ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.242.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 242/2022- 426
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2022 o dovolání obviněného J. K. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 4. 11. 2021, sp. zn. 14 To 160/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 11 T 148/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 11 T 148/2019, byl obviněný J. K. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
dne 20. 4. 2019 kolem 21:50 hodin v XY, okres Písek, v baru, nacházejícím se v domě č. p. XY v ulici XY, kam byl jako jednatel bezpečnostní agentury K. S., IČO XY, přivolán barmankou I. V., nar. XY, ke zjednání pořádku, nejprve v prostorách baru udeřil rukou do hlavy podnapilého V. C., nar. XY, poté jej při vyvádění z baru ven srazil ze schodů na chodník, a když poškozený ležel na zemi, kopl ho do břicha, čímž mu způsobil zranění – trhlinu a krevní výron na spodině jater v sousedství lůžka žlučníku, které si vyžádalo lékařské ošetření a následnou hospitalizaci na chirurgickém oddělení Nemocnice XY v době od 20. 4. 2019 do 30. 4. 2019, přičemž pracovní neschopnost mu vystavena nebyla, neboť je osobou samostatně výdělečně činnou, kdy ze soudnělékařského hlediska se jedná o poranění lehké s obvyklou dobou léčení do 6 týdnů, přičemž minimálně po dobu 2 týdnů byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života bolestivostí daných poranění a nemožností obvyklého pohybu.
2. Za uvedenou trestnou činnost uložil okresní soud obviněnému podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 (devíti) měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku soud obviněnému výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost uhradit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČO 41197518, sídlem Orlická 2020, 130 00 Praha, částku ve výši 32 357 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozeného V. C., nar. XY, trvale bytem XY, odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 11 T 148/2019, podali odvolání jak státní zástupkyně, tak i obviněný. Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Písku podala odvolání v neprospěch obviněného, a to konkrétně do výroku o trestu s tím, že uložený trest považovala za nepřiměřeně mírný. Obviněný napadl všechny výroky rozsudku okresního soudu. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 4. 11. 2021, sp. zn. 14 To 160/2021, kterým odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 4. 11. 2021, sp. zn. 14 To 160/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání směřující do výroku o vině i trestu. Dovolání obviněný podal z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož je toho názoru, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
6. Obviněný pak výslovně uvádí, že soudy nerespektovaly zásadu presumpce neviny v případě posuzování proti sobě stojících výpovědí a důkazů v situaci „tvrzení proti tvrzení“ ve spojení s opomenutím provedení jím navrhovaných důkazů . V této souvislosti dovolatel rozporuje zejména výpovědi svědkyň Č. a K., které měly údajně vidět, jak fyzicky atakoval ležícího poškozeného. Zpochybňuje nejen jejich výpověď, ale i to, že byly vůbec na místě incidentu, případně, že mohly z místa, kde se nacházely daný incident vidět. Jejich přítomnost na místě podle obviněného nepodporuje žádný přímý či nepřímý důkaz, kromě svědectví pana B., kterému soudy částečně uvěřily. Obviněný dále tvrdí, že výše uvedené svědkyně nemohly z jimi popsané pozice daný incident vidět, tak jak jej popsaly, což blíže detailně rozvádí na stranách 4–5 dovolání. Zejména uvádí, že jej nemohly svědkyně vidět, jak údajně srazil poškozeného ze schodů, jelikož by toto musely z důvodu svých pozic, vidět skrz zeď. Také namítá, že pokud svědkyně šly nepřetržitě (jak podle dovolatele tvrdí), musely by se v době konfliktu ohlížet zpět, aby jej viděly. Přitom by nemohly vidět svědkyni B. Dovolatel se tak domnívá, že učiněné skutkové zjištění, že celý konflikt mohly svědkyně Č. a K. vidět, tak jak jej popisují, je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Nadto upozorňuje, že kdyby vše proběhlo, tak jak popisují svědkyně, bylo by jejich jednání navíc nelogické a v rozporu s jejich občanskými povinnostmi a běžným chováním každého občana, neboť se nepokoušely nijak kopání do poškozeného zabránit, ani verbálně ani jinak nevyjadřovaly nad tímto jeho chováním údiv, nezajímaly se o jeho následky, policii nevolaly ani věc policii nenahlásily, dokud nebyly předvolány na základě výpovědi poškozeného, a to dvanáct dnů po údajném konfliktu. Tedy, nikterak se nesnažily pomoci člověku, který podle nich sténal a byl ve velkých bolestech. Dále rozporuje hodnocení výpovědi svědka B. soudem prvního stupně, kdy upozorňuje na to, že silná podnapilost tohoto svědka v době incidentu není důkazně podložena. Podle dovolatele je závěr, že svědek byl silně pod vlivem alkoholu v rozporu s tím, že si dle své výpovědi před soudem pamatuje na to, že okolo něj procházela do baru svědkyně B. a zřejmě si pamatuje na „nějaká děvčata, co procházela okolo“ (svědkyně K. a Č.). Poukazuje rovněž na skutečnost, že soudy nižších stupňů nevysvětlily, proč v jednom případě svědkovi B. uvěřily a v druhém ne. Odmítá také věrohodnost tohoto svědka z toho pohledu, že tento se dvakrát k výpovědi k soudu nedostavil a dostavil se až napotřetí a vypovídal tak až po výpovědích svědkyň Č. a K. To podle obviněného společně s tím, že se jedná o blízkého kamaráda poškozeného, nasvědčuje i z obecné zkušenosti tomu, že se na výpověď pečlivě připravoval a učinil výpověď tak, aby potvrdil, že na místě samém svědkyně Č. a K. být mohly, a aby přitom nevyvrátil tvrzení poškozeným, že byl kopnut. V té souvislosti poukazuje na to, že poškozený vypovídal v přípravném řízení odlišně tak, že si nepamatuje vůbec nic. Také zdůrazňuje, že s jeho odvolací námitkou ohledně tohoto rozporu v právním hodnocení skutkového stavu a učiněnými skutkovými zjištěními se odvolací soud nijak nevyrovnal, když svědek B. ve své výpovědi uvedl výslovně, že obviněného kopat do poškozeného neviděl.
7. Podle dovolatele se odvolací soud nijak srozumitelně nevyrovnal ani s jeho námitkami ohledně kolize výpovědi přímé svědkyně B., která na místě neviděla ani svědkyni Č. a ani svědkyni K., s jejich výpověďmi. Odvolací soud se podle obviněného ani nevypořádal s tím, že svědkyně B. vypovídala před soudem rozporně se svojí výpovědí v přípravném řízení, a to v jeho neprospěch. Podle obviněného soud dostatečně neodůvodnil, proč výpovědi svědkyně B. neuvěřil. Dále rozporuje věrohodnost této svědkyně, když poukazuje na jisté rozpory mezi její výpovědí z přípravného řízení a u hlavního líčení a na skutečnost, že i tato svědkyně se na první předvolání k soudu k výpovědi nedostavila a vypovídala až na konec řízení před soudem prvního stupně po výpovědích K. a Č. Dovolatel je přesvědčen, že výpověď svědkyně B. je mnohem věrohodnější než svědectví Č. a K., neboť je potvrzena i jinými svědky, konkrétně svědkyň V. a H. Závěr o nevěrohodnosti svědectví svědkyň Č. a K. dovozuje také z tvrzení, že jejich trasa, kterou se v předmětný den vydaly domů od restaurace XY, při které měly vidět předmětný incident, je podle dovolatele nelogická i z toho pohledu, že je delší o 90 metrů než kratší cesta po ulici XY. Nadto, ani skutečnost, že byly dané svědkyně na večeři v restauraci XY čp. XY, nebyla také ničím podložená. Dále nesouhlasí ze způsobem, jakým se soudy nižších stupňů vypořádaly s jeho námitkami týkající se věrohodnosti jmenovaných svědkyň tkvící v tom, že svědkyně mají blízké vazby na poškozeného.
8. Dovolatel dále namítá, že věrohodnost svědkyň Č. a K. zpochybňují i důkazy nepřímé, zejména znalecký posudek znalkyně MUDr. Pixové a její výpověď u soudu, která v podstatě vyloučila, že by při dané situaci byl schopen se dopustit jednání popisovaného jmenovanými svědkyněmi proti poškozenému. Jejich svědectví také zpochybňuje podle názoru dovolatele i posudek MUDr. Šenkýře. Podle jmenovaných svědkyň se poškozený po kopnutí nebo kopání začal svíjet a trpěl prudkými bolestmi. Dovolatel namítá, pokud byla tato bolest způsobena vnitřním krvácením do jater, dostavila by se úporná bolest až s odstupem času – přičemž odkazuje na znalecký posudek. Na druhou stranu, pokud by byl příčinou bolesti samotný kopanec, pak by na těle poškozeného měla být nalezena nějaká stopa po zranění, které by tuto okamžitou bolest způsobilo (vnější hematom, oděrka, trhlina atp.). To však zjištěno nebylo. Podle dovolatele závěr odvolacího soudu je v tomto ohledu zcela nepřesvědčivý a nemá podklad ve znaleckém posudku. Příčinou okamžité bolesti nemůže být kopanec sám o sobě, ale jeho účinek na povrch nebo vnitřní část těla a nervová zakončení v něm. Obviněný poukazuje na skutečnost, že znalec neuvádí nic o tom, že by takový kop byl bolestivý z jiného důvodu než postupného narůstání krevního hematomu v játrech.
9. Dále také uvádí, že se soudy nižších soudů více nezaobíraly tím, že hledání svědků a jejich svědecké výpovědi mohly být ovlivněny sestrou poškozeného paní H. K tomu tvrdí, že o svědkyni Č. se nemohl poškozený dozvědět jinak, než že sháněl iniciativně možné svědky konfliktu, jelikož ji uvedl jako svědkyni již den po návratu z nemocnice v XY, přičemž poškozený měl uvést „…v XY jsem slyšel, že okolo šla holka H. (nyní Č.) …“ Tedy i přes to, že po incidentu nepobýval v XY, ale v nemocnici v XY, poškozený „slyšel v XY o tom, že je přímý svědek celého incidentu“. Podle dovolatele je tedy pravděpodobné, že svědky sháněl někdo, kdo chtěl poškozenému C. pomoci, což dále detailněji rozvádí na straně 5 svého dovolání. Má za to, že se odvolací soud s touto námitkou dostatečně nevypořádal, když jen uvedl, že svědkyni B. označily ve svých podaných vysvětleních Č. a K. K tomu dovolatel dodává, že K. se vyjádřila k přítomnosti B. na místě incidentu až u soudu a to tak, že ona ji na místě neviděla, a o tom, že tam byla, jí řekla Č. až následně. Vyhledání svědkyně B., a to že jí za svědkyni označila dne 2. 5. 2019 svědkyně Č. může být výsledkem snahy někoho, kdo měl zájem na tom, aby byla svědecky potvrzena výpověď poškozeného. Proto navrhoval výslech sestry poškozeného, který by prokázal, že sháněla svědky ochotné svědčit proti jeho osobě a důkazy ohledně vyhrožování jiným svědkům události ze dne 20. 4. 2019 vnukem paní H. K tomu dodává, že návrh na provedení těchto důkazů byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, přičemž ve vlastních rozhodovacích důvodech o nich ve vztahu k jejich zamítnutí byla zmínka toliko okrajová zcela neodpovídající povaze a závažnosti věci. Tuto vadu odmítl odvolací soud korigovat a nikde ve svém rozhodnutí o odvolání se s ní nikterak nevypořádal, což je podle dovolatele v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí (viz např. ÚS 150/93, II. ÚS 51/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 219/03 a další).
10. Jak odvolací soud, tak i soud prvního stupně, se podle dovolatele rovněž nevyrovnaly s jeho námitkami, že poškozený měl důvod jej obvinit, protože si nehradil náklady sociálního ani zdravotního pojištění a musel by platit náklady pobytu v nemocnici. Zdůrazňuje, že neměl důvod mu ubližovat, resp. měl vážný důvod se toho vyvarovat, neboť byl „v podmínce“, která byla teprve následně zrušena. S touto námitkou se podle dovolatele orgány činné v trestním řízení snažily vypořádat tak, že nařídily podle jeho názoru nedůvodně a neopodstatněně, bez přítomnosti jakéhokoli dle trestního řádu použitelného důvodu, znalecké zkoumání jeho osoby. Přičemž znalkyně žádnou jeho psychickou poruchu v tomto ohledu neshledala, dospěla jen k tomu, že trpí dlouhodobým vyšetřováním a trestním stíháním. Proto má za to, že se soudy nevypořádaly ani s touto uplatněnou námitkou.
11. Dovolatel se tak domnívá, že za dané důkazní situace měly soudy za stavu neodstranění jím tvrzených rozporů, podle zásady in dubio pro reo dojít k právnímu hodnocení dané věci v jeho prospěch nebo k nutnosti provést další dokazování, které by umožnilo soudu učinit spolehlivější závěry. Podle dovolatele tak soudy nižších stupňů postupovaly v otázce věrohodnosti svědeckých výpovědí v rozporu s judikaturou Ústavního soudu konkrétně např. s nálezem I. ÚS 520/16-1. Soudy tedy nerespektovaly zásadu presumpce neviny v případě posuzování proti sobě stojících výpovědí a dalších důkazů, neposuzovaly a právně nehodnotily provedené důkazy v jeho prospěch i neprospěch a do právního hodnocení pojaly jen důkazy svědčící v jeho v neprospěch, a to ještě právním výkladem skutkových zjištění dezinterpretovaně.
12. Obviněný rovněž tvrdí, že se odvolací soud s jeho námitkami dostatečně nevypořádal. Konkrétně, že se odvolací soud nevypořádal s jeho námitkou proti tomu, že do výrokové části popisu skutku, kterým měl spáchat trestný čin, zařadil soud i facku, kterou dal poškozenému v provozovně, i když rozsáhle uváděl, že tímto skutkem nemohl být žádný trestný čin výtržnictví spáchán. Dále odvolací soud nedostatečně rozebral námitky ohledně věrohodnosti svědkyň Č. a K. Ani se nijak srozumitelně nevyjádřil k jeho argumentaci stran dezinterpretaci závěrů znaleckých posudků. Opětovně poukazuje na to, že se odvolací soud dostatečně nezabýval tím, že poškozený má silný zájem na jeho odsouzení, přičemž on sám měl všechny důvody se závadného jednání zdržet. Jako zcela zásadní dovolatel považuje nevypořádání se s jeho námitkou, že přípravné řízení probíhalo nestandardně a důkazy v něm byly prováděny procesně nepřípustnou formou. Po vydání usnesení o zahájení trestního řízení proti jeho osobě dne 27. 8. 2019 totiž policejní orgány dne 28. 8. 2019 prováděly „narychlo“ v XY rozsáhlé podávání vysvětlení svědků na tzv. úřední záznam, kterýmžto úkonům nemohl být přítomen. Tyto důkazy pak soud používal jako důkazy opatřené v přípravném řízení při hodnocení rozporů v jejich výpovědích. Podle dovolatele způsob provádění přípravného řízení a používání „podaných vysvětlení“ může spadat pod skupinu případů, kdy důkazy, resp. v nich obsažené informace, nejsou získány co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž měly být z dokazování soudem vyloučeny z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového stavu (přitom odkazuje na judikaturu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 291/200, IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01).
13. Závěrem dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 4. 11. 202, č. j. 14 To 160/2021-398. Dále, aby popř. zrušil v celém rozsahu i rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 18. 5. 2021, č. j. 11 T 148/2019–368, jako součást řízení předcházející napadenému rozhodnutí, a aby Nejvyšší soud podle svého posouzení buď sám rozhodl, že ho vznesené obžaloby zprošťuje, neboť v žalobním návrhu označený skutek se nestal, nebo aby Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, popř. Okresnímu soudu v Písku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
14. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 1 NZO 137/2022, nejprve shrnula argumentaci dovolatele a zvolený dovolací důvod. Akcentovala, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňuje obviněný v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Proto je možno odmítnout tvrzení dovolatele o extrémním nesouladu mezi výsledky dokazování, a z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Podle jejího názoru veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznáší, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Dále uvádí, že jednání obviněného bylo prokázáno především výpovědí poškozeného a svědkyň K. a Č. Připouští, že poškozený sice o sražení ze schodů ve své výpovědi nehovořil, nicméně tuto část jednání obviněného popsaly právě shora uvedené svědkyně. Správně tento rozpor mezi výpověďmi svědkyň a poškozeného vysvětlil již prvoinstanční soud stavem poškozeného, který byl v kritické době pod značným vlivem alkoholu, což potvrdily všechny osoby v této věci slyšené. Dále zdůrazňuje, že s popisem události svědkyněmi K. a Č. zcela koresponduje znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, především v té části, která se týká mechanismu vzniku zranění, které poškozený utrpěl. Jednání obviněného tak bylo prokázáno výše uvedenými důkazy a právní kvalifikace jeho jednání je zcela přiléhavá. Státní zástupkyně se tak ztotožňuje s názorem soudu druhého stupně a má za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl.
15. Z tohoto důvodu navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Dále navrhuje, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjadřuje státní zástupkyně ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
III.
Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
18. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
19. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
20. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že dovolatel sice výslovně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně ve znění do 31. 12. 2021, i přes to, že dovolání bylo podáno dne 1. 2. 2022 za účinnosti zákona č. 220/2021, který formálně rozšířil dovolací důvody zakotvené v §265b odst. 1 tr. ř. o dovolací důvod tzv. extrémního nesouladu. Tedy o případy, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zde se sluší poznamenat, že tento dovolací důvod byl v minulosti judikatorně podřazován pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021 (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 či ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 a jiné). Po novele provedené zákonem č. 220/2021 Sb., se dočkal tento dovolací důvod samostatného zakotvení zákonodárcem v taxativním výčtu dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., a to konkrétně právě pod písm. g), přičemž dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení je od 1. 1. 2022 zakotven v ustanovení pod písm. h).
21. Obviněný zejména v úvodu dovolání namítá ve spojení s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, avšak obsahem svých námitek rozporuje převážně skutkové závěry soudů nižších stupňů, přitom z velké části je jeho argumentace jen rekapitulací námitek z odvolání, jejich významnou část lze označit za pouhou polemiku s hodnocením důkazů soudem prvního stupně. Z obsahu dovolání pak vyplývá (konkrétně strana 4), že obviněný se dovolává i tzv. extrémního nesouladu, a to zejména ve spojitosti se závěry soudu prvního stupně, které dovodil z výpovědí svědkyň Č. a K. Současně v dovolání obviněného Nejvyšší soud neidentifikoval argumentaci, kterou by bylo možno podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], tedy důvod, který spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Nejvyšší soud tak vyhodnotil, že materiálně obviněný ve svém dovolání uplatňuje dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022.
22. Jak již bylo výše uvedeno, zákonem č. 220/2021 Sb. byl s účinností od 1. 1. 2022 v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. upraven výslovně další (nový) dovolací důvod, podle nějž lze dovolání podat také tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. O zjevný rozpor se přitom jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo když skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Je ovšem třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále vhodné uvést, že není ani úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
23. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje z velké části stejné námitky jako v řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání, je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná také.
24. Na podkladě těchto shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je třeba mít za to, že obviněný v převážné míře rozporuje skutková zjištění nalézacího soudu, když rozporuje především věrohodnost některých svědků. Jak již bylo výše uvedeno, pokud by Nejvyšší soud přijal námitky dovolatele týkajících se těchto výpovědí, mohl by (s jistou dávkou tolerance) tvrzený extrémní nesoulad nastat. Nejvyšší soud však tvrzený extrémní nesoulad v rozhodnutí nižších soudů neshledal, když těžiště argumentace stěžovatele je založeno na nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a na předestření vlastní verze skutkového děje dovolatelem.
25. Ohledně tvrzeného rozporu skutkových zjištění s výpověďmi svědkyň K. a Č., lze uvést, že dovolatel zejména napadá tu skutečnost, že svědkyně nemohly daný incident vidět, tak jak jej popsaly, jelikož v takovém případě musely „vidět skrz zeď“. Tato námitka je založena na nesouhlasu s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů a jako taková nemůže založit zvolený dovolací důvod. Lze skutečně připustit, že tyto svědkyně na upřesňující dotazy vysvětlily, že přímo strčení poškozeného ze schodů neviděly, toto ovšem dovodily ze situace na místě, když viděli pád poškozeného ze schodů a následně k němu přistoupil obviněný a do poškozeného kopl (č. l. 281-282) . Jinak řečeno, je zřejmé, že svědkyně tento závěr o sražení poškozeného ze schodů obviněným dovodily z toho, tak jak celá situace proběhla a jak jí vnímaly (č. l. 282). Tento závěr soudů je tedy založen na logickém vyhodnocení obsahu výpovědi těchto dvou svědkyň. Navíc je třeba zdůraznit, že i pokud by bylo možno připustit určitý rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, tak nicméně samotná příčina pádu poškozeného není pro hodnocení věci stěžejní, když těžiště celé věci je založena na skutečnosti, zda dovolatel do poškozeného kopl či kopal, což je rozhodující pro posouzení, zda v dané věci došlo k naplnění všech znaků přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Z pohledu shora naznačeného závěru je nezbytné připomenout, že v rámci tzv. extrémního rozporu je Nejvyšší soud povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). O ten by se však v dané věci nejednalo a tvrzený uvedený rozpor by ani neměl vliv na právní hodnocení věci.
26. Výše zmíněné úvahy však nemění nic na závěru, že obě uvedené svědkyně shodně potvrdily, že přímo viděly dovolatele kopnout či kopat do poškozeného. V rámci dovolací argumentace se dovolatel snaží výpověď svědkyň znevěrohodnit rovněž tím, že svědkyně, pokud by nepřetržitě šly, by se musely v době konfliktu ohlížet zpět, aby jej viděly a že tak nemohly vidět svědkyni B. Jejich chování následně hodnotí jako nelogické a v rozporu s jejich občanskými povinnostmi a běžným chováním každého občana, když se nepokoušely nijak fyzickému útoku zabránit, ani se verbálně nevyjadřovaly, nezajímaly se o následky konfliktu, nevolaly či nehlásily věc policii. Případně dovolatel namítá, že mohly být ovlivněny sestrou poškozeného paní H. či tím, že poškozeného nějakým způsobem důvěrněji znají. V této souvislosti je třeba opětovně zdůraznit, že uvedená argumentace obsahově směřuje do způsobu hodnocení důkazů soudů nižších stupňů a jako taková nenaplňuje zvolený dovolací důvod. Navíc, jak soud prvního, tak i druhého stupně, se s věrohodností svědkyň Č. a K. detailně vypořádaly, a to v bodech 38 až 39 rozsudku nalézacího soudu a bod 16 usnesení odvolacího soudu.
27. Bez ohledu na výše uvedený závěr je třeba akcentovat, že věrohodnost svědkyň Č. a K. nebyla během celého řízení ničím zpochybněna. Obě svědkyně s lehkými odchylkami popsaly shodně fyzický útok dovolatele směřovaný proti poškozenému. Z pohledu posouzení jejich věrohodnosti je bezpředmětné, že se svědkyně rozcházejí v určitých podrobnostech, např. z jaké strany poškozeného obcházely, zda dovolatel poškozeného kopnul jednou či vícekrát. Navíc na tyto tvrzené rozpory již reagoval soud druhého stupně (bod 16 usnesení odvolacího soudu). Právě naopak tyto odchylky lze považovat za přirozený důsledek delšího časového odstupu od události, přičemž zcela totožné výpovědi by spíše poukazovaly na neautentičnost svědectví a možném ovlivnění třetí osobou. Pokud dovolatel namítá, že svědkyně nepřetržitě šly, tak že by mohly daný kop vidět pouze v případě, že se otáčely, lze uvést, že se jedná o pouhou polemikou dovolatele, jelikož nebylo předmětem dokazování, jakým tempem svědkyně šly, zda rychlejším krokem či pomalu, a navíc by se těžko k této otázce mohly blíže vyjádřit právě vzhledem k odstupu času. Zde je třeba zdůraznit, že z jejich výpovědi není pochyb o tom, že sice konflikt zaregistrovaly, ale že jim celá situace byla určitým způsobem nepříjemná a že s tím nechtěly nic mít společného. V této souvislosti lze také jako zcela nedůvodnou označit námitku dovolatele, že v důsledku zaujetí konfliktem nemohly svědkyně Č. a K. vidět svědkyni B. Jedná se o pouhou spekulaci dovolatele založenou na tom, že by obě svědkyně nepřetržitě sledovaly konflikt, ovšem z pohledu posouzení jejich věrohodnosti je důležité, že svědkyně B. se v dané lokalitě nacházela, což vyplývá nejen z výpovědi těchto svědkyň, ale i výpovědi dalších svědků (např. svědkyně H.), takže i tato skutečnost podporuje jejich věrohodnost.
28. Pokud se týká otázky věrohodnosti svědka B., tak je třeba uvést, že tento skutečně nepotvrdil napadení poškozeného, což ovšem nelze interpretovat tak, že k napadení nedošlo. Nelze totiž skutečně pominout, že tento byl podle svého vyjádření silně podnapilý, což nakonec vyplývá i z dalších svědeckých výpovědí, a je to i jistým způsobem logické, když svědek B. vypověděl, že oslavovali, když ovšem není pochyb o tom, že v baru a před barem skutečně byl. Za dané situace je tedy logické, že si událost není schopen přesně vybavit a reprodukovat, když nelze pominout ani odstup času. Pokud obviněný poukazuje na skutečnost, že svědek se opakovaně nedostavil k hlavnímu líčení, nelze z toho dovodit, že by snad v rámci svědecké výpovědi lhal. Jistým způsobem se jedná o obvyklou situace, že svědci se záměrně vyhýbají povinnosti svědčit, zejména v případě konfliktu, ke kterým dochází v různých restauracích a souvisí s užíváním alkoholu. Ve vztahu k výpovědi svědkyně B. je především nezbytné mít za to, že k výpovědi této svědkyně je třeba skutečně přistupovat jistým způsobem opatrně, neboť je nepochybné, že tato svědkyně evidentně nechtěla mít s celým konfliktem nic společného, když z toho důvodu opustila prostor baru a šla ven a venku se záměrně, jak tvrdí, nedívala směrem k baru, takže nelze vyloučit, že vlastní napadení skutečně neviděla, popř. že skutečně nechce k věci blíže vypovídat právě z důvodu, že s tím nechce mít nic společného. Z pohledu námitek obviněného je třeba akcentovat, že zejména soud prvního stupně se otázkou věrohodnosti všech osob, které byly vyslechnuty jako svědci řádně zabýval a logicky odůvodnil, proč dospěl k závěru, že obhajoba obviněného byla vyvracena.
29. Jako naprosto lichou vnímá Nejvyšší soud námitku, kterou se snaží dovolatel rozporovat věrohodnost uvedených svědkyň tím, že šly domů o 90 m delší (a podle jeho soudu) nelogickou trasou. Takové tvrzení nemůže mít bez dalšího jakoukoliv váhu, jestliže existuje řada běžných důvodů, proč lidé nevolí nejkratší cestu k domovu (např. prostá oblíbenost trasy, lepší pouliční osvětlení při chůzi v noci atd.). Shodně lze hodnotit i námitku dovolatele, že svědkyně na konflikt nijak nereagovaly, nesnažily se konfliktu zabránit. Je zřejmé, že celá situace se stala v noci a svědkyně byly ženy. Navíc je bohužel zcela obvyklé, že řada lidí v případě fyzického konfliktu nezasáhne, neboť mají strach, a to zejména v restauraci či jejich blízkosti, když předpokládají, že aktéři konfliktu nebo alespoň někteří z nich mohou být pod vlivem alkoholu.
30. Obdobně, jako skutkovou námitku, lze vnímat tvrzení dovolatele, že svědectví obou svědkyň zpochybňuje znalecký posudek MUDr. Šenkýře. Toto argumentace je založena na tom, že obě svědkyně popisují, že se poškozený okamžitě po kopnutí nebo kopání začal svíjet a trpěl prudkými bolestmi. Dovolatel uvádí, že pokud byly tyto bolesti způsobeny vnitřním krvácením do jater, dostavila by se úporná bolest až s odstupem času, a to v důsledku narůstajícího hematomu v játrech. Pokud byl příčinou silný kopanec sám o sobě (jak se podle dovolatele domnívá odvolací soud), musela by být na těle poškozeného nalezena nějaká stopa po zranění, které by okamžitou bolest způsobilo (vnější hematom, oděrka, trhlina atp.), což zjištěno nebylo. Podle dovolatele je tak závěr odvolacího soudu v tomto ohledu nepřesvědčivý a nemá podklad ve znaleckém posudku, když znalec popisuje mechanismus zranění jako účinek komprese měkkých tkání proti tvrdší tkáni jedním silným kopem a neuvádí nic o tom, že takový kop by byl bolestivý z jiného důvodu než pro postupně narůstající krevní hematom v játrech. K tomu Nejvyšší soud jen stručně uvádí, že předně nelze pominout, že poškozený si na bolest břicha stěžoval ihned (viz výpověď svědka B.), přičemž tato skutečnost byla důvodem přivolání sanitky a poškozený byl následně hospitalizován s trhlinou a krevním výronem na spodině jater v sousedství lůžka žlučníku. Podle znaleckého posudku zranění odpovídá kopu vedeným plnou silou dospělého muže do břicha. Navíc je skutečně obecně známo, že silný kop do břicha, i který nezpůsobí vnitřní zranění osoby, způsobuje okamžitou bolest. Nadto lze také akcentovat tu skutečnost, že osoba, proti které je veden nějaký fyzický útok, zejména pokud je podnapilá, může právě hlasité projevy bolesti zintenzivnit ve snaze upozornit další osoby, které by ji mohly pomoci, či vzbudit v útočníkovi pocit, že má takříkajíc dost. Může se také jednat o to, že každá osoba vnímá útok proti své tělesné integritě různě (např. je citlivější na bolest) a individuálně na to reagovat. Uvedenou námitku dovolatele tak lze jednoznačně odmítnou bez ohledu na její skutkovou povahu.
31. Dovolatel také rozporuje věrohodnost svědkyň tím, že namítá jejich blízké vazby k poškozenému. V této souvislosti lze opětovně pro jistou stručnost odkázat na bod 38 nalézacího soudu a bod 16 usnesení odvolacího soudu, ve kterých se otázkou věrohodnosti svědkyň tyto soudy zabývaly. Nad rámec úvahy těchto soudů je nutno zdůraznit, že je přirozené a zcela běžné, že se na malém městě, jako je XY, lidé, kteří tam žijí, znají tzv. od vidění. Uvedená skutečnost sama o sobě není důvodem k tomu, aby soudy svědkyním neuvěřily, neboť takovou běžnou známost nelze v žádném případě považovat za důvěrný vztah a nelze tak bez dalšího uvěřit, že by se svědkyně na základě takové známosti dopustily křivé svědecké výpovědi. Rovněž dalším tvrzení dovolatele, že svědkyně K. a Č. mohly být ovlivněny sestrou poškozeného paní H., a tedy, že jejich výpovědi mohly být sehrané, se dostatečným způsobem zabývaly oba soudy nižších stupňů (bod 41 rozsudku soudu prvního stupně, bod 16 usnesení soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy zcela odkazuje. Současně je třeba poukázat i na skutečnost, že uvedené svědkyně na výslovný dotaz uvedly, že sestru poškozeného neznají a že je tato nekontaktovala, takže i z tohoto pohledu nepochybně soud prvnímu stupně posuzoval potřebu doplnění dokazování. Nad rámec shora uvedeného je opětovně třeba akcentovat, že lehké odchylky v jejich výpovědích lze vysvětlit přirozeně právě odstupem času mezi incidentem a jejich svědeckými výpověďmi. Také lze poukázat na to, že pokud by byly výpovědi svědkyň „slazené“ s výpovědí poškozeného, bylo by očekávatelné, že by se v některých zásadnějších bodech neodchylovaly, jako je například pozice, ve které byl poškozený kopnut. Nejvyšší soud je tedy toho názoru, že z jednotlivých výpovědí, ale z pohledu jejich porovnání v kontextu všech důkazů, nevyplývá, že by výpovědi svědkyň K. a Č. byly smyšlené. Proto lze souhlasit s nalézacím soudem o nadbytečnosti výslechu obhajobou navrhovaných dalších svědků, což nalézací soud dostatečně rozvedl v bodě č. 41 rozsudku. K tomu lze dále uvést, že nalézací soud se i podrobně, logicky a přesvědčivě vypořádal s výpověďmi svědků, které určitým způsobem narušovaly řetězec důkazů svědčící o vině dovolatele (viz bod 37 rozsudku soudu prvního stupně).
32. Navíc závěr o tom, že poškozený byl dovolatelem skutečně kopnut do břicha, podporuje i důležité zjištění, že již při přijetí do nemocničního zařízení poškozený popsal vznik svého zranění tak, že dostal kopačku do břicha (č. l. 120), což ostatně poškozený tvrdil již během převozu RZP XY (č. l. 128). Lze připustit, že poškozený na místě činu nic takového neuváděl, což lze vysvětlit jeho silnou podnapilostí, ale i možnou obavou z obviněného, který je bývaly příslušník Policie ČR a působil jako tzv. sekuriťák, o čemž nakonec svědčí i jeho jistým způsobem stručná výpověď u hlavního líčení, která se v jistých podstatných částech rozchází právě s výpověďmi svědkyň Č. a K. Zde je ovšem třeba akcentovat, že poškozený ihned při převozu do zdravotnického zařízení, ale i při převozu uvedl, že mu zranění vzniklo kopnutím do břicha. Z pohledu námitek dovolatele je třeba zdůraznit, že soudy se dostatečně zabývaly tvrzením obviněného o pádu poškozeného na židli jako možnou příčinou vzniku zranění, a to i s přihlédnutím k výpovědi svědkyně V. (viz bod 37 rozsudku soudu prvního stupně), a to i z pohledu výpovědi zakročujících policistů. Lze připustit, že znalec MUDr. Zdeněk Šenkýř ve vyjádření vznik daného zranění pádem na židli zcela nevyloučil, když po upřesňujících dotazech výslovně a přesvědčivě objasnil, proč takový způsob vzniku zranění považuje se velmi málo pravděpodobný (č. l. 282-283).
33. Ve vztahu k argumentaci dovolatele tkvící v tom, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s jeho námitkami, lze s tímto jistým způsobem omezeně souhlasit, a to toliko částečně s námitkou týkající se dezinterpretace závěrů znaleckého posudku, se kterou se odvolací soud vypořádal kuse. V souvislosti s touto námitkou lze skutečně připustit jistou nepřesnost v bodě 39 rozsudku nalézacího soudu, kde soud uvádí k závěrům z vyjádření znalce a závěrům znaleckého posudku MUDr. Šenkýře, že „… v době spáchání činu, nikoliv dříve, utrpěl poškozený trhlinu a krevní výron na spodině jater v sousedství lůžka žlučníku“ To však přesně nekoresponduje s vyjádřením znalce (č. l. 283), který uvedl „[p]okud jsem dotazován, zda je možné, že ke zranění došlo několik dnů před tím, než byl poškozený přijat v nemocnici, tak uvádím, že toto bych si troufal vyloučit. V podstatě i ty hypotenzity, jak jsou popisovány výpadky v zabarvení tkáně jater i sleziny, jsou zcela čerstvého charakteru. Tady můžeme spekulovat řádově o desítky minut až několik hodin, ale dny ne.“ Znalec tak nevyloučil, že by zranění nemohlo vzniknout desítky minut až hodin před incidentem. Nicméně vzhledem k výše popsaným závěrům z provedeného dokazování (bod 29 tohoto rozhodnutí), nelze dovodit, že by se skutek udál jinak, než jak byl vymezen ve skutkové větě rozhodnutí nalézacího soudu. Jistá nepřesnost v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně nemá na hodnocení věci významnějšího vlivu.
34. V této souvislosti lze také jako nepřiléhavou hodnotit námitku obviněného, že ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu je uvedeno, že dal poškozenému tzv. facku. K tomu lze uvést, že se jedná pouze o popis skutku, do kterého mohou být uvedeny i okolnosti individualizace skutku (srov. např. R 41/2002-I.), které ovšem samy o sobě pro naplnění zvolených skutkových podstat nejsou určující a podstatné. O takovou situaci se v dané věci jedná, když ovšem není pochyb o tom, že právě uvedená facka byla na počátku konfliktu mezi dovolatelem a poškozeným, který následně vyústil do trestního jednání dovolatele, kterým bylo až jednání dovolatele před barem. Nicméně zahrnutí tzv. facky do popisu skutku nemá pro dovolatele faktický dopad, a je jistým způsobem i nadbytečné, když tímto nedošlo k naplnění zvolených skutkových podstat, tyto byly naplněny až jednáním před barem. Ve vztahu k námitce, že poškozený má na jeho odsouzení zájem, lze pouze uvést, že dané námitce nelze přisuzovat větší váhy, jestliže vina dovolatele byla jednoznačně prokázána výpovědí svědkyň, znalce a znaleckým posudkem, jakož i dalšími provedenými důkazy. Je třeba připomenut, že pokud soud rozhoduje o opravném prostředku, v odůvodnění svého rozhodnutí náležitým způsobem rozebere všechny námitky v podání obviněného uvedené, pokud jsou jen poněkud smysluplné a relevantní (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 5 Tdo 876/2017). Danou námitku však ve světle ostatních důkazu za relevantní považovat nelze.
35. K tvrzení dovolatele, že jeho vinu vyvrací závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, je třeba uvést, že skutečnost, že u obviněného nebyly zjištěny známky svědčící pro agresivní reakce, nelze interpretovat tak, že obviněný není schopen nikoho napadnout. Uvedený znalecký posudek jen posuzoval osobnost obviněného a nelze ho chápat tak, že obviněný není schopen se dopustit protiprávního jednání. Stejné povahy je námitka dovolatele, že protože byl v té době v podmínce, tak by se takového jednání vyvaroval. Přijetí takového závěru by znamenalo, že osoby podmíněně odsouzené nejsou schopny se dopustit opakovaně trestné činnosti, tedy nejsou schopny recidivy. Jen stručně se pak Nejvyšší soud vyjádří k tvrzení dovolatel, že poškozený ho měl zájem křivě obvinit, neboť si neplatil sociální a zdravotní pojištění. V tomto směru je třeba zdůraznit, že samotná výpověď poškozeného je velmi stručná, když navíc závěr o vině je založen především na komplexním hodnocení všech provedených důkazů, v jejich vzájemných souvislostech, nikoliv toliko na samotné výpovědi poškozeného.
36. Také námitku dovolatele, kterou napadá procesní formu přípravného řízení, nelze hodnotit jako přiléhavou co do rozsahu dovolacích důvodů, když se jí již v bodě 13 svého usnesení zabýval odvolací soud, na jehož odůvodnění v tomto bodě Nejvyšší soud plně odkazuje. Navíc je třeba akcentovat, že těžiště dokazování je v řízení před soudem a zde se mohl obviněný k jednotlivým důkazům plně vyjádřit, přičemž soud závěr o vině obviněného založil na výpovědi těchto svědků u hlavního líčení. K této námitce dovolatele, ale i k dalším výše uvedeným námitkám, považuje Nejvyšší soud rovněž za vhodné uvést, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i ESLP. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument a že odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
37. K argumentaci obviněného zásadou in dubio pro reo je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018.).
38. Pravidlo in dubio pro reo totiž znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které zcela odpovídá §125 odst. 1 tr. ř.
39. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný, ale ani žádný jiný. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne „ bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.“ Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 4. 2022
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu