozeným pr ̌etoč ili, následne ̌ obž alovaný W . zaklekl poš kozeného, obejmul jej nohama kolem krku a začal jej škrtit a atakovat pěstmi, čemuž se poš kozený bránil tím, z ̌e obžalovane ́ho W . kousl do vnitř ní strany pravého stehna, posléze obz ̌ alovaný W . uchopil poš kozeného zezadu d o tzv. kravaty a škrtil jej do doby, než poš kozený ztratil vě domí, následne ̌ se posadil na lež ícího pos ̌ kozeného a v době, kdy se již vů bec nebránil, pos ̌ kozeného tr ̌ ikrát prudce uder ̌il stř ídave ̌ oběma rukama sevř enýma v pe ̌ st a dvakrát loktem pravé ruky pr ̌ ímo do oblic ̌eje, přičemž současně v průběhu pokrač ujícího útoku na poš kozeného, který neme ̌ l kontrolu nad svými ve ̌cmi, obž alovaný J. obž alovaného D . vyzval k tomu, aby věci poš kozené ho lež ící bez jeho dozoru na chodníku sebral, na coz ̌ obž alovaný D . reagoval tak, že ze země zvedl powerbanku patř ící pos ̌ kozenému a s ̌ el ji ukázat obz ̌alo vanému J . , následne ̌ ji však položil zpět na zem, a ze země sebral mobilní telefon pos ̌ kozeného zn. Huawei P20 Lite v hodnote ̌ 3 800 Kč , který posléz e předal obž alovanému W ., obž alovaný W . poté, co jiz ̌ poš kozený nijak nereagoval, rovne ̌ž sebral ze země dalš í ve ̌ci poš kozeného, a to powerbanku MI.com 16000mAh str ̌ íbrné barvy v hodnote ̌ 500 Kč a bundu poš kozeného z n. Moncler v hodnotě 10 000 Kč , v níz ̌ byl vlož en svazek 6ks klíc ̌ů s př íve ̌sky, bezpeč nostním c ̌ipem a flashdiskem v hodnotě 960 Kč , látková rous ̌ka se Spidermanem v hodnotě 200,-Kč , evropský pru ̊ kaz zdravotního pojis ̌tě ní a prů kaz povolení k trvalému pobytu vystavené na jméno pos ̌ kozeného, jakoz ̌ i pánská pene ̌ženka z př írodní ku ̊že v hodnotě 900 Kč, v níz ̌ byla vložena hotovost 10 000 Kč , platební karta vydaná Fio Bankou, a. s. c ̌. XY na jméno pos ̌ kozeného, platební karta vydaná S perbank a. s. č. XY na jméno pos ̌ kozeného, pame ̌ť ová karta 16 GB v hodnote ̌ 200 Kč a dále 5 00 maď arských forintu ̊ (tj. 3 624 Kč ) a 20 chorvatských kun (tj. 69 Kc ̌), a všichni tři obžalovan í z místa c ̌inu i s věcmi poš kozeného utekli, a tímto jednáním zpu ̊sobili poš kozenému M . N. , narozenému XY , odcizením ve ̌ cí s ̌ kodu ve výs ̌i 30 253 Kč a dále drobná zrane ̌ ní v podobě pohmoždě ní me ̌ kkých tkání na c ̌ ele s drobnými oděrkami, pohmoždě ní nosu s oděrkami na hřbetu nos u a krvácením z nosu, pohmoz ̌dě ní levého kotníku s krevním výronem v okolí zevního kotníku, pohmoz ̌dě ní pravé poloviny hrudníku a pravého kolene lehkého stupne ̌ a pohmoždě ní me ̌ kkých tkání krku s bolestivostí v oblasti hrtanu a pr ̌i polykání,
a to přesto, ž e byl rozsudkem Okresního soudu pro Prahu-východ, sp. zn. 2 T 109/2019, ze dne 16. 10. 2019, který nabyl právní moci ve spojením s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 9 To 377/2019, odsouzen za přeč in výtrz ̌ nictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a dále byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 2. 2020, pod sp. zn. 8 T 38/2019, ve zne ̌ ní rozsudku Me ̌ stského soudu P raha ze dne 7. 9. 2020, pod sp. zn. 44 to 256/2020, odsouzen za přečin ublíz ̌ ení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku v soube ̌hu s přečinem v ýtrz ̌ nictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, a kterým mu byl uloz ̌en trest odně tí svobody ve výme ̌ře 14 mě sícu ̊ se stanovením z kuš ební doby do 7. 3. 2023;
II./2 společně s T. D. dne 20. 6. 2020 okolo 3:00 hod. u XY v XY sto po př edchozí slovní rozepr ̌i ohledně cigarety, fyzicky napadli poš kozeného O . H., nar. XY, trv. bytem XY, a to tak, že T. D. na XY u XY pod J. mostem nejprve ranou pě stí uder ̌il O. H. do čela a pak do jeho hrudi oběma rukama strčil takovou silou, že O. H. z břehu spadl do řeky V., přičemž u sebe mě l mobilní telefon znac ̌ky iPhone 6S, 128 Gb, stř íbrné barvy, v hodnote ̌ 6.300,- Kč , který následkem zaplavení vodou pr ̌ estal fungovat, mezitím A . W. na stejném míste ̌ fyzicky napadl poškozenou R. J., nar. XY, trv. bytem XY , které dal minimálne ̌ jednu ránu pe ̌ stí na levou stranu oblic ̌eje, č ímz ̌ jí u levého oka zpu ̊sobil p odlitinu, která si nevyz ̌ ádala lékar ̌ ské os ̌etř ení a nijak ji neomezovala v be ̌ž ném zpu ̊sobu ž ivota, a dále poté, co kamarád pos ̌ kozeného H . M. B. mu pomohl z vody na břeh, se poš kozený H . rozhodl odjet domů vozidlem taxi, proto vyšel na XY naproti domu č. XY, kde k němu znovu přišli oba obž alovaní a zac ̌ali na něho slovně doráz ̌et, přičemž obž alovaný W . proti ně mu zaujal bojový postoj a r ̌ekl mu, že ho zbije, O. H. se tedy před nimi radě ji dal na úte ̌k, přičemž př i úte ̌ku přišel o svůj reproduktor zn. Lemon CaliforniaRoll č erné barvy v hodnote ̌ 1 696 Kč , který mu vypadl z batohu, oba obz ̌ alovaní ho pak na XY dohnali před domem č. XY, kde mu dali kolem deseti ran pě stí do hlavy, kterou si pos ̌ kozený kryl svýma rukama, a pr ̌itom jim ř íkal, at ̌ ho nechají být, ovs ̌em obž alovaní nepr ̌ estávali, pak se pos ̌ kozenému podar ̌ ilo jim vysmeknout a utíkal sme ̌rem k J. mostu přes cestu, kde ho zase oba obž alovaní dobe ̌hli a zač ali ho znovu bít, pos ̌ko zený se proto skrc ̌ il k zemi a chránil si hlavu a oblic ̌ej, obvině ní se ho snaz ̌ili zvednout a přitom ho pěstmi opakovaně tloukli po celém te ̌le včetně hlavy, rovněž ho tahali za vlasy a poté do ne ̌ho i kopali, a to do hlavy, do př edloktí a do nohou, dokud jim v tom nezač al bránit kamarád pos ̌ kozeného M . B., poš kozený následne ̌ vyhledal lékar ̌ ské vys ̌etř ení, pr ̌ i kterém mu bylo diagnostikováno pohmoz ̌dě ní hlavy, pravého ramene a levé poloviny hrudníku,
a to přesto, že by l rozsudkem Okresního soudu pro Prahu-východ, sp. zn. 2 T 109/2019, ze dne 16. 10. 2019, který nabyl právní moci ve spojením s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 9 To 377/2019, odsouzen za pr ̌eč in výtrz ̌ nictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a dále byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 2. 2020, pod sp. zn. 8 T 38/2019, ve zne ̌ ní rozsu dku Mě stského soudu Praha ze dne 7. 9. 2020, pod sp. zn. 44 to 256/2020, odsouzen za přečin ublíz ̌ ení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku v soube ̌hu s přeč inem výtrz ̌ nictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, a kterým mu byl uloz ̌en trest odně tí svobody ve výme ̌ře 14 mě sícu ̊ se stanovením zkuš ební doby do 7. 3. 2023 .
5. Za tyto trestné činy a za přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku pod bodem II/1, ohledně něhož zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn, uložil soud druhého stupně obviněnému podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 36 (třiceti šesti) měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněného pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Dále rozhodl o uložených trestech ohledně spoluobviněných. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle §256 tr. ř. odvolání spoluobviněného M. J. odvolací soud zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozsudku soudu druhého stupně ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 9 To 99/2022, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), písm. h) tr. ř. Podané dovolání výslovně směřoval do výroku o vině pod bodem I rozsudku soudu druhého stupně a do výroku o trestu. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel namítá, že dovoláním napadená část rozsudku soudu druhého stupně je postižena vadou nesprávných skutkových závěrů ohledně jeho jednání ze dne 25. 11. 2020, a to konkrétně ohledně závěrů soudu o tom, že proti jinému použil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Zdůrazňuje, že opakovaně v rámci trestního řízení namítal a ze strany soudů nebyla této otázce věnována náležitá pozornost, že skutkové závěry ohledně jeho jednání ze dne 25. 11. 2020 vůči poškozenému nemají oporu ve výsledku provedeného dokazování. Ze žádného z provedených důkazů totiž nevyplynulo nic, z čeho by bylo možné dovodit jeho záměr před započetím anebo v průběhu fyzického napadení zmocnit se majetku poškozeného. Dovolatel má za to, že argumentace státního zástupce v předmětné věci je značně zavádějící. Tvrzení obžaloby ohledně naplnění znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku podle jeho názoru zůstala pouze ve stadiu neprokázaných tvrzení, když žalobce ani neupřesnil jednoznačným a srozumitelným způsobem, v jakém časovém okamžiku, ve vztahu k popsanému fyzickému napadení poškozeného z jeho strany, měl pojmout úmysl zmocnit se majetku poškozeného. Je tedy přesvědčen, že ani ze strany soudů nebyly skutkové závěry formulovány tak, aby z nich bylo možné dovodit precizně popsané skutečnosti, z nichž lze dovodit existenci úmyslu zmocnit se věcí poškozeného. Poukazuje na skutečnost, že soudy ponechaly bez povšimnutí a důkladného posouzení jeho obhajobu, ve které opakovaně poukazoval na nedostatky a absenci důkazů pro závěr o tom, že vedl fyzický útok proti poškozenému v úmyslu zmocnit se jeho věcí. Dovolatel vyslovuje přesvědčení, že obžaloba i soud dovodily jeho úmysl pouze z toho, že po ukončení zápasu s poškozeným následně z místa zápasu odnesl své věci i věci poškozeného. Tato skutečnost však nemůže sama o sobě obstát, není-li podpořena jakýmikoliv důkazy, byť i nepřímými. Shora uvedený postup na straně soudů přitom podle názoru obviněného znamená, že důkazně nepodložená skutková zjištění následně soud použil jako podklad pro právní kvalifikaci jeho jednání jako zvláště závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
7. Stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel uvádí, že opakovaně rozporoval právní závěry soudů stran jeho jednání, konkrétně naprosto jednoznačným a srozumitelným způsobem specifikoval, v čem jsou právní závěry soudů v této trestní věci nepodložené a nesprávné. Opakovaně upozorňuje na to, že ze strany soudů nebylo nijak zdůvodněno, z čeho soudy dovodily existenci jeho úmyslu zmocnit se cizí věci v době zahájení resp. trvání útoku dovolatele vůči poškozenému. Ani v napadeném rozsudku není nijak blíže konkretizováno, kdy přesně měl pojmout úmysl zmocnit se věcí poškozeného a z čeho konkrétně to soudy dovozují, byť tato skutečnost a její věrohodné prokázání je vzhledem k zákonným předpokladům pro naplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže naprosto zásadní a nezbytná. Dále poukazuje na skutečnost, že soudy se nijak nevypořádaly s obhajobou předloženými argumenty včetně poukazu na možný skutkový omyl na jeho straně v okamžiku, kdy z místa předchozího fyzického napadení vzal omylem věci patřící poškozenému. Dovolatel odkazuje na svá dřívější vyjádření k judikaturním závěrům Nejvyššího soudu, („čj. 8Tdo 1470/2017“). Má za to, že předmětný judikát není v žádném případě aplikovatelný na jeho jednání ze dne 25. 11. 2020, neboť v judikovaném rozhodnutí byl posuzován případ, kdy pachatel započal fyzický útok na poškozenou z důvodu osobních (jiných než majetkových) rozporů mezi nimi, nicméně v rámci trvání fyzického útoku pachatel prokazatelně pojal úmysl zmocnit se majetku poškozené. Z toho vyvozuje závěr, že rozhodně nelze shora uvedený judikaturní závěr analogicky aplikovat na jeho jednání, když vůbec neměl úmysl zmocnit za použití násilí cizí věci. Má za to, že v napadeném rozsudku nebylo náležitě dbáno na naplnění zásady in dubio pro reo v situaci, kdy nebyla ani v době trvání útoku ani bezprostředně poté jednoznačným a nezpochybnitelným důkazem prokázána existence jeho úmyslu ve vztahu ke zmocnění se majetku poškozeného ve spojení s násilím proti poškozenému nebo s pohrůžkou násilí proti poškozenému. Dále odkazuje na závěry Ústavního soudu z nálezů ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I ÚS 733/01, ze dne 17. 5. 2007, č. j. IV. ÚS 260/05-1 (v situaci, kdy nebyl s jistotou prokázán úmysl ve vztahu ke všem prvkům skutkové podstaty trestného činu loupeže, nelze vycházet pouze z podezření na existenci úmyslu, výsledky hodnocení dokazování musí být řádně promítnuty do vlastního vyhodnocení důkazu soudem) a že nesmí v žádném případě dojít k porušení zásady presumpce neviny v rozporu s právem obžalovaného na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
8. Vzhledem k uplatněné dovolací argumentaci dovolatel předpokládá, že rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR bude jeho dovolání vyhověno a dovolání bude shledáno jako důvodné. V takovém případě by se stal výkon trestu, který mu byl uložen napadeným rozhodnutím, nepřípustným, a proto dovolatel ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. navrhuje, aby předseda senátu Nejvyššího soudu ČR před rozhodnutím o dovolání odložil výkon rozsudku, proti němuž bylo dovolání podáno.
9. Obviněný tak v závěru dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud odložil výkon trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2022, č. j. 9 To 99/2022-679, a to do doby rozhodnutí o dovolání, a aby Nejvyšší soud ČR podle ustanovení §265k tr. ř. v neveřejném zasedání zrušil dovoláním napadené výroky rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2022, č. j. 9 To 99/2022-679, přikázal podle §265l [tr. ř.] věc Městskému soudu v Praze k novému projednání a novému rozhodnutí.
10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 20. 10. 2022, sp. zn. 1 NZO 824/2022, nejprve stručně zrekapitulovala průběh trestního řízení a následně předestřela argumentaci dovolatele, ke které se poté vyjádřila. Především předesílá, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňuje obviněný v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Odmítá tvrzení obviněného, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznáší, kvalitativně nepřekračují podle názoru státní zástupkyně meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Použitá právní kvalifikace zcela odpovídá zjištěnému skutkového ději. Státní zástupkyně má za to, že správně bylo jednání obviněného kvalifikováno jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, když právě touto právní kvalifikací se podrobně soudy obou stupňů zabývaly s tím, že o zločin loupeže jde i tehdy, jestliže pachatel začal uskutečňovat násilí nebo pohrůžku bezprostředním násilím z jakékoliv jiné pohnutky, jestliže však během takového útoku pojme úmysl zmocnit se cizí věci a útok nebo pohrůžka takovým útokem mají být prostředkem k tomu, aby se pachatel zmocnil cizí věci. Právní kvalifikace jednání obviněného je tak zcela přiléhavá. Státní zástupkyně má v zásadní shodě s názorem soudu druhého stupně vyjádřeným v důvodech jeho rozhodnutí za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl.
11. Závěrem vyjádření státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
14. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
15. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
16. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. O zjevný rozpor se přitom jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Současně je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). K tomu je dále ještě vhodné uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Nadto je nutno také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení navrhovaných důkazů se jedná o kategorii tzv. opomenutých důkazů ve smyslu výkladu Ústavního a Nejvyššího soudu (blíže viz např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 490/04, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. 4 Tdo 843/2019).
17. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
18. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
19. Na základě shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti podaného dovolání. Předně vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.
20. Bez ohledu na shora uvedené přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Námitky dovolatele týkající se prokázání použití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci na základě provedených důkazů lze považovat za pouhou polemiku se způsobem hodnocení důkazů a jaké takové je nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když Nejvyšší soud neshledal v předcházejícím řízení žádný extrémní nesoulad mezi rozhodnými skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů s obsahem jimi provedených důkazů. Jinak vyjádřeno námitky dovolatele z hlediska svého obsahu nepřesahují pouhou polemiku se závěry soudů nižších stupňů. Argumentaci dovolatele směřující do subjektivní stránky trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, lze formálně podřadit pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., byť s velkou dávkou tolerance, když Nejvyšší soud musí podotknout, že z pohledu předpokladu naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. převážná část argumentace dovolatele je založena na skutkových námitkách, v nichž vyjadřuje pouze nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů.
21. Z pohledu jednotlivých dovolacích argumentů lze tedy uvést, že obviněný implicitně namítá existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Z pohledu tvrzení o existenci rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem je současně ovšem nutno uvést, že nestačí, a ani v minulosti nestačilo, pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Jak již bylo konstatováno, platí, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Současně je třeba akcentovat, že z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Zároveň platí, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1156/2017).
22. Vzhledem ke konkrétní dovolací argumentaci lze konstatovat, že dovolatel sice namítá rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, ovšem z pohledu jeho námitek je nepochybné, že v tomto směru obviněný jen fakticky předestírá především svoji verzi události, kterou prezentoval v rámci své obhajoby, a kterou soudy nižších stupňů považovaly za vyvrácenou provedenými důkazy (viz bod 19 rozsudku soudu prvního stupně, bod 27 a 31 rozsudku soudu druhého stupně). Jinak vyjádřeno, obviněný v podstatě jen vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů, když svoji dovolací argumentaci zakládá na zpochybňování způsobu hodnocení provedených důkazů, přičemž následně na podkladě vlastní verze události dospívá k závěru, že nebyl zjištěn takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a že tedy jeho jednání nemělo být kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Takto formulovanými námitkami, jak již bylo naznačeno, obviněný stojí mimo hranici zvoleného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud si je v dané souvislosti vědom skutečnosti, že soud druhého stupně považoval rozsudek nalézacího soudu, již druhé meritorní rozhodnutí ve věci, jistým způsobem za zmatečný a shledal v něm vady, které ovšem svým vlastním rozhodnutím napravil, když rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. 2. 2022, sp. zn. 4 T 56/2021, mimo jiné právě stran výroku I rozsudku ve vztahu k dovolateli zrušil a sám znovu ve věci rozhodl, když takto mohl učinit na podkladě důkazů provedených před soudem prvního stupně. Obecně musí Nejvyšší soud připustit, že si dokáže představit preciznější a pregnantnější odůvodnění, ovšem i tak lze považovat rozhodnutí soudů nižších stupňů za udržitelné a tyto nepochybně s ohledem na logiku věci i obstojí. Pro úplnost, jak již avizoval soud druhého stupně, ani Nejvyšší soud (bod 27) neshledal, že by skutková zjištění soudu nalézacího byla nesprávná a neměla oporu v provedeném dokazování. Přesto, a to právě s ohledem na jisté nedostatky rozsudku soudu prvního stupně, považuje dovolací soud za vhodné blíže reagovat na některé námitky obviněného, byť tyto, jak již bylo naznačeno, nenaplňují zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
23. Nejvyšší soud musí nejprve konstatovat, že dovoláním byl napaden toliko výrok týkající se skutku I rozsudku soudu druhého stupně (skutek ze dne 25. 11. 2020), když proti tomuto skutku také směřovalo podané odvolání obviněného. Předně nelze souhlasit s obviněným, že by z provedených důkazů nevyplynulo, že by pojal úmysl zmocnit se v průběhu fyzického napadení majetku poškozeného. V tomto směru je třeba akcentovat, že podle skutkových zjištění sice k útoku na poškozeného došlo ze strany obviněného z jiných důvodů, když ovšem v průběhu tohoto fyzického konfliktu a bezprostředně po jeho skončení došlo k zmocnění se věcí poškozeného, když spoluobviněný D. využil toho, že byl poškozený napadán právě dovolatelem a odcizil mu mobilní telefon (k tomu ho vyzval spoluobviněný J.), přičemž dovolatel využil následně právě toho, že poškozený byl v důsledku jeho jednání v bezvědomí a odňal mu jeho powerbanku a bundu s jeho věcmi. Je tedy nepochybné, že právě fyzický útok obviněného na poškozeného se stal prostředkem a byl využit k tomu, aby se obviněný a spoluobvinění zmocnili věcí poškozeného. Jinak vyjádřeno, fyzický útok na poškozeného se stal prostředkem proto, aby se obviněný a spoluobviněný zmocnil věcí poškozeného. Dovolatelovo zmocnění se věcí poškozeného je patrné nejen z kamerového záznamu, nýbrž i z výpovědí spoluobviněných. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že pro naplnění skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže není rozhodné, kdy pachatel pojal úmysl zmocnit se majetku poškozeného (viz blíže bod 32 tohoto rozhodnutí), tedy zda před použitím násilí či pohrůžky násilí či v jejich průběhu, když se ani nevyžaduje výslovná dohoda spolupachatele, postačí konkludentní dohoda (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 8 Tdo 275/2017).
24. Z pohledu dovolací argumentace obviněného považuje alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině Nejvyšší soud za vhodné uvést, že zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že pachatel si zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Zmocnění se věci tudíž představuje převedení faktické moci nad ní z oprávněné osoby na pachatele. Pachatel se věci zmocní, nejen když ji sám napadenému odejme, ale i když mu ji napadený pod vlivem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí sám vydá. Nejvyšší soud tedy akcentuje, že z provedeného dokazování není pochyb o tom, že obviněný jako pachatel si sjednal možnost nakládat s majetkem poškozeného tím způsobem, že užil proti poškozenému násilí a uvedl ho do bezvědomí, přičemž právě předchozí násilí ze strany obviněného vedlo k tomu, že poškozený ztratil možnost jakékoliv obrany proti odnětí jeho věcí obviněným a spoluobviněnými, což umožnilo obviněnému a spoluobviněným předmětné věci poškozenému odcizit. Jinak vyjádřeno, za užití násilí při zmocnění se cizí věci lze tedy považovat i situaci, když obviněný za použití fyzického násilí uvede poškozeného do takového stavu, že tento ztratí reálnou schopnost se bránit, čehož následně obviněný bezprostředně využije k tomu, aby se zmocnil věcí poškozeného. Z tohoto pohledu není skutečně rozhodné, že obviněný fyzické násilí vůči poškozenému původně nepoužil z důvodu, aby se zmocnil jeho věcí. Rozhodné je, že je užité násilí následně fakticky využil k zmocnění se cizí věci (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1470/2017).
25. Nadto lze ještě k argumentaci obviněného stran způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů konstatovat následující. Obecně platí, že rozsah dokazování je limitován ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., podle kterého musí soud zjistit takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Takto podle Nejvyššího soudu soudy nižších stupňů postupovaly. V tomto směru je třeba podotknout, že obviněný byl uznán vinným na základě komplexního hodnocení všech provedených důkazů, a to zejména kamerového záznamu, výpovědí spoluobviněných a výpovědi poškozeného (stran výroku I). Lze konstatovat, že soud druhého stupně nepřikládal kamerového záznamu absolutní povahu v tom směru, že by se s ním spokojil při formulování závěru o vině bez toho, aby ho hodnotil z pohledu dalších provedených důkazů, a to zejména a nevrátil mu ji, neboť cestou z ulice XY na XY bundu prohledal a se spoluobviněnými se dohodl na jejich nevrácení.
26. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že uváží-li se způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly, neshledal v postupu soudů nižších stupňů vady a zjistil, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole, podané závěry jsou předvídatelné a rozumné, korespondují s fixovanými závěry soudní praxe a nejsou výrazem svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10). Nejvyšší soud proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je pak dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané §2 odst. 5, 6 tr. ř.
27. Obviněný dále zpochybňuje naplnění subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, byť část jeho argumentace souvisí se zjištěným skutkovým stavem a naplněním tvrzeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takto formulované námitky naplňují zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když obviněný namítá neprokázání formy zavinění, které je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu a vztahuje se k základům trestní odpovědnosti fyzické osoby. Jedná se tedy o posouzení otázky hmotného práva. Nejvyšší soud ovšem podotýká, že argumentace dovolatele se nachází na samé hraně přezkoumatelnosti z pohledu zvoleného dovolacího důvodu, neboť obviněný převážně vyjadřuje nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem soudy nižšího stupňů, zejména soudu druhého stupně.
28. Obecně ve vztahu k otázce zavinění je třeba konstatovat, že zavinění se chápe jako vnitřní psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu a musí být dáno v době činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165). Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. Současně platí, že závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15) a nedbalost (§16). Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. R 19/1971), kdy okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a č. 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
29. Jak již bylo naznačeno zavinění ve formě úmyslu má dvě složky, a to úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] a úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Úmysl přímý je založen na tom, že pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Naproti tomu o zavinění ve formě nepřímého úmyslu se podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění pak usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014). Tam, kde pachatel spoléhá jen na šťastnou náhodu, nejedná z vědomé nedbalosti, neboť jde o eventuální úmysl (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník I. Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, s. 236, viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 859/2018).
30. Platí, že u zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 tr. zákoníku se v případě základní skutkové podstaty vyžaduje z hlediska zavinění úmysl podle §15 tr. zákoníku, přičemž ovšem postačí i úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Úmysl ovšem nemusí směřovat k trvalé dispozici s věcí, ale jak již bylo uvedeno, postačí i úmysl směřující k zmocnění se věci k přechodnému užívání nebo k jejímu zničení apod.
31. Ze shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení otázky zavinění u obviněného, když vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, kterým je vázán. Nejvyšší soud považuje předně za nezbytné zdůraznit, že má za to, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť obviněný věděl, že se za použití násilí zmocňuje majetku poškozeného a chtěl se ho zmocnit.
32. Zde je nutno ještě dodat, že podle judikatury soudů právní kvalifikaci skutku jako zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku není na překážku, jak již bylo naznačeno, jestliže pachatel úmysl zmocnit se cizí věci pojme i v průběhu násilí prováděného z jiných pohnutek (blíže viz body 23-24 tohoto rozhodnutí). Podstatné přitom je, že pachatel se zmocnil cizí věci v bezprostřední návaznosti na fyzické napadení poškozeného, který byl v důsledku jednání pachatele neschopen adekvátní reakce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1480/2017). Tím je dána příčinná souvislost mezi fyzickým násilím pachatele a zmocněním se cizí věci. Jinými slovy, o zločin loupeže jde i tehdy, jestliže pachatel začal uskutečňovat násilí nebo pohrůžku bezprostředním násilím z jakékoliv jiné pohnutky, jestliže však během takového útoku pojme úmysl zmocnit se cizí věci a útok nebo pohrůžka takovým útokem mají být prostředkem (ať již výlučně nebo vedle jiných cílů) k tomu, aby se pachatel zmocnil cizí věci (k tomu srov. č. 1/1980 Sb. rozh. tr. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 590/2010 , ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 8 Tdo 510/2016 ). Zde je třeba akcentovat, že sám dovolatel se částečně ke skutku I doznal (viz prohlášení prostřednictvím obhájce u hlavního líčení, nebo bod 26 rozsudku soudu prvního stupně), popírá ovšem úmysl odcizení věcí poškozeného.
33. Nejvyšší soud, stejně jako soudy nižších stupňů, dospěl k závěru, že zvolená právní kvalifikace skutku pod bodem I. rozsudku soudu druhého stupně je správná a má oporu v provedených důkazech, včetně naplnění subjektivní stránky jeho jednání. Z provedených důkazů totiž není pochyb o tom, že obviněný musel vědět, že poté, co svým jednáním uvedl poškozeného do stavu bezvědomí, mu odcizuje jeho věci, konkrétně powerbanku a bundu poškozeného z jeho věcmi. Z pohledu obhajoby obviněného, že si myslel, že se jedná o jeho věci, je třeba uvést, že obviněný měl svoji bundu oblečenou a bunda poškozeného byla jiné barvy, takže mu muselo být zřejmé, že se nejedná o jeho bundu, když stejně nedokázal obviněný logicky vysvětlit, proč vzal powerbanku poškozeného, když obviněný ani nikdy netvrdil, že by snad i on sám měl uvedené noci u sobě powerbanku. Takže nepochybně mu muselo být zřejmé, že se jedná o věci poškozeného, přesto si je vzal. Navíc nelze pominout ani jeho následné jednání, když cestou z ulice XY na XY bundu poškozeného se spoluobviněnými prohledali, a obviněný přes vědomí toho, že se jedná o bundu poškozeného, ve které byly i jeho další věci, odmítl bundu vrátit, a naopak věci z bundy uschoval u sebe (např. platební kartu), když i místo uschování věcí svědčí o tom, že si věci chtěl ponechat (spodní prádlo obviněného). Pokud obviněný akcentuje svoji podnapilost, je třeba uvést, že z provedené zkoušky na alkohol, která byla provedena za 2 hodiny po činu, je zřejmé, že obviněný nebyl ovlivněn alkohol v takové míře, jak naznačuje (v 01.00 dne 26. 11. měl v krvi 0,9 ‰ ), takže i z tohoto pohledu je obhajoba obviněného nevěrohodná. Navíc není pochyb o tom, že mu spoluobviněný D. předal i mobilní telefon poškozeného, o kterém musel rovněž obviněný vědět, že se nejedná o jeho majetek, takže se ve vztahu k němu jedná o věc cizí. Proto lze mít za to, že obviněný si za použití násilí úmyslně zmocnil cizí věci. Došlo tak ke správné kvalifikaci jeho jednání jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
34. Pouze pro úplnost dále Nejvyšší soud dodává, že námitka obviněného o skutkového omylu je zcela bezpředmětná a nerelevantní. Obviněný nijak blíže svoje tvrzení nerozvádí a toliko odkazuje na svoje na svoji obhajobu, kterou uplatnil dříve. Zde je třeba uvést, že úkolem Nejvyššího soudu bezpochyby není domýšlet si argumentaci a odůvodnění dovolatele, když od toho je obligatorní zastoupení obhájcem v dovolacím řízení, který má zajistit právní, erudované, srozumitelné dovolání, nikoliv strohou a neúplnou argumentaci, kterou Nejvyšší soud není ani oprávněn domýšlet. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud pouze doplní, že neshledal v projednávané věci skutkový omyl ve smyslu §18 tr. zákoníku, neboť obviněný pouze polemizuje nad zjištěným skutkovým stavem bez další relevantní argumentace, když se jen a pouze snaží Nejvyšší soud přesvědčit o svoji verzi skutkového stavu, která s ohledem na předchozí body tohoto usnesení byla vyvrácena a Nejvyšší soud jí, jako soudy nižších stupňů, neuvěřil.
35. Ve vztahu k námitce porušení zásady in dubio pro reo je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 5 Tdo 595/2018).
36. Pravidlo in dubio pro reo totiž znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, se kterým se Nejvyšší soud ztotožnil.
37. Platí, že pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001 ). Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Soudy nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného.
38. V posuzované věci je třeba zdůraznit, že výtku, že skutek pod bodem I rozsudku soudu druhého stupně nevykazuje všechny zákonné znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný založil pouze na vlastním hodnocení důkazů, z něhož vyvozoval, že skutková zjištění jsou v příkrém rozporu s provedenými důkazy a že jeho vina nebyla bez důvodných pochybností prokázána.
39. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno z důvodů, které lze částečně podřadit pod dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), písm. h) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
40. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“ . Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádného opravného prostředku v neveřejném zasedání.
41. Nejvyšší soud závěrem uvádí, že neshledal důvod pro odklad výkonu trestu u obviněného podle §265o odst. 1 tr. ř., a proto nerozhodl o odkladu výkonu trestu odnětí svobody z rozsudku odvolacího soudu. Zde se sluší poznamenat, že návrh na odklad výkonu rozhodnutí či jeho přerušení podle §265h odst. 3 tr. ř. může podat toliko předseda senátu soudu prvního stupně, když pouze v případě podání takového návrhu je nutno o tomto návrhu rozhodnout, a to ať již negativně či pozitivně. V dané věci ovšem předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh věci neučinil. V případě navrhovaného postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. se jedná toliko o podnět obviněného, o kterém nemusí být rozhodováno ať již pozitivně či negativně předsedou senátu Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 12. 2022
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu