Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.06.2022, sp. zn. 4 Tdo 645/2021 [ usnesení / výz-CD ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.645.2021.1

4 Tdo 645/2021- USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 6. 2022 o dovoláních obviněných 1. Z. V. , nar. XY, bytem XY, a 2. K. S. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 4 To 24/2020, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 8/2018 a o dovolání obviněného 3. Z. W. , nar. XY, bytem XY, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. 4 To 48/2020, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 8/2018, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. V. odmítá . Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného K. S. odmítá . Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Z. W. odmítá . Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 40 T 8/2018, byl obviněný Z. V. uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku zčásti dokonaným a zčásti nedokonaným ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a obviněný Z. W. pomocí podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k zvlášť závažnému zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku zčásti dokonaným a zčásti nekonaným ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a obviněný K. S. zvlášť závažným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku zčásti dokonaným a zčásti nedokonaným ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustili tím, že: I. obžalovaný Z. W. jako revizní technik s osvědčením evidenčního čísla XY vyhotovil nejpozději dne 30.10.2010 Zprávu o výchozí revizi elektrického zařízení evidenčního čísla s místem revize: fotovoltaická výrobna XY a předmětem revize: nízkonapěťová elektrická instalace fotovoltaické elektrárny, kterou datoval dnem 2.11.2010 a úmyslně nepravdivě v ní uvedl nejen to, že ji vypracoval na základě revize provedené ve dnech 26. 10. - 2. 11.2010, ale zejména to, že ve výrobně je umístěno na pevných konstrukcích v řadách 15 824 kusů fotovoltaických panelů o celkovém výkonu 3,64 MWp, jejichž kabeláž a zapojení revidoval, jakož i popis zapojení jednotlivých panelů a učinil závěr o tom, že "Elektrické zařízení je z hlediska bezpečnosti schopné provozu", ačkoliv věděl, že v době provádění revize není fotovoltaická elektrárna XY plně dokončena a schopna provozu, neboť se zde nacházelo maximálně 7 225 kusů fotovoltaických panelů, čímž zamlčel skutečnost, že jím revidované fotovoltaické zařízení v době revize nebylo dokončeno a jeho bezpečnost jako celku tak nemohla být fakticky ověřena, neboť dalších 8 599 kusů fotovoltaických panelů bylo instalováno a zapojeno až v období po ukončení revizní prohlídky, a v důsledku toho nesplňovala fotovoltaická elektrárna XY v době provedení revize podmínky pro provedení výchozí revize elektrického zařízení definované v ČSN 331500 a ČSN 33 2000-6, a takto jednal, přestože věděl, že tato jím vypracovaná Zpráva o výchozí revizi elektrického zařízení s nepravdivými údaji bude použita jako podklad k tzv. prvému paralelnímu připojení výrobny k distribuční síti společnosti E. ON Distribuce, a. s. a především bude použita Energetickým regulačním úřadem v XY, jako jeden z podkladů pro udělení licence na výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů pro firmu G. ještě v roce 2010; Energetický regulační úřad pak mj. na základě této Zprávy o výchozí revizi, obsahující nepravdivé údaje vydal dne 13.12.2010 Rozhodnutí č. j. 12646-/2010-ERU, kterým udělil licenci č. 111017299 společnosti G. k výrobně elektřiny ve výrobně FVE XY, které nabylo právní moci dne 13. 12. 2010, čímž obžalovaný Z. W. umožnil obžalovanému Z. V., jako jedinému jednateli společnosti G. předstírat v řízení před Energetickým regulačním úřadem v XY stav plné dokončenosti fotovoltaické elektrárny XY a neoprávněně tak získat licenci pro její provoz; na základě této neoprávněně vydané licence byla fotovoltaická elektrárna XY nesprávně považována za fotovoltaický zdroj uvedený do provozu v období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010, čímž společnosti G. vznikl neoprávněný nárok na garantovanou výkupní cenu elektřiny z fotovoltaických zdrojů, uvedených do provozu v roce 2010, ve výši 12 150 Kč za vyrobenou 1 MWh po dobu 20 let, oproti výkupní ceně pro výrobu z elektřiny z fotovoltaických zdrojů, uvedených do provozu v roce 2011, která činila 5 500 Kč za 1 MWh po dobu 20 let; a také došlo k uzavření smluv s odběrateli elektrické energie a k neoprávněné fakturaci částek za dodávky elektrické energie distribuční společnosti resp. jejím právním nástupcům a také k neoprávněnému obohacení společnosti G., která za období od 1. 1. 2011 do 30. 6. 2016 vyrobila a dodala svým odběratelům celkem 21 020 494 KWh elektrické energie, za kterou fakturovala částku v celkové výši 246 778 873,59 Kč, přičemž při uvedení FVE do provozu a získání licence až po dni 1. 1. 2011 by mohla nárokovat cenu pouze ve výši 116 521 947,82 Kč, čímž společnost G. neoprávněně získala částku 151 761 773,89 Kč, přičemž v budoucnu po dobu předpokládané životnosti fotovoltaické elektrárny a garantované výkupní ceny za dodávky elektřiny z fotovoltaických zdrojů mohl celkový rozdíl ve vyplacené podpoře dosáhnout výše cca 436,3 milionů Kč, a to v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2012 na úkor společnosti E.ON Distribuce, a. s., která však cenu refinancovala od spotřebitelů elektrické energie a z dotací České republiky a dále v období od 1. 1. 2013 nejméně do 30. 6. 2016 na úkor společnosti E.ON Energie, a. s., která cenu průběžně refinancovala od společnosti OTE a. s., jejímž 100% vlastníkem je Česká republika, která je tak primárním poškozeným. II. obžalovaný K. S. jako vedoucí Stavebního úřadu Městského úřadu v XY provedl dne 4. 11. 2010 v souladu s ustanovením §122 odst. 2 zák. č. 183/2006 Sb. o územním plánování a stavebním řádu ve znění pozdějších předpisů kontrolu fotovoltaické elektrárny společnosti G. v XY o této kontrole vyhotovil protokol, v němž uvedl, že probíhá osazování fotovoltaických panelů, avšak následně v rozporu s tímto svým vlastním zjištěním vydal dne 5. 11. 2010 podle §122 odst. 3 zák. č. 183/2006 Sb. o územním plánování a stavebním řádu ve znění pozdějších předpisů Kolaudační souhlas s užíváním stavby sp. zn. OÚPSÚ/15793/1-2010-SK, kterým povolil užívání stavby „Fotovoltaická elektrárna XY“ s tím, že závěrečná kontrolní prohlídka byla provedena 4. 11. 2010 s výsledkem, že fotovoltaická elektrárna je schopna bezpečného a trvalého užívání, když v odůvodnění tohoto rozhodnutí nepravdivě uvedl, že „závěrečnou kontrolní prohlídkou bylo prověřeno, že stavba byla provedena v souladu s uzavřenými veřejnoprávními smlouvami a projektovou dokumentací, ověřenou při povolování její realizace“, a učinil tak závěr, že stavba nebude ohrožovat život a veřejné zdraví, život a zdraví zvířat, bezpečnost nebo životní prostředí ačkoliv takový závěr nemohl učinit, neboť v době provedení závěrečné kontrolní prohlídky, tj. dne 4. 11. 2010, ani v době vydání Kolaudačního souhlasu, tj. 5. 11. 2010, stavba nebyla zcela dokončena, protože z celkového počtu 15824 kusů fotovoltaických panelů zde bylo pouze 7993 kusů fotovoltaických panelů a chybějících 7831 kusů fotovoltaických panelů (tj. cca 49,5 % z jejich celkového počtu), bylo namontováno a zapojeno až po vydání kolaudačního souhlasu, a proto zákonem požadované skutečnosti nemohly být posouzeny vzhledem k rozestavěnosti, tj. nedokončenosti této stavby: tímto způsobem obžalovaný K. S. záměrně vykonal svoji pravomoc v rozporu s ustanovením §122 odst. 3, odst. 5 zák. č. 183/2006 Sb. o územním plánování a stavebním řádu ve znění pozdějších předpisů, podle kterého je možno vydat kolaudační souhlas s užíváním stavby za předpokladu, že stavba je úplná a dokončená, když jinak je nutno ve věci zahájit kolaudační řízení, vedoucí k odstranění závad, které však v rozporu s uvedenými ustanoveními zahájeno nebylo a závady včas odstraněny nebyly, a takto jednal, ačkoliv věděl, že jím vydaný Kolaudační souhlas s užíváním stavby sp. zn. OÚPSÚ/15793/1-2010-SK bude použit Energetickým regulačním úřadem v XY jako jeden z podkladů pro udělení licence a výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů pro společnost G. ještě v roce 2010; Energetický regulační úřad pak mj. na základě tohoto Kolaudačního souhlasu, obsahujícího nepravdivé údaje, vydal dne 13. 12. 2010 Rozhodnutí č. j. 12646-/2010-ERU, kterým udělil licenci č. 111017299 společnosti G. k výrobně elektřiny ve výrobně FVE XY, které nabylo právní moci dne 13. 12. 2010 a na základě této neoprávněně vydané licence byla fotovoltaická elektrárna XY nesprávně považována za fotovoltaický zdroj uvedený do provozu v období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010, čímž společnosti G. vznikl neoprávněný nárok na garantovanou výkupní cenu elektřiny z fotovoltaických zdrojů, uvedených do provozu v roce 2010, ve výši 12 150 Kč za vyrobenou 1 MWh po dobu 20 let, oproti výkupní ceně pro výrobu z elektřiny z fotovoltaických zdrojů, uvedených do provozu v roce 2011, která činila 5 500 Kč za 1 MWh po dobu 20 let; došlo také k uzavření smluv s odběrateli elektrické energie a k neoprávněné fakturaci částek za dodávky elektrické energie distribuční společnosti resp. jejím právním nástupcům a také k neoprávněnému obohacení společnosti G., která za období od 1. 1. 2011 do 30. 6. 2016 vyrobila a dodala svým odběratelům celkem 21 020 494 KWh elektrické energie, za kterou fakturovala částku v celkové výši 246 778 873,59 Kč, přičemž při uvedení FVE do provozu a získání licence až po dni 1. 1. 2011 by mohla nárokovat cenu pouze ve výši 116 521 947,82 Kč, čímž společnost G. neoprávněně získala částku 151 761 773,89 Kč, přičemž v budoucnu po dobu předpokládané životnosti fotovoltaické elektrárny a garantované výkupní ceny za dodávky elektřiny z fotovoltaických zdrojů mohl celkový rozdíl ve vyplacené podpoře dosáhnout výše cca 436,3 milionů Kč, a to v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2012 na úkor společnosti E.ON Distribuce, a. s., která však cenu refinancovala od spotřebitelů elektrické energie a z dotací České republiky a dále v období od 1. 1. 2013 nejméně do 30. 6. 2016 společnosti E.ON Energie, a. s., která cenu průběžně refinancovala od společnosti OTE a. s., jejímž 100% vlastníkem je Česká republika, která je tak primárním poškozeným. III. obžalovaný Z. V. v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch pro firmu G., jako provozovatele fotovoltaické elektrárny XY, který spočíval v neoprávněném nárokování garantované výkupní ceny dodávané elektrické energie platné pro zařízení uvedená do provozu v roce 2010 ve výši 12 150 Kč za vyrobenou 1 MWh oproti garantované výkupní ceně ve výši 5 500 Kč za dodávanou elektrickou energii ze zařízení uvedených do provozu v období od 1. 1. 2011 jednal tak, že jako jediný jednatel společnosti G. podal dne 19. 10. 2010 na Energetický regulační úřad se sídlem v XY, XY, Žádost o udělení licence pro podnikání v energetických odvětvích pro právnické osoby – společnost G., k níž byly 15. 11. 2010 předloženy podstatné doklady pro udělení licence, a to Předávací protokol ze dne 30. 10. 2010, Kolaudační souhlas ze dne 5. 11. 2010 a Revizní zpráva ze dne 30. 10. 2010, které měly dokladovat, že fotovoltaická elektrárna XY je zcela dokončená a schopná bezpečného provozu, ačkoliv věděl, že tyto rozhodující dokumenty obsahují nepravdivé údaje, neboť sám dne 30. 10. 2010 podepsal Předávací protokol, jehož předmětem bylo předání fotovoltaické elektrárny XY o výkonu 3,7 MWp s datem dokončení díla 30. 10. 2010 (pozn. zjevně mylně uvedený rok 2000), ačkoliv věděl, že k tomuto datu nebyla fotovoltaická elektrárna XY zcela dokončena, neboť montáže fotovoltaických panelů v množství nejméně 8559 kusů i jiné stavební práce nadále probíhaly, a k datu deklarovanému v Předávacím protokole jako okamžik dokončení díla nebyla fotovoltaická elektrárna jako celek dokončena, přičemž tento Předávací protokol s nepravdivými údaji podepsal s vědomím, že bude použit v rámci licenčního řízení, vedeného u Energetického regulačního úřadu v XY, na základě jím podané žádosti o udělení licence pro firmu G. a výrobnu fotovoltaická elektrárna XY, neboť osvědčuje přechod vlastnictví k fotovoltaické elektrárně na společnost G., dále rovněž věděl, že Revizní zpráva zpracovaná revizním technikem obžalovaným Z. W., předkládaná rovněž Energetickému regulačnímu úřadu k tomuto licenčnímu řízení, obsahuje nepravdivé údaje, neboť v době provedení revize a zpracování Revizní zprávy nebylo revidované zařízení, tj. fotovoltaická elektrárna XY, dostavěné, protože až po provedení revize a zpracování revizní zprávy bylo na stavbu dodáno, namontováno a zapojeno dalších 8559 kusů fotovoltaických panelů, jejichž zapojení podléhá této revizi, tedy celkem 54 % panelů z celkového počtu 15824 kusů panelů, bylo namontováno a zapojeno až po provedení revize, a obžalovaný Z. V. tak věděl, že předkládá Energetickému regulačnímu úřadu tuto Revizní zprávu, která obsahuje nepravdivé údaje o tom, že revidované zařízení je z hlediska bezpečnosti jako celek schopné provozu, což neodpovídá skutečnému stavu; dne 4. 11. 2010 se zúčastnil závěrečné kontrolní prohlídky stavby fotovoltaické elektrárny XY za účasti mj. obžalovaného K. S. jako zástupce Stavebního úřadu v XY, a zde viděl, že fotovoltaická elektrárna XY je dokončena pouze zčásti, neboť sem nebylo dodáno, nainstalováno a zapojeno k tomuto dni ještě nejméně 7831 kusů fotovoltaických panelů (tj. cca 49,5 % z celkového počtu panelů), ani odpovídající kabeláž a nebyly hotové ani veškeré konstrukce pro panely, stavba tak byla dokončena méně, než z jedné poloviny, přesto akceptoval Kolaudační souhlas vydaný dne 5. 11. 2010 obžalovaným K. S. jako zástupcem Stavebního úřadu Městského úřadu v XY, který obsahoval nepravdivé údaje o tom, že stavba je dokončená, schopná bezpečného provozu, a také tento Kolaudační souhlas nechal, jako jeden z podstatných dokumentů, doručit Energetickému regulačnímu úřadu v XY, a to za účelem získání licence k provozování fotovoltaické elektrárny XY společností G., ačkoliv ve skutečnosti pro vydání licence č. 111017299 Energetickým regulačním úřadem v Jihlavě, a to jeho Rozhodnutím ze dne 13. 12. 2010 č. j. 12646-6/2010-ERU nebyly splněny podmínky a úmyslně tak tajil před Energetickým regulačním úřadem podstatnou skutečnost, tedy to, že v době provedení revize elektrického zařízení, tj. ke dni 30. 10. 2010 ani v době vydání kolaudačního souhlasu dne 5. 11. 2010 nebyla výrobna dokončena a současně věděl, že tyto dokumenty budou použity jednak k protiprávnímu získání licence společností G. na provoz fotovoltaické elektrárny XY a jednak k jejímu připojení k distribuční síti společnosti E. ON Distribuce, a. s., následně také k uzavření smluv s odběrateli elektrické energie společnostmi E. ON Distribuce, a. s. a E. ON Energie, a. s., k neoprávněné fakturaci částek za dodávky elektrické energie distribuční společnosti, případně jejím právním nástupcům, a v konečném důsledku tak k neoprávněnému obohacení společnosti G.; na základě této neoprávněně získané licence a provedení tzn. prvního paralelního připojení do distribuční soustavy dne 13. 12. 2010, jakož i v důsledku následného prezentování nepravdivých informací o dokončenosti výrobny, resp. zamlčení informací o její nedokončenosti v době vydání licence vůči společnosti E. ON Distribuce, a. s. při uzavření Smlouvy o dodávce elektřiny, vyrobené z obnovitelného zdroje, s převzetím závazku dodat elektřinu do elektrizační soustavy č. 2010-S710890 ze dne 21. 12. 2010 byl při následné pravidelné měsíční výkupních cen a zeleného bonusu byl uplatňován společností G. především nárok na garantovanou výkupní cenu za vyrobenou elektrickou energii ze zdroje uvedeného do provozu v roce 2010 ve výši 12 150 Kč za vyrobenou 1 MWh po dobu 20 let s garantovaným meziročním nárůstem výkupní ceny v intervalu 2 – 4 % ročně, a to vše po dobu ekonomické životnosti této výrobny, v souladu s §2 vyhl. č. 140/2009 Sb. o způsobu regulace cen v energetických odvětvích a postupech pro regulaci cen oproti výkupní ceně pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2011 ve výši pouze 5 500 Kč za vyrobenou 1 MWh; když takto jen za období od 1. 1. 2011 do 30. 6. 2016 vyrobila a dodala svým odběratelům celkem 21 020 494 KWh elektrické energie, za kterou fakturovala částku v celkové výši 246 778 873,59 Kč, přičemž při uvedení FVE do provozu a získání licence až po dni 1. 1. 2011 by mohla nárokovat cenu pouze ve výši 116 521 947,82 Kč, čímž společnost G. neoprávněně získala částku 151 761 773,89 Kč, přičemž v budoucnu, po dobu předpokládané životnosti fotovoltaické elektrárny a garantované výkupní ceny za dodávky elektřiny z fotovoltaických zdrojů mohl celkový rozdíl ve vyplacené podpoře dosáhnout výše cca 436,3 milionů Kč, a to v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2012 na úkor společnosti E.ON Distribuce, a. s., která však cenu refinancovala od spotřebitelů elektrické energie a z dotací České republiky a dále v období od 1. 1. 2013 nejméně do 30. 6. 2016 na úkor společnosti E.ON Energie, a. s., která cenu průběžně refinancovala od společnosti OTE a. s., jejímž 100% vlastníkem je Česká republika, která je tak primárním poškozeným. 2. Za uvedené trestné činy uložil Krajský soud v Brně obviněným následující tresty: Obviněnému Z. W. podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 (tří roků), přičemž podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku soud dále uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu práce revizního technika na dobu 5 (pěti) let. Dále obviněnému soud uložil podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 100 000 Kč, což představovala výměru 100 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činila 1 000 Kč. Pro případ, že by obviněný výkon peněžitého trestu zmařil, stanovil soud podle §69 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců. Obviněnému K. S. podle §329 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků. Výkon tohoto trestu pak i tomuto obviněnému podle §81 odst. 1 tr. zákoníku za použití §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let. Současně mu byl podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání ve státní správě v pozici úřední osoby na dobu 5 (pět) let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložil soud dále obviněnému peněžitý trest ve výměře 100 000 Kč, což představovalo výměru 100 denních sazeb, když výše jedné denní sazby činila 1 000 Kč. Pro případ, že by obviněný výkon peněžitého trestu zmařil, stanovil mu soud podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců. Obviněnému Z. V. uložil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 7 (sedm) let a 6 (šest) měsíců, přičemž pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle §56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložil soud obviněnému rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 10 (deset) let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku soud uložil obviněnému dále peněžitý trest ve výměře 5 mil. Kč, což představovalo výměru 500 denních sazeb, přičemž výše jedné denní sazby činila částku 10 000 Kč. Pro případ, že by obviněný výkon peněžitého trestu zmařil, byl mu podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let. 3. Podle §101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku soud společnosti G., IČO: XY, t. č. se sídlem XY uložil zabrání věci, a to peněžních prostředků složených na účtu č. XY, vedeném u ČNB, IČO: 48136450, se sídlem Na Příkopě 28, 115 03 Praha 1, a to v plné výši uložené zde pod variabilním symbolem 11412016, ke dni 28. 1. 2020. 4. Podle §229 odst. 1 tr. ř. krajský soud poškozené Českou Republiku, zastoupenou Ministerstvem průmyslu a obchodu, Na Františku 32, 110 15 Praha 1, IČ 47609109 a společnost OTE, a. s., IČ 26463318, se sídlem 186 00 Praha 8, Karlín, Sokolovská 192/79, odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 5. Na tomto místě se sluší uvést, že proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 40 T 8/2018, podali odvolání všichni obvinění, státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci-pobočky v Brně, poškozená Česká republika-Ministerstvo průmyslu a obchodu, a zúčastněná osoba G., přičemž o těchto řádných opravných prostředcích bylo z procesních důvodů rozhodnuto dvěma samostatnými rozhodnutími Vrchního soudu v Olomouci [sp. zn. 4 To 24/2020 a 4 To 48/2020 (vyloučena trestní věc obviněného Z. W.)]. 6. Obvinění Z. V. a K. S. podali odvolání do všech výroků rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 40 T 8/2018. Odvolání státního zástupce směřovalo do výroku o zabrání věci. Odvolání poškozené České republiky – Ministerstvo průmyslu a obchodu prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věci majetkových směřovalo do výroku o náhradě škody. Současně podala opravný prostředek také zúčastněná osoba společnost G., a to do výroku o zabrání věci. 7. O těchto podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 4 To 24/2020 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného Z. V. a státního zástupce napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu ohledně obviněného Z. V. a ve výroku o zabrání věci podle §101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému Z. V. za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku zčásti dokonaného a zčásti nedokonaného ukončeného ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, uložil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, přičemž pro výkon tohoto trestu obviněného podle §56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku soud společnosti G., IČO: XY, uložil zabrání věci, a to peněžních prostředků složených na účtu č. XY, vedeném u ČNB, IČO: 48136450, se sídlem Na Příkopě 28, 115 03 Praha 1, a to v plné výši uložené na tomto účtu pod variabilním symbolem 11412016, ke dni 20. 10. 2020. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek ve vztahu k obviněnému Z. V. nezměněn. Dále bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného K. S. , poškozené České republiky – Ministerstva průmyslu a obchodu a zúčastněné osoby spol. G., IČ: XY. 8. Rovněž obviněný Z. W. směřoval podané odvolání do všech výroků. Státní zástupce směřoval své odvolání v neprospěch obviněného Z. W. do výroku o trestu. Poškozená Česká republika – Ministerstvo průmyslu a obchodu podala odvolání prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových do výroku o náhradě škody. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. 4 To 48/2020 tak, že všechna podaná odvolání podle §256 tr. ř. zamítnul. II. Dovolání a vyjádření k němu 9. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 4 To 24/2020, podali obvinění Z. V. a K. S. prostřednictvím obhájců dovolání. Dovolání prostřednictvím obhájce podal rovněž obviněný Z. W., a to proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. 4 To 48/2020. 10. Obviněný Z. V. podal dovolání, prostřednictvím zvolených obhájců JUDr. Jaroslava Brože a Mgr. Romana Klimeše, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, jakožto i k jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení. 11. V dovolání ze dne 25. 2. 2021 (obhájce JUDr. Jaroslav Brož) je naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřováno v tom, že se odvolací soud dopustil výkladové svévole při interpretaci jeho právního jednání. Soud při výkladu nectil autonomii vůle stran a porušil tak výkladová pravidla stanovení v §266 obchodního zákoníku nebo v §555 – 558 občanského zákoníku, když ohledně preambule ve smlouvě o provozování fotovoltaické elektrárny ze dne 14. 6. 2010 (dále jen „FVE“) dovodil, že není závazné povahy a nesprávně posoudil povinnosti zhotovitele podle smlouvy o dílo ze dne 27. 4. 2010, když podle odvolacího soudu stavba na klíč neznamená, že zhotovitel zajistí i licenci pro provoz FVE. Podle názoru dovolatele ovšem preambule smlouvy je stěžejní pro interpretaci smlouvy o provozování FVE a smlouvy o dílo, když obě tyto smlouvy jsou provázány a fakticky naplňovány. Zdůrazňuje, že preambule stanovila, že je povinností L. E. D. (dále jen „L.“) zajistit pro G. licenci pro provoz FVE XY, stejně tak pro licenční řízení revizní zprávu. Odvolací soud také chybně interpretuje smysl plné moci, která neznamená nic jiného, než že se jí zmocněnec vykazuje navenek při jednání s třetími osobami za zmocnitele. Proto nesouhlasí se závěrem odvolací soudu, podle kterého pokud by byl závazek zastoupení před Energetickým regulačním úřadem (dále jen „ERÚ“) v licenčním řízení součástí smlouvy o dílo, že by nebylo třeba plné moci k zastoupení před licenčním úřadem. V tomto směru zdůrazňuje, že řízení před ERÚ je ale správním řízením, ve kterém je po zmocněnci požadováno předložení plné moci, nikoliv předložení uzavřené smlouvy. 12. Namítá, že podle jeho názoru odvolací soud učinil chybné právní závěry ohledně udělené plné moci, pokud dovozuje, že plná moc byla udělena P. H. a že společnost G. (objednatel) nezmocnil společnost L. (zhotovitele) pro vyřízení a udělení licence. Akcentuje, že P. H. nevystupoval v licenčním řízení jako soukromá osoba. Podle dovolatele je nutno na posouzení toho, kdo vyřizoval udělení licence, pohlížet cum grano salis, tedy komplexně. Konkrétně vzít v úvahu obsah smlouvy o dílo, smlouvy o provozování FVE a skutečnost, že P. H. byl zaměstnancem L., a že seznam dokumentů G. ze dne 11. 11. 2010 je předkládán na hlavičkovém papíře společnosti L. s doložením plné moci pro jmenovaného H. 13. Dovolatel má za to, že ve věci chybí kauzální nexus mezi jeho jednáním a způsobenou škodou a absentuje naplnění subjektivní stránky, jelikož zvolil koncept výstavby FVE tzv. na klíč. Jeho dílčí jednání (přítomnost na místním šetření v rámci kolaudačního řízení dne 4. 11. 2010, podání návrhu na zahájení licenčního řízení) nebyla způsobilá naplnit skutkovou podstatu zločinu podvodu (kauzální nexus a zavinění), protože tato dílčí jednání nebyla způsobilá zajistit vydání licence v řízení u ERÚ a nebyla schopná zajistit vydání kolaudačního souhlasu k užívání stavby FVE, když o průběhu místního šetření byl vyhotoven zápis, ve kterém byl zachycen stav dokončenosti FVE a vydání kolaudačního souhlasu bylo závislé na správním uvážení. Zdůrazňuje, že rozhodná právní jednání realizoval dodavatel stavby L. prostřednictvím svých zaměstnanců. Společnost L. zajišťovala výstavbu FVE, ale i veškerá potřebná povolení a licence pro provozování FVE. Ze spisového materiálu správního řízení o udělení licence se totiž podává, že žádost o přerušení řízení učinil L., přičemž žádost vyhotovil P. H., manažer provozu distribuce, L. Rovněž zpráva o výchozí revizi ze dne 2. 11. 2010 a zpráva o doplňující revizi ze dne 10. 12. 2010 nebyla zajišťována jím (obviněným), resp. objednatelem G., ale předložil ji L., prostřednictvím P. H. Ve vztahu k této doplňující revizní zprávě, o které revizní technik popírá, že by ji podepsal a soud prvního stupně ji hodnotí jako falsum, předložil dovolatel důkaz – rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 6 To 29/2020, ze kterého je patrné, že pracovníci skupiny L. se dopustili podvodu při zajišťování licence při jiné výstavbě FVE. Avšak skutečnosti, že dodatek k revizní zprávě je falsifikát a že L. se dopustil podvodu, zůstaly ze strany odvolacího soudu zcela nepovšimnuty. Příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a způsobenou škodou nelze podle dovolatele dovodit z jeho přítomnosti u místního šetření v rámci kolaudačního řízení, ani z návrhu na zahájení licenčního řízení, když k zajištění nezbytných podkladů zmocnil třetí osobu. Zavinění pak chybí, jelikož zvolil koncepci výstavby FVE tzv. na klíč. 14. Podle obviněného jsou skutková zjištění soudu druhého stupně v extrémním rozporu s provedenými důkazy. V daných souvislostech předestírá, že toliko dne 19. 10. 2010, jakožto jednatel žadatele o licenci, spol. G. podal na ERÚ žádost o udělení licence, což je také první a poslední úkon, který ve věci (ve vztahu k ERÚ) učinil osobně. Dne 4. 11. 2010 udělil obviněný plnou moc k zastupování v licenčním řízení zaměstnanci zhotovitele, společnosti L. – P. H., jenž následně do licenčního spisu zakládal veškeré další dokumenty, které byly podkladem pro vydání licence (včetně tří dokumentů, ze kterých je dovozována jeho trestní odpovědnost – předávací protokol ze dne 30. 10. 2010, kolaudační souhlas ze dne 5. 11. 2010, revizní zpráva ze dne 30. 10. 2010). Pokud podle odvolacího soudu udělil plnou moc P. H. proto, aby na něj přenesl trestní odpovědnost za to, že do licenčního spisu budou zaneseny obsahově nepravdivé listiny, tak dovolatel akcentuje, že pro toto tvrzení neexistuje žádný důkaz a tento závěr je v rozporu s tím, že zcela shodným způsobem bylo postupováno i v případě dalších FVE zhotovovaných v dané době společností L. Tvrdí, že se zjevně jednalo o standardní praxi zhotovitele, kterou využíval zhotovitel i u jiných FVE, díky tomu, že se jednalo o stavbu na klíč, kdy zhotovitel zajišťoval nejenom výstavbu fotovoltaické výrobny, ale i její připojení k distribuční soustavě a kompletní zprovoznění včetně veškerých „formalit“. Akcentuje, že k zajištění a vypracování revizní zprávy ze dne 30. 10. 2010 došlo zcela mimo jeho osobu, když s revizním technikem nekomunikoval, žádné pokyny mu neuděloval, zprávu od něj ani nepřebíral a tuto ani neobdržel osobně. To vše zajišťovala společnost L., prostřednictvím J. M. Mimo dovolatele šlo i předložení revizní zprávy do licenčního spisu ERÚ (předložena P. H.). Na vzniku této zprávy ani na jejím předložení ERÚ se nepodílel. Závěr uvedený ve skutkové větě, že „obviněný věděl, že revizní zpráva obsahuje nepravdivé údaje“ , je v rozporu s provedenými důkazy. Ve vztahu k předávacímu protokolu ze dne 30. 10. 2010 konstatuje, že soudy pominuly, že k založení této listiny do licenčního spisu ERÚ došlo svědkem P. H. Zdůrazňuje, že ničím nebylo prokázáno, že by kopie podpisu na této listině byla jeho podpisem. Nad to zdůrazňuje, že tento protokol je založen ve spise jako jakási poměrně nekvalitní fotokopie, na níž se originály podpisů zřejmě vůbec nenacházejí. Takovýto závěr soudů je pouhou spekulací. Pokud se soudy odvolávají na jeho výpověď z přípravného řízení, ve které připustil, že podpis vypadá jako jeho, když však následně uvedl, že s jistotou neví, zda tento předávací protokol podepsal, tak na tomto podkladě nemůže být učiněn závěr, že podpis na této listině je jeho pravým podpisem. Připouští, že byla prokázána jeho účast při prohlídce stavebního úřadu na místě ze dne 4. 11. 2010, takže byl seznámen s faktickým stavem rozestavění FVE. Tato skutečnost ale není dostatečná pro závěr, že naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu. Kolaudační souhlas šel opět mimo něho, když jej převzal pracovník společnosti M. a do licenčního spisu jej založil P. H. Nepravdivá jsou tak tvrzení soudu, podle kterých akceptoval kolaudační souhlas a nechal jej doručit ERÚ. Reálně tak nebylo prokázáno, že by jednal způsobem, který by byl v příčinné souvislosti s následkem, který je mu kladen za vinu – že by vylákal neoprávněné vydání licence k provozování FVE XY. 15. Porušení zákazu libovůle a zásah do právní jistoty spatřuje v tom, že soud dospěl k závěru o jeho vině žalovaným skutkem, přestože byly provedeny jako důkaz jiné rozhodnutí krajského a vrchního soudu v obdobné věci se shodnou skutkovou konfigurací, kdy se objednatelé staly oběťmi nekalých praktik zhotovitele L. 16. V závěru tohoto dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 10. 2020, č. j. 4 to 24/2020-3916 ve výrocích o vině a trestu týkající se jeho osoby a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 17. Podané dovolání obviněný rozvedl v dalších doplnění dovolání, které podal prostřednictvím obhájce Mgr. Romana Klimuse. V prvním doplnění dovolání ze dne 3. 3. 2021 obviněný opět namítá nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale jako uplatněný dovolací důvod označuje zjevně nesprávně §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Obviněný nejprve velmi podrobně zrekapituloval vývoj předmětné trestní věci, zejména přípravné řízení a zahájení trestního stíhání. Dovolatel konstatuje, že odvolací soud vycházel z provedeného dokazování, které učinil soud prvního stupně, ale pokud jde o právní hodnocení posuzovaného skutku, tak se tento soud pouze snažil prohloubit nesprávné právní hodnocení a argumentaci prvostupňového soudu. K argumentům obsaženým v podaném odvolání nepřihlížel a pouze slepě potvrdil rozhodnutí nalézacího soudu, tudíž se nevypořádal s námitkami obhajoby, případně pouze zcela nedostatečně v obecné rovině. Podle dovolatele napadené rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou zjevnými excesy, jež zásadně vybočují z rozhodovací praxe vrcholných soudů, zejména Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu. Jelikož jeho vina je vyvozována z jednání, které měl realizovat v souvislosti s výstavbou a získáním licence (podepsání předávacího protokolu, akceptace kolaudačního souhlasu, povědomí o nepravdivosti údajů v revizní zprávě a podání žádosti o udělení licence) s cílem uvést jednotlivé subjekty v omyl a získat tak pro společnost G. majetkový prospěch. Jednotlivé skutečnosti, ze kterých byla dovozena jeho vina, postupně ve svém podání podrobně rozebírá. 18. Stran předávacího protokolu ze dne 30. 10. 2010 rozděluje dovolatel své námitky do dvou částí. Předně obviněný konstatuje jeho nulový význam v předmětném licenčním řízení, když nabytí vlastnického práva k FVE XY společností G. bylo a mohlo být podle §5 odst. 3 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (dále jen „energetický zákon“) a §7 odst. 1 písm. d) vyhlášky Energetického regulačního úřadu ze dne 11. 10. 2005 č. 426/2005 Sb., o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích (dále jen „vyhláška ERÚ“), prokázáno pouze smlouvou o dílo. Proto založení předávacího protokolu do licenčního spisu nemůže mít pro něho žádné trestněprávní důsledky. Současně namítá, že soud druhého stupně při určení okamžiku přechodu vlastnického práva vycházel pouze z obecné úpravy přechodu vlastnického práva k movitým věcem a nezohlednil čl. VIII. bod 8.1. smlouvy o dílo, jež jasně tento moment stanovil. Akcentuje, že k prokázání vlastnického práva k FVE XY postačovalo pouze předložení smlouvy o dílo, což ostatně potvrdil i svědek M. S., který vyřizoval na ERÚ licenci pro FVE XY. Zdůrazňuje, že v §7 vyhlášky ERÚ není zmíněn požadavek na předložení předávacího protokolu, takže nemohl nikoho jeho předložením uvést v omyl. Současně namítá, že pokud by skutečně měl předávací protokol tak zásadní význam pro udělení licence, tak by nepředložil do licenčního řízení zjevně vadný dokument (na předávacím protokolu vadně uvedeno datum 30. 10. 2000). Navíc pokud by ERÚ považoval tento dokument za důležitý, tak by ho vyzval k opravě předávacího protokolu nebo předložení nového předávacího protokolu. Domnívá se, že smyslem předávacího protokolu bylo, že se zhotovitel snažil vyhnout smluvním pokutám za pozdní dokončení díla. Nadto akcentuje neprokázání podepsání tohoto protokolu jeho osobou, když současně nikdy nebyl předložen originál této listiny, a tudíž podle dovolatele existuje pochybnost o věrohodnosti tohoto důkazu. Upozorňuje, že jako důkaz může být v trestním řízení použit pouze originál dokumentu. K tomu také dodává, že kopírování podpisů byla poměrně běžná praxe společnosti L., přičemž tato byla ze strany obhajoby v řízení dokládána rozsudky trestních soudů. Z uvedeného vyhodnocuje, že subjektivní stránka trestného činu podvodu spočívající v jeho úmyslu kohokoliv uvést v omyl prostřednictvím předávacího protokolu tak nemohla být nikdy naplněna. Současně velmi podrobně rozvádí svoji výpověď ohledně tohoto předávacího protokolu v rámci daného trestního řízení, přičemž akcentuje, že svědek K. nepotvrdil, že by předávací protokol podepsal (uvedl, že to neumí říci). V tomto směru také poukazuje na rozporuplný postup státního zástupce ohledně podpisu na předávacím protokolu ve vztahu ke svědkovi K., když právě z tohoto důvodu, že nebylo jisté, zda podpis na předávacím protokolu je svědka K., bylo zrušeno trestní stíhání tohoto svědka. 19. Ohledně přijetí kolaudačního souhlasu vydaného dne 5. 11. 2010 obviněným K. S., jenž obsahoval nepravdivé údaje o dokončenosti stavby a jejím bezpečném provozu, tak ani toto není podle dovolatele relevantní z hlediska trestněprávního, neboť jednal v dobré víře ve správnost aktů veřejné moci. Rozporuje, že by „akceptoval“ jeho předložení do licenčního řízení před ERÚ. Připouští, že se zúčastnil dne 4. 11. 2010 závěrečné kontrolní prohlídky stavby FVE XY podle §122 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu v tehdy platném znění (dále jen „stavební zákon“). O této kontrole byl spoluobviněným S. vyhotoven protokol, ve kterém byla uvedena informace o probíhajícím osazování FV panelů. Na základě této prohlídky pak S. vydal kolaudační souhlas. Obviněný namítá, že nemůže nést zodpovědnost za jednání a rozhodování správního orgánu (tj. S.), a současně poukazuje na to, že žádným způsobem neovlivňoval a neinstruoval S. k vydání kolaudačního souhlasu v rozporu se zákonem. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 150/01 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 7 As 26/2011 poukazuje na to, že podstatou uplatňování veřejné moci musí být princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci. V dané trestní věci nebyla vyvrácena jeho dobrá víra, když s odkazem na judikaturu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2086/17 dovozuje, že po něm nebylo možné požadovat, aby se sám domáhal zrušení nebo nevydání kolaudačního souhlasu, obzvláště za situace, když žádost o vydání kolaudačního souhlasu podala společnost M. Tato kolaudační souhlas obdržela od stavebního úřadu a předala ho společnosti L., která souhlas doručila do spisu ERÚ. 20. Obviněný dále namítá, že nemohl vědět o tom, že revizní zpráva ze dne 2. 11. 2010 obsahuje nepravdivé údaje, když on je laikem (pokud jde o problematiku revidování FVE) stran podmínek pro provedení revize, když současně v dané době neexistoval jednotný názor na to, za jakého stavu dokončenosti FVE je možné pořídit výchozí revizní zprávu, když i poukazuje na skutečnost, že část B revizní zprávy se v dané době různila, některé revizní zprávy uváděly počet FV panelů a některé nikoliv. Nadto poukazuje na skutečnost, že to nebyl on, kdo si objednal revizní zprávu u revizního technika W., tuto osobně nepřevzal, nepodepsal ji a ani ji nepředal ERÚ. Odkazuje na rozhodnutí ve věci FVE XY (sp. zn. 2 As 313/2015) a FVE XY (sp. zn. I ÚS 2086/17) a konstatuje, že i v případě revizní zprávy nebyla vyvrácena jeho dobrá víra v tuto listinu. V tomto směru také připomíná, že FVE XY a FVE XY stavěl stejný zhotovitel a že situace byla v podstatě v obou věcech obdobná. Zdůrazňuje, že nebyl odborníkem v oboru revizí elektrických zařízení, neznal náležitosti zprávy o výchozí revizi elektrického zařízení a nebyl schopen odhalit vady takové zprávy, když tyto neodhalil ani vyškolený revizní technik Z. W. Poukazuje na to, že požadavek, že zpráva o výchozí revizi se musí vztahovat k celé FVE, stavebně dokončené ve všech součástech souvisejících s elektrickou bezpečností zařízení byl poprvé vysloven až v rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2015., č. j. 62 A 111/2013-599. Navíc tento závěr byl překonán rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 2 As 313/2015. 21. Vyslovuje názor, že podání žádosti o udělení licence dne 19. 10. 2010 z jeho strany nebylo v rozporu se zákonem, a to i pokud by věděl, že FVE XY není ještě kompletně dostavěna. Tento závěr staví na tom, že za získání licence byla podle smlouvy o dílo zodpovědná společnost L., jakožto zhotovitel díla. Odmítá protikladnou argumentaci odvolacího soudu (viz bod 17 rozsudku odvolacího soudu), podle které preambuli smlouvy o provozování FVE nelze považovat za závaznou část smlouvy, která by normovala práva a povinnosti stran. V kontextu dalších provedených důkazů je však podle dovolatele evidentní, že skutečným obsahem závazku zhotovitele bylo zajištění licence pro FVE XY Dovolatel upozorňuje, že on sám učinil ve vztahu k licenčnímu řízení pouze dva úkony, když podepsal návrh na udělení licence a plnou moc pro P. H. Následně se v licenčním řízení žádným způsobem neangažoval a veškeré úkony činil za společnost G. v tomto řízení zplnomocněný zaměstnanec společnosti L. P. H. Právě tento zmocněnec pak do licenčního spisu následně založil i doklady pro získání licence (revizní zprávu a kolaudační souhlas). Namítá, že pro ERÚ byl rozhodující stav v době jeho rozhodování o udělení licence. 22. Podle dovolatele se odvolací soud řádně nevypořádal s provedenými důkazy, v této souvislosti akcentuje judikaturu týkající se FVE XY a FVE XY ( rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 10 T 1/2017) , když v dané trestní věci byl obviněný jako jednatel investorských společností zproštěn obžaloby, přičemž dovolatel poukazuje na řadu shod v judikované a nyní posuzované věci. Odvolací soud se k rozhodnutím v judikované věci nikterak nevyjádřil, nevysvětlil, v čem spatřuje rozdíly na základě, kterých dospěl k odlišnému rozhodnutí v nyní posuzované věci. Obviněný tak vyslovuje názor, že tímto postupem byla porušena zásada předvídatelnosti soudních rozhodnutí a ochrany legitimního očekávání, tím pádem i právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny). 23. Obviněný uzavírá, že pokud by soudy nižších stupňů neignorovaly obhajobou předložené důkazy i její argumentaci, tak by nemohly dospět k závěru o jeho přímém úmyslu podle §15 odst. 1 tr. zákoníku. Závěr o jeho úmyslu z provedených důkazů podle dovolatele nevyplývá, a to ani úmysl nepřímý, načež připouští maximálně nevědomou nedbalost ve smyslu §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Má proto za to, že svým jednáním nemohl naplnit subjektivní stránku trestného činu podvodu, pro který byl odsouzen. 24. V závěru prvního doplnění dovolání obviněný učinil podnět k tomu, aby předseda soudu prvního stupně zvážil postup podle §265h odst. 3 tr. ř. a předložil bez zbytečného odkladu spis s návrhem na odklad výkonu napadeného rozhodnutí Nejvyššímu soudu, neboť podle jeho názoru lze důvodně předpokládat úspěšnost podaného dovolání, a tudíž je na místě odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí podle §265h odst. 3 tr. ř. 25. Dne 19. 4. 2021 doplnil obviněný Z. V. své dovolání podruhé , přičemž namítá nemožnost naplnění skutkové podstaty podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť nemohl nikomu způsobit žádnou škodu. Vznik škody má dovolatel za vyloučený zákonnými normami, a to zákony č. 180/2005 Sb., ve znění novel č. 137/2010 Sb. a č. 330/2010 Sb., když právě tyto zákony zajišťovaly zvýšenou chráněnou garanci výkupní ceny, jak při uvedení elektrárny do provozu v roce 2010, tak v roce 2011. Zdůrazňuje, že škoda by při zákonně vedeném procesu nemohla být dovozena ani trestními soudy. Podle jeho názoru tedy v dané věci byla škoda „účelově“ vytvořena zcela v rozporu se zákonem, přičemž se jednalo o jakousi fiktivní výši způsobené škody. Fiktivní výše škody byla soudy určena na základě nezákonného a protiústavního vyjádření znalce Ing. Josefa Michálka. Takto stanovenou výši škody považuje dovolatel za nesprávnou, neodůvodněnou a její výši nepřezkoumatelnou. Obviněný namítá, že soudy nevycházely z pravidel ukotvených v zákoně č. 180/2005 Sb. o podpoře obnovitelných zdrojů (dále jen „zákon č. 180/2005 Sb.“) a jeho novelách. Zákonná úprava byla nahrazena nezákonným a protiústavním odborných vyjádřením znalce Ing. Josefa Michálka, které bylo vypracováno na podkladě nezákonného cenového rozhodnutí ERÚ (cenové rozhodnutí č. 2/2010). 26. Dovolatel poukazuje na skutečnost, že v únoru roku 2010 byl vyhlášen tzv. stop stav možnosti připojení zdroje k síti VN, takže nikdo další na dlouhou dobu nemohl u větší FVE takový souhlas získat. V důvodové zprávě k novele č. 330/2010 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 180/2005 Sb., byl uveden požadavek, že všichni držitelé kladného stanoviska k připojení k síti VN mají nárok záměr zrealizovat při zachování stávajících podmínek. Protože nikdo další nemohl od února 2010 kladné stanovisko získat, tak byla uvedená novelizace v podstatě zbytečná. Zákonodárce ale poskytl investorům protiústavně krátkou lhůtu k dokončení pouze do 1. 3. 2011, a to v nevhodném ročním období. Ostrovním systémům poskytl lhůtu k dodatečnému připojení k síti VN po dobu celého roku 2011. ERÚ na zákony č. 137/2010 Sb. a č. 330/2010 Sb. nereagovalo a místo výkupní cenu pro zdroje nad 100 Kw, jenž využívaly sluneční záření a uvedené do provozu v roce 2011 (do 1. 3. 2011) nestanovil. Svým fatálním pochybením, místo vůle zákonodárce ohledně návratnosti zaručující min. výši výkupní ceny 11.542 Kč (95 % z výkupní ceny v roce 2010) stanovil ERÚ jen neúčinnou a zákonu odporující, nenávratnou tzv. cenu budoucnosti 5 500 Kč/MWh. Podle názoru obviněného měla Česká republika dát všem držitelům autorizací alespoň dodatečnou možnost k realizaci svých záměrů. Ti, kteří měli souhlas k připojení k síti VN, měli mít možnost provést dostavbu alespoň v roce 2011 s nárokem na zákonodárcem garantovanou výši výkupní ceny, která nemohla být nižší než 11 542 Kč/MWh. Postup ERÚ při určení výkupních cen byl tak nezákonný, když ERÚ se muselo řídit platnými zákony. Poukazuje na usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci sp. zn. 5 VZN 406/2013, ze kterého dovozuje, že výkupní cena roku 2011 může být oproti ceně z roku 2010 snížena toliko o 5 %, tj. na nejméně 11 542-Kč/MWh. Konstatuje, že dosažení vyšší výkupní ceny roku 2010 oproti výkupní ceně roku 2011 není reálně možné, když po odečtení solární daně je výsledná zákonná výše výkupní ceny roku 2011 srovnatelná či mírně vyšší oproti ceně roku 2010. Dovolatel uzavírá, že tak nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu, pro který byl uznán vinným, a pokud by se snad jednání mu kladenému za vinu dopustil, tak by nemohl nikomu způsobit žádnou škodu. Podle dovolatele došlo v trestním řízení k ignorování vůle zákonodárce a tudíž k porušení čl. 1 odst. 1, odst. 2, čl. 95 Ústavy ČR, k porušení čl. 10, 11, 38 odst. 1 Listiny a Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 5-8 Úmluvy. 27. V závěru podaného doplňku dovolání obviněný Z. V. uvádí, že se nikdy nemohl dopustit trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. 28. Dne 13. 8. 2021 zaslal obviněný Z. V. Nejvyššímu soudu přípis ( tedy není označeno jako doplnění dovolání), spolu s nepravomocným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 8. 2021, sp. zn. 52 T 2/2021, v jiné trestní věci odlišných obviněných (M. P., M. P. a J. H.) a dopisem obviněného Z. V. adresovaným dovolacímu soudu. Obviněný stran přiloženého rozhodnutí Krajského soudu v Brně poukazuje na obdobnou konstrukci obžaloby (nepravdivá revizní zpráva, protiprávně vylákaný souhlas stavebního úřadu se zkušebním provozem a nepravdivý předávací protokol v licenčním řízení) a zdůrazňuje horší skutkový stav pro uvedené obviněné, když tito si veškeré dokumenty zajišťovali sami a neměli žádnou realizační firmu, která by FVE realizovala na klíč jako v jeho případě. Uvedeným obviněným ale i přes jejich horší postavení soud uložil pouze podmíněný trest odnětí svobody se zkušební dobou v trvání pěti let, přičemž dovolatel poukazuje na značný rozdíl v uloženém trestu oproti tomu, který soud uložil jemu. 29. Obviněný Z. V. zaslal dále dne 19. 8. 2021 dovolacímu soudu podání, které označil jako návrh na posouzení souladu jiného právního předpisu se zákonem podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, podle kterého měla revizní zpráva hrát v celé trestní věci podstatnou roli. Navrhuje, aby Nejvyšší soud posoudil podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky soulad ustanovení §9 písm. a) až d) vyhlášky Energetického regulačního úřadu č. 426/2005 Sb., o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích, ve znění účinném od 31. 10. 2009 do 26. 12. 2011 (dále jen „Licenční vyhláška 2010“), s jinými zákony (stavebním zákonem a energetickým zákonem). Uvedené ustanovení Licenční vyhlášky 2010 požaduje, aby žadatel o licenci k prokázání technických předpokladů předložil „doklad prokazující splnění požadavků k zajištění bezpečnosti práce (zpráva o revizi) stanovený zvláštním právním předpisem“. Tato povinnost podle Licenční vyhlášky 2010 je podle dovolatele nejen duplicitní, když se tyto revizní zprávy předkládají nejprve stavebnímu úřadu, ale je v rozporu s §119 a násl. zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon ve znění platném od 1. 7. 2010 do 29. 12. 2010 (dále jen „Stavební zákon 2010“) a rovněž v rozporu s §5 odst. 3 zákona č. 458/2000 Sb., energetický zákon ve znění platném od 4. 7. 2009 do 17. 8. 2011 (dále jen „Energetický zákon 2010“), neboť pouhé „zprávy o revizi“ nemohou v žádném případě prokázat technickou úroveň a bezpečnost stavby tak, jak ji požaduje Energetický zákon 2010 a Stavební zákon 2010. 30. Podle obviněného došlo aplikací výše uvedených rozporných ustanovení v posuzované věci k popření jeho práva na ochranu dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci dovozovaného z čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a práva vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě) a práva odsouzeného podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny. 31. Poukazuje na to, že licenci šlo vždy udělit pouze stavbám energetických zařízení, vč. FVE, které mají povoleno užívání příslušným stavebním úřadem na základě, kterého je možné v energetickém zařízení, tj. vč. FVE, začít bezpečně vyrábět elektřinu. Stavební úřad před povolením užívání stavby ověřuje úplnou a komplexní bezpečnost tak, že zkoumá, zda skutečné provedení stavby nebo její užívání nebude ohrožovat život a veřejné zdraví (§122 odst. 3 Stavebního zákona 2010) a splnění dalších podmínek, i s pomocí místního šetření formou kontrolních prohlídek. Dokumenty pro ověření technické úrovně a bezpečnosti staveb byly i revizní zprávy, kterými různí technici ověřují bezpečnost zařízení, která podléhají výkonu státního odborného dozoru podle zákona č. 174/1968 Sb. Při vzniku výše uvedeného duplicitního požadavku na předložení zprávy o revizi v roce 2007 v odůvodnění licenční vyhlášky č. 363/2007 Sb. tvůrce vyhlášky (ERÚ) výslovně zdůvodnil, jakým způsobem se mají prokazovat technické předpoklady, konkrétně bezpečnost. ERÚ bude chtít prokazovat bezpečnost předložením kolaudačního souhlasu, tzn. úplně v souladu s požadavkem §5 odst. 3 energetického zákona na osvědčení bezpečnosti a nikoliv pouze prohlášením žadatele o licenci či jiným podobným nedostatečným způsobem, čímž fakticky vyloučil i význam samotné zprávy o revizi v licenčním řízení. Důvodem novelizace licenční vyhlášky č. 426/2005 Sb. byla nezbytnost uvést tuto vyhlášku do souladu s „novým“ stavebním zákonem č. 183/2006 Sb. a zajistit úplné naplnění požadavku §5 odst. 3 energetického zákona na osvědčení bezpečnosti. 32. Proto ERÚ až do roku 2007 postačovalo prohlášení žadatele o licenci, že energetické zařízení je bezpečné. Praxe ERÚ do roku 2010 potvrzovala skutečnost, že licenční řízení ERÚ k uvedení energetického zařízení do provozu neslouží. Povinnost licenční vyhlášky na dokládání zprávy o revizi do řízení o udělení licence vytvořila dojem, že ERÚ má možnost kontroly bezpečnosti stavby. Osvědčit technickou úroveň (bezpečnost) může ERÚ podle §5 odst. 3 energetického zákona pouze příslušný stavební úřad povolením užívání stavby. Na podkladě revizních zpráv začal v letech 2013 a 2014 Nejvyšší státní zástupce posuzovat a zpochybňovat zpětně bezpečnost a dokončenost staveb energetických zařízení, FVE, kterým stavební úřad povolil na přelomu let 2010 a 2011 bezpečné užívání formou povolení zkušebního provozu nebo kolaudačního souhlasu a ERÚ udělením licence povolil s FVE podnikat. Založení zprávy o revizi do licenčního řízení je z pohledu trestních soudů významné, když z tohoto je dovozována vina odsouzených, že se takovou revizní zprávou pokusili uvést ERÚ v omyl. Nejvyšší státní zástupce v těchto případech nepostupoval podle trestního řádu, ale využil pravomoci zpochybnit z pozice ochrany veřejného zájmu pravomocná rozhodnutí vydaná správním orgánem. Tyto žaloby však mnohdy zpochybňují zcela formální záležitosti, které nemají s veřejným zájmem nic společného. 33. Praxe ERÚ z přelomu let 2010/2011 vycházející z novely licenční vyhlášky z roku 2007 se přitom neslučuje s již judikatorně vymezenou povahou licenčního řízení (např. rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 8 As 18/2008, případně ve věci 4 As 84/2015). 34. Podle obviněného jsou požadavky §5 odst. 3 zákona č. 458/2000 Sb. a požadavky §119 a násl. stavebního zákona č. 183/2006 Sb., ve znění platném v roce 2010 v souladu. Rozpor nastal až na přelomu let 2010 a 2011, kdy vrcholil boom solárních elektráren, a následně v letech 2013 a 2014, kdy Nejvyšší státní zástupce začal účelovým a selektivním způsobem využívat toto ustanovení Licenční vyhlášky 2010 u některých staveb FVE. ERÚ neupravil licenční vyhlášku, např. odstraněním duplicitního a kontroverzního ustanovení o povinnosti předložení „zprávy o revizi“, ani nevytvořil žádný metodický předpis pro vydávání licencí a ani si nezajistil odborníky, kteří by byli schopni posoudit bezpečnost energetických zařízení z hlediska revizní zprávy, pokud pojali úředníci ERÚ podezření, že revizní technici s platným oprávněním, vystavují „nepravdivé“ revizní zprávy. Pro úplnost dovolatel dodává, že případná kontrola revizních zpráv a kontrola odbornosti revizních techniků podle platných zákonů přísluší orgánům státního odborného dozoru, kterými jsou Státní úřad inspekce práce a Technická inspekce České republiky. 35. Výše uvedený obrat v přístupu k licenčnímu řízení podle obviněného představuje zásah do dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci (presumpce správnosti úředního rozhodnutí, práva na ochranu dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci). V daných souvislostech odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 9 As 30/2015, případně 9 As 19/2015. Podle dovolatele se nejednalo o úmysl zákonodárce, který by chtěl ERÚ přiznat pravomoc kontrolovat technickou úroveň a bezpečnost jednotlivých FVE, které žádají o licenci, tj. pravomoc kontroly revizních zpráv, ale jednalo se o právě a jen licenční vyhlášku samotného ERÚ na základě, které si tuto pravomoc ERÚ sám sobě přiznal. Na uvedený rozpor poukazuje stanovisko pracovníků licenčního odboru ERÚ, jež je potvrzeno stanoviskem Rady Energetického regulačního úřadu. 36. Následně dovolatel poukazuje na další vývoj rozporu mezi předpisy, jakožto i následný návrh novely vyhlášky ERÚ, jež podrobně rozebírá, stejně jako připomínky Nejvyššího státního zastupitelství k němu. Obviněný v tomto směru rovněž zmiňuje judikaturu Nejvyššího správního soudu a stanovisko Legislativní rady vlády k návrhu vyhlášky, kterou se mění vyhláška č. 8/2016 Sb., o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích, jakožto i stanovisko ERÚ ze dne 20. 11. 2017. Podle obviněného pak Nejvyšší správní soud v roce 2015 založil novou judikaturu, která selektivně a účelově vytvořila právní nejistotu, protože retroaktivně zasahuje do ústavních práv vlastníků staveb energetických zařízení na svobodné podnikání a ponechání tohoto duplicitního ustanovení §3 odst. 1 licenční vyhlášky ERÚ č. 8/2016 Sb. se může negativně promítat i do všech budoucích licenčních řízení vedených ERÚ. 37. Závěrem dovolatel vyslovil názor, podle kterého je ustanovení §9 písm. a) až d) Licenční vyhlášky 2010 v rozporu s §119 a násl. zákona č. 183/2006 Sb., Stavebního zákona 2010 a rovněž v rozporu s §5 odst. 3 Energetického zákona 2010, a současně v rozporu s principem ochrany dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a zasahující do práva vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě) a práva podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny. Uvedená část licenční vyhlášky má podle obviněného vztah k tomuto trestnímu řízení. Domnívá se, že pokud by zcela nadbytečná a duplicitní povinnost předkládání revizní zprávy jako dokladu prokazujícího technickou úroveň a bezpečnost v licenčním řízení v předmětném období roku 2010 neexistovala, poté by nemohl existovat ani argument obžaloby, že snad měl obviněný ERÚ uvést v omyl předložením Revizní zprávy. Proto navrhuje Nejvyššímu soudu posoudit soulad výše uvedených ustanovení a navrhuje konstatovat jejich nesoulad. 38. Dne 24. 8. 2021 zaslal obviněný Z. V. 3. doplnění svého dovolání a dne 24. 10. 2021 4. doplnění dovolání. Dne 24. 1. 2022 pak 5. doplnění svého dovolání a 25. 4. 2022 také 6. doplnění svého dovolání. Zde je namístě uvést, že z pohledu ustanovení §265e odst. 2 tr. ř. připadl konec lhůty k podání dovolání na 21. 7. 2021. Je tedy zřejmé, že podání ze dne 24. 8. 2021, 24. 10. 2021, 24. 1. 2022 a 25. 4. 2022 označená jako 3.-6. doplnění dovolání, byla podána opožděně, a proto k nim dovolací soud nemůže přihlížet. Je totiž nezbytné zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací přihlíží pouze k podáním, jež byla podána obviněným prostřednictvím obhájce v rámci dvouměsíční lhůty podle §265e odst. 1 tr. ř., přičemž rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit pouze po dobu trvání lhůty k podání dovolání podle §265f odst. 2 tr. ř. (k doplnění dovolací argumentace po uplynutí lhůty podle §265e odst. 1 tr. ř. srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1399/2019; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/20; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 405/2008, viz také přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1706/08). Dodatečná modifikace již podaného dovolání, a to, pokud jde o rozsah, v němž je napadáno některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 1, 2 tr. ř., tak i co do důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř., je možná toliko pouze po dobu dovolací lhůty. 39. Obviněný Z. W. podal dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení skutku, a současně z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože v řízení, tomuto rozhodnutí předcházejícím, byl dán důvod dovolání, uvedený v ustanovení §265b odst. 2 písm. g) tr. ř. 40. Dovolatel ve svém podání nejprve zrekapituloval obsah rozhodnutí soudu prvního stupně, své námitky uplatněné v odvolání a shrnul i způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s jeho řádným opravným prostředkem ( viz bod II dovolání). 41. K vlastním důvodům dovolání dovolatel nejprve zdůrazňuje dobu, která uplynula od jednání, které je mu kladeno za vinu a vytýká soudům, že nedokázaly věc posoudit optikou roku 2010, která byla postižena naprostou legislativní nepřipraveností, pokud jde o proces výstavby a licenční řízení FVE. V tomto směru zcela odmítá argumentaci odvolacího soudu jakýmsi odborným článkem z roku 2008, který staví de facto na roveň normy, podle níž měli revizní technici postupovat. V tomto směru poukazuje na skutečnost, že takový postup by vedl k legislativnímu zmatku, když by nebylo jasné, zda se musí řídit nějakým odborným článkem či právní normou schválenou příslušným orgánem. Akcentuje rovněž skutečnost, že ani v dnešní době se odborná veřejnost neshodne na tom, zda je povinností revizního technika v rámci zpracování revizní zprávy počítat fotovoltaické panely (dále jen FV) či nikoliv. 42. Závěr soudů ohledně nepravdivosti jeho revizní zprávy ze dne 2. 11. 2010 považuje za chybný. Domnívá se, že zprávu lze z pohledu dnešní optiky, vytvořené rozhodovací činnosti soudů, považovat za neúplnou, nikoliv však za nepravdivou. S odkazem na konkrétní pasáže revizní zprávy poukazuje na to, že nerevidoval celou elektrárnu, ale pouze to, co bylo objednáno, což potvrdil i svědek M. a co je předmětem posuzované revizní zprávy, tj. nízkonapěťovou elektrickou instalaci kabelů této elektrárny. Namítá, že jej nenapadlo, že by tato revizní zpráva mohla sloužit jako výchozí revizní zpráva pro licenční řízení. Současně zdůrazňuje neprokázání toho, že se elektroinstalace, na které byla podle obsahu revizní zprávy prováděna měření, v době provedení revize na místě nenacházela a že by tedy provedení měření byla pouze předstíráno. V tomto směru dodává, že pokud lze revizní zprávu hodnotit negativně, pak pouze jako neúplnou, nikoliv jako nepravdivou, což souvisí se subjektivní stránkou jeho jednání. Neúplná revizní zpráva vznikla v důsledku maximálně nevědomé nedbalosti, rozhodně ne v důsledku nepřímého úmyslu. 43. Dovolatel považuje za zásadní, že soudy nižší stupňů zcela ignorovaly druhou zprávu o výchozí revizi nízkonapěťové části FVE XY ze dne 10. 12. 2010. Pokládá si tedy zásadní otázku, která z obou zpráv sloužila jako podklad pro vydání licence. Zda to byla zpráva 2. 11. 2010, která se nezabývala celou nízkonapěťovou částí FVE, nebo to byla zpráva ze dne 10. 12. 2010. kterou ale nevypracoval a která byla padělána. Zdůrazňuje, že druhá padělaná zpráva pochází z doby, kdy již byla elektrárna dokončena, takže se jeví logičtější její použití v licenčním řízení. Upozorňuje na skutečnost, že existuje více padělků jeho zpráv, na což přišel při prověřování jiných FVE orgány Policie ČR. 44. Dále obviněný uplatňuje námitku opomenutých důkazů, konkrétně odborného vyjádření M., kterým se soud prvního stupně nezabýval. Odvolací soud sice pochybení prvoinstančního soudu „napravil“, když provedl uvedený důkaz, avšak M. nevyslechl, a obviněný nesouhlasí s hodnocením tohoto odborného vyjádření ze strany odvolacího soudu. Podle obviněného oba soudy nerespektovaly konstantní judikaturu vztahující se k otázce opomenutých důkazů, konkrétně zmiňuje nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 1912/07, nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 3320/09, aj. 45. Nesouhlasí se závěrem soudu druhého stupně stran výše způsobené škody. Odvolací soud uvedl, že jeho argumentaci nelze přisvědčit a že jednotlivá cenová rozhodnutí ERÚ byla přezkoumávána jak Ústavním soudem, tak dalšími institucemi a nebyl zjištěn z hlediska výpočtu škody nezákonný postup, aniž by ovšem uvedl odkaz na příslušné rozhodnutí Ústavního soudu. Dále uvádí, že odkaz soudu druhého stupně týkající se FVE XY a XY a citace z rozhodnutí zabývajících se těmito FVE je nepřípadná, když on sám připouští neúplnost své revizní zprávy z pohledu vyvíjející se judikatury, když současně odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 330/2018, které řeší otázku věrohodnosti revizní zprávy z toho pohledu, co je v ní uvedeno, když v tomto rozhodnutí dospívá Nejvyšší soud k závěru, že rozhodný je rozsah tvrzené revize, nikoliv to, co měl či neměl revizní technik revidovat. 46. Ve vztahu k právnímu posouzení věci akcentuje skutečnost, že byl uznán vinným pomocí podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k zvlášť závažnému zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, když podle soudu měl úmyslně pomoci svojí revizní zprávou ke spáchání podvodu. V tomto směru opětovně akcentuje, že pokud lze jeho revizní zprávu hodnotit negativně, tak pouze toliko jako neúplnou, nikoliv nepravdivou. K tomu se vztahuje námitka subjektivní stránky, když mohl jednat maximálně v nevědomé nedbalosti, nikoliv v nepřímém úmyslu. Současně poukazuje na svoji osobu, když přes 50 let pracoval čestně a k jeho práci nikdy nebyly žádné připomínky. 47. Dovolatel namítá, že odvolací soud nedostál své přezkumné povinnosti, přistoupil k předchozímu řízení před soudem prvního stupně velmi formálně a shovívavě, a současně se nevypořádal se všemi námitkami podaného odvolání. V důsledku pochybení soudů obou stupňů považuje rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně za nepřezkoumatelná. Nadto zdůrazňuje, že subjektivní stránku je nutno posuzovat optikou tehdejší doby, nikoliv optikou dnešní doby. 48. V závěru podaného dovolání obviněný Z. W. navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. zruší usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. 4 To 48/2020, stejně jako rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 40 T 8/2018, a dále postupoval podle §265l tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. 49. Obviněný Z. W. podal dne 19. 4. 2021 opětovně prostřednictvím obhájce doplnění dovolání. Zde je namístě ovšem uvést, že obviněnému Z. W. bylo usnesení soudu druhého stupně doručeno dne 29. 1. 2021 a jeho obhájci JUDr. Staňkovi dne 21. 1. 2021, takže z pohledu ustanovení §265e odst. 2 tr. ř. připadl konec lhůty k podání dovolání na 29. 3. 2021. Je tedy zřejmé, že podání ze dne 19. 4. 2021, označené jako doplnění dovolání, bylo podáno opožděně, a proto k němu dovolací soud nemůže přihlížet. Jak již bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud jako soud dovolací přihlíží pouze k podáním, jež byla podána obviněným prostřednictvím obhájce v rámci dvouměsíční lhůty podle §265e odst. 1 tr. ř., přičemž rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit pouze po dobu trvání lhůty k podání dovolání podle §265f odst. 2 tr. ř. Dodatečná modifikace již podaného dovolání, a to, pokud jde o rozsah, v němž je napadáno některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 1, 2 tr. ř., tak i co do důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř., je možná toliko pouze po dobu dovolací lhůty (blíže viz bod 38 tohoto rozhodnutí). 50. Obviněný K. S. podal své dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, který byl kvalifikován jako zvlášť závažný zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku v různých stadiích. 51. Dovolatel má především za to, že soud prvního stupně nesprávně aplikoval ustanovení stavebního zákona, když mu přičetl k tíži výkon pravomoci v rozporu s ustanovením §122 odst. 3, odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., přičemž takto vytýkané jednání vztáhl ke znění ustanovení, jež se stalo součástí právního řádu až na základě novely č. 169/2018 Sb. Tuto námitku již uplatnil ve svém odvolání, ale nemůže souhlasit se způsobem, jakým se odvolací soud s touto vypořádal. Odvolací soud přestože této námitce přisvědčil, totiž uzavřel, že předchozí právní úprava stavebního zákona byla přísnější, protože pokud by nebyl kolaudační souhlas vydán, bylo by nutno užívání stavby zakázat na rozdíl od úpravy ve znění novely č. 169/2018 Sb., z níž vyplývá, že by bylo nutno rozhodovat v kolaudačním řízení. Soud druhého stupně pak následně uvážil, že při nedostatku odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného, by náprava naznačeného pochybení vedla k porušení zásady reformace in peius. Dovolatel je ale toho názoru, že tehdejší úprava vymezovala povinnosti stavebního úřadu úžeji a s ohledem na §119 zákona č. 183/2006 Sb. jej omezovala v oprávnění nevydat kolaudační souhlas za situace, kdy nezjistil závady bránící bezpečnému užívání stavby nebo rozpor se závaznými stanovisky dotčených orgánů. Podle dovolatele zákaz užívání stavby byl v podstatě duplicitní a tudíž nadbytečný, a směřoval k cíli, který vyplýval přímo ze zákona, neboť při absenci kolaudačního souhlasu stavebníkovi právo užívat stavbu nebo její část nevzniklo. Proto považuje úvahy odvolacího soudu stran možnosti porušení zákazu reformace in peius za pouze hypotetické, takže se nejednalo o překážku, která by bránila postupu podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. 52. Obviněný dále namítá, že popis skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně v části týkající se jeho osoby neobsahuje znaky subjektivní stránky trestného činu podle §329 tr. zákoníku. Subjektivní stránka tohoto trestného činu není totiž naplněna pouze výkonem pravomoci úřední osoby závadným způsobem, ani zaviněním ve formě úmyslu, neboť současně je nezbytné, aby úřední osoba jednala v pohnutce způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Jelikož zákonným znakem subjektivní stránky uvedeného trestného činu je i pohnutka, musí skutková část výroku o vině obsahovat konkrétní zjištění korespondující s tímto zákonným znakem. Musí se jednat o konkrétní skutkovou okolnost vyjadřující, co úřední osoba závadným výkonem pravomoci sledovala a musí být podřaditelná pod znak vymezující pohnutku činu. Skutková věta rozsudku soudu prvního stupně však žádnou konkrétní skutkovou okolnost odpovídající pohnutce obviněného neobsahuje. Ze skutkových zjištění, tak jak jsou obsaženy ve skutkové větě, nelze podle dovolatele vůbec dovodit subjektivní vztah obviněného k okolnostem, jež jsou nalézacím soudem ve skutkové větě rozvedeny. Ani z odůvodnění rozhodnutí není patrné jejich podrobnější rozvedení a konkretizace. 53. Další námitka obviněného se týká tzv. opomenutých důkazů. Dovolatel navrhl odvolacímu soudu provést soubor emailových zpráv. Soud však provedení takových důkazů zamítl s odůvodněním, že jde o listiny, které se bezprostředně netýkají projednávané trestní věci. S takovým závěrem soudu druhého stupně obviněný nesouhlasí, neboť navrhované důkazy měly prokázat jeho skutečnou pohnutku, kterou byla snaha o splnění svých pracovních povinností a bez jejich provedení nemůže být jeho obhajoba vyvrácena. Opětovně akcentuje, že u něho nebyl dán tzv. druhý úmysl, neboť podmínky licenčního řízení neznal, neznal výkupní ceny elektřiny z fotovoltaických zdrojů. Vyslovuje názor, podle kterého nebyl v případě zamítnutých návrhů na doplnění dokazování naplněn žádný ze tří zákonných důvodů pro neakceptování důkazního návrhu. 54. Podle dovolatele krajský soud porušil zásadu subsidiarity trestní represe, když dospěl k závěru, že stupeň společenské škodlivosti trestného jednání každého z obviněných vylučuje úvahy o projednání věci v jiném řízení než v řízení trestním, když takovou úvahu učinil, aniž by měl spolehlivě osvědčen stav dokončenosti FVE XY k 31. 12. 2020 (pozn. pravděpodobně myšleno 31. 12. 2010) . Vyslovuje závěr, že pokud byla FVE XY dokončena ke dni 13. 12. 2020 (pozn. pravděpodobně myšleno 13. 12. 2010) , tj. ke dni udělení licence, tak se tato skutečnost musí významně promítnout do stupně společenské škodlivosti. Podle dovolatele však ve věci nebyl dokazováním prokázán skutečný stav elektrárny ke dni 31. 12. 2010. 55. V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se ruší rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 4 To 24/2020, v části týkající se jeho osoby v celém rozsahu, a to za současného zrušení všech dalších výroků a rozhodnutí na napadený rozsudek obsahově navazující, a aby věc vrátil soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí ve smyslu §265l tr. ř. 56. Opisy dovolání všech obviněných byly za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslány k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Dovolání obviněného Z. V., včetně dvou jeho doplnění obdrželo Nejvyšší státní zastupitelství ve dnech 1. 3. 2021 (č. l. 4076), 4. 3. 2021 (č. l. 4209), 20. 4. 2021 (č. l. 4311), dovolání obviněného Z. W. mu bylo doručeno dne 17. 3. 2021 (č. l. 4260) a doplnění jeho dovolání dne 23. 4. 2021 (č. l. 4317) a dovolání K. S. dne 1. 4. 2021 (č. l. 4273). 57. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se přípisem ze dne 10. 6. 2021, sp. zn. 2 NZO 3/2021, vyjádřil k dovolání obviněných Z. V. a K. S., přičemž nejprve uvádí, jaké uplatnili obvinění dovolací důvody a v jakých skutečnostech spatřují jejich naplnění. Současně rozvedl předpoklady naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), když výslovně uvedl, že tento dovolací důvod slouží k nápravě právních vad ve věci samé, pokud tyto spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečnostech podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Současně ovšem státní zástupce připustil, že za určitých předpokladů může zvolený dovolací soud zasáhnout i do vad týkajících se dokazování, a to je v případě tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a procesními účinnými a soudy provedenými důkazy či že se jedná o tak intenzivní nezákonnosti v postupu orgánů činných v trestním řízení, kdy je zásah vyžadován z důvodu ochrany ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces. 58. Následně k uplatněné dovolací argumentaci obviněného Z. V. státní zástupce uvedl, že byť dovolatel v části svého dovolání argumentoval tzv. extrémním nesouladem ve skutkových zjištěních, tak podstatné části svého dovolání a následné doplnění dovolání založil na argumentaci primárně skutkové, když polemizuje s vyhodnocením skutkového stavu ze strany ve věci činných soudů. Státní zástupce poté předně vyhodnotil, že obviněný opakuje svou dosavadní obhajobu, kterou uplatnil již před soudy nižších stupňů, které podle jeho názoru se s touto adekvátním způsobem vypořádaly a na jejichž závěry státní zástupce v podrobnostech odkazuje. 59. Stran nespokojenosti obviněného s tím, jak soudy nižších stupňů, posoudily jednotlivé listiny (revizní zprávy, kolaudační souhlas, předávací protokol a žádost o udělení licence), konstatuje snahu dovolatele formulovat tyto námitky obecně jako nesprávné hmotněprávní posouzení právního pojmu (smluvní volnosti), avšak ve skutečnosti jsou tyto výhrady skutkového charakteru. Poukazuje na to, že pokud obviněný uplatňuje výhrady k jednotlivým listinným důkazům, které se staly podklady pro konečné rozhodnutí ERÚ pro udělení licence, přistupuje k těmto listinám izolovaně, aniž by se zabýval jejich vzájemnými souvislostmi a zohlednil všechny okolnosti, za nichž byly listiny použity. Zdůrazňuje, že rozhodovací praxe ve věcech podvodného vylákání licence k výrobě elektrické energie z obnovitelných zdrojů dospěla k názoru, že podklady předložené ERÚ je třeba posuzovat v celistvosti a komplexnosti projednávané věci. V posuzované věci byly podklady předložené ERÚ a ČEZ Distribuce, a. s. nepravdivé nejen v jednotlivostech v každé listině, ale i v celém souhrnu nepravdivých údajů, kdy měly v pracovnících ERÚ vyvolat (nakonec i vyvolaly) dojem dokončenosti FVE XY , přestože tomu tak v době licenčního řízení nebylo. Odmítá názor obviněného, podle kterého není možné zohlednit předložené podklady, které nebyly výslovně uvedeny v příslušných ustanoveních energetického zákona a vyhlášky o podrobnostech udělování licencí jako podklad k prokázání jednotlivých zákonných předpokladů. Takové listiny rozhodně nejsou bezpředmětné. Poukazuje na to, že v řízení o vydání licence totiž ERÚ postupoval subsidiárně i podle správního řádu (§1 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, dále jen správní řád), když podle §50 odst. 1 správního řádu mohly být podklady pro vydání rozhodnutí návrhy účastníků, důkazy, skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci, i skutečnosti obecně známé. Akcentuje, že podle §51 odst. 1 správního řádu lze k provedení důkazů užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Účastníci řízení jsou přitom povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení. Neexistuje proto důvod, proč by podklad předložený účastníky řízení o udělení licence před ERÚ k prokázání určitého předpokladu (např. prokázání vlastnického práva) nemohl být vyhodnocen i z pohledu prokázání předpokladů jiných (např. technických). Rovněž není důvod vyloučit z úvah správního orgánu jiný důkaz, který primárně neslouží k prokázání podmínek k udělení licence podle §5 energetického zákona. 60. Ve vztahu k revizní zprávě, pak považuje za rozhodné, že z ní vyplynula snaha spoluobviněného záměrně vyvolat dojem o komplexnosti provedené revize na nízkonapěťovou část celé elektrárny. Ze zprávy se nepodává, že by měla dílčí charakter, když v ní absentoval údaj o nedokončenosti stavby FVE XY, přičemž v dalším v podrobnostech odkazuje na bod 19 rozsudku soudu prvního stupně. Z revize byl evidentní údaj o umístění všech kusů FV panelů na FVE XY, zpráva byla formulována tak, aby vzbudila dojem, že popisuje revizi kompletní elektroinstalace a napojení rozvodů FVE, a tudíž je celá FVE schopná bezpečného provozu bez nutnosti dodatečné revizí zprávy. Dovolatel nemohl být v dobré víře ve správnost listin, které byly v licenčním řízení předloženy k prokázání technické způsobilosti výrobny elektrické energie, když sám žádost o vydání licence podal v době, kdy výrobna nebyla ani zdaleka dokončena a na této skutečnosti se nic nezměnilo ani v době kontrolní prohlídky stavebního úřadu, na níž se osobně dovolatel účastnil. 61. Ve vztahu ke kolaudačnímu souhlasu poukazuje státní zástupce na to, že obviněnému není kladeno za vinu uvedení v omyl úředníka stavebního úřadu, ale uvedení v omyl úředníků ERÚ. Dovolatel si totiž uvědomoval, že kolaudační souhlas s nepravdivými údaji bude nezbytné doložit v jím zahájeném licenčním řízení, přičemž se osobně zúčastnil úkonu předcházejícímu vydání tohoto souhlasu (kontrolní prohlídky) a tak si musel být vědom toho, že kolaudační souhlas neodpovídá skutečnosti (věděl, že FVE XY není dokončena). Právě na podkladě tohoto nepravdivého kolaudačního souhlasu a nejen na jejím podkladě pak ERÚ posuzoval naplnění podmínek pro vydání licence. 62. Ve vztahu k další listině konstatuje, že protokol o předání díla má své místo v soukromoprávním vztahu mezi objednatelem a zhotovitelem. Ve smyslu §554 odst. 6 obchodního zákoníku se jedná o písemný doklad dokumentující předání díla ze smlouvy o dílo. Předání díla má závažné důsledky (přechod vlastnického práva a nebezpečí škody na objednatele). S úkonem předání předmětu díla je spojeno řádné provedení díla, tzn. splnění závazku. Zápis o předání díla by měl dávat ucelený obraz o skutečném průběhu předání díla, pokud tedy byly zjištěny nedodělky nebo vady, měl by zápis obsahovat takový údaj. Zápis však nemůže deklarovat předání kompletního díla, pokud nebyl splněn účel smlouvy o dílo, tj. pokud dílo nebylo dokončeno. Přesně tak tomu ale bylo v případě protokolu o předání díla ze dne 30. 10. 2010, když v němž obviněný v rozporu se skutečností předstíral, že stavba byla předána bez jakýchkoliv závad a nedodělků. Z procesního pohledu pak ani nebyl žádný důvod vyřazovat z důkazního podkladu listiny, které nemají povahu originálu (§89 odst. 2 tr. ř.). Státní zástupce zdůrazňuje, že v době předání díla FVE XY rozhodně nebyla elektrárna dokončena, což obviněný moc dobře věděl, neboť se zúčastnil kontrolních prohlídek stavby. Zjevně se tak jednalo o úkon, jehož účelem nebylo zmapovat průběh předání díla, ale uvedení nepravdivých údajů v listině a jejím předložením v licenčním řízení ERÚ s dalšími nepravdivými podklady vzbudit zdání splnění všech předpokladů k udělení licence a na tuto licenci na podkladě těchto listin neoprávněně dosáhnout. Jestliže taková listina byla ze strany žadatele předložena ERÚ, nebyl důvod ji vyloučit z hodnotících úvah soudu. Předložení této listiny obviněným pak lze vyložit pouze tak, že zastíral skutečný stav věci. 63. Stran možného významu předávacího protokolu v licenčním řízení v otázce splnění požadavku na prokázání vlastnického nebo užívacího práva k elektrárně, státní zástupce připouští, že sice právní úprava neoznačovala předávací protokol jako listinu, kterou má žadatel povinnost předložit, to ale neznamená, že nepravdivé údaje v tomto protokole (standardně předkládaném žadateli o licenci k prokázání především finančních předpokladů ale i předpokladů technických) by neměly potenciál uvedení jiného v omyl, nejenom úředníků ERÚ. Nosičem podvodné informace totiž může být cokoliv, bez ohledu na označení tohoto nosiče. Obviněný v názoru, kdy doložení přechodu vlastnického práva opírá o příslušné ustanovení smlouvy dílo a návazně na to o §7 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 426/2005 Sb., ignoruje další odstavce tohoto ustanovení (§7 odst. 3, odst. 4), ale i skutečnost, že smlouva o dílo sama o sobě nemohla prokazovat vlastnictví a být smlouvou podle §7 odst. 1 písm. d) vyhlášky. Zdůrazňuje, že v okamžiku vyhotovení smlouvy totiž dílo neexistovalo, listinou z této doby je vyloučeno prokázání vlastnického práva k neexistující věci. K přechodu vlastnických práv mohlo dojít až následně, což bylo potřeba nějak doložit, a k tomu sloužil předávací protokol, který budil dojem dokončenosti stavby v celém rozsahu. 64. Ve vztahu k námitce dovolatele ohledně absence příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a neoprávněně vylákanou licence, resp. nepříznivým následkem v podobě škody uvádí, že jednání obviněného bylo součástí řady navazujících kroků, na kterých se podíleli i další pachatelé. Jejich společným jednáním získala společnost G. licenci a nárok na zvýhodněné výkupní ceny. Zdůrazňuje, že role obviněného nebyla podružná, jež by mohla nasvědčovat nedbalostnímu jednání. Naopak jeho úkony jménem společnosti G. byly rozhodující a nezastupitelné pro vyvolání omylu na straně úředníků ERÚ. Nelze opomenout ani to, že dovolatel byl obeznámen s úkony dalších osob, jež pro účast v licenčním řízení pověřil, jakož byl i srozuměn s tím, že těmito úkony ve spojení s úkony jím osobně učiněnými má dojít k vyvolání omylu a dosažení výkupních cen v neoprávněné výši. V obecné rovině pak k této námitce zmiňuje rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr., a rozhodnutí č. 47/1970-II. Sb. rozh. tr., a na jejich podkladě potvrzuje závěry nalézacího soudu (bod. 36 odůvodnění rozsudku). Pokud by totiž ze strany obviněného nedošlo k podání žádosti o licenci na nedostavěnou FVE a v takto zahájeném řízení by následně nebyly předkládány nepravdivé podklady, na jejichž vyhotovení se obviněný přímo či nepřímo podílel, popř. byl srozuměn s nutností předložení takových nepravdivých podkladů v licenčním řízení za účelem dosahu společnosti G. na výhodnější výkupní ceny, nikdy by ke vzniku škody nedošlo. V tomto směru akcentuje, že příčinou je každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.). 65. Pokud jde o posouzení významu jednání dovolatele , tak státní zástupce uvádí , že tento jednal v několika krocích, vzájemně podmíněných, jež byly učiněny částečně aktivní činností obviněného a částečně jeho vůlí řízenou nečinností. Omyl tak byl u pracovníků ERÚ vyvolán jeho komisivním jednáním (zahájení licenčního řízení žádostí, udělením plné moci zmocněnci a tím přenesení povinnosti doložit patřičnými podklady opodstatněnost podaného návrhu na změnu licence na zmocněnce) i omisivním jednáním (cílená pasivita ve vztahu k průběhu licenčního řízení, neučinění takových kroků, které by zabránily neoprávněnému dosažení změny licence a zamlčení skutečného stavu ohledně nedokončenosti FVE XY). Všechna tato jednání je pak třeba posuzovat ve vzájemných souvislostech, a to i jednání spolupachatelů. 66. Aktivním jednáním obviněného bylo zahájeno licenční řízení, když za společnost G. podepsal žádost o vydání licence, který byla v souladu s jeho vůlí ERÚ předložena. Jeho dalším aktivním přičiněním bylo udělení plné moci zmocněnci, kdy věděl, že tato osoba bude nadále žadatele o licenci zastupovat, v licenčním řízení předkládat požadované podklady, o nichž již v době zahájení licenčního řízení bylo možno důvodně předpokládat, že nebudou obsahovat pravdivé údaje. Aktivní jednání pak představuje i parafování protokolu o předání díla obviněným, když aktérům bylo jasné, že tento protokol bude předložen v licenčním řízení. 67. Obviněnému je třeba rovněž přičíst i omisivní jednání, když s vědomím nemožnosti prokázání bezpečnosti provozovny a nesplnění technických předpokladů nezbytných pro rozhodnutí o licenci nechal licenční řízení provést a přijmout rozhodnutí v omyl uvedeného ERÚ. Pokud má účastník licenčního řízení zákonem předpokládané povinnosti prokázat určitým legálním způsobem splnění požadovaných předpokladů energetického zařízení a toto neučinil, resp. byl srozuměn s tím, že podle stávajícího stavu výrobny splnění předpokladů není možné, a jestliže k takovému prokázání dojde (byť zmocněncem), bude učiněno na nepravdivých údajích, o čemž musel být definitivně utvrzen nejpozději v okamžiku vydání rozhodnutí o licenci v řízení, které nechal proběhnout a nijak proti nutně nepravdivě doloženým skutečnostem nebrojil (např. zpětvzetí žádosti, žádost o přerušení řízení), lze v jeho vědomě pasivním přístupu shledat nekonání toho, k čemuž byl povinen podle zvláštního právního předpisu. V daných souvislostech poukazuje státní zástupce na povinnost držitele licence požádat o změnu licence, pokud u něho dojde ke změnám v podmínkách pro udělení licence podle §5 nebo se skutečný stav dostane do rozporu s obsahem licence (§9 energetického zákona). Při srozumění s tím, že FVE XY podmínky pro licenci nemůže splnit, měl obviněný zakročit. 68. Pokud dovolatel namítá, že cenové rozhodnutí ERÚ č. 2/2010 bylo v rozporu se zákonem č. 180/2005 Sb. a jej novelizujícími předpisy, tudíž soudy chybně určily výši způsobené škody, když výkupní ceny elektrické energie se podle §6 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb. mohly oproti výkupní ceně z předcházejícího roku snížit maximálně o 5 %, tak státní zástupce k této problematice uvádí následující. Předně k závaznosti cenových rozhodnutí ERÚ uvádí, že ERÚ je správní úřad zřízený pro výkon regulace v energetice a vydává prováděcí předpisy k zákonům upravujícím využívání podporovaných zdrojů energie. Odpovědnost ERÚ za stanovení cen je vymezena v zákoně č. 180/2005 Sb., přičemž tento zákon stanovuje podmínky, ze kterých musí ERÚ při stanovení cen vycházet. ERÚ své předpisy tak vydával na základě zákonného zmocnění mj. podle §6 a §12 odst. 3 zákona č. 180/2005 Sb. 69. Podle §6 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb. nesměly být výkupní ceny stanovené ERÚ pro následující kalendářní rok nižší než 95 % hodnoty výkupních cen platných v roce, v němž se o novém stanovení rozhoduje. Uvedené ustanovení však bylo novelizováno zákonem č. 137/2010 Sb., kdy tento zákon byl vydán s cílem novelizovat §6 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb., jež upravil tak, že se věta první nepoužije pro stanovení výkupních cen pro ty druhy zdrojů, u kterých je v roce, kdy se o novém stanovení výkupních cen rozhoduje dosaženo návratnosti investic kratší než 11 let. Poprvé měl ERÚ podle nové úpravy postupovat ode dne nabytí účinnosti zákona, který nabyl účinnosti vyhlášením, tj. 20. 5. 2010. Jelikož účinnost novely nastala až v roce 2010, nemohl ERÚ vydat cenové rozhodnutí stanovující výkupní ceny na rok 2010, aniž by byl vázán podmínkou max. 5% poklesu výkupní ceny. Investoři tak měli od dubna do prosince 2010 čas dokončit FVE, aby dosáhli na nepřiměřeně vysoké výkupní ceny. S účinností od 1. 1. 2011 ERÚ mohl upravit ceny pro fotovoltaiku tak, aby došlo k omezení přeplácení fotovoltaiky ze strany koncových zákazníků a byla odstraněna existující diskriminace ostatních obnovitelných zdrojů energie. 70. Cenové rozhodnutí ERÚ č. 2/2010 pak bylo vydáno podle novelizovaného §6 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb., takže ERÚ mohl stanovit výkupní ceny pro nové zdroje uvedené do provozu v roce 2011 realističtěji a nebyl vázán podmínkou snížení výkupní ceny meziročně maximálně o 5 %. Jelikož novou právní úpravou zákonodárce chtěl zastavit nekontrolovatelný boom výstavby solárních elektráren a v novele použil podmínku doby návratnosti investic na 11 let, tak musely nově budované solární elektrárny ve stejném roce, kdy byl zákon přijat (2010) dosahovat návratnosti investic pod touto hranicí. Pokud ERÚ vydal ve stejném roce cenové rozhodnutí, ve kterém snížil výši podporovaných cen v souladu se zákonnou úpravou a za splnění podmínky nově stanovené v §6 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb., nemohl ERÚ při tvorbě svého cenového rozhodnutí kalkulovat s odvodem z elektřiny ze slunečního záření, když tento byl do právního řádu zaveden až zákonem č. 402/2010 Sb., kterým se měnil zákon č. 180/2005 Sb., jelikož tento zákon byl přijat až po vydání cenového rozhodnutí ERÚ (dne 14. 12. 2010) a v ustanoveních o solární dani nabyl účinnosti až od 1. 1. 2011. 71. Ve vztahu k argumentaci dovolatele o nezákonnosti rozhodnutí ERÚ, ze kterého soudy vycházely při stanovení výše škody, poukazuje státní zástupce na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, který se zabýval otázkou zásahů orgánů státu do způsobu určení podpory výroby energie pocházející z obnovitelných zdrojů a stanovení její výše. Ústavní soud se touto otázkou zabýval v souvislosti s posouzením ústavnosti zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů upravující odvod za elektřinu ze slunečního záření. Tento odvod má pro provozovatele FVE stejný dopad jako přímý zásah do výše vyplácené podpory (cenovým rozhodnutím ERÚ). Ústavní soud přitom neshledal, že by právní úprava odvodu za elektřinu porušovala princip rovnosti, legitimního očekávání a zákazu retroaktivity. Pokud provozovatelé FVE očekávali, že se jim investice vrátí dříve než za 15 let, tak toto jejich očekávání nepodléhá ochraně, když nebylo založeno zákonem, ale subjektivním přesvědčením, že nedojde k žádné změně podmínek podpory výroby elektřiny ze slunečního záření. Volba zákonných opatření k omezení státní podpory podle Ústavního soudu vycházela z opodstatněných důvodů. Předpoklad naprosté neměnnosti právní úpravy z požadavků právního státu nevyplývá (v podrobnostech viz bod 65 až 72 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11). Ústavní soud ve svém rozhodnutí neshledal ani, že by zásahy do vyplácených podpor vedly k diskriminaci určité skupiny výrobců solární energie. K narušení rovnosti podle Ústavního soudu nedošlo, jelikož rozdílný přístup k odlišným skupinám jednotlivců je akceptovatelný, pokud je založen na objektivních a rozumných důvodech. Pokud by ERÚ mohl reagovat na pokles pořizovacích nákladů komponentů FVE v období od počátku roku 2009 do konce roku 2010 jen pětiprocentním snížením cen, tak by provozovatelé FVE uvedených do výroby od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010 byli nejvíce zvýhodněnou skupinou výrobců energie. Důvodem pro zavedení odvodů a změny §6 zákona č. 180/2005 Sb. bylo právě obnovení rovnosti mezi skupinami výrobců energie z obnovitelných zdrojů, tudíž důvody byly racionální a ústavně souladné (viz body 75 až 76 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11). 72. Státní zástupce tedy uzavírá, že cenové rozhodnutí ERÚ č. 2/2010 bylo vydáno v souladu s §6 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb., ve znění zákona č. 137/2010 Sb., a výpočet škody založený na výkupních cenách stanovených tímto rozhodnutím byl správný. Vzniklou škodu soud prvního stupně určil prostým rozdílem mezi cenami měsíčně fakturovanými FVE XY a cenami, na něž by měl tento výrobce energie z obnovitelných zdrojů nárok, pokud by FVE XY byla uvedena do provozu až po 1. 1. 2011. Hrozící škodu soud určil obdobně, když vycházel z předpokládaných výnosů elektrárny až do konce období, pro které byla licence vydána. Takový způsob výpočtu hrozící a vzniklé škody je zcela v souladu s algoritmem výpočtu škod v případě podvodů souvisejících s výstavbou FVE v letech 2010 a 2011 rozhodovací praxí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 3 Tdo 990/2018, ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 3 Tdo 42/2020, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 1394/19). Pro stanovení výše škody je stěžejní, že bez spáchání trestného činu podvodu uvedením příslušných institucí v omyl by FVE XY nesplnila podmínky pro uvedení do provozu v roce 2010, ale mohla by je splnit nejdříve až v roce 2011. Za takové situace by se na FVE XY vztahovaly výkupní ceny podstatně nižší než pro provozovny uvedené do provozu v roce 2010. Námitce dovolatele tak podle státního zástupce v tomto směru nelze přisvědčit. 73. K uplatněné dovolací argumentaci obviněného K. S. státní zástupce předně konstatuje, že obviněný napadl výrok odvolacího soudu, který zamítl jeho odvolání, aniž by ovšem výslovně označil odpovídající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce připustil, že námitku vztahující se k označení ustanovení právního předpisu v rozporu, se kterým měl jako úřední osoba vykonávat svou pravomoc, lze považovat za důvodnou, neboť soudy použily nesprávné znění stavebního zákona ve skutkové větě z hlediska časové působnosti. Soud prvního stupně ve skutkové větě totiž nepřesně vymezil ustanovení v rozporu, s nimiž měl obviněný jednat, když z hlediska časové působnosti nespecifikoval, v jakém znění měl obviněný porušit ustanovení §122 odst. 3, odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen stavební zákon) a nenapravil tak jistou nepřesnost, ke které došlo již v rámci přípravného řízení. V popisu skutku však uvedl odstavec 5 uvedeného ustanovení a slovně vyjádřil jako podmínku vydání kolaudačního souhlasu úplnost a dokončenost stavby, přičemž při nesplnění podmínek pro vydání kolaudačního souhlasu uvedl postup podle §122 odst. 5 v aktuálním znění stavebního zákona, který spočívá v nutnosti zahájit kolaudační řízení. Uvedeným dal soud prvního stupně najevo použití znění stavebního zákona po novelizaci zákonem č. 225/2017 Sb. Takový postup hodnotí státní zástupce jako zjevně nedůsledný, když v odůvodnění rozhodnutí (viz bod 26 rozsudku) soud označil jako ustanovení, s nimiž měl obviněný jednat v rozporu, §122 odst. 3 stavebního zákona, v jeho znění účinném do 31. 12. 2012, nadto i ustanovení §122 odst. 4 stavebního zákona, které předcházející ustanovení doplňovalo. 74. Poukazuje na skutečnost, že odvolací soud této námitce dovolatele, uplatněné již v podaném odvolání, přisvědčil, avšak s ohledem na zásadu zákazu reformace in peius do výroku o vině a do znění skutkové věty nezasáhl. Tento postup soudu druhého stupně obviněný ale označuje za nesprávný, avšak státní zástupce se s argumentací dovolatele z pohledu správnosti úvah odvolacího soudu o použití uvedené zásady neztotožňuje. Státní zástupce předestírá, že ustanovení §119 stavebního zákona, o něž se obviněný při srovnání právní úpravy stavebního zákona opírá, nedoznalo podstatných změn. Byla zachována zásada možnosti užívat jen dokončenou stavbu (odst. 1), a současně byla zachována koncepce rozdělení staveb z hlediska režimu povolování jejich užívání na dvě základní kategorie. První byly stavby, které nevyžadovaly ke svému užívání kolaudační souhlas (§122 stavebního zákona) ani oznámení o záměru o užívání stavby stavebnímu úřadu (§120 stavebního zákona) a druhou kategorií byly stavby, které bylo možno užívat buď na základě oznámení záměru o jejich užívání stavebnímu úřadu, nebo na základě kolaudačního souhlasu. Pokud dovolatel hodnotil odstavec 2, jež byl do §119 stavebního zákona vložen, tak se jednalo jen o formální přesun úpravy hledisek pro schválení možnosti užívání stavby z původního §122, a to z důvodu jejich uplatnění pro obě formy kolaudace, tj. oznámení stavebníka podle §120 stavebního zákona nebo kolaudační souhlas podle §122 stavebního zákona. Státní zástupce zdůrazňuje, že na povinnostech stavebního úřadu ohledně rozsahu zkoumání při kontrolní prohlídce, především povinnosti zkoumat, zda stavba byla provedena v souladu s umístěním stavby, se tímto přesunem nic nezměnilo. Skutečností pak podle státního zástupce zůstává to, co rozvedl odvolací soud ve svém odůvodnění, totiž že před uvedenou novelizací byl stavební úřad striktněji vázán požadavky na vydání určitého rozhodnutí, neboť pokud zjistil, že kolaudační souhlas vydat nelze, měl povinnost vydat rozhodnutí, kterým užívání stavby zakázal, přičemž od účinnosti zákona č. 225/2017 Sb. tuto povinnost neměl, naopak musel zahájit kolaudační řízení. 75. Podle názoru státního zástupce dovolatel posuzoval podmínky použití zásady zákaz reformatio in peius pouze z pohledu posouzení znění stavebního zákona před a po novelizaci. Pro posouzení důvodnosti postupu odvolacího soudu, je však zásadní především vyhodnocení rozhodnutí soudu prvního stupně, které bylo napadeno, pokud se týká výroku o vině pouze odvoláním ve prospěch obviněného a toto srovnat s rozhodnutím, které by vydal odvolací soud, jestliže by přistoupil ke změně rozhodnutí prvoinstančního soudu. Poukazuje na to, že předmětná zásada znemožňuje, aby na základě řádného opravného prostředku podaného výlučně ve prospěch obviněného dospěl odvolací soud k rozhodnutí v neprospěch tohoto obviněného (tak jako tomu bylo v posuzovaném případě). Změnou v neprospěch se chápe změna v kterémkoliv výroku, pokud zhoršuje situaci obviněného a přímo se ho dotýká (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1998, sp. zn. 5 Tz 57/98). Jestliže měl odvolací soud ve věci dovolatele za to, že uvedením jiného znění ustanovení stavebního zákona by nepřípustně zasáhl v neprospěch obviněného do skutkových zjištění, a následně by musel dovolateli ve skutkové větě přičíst i nevydání usnesení o zákazu užívání stavby, což by vyznělo v neprospěch obviněného stran úvah o zavinění a o trestu, pak postupoval soud druhého stupně správně. Státní zástupce připouští, že by bylo možno vést určitou polemiku o tom, zda by nebylo možno případné upřesnění časového vymezení účinnosti jednotlivých ustanovení vnímat jako doplnění popisu rozhodných skutkových zjištění o skutkové okolnosti charakterizující určité znaky skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Tyto okolnosti se totiž sice nenacházely v tzv. skutkové větě výroku o vině, ale podle státního zástupce je vzal soud za prokázané, jak lze dovodit z odůvodnění jeho rozsudku. 76. Státní zástupce má za to, že věc lze přirovnat k rozhodování o trestných činech krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, kdy judikatura dovodila, že zákaz reformatio in peius nebrání tomu, aby znak spočívající v předchozím odsouzení byl v odvolacím řízení konaném na podkladě odvolání obviněného dovozován ve vztahu k jeho jinému předchozímu odsouzení, byť nebylo uvedeno v popisu skutku ve výroku o vině, pokud byla tato skutečnost obsažena alespoň v odůvodnění napadeného rozsudku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. 3 Tdo 202/2011). V posuzované věci by podle státního zástupce označením zákonného ustanovení s časovým vymezením účinnosti došlo pouze k vyjádření naplnění zákonného znaku vyjádřeného v §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Toto upřesnění by postavení obviněného podle jeho názoru nijak nezhoršilo, obzvlášť pokud by v popisu skutku bylo vynecháno porušení povinnosti vydat usnesení o zákazu užívání stavby a zůstalo by porušení povinnosti nevydat kolaudační souhlas v důsledku zjištěných závad. Nicméně uzavírá, že ani při takovém přístupu k uvedenému problému, nemůže projednání dovolání zásadně ovlivnit postavení obviněného, když ani otázka, která má být z podnětu dovolání obviněného řešena, není po právní stránce zásadního významu. 77. Státní zástupce nepřisvědčil ani další námitce dovolatele, kterou zpochybnil naplnění znaku úmyslu přesahujícího objektivní stránku posuzovaného trestného činu, tj. že by jednal v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě či jinému neoprávněný prospěch, když podle dovolatele skutková věta neobsahuje skutkové okolnosti, které by odpovídali pohnutce. Při posouzení, zda skutková zjištění ve skutkové větě naplňují zpochybňovaný znak specifického úmyslu, vyslovuje státní zástupce závěr, že tzv. druhý úmysl lze u dovolatele potvrdit, když soudy považovaly pohnutku obviněného za naplněnou ve variantě, že obviněný jednal v úmyslu způsobit jinému škodu. Následně cituje pasáže skutkové věty výroku o vině prvoinstančního soudu a konstatuje, že specifický úmysl je pokryt nepřímým úmyslem v podobě srozumění s hrozbou vzniku majetkových škod na straně osob vyplácejících zvýhodnění výkupní ceny elektrické energie dodávané z obnovitelného zdroje elektřiny FVE, o jejíž stavbu ve věci šlo. Byť ve skutkové větě absentuje přímá formulaci toho, co dovolatel svým jednáním sledoval, tak z vymezeného sledu události, profesního postavení obviněného a učiněných skutkových zjištění, je patrné srozumění obviněného s tím, že na základě jeho jednání získala obchodní společnost G. prospěch (zisk kolaudačního souhlasu k užívání stavby za podmínek, kdy a něj vzhledem k nedokončenosti stavby nemohla pomýšlet) a další prospěch (obviněným úmyslně nesprávně vydaný dokument využila jako podklad s dalším správním řízení před ERÚ za účelem získání licence ještě v roce 2010 s nárokem na získání výhodnějších výkupních cen, což způsobilo škodu na straně subjektů vykupujících elektrickou energii ze solární energie). Na straně dovolatele je tak patrný i obmysl opatření neoprávněného prospěchu jinému. 78. V daných souvislostech státní zástupce připouští, že se soud prvního stupně odůvodnění specifického úmyslu příliš nevěnoval, což napravil odvolací soud (viz bod 25 rozsudku soudu druhého stupně). Odmítá argumentaci obviněného, že jeho jednání bylo vedeno pouze zájmem na rychlém splnění pracovního úkolu, snahou vyjít účastníkovi řízení vstříc a urychlit vydání kolaudačního souhlasu, když pro jeho vydání nebyly splněny podmínky a účastník tak na něj neměl nárok. Naopak poukazuje na mnohaleté zkušenosti obviněného, který byl vedoucím pracovníkem na stavebním úřadě a k vlastnímu posouzení si vyhradil výstavbu hned několika FVE. Zdůrazňuje, že FVE XY měl ve své kompetenci, v důsledku čehož měl přehled o její stavbě a její realizaci měl vzhledem k blízkosti k jeho pracovišti i bydlišti možnost sledovat. Podle státního zástupce musel být dovolatel obeznámen se zvýšeným zájmem o výstavbu FVE v letech 2009 a 2010, a současně musel chápat důvody nárůstu těchto staveb, ale i podmínkami financování dodávek energie z takových elektráren. Pokud obviněný provedl kontrolní prohlídku na evidentně nedokončené stavbě, musel být srozuměn s tím, že žadatel má finanční zájem na tom, aby získal kolaudační souhlas, a současně, že tento bude následně využit ve správním řízení, když jako osoba činná ve výstavbě musel být obeznámen s nutností získání licence k výrobě elektřiny a prokázání bezpečnosti celého funkčně dokončeného elektrického zařízení, a to za účelem doložení schopnosti takovou licencovanou výrobu elektřiny provádět a inkasovat za ni velmi výhodné platby od státu. 79. Státní zástupce nevylučuje ještě další motiv obviněného (kromě způsobení škody naznačuje ulehčení práce obviněného, když případným správným postupem by zvětšil rozsah své činnosti a projednání by bylo náročnější), avšak při postupu obviněného byl jeho úmysl způsobit jinému škodu v jeho mysli jednoznačně zastoupen. Jednání obviněného směřovalo ke způsobení škody a opatření prospěchu společnosti G. (zvýhodněním jejího postavení v řízení a finančnímu prospěchu). Připomíná, že k naplnění specifického úmyslu postačuje u tohoto trestného činu nepřímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, který konstatovaly soudy nižších stupňů. 80. Stran námitky dovolatele vztahující se k otázce subsidiarity trestní represe, uvádí, že tato je poněkud obecné povahy, když ovšem akcentuje, že touto se soudy nižších stupňů zabývaly (bod 44 rozsudku soudu prvního stupně, bod 29 rozsudku soudu druhého stupně) a správně její použití vyloučily, a to s ohledem na vysokou společenskou škodlivost jednání obviněného (velmi vysoká škoda a zvýšený zásah do veřejného zájmu). Ve věci obviněného podle něj nic nevylučovalo možnost a důvodnost uplatnění trestní represe, přičemž dovolatel ani neuvádí žádné skutečnosti, které by mohly takový závěr zpochybnit. Obviněným zdůrazňovaná skutečnost dokončenosti stavby po dokonání trestného činu na závěru o vysoké společenské škodlivosti nic nemění. Už vůbec pak tento parametr nelze uplatnit ve vztahu k míře škodlivosti naplnění zákonných znaků skutkové podstaty zločinu zneužití pravomoci úřední osoby, jež byl spáchán úmyslně protiprávním postupem ve stavebním řízení v době, kdy stavba rozhodně nebyla dokončena. 81. Ve vztahu k námitce obviněného týkající se opomenutých důkazů, konkrétně emailových zpráv, předně vyslovuje její ryze procesní charakter, jenž se vztahuje k provedenému dokazování. Zdůrazňuje, že pokud důkaznímu návrhu nebylo ze strany soudu druhého stupně s určitým odůvodněním vyhověno, není to to samé, jako důkaz, o němž nebylo vůbec rozhodnuto. Jen takový návrh na provedení důkazu by mohl být opomenutý. Konstatuje, že soud druhého stupně neprovedení důkazu řádně vysvětlil, když k jeho provedení nepřistoupil, jelikož se nejednalo o listiny, které by se měly týkat projednávané trestné činnosti. O opomenutém důkazu tak nelze hovořit, když obsah předmětných emailových zpráv (to, jak byl obviněný hodnocen účastníky jiných správních řízení, které se netýkaly posuzované kolaudace FVE XY) nemohl vést k prokázání žádné skutečnosti rozhodné pro posuzovanou věc, snad kromě otázky posouzení vedení řádného života a bezúhonnosti obviněného. V uvedeném směru však byly závěry k osobě obviněného soudy přijaty na podkladě jiných důkazů, z tohoto pohledu by se jednalo o důkaz nadbytečný. Stran pohnutky je vyloučeno, aby postup obviněného v jeho předchozí praxi mohl vysvětlovat nebo prokázat skutečnou pohnutku porušení jeho pracovních povinností, kterého se dopustil. 82. V závěru vyjádření státní zástupce navrhl dovolání obviněných Z. V. a K. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná. Současně podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu státní zástupce rovněž vyslovil souhlas s tím, aby bylo podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i jiné rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání. 83. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se přípisem ze dne 11. 6. 2021, sp. zn. 2 NZO 5/2021 vyjádřil k dovolání obviněného Z. W., přičemž opět nejprve uvádí, jaké uplatnil obviněný dovolací důvody a v jakých skutečnostech spatřuje jejich naplnění. Současně rozvádí předpoklady naplnění zvolených dovolacích důvodů. 84. K uplatněné dovolací argumentaci obviněného státní zástupce uvádí, že obviněný podle jeho názoru nenaformuloval své dovolání v mezích uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když setrval na odlišném posouzení provedených důkazů a na tomto podkladě dospěl k jiným skutkovým závěrům než soudy nižších stupňů, a až následně odlišně hodnotí formu zavinění. Současně akcentuje, že dovolatel pouze opakuje svou předchozí obhajobu a vyjadřuje nespokojenost se způsobem, jakým se soud druhého stupně vypořádal s jeho odvoláním. Podle státního zástupce se ovšem soud druhého stupně odpovídajícím způsobem touto obhajobou zabýval a rovněž se adekvátně a věcně vypořádal se všemi výhradami, které dovolatel nyní opakuje i ve svém mimořádném opravném prostředku. Zdůrazňuje, že dovolací řízení nemůže plnit funkci již třetí soudní instance přezkoumávající řízení v celé šiří, neboť v takovém případě by se dostal dovolací soud do postavení soudu prvního stupně. 85. Ve vztahu k námitce týkající se obsahu zprávy o výchozí revizi, státní zástupce zdůrazňuje, že tento byl podroben podrobnému přezkumu, což se projevilo v rozhodnutích soudů nižších stupňů (bod 19 rozsudku soudu prvního stupně, bod 13 usnesení soudu druhého stupně). Považuje za logický závěr soudů, podle kterého obviněný v této zprávě nepravdivě deklaroval počet fotovoltaických panelů včetně skutečnosti, že v době jejího vypracování jsou umístěny na FVE XY, že jejich zapojení zrevidoval a celé revidované zařízení je z hlediska bezpečnosti schopné provozu, ačkoliv se tato tvrzení nezakládala na pravdě. Zpráva o výchozí revizi tedy obsahovala nepravdivé údaje, nebyla pouze neúplná, jak tvrdí dovolatel. Pokud dovolatel zakládá argumentaci týkající se zavinění ve formě nevědomé nedbalosti na podkladě toho, že zpráva o výchozí revizi byla pouze neúplná, vychází tak z odlišného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy nižších stupňů. 86. V daných souvislostech státní zástupce dodává, že soudy reagovaly i na existenci druhé revizní zprávy ze dne 10. 12. 2010 (viz bod 32 rozsudku soudu prvního stupně). Tato listina nebyla obviněnému přičítána k tíži, a poukazuje na to, že obviněný byl uznán vinným za účastenství ve formě pomoci, nikoli za pachatelství či spolupachatelství. 87. Pod uplatněný dovolací důvod nelze podle státního zástupce podřadit ani dovolací argumentaci ohledně problematiky opomenutých důkazů. Především za jediný opomenutý důkaz obviněný označil pouze odborné vyjádření P. M. Podle státního zástupce nelze ovšem označený důkaz zhodnotit jako opomenutý důkaz, když tento důkaz byl soudem prvního stupně proveden a byl soudy posouzen (bod 14 usnesení soudu druhého stupně). Z použité argumentace obviněného je zjevné, že fakticky nenamítá opomenutý důkaz, ale vyjadřuje nespokojenost se způsobem hodnocení tohoto důkazu. Ve vztahu k tomu, že autor odborného vyjádření nebyl vyslechnut uvádí, že se předně jedná o procesní námitku, přičemž akcentuje, že odborné vyjádření je listinný důkazní prostředek (§112 odst. 2 tr. ř.), který se zpravidla provádí předložením stranám k nahlédnutí, přečtením (§213, §235 odst. 2 tr. ř.). 88. Stran vytýkaného způsobu určení výše škody akcentuje absenci konkrétní námitky ohledně škody a způsobu jejího určení. Poznamenává, že dovolací argumentaci nelze formulovat pouhým odkazem na listinu (v daném případě odvolání), která není dovoláním. Bez ohledu na uvedené však k výši škody uvádí následující. Obviněný závěr o nesprávném způsobu určení výše škody ve svém odvolání postavil na nesprávném použití cenového rozhodnutí ERÚ. Soudy podle něj nerespektovaly §6 odst. 4 větu první a druhou zákona č. 180/2005 Sb., když ve svých závěrech nesprávně vycházely z cenového rozhodnutí ERÚ č. 2/2010. To podle jeho názoru nemělo být vůbec aplikováno, jelikož návratnost investic převyšovala dobu jedenácti let. Měl být respektován §6 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb., ve znění zákona č. 137/2010 Sb., kdy pro dané FVE s návratností investic jedenáct let a více, zůstalo zachováno zákonem dovolené meziroční snížení kupních cen o max. 5 %. 89. Závěry obviněného, které vyslovil ve svém odvolání, však státní zástupce považuje za nesprávné. Dovolatel totiž chybně vycházel z premisy, že cenové rozhodnutí ERÚ č. 2/2010 ze dne 8. 11. 2010 bylo vydáno v rozporu s §6 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb., ve znění zákona č. 137/2010 Sb. Soudy podle něj měly chybně vycházet z uvedeného cenového rozhodnutí, když výkupní ceny elektrické energie pro elektrárny uvedené do provozu v roce 2011 určily podle tohoto cenového rozhodnutí na částku 5 500 Kč za MWh, ačkoli tato se mohla podle §6 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb. oproti výkupní ceně z předcházejícího roku snížit maximálně o 5%. Dovolatel vychází z přesvědčení, že návratnost investic v posuzované věci převyšovala jedenáct let. Toto přesvědčení obviněného státní zástupce označuje za chybné, když navíc toto tvrzení dovolatel nijak blíže nevyargumentoval. 90. Státní zástupce následně ke stanovení výše výkupní ceny uplatnil stejnou argumentaci jako v případě dovolacích námitek obviněného Z. V. a Nejvyšší soud v tomto směru pro jistou stručnost odkazuje na body 68-72 tohoto rozhodnutí, ve kterých jsou argumenty státního zástupce podrobně rozvedeny. Současně dodává, že obviněný nijak nespecifikoval, z jakých podkladů vycházel, když tvrdí, že doba návratnosti investic převyšovala dobu jedenácti let. Rozhodující byly jen objektivně zjistitelné výrazně snížené investiční náklady na zřízení FVE v letech 2009 a 2010. Naopak nebylo na místě brát v potaz další podnikatelské a ekonomické parametry jednotlivých FVE (individuální smluvní podmínky, metodu financování, volbu technologií). Stran odkazu na vyjádření předsedy vlády České republiky ze dne 24. 10. 2011, č. j. 11209/11-RSL, státní zástupce uvádí, že takový dokument se na oficiálních stránkách Vlády České republiky nepodařilo státnímu zástupci nalézt a jeho přesný obsah tak není znám. 91. Ve vztahu k nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11 uvádí, že z něj nelze dovodit, že by návratnost investic FVE uvedených do provozu v roce 2010 měla být nad hranici jedenáct let. Nález naopak odkazuje na vyjádření Ministerstva průmyslu a obchodu (dále jen „MPO“), které k odvodu za elektřinu vyrobenou ze slunečního záření mj. uvedlo, že v období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010 vlivem prudkého snížení investičních nákladů postupně docházelo ke zkracování lhůty návratnosti, což neodpovídalo původnímu záměru zákonodárce. Návratnost z původních patnácti let zkrátila na osm až devět let. Z odůvodnění tohoto nálezu je zřejmé, že ERÚ předložil Ústavnímu soudu tabulku s výnosy (vnitřní výnosové procento IRR) a prostou dobu návratnosti pro nové zdroje FVE. Z tabulky ERÚ dovodil, že i po započtení vlivu odvodu za elektřinu vyrobenou ze slunečního záření v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2013 pro ty výrobce solární energie, jejichž výrobny byly uvedeny do provozu od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010, na výnosnost investice, jsou dosahované IRR (vnitřní výnosové procento) nad úrovní WACC (vážené průměrné náklady na kapitál) a doby návratnosti neklesnou pod úroveň stanovené hranice patnácti let, bez ohledu na způsob financování. Výnosové procento pro roky 2009 a 2010 se i po započtení odvodu pohybovalo v závislosti na instalovaném výkonu FVE mezi 6,94 % až 10,22 %, prostá doba návratnosti mezi 10-12 lety. 92. Státní zástupce poukazuje i na to, že MPO při předložení návrhu novely zákona č. 180/2005 Sb. v roce 2009 doložilo s odvoláním na kalkulace ERÚ, že u žádného z typů OZE nedosahuje průměrná doba návratnosti 15 let. U FVE byla vypočtena doba návratnosti nejkratší (7 let). Tuto dobu návratnosti přijal i Nejvyšší kontrolní úřad, když v usnesení kolegia č. 11/XVIII/2014 ze dne 10. 11. 2014 zaujal stanovisko, že neúměrně vysoká provozní podpora FVE pořízených do roku 2010 způsobila nežádoucí vývoj solárního boomu, který byl výsledkem nesprávně nastavených podmínek v zákoně č. 180/2005 Sb., které vedly k návratnosti fotovoltaiky okolo sedmi let, tedy nejkratší ze všech OZE. 93. Na základě uvedeného státní zástupce uzavřel, že cenové rozhodnutí ERÚ č. 2/2010 bylo vydáno zcela v souladu s §6 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb., ve znění zákona č. 137/2010 Sb., a že výpočet škody stanovený na výkupních cenách určených tímto cenovým rozhodnutím byl správný. 94. V závěru vyjádření státní zástupce navrhl dovolání obviněného Z. W. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Pokud by Nejvyšší soud přijal námitky dovolatele stran výše škody a formy zavinění jako formulované právně relevantně, tak státní zástupce navrhl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. 95. Pro případ, že by doplnění dovolání obviněného ze dne 19. 4. 2021 (ve kterém konkretizoval výhrady vůči způsobu určení výše škody) bylo podáno v zákonné dovolací lhůtě, navrhl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Poukázal rovněž na ustanovení §265f odst. 2 tr. ř., podle kterého lze dodatečně modifikovat již podané dovolání, a to i co do důvodů dovolání, jen do uplynutí dvouměsíční dovolací lhůty. Současně podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu státní zástupce rovněž vyslovil souhlas s tím, aby bylo podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i jiné rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání. 96. Dne 22. 7. 2021 zaslal obviněný Z. V. prostřednictvím obhájce Nejvyššímu soudu repliku k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k jeho dovolání, když tuto také doplnil o důkazy v replice označenými. Dovolatel předně v reakci na vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství nejprve uvádí vždy konkrétní bod z tohoto vyjádření a k tomuto se následně vyjadřuje. Dovolatel zdůrazňuje, že absolutně nemůže souhlasit s tvrzením, že soud prvního stupně, jakožto i soud druhého stupně, se vypořádaly s jeho obhajobou zcela adekvátním a přiléhavým způsobem. Podle jeho názoru jsou rozhodnutí obou soudů brutálně excesivní. Stran jednotlivých listin, jež měl předložit ERÚ a jejich posouzení soudy nižších stupňů, odkazuje na doplnění dovolání ze dne 3. 3. 2021. Považuje za zcela nepochopitelné, že poté, co svědek P. K. uvedl, že neví, zda podpis na předávacím protokolu je jeho podpis, policejní orgán jeho trestní stíhání zastavil právě z toho důvodu, že nelze spolehlivě prokázat, zda se jedná skutečně o podpis svědka. Pokud ovšem on sám zvolil stejnou argumentaci, tak soudy obou instancí dospěly k závěru, že v jeho případě to neplatí a náleží mu trest odnětí svobody. To platí vedle toho, že do licenčního řízení nikdy žádnou fotokopii předávacího protokolu nedoložil, pouze podepsal žádost o vydání licence a plnou moc. Podle něho je otázkou, jakými nepravdivými údaji měl vyvolat v pracovnicích ERÚ dojem, že elektrárna je dokončena a splňuje po stavebnětechnické stránce všechny podmínky pro udělení licence. Akcentuje, že předávací protokol nepředložil, ERÚ ho také nechtěl a nepodepsal ho. Navíc poukazuje na jeho nulový význam pro licenční řízení ve vztahu k prokázání vlastnictví, vlastnictví k FVE prokázal smlouvou o dílo. Ve vztahu ke kolaudačnímu souhlasu tvrdí, že nechápe, jaké nepravdivé údaje měl ERÚ dodat, když protokol ke kolaudačnímu souhlasu výslovně obsahoval informaci o tom, že FVE XY není dokončena. V daných souvislostech předkládá Nejvyššímu soudu vnitřní dokument ERÚ, podle kterého pracovníci ERÚ kontrolovali stav FVE XY hned dvakrát, konkrétně dne 19. 11. 2010 a 10. 12. 2010, tudíž FVE měl informace o stavu FVE XY V souvislosti s revizní zprávou uvádí novou argumentaci, kdy s odkazem na znalecké posudky ve věci vedené u Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 127/2019 obviněný ve shodě s Českým vysokým učením technickým v Praze, Vysokým učením technickým v Brně a znalcem Ing. Jiřím Táborským tvrdí, že zpráva o výchozí revizi elektrického zařízení Z. W. nerevidovala fotovoltaické panely na FVE XY, a to ve smyslu předmětu této revizní zprávy, resp. měřících protokolů. Podle něj se nejednalo o výchozí revizi celé FVE XY, ale o výchozí revizi části elektrárny. Pracovníci ERÚ tak nemohli vnímat revizní zprávu a měřící protokoly jako revizní zprávu osvědčující bezpečnost celé FVE XY Obviněný uvádí, že revizní zpráva FVE XY a FVE XY jsou totožné, stejně jako znalecké závěry ČVUT, VUT i Ing. Táborského. Proto znalecké závěry ve věci FVE XY jsou podle dovolatele uplatnitelné i na posuzovanou věc. Soudy nižších stupňů se podle jeho názoru dostatečně nezabývaly otázkou, zda revizní zpráva revidovala celou FVE XY nebo pouze její část a zda tuto revizní zprávu mohli pracovnici ERÚ vnímat jako revizní zprávu osvědčující bezpečnost celé FVE XY Zároveň doložil znalecký posudek Ing. Táborského 97. Podáním ze dne 10. 8. 2021 pak obviněný V. zaslal Nejvyššímu soudu znalecký posudek zpracovaný Vysokým učením technickým v Brně ze dne 28. 7. 2021, jehož doložení avizoval ve své replice. 98. Další vyjádření zaslal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Jaroslava Brože, dne 13. 1. 2022, kde zdůraznil, že primárním účelem práva není zabezpečovat stát, ale uskutečňovat spravedlnost. Namítá, že ze strany soudů a státního zastupitelství jde o skrytou apologetiku selhání ERÚ, což se projevilo v tom, jak se odvolací soud vypořádal s důkazy pod bodem 13 zdůvodnění jeho rozsudku (povinnost zajistit licenci L.). Způsob vypořádání se s provedenými důkazy považuje v rozporu s požadavkem spravedlivého procesu, když soud postupoval zcela svévolně. Podle jeho názoru odvolací soud zcela ignoroval skutečnost, že byl v řízení před ERÚ zastoupen. Má za to, že pokud by měla být odpovědnost zmocněnce prolomena, tak by muselo být např. prokázáno, že šlo o tzv. zastoupení na oko a že licenční řízení bylo realizováno v jeho režií. Současně odkazuje na stanovisko prof. V. Čermáka vyjádřené v jeho odlišném stanovisku k nálezu IV. ÚS 140/02. V závěru konstatuje, že soudy se při hodnocení důkazů dopustily libovůle a svévole. 99. Rovněž obviněný Z. W. využil dne 13. 8. 2021 možnosti podat repliku k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k jeho dovolání, když soudu zaslal své stanovisko zpracovaného jeho obhájcem. Obviněný uvádí, že státní zástupce pojal vyjádření jako obhajobu napadených rozhodnutí bez aplikace vůle zákonodárce, přičemž zákon č. 330/2010 Sb., vynechal úplně. Obviněný nesouhlasí s vyjádřením státního zástupce, který v odstavcích 12-19 svého podání neguje všechny jeho argumenty a tvrdí, že jeho dovolání směřuje do hodnocení důkazů. V daných souvislostech obviněný poukazuje na odstavec 37 svého dovolání, ve kterém odkazuje na judikaturu, podle které může dovolací soud v odůvodněných případech zasáhnout i do skutkových zjištění (v případě extrémního nesouladu skutkových zjištění soudu s obsahem provedeného dokazování). Následně obviněný cituje konkrétní pasáže vyjádření státního zástupce a na tyto reaguje. 100. Má za to, že státní zástupce v odstavci 17 svého podání nepochopil, o co mu v jeho dovolání (odstavci 31) šlo. Podle obviněného se žádný ze soudů nezabýval otázkou, která zpráva sloužila jako podklad v licenčním řízení. Z tabulky ERÚ (součástí spisu) vyplývá jako podklad v licenčním řízení zpráva ze dne 10. 12. 2010. Tímto je však přetržený kauzální nexus mezi jeho jednáním a soudem tvrzeným následkem, tudíž obviněný neměl být odsouzen. 101. Za podstatný považuje obsah revizní zprávy ze dne 2. 11. 2010, když konstatuje svou oprávněnost provést pouze takovou revizi, na jakou zněla objednávka (tj. izolační měření stavu, kdy elektrárna musí mít nulové napětí). Otázky spojené s revizními zprávami jsou odborné, přičemž s přihlédnutím k reakci státního zástupce zdůrazňuje, že v současnosti došlo v tomto směru ke sjednocení odborných názorů. Poukazuje na znalecké posudky, které byly Nejvyššímu soudu zaslány spolu s dovoláním obviněného V. (znalecké posudky VUT Brno, Ing. Jiřího Táborského a ČVUT Praha), stejně jako na nový ústavní znalecký posudek VUT Brno (který soudu zaslal jako přílohu svého stanoviska), který konstatuje, že revizní zpráva ze dne 2. 11. 2010 není výchozí revizní zprávou celé fotovoltaické elektrárny, nýbrž dílčí výchozí revizní zprávou, která zahrnuje pouze nízkonapěťovou část FVE, konkrétně nízkonapěťové rozvody od fotovoltaických panelů a čtyř technologických kontejnerů TK1-TK4. Jejím předmětem nebyly fotovoltaické panely ani další části FVE, uvedené v odstavci 4.1. tohoto znaleckého posudku. Obviněný požaduje, aby dovolací soud při posouzení jeho mimořádného opravného prostředku přihlédl i k obsahu tohoto posudku. 102. Podle obviněného nemůže obstát ani argumentace státního zástupce, která se vztahuje k jeho námitkám stran výše způsobené škody (odstavec 19-31). Je přesvědčen, že v českém právním řádu není škoda definována (srov. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 1320/08), a proto je nutné tento pojem interpretovat v kontextu příslušného právního předpisu. Za nemožné považuje naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu, pokud byl za účinnosti zákona č. 180/2005 Sb., tento důsledně aplikován. Tvrzenou škodu považuje za fiktivní a účelově vytvořenou, odůvodněnou pouze pochybným odborným vyjádřením znalce Ing. Michálka, v důsledku čehož považuje napadená rozhodnutí za nepřezkoumatelná. Namítá, že nemohl napomoci způsobit škodu MPO, když ministerstvo na výrobu a spotřebu zelené energie dohlíželo a plnění tohoto společenského zájmu přímo garantovalo. Svou účastí na plnění tohoto společenského zájmu (výroba a spotřeba zelené energie) za zákonodárcem schválených garancí, nemohl naplnit pojmové znaky trestného činu podvodu, ale ani přestupku. Obviněný v další pasáži svého podání naznačuje plnění závazku České republiky vůči Evropské unii stran zelené energie podvodem, když České republika požaduje po výrobci elektrické energie z fotovoltaického zdroje, vrátit významnou část prostředků garantovaných státem za vyrobenou elektřinu a vyplacených podle zákona o cenách. Podle dovolatele státní zástupce při stanovení výše škody ignoruje zákon č. 330/2010 Sb., který měl zaručit, aby mohli držitelé již udělených autorizací dokončit realizaci svých záměrů za stávajících podmínek (garantovaná možnost realizace a dokončení záměrů u zdrojů využívajících slunečního záření a větrné energie o celkové kapacitě 2352 MW). Smyslem bylo, že dále bude v rozvoji těchto zdrojů elektrické energie pokračováno za stejných podmínek, až pořizovací náklady klesnou. Ministerstvo navrhovalo, aby při opětovném otevření přidělování autorizací byly startovní ceny u větších FVE nastaveny na výši 6 500 Kč/MWh. ERÚ tuto cenu budoucnosti v cenovém rozhodnutí č. 2/2010 stanovil na 5 500 Kč/MWh. Zákonnou výši výkupní ceny pro investory, kteří získali autorizaci do února 2010 a mohli uvést zařízení do provozu v roce 2011, ERÚ pochybením nestanovil. Má za vyloučeno, aby mohli být výrobci, selháním tohoto úřadu poškozeni. ERÚ se se zněním zákona č. 137/2010 Sb. a zákona č. 330/2010 Sb., neseznámil, a proto zákonnou výši výkupní ceny pro zdroje nad 100 KW využívající sluneční záření a uvedené do provozu v roce 2011 nestanovil. Tímto pochybením ERÚ nemohl výrobcům zaniknout nárok na zákonem garantovanou výši výkupní ceny. Chybějící výši zákonné výkupní ceny nelze podle dovolatele řešit neúčinnou výkupní cenou budoucnosti, která by znamenala protiústavní zhodnocení investic. Cenové rozhodnutí pro ceny roku 2011 musí nepochybně, jako nižší právní norma, respektovat vyšší právní normu, v daném případě zákon č. 180/2005 Sb. ve znění novel zákona č. 137/2010 Sb. a zákona č. 330/2010 Sb. Zákon č. 180/2005 Sb. ve znění uvedených novel je pro projednávanou věc neslučitelný s cenovým rozhodnutím ERÚ č. 2/2010. Rozhodnutí ERÚ se tak zákonu naprosto vymyká. ERÚ nemůže být v řízení postaven nad zákon, tím dochází k porušení zákazu arbitrárnosti. Proto nemohl dovolatel s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1320/08, naplnit materiální, objektivní ani subjektivní stránku pomoci k trestnému činu podvodu. 103. Obviněný považuje za další podstatnou otázku problematiku kontrol FVE XY pracovníky ERÚ. Předně poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 2 As 313/2015, konkrétně bod 54 tohoto rozhodnutí, a současně na trestní oznámení ERÚ ze dne 29. 11. 2013 v jeho věci. Trestní oznámení v závěru o fyzické kontrole FVE obsahuje údaj, ze kterého vyplývá, že před vydáním licence nebyla provedena pracovníky ERÚ fyzická kontrola G. Toto však označuje za fabulaci, když skutečný stav svědčí o nekvalitní činnosti ERÚ v závěru roku 2010. Úřad musel vědět o tom, že u FVE XY proběhla fyzická kontrola opakovaně. Zjištění, o které se opírá trestní oznámení, není nikým podepsáno a dovolatel jej považuje za účelové. Úřední osoby M. S., jenž byl přítomen u obou kontrol, se nikdo na nic neptal. Otázka, zda k datu 13. 12. 2010 byla provedena pracovníky ERÚ fyzická kontrola FVE XY je pro všechny dovolatele významná. Pokud byla provedena, pracovníci ERÚ museli skutečný stav FVE XY znát a přesně věděli, čeho se revizní zpráva obviněného W. z 2. 11. 2010 týkala. Je proto vyloučeno, aby byli pracovníci ERÚ uvedeni v omyl. Dovolatel již v předchozí fázi řízení doložil tabulku provedených místních šetření, vypracovanou ERÚ. Dovolatel vyslovuje názor, podle kterého osoba, která kontrolní zjištění uvedené v trestním oznámení prováděla s M. S., tyto skutečnosti ověřila a zjistila, ale jelikož se do trestního oznámení nehodily, tak pravdivý stav účelově zpochybnila. Pokud je v uvedeném zjištění uvedena informace o tom, že P. a S. nebyli oprávněnými osobami z důvodu jmenování podle zastaralého vnitřního předpisu, pak toto mu nelze klást k tíži. Akcentuje, že v seznamu kontrol se FVE XY jako jediná vyskytuje dvakrát, přičemž výsledkem druhé kontroly ze dne 10. 12. 2010 bylo po doplnění nové revize o reklamované panely udělení licence dne 13. 12. 2010. V daných souvislostech obviněný připomíná, že se na doplněné revizi řádným způsobem nepodílel. 104. Dovolatel dále zmiňuje závěr orgánů činných v trestním řízení o neexistenci „solárního tunelu“ v roce 2010, když tyto orgány již dříve zjistily, že výkupní ceny fotovoltaické energie byly nastaveny v souladu se zákonem (prostá návratnost dosahovala 12 let - srov. usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 5 VZN 406/2013). Toto usnesení uvádí správné nastavení výkupní ceny tak, aby se investoři mohli pro realizaci investic rozhodnout. Pro rok 2010 byla výkupní cena 12 150 Kč/MWh, pro rok 2011 pak 11 542 Kč/MWh. Po odečtení solární daně je výsledná cena roku 2010 a 2011 zcela srovnatelná, respektive je srovnatelný cenový profit. Vůle zákonodárce a MPO o srovnatelné výši výkupních cen v daném období je logická i z toho důvodu, že zcela srovnatelné byly také výše investic. 105. Stran uvedeného obviněný zdůrazňuje nejdelší dobu návratnosti zdrojů využívajících sluneční záření. Přestože citované usnesení vrchního státního zastupitelství uvádělo návratnost 12 let, státní zástupce ve svém vyjádření konstatuje návratnost 7 let, přičemž o této době návratnosti nemá žádný důkaz a pomíjí ničím nevyvrácené tvrzení obviněného V. o době návratnosti investice 20 let. Připomíná existenci znaleckých posudků v obdobných kauzách, jež vyvrací tezi státního zástupce a potvrzují dobu návratnosti investic delší než 11 let, důležitých z hlediska rozhodnutí ERÚ. Dovolatel uvádí, že v případě zákonné podpory obnovitelných zdrojů energie je sice správně nastavena návratnost investic na dobu delší než obvyklou (5-7 let), ale nelze akceptovat jakoukoliv snahu o znehodnocení investic. Státním zástupcem zmíněné usnesení kolegia NKÚ č. 11/XVIII/2014 ze dne 10. 11. 2014 považuje za zavádějící, když není znám postup NKÚ ani metodika výpočtu. V žádném případě není pravda, že 7 let, které jsou zde uvedeny, je nejméně ze všech obnovitelných zdrojů energie. 106. Součásti vyjádření obviněného byl znalecký posudek Vysokého učení technického v Brně ze dne 28. 7. 2021, vypracovaný na základě žádosti advokátní kanceláře obviněného V., usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Brně, sp. zn. 5 VZN 406/2013, ze dne 11. 11. 2013, trestní oznámení ERÚ ze dne 28. 11. 2013. 107. V závěru své repliky obviněný považuje vyjádření státního zástupce za nepřípadné a setrvává na svém dovolání. III. Přípustnost dovolání 108. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [dovolání obviněného Z. V. podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., dovolání obviněného Z. W. a K. S. podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůty k podání dovolání byly ve smyslu §265e tr. ř. zachovány, přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání 109. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. 110. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.). 111. Nejvyšší soud dále považuje za vhodné uvést, že dovolání obviněných byla podána před 1. 1. 2022, tedy před novelou trestního řádu 220/2021 Sb., takže je nutno vycházet ze znění dovolacích důvodů před touto novelou. 112. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.] je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci přichází v případě obviněného Z. W., který uplatnil tento dovolací důvod, v úvahu druhá alternativa uvedeného dovolacího důvodů, když odvolací soud řádně podané odvolání projednal v rámci veřejného zasedání. 113. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu [od 1. 1. 2022 obsahově samostatný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ] – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. 114. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). 115. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněných. 116. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 uplatňují ve svých podáních všichni tři obvinění, když jeho naplnění dovozují z nesprávného hmotněprávního posouzení. Za právně relevantně uplatněné námitky lze u dovolatele K. S. považovat námitky stran nesprávné aplikace ustanovení stavebního zákona z hlediska časové působnosti, porušení zásady subsidiarity trestní represe a námitku, že popis skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje ve vztahu k jeho osobě znaky subjektivní stránky trestného činu podle §329 tr. zákoníku. Obviněný Z. V. uplatnil právně relevantně pouze námitky ohledně výše způsobené škody. Navenek by se dále mohlo jevit, že i argumentace tohoto obviněného týkající se absence naplnění objektivní a subjektivní stránky posuzovaného trestného činu (konkrétně příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a způsobenou škodu, jakožto i absence zavinění) byla uplatněna právně relevantně, ovšem vzhledem k tomu, že fakticky je tato část námitek dovolatele skutkového charakteru, stejně jako námitky, jimiž obviněný namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, nelze proto tuto argumentaci podřadit pod zvolený dovolací důvod. Obviněný Z. W. ve svém dovolání neuplatnil žádné právně relevantní námitky, byť by se i u něho mohlo na první pohled jevit, že argumentace ohledně vzniku neúplné revizní zprávy v důsledku nevědomé nedbalosti nikoliv nepřímého úmyslu, byla použita právně relevantně, tak obviněný ve skutečnosti pouze vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry soudů nižších stupňů a prosazuje svou vlastní verzi událostí. 117. Obecně je třeba uvést, že za právně relevantním způsobem uplatněnou argumentaci nelze považovat tu část argumentace, jejímž prostřednictvím obvinění Z. W. , K. S. a Z. V. zpochybňují skutková zjištění soudů nižších stupňů a vyjadřují nesouhlas s výpověďmi svědků, jakožto i s dalšími provedenými důkazy, ale zejména se způsobem hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že tyto jejich námitky mají procesní charakter a nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný, a to ani za účinnosti novely trestního řádu č. 220/2021 Sb. Takto formulované námitky totiž primárně směřují do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Obvinění v podstatě vyjadřují nesouhlas s hodnocením provedených důkazů a předestírají vlastní verzi události, která je pro ně příznivější. Obvinění tedy fakticky neuvádí žádné konkrétní hmotněprávní argumenty vztahující se ke skutkovému základu zjištěnému soudy nižších stupňů, pouze soudům vytýkají především vadné řízení spočívající v nesprávném hodnocení provedených důkazů a následně vadná skutková zjištění. Jak již bylo naznačeno, touto argumentací obvinění zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu a takto formulované dovolací námitky nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, ale ani žádný jiný. 118. Bez ohledu na shora naznačené závěry považuje Nejvyšší soud za vhodné a potřebné na určité argumenty obviněných blíže reagovat, byť tyto nenaplňují zvolený dovolací důvod a to z pohledu jednotlivých námitek obviněných. A) Dovolání obviněného Z. W. 119. Jak již bylo konstatováno, obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Přesto jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Namítané vady nelze podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod. Uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněný vytýká soudům především nesprávné hodnocení provedených důkazů, když namítá vadná skutková zjištění (zpochybňuje zda, je povinností revizního technika v rámci zpracování revizní zprávy počítat fotovoltaické panely; jeho revizní zpráva byla neúplná nikoliv nepravdivá; nerevidoval celou elektrárnu, ale pouze část; nevěděl, že by revizní zpráva mohla sloužit jako podklad pro licenční řízení; nebylo prokázáno, že se elektroinstalace, na kterou byla revizní zpráva prováděna, v době provedení nenacházela na místě), a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Námitky obviněného tedy fakticky směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, nikoliv proti nesprávnému právnímu posouzení skutku. Zde je na místě zdůraznit, že byť by se na první pohled mohlo jevit, že obviněný uplatnil dovolací argumentaci právně relevantně, když namítá, že neúplná revizní zpráva vznikla v důsledku nevědomé nedbalosti, nikoliv nepřímého úmyslu (zdánlivě se tak argumentace obviněného týká subjektivní stránky), a že současně nevěděl, že revizní zpráva bude použita k získání licence, tak z pohledu zvolených konkrétních dovolacích námitek pouze vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, ke kterým dospěly na základě provedených důkazů a prosazuje své vlastní závěry a hodnocení důkazů. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. 120. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolacích námitek je vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu reagovaly, tedy zabývaly se jí (viz body 17-22 rozsudku soudu prvního stupně, body 13-18 usnesení soudu druhého stupně). V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná. 121. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr lze připustit, že do jisté míry je možno souhlasit s názorem obviněného, podle kterého v roce 2010 neexistoval ani v rámci odborné veřejnosti zcela jednotný názor na to, zda má revizní technik v rámci zpracování revizní zprávy nízkého napětí (dále jen „NN“) počítat fotovoltaické panely či nikoliv. Závěr, že úkolem revizního technika bylo ověření shody reálného stavu s projektovou dokumentací (včetně instalace fotovoltaických panelů), kontrola typů panelů, jejich počtů v porovnání s projektovou dokumentací a změření izolačního stavu řetězců panelů (tzv. stringů), kontrola uzemnění panelů v souladu s projektovou dokumentací a kontrola, že zapojené předměty nesou označení CE, byl vysloven až Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 2 As 313/2015, a to na podkladě znaleckého posudku Českého vysokého učení technického (ČVUT) ve spojení se znaleckým posudkem Vysokého učení technického (VUT). Vzhledem k odlišnosti stanovisek vědeckých institucí, ale obecně odborné veřejnosti v té době k tomu, co přesně bylo úkolem zpracovatele výchozí revizní zprávy NN, lze konstatovat, že otázka nezbytnosti počítání fotovoltaických panelů při vypracování výchozí revize NN mohla být v roce 2010 sporná. Samotný tento závěr však nelze prezentovat tak, že by sám o sobě vylučoval možnost, že by se obviněný mohl dopustit žalovaného trestného činu, kterým byl pravomocně uznán vinným. Při posuzování celé věci je nezbytné výchozí revizní zprávu NN a postup obviněného konfrontovat s provedenými důkazy. Předně nelze pominout, že svědek M. S. (v roce 2010 pracoval na ERÚ na odboru licencí) v hlavním líčení konaném dne 14. 10. 2019 uvedl, že před vydáním licence pro ně bylo důležité, co bylo předmětem revize, zda je zařízení z hlediska bezpečnosti schopné provozu a počet panelů. To bylo důležité pro udělení licence, neboť takto bylo možno zjistit instalovaný výkon provozovny. Svědek vypověděl, že počet panelů musel odpovídat vlastnickému vztahu, takže vyžadovali, aby v revizních zprávách tato informace byla (č. l. 349). Svědek rovněž uvedl, že ředitel odborů licencí požadoval po zaměstnancích, aby vyžadovali po žadatelích informaci o počtu FV panelů (viz výpověď na č. l. 3492). Pokud tedy ERÚ, konkrétně odbor licencí, v rozhodném období trval na tom, aby žadatelé o licenci předkládali výchozí revizní zprávu NN obsahující údaj o počtu panelů, pak se jednalo o důležitý údaj a tato skutečnost musela být obviněnému, jakožto zkušenému reviznímu technikovi a odborníkovi známa, neboť výchozí revizní zprávu NN bez tohoto údaje by ERÚ hodnotil jako nedostatečnou a žadatelé by jistě na revizního technika vypracovávající takovou revizní zprávu apelovali, aby zprávu o tento údaj doplnil. Ostatně, o tom, že dovolatel si byl nezbytnosti uvést údaj o počtu FV panelů do revizní zprávy vědom svědčí i fakt, že tento údaj do jím vypracované revizní zprávy výslovně zanesl (viz část B revizní zprávy v licenčním spise na č. l. 169 verte). I při respektu k obhajobě obviněného je třeba zdůraznit, že v dané věci není trestní odpovědnost obviněného založena na prostém závěru, že bylo jeho povinností v rámci revizní zprávy počítat FV panely, nýbrž zejména na věcném obsahu této zprávy. Pokud se totiž dovolatel v roce 2010 domníval, že výchozí revizní zpráva nemusí obsahovat údaj o počtu FV panelů, pak by obviněný tento údaj neměl důvod ve zprávě výslovně uvádět nebo by uvedl skutečný počet FV panelů v době jeho revize, popř. by uvedl, že FVE XY není dosud osazena všemi FV panely. Nad rámec tohoto závěru je nezbytné také akcentovat, že obviněný je, jak sám uvádí zkušený revizní technik (50 let praxe), takže si musel být vědom toho, jaké důsledky má jeho výchozí revizní zpráva nejen v licenčním řízení vedeném u ERÚ, ale nakonec i ve stavebním řízení, které muselo řízení o vydání licence časově předcházet, když právě výchozí revizní zpráva NN byla jedním s nezbytných podkladů pro vydání kolaudačního souhlasu (viz výpověď spoluobviněného K. S.), bez kterého by nemohla být vůbec licence ERÚ vydána. Jinak řečeno, obviněnému muselo být zřejmé, že bez jeho výchozí revizní zprávy NN, která musela prokazovat bezpečnost všech instalovaných FV panelů, by nemohl být vydán ani kolaudační souhlas a bez tohoto by nemohlo být ani zvažováno vydání licence pro podnikání v energetických zařízeních pro právnické osoby. Navíc je třeba odkázat na výpověď svědka S., ze které je zřejmé, že fakticky muselo být v revizní zprávě uveden počet FV panelů. 122. Z pohledu argumentace dovolatele Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné uvést, že z revizní zprávy není evidentní, že by obviněný údaj o počtu FV panelů převzal z technické zprávy. Naopak celá zpráva vytváří záměrně dojem, že údaj o počtu, druhu a celkovém výkonu FV panelů byl zjištěn revizním technikem, tedy zpracovatelem revizní zprávy, což byl právě obviněný. Ve zprávě o výchozí revizi elektrického zařízení NN (č. l. 434 a násl.) je výslovně uvedeno, že předmětem revize je NN elektrická instalace FVE XY s tím, že přesný rozsah revidovaného elektrického zařízení je uveden dále v popisu v kapitole B. Jinak řečeno, tato revizní zpráva v části A odkazuje z pohledu předmětu revize na část B, ve které je uveden přesný rozsah revidovaného zařízení. Z části B revizní zprávy (technické údaje o zařízení) pak vyplývá, že zpráva reviduje rozvody od 15.825 ks panelů LDK 230p a 4 ks technologických kontejnerů TK 1, TK 2, TK 3 a TK 4. Z dikce této pasáže je zcela zjevný text, že „[s]olární panely jsou umístěny na pevných FeZN konstrukcích v řadách.“ (…) „[n]a oploceném pozemku určeném pro výstavu FVE je umístěno celkem 15 825 kusů fotovoltaických panelů o celkovém výkonu 3,64 MWp.“ Revizní zpráva nepochybně vyznívá tak, že revizní technik kontroloval skutečný počet FV panelů, a navozuje dojem o celkové dokončenosti FVE XY Z pohledu námitek dovolatele je nutno uvést, že ani samotný obviněný, jestliže se (jak tvrdí) v době provedení výchozí revize NN domníval, že počet FV panelů není pro provedení revize rozhodný, nedokázal logicky vysvětlit, proč formuloval předmět revizní zprávy výše uvedeným způsobem a dokonce výslovně odkázal na část B z pohledu předmětu revize. 123. Ve vztahu k argumentaci dovolatele, podle které nerevidoval celou elektrárnu, ale pouze to, co bylo objednáno a co bylo předmětem posuzované revizní zprávy, tj. nízkonapěťovou elektrickou instalaci kabelů této elektrárny, lze uvést následující. Z pohledu námitek obviněného je třeba akcentovat, že v dané věci není pochyb o tom, že dovolatel měl provést revizi NN. V tomto směru je třeba poukázat i na výpověď svědka M. (zástupce společnosti L.), který vypověděl, že obviněný prováděl finální revizi NN. Zde je třeba uvést, že ostatně ani jeden ze soudů nižších stupňů netvrdí, že by dovolatel měl vyhotovovat i revizní zprávu na vysokonapěťovou část. V dané věci ani dovolací soud nezpochybňuje, že se jednalo o výchozí revizi nízkonapěťové elektrické instalace FVE XY, přičemž ve zprávě bylo deklarováno, že jde o celkový posudek se závěrem, že elektrické zařízení je z hlediska bezpečnosti schopné provozu. Není tedy pochyb o tom, že se mělo jednat o revizi NN celé FVE XY a že výchozí revizní zpráva NN záměrně vyvolává dojem, že celá FVE XY byla v době výchozí revize nízkého napětí dokončena, tedy osazena 15.825 FV panely. Závěry soudů, podle kterých obviněný měl revidovat nízkonapěťovou část FVE XY jsou tak zcela v souladu s tvrzením obviněného ohledně toho, co měl revidovat. 124. Obviněný se rovněž snaží svou argumentací naznačit, že jím vypracovaná revize NN měla být pouze dílčí revize. Jedná se o argumentaci, kterou se již zabýval soud prvního stupně a řádně se s ní vypořádal a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy zcela odkazuje (viz body 18-20 rozsudku soudu prvního stupně). Nad rámec tohoto závěru je třeba zdůraznit, že tato obhajoba obviněného je nakonec v rozporu s výpovědí svědka M., který potvrdil, že si u obviněného objednali finální revizi NN, nikoliv dílčí revizi, což by bylo i nelogické, když předmětná výchozí revize NN byla nutná nejen pro licenční řízení u ERÚ, ale i nezbytným podkladem v rámci stavebního řízení pro vydání kolaudačního souhlasu. Navíc je třeba akcentovat, že ze samotné revizní zprávy je zjevný opak. Již v hlavičce tohoto dokumentu je uveden údaj: „Zpráva o výchozí revizi“ (č. l. 434 a násl.). Co se rozumí pojmem výchozí revize, upravuje technická norma ČSN 33 1500, která je základní normou pro provádění revizí elektrických zařízení a zařízení pro ochranu před účinky atmosférické a statické elektřiny (podle které měl provádět revizi i obviněný Z. W. ) a kterou nepochybně dovolatel jako velmi zkušený revizní technik znal . Podle této normy je výchozí revizí elektroinstalace první revize provedená po dokončení elektroinstalace nutná k předání díla a zahájení využívání elektroinstalace. Proto nelze argumentaci dovolatele přisvědčit. 125. Z pohledu dovolací argumentace obviněného je třeba uvést, že pro posouzení věci je stěžejní, že z výchozí revizní zprávy NN vypracované obviněným, která byla předložena v licenčním řízení (ale i v řízení o vydání kolaudačního souhlasu k prokázání bezpečnosti stavby) k prokázání technických předpokladů FVE XY vyplynulo, že tato záměrně vyvolávala dojem o kompletnosti provedené revize na nízkonapěťovou část celé elektrárny. Z žádné části vypracované revizní zprávy dovolatele se nepodává, že se má jednat o dílčí revizní zprávu (v samotné hlavičce je údaj o výchozí revizi nikoliv dílčí revizi, a současně z předmětu revizní zprávy není patrný údaj o dílčí revizi NN rozvodů), případně že kontrolované elektrické zařízení není kompletní, není dokončeno nebo že by na revizi měla navazovat nějaká další „konečná“ revize nízkonapěťové části elektrárny. Naopak, je zde údaj o celkovém posudku se závěrem, že elektrické zařízení je z hlediska bezpečnosti schopné provozu. Ve zprávě revizní technik výslovně konstatuje, že revize řeší rozvody NN od 15.825 ks panelů LDK 230p a 4 ks technologických kontejnerů TK 1, TK 2, TK 3 a TK 4. Solární panely jsou umístěny na pevných FV ZN konstrukcích v řadách, kdy obdobné údaje o počtech kusů FV panelů jsou rovněž na straně 3 této zprávy. Obviněný ve zprávě popsal i uchycení panelů na ocelové konstrukci, propojení konstrukce pro panely, společné uzemňovací soustavy způsobem, o kterém nelze mít pochyb, že technik konstatuje, jakým způsobem jsou do jednotlivých inventorů připojeny FV panely v konkrétním počtu kusů. V závěru revizní zprávy obviněný uvedl, že postup prováděné revize byl stanoven tak, aby prohlídkou a zkoušením byl ověřen stav elektrického zařízení z hlediska základních požadavků bezpečnosti. Není tedy pochyb o tom, že způsob, jakým je tato revizní zpráva koncipována měl jednoznačně vyvolat dojem, že popisuje revizi kompletní elektroinstalace a napojení rozvodů FVE a že celá FVE v její nízkonapěťové části je schopná bezpečného provozu, bez toho, že by bylo nutno bezpečnost elektrárny před uvedením do provozu ověřovat nějakou další zprávou o výchozí revizi. Lze tedy uzavřít, že vyhodnocení výchozí revizní zprávy NN vypracované obviněným soudy nižších stupňů (viz bod 22 rozsudku soudu prvního stupně, bod 13 usnesení soudu druhého stupně) tak bylo zcela správné, logické a postrádá znaky libovůle či svévole. 126. Stran tvrzení obviněného o neprokázání, že elektroinstalace, na které byla podle obsahu revizní zprávy prováděna měření, se v době provedení revize nenacházela na místě a že by tedy provedení měření byla pouze předstírána, odkazuje v tomto směru dovolací soud především na precizní odůvodnění soudů nižších stupňů (viz bod 22 rozsudku soudu prvního stupně, bod 13 usnesení soudu druhého stupně), když soudy jen vyslovily určité pochybnosti o tom, zda vůbec obviněný na FVE XY revizi prováděl a to právě z pohledu dalších provedených důkazů (viz např. zápisy ve stavebním deníku), netvrdí ovšem toto kategoricky, byť se jistým způsobem tento závěr skutečně nabízí. Nadto Nejvyšší soud musí konstatovat, že obviněnému není podle skutkových zjištění kladeno za vinu, že by snad žádné měření na FVE XY neprováděl, nýbrž že jeho revizní zpráva byla koncipována tak, aby záměrně vyvolávala dojem o kompletnosti provedené revize na nízkonapěťovou část celé elektrárny. Jinak vyjádřeno, že z obsahu jeho revizní zprávy vyplývalo, že FVE XY v době revize provedené obviněným byla již zcela osazena FV panely a z hlediska revize nízkého napětí odpovídala požadavků na bezpečný provoz. Zde je třeba akcentovat, že v dané věci není na základě provedených důkazů (např. fotodokumentace na č. l. 494, 501, 888 a násl., č. l. 1380 a násl., protokol o závěrečné kontrolní prohlídce na č. l. 469, satelitní snímky na č. l. 1206, stavební deník společnosti A. B. C. na č. l. 1217-1260, výpověď svědka V. V. na č. l. 3505-3506, výpověď svědka L. F. na č. l. 3499-3501, výpověď svědka P. H. na č. l. 3511-3515, ale i výpověď spoluobviněného K. S. aj.) pochyb o tom, že v době, kdy měla být revize obviněným prováděna, FVE XY nebyla dokončena a ani nemohla, což bylo tzv. na první pohled viditelné, neboť na stavbě prokazatelně chybělo 8 599 ks FV panelů a tyto ani nebyly dodány (viz stavební deník). Chyběla tak více než polovina FV panelů z celkového počtu 15 824 kusů FV panelů, který tento dovolatel deklaroval ve své výchozí revizní zprávě. Z uvedených důkazů se dále podává, že ke dni 3. 11. 2010 nestály ani některé kovové konstrukce. Z příslušné fotodokumentace a satelitních snímků je jednoznačné, že FVE XY byla z více jak poloviny nedokončená v době provádění výchozí revize obviněným, když stav nedokončenosti je patrný pouhým okem i pro laika. Odborník s tak bohatými zkušenostmi, jaké měl obviněný, tento stav nemohl přehlédnout. Nedokončenost stavby dokonce i ke dni 31. 12. 2010 potvrzuje i stavební deník vedený V. V., do kterého byl zanesen údaj o ukončení prací k tomuto datu, z důvodu absence panelů, a tudíž v pracích nemohli pokračovat. Předmětné důkazy byly podrobně rozebrány ve výše uvedených pasážích odůvodnění soudů nižších stupňů, přičemž Nejvyšší soud se s těmito závěry plně ztotožnil. Uvedené svědčí o tom, že obviněný musel být srozuměn s tím, že jím vypracovaná revizní zpráva ze dne 2. 11. 2010 obsahuje záměrně nepravdivé informace. Námitku o neúplnosti, nikoliv nepravdivosti revizní zprávy tak nelze akceptovat. Navíc skutečně nelze pominout, že obviněný opakovaně vypověděl, že u FVE XY byla revize dokončena, že všechny FV panely byly na místě, což se evidentně nezakládá na pravdě a vzhledem k stavu nedokončenosti FVE XY by si této skutečnosti musel obviněný tzv. na první pohled všimnout. Právě množství chybějících FV panelů vylučuje, že by se ze strany obviněného jednalo o pouhý omyl (chyběla více než polovina FV panelů). Pokud se obviněný dovolává svědectví M. a že tento svědek potvrdil, že na stavbě pracoval několik dní, z čehož dovozuje, že skutečně revizi prováděl několik dní, tak obviněný zcela pomíjí, že výpověď tohoto svědka soudy nižších stupňů nepovažovaly za zcela věrohodnou, když poukazovaly na evidentní rozpory jeho výpovědi s ostatními provedenými důkazy (např. satelitní snímky, fotodokumentace, stavení deník společnosti A. B. C.). Za takové situace lze jen stěží jeho výpověď hodnotit jako věrohodnou, nýbrž je třeba k ní přistupovat velmi obezřetně a vycházet z ní jen v těch částech, které jsou v souladu s dalšími provedenými důkazy, které považovaly soudy za věrohodné, jinak řečeno, podporují jí. 127. Ohledně tvrzení dovolatele, že jeho revizní zpráva byla toliko neúplná, nikoliv nepravdivá, když následně na základě tohoto tvrzení se snaží naznačit, že by mohl jednat maximálně v nevědomé nedbalosti, je třeba především uvést, že se jedná o námitku do hodnocení důkazů. Obviněný totiž fakticky setrvává na svojí obhajobě, že jeho revizní zpráva byla toliko neúplná. Z pohledu této argumentace považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat na předchozí úvahy týkající se toho, zda se jednalo o zprávu neúplnou či záměrně zkreslenou. Nadto je nezbytné opětovně zdůraznit, že skutečně nelze pominout, že jak sám dovolatel připouští je odborníkem, dlouhodobě činným v oblasti revizí elektrických zařízení (50 let). Jako odborně erudovaná osoba tedy musel vědět, že jaký význam má výchozí revizní zpráva NN jednak v rámci stavebního řízení, jednak v řízení o udělení licence k výrobě elektrické energie z FVE, když v obou řízeních bylo nezbytné kromě jiných skutečnosti prokázat bezpečnost FVE a její dokončenost. Je zcela nemožné, aby se domníval, že samotná výchozí revize se vyhotovuje a vypracovává jen pro účely provozovatele elektrárny, takže mu muselo být zřejmé, že tuto potřebuje pro další řízení, aby mohla být FVE XY provozována jednak z hlediska stavebních předpisů (získání kolaudačního souhlasu), jednak aby mohla získat licenci od ERÚ k dodávkám elektrické energie. Obecně je také třeba akcentovat, že v předmětné době se problematika FVE probírala v tisku, byla předmětem určité společenské debaty, přičemž bylo také všeobecně známo, že dojde ke změně výkupní ceny elektrické energie z tzv. solárních elektráren k určitému datu. V tomto směru je třeba zdůraznit, že samotný obviněný byl dlouholetý revizní technik, takže mu muselo být zřejmé, k čemu primárně revize NN slouží a jaký je jejich smysl a účel. Jinak vyjádřeno, obviněný si s ohledem na své mnohaleté zkušenosti musel být vědom toho, že revizní zpráva bude sloužit jako doklad k prokázání bezpečnosti elektrárny alespoň v nějakém řízení, přičemž vzhledem k tomu, že se jednalo o FVE, musel být srozuměn s tím, že se bude jednat o řízení o vydání licence pro ERÚ a musela mu být důležitost této zprávy zřejmá, zejména z pohledu její správnosti a úplnosti. 128. Lze uzavřít, že za situace, kdy dovolatel jednoznačně věděl, resp. musel si toho být vědom, že do výchozí revizní zprávy NN uvedl nepravdivé informace, které záměrně vyvolávaly dojem o úplné dokončenosti FVE XY a současně si byl vědom toho, že revizní zpráva bude sloužit jako dokument k prokázání skutečností v ní uvedených v řízení týkající se fotovoltaické elektrárny, lze ve vztahu k subjektivní stránce dospět přinejmenším k závěru o zavinění v nepřímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný totiž byl jednoznačně srozuměn s tím, že vytvořením výchozí revizní zprávy obsahující nepravdivé skutečnosti může napomoci provozovateli elektrárny, aby za pomoci této revizní zprávy uvedl jednak stavební úřad, jednak ERÚ v omyl ohledně dokončenosti FVE a její celkové bezpečnosti. V daných souvislostech proto není ani tak důležité, zda měl obviněný detailní vědomosti o licenčním řízení a jeho podmínkách. Stěžejní je, že vydal výchozí revizí zprávu (u které byla presumována správnost) obsahující nepravdivé údaje a musel si být vědom toho, že zpráva bude objednatelem zprávy dále předkládána v nějakém správním řízení. 129. Stran argumentace týkající se existence druhé revizní zprávy ze dne 10. 12. 2010, když podle dovolatele oba soudy nižších stupňů existenci této revizní zprávy záměrně ignorovaly a nezabývaly se jí, má dovolací soud za to, že toto neodpovídá skutečnosti, byť lze připustit, že na tuto zprávu mohly soudy nižších stupňů reagovat podrobněji. Předně je třeba uvést, že z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (viz bod 32 rozsudku) je patrné hodnocení Zprávy o doplňující revizi elektrického zařízení ze dne 10. 12. 2010 tímto soudem, když z jeho hodnocení je nepochybné, že dospěl k závěru, že zpráva je kompletním padělkem a že nebylo prokázáno, že by jí vyhotovil právě dovolatel. Soud proto tuto zprávu o doplňující revizi nezahrnul do skutkového děje ať už ve vztahu k obviněnému Z. W. nebo obviněnému Z. V. Z pohledu námitek obviněného, který namítá, že není jasné, která revizní zpráva sloužila jako podklad pro vydání licence, Nejvyšší soud pokládá za vhodné uvést, že obviněný zcela pomíjí, že padělaná zpráva ze dne 10. 12. 2020 netvrdila, že revize NN se týká všech FV panelů, nýbrž výslovně zmiňovala, že se týká 7 200 ks FV panelů, které měly být nově osazeny po reklamaci původních FV. Z uvedeného je tedy nepochybné, že padělaná revizní zpráva netvrdí ani nepředstírá, že se týká revize všech FV panelů, tedy 15.824 ks nýbrž pouze jejich části. Lze tedy uzavřít, že samotná padělaná revizní zpráva ze dne 10. 12. 2010 by jako podklad pro licenční řízení nestačila, k získání licence byly důležité obě revizní zprávy, ale zejména právě revizní zpráva, kterou vypracoval právě dovolatel a ze které se podávalo, že ke dni 2. 11. 2010 byla z pohledu revize NN FVE XY zcela dokončena, tedy osazena všemi FV panely. Jinak řečeno, příčinná souvislost mezi jednáním dovolatele a způsobeným následkem se nepřerušila, jestliže k jeho jednání přistoupila další skutečnost (revizní zpráva ze dne 10. 12. 2010), která spolupůsobila při vzniku následku (udělení licence a vzniku škody), neboť bez jednání dovolatele by k následku nemohlo dojít (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 4 Tdo 882/2019). V tomto směru je také třeba odkázat na výpověď svědka S. týkající se toho, jaký postup ERÚ zvolilo, pokud by ve výchozí revizní zprávě byla disproporce mezi počtem FV panelů podle stavebně technické dokumentace a podle revizní zprávy (blíže viz bod 121 tohoto rozhodnutí). 130. Nad rámec uvedeného je také třeba uvést, že z provedených důkazů není pochyb o tom, že součástí předpokladů pro vydání licence k provozování FVE byla výchozí revizní zpráva týkající se NN, když na ERÚ vždy požadovali revizní zprávu týkající se nízkého napětí (blíže viz výpověď svědka M. S. u hlavního líčení dne 14. 10. 2019), když revize vysokého napětí je nezajímala. Z uvedeného je patrné, že revizní zpráva vypracovaná obviněným jednoznačně sloužila jako podklad pro vydání licence a byla nepochybně důležitým listinným důkazem. 131. Pokud dovolatel naznačuje, že ve věci existují opomenuté důkazy, konkrétně odborné vyjádření P. M. tak k tomu považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést následující. Opomenuté důkazy, jsou kategorií důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny). O opomenuté důkazy se jedná i za procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09). 132. Předně je třeba zdůraznit, že ze spisového materiálu se podává, že odborné vyjádření P. M. bylo provedeno v hlavním líčení konaném dne 11. 12. 2019, když bylo soudem prvního stupně podle §213 odst. 1 tr. ř. předloženo procesním stranám k nahlédnutí (č. l. 3528 verte). Byť skutečně soud prvního stupně tento důkaz následně ve svém rozhodnutí explicitně neposuzoval, tak nezůstal soudy opomenut, neboť soud druhého stupně jeho hodnocení zahrnul do odůvodnění svého usnesení (viz bod 14 usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2020). Pokud dovolatel namítá, že před soudem druhého stupně navrhoval vyslechnutí M., pak se toto tvrzení nezakládá na pravdě. Z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 10. 11. 2020 je zjevné, stejně jako ze zvukového záznamu tohoto veřejného zasedání, konkrétně v čase 1 hod. 27 min. (CD na č. l. 3959), že obviněný navrhoval doplnění dokazování přečtením odborného vyjádření M. a tabulku předloženou u veřejného zasedání (č. l. 3957), přičemž o těchto důkazních návrzích bylo soudem druhého stupně rozhodnuto tak, že byly zamítnuty (č. l. 3957 verte). Soud druhého stupně ve svém odůvodnění současně dostatečně zdůvodnil, proč návrhům na provedení dokazování nevyhověl (viz bod 10 usnesení). Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že se v projednávané věci nejedná o opomenuté důkazy, přičemž nebyl zjištěn ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, a proto nebylo žádného objektivního důvodu pro pochybnosti o správnosti napadeného rozhodnutí [srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405); ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08 (N 103/53 SbNU 293); ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407), či usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04], když se soud druhého stupně s důkazními návrhy obviněného v potřebném a nezbytném rozsahu vypořádal (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 339/14, či ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. III. ÚS 1432/11). 133. Nadto lze dodat, že z argumentace obviněného ani není patrná námitka opomenutých důkazů, ale dovolatel v podstatě pouze vyjadřuje svou nespokojenost se způsobem, jakým se soud druhého stupně vypořádal s tímto důkazem. Námitka obviněného tak fakticky směřuje do hodnocení důkazů. 134. Stran výše způsobené škody obviněný nesouhlasí s argumentací soudu druhého stupně, když tento nijak nereagoval na v odvolání označenou judikaturu týkající se výše způsobené škody a na zákon, aniž by blíže specifikoval na jaký zákon. Lze mít za to, že obviněný odkazuje fakticky na svoji argumentaci obsaženou ve svém předchozím podání (odvolání). Zde je na místě ovšem uvést, pokud obviněný odkazuje na své předchozí podání, konkrétně na odvolání a argumenty v něm uvedené, nebylo možno k tomu přihlížet, neboť Nejvyšší soud se může v rámci řízení o dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz například na předchozí podání apod. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012). Bez ohledu na uvedené se však dovolací soud k výši škody a způsobu jejího stanovení v posuzované věci níže vyjádří, neboť námitku týkající se výše škody uplatnil ve svém dovolání i spoluobviněný Z. V. (k tomu viz body č. 167-180 tohoto rozhodnutí). 135. Pokud obviněný dále velmi stručně odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 3 Tdo 990/2018, ve vztahu k posouzení věrohodnosti revizní zprávy, odkazuje Nejvyšší soud na své předchozí úvahy stran výchozí revizní zprávy NN, kterou vypravoval dovolatel a co z ní vyplývá a z jakých důvodů ji je nutno považovat za záměrně nepravdivou (blíže viz body 121-123 tohoto rozhodnutí ). B) Dovolání obviněného K. S. 136. Dovolatel naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 dovozuje ze skutečnosti, že soud prvního stupně nesprávně aplikoval ustanovení stavebního zákona, když mu přičetl k tíži výkon pravomoci v rozporu s ustanovením §122 odst. 3, odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., přičemž jeho jednání vztáhl ke znění ustanovení, jež se stalo součástí právního řádu až na základě novely č. 169/2018 Sb. Naplnění citovaného dovolacího důvodu dále spatřuje v tom, že popis skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně v části týkající se jeho osoby neobsahuje znaky subjektivní stránky trestného činu podle §329 tr. zákoníku, tzv. druhého úmyslu, dále v existenci tzv. opomenutých důkazů a porušení zásady subsidiarity trestní represe. 137. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný uplatnil námitky rozhodující měrou právně relevantním způsobem, neboť za ty lze považovat argumentaci týkající se nesprávné aplikace ustanovení stavebního zákona, vyjádření subjektivní stránky v popisu skutkové věty výroku rozsudku a porušení zásady subsidiarity trestní represe. Námitka opomenutých důkazů byla v době podání dovolání čistě procesního charakteru a vztahovala se k rozsahu dokazování, a jako taková nespadala pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 (s jistými výjimkami), ani pod jiný ze zákonných dovolacích důvodů. Zde je třeba pro jistou přesnost uvést, že od 1. 1. 2022 je tato námitka za jistým předpokladů podřaditelná pod nově formulovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto se Nejvyšší soud k této námitce z hlediska nyní platné právní úpravy dovolacích důvodů, ale i s přihlédnutím zásadě zachování spravedlivého procesu vyjádří. 138. Předně lze bez jakýchkoliv pochybností přisvědčit námitce dovolatele, podle které soud prvního stupně použil ve skutkové větě nesprávné znění stavebního zákona z hlediska jeho časové působnosti, když výslovně uvedl, že: „…vykonal svoji pravomoc v rozporu s ustanovením §122 odst. 3, odst. 5 zák. č. 183/2006 Sb. o územním plánování a stavebním řádu ve znění pozdějších předpisů…“. Prvostupňový soud totiž nespecifikoval, v jakém znění měl obviněný uvedené ustanovení stavebního zákona porušit. Zde je třeba uvést, že zásadně platí, že pokud není ve výroku soudu uvedeno číslo zákona, pod nímž byl publikován ve Sbírce zákonů, tak platí, že byl v dané trestní věci aplikován zákon účinný v době, kdy soud ve věci rozhodl (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 6 Tdo 1444/2003). Tomuto závěru také odpovídá skutečnost, že soud prvního stupně v popisu skutku výslovně citoval odstavec 3, ale i odstavec 5 příslušného ustanovení stavebního zákona a slovně vyjádřil jako podmínku vydání kolaudačního souhlasu úplnost a dokončenost stavby, přičemž v případě opačném, při nesplnění podmínek pro vydání kolaudačního souhlasu, uvedl postup dle §122 odst. 5 v aktuálním znění stavebního zákona, který spočívá v nutnosti zahájit kolaudační řízení vedoucí k odstranění závad, čímž dal nepochybně najevo, že ve skutkové větě reálně použil znění stavebního zákona po novelizaci zákonem č. 225/2017 Sb. (tj. znění stavebního zákona účinného od 1. 12. 2018). Následně však v odůvodnění rozsudku (viz bod 26 rozsudku soudu prvního stupně) již explicitně vztáhl porušení povinností obviněného S. k ustanovení §122 odst. 3, odst. 5 stavebního zákona, v jeho znění účinném do 31. 12. 2010, jež rovněž cituje, kdy z citace je patrné, že soud skutečně měl na mysli znění tohoto ustanovení účinné v době rozhodování obviněného, když výslovně odkazuje na povinnost vydat rozhodnutí, kterým užívání stavby stavební úřad zakáže. 139. Podle §122 odst. 3 stavebního zákona účinném v době spáchání skutku (pozn. úprava kterou soud prvního stupně použil v odůvodnění svého rozhodnutí) stavební úřad při závěrečné kontrolní prohlídce zejména zkoumá , zda byla stavba provedena v souladu s ohlášením stavebnímu úřadu, podle vydaného stavebního povolení a ověřené projektové dokumentace a zda jsou dodrženy obecné požadavky na výstavbu, včetně bezbariérového užívání stavby, pokud je právním předpisem vyžadováno. Dále zkoumá, zda skutečné provedení stavby nebo její užívání nebude ohrožovat život a veřejné zdraví, život a zdraví zvířat, bezpečnost anebo životní prostředí. Jestliže stavební úřad nezjistil závady bránící bezpečnému užívání stavby nebo rozpor se závaznými stanovisky podle odstavce 1, vydal do 15 dnů ode dne provedení závěrečné kontrolní prohlídky kolaudační souhlas, který byl dokladem o povoleném účelu užívání stavby. Kolaudační souhlas nebyl správním rozhodnutím. Na toto citované ustanovení navazoval odstavec 4, jež v daném znění zní: Jsou-li na stavbě zjištěny závady bránící jejímu bezpečnému užívání nebo rozpor se závaznými stanovisky podle odstavce 1, stavební úřad kolaudační souhlas nevydá a rozhodnutím, které je prvním úkonem v řízení, užívání stavby zakáže ; účastníkem řízení je stavebník, vlastník stavby, popřípadě budoucí uživatel stavby. Odvolání proti rozhodnutí nemá odkladný účinek. Stavebník oznámí písemně odstranění nedostatků stavebnímu úřadu, který po ověření, že oznámení odpovídá skutečnosti, vydá kolaudační souhlas do 15 dnů ode dne, kdy mu došlo oznámení stavebníka. Podle odstavce 5 tohoto ustanovení pak stavebník mohl doložit žádost o vydání kolaudačního souhlasu podle odstavce 1 též odborným posudkem (certifikátem) autorizovaného inspektora. V takovém případě mohl stavební úřad upustit od závěrečné kontrolní prohlídky stavby a vydat kolaudační souhlas na základě tohoto posudku. 140. Podle §122 odst. 3 stavebního zákona ve znění účinném do 31. 8. 2018 (pozn. úprava, kterou soud použil ve skutkové větě rozsudku) , je-li žádost o kolaudační souhlas úplná a dokončená stavba , popřípadě část stavby schopná samostatného užívání, je v souladu s povolením stavby a dokumentací, nebo ověřenou projektovou dokumentací, v souladu se stanovisky nebo závaznými stanovisky, popřípadě rozhodnutími dotčených orgánů, byla-li vydána podle zvláštních právních předpisů, jsou dodrženy obecné požadavky na výstavbu a skutečné provedení stavby nebo její užívání nebude ohrožovat život a veřejné zdraví, život nebo zdraví zvířat, bezpečnost anebo životní prostředí, stavební úřad vydá do 15 dnů ode dne provedení závěrečné kontrolní prohlídky kolaudační souhlas, který je dokladem o povoleném účelu užívání stavby. Podle odstavce 5 dojde-li stavební úřad k závěru, že žádost není úplná nebo nejsou splněny podmínky pro vydání kolaudačního souhlasu, rozhodne usnesením o provedení kolaudačního řízení; toto usnesení se oznamuje pouze stavebníkovi a nelze se proti němu odvolat. Právní mocí usnesení je zahájeno kolaudační řízení . Žádost o kolaudační souhlas se považuje za žádost o vydání kolaudačního rozhodnutí; pokud je to pro posouzení záměru nezbytné, vyzve stavební úřad žadatele k doplnění žádosti. Na tomto místě se sluší poznamenat, že uvedené znění ustanovení §122 odst. 3, odst. 5 stavebního zákona účinné do 31. 8. 2018 bylo do stavebního zákona zakomponováno novelou č. 225/2017 Sb., nikoliv jak namítá dovolatel novelizaci zákonem č. 169/2018 Sb., která sice přinesla drobné změny stavebního zákona, nicméně tyto se netýkaly úpravy kolaudačního souhlasu ani kolaudačního řízení. Obviněný tedy měl pravděpodobně na mysli novelu stavebního zákona č. 225/2017 Sb. Pro jistou přesnost považuje Nejvyšší soud ještě za vhodné uvést, že v době rozhodování soudu prvního stupně byl účinný stavební zákona ve znění novely č. 312/2019 Sb., kdy ovšem znění §122 stavebního zákona bylo totožné se zněním zákona č. 225/2017 Sb. 141. Zde je třeba na místě zdůraznit, že obviněný námitku nesprávné aplikace znění stavebního zákona uplatnil již v podaném odvolání. Proto se touto námitkou zabýval soud druhého stupně. Tento obviněnému přisvědčil, když výslovně uvedl, že prvostupňový soud měl vycházet ze stavebního zákona č. 183/2006 Sb., ve znění zákona č. 424/2010 Sb. (viz bod 24 rozsudku soudu druhého stupně). Konstatoval však, že s ohledem na absenci odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného a na zásadu zákaz reformace in peius nemohl zasáhnout do skutkových zjištění soudu prvního stupně, neboť by takový postup mohl v konečném důsledku vyznít v neprospěch obviněného. Soud druhého stupně totiž považoval právní úpravu účinnou v době rozhodování obviněného o vydání kolaudačního souhlasu za přísnější, když v případě nevydání kolaudačního souhlasu by bylo nutno vždy užívání stavby zakázat (na rozdíl od aktuální právní úpravy, podle které by na nevydání kolaudačního souhlasu tzv. rovnou navazovalo kolaudační řízení). Přestože odvolací soud vyhodnotil jako přiléhavější porušení výkonu pravomoci obviněného S. v rozporu s §122 odst. 3, odst. 4, odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., znění účinném do 29. 12. 2010 (tedy ve znění tehdy reálně existujícího předpisu), nešlo podle jeho závěru vzhledem k tomu, že stavební úřad byl vždy povinen, tedy ať podle právní úpravy platné v době rozhodování obviněného, tak právní úpravy stavebního zákona platné v době rozhodování soudu prvního stupně, přezkoumat stavbu, zejména co do souladu se stavebním ohlášením, s projektovou dokumentací a dodržením obecných požadavků na výstavbu, o podstatné pochybení, které by odůvodňovalo postup podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. a pochybení, které by mohlo mít vliv na věcnou správnost rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatel však s takovýmto postupem soudu druhého stupně nesouhlasí, neboť považuje vydání rozhodnutí stavebního úřadu o zákazu užívání stavby za duplicitní, když §119 stavebního zákona v dřívějším i pozdějším znění podmiňovala užívání stavby kolaudačním souhlasem, a proto stále namítá nesprávné znění stavebního zákona ve skutkové větě z hlediska jeho časové působnosti. 142. Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že pro naplnění znaku přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spočívajícího ve „[v]ýkonu pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu“ se vyžaduje, aby pachatel porušil konkrétní povinnost uloženou mu podle konkrétního zákona nebo právní normy na podkladě zákona vydané. Pachatel jedná úmyslně aktivně v rozporu s takovou právní normou anebo úmyslně konkrétní právní normu obchází. Přitom je třeba vždy zjistit konkrétní způsob porušení povinnosti a toto zjištění uvést v popisu rozhodných skutkových okolností v tzv. skutkové větě. Takové zjištění je totiž významné pro závěr, zda jednání obviněného naplnilo znak „výkon pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 8 Tdo 167/2010). Tedy do skutkové věty výroku o vině je u tohoto trestného činu vždy nezbytné uvést konkrétní ustanovení právního předpisu, které měl obviněný svým jednáním porušit, neboť odkaz na takové ustanovení v odůvodnění rozsudku není dostačující (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1432/2012, dále viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 6 Tdo 186/2016). S ohledem na výše uvedené je proto v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně odkaz na porušení povinnosti obviněného S. ve správném znění nedostatečný a je proto nezbytné posoudit skutkovou větu, tedy zda tato vyjadřuje konkrétní způsob porušení povinnosti obviněného způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. 143. Dovolatel opírá svou argumentaci o ustanovení §119 stavebního zákona. Lze konstatovat, že toto ustanovení nezaznamenalo v průběhu času žádných podstatných změn. Uvedené ustanovení vždy obsahovalo pravidlo, že lze užívat pouze dokončenou stavbu, rozdělovalo stavby stran nezbytnosti povolování na dvě kategorie (stavby nevyžadující kolaudační souhlas, oznámení záměru o užívání stavby stavebnímu úřadu a stavby, jejichž užívání je podmíněno oznámením záměru o užívání stavby nebo kolaudačním souhlasem). Jak podle právní úpravy platné v době spáchání činu, tak i podle novelizace stavebního zákona č. 225/2017 Sb., platilo, že při závěrečné kontrolní prohlídce byl tak obviněný S. povinen zkoumat stavbu ve stejném rozsahu. Zde je na místě odkázat na ustanovení §133 stavebního zákona upravující kontrolní prohlídku stavby, které se beze zbytku vztahuje i na závěrečnou kontrolní prohlídku stavby, kdy znění tohoto ustanovení nedoznalo z hlediska svého obsahu a smyslu tohoto institutu nijakých podstatných změn. Obecně cílem kontrolní prohlídky bylo sledovat „zejména, zda jsou dodržována jeho rozhodnutí či opatření týkající se stavby, zda je stavba prováděna technicky správně a zda není ohrožován život a zdraví osob nebo zvířat a není ohrožováno životní prostředí.“ (HEGENBART, M., SAKAŘ, B. a kol. Stavební zákon . 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 327). Podle §133 odst. 2 stavebního zákona při kontrolní prohlídce stavební úřad musí a musel zjišťovat zejména „a) dodržení rozhodnutí nebo jiného opatření stavebního úřadu týkajícího se stavby anebo pozemku, b) zda je stavba prováděna technicky správně a v náležité kvalitě, popřípadě použití stanovených stavebních výrobků, materiálů a konstrukcí, c) stavebně technický stav stavby, zda není ohrožován život a zdraví osob nebo zvířat, bezpečnost anebo životní prostředí, d) zda prováděním nebo provozem stavby není nad přípustnou míru obtěžováno její okolí, jsou prováděny předepsané zkoušky a měření, e) zda stavebník plní povinnosti vyplývající z §152, f) zda je stavba užívána jen k povolenému účelu a stanoveným způsobem, g) zda je řádně prováděna údržba stavby, h) zda je zajištěna bezpečnost při odstraňování stavby.“ Samotná kontrolní prohlídka podle §133 odst. 3 stavebního zákona pak probíhala na podkladě ověřené projektové dokumentace, popřípadě dokumentace zpracované do úrovně dokumentace pro provedení stavby. Zde je třeba zdůraznit, že porušení zákonné povinnosti podle jiného právního předpisu je u dovolatele dovozováno z toho, že obviněný v rozporu se stavebním zákonem, po provedení závěrečné kontrolní prohlídce, porušil ustanovením §122 stavebního zákona a vydal kolaudační souhlas, ačkoliv pro tento postup nebyly splněny zákonné předpoklady, přičemž předpoklady pro vydání kolaudačního souhlasu byly totožné jak ve znění stavebního zákona v době spáchání skutku, tak i ve znění stavebního zákona účinného i v době, kdy věc projednával soud prvního stupně. 144. Nejvyšší soud po přezkoumání dané věci musí obecně souhlasit s právním názorem soudu druhého stupně, podle kterého právní úprava stavebního zákona platná v době spáchání skutku byla přísnější, když v případě nemožnosti vydat kolaudační souhlas po provedení závěrečné kontrolní prohlídky stavebním úřadem, měl tento vždy povinnost vydat rozhodnutí o zákazu užívání stavby. Novelizací stavebního zákona tato povinnost stavebnímu úřadu ubyla, když stavební úřad v případě nemožnosti vydat kolaudační souhlas byl povinen zahájit kolaudační řízení, ve kterém bylo možné nedostatky projednat a odstranit, tedy nemusel vydat rozhodnutí o zákazu užívání stavby. Je tedy nepochybné, že v době rozhodování obviněného byly požadavky na postup a rozhodnutí stavebního úřadu v kolaudačním řízení přísnější. Proto lze souhlasit s argumentací soudu druhého stupně, že s ohledem na zásadu zákazu reformace in peius nemohl zasáhnout do skutkových zjištění soudu prvního stupně, neboť úpravou skutkové věty a uvedením znění stavebního zákona účinného v době jeho rozhodování by dovolateli musel přičíst k tíži i nevydání rozhodnutí o zákazu užívání stavby podle §122 odst. 4 stavebního zákona ve znění účinného do 31. 12. 2010. Jednalo by se tak o uvedení dalšího konkrétního porušení zákonné povinnosti obviněného, což by soud musel reflektovat ve svých úvahách o zavinění, a současně o trestu. Úprava skutkové věty by tak v konečném důsledku vyzněla v neprospěch obviněného. 145. Nejvyšší soud připouští, že pokud by soud druhého stupně zvolil postup, který naznačil státní zástupce ve vyjádření k podanému dovolání obviněného, tedy doplnil by skutková zjištění soudu prvního stupně pouze v tom směru, že by upřesnil časové znění příslušných ustanovení stavebního zákona, které měl obviněný svým jednáním porušit (v rozporu se kterým měl dovolatel vykonat svou pravomoc), pak by tento postup sám o sobě nevedl ke zhoršení postavení dovolatele oproti rozsudku soudu prvního stupně, pokud by v popisu skutku nebylo zmiňováno další zákonné porušení povinnosti obviněného, které nebylo výslovně ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně uvedeno (tj. nevydání usnesení o zákazu užívání stavby) a bylo by zachováno pouze porušení povinností v rozsahu zmiňovaném soudem prvního stupně (povinnost nevydat kolaudační souhlas v případě zjištění závad bránících bezpečnému užívání stavby). Naznačený postup ovšem soud druhého stupně nezvolil, když vycházel ze striktního pojetí zásady reformace in peius a Nejvyšší soud, jak již bylo naznačeno, jeho postup považuje za správný a zákonný a ve své podstatě vycházející ze smyslu předmětné zásady. Nejvyšší soud ještě nad rámec těchto úvah považuje za vhodné uvést, že soud prvního stupně alespoň v odůvodnění svého rozsudku citoval znění stavebního zákona účinného v době spáchání skutku, zejména tím, že výslovně uvedl, že na místě bylo vydat rozhodnutí o zákazu užívání stavby (viz bod 26 rozsudku soudu prvního stupně), čímž dal jistým způsobem najevo, že vycházel při stanovení právní povinnosti, kterou dovolatel porušil ze znění stavebního zákona účinného v době spáchání skutku, když ovšem toto ve skutkových zjištěních výslovně nevyjádřil. Lze tedy uzavřít, že není pochyb o tom, že se soud prvního stupně dopustil jistého pochybení stran znění stavebního zákona, podle kterého porušil dovolatel svoji zákonnou povinnost, když naznačené pochybení ovšem nemohl soud druhého stupně napravit ze shora uvedených důvodů. Nejvyšší soud ovšem zároveň dospěl k závěru, že vadu napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího není třeba napravit kasačním rozhodnutím ani vydáním nového rozhodnutí ve věci. Je tomu tak proto, že případné projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která měla být z podnětu dovolání řešena, nebyla po právní stránce zásadního významu. 146. K argumentaci obviněného stran toho, že skutková věta výroku o vině neobsahuje v části vztahující se k jeho osobě skutkové okolnosti, jež by odpovídaly pohnutce (tj. že by obviněný jednal v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě či jinému prospěch), považuje dovolací soud za vhodné uvést následující. 147. Trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, přičemž přísněji bude potrestána, pokud podle odst. 3 písm. b) téhož ustanovení způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu. 148. Podstatou tohoto trestného činu je výkon pravomoci úřední osoby způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, a to úmyslně (§15 tr. zákoníku). Navíc zde musí být dán úmysl způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, neboli musí zde být dán tzv. úmysl přesahující objektivní stránku skutkové podstaty (někdy též druhý úmysl či dolus coloratus ). Zavinění pachatele tak musí zahrnovat i úmysl způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Přitom ke způsobení škody (příp. jiné závažné újmy) ani k opatření prospěchu jinému (či sobě) nemusí dojít, postačí, pokud k tomu jednání pachatele směřuje. Úmysl přesahující objektivní stránku trestného činu podle §329 odst. 1 tr. zákoníku může být naplněn i ve formě nepřímého úmyslu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 5 Tdo 939/2017). 149. Jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně ve zjištěném skutku shledaly znaky tohoto trestného činu. Z právní věty rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že obviněnému je kladeno za vinu, že jako úřední osoba v úmyslu způsobit jinému škodu vykonal svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu a způsobil takovým činem škodu velkého rozsahu, a jednak se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo ke spáchání trestného činu spočívajícího v tom, že jako úřední osoba v úmyslu způsobit jinému škodu vykonal svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu a způsobil takovým činem škodu velkého rozsahu, jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo. 150. Pokud jde o skutková zjištění popsaná ve skutkové větě rozsudku soudu prvého stupně a posouzení, zda naplňují znak specifického úmyslu, tak dovolací soud dospěl k závěru, že druhý úmysl je ve skutkových zjištěních vyjádřen. Z rozsudku soudu prvního stupně je patrné, že obviněný, přestože věděl, že FVE XY je ve velké míře nedokončená (v době vydání kolaudačního souhlasu byla dokončena pouze ze 49,5 %), a tudíž vzhledem k rozestavěnosti stavby nebylo možné dovodit splnění zákonem stanovených podmínek pro vydání kolaudačního souhlasu, vydal záměrně v rozporu s §122 odst. 3 stavebního zákona kolaudační souhlas, kterým bylo povoleno užívání stavby FVE XY Ve skutkové větě je dále výslovně uvedeno, že dovolatel takto jednal, přestože věděl, že kolaudační souhlas bude sloužit jako jeden z podkladů pro udělení licence pro výrobu elektrické energie z fotovoltaických zdrojů pro společnost G. ještě v roce 2010. Společnost G. přitom licenci takto neoprávněně získala a tím jí vznikl neoprávněný nárok na výhodnější výkupní ceny elektřiny pro výrobny uvedené do provozu ještě v roce 2010. Vzhledem k uzavření smluv s odběrateli elektrické energie došlo také k neoprávněné fakturaci částek za dodávku elektrické energie, a tudíž k neoprávněnému obohacení společnosti G. ve výši 151 761 773,89 Kč, když současně hrozil vznik další škody až ve výši 436,3 miliónů Kč. Přestože skutková věta explicitně neobsahuje popis toho, co dovolatel svým jednáním sledoval, tak vzhledem k uvedeným skutečnostem (sled jednotlivých událostí, postavení obviněného, výsledkům kontrolní prohlídky, jichž si byl dovolatel vědom), je evidentní srozumění dovolatele s tím, že v důsledku jeho jednání získala společnost G. neoprávněný prospěch (získání kolaudačního souhlasu za podmínek, za kterých jej nebylo možné vydat, a současně možnost předložit tento neoprávněně získaný dokument v licenčním řízení před ERÚ). Přitom nepochybně došlo i ke vzniku škody na straně subjektů, povinně vykupujících solární elektřinu, byť toto nebylo výslovně v právní větě zmíněno, tedy nebylo vyjádřeno, že obviněný jednal i v úmyslu způsobit jinému neoprávněný prospěch. Jinak vyjádřeno, srozumění obviněného se tak vztahovalo nejenom na srozumění způsobit jinému škodu, ale i na srozumění vzniku neoprávněného prospěchu jiného (společnosti G.). U obviněného je tak zjevný obmysl ve formě nepřímého úmyslu, když dovolatel byl srozuměn s hrozbou vzniku majetkových škod na straně subjektů vyplácejících zvýhodněné výkupní ceny elektrické energie dodávané ze solárních zdrojů FVE XY, jakožto i se vznikem neoprávněného zvýhodnění společnosti G. Lze skutečně připustit, že v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně absentuje zdůvodnění tohoto druhého úmyslu, ovšem tento jistý nedostatek napravil soud druhého stupně, který se touto otázkou zabýval (viz bod 25 rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 4 To 24/2020) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje. 151. Pokud dovolatel namítá, že se pouze snažil vyjít účastníkům stavebního řízení vstříc a urychlit vydání kolaudačního souhlasu, tak tato argumentace nemůže obstát a stojí zcela mimo zvolený dovolací důvod. Bez ohledu na tento závěr je třeba akcentovat, že úkolem dovolatele nebylo pouze rychle splnit pracovní úkol, natožpak zcela vágním způsobem. Obviněný byl úřední osobou, tedy zastupoval veřejnou moc a byl ze své pozice povinen posoudit faktický stav elektrárny FVE XY (což v rámci závěrečné kontrolní prohlídky dne 4. 11. 2010 provedl), a následně měl zhodnotit, zda je na místě povolit užívání stavby s ohledem na schopnost bezpečného a trvalého užívání FVE, tedy vydat kolaudační souhlas či nikoliv. Nezbytnou součástí jeho pracovních povinností bylo posouzení, zda byla stavba provedena podle uzavřených veřejnoprávních smluv č. j. 8618/20-SK, 8802/2010-SK, 14445/2010-SK a 12446/2010-SK a ověřené projektové dokumentace a zda jsou dodrženy obecné požadavky na výstavbu, včetně bezpečnosti. Dále měl zkoumat, zda skutečné provedení stavby nebo její užívání nebude ohrožovat život a veřejné zdraví, život a zdraví zvířat, bezpečnost anebo životní prostředí (§122 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu ve znění účinném do 29. 12. 2010). Avšak vzhledem k tomu, že FVE XY nebyla prokazatelně v době závěrečné kontrolní prohlídky a následného vydání kolaudačního souhlasu (o den později) prokazatelně dokončena a to z poloviny, nemohl obviněný takový závěr učinit. Ignorace skutečnosti, že stavba nebyla z poloviny dokončena, rozhodně nepředstavuje toliko vstřícnost obviněného vůči účastníkům řízení, ale je projevem vědomého porušení jeho zákonných povinností, jakožto kontrolního orgánu, přičemž vzhledem k dalším okolnostem musel být dovolatel minimálně srozuměn s tím, že v důsledku jeho jednání dojde k neoprávněnému obohacení investora stavby na jedné straně a ke vzniku škody (vzhledem k velikosti FVE XY si musel být vědom i možného rozsahu této škody) na straně druhé. Zde je třeba akcentovat, že obviněný jakožto vedoucí stavebního úřadu byl zkušeným pracovníkem s mnohaletou praxí v oblasti stavebního řízení, přičemž si sám současně vyhradil k posouzení výstavbu několika FVE, které se stavěly v obvodu jeho stavebního úřadu, když jednou z nich byla i FVE XY. Obviněný se tudíž nepochybně orientoval v otázce fotovoltaických elektráren a vzhledem k solárnímu boomu v letech 2009 a 2010, o kterém se hovořilo nejenom v odborných kruzích, ale i v široké veřejnosti a ve sdělovacích prostředcích, musel vědět, že zvýšený zájem o výstavbu fotovoltaických elektráren byl zapříčiněn výhodným financováním dodávek elektrické energie z těchto zdrojů. Současně musel mít informace o tom, že tyto finanční prostředky pochází od státu, když problematika snížení podpory státu ve formě výkupních cen elektrické energie pocházející z fotovoltaických elektráren byla veřejnosti prezentována ve sdělovacích prostředcích. Nelze ani pochybovat o tom, že v odborných kruzích, včetně stavebních úřadů, byla tato otázka rovněž hojně probírána, když právě připravované změny výkupních cen za solární energii vedly k tomu, že jednotliví investoři měli zvýšený zájem výstavbu fotovoltaických elektráren ukončit do konce roku 2010 a do konce tohoto roku získat licenci, přičemž obviněného lze vzhledem k jeho postavení a roli v procesu zprovozňování fotovoltaických elektráren vnímat jako člověka orientujícího se alespoň částečně v této problematice. Pokud tedy obviněný prováděl závěrečnou kontrolní prohlídku FVE XY, která nebyla z poloviny dokončená a v té době se vědělo o blížícím se termínu ukončení výhodných výkupních cen elektřiny z těchto zdrojů, což bylo všeobecně známo, musel si být vědom toho, že společnost G. má na získání kolaudačního souhlasu, jakožto i následné licence, evidentní finanční zájem, neboť v případě, že by do konce roku licenci nezískala, tak by nedosáhla na výhodné výkupní ceny elektřiny pocházející z fotovoltaických zdrojů a tím pádem by provozování fotovoltaické elektrárny již nebylo tak výnosnou činností. Zde je třeba také akcentovat, že obviněný podle vlastní výpovědi při závěrečné prohlídce stavby zcela akceptoval tvrzení ohledně vedení reklamačního řízení na FV panely, které se mělo týkat poloviny FVE XY, aniž by se pokusil nějak toto tvrzení relevantně ověřit (např. předložením reklamačním protokolu apod.). Tedy vzal toto tvrzení jen na vědomí. Nelze také pominout, že ani svědek T., který měl právě obviněnému podle jeho výpovědi při závěrečné kontrolní prohlídce sdělit, že probíhá reklamace FV panelů, toto nepotvrdil. Dovolatel si musel být vzhledem ke svému pracovnímu zařazení vědom nezbytnosti kolaudačního souhlasu k získání licence k výrobě elektřiny a prokázání bezpečnosti celé elektrárny, tím pádem musel být srozuměn s tím, že bez jím vydaného kolaudačního souhlasu by společnost G. nemohla vůbec do konce roku 2010 požádat ERÚ o vydání licence a tuto získat a zajistit si tak od státu výhodné výkupní ceny za vyrobenou elektrickou energii. Nelze tudíž pochybovat o tom, že dovolatel si byl vědom toho, že v důsledku jeho jednání, konkrétně jeho nečinnosti a bezvýhradné akceptace tvrzení o údajné reklamaci FV panelů, může dojít k neoprávněnému obohacení společnosti G. (když její elektrárna nesplňovala podmínky nejenom pro vydání kolaudačního souhlasu, ale také pro všechny následující kroky, jež na vydání kolaudačního souhlasu navazovaly). Musel si být také vědom toho, že může dojít ke vzniku škody na straně státu (když peněžní profit z provozování fotovoltaických elektráren byl zapříčiněn výhodným financováním ze strany státu). Ze strany obviněného tak zjevně došlo k naplnění specifického úmyslu u trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 tr. zákoníku ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když srozumění je plně postačující pro naplnění tohoto znaku uvedeného trestného činu. 152. Rovněž námitce porušení zásady subsidiarity trestní represe nemůže dovolací soud přisvědčit. Z pohledu zvolené dovolací argumentace týkající se subsidiarity trestní represe je třeba zdůraznit, že obecně námitka týkající se subsidiarity trestní represe naplňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Subsidiarita trestní represe se totiž vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2021 formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Obviněný při uplatnění této námitky poukazuje na to, že krajský soud dospěl k závěru, že stupeň společenské škodlivosti trestného jednání všech obviněných vylučuje úvahy o projednání věci v jiném řízení než v řízení trestním, aniž by měl přesvědčivě osvědčen stav dokončenosti FVE XY v prosinci 2010, tj. ke dni udělení licence. Má za to, že tato skutečnost se musí, promítnou do stupně společenské škodlivosti, ale ve věci nebyl dokazováním prokázán skutečný stav elektrárny ke dni 31. 12. 2010. 153. Obecně je třeba uvést, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. 154. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. 155. V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud ještě za vhodné odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) týkající se subsidiarity trestní represe, podle kterého, „I. trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ‚ultima ratio‘, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, zejména jeho snahu nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele, ale lze ji zohlednit zejména při úvaze o použití §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (příp. §159a odst. 4 tr. ř.) nebo některého z odklonů v trestním řízení [srov. §179c odst. 2 písm. f), g), h), §307 a §309 tr. ř., §70 zákona o soudnictví ve věcech mládeže], případně při úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin (srov. §39 odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku).“ Nejvyšší soud považuje také za vhodné připomenout další závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio ), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.“ 156. Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že v případě obviněného K. S. nebylo v posuzované věci zjištěno ničeho, co by vylučovalo možnost a důvodnost uplatnění trestní represe vůči jeho osobě. V daném případě je stěžejní především výše způsobené škody, jež činila 151 761 773,89 Kč, což je v současné době částka 15krát vyšší než je dolní hranice škody velkého rozsahu podle §138 odst. 1 tr. zákoníku (do 30. 9. 2020 30krát vyšší). Nelze také opomenout, že v budoucnu (po dobu předpokládané životnosti fotovoltaické elektrárny a garantované výkupní ceny za dodávky elektřiny z fotovoltaických zdrojů) hrozil dokonce vznik škody ve výši cca 436,3 miliónů Kč. Už pouze ze samotné výše způsobené škody a s ohledem na výši možné škody v budoucnu, je zjevné, že v dané věci nelze hovořit o nízké společenské škodlivost jednání dovolatele. Současně nelze opomenout, že jednáním obviněného byl uveden v omyl státní orgán a peněžní prostředky, které tímto způsobem společnost G., resp. spoluobviněný Z. V., získali, pocházely ze státního rozpočtu. Obviněný K. S. se posuzovaného trestného jednání dopustil jako státní zaměstnanec. Pokud jde o obviněným namítaný stav dokončenosti FVE XY ke dni 13. 12. 2020 (přičemž následně dovolatel uvádí termín 31. 12. 2010, není tedy zjevné, ke kterému datu se námitka dovolatele má vztahovat), je nutno akcentovat, že trestný čin, jež je obviněnému kladen za vinu byl ve vztahu k obviněnému dokonán před tímto datem (oběma daty) a to tím, že obviněný vydal kolaudační souhlas. Navíc nelze pominout, že FVE XY nebyla dokončena ještě ani koncem roku 2010 [viz výpověď svědka V., který výslovně uvedl, že stavební práce zastavili, protože neměli FV panely (viz č. l. 3505 - stavební deník)]. Proto nemá tato skutečnost žádný vliv na posouzení viny obviněného, neboť případná tvrzená dokončenost stavby po dokonání posuzovaného trestného činu nemůže snížit společenskou škodlivost jednání obviněného K. S. natolik, aby nedosahovalo ani toho nejnižšího stupně společenské škodlivosti případů posuzovaných běžně jako trestné činy zneužití pravomoci úřední osoby, natož pak aby nedosahovala nezbytné společenské škodlivosti ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě tohoto trestného činu ve smyslu §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že soud prvního stupně (viz bod 44 rozsudku Krajského soudu v Brně) správně vyloučil možnost aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku, a to zejména s ohledem na výši spáchané a hrozící škody. 157. Nad rámec shora naznačeného závěru ohledně správnosti postupu soudů nižších stupňů stran nepoužitelnosti zásady subsidiarity trestní represe, považuje Nejvyšší soud za vhodné stručně reagovat na námitku obviněného týkající se toho, že soudy nezkoumaly stav dokončenosti v době vydání licence ERÚ. Z pohledu této argumentace je nutné uvést, že není pochyb o tom, že kolaudační souhlas musel osvědčovat stav FVE XY v době jeho vydání, tedy obviněný vydáním kolaudačního souhlasu osvědčil, že stavba je dokončena z hlediska stavebních předpisů, což bylo jednou z nezbytných podmínek pro vydání licence ERÚ (blíže viz §9 písm. a) vyhlášky o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích účinné do 26. 11. 2011). Jinak řečeno, pokud by kolaudační souhlas obviněný nevydal, tak by ERÚ žádosti o vydání licence nemohl vyhovět, když se jednalo o jeden z nezbytných podkladů pro vydání licence v případě energetických zařízení, které byly stavbou podle stavebního zákona. Z pohledu tvrzení obviněného je třeba zdůraznit, že ani samotný obviněný nemohl vědět, kdy bude společnosti G. licence ERÚ udělena, když správní úřad měl na vydání licence sice 30 dní, toto ovšem byla maximální lhůta (pokud nedošlo k přerušení řízení). Takto stanovená lhůta avšak neznamenala, že licenci může ERÚ vydat až za 30 dní ode dne podání žádosti, neboť správní úřad je povinen rozhodovat bez zbytečného odkladu (viz §6 odst. 1 správního řádu), takže v případě předložení všech požadovaných dokladů při podání žádosti by nic nebránilo tomu, aby rozhodl v řádu několika dní, popř. následující den po vydání kolaudačního souhlasu. 158. Jak již bylo uvedeno, obviněný dále uplatnil námitku tzv. opomenutých důkazů. Předně je třeba uvést, že co se rozumí tzv. opomenutými důkazy, rozvedl dovolací soud již u spoluobviněného Z. W., který stejně jako obviněný K. S. uplatnil námitku opomenutých důkazů, a dovolací soud na tuto pasáž svého rozhodnutí stran obecných východisek stran tzv. opomenutých důkazů pro stručnost tudíž odkazuje (viz bod 131). Jak již bylo naznačeno, z ásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny, je nutno vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné, přičemž tomuto procesnímu právu obviněného odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout. Soud tedy není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí se důkazními návrhy zabývat, ať již jim vyhoví či je odmítne, nemůže je bez dalšího ignorovat. Pokud důkazním návrhům nevyhoví, měl by ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. 159. Obviněný spatřuje opomenuté důkazy v tom, že odvolací soud neprovedl jako důkaz emailové zprávy o vyjádření díků účastníky řízení jeho osobě za jeho slušné, vstřícné a korektní jednání, jimiž chtěl dokázat skutečnou pohnutku svého jednání, kterou měla být snaha o plnění pracovních povinností. Je však třeba zdůraznit, že soud druhého stupně se důkazním návrhem obviněného zabýval, přičemž zhodnotil, že jde o listiny, které se bezprostředně netýkají projednávané trestné činnosti, a proto o tomto návrhu rozhodl tím způsobem, že jej procesním usnesením zamítnul (viz protokol o veřejném zasedání ze dne 20. 10. 2020 na č. l. 3911 verte), což je nakonec i patrno z odůvodnění usnesení tohoto soudu ze dne 20. 10. 2020. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že se v projednávané věci nejedná o tzv. opomenuté důkazy, tudíž nebylo žádného objektivního důvodu pro pochybnosti o správnosti napadeného rozhodnutí. V daných souvislostech lze dodat, že pokud obviněný nesouhlasí se způsobem, jakým soud druhého stupně rozhodl o jeho důkazním návrhu, a jakým způsobem toto zamítnutí odůvodnil (přičemž se jedná o jeden z možných důvodů pro zamítnutí návrhu na doplnění dokazování), nejedná se o totožnou situaci, jakoby odvolací soud o jeho návrhu nerozhodnul, a proto tyto důkazy nelze vyhodnotit jako opomenuté. Nejvyšší soud si je vědom znění §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. od 1. 1. 2022, podle kterého předmětný dovolací důvod mj. spočívá v tom, že v řízení nebyly nedůvodně provedeny důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu ovšem není založeno na jakémkoliv neprovedení požadovaných důkazů, nýbrž na tom, že dovolací soud shledá, že neprovedení navržených důkazů bylo nedůvodné. O takovou situaci se v dané věci nejednalo. Nadto je třeba uvést, že právě dosud bezproblémové chování obviněného, jeho dosud bezúhonná profesní kariéra, byly kromě dalších okolností případu důvodem pro použití §58 odst. 1 tr. zákoníku při ukládání trestu tomuto obviněnému (zejména bod 46 rozsudku soudu prvního stupně). Jinak řečeno, ani soudy nižších stupňů nezpochybňovaly, že obviněný byl dosud řádný pracovník. C) Dovolání obviněného Z. V. 160. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný uplatnil námitky částečně právně relevantním způsobem, když za právně relevantně uplatněnou argumentaci lze považovat námitky stran výše způsobené škody , jako znaku dané skutkové podstaty. 161. Ve vztahu ke zbývající dovolací argumentace je nutno konstatovat, že dovolatel primárně brojí proti způsobu hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, se kterými vyslovuje nesouhlas, a prezentuje svou vlastní verzi skutkového děje, založenou zejména na tvrzení, že získání licence bylo povinností společnosti L.; že nebylo prokázáno, že by kopie podpisu na předávacím protokolu byla jeho podpisem; že okamžik přechodu vlastnických práv k FVE XY byl určen smlouvou o dílo, že předávací protokol byl bezvýznamný, a proto nebyl významný ani pro licenční řízení; že S. nenaváděl k vydání kolaudačního souhlasu, ani ho neovlivňoval; že věřil ve správnost kolaudačního souhlasu a presumoval jeho správnost; že se nepodílel na vzniku a předložení zprávy o výchozí revizi do licenčního spisu; že neměl informace o tom, za jakých podmínek lze revizi provést; svědčila mu dobrá víra v revizní zprávu; a že pokud by nalézací soud předvolal někoho z pracovníků VUT, konstatovali by, že pro řádné provedení tzv. výchozí revize není potřeba, aby byly fotovoltaické panely nainstalovány; že podle výpovědi S. nebylo nezbytné, aby revizní zpráva obsahovala počet panelů; že nevěděl, že revizní zpráva obsahuje nepravdivé informace; nijak se v licenčním řízení neangažoval, a že není pravdou, že úkolem zhotovitele nebylo zajistit licenci a že nebyl zplnomocněn k udělení licence. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, neboť ve své podstatě směřují do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a jako takové nenaplňují zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný. Obviněný totiž své námitky směřuje proti hodnocení důkazů a snaží se dát soudy provedeným důkazům jiný obsah, jeho námitky tak vychází z jeho vlastní verze skutkového děje, jež se odlišuje od skutkových závěrů soudů nižších stupňů, když po Nejvyšším soudu požaduje, aby přehodnotil způsob hodnocení důkazů, aniž by důkazy prováděl a byl vůbec oprávněn provádět (blíže viz §265o odst. 2 tr. ř.), takže fakticky požaduje, aby dovolací soud postupoval jako soud prvního stupně. 162. Je možno připustit, že na první pohled by se mohlo jevit, že obviněný uplatnil i další část zvolené argumentace právně relevantně, když navenek namítá absenci objektivní stránky a subjektivní stránky trestného činu, pro který byl odsouzen, konkrétně nedostatek příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a způsobenou škodou, jakožto i absenci zavinění. Obviněný konkrétně namítá, že jeho přítomnost na závěrečné kontrolní prohlídce dne 4. 11. 2010 a podání návrhu na zahájení licenčního řízení nejsou dostatečně významné skutečnosti pro naplnění příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a způsobenou škodou. Akcentuje, že on na ERÚ dokumenty potřebné k licenci nedodával a že v licenčním řízení byl zastoupen P. H. na základě plné moci. Nedostatek zavinění pak dovozuje z toho, že při výstavbě FVE XY zvolil koncepci výstavby na klíč, a současně z toho, že na předávacím protokole o předání díla není jeho podpis. Zdůrazňuje, že žádný z provedených důkazů nevypovídá o jeho úmyslu, má za to, že u něho lze uvažovat maximálně o nevědomé nedbalosti. Z pohledu takto konkrétně zvolených dovolacích námitek, lze uzavřít, že dovolatel vychází z odlišného skutkového stavu, než který byl zjištěn soudy nižších stupňů a pouze vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, ke kterým dospěly na základě provedených důkazů. Jinak vyjádřeno, obviněný hodnotí jinak provedené důkazy než soudy nižších stupňů a na podkladě vlastní verzi události dovozuje odlišné právní závěry než soudy nižších stupňů. Taková argumentací, jak již bylo naznačeno, zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu a takto formulované dovolací námitky nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, ale ani žádný jiný a to ani ve znění dovolacích důvodů od 1. 1. 2022 a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. C) a) k namítané existenci extrémního rozporu 163. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné se vyjádřit k určitým argumentům obviněného, byť tyto nenaplňují zvolený dovolací důvod. Obviněný především namítá existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Obecně ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem týkajícím se výroku o vině, považuje Nejvyšší soud za nutno zdůraznit následující. Předně je třeba konstatovat, že tato námitka od 1. 1. 2022 představuje samostatný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jež spočívá v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nejvyšší soud zároveň považuje na nutné uvést, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně již v minulosti uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, nebo ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 3136/09), mohla existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 (viz nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, obdobě např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014) již dříve před 1. 1. 2022. Nestačilo a nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti. Existence extrémního rozporu musela a musí být vždy prokázána a to ve vztahu k takovým skutkovým okolnostem, které jsou rozhodující pro naplnění zvoleného trestného činu. Platí, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Zároveň je nutné akcentovat, že §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. nestanoví a ani v minulosti nestanovil žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je (a však i byl) klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). 164. Z pohledu shora naznačených závěrů lze konstatovat, že obviněný ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu toliko vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně. V tomto směru je ovšem nezbytné zdůraznit, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., přičemž následně tyto hodnotil v jejich vzájemných souvislostech, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., nikoliv izolovaně, jak to činí obviněný. Rovněž odůvodnění jeho rozhodnutí odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. Obdobně postupoval soud druhého stupně. Zde se sluší poznamenat, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněný se trestné činnosti dopustil. Jestliže soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy odlišně než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). 165. Přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné vyjádřit se k námitkám obviněného, které směřují do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, ale ani ve znění účinném od 1. 1. 2022], a to pro podporu závěru, že v případě obviněného skutečně nejde o případ tzv. extrémního nesouladu ve smyslu výkladu Ústavního či Nejvyššího soudu. Zde je nutné konstatovat, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, tak jak to vyžaduje ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. V souvislosti s postupem soudu prvního stupně je třeba zdůraznit, že nelze mít ani za to, že by snad důkazy prováděl selektivním způsobem, když prováděl, jak důkazy navržené obžalobou, tak i důkazy navržené obhajobou. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz body 28-36 a 38-45). Z pohledu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je třeba uvést, že tento předně nastínil relevantní právní úpravu a správně předestřel podstatu trestního jednání všech třech obviněných, tj. posouzení pravdivosti údajů uvedených v rozhodujících dokumentech, což v konečném důsledku mělo za následek posouzení, zda společnost G. získala licenci pro provozování FVE XY oprávněně či neoprávněně, jakožto i toho, zda k neoprávněnému udělení licence ERÚ došlo na základě trestněprávně významného jednání obviněného V. a spoluobviněných W. a S. či nikoliv. Soud prvního stupně podrobně uvedl, jaká skutková zjištění vyplývají z jednotlivých provedených důkazů, přičemž neopomenul zmínit, které důkazy spolu vzájemně korespondují, případně které jsou spolu v rozporu a jak tyto rozpory hodnotí. Soud prvního stupně velmi obezřetně přistupoval ke všem provedeným důkazům, když podrobně analyzoval důkazy, které výpověď dovolatele, (ale i ostatních spoluobviněným) podporují, jakožto i ty, které ji vyvracejí. Uvedený soud se také zabýval podrobně věrohodností výpovědi slyšených svědků, když si byl vědom skutečnosti, že věrohodnost výpovědi některých svědků je nepochybně ovlivněna tím, že tito svědci byli spojení se společností L., která byla zhotovitelem FVE XY a která nepochybně měla zájem na tom, aby FVE XY získala od ERÚ licenci do konce roku 2010 (v případě nesplnění smlouvy o dílo jí hrozila smluvní pokuta včetně odpovědnosti za způsobenou škodu čl. XII a XIII smlouvy), stejně jako obviněný, který na výstavbu FVE XY získal vysoký úvěr, který musela jeho společnost uhradit. Nadto se soud prvního stupně zabýval i okolnostmi ukončení působení dovolatele ve společnosti G. a prodejem obchodních podílů společnosti. Hodnotil i předchozí zkušenosti obviněného, zda měl před tím nějaké zkušenosti jako podnikatel, v jakém oboru a zda tedy měl vědomost o svých povinnostech jako statutárního orgánu společnosti. Soud prvního stupně se explicitně věnoval tomu, v čem spočívalo trestněprávní jednání obviněného, které souviselo s jednáním ostatních obviněných a bylo s nimi provázáno, a které ve svém souhrnu s trestněprávním jednáním dalších spoluobviněných vedlo k naplnění dané skutkové podstaty. Podrobně se věnoval i otázce výše škody, když tuto skutečnost namítal obviněný již v řízení před soudem prvního stupně. Soud druhého stupně se pak ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně s odkazem na ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., když zároveň rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání a jež jsou totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání (viz body 16-21, 25 rozsudku soudu druhého stupně), jak to vyžaduje ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř, takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, jako v podaném odvolání, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná také. 166. Nad rámec shora uvedených závěrů je třeba uvést, že podstata námitek obviněného týkající se extrémního rozporu je založena na způsobu, jakým soudy nižších stupňů hodnotily rozhodující dokumenty pro udělení licence a jeho úlohu při získání licence. Nejvyšší soud považuje na vhodné uvést, že významu jednotlivých dokumentů pro získání licence ERÚ a úloze obviněného při získání licence se již věnovaly soudy nižších stupňů a Nejvyšší soud na jejich úvahy pro stručnost odkazuje (viz např. body 30-33, 35-36 rozsudku soudu prvního stupně, body 17-21 rozsudku soudu druhého stupně). Přesto dovolací soud na některé tyto námitky bude stručně reagovat dále, když je ovšem třeba opětovně zdůraznit, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a Nejvyšší soud nemůže subsumovat činnost soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu a provést komplexní hodnocení důkazů, které provedly tyto soudy. C) b) k námitkám týkajícím se vzniklé škody 167. Jak již bylo naznačeno, obviněný uplatnil námitku týkající se posouzení vzniklé škody právně relevantním způsoben. Posouzení vzniku škody u trestného činu podvodu, je součástí aplikace trestního zákoníku, tedy hmotněprávního předpisu, neboť se týká naplnění objektivního znaku nejen základní skutkové podstaty, ale i kvalifikované skutkové podstaty podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Případný nedostatek v tomto posouzení lze proto úspěšně namítat prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, jelikož se může jednat o nesprávné hmotněprávní posouzení. 168. Argumentace dovolatele spočívá v tvrzení, že škoda nebyla vyčíslena na podkladě pravidel ukotvených v zákoně č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů“) a jeho novelách (zákon č. 137/2010 Sb., zákon č. 330/2010), ale že byla vyčíslena na základě nezákonného odborného vyjádření znalce Ing. Josefa Michálka, jež vycházelo z nezákonného cenového rozhodnutí ERÚ ze dne 8. 11. 2010 (rozhodnutí č. 2/2010, kterým se stanovuje podpora pro výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, kombinované výroby elektřiny a tepla a druhotných energetických zdrojů). 169. Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve připomenout následující. ERÚ je správním úřadem, jež byl zřízen za účelem výkonu regulace v energetice. Do působnosti tohoto úřadu spadá podle §17 odst. 4 zákona č. 458/2000 Sb., podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (dále jen „energetický zákon“) regulace cen v energetických odvětvích vč. energie z obnovitelných zdrojů a podpora užívání energie z obnovitelných zdrojů energie. Podle tohoto zákona ERÚ vykonává svou působnost nezávisle a v souladu s právními předpisy, to znamená, že nepřijímá pokyny od prezidenta republiky, Parlamentu ČR, vlády ani jiného orgánu výkonné moci. ERÚ vydává prováděcí předpisy k zákonům upravujícím využívání podporovaných zdrojů energie. Zákon č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů vymezuje odpovědnost ERÚ za stanovení cen vykupované elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a cen zelených bonusů, jakožto i podmínky, ze kterých musel ERÚ vycházet při stanovení těchto cen. Účinnost podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie byla a je prostřednictvím ERÚ každý rok vyhodnocována a ceny a kvóty na další rok jsou nastaveny tak, aby vytvářely podmínky pro dosažení národního indikativního cíle podílu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie na hrubé spotřebě elektřiny. 170. Podle §6 odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, ve znění zákona č. 330/2010 Sb., byl ERÚ zmocněn ke stanovení výkupní ceny za elektřinu z obnovitelných zdrojů samostatně pro jednotlivé druhy obnovitelných zdrojů a zelené bonusy, a to vždy na kalendářní rok dopředu. ERÚ tak své právní předpisy (cenová rozhodnutí) vydával na základě zákonného zmocnění (§6 a §12 odst. 3 zákona č. 180/2005 Sb., ve znění zákona č. 330/2010 Sb.). Cenové rozhodnutí ERÚ č. 2/2010, kterým se stanovuje podpora pro výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, kombinované výroby elektřiny a tepla a druhotných energetických zdrojů ve svém záhlaví explicitně zmiňuje, že bylo vydáno podle §6 zákona č. 180/2005 Sb., zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. 171. Podle §6 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů (účinnost do 19. 5. 2010) nesměly být výkupní ceny stanovené ERÚ na další kalendářní rok nižší než 95 % hodnoty výkupních cen platných v roce, ve kterém se o novém stanovení rozhodovalo. Toto ustanovení ovšem bylo novelizováno zákonem č. 137/2010 Sb., (účinnost od 20. 5. 2010), kterým se měnil zákon č. 180/2005 Sb., zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Účelem této novely byla úprava §6 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb., které bylo uvedeným zákonem rozšířeno o větu: „Ustanovení věty první se nepoužije pro stanovení výkupních cen pro následující kalendářní rok pro ty druhy obnovitelných zdrojů, u kterých je v roce, v němž se o novém stanovení výkupních cen rozhoduje, dosaženo návratnosti investic kratší než 11 let; Úřad při stanovení výkupních cen postupuje podle odstavců 1 až 3“. Uvedený postup měl ERÚ aplikovat při stanovení výkupních cen pro zdroje uváděné do provozu v roce 2011 ode dne 20. 5. 2010. 172. Obecně je třeba uvést, že zákon č. 137/2010 Sb. byl reakcí na nekontrolovatelný rozvoj fotovoltaických zdrojů koncem roku 2008 a v roce 2009, který měl vliv na řízení celé elektrizační soustavy a především měl dopad na koncové zákazníky v celé České republice. Tzv. boom fotovoltaiky byl zapříčiněn značným meziročním poklesem investičních nákladů v důsledku snížení cen FV o 40 %. Výkupní ceny solární energie tak neodrážely náklady na výstavbu FVE. ERÚ ale nemohl reagovat na uvedenou situaci snížením výkupní ceny elektřiny z FVE, jelikož podle §6 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb. v jeho původním znění mohl meziročně snížit výkupní cenu elektřiny pro nové zdroje pouze o 5 %. Tím bylo zapříčiněno zvýhodnění nově budovaných FVE proti ostatním druhům obnovitelných zdrojů energie (blíže viz důvodová zpráva k zákonu č. 137/2010 Sb.). 173. Předmětná novela nabyla účinnosti až v roce 2010, tudíž ERÚ nemohl vydat cenové rozhodnutí stanovující výkupní ceny na rok 2010, aniž by nebyl vázán podmínkou snížení výkupní ceny elektřiny nových zdrojů o maximálně 5 %. Po přijetí zákona č. 137/2010 Sb. a od okamžiku jeho účinnosti, měli investoři nově budovaných FVE do konce prosince 2010 dostatek času k dokončení FVE (vice jak 7 měsíců), aby dosáhli na původně stanovené vysoké výkupní ceny. Výkupní ceny elektřiny z obnovitelných zdrojů a tzv. zelené bonusy byly pro inkriminované období stanoveny cenovým rozhodnutím ERÚ č. 4/2009 Sb. ze dne 3. 11. 2009, resp. č. 5/2009 ze dne 23. 11. 2009. Pro zařízení vyrábějící elektřinu s využitím slunečního záření s instalovaným výkonem nad 30 kW uvedené do provozu od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 byla stanovena výkupní cena elektřiny dodané do sítě částkou 12 150 Kč za 1 MWh a výše zeleného bonusu byla stanovena částkou 11 180 Kč za 1 MWh. Na tomto místě se sluší uvést, že předpokladem pro získání této výkupní ceny bylo vždy udělení licence (tj. oprávnění k podnikání v energetickém odvětví) a uvedení příslušné výrobny do provozu do konce roku 2010. 174. Z pohledu zákona č. 137/2010 Sb., od 1. 1. 2011 mohl ERÚ upravit ceny pro fotovoltaiku do souladu s principy používanými pro ostatní druhy obnovitelných zdrojů energie, čímž došlo k omezení přeplácení energie z FVE koncovými zákazníky a odstranění diskriminace ostatních obnovitelných zdrojů energie. Proto s účinností od 1. 1. 2011 došlo podle zákona č. 180/2005 Sb. ve znění novely č. 137/2010 Sb. a ve spojení s cenovým rozhodnutím ERÚ 2/2010 ze dne 8. 11. 2010 č. 2/2010 k výraznému snížení výkupních cen elektřiny z fotovoltaických zdrojů. Pro zdroje s instalovaným výkonem nad 100 kW uvedené do provozu od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011 byla stanovena výkupní cena elektřiny dodané do sítě na částku 5 500 Kč za 1 MWh a u zelených bonusů na částku 4 500 Kč na 1 MWh, což představuje pokles o 55 % v případě výkupních cen a 60 % v případě zelených bonusů oproti výkupním cenám stanoveným pro zařízení uvedená do provozu v roce 2010. 175. Současně je třeba zmínit, že nově budované FVE v roce 2010 musely dosahovat návratnosti investic pod hranicí 11 let, jinak by zákonodárce neprovázal možnost výraznějšího snížení výkupních cen elektřiny pro ty druhy obnovitelných zdrojů, u kterých je v roce, ve kterém se o novém stanovení výkupních cen rozhoduje dosaženo návratnosti investic kratší než 11 let. Ostatně kratší dobu návratnosti investic u FVE vyslovilo i Ministerstvo průmyslu a obchodu ve svém vyjádření k odvodu za elektřinu vyrobenou ze slunečního záření ve věci rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (konkrétně v bodě 19 uvedeného nálezu Ústavního soudu). Kratší dobu návratnosti investic u fotovoltaických zdrojů elektřiny pak přijal i Nejvyšší kontrolní úřad ve svém usnesení kolegia č. 11/XVIII/2014 ze dne 10. 11. 2014. 176. Cenové rozhodnutí ERÚ č. 2/2010 ze dne 8. 11. 2010, kterým se stanovuje podpora pro výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, kombinované výroby elektřiny a tepla a druhotných energetických zdrojů ve svém záhlaví explicitně zmiňuje, že bylo vydáno podle §6 zákona č. 180/2005 Sb. ve znění pozdějších předpisů, tudíž bylo vydáno podle §6 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb., v jeho novelizovaném znění, a proto ERÚ mohl výkupní ceny pro nové zdroje elektrické energie uvedené do provozu v roce 2011 stanovit způsobem, který reflektoval pořizovací náklady FVE a především ERÚ nebyl při stanovení výkupní ceny vázán omezením meziročního snížení výkupních cen elektřiny maximálně o 5 %. Cenové rozhodnutí č. 2/2010 snižující výši výkupních cen o více než 5 % tak bylo vydáno v souladu se zákonnou úpravou, a jako takové rozhodně není protizákonným rozhodnutím. 177. Pokud dovolatel zmiňuje v rámci dovolání tzv. solární daň (tu odvádí provozovatele FVE uvedených do provozu v roce 2010) tato se pochopitelně neodráží v cenovém rozhodnutí ERÚ č. 2/2010 ze dne 8. 11. 2010, když odvod z elektřiny ze slunečního záření byl do českého právního řádu zaveden až zákonem č. 402/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 180/2005 Sb., zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Zákon č. 402/2010 Sb. totiž v ustanoveních o tzv. solární dani nabyl účinnosti až dne 1. 1. 2011, tedy až po vydání cenového rozhodnutí ERÚ. Pro jistou přesnost je třeba uvést, že zákonnosti tzv. solární daně se zabýval i Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, přičemž dospěl k závěru, že zavedení solární daně není protiústavní, přičemž nenaznal, že by takový zásah do výše vyplácené podpory porušoval princip rovnosti (viz bod 74 až 76 nálezu), princip legitimního očekávaní (viz bod 65 až 72 nálezu) a zákaz retroaktivity (pozn. o retroaktivitě by se dalo uvažovat pouze u solární daně). 178. Lze připustit, že se Ústavní soud ve shora citovaném nálezu zabýval posouzením ústavnosti zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů upravující odvod za elektřinu ze slunečního záření, tedy neřešil otázku cenového rozhodnutí ERÚ č. 2/2010, nicméně jeho závěry lze vztáhnout i na posouzení tohoto cenového rozhodnutí ERÚ. Ústavní soud akcentoval, že princip právní jistoty nelze ztotožnit s požadavkem na absolutní neměnnost právní úpravy, ta totiž podléhá mimo jiné sociálně ekonomickým změnám a nárokům kladeným na stabilitu státního rozpočtu. Smyslem principu ochrany legitimního očekávání není zakonzervování právní úpravy, ale ochrana očekávání nabytí majetku, čímž je v posuzované věci myšleno očekávání provozovatelů FVE, že investice do jejich vybudování a provozu se jim vrátí díky garantovaným cenám do patnácti let od připojení elektrárny do distribuční soustavy. Díky výši garantovaných výkupních cen ve srovnání s nízkými náklady na pořízení FVE (od roku 2009), byla návratnost investice v horizontu patnácti let zajištěna, a to nejen vzhledem k zavedení tzv. odvodu ze solární energie pro elektrárny uvedené do provozu od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010, nýbrž i v návaznosti na snížení výše vyplácených podpor pro elektrárny uvedené do provozu později podle cenového rozhodnutí ERÚ č. 2/2010. K porušení zákonem založeného legitimního očekávání tedy nedošlo. Ústavní soud vyhodnotil, že pokud provozovatelé FVE předpokládali s ohledem na vysokou výši podpory ze strany státu, se jim náklady na pořízení a provoz FVE vrátí dříve než za patnáct let, nepodléhá takové jejich očekávání ochraně, jelikož nebylo založeno zákonem, ale pouze jejich subjektivním přesvědčením, že nedojde k žádné změně podmínek podpory výroby elektřiny ze slunečního záření. Ústavní soud taktéž konstatoval, že volba zákonných opatření (v posuzovaném případě je v tomto směru nutno zmínit zákon č. 137/2010 Sb., který novelizoval mj. §6 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb.) směřujících k omezení státní podpory vycházela z opodstatněných důvodů, kterými byly jednak rychlý rozvoj výroby energie z obnovitelných zdrojů energie, který zapříčinil zvýšení nákladů státu na její financování, a jednak pokles nákladů fotovoltaických instalací. Jelikož právní úprava veřejné podpory výroby energie z obnovitelných zdrojů energie je v České republice nastavena na principu přenesení velké části financování podpory na koncového zákazníka a státní rozpočet, existovala reálná hrozba, že náklady na financování této podpory v dosavadní míře by byly ve vztahu k zákonu č. 180/2005 Sb. deklarovaným cílům zjevně nepřiměřené. Cílem zásahu do výše vyplácené podpory tedy bylo odvrácení negativních ekonomických dopadů (zvýšení ceny energie pro koncového zákazníka) a regulace státní podpory vzhledem ke snížení investičních nákladů. 179. Zásah do vyplácených podpor podle Ústavního soudu tedy nevedl k diskriminaci určité skupiny výrobců solární energie, neboť odlišný přístup k odlišným skupinám jednotlivců je ústavně akceptovatelný, je-li založen na objektivních a rozumných důvodech. Ústavní soud zdůraznil, že v období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010 došlo k výraznému snížení pořizovacích nákladů FVE o více než 40 %. Podle právní úpravy do nabytí účinnosti novely č. 137/2010 Sb. na to mohl ERÚ reagovat pouze snížením garantovaných cen o 5 %. Provozovatelé FVE uvedených do provozu po 1. 1. 2009 a do 31. 12. 2010 tak byli nejvíce zvýhodněnou skupinou výrobců energie, a proto stát přistoupil k zavedení tzv. odvodu (Ústavní soud v nálezu posuzoval ústavnost tzv. solární daně), kterým alespoň částečně snížil podporu poskytovanou této skupině výrobců elektrické energie. Důvod pro tyto změny shledal Ústavní soud za ústavně souladné, když cílem uvedených změn bylo obnovení rovnosti mezi jednotlivými skupinami výrobců elektrické energie z obnovitelných zdrojů, neboť rovnost mezi jednotlivými skupinami výrobců elektrické energie z obnovitelných zdrojů byla narušena zmiňovaným výrazným snížením pořizovacích nákladů na FVE. Lze mít za to, že ze stejného důvodu pak došlo ke změně §6 zákona č. 180/2005 Sb. zákonem č. 137/2010 Sb. a k vydání tuto změnu reflektujícího cenového rozhodnutí ERÚ č. 2/2010, což nakonec vyplývá i z důvodové zprávy k zákonu č. 137/2010 Sb. 180. Lze proto uzavřít, že výpočet škody založený na rozdílu mezi výkupními cenami stanovených cenovým rozhodnutím č. 2/2010, tedy výkupními cenami platnými od 1. 1. 2011 a výkupními cenami před 1. 1. 2011 byl správný (zákonný), když cenové rozhodnutí č. 2/2010 bylo vydáno v souladu s §6 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb. ve znění novely zákona č. 137/2010 Sb. Jelikož znalec Ing. Josef Michálek vypracoval své odborné vyjádření ze dne 22. 2. 2016 (č. l. 1953-1974) a jeho dodatek č. 1 ze dne 27. 10. 2016 (č. l. 1978-1987) v souladu s uvedeným cenovým rozhodnutím ERÚ, nelze tudíž v tomto směru odbornému vyjádření ničeho vytknout. Pokud obviněný poukazuje na zavedení solární daně na solární energii, která byla vykupována za ceny stanovené cenovým rozhodnutí ERÚ pro rok 2010 a následně dovozuje, že výkupní cena v roce 2011 je srovnatelná či mírně vyšší než výkupní cena v roce 2010, tak je třeba především zdůraznit, že trestný čin byl dokonán v roce 2010 protiprávním získáním licence, přičemž v době páchání této trestné činnosti nebylo známo, že předmětná solární daň bude zavedena, takže z pohledu tohoto závěru je tato námitka nepřípadná. Nad rámec tohoto závěru je třeba uvést, že ačkoliv skutková podstata trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku vyžaduje, aby pachatel sebe nebo jiného obohatil (v dané věci společnosti G.), tak okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby je nikoliv výše obohacení, nýbrž výše způsobené škody. Obohacení se přitom nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421 . Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2057, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 6 Tdo 275/2005). Z argumentace obviněného lze dovodit, že obviněný pojem obohacení a výše způsobené škody nerozlišuje, že tyto pojmy směšuje. Toto rozlišování je přitom důležité, neboť do výše škody, na rozdíl od výše prospěchu, není možné zahrnovat solární daň, kterou musí obohacená osoba podle zákona odvést, neboť škodu představuje toliko hodnota, o kterou byl majetek poškozeného zmenšen. Jinak vyjádřeno, není rozhodné, o jakou konkrétní částku se společnost G. obohatila, ani skutečnost, že tzv. solární daň je daní srážkovou a že se částka jí odpovídající vůbec do majetkové dispozice obohaceného nedostane (blíže viz usnesení Nejvyššího soud ze dne 26. 11. 2020, sp. sz. 3 Tdo 644/2020). V nyní posuzovaném případě představuje škodu, jako znak dané skutkové podstaty, nepochybně částka, kterou musela společnost E.ON Distribuce a následně společnost E.ON Energie společnosti G. vyplatit navíc oproti částce, kterou by jí musely uvedené společnosti vyplatit v případě, že by byla FVE XY považována za výrobnu uvedenou do provozu v roce 2011. 181. Je vhodné ještě dodat, že soud prvního stupně vycházel při stanovení výše škody a škody, která mohla vzniknout v budoucnu z listinných důkazů (faktury, přehledy dodávek energie na č. l. 1991-2109, sv. VII), odborného vyjádření znalce Ing. Josefa Michálka ze dne 22. 2. 2016 (č. l. 1953-1974, sv. VII) a jeho dodatku č. 1 ze dne 27. 10. 2016 (č. l. 1978-1987, sv. VII). Jak již bylo naznačeno, konkrétní výše jak již vzniklé škody byla určena jako rozdíl, mezi částkou, kterou společnost G. fakturovala distribuční společnosti, tj. odběrateli vyrobené elektrické energie, a částkou, kterou měla fakturovat v případě, že by získala zákonnou licenci až v roce 2011. Hrozící výši škody soud stanovil obdobným způsobem, přičemž vycházel z předpokládaných výnosů elektrárny až do konce období, pro které jí byla udělena licence (v podrobnostech viz bod 38 – 40 rozsudku soudu prvního stupně, dále ve vztahu k obviněnému Z. W. rovněž bod 16 usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. 4 To 48/2020). Takovýto způsob výpočtu škody v případě FVE aproboval Nejvyšší soud již ve svých dřívějších rozhodnutích (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 3 Tdo 990/2018-II., příp. usnesení ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1462/2019, ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 3 Tdo 42/2020). Uvedený způsob stanovení výše škody způsobené při podvodném získání licence na provoz fotovoltaických elektráren na konci roku 2010 byl přijat rovněž rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 1394/19). V daných souvislostech je možné dodat, že pro stanovení výše škody (reálné i hrozící) je stěžejní, že bez spáchání trestného činu podvodu uvedením jednotlivých institucí v omyl by FVE XY nemohla splnit podmínky pro uvedení do provozu do konce roku 2010 a vydání licence ERÚ, tyto by splnila až v roce 2011. Za takové situace by se na FVE XY vztahovaly výkupní ceny (příp. zelený bonus) určené pro provozovny uvedené do provozu v roce 2011, které byly podstatně nižší než pro provozovny uvedené do provozu v roce 2010. C) c) další námitky dovolatele 182. Další námitky dovolatele jsou, jak již bylo naznačeno, sice skutkového charakteru, a jako takové, jak již bylo uvedeno výše, nenaplňují zvolený dovolací důvod, avšak Nejvyšší soud považuje za vhodné se k nim aspoň ve stručnosti vyjádřit. 183. Obviněný především rozsáhle a opakovaně vyslovuje nespokojenost s posouzením jednotlivých listin v rámci trestního řízení (revizní zprávy, kolaudačního souhlasu, předávacího protokolu, žádosti o udělení licence nebo dalších) a jejich významu v rámci licenčního řízení a pro způsobení následku předpokládaného trestním právem. Ve vztahu k námitkám dovolatele ohledně jednotlivých listinných podkladů je třeba konstatovat, že obviněný v prvé řadě přistupuje k hodnocení těchto dokumentů izolovaně a zcela pomíjí vzájemné souvislosti a všechny okolnosti posuzovaného případu. Podklady, které byly předloženy ERÚ, jakožto i distributorům energie je totiž nezbytné posuzovat komplexně, nikoliv izolovaně, když je nutno posoudit a zhodnotit, co bylo účelem jejich předložení v rámci řízení o udělení licence ERÚ a jaký měly význam pro udělení předmětné licence. Předně je třeba uvést, že soudy nižších stupňů bez jakýchkoliv důvodných pochybností uzavřely, že tyto listiny ve svém komplexu měly záměrně vyvolat dojem o celkové dokončenosti FVE XY, neboť podle soudů není o pochyb o tom, že bez předložení těchto listin by ERÚ licenci společnosti G. do konce roku 2010 neudělil, což bylo právě rozhodující pro stanovení výkupní ceny, kterou za dodanou solární energii mohla společnost G. účtovat odběratelům této elektrické energie a která byla právě garantována cenovými výměry ERÚ. 184. Na tomto místě je třeba opětovně připomenout, že licenční řízení je řízením správním, které bylo vedeno na základě žádosti [§44 zákona Sb., správním řízení (dále jen „správní řád“)]. Podle §50 zákona správního řádu jsou podkladem pro vydání rozhodnutí návrh účastníků, dále důkazy, skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední povinnosti, listiny od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci, jakožto i skutečnosti obecně známé. Správní orgán hodnotí tyto podklady podle své úvahy a přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. V licenčním řízení tak může jako podklad pro vydání rozhodnutí sloužit cokoliv (jakýkoliv důkaz), co účastníci předloží, když právě v případě řízení o žádosti lze i důvodně předpokládat zvýšenou iniciativu ze strany žadatele, když tento je subjektem, který řízení vyvolal. Současně ovšem platí, že správní úřad si v případě pochybností o relevantnosti a pravdivosti důkazů předložených účastníky řízení může sám opatřit další podklady a je tak i nepochybně povinen postupovat, pokud takové pochybnosti v řízení vyvstanou. Zde je třeba zdůraznit, že v posuzované věci ERÚ neměl pochybnosti o pravosti těchto předložených podkladů ( obviněný ani netvrdí, že by ERÚ již v době jejich předložení v rámci licenčního řízení musel mít pochybnosti o jejich pravosti či relevantnost) a tudíž vycházel z podkladů, které mu byly předloženy žadatelem. Jestliže tedy ERÚ vycházel při posuzování žádosti o udělení licence z podkladů, které mu byly ze strany žadatele, společnosti G. předloženy, nelze tento postup sám o osobě považovat za nezákonný, pokud mu byly předloženy doklady, které osvědčovaly splnění podmínek pro vydání licence podle vyhlášky č. 426/2005 Sb. ERÚ tedy zcela oprávněně rozhodoval na podkladě všech předložených listin, včetně těch, které není nutno ze zákona explicitně nezbytné předložit v rámci licenčního řízení (tedy nejsou ve vyhlášce č. 426/2005 Sb. explicitně vyjmenovány), ale které slouží k prokázání splnění předpokladů pro udělení licence podle shora citované vyhlášky a jejich předložení prokazuje splnění těchto předpokladů (viz např. §7 odst. 4 vyhlášky č. 426/2005 Sb.). Obecně je také třeba uvést, že není důvod mít za to, že by podklad předložený k prokázání určitého předpokladu (např. vlastnického práva) nemohl být následně vyhodnocen i z pohledu prokázání dalších předpokladů pro udělení licence (např. technických), když navíc některé doklady mohou osvědčovat stejnou skutečnost či různé skutečnosti v různých správních řízeních (např. revizní zpráva NN - stavební řízení a řízení o udělení licence). 185. Obviněný svoji dovolací argumentaci založil předně na tvrzení, že součástí smlouvy o dílo byla povinnost obstarání licence, tj. získání licence pro společnost G. zhotovitelem – společností L.. Předmětné námitce soudy nižších stupňů nepřisvědčily a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy odkazuje, když se s jejich závěry ztotožnil. Nelze totiž skutečně pominout, že smlouva o dílo (č. l. 1066-1077) byla uzavřena mezi společností G. jako objednatelem (za společnost tuto smlouvu podepsal obviněný Z. V.) a společností L. E. D. jako zhotovitelem (za společnost smlouvu podepsal jednatel T. N.). Předmětem této smlouvy byla podle čl. 3.2. komplexní dodávka a montáž pozemní FVE, včetně prováděcí projektové dokumentace a výchozí revizní zprávy. Ze smlouvy však nevyplývá závazek společnosti L. vstoupit do licenčního řízení a zajistit pro společnost G. vydání licence, nýbrž závazek zajištění nezbytných podkladů pro řádné provozování FVE, které se zhotovitel zavazuje předat bez zbytečného odkladu, nejpozději do 15 dnů ode dne předání díla (viz čl. 4.5 smlouvy o dílo). Ani závazek připojení k distribuční soustavě neznamená závazek zajištění licence ERÚ protože připojení výrobce k distribuční síti znamená buď závazek zajistit první paralelní připojení, které musí vždy předcházet rozhodnutí o udělení licence ERÚ nebo zajištění připojení po získání licence ERÚ (smlouva v tomto směru je neurčitá). Zde je třeba uvést, že pokud by smlouvou o dílo bylo skutečně dohodnuto zajištění licence zhotovitelem, tak nepochybně by tento závazek byl výslovně uveden ve smlouvě o dílo, neboť by se jednalo o velmi důležitý závazek zhotovitele, který by měl v případě nesplnění tohoto závazku pro zhotovitele významné důsledky z hlediska jeho odpovědnosti za způsobenou škodu. Lze tedy uzavřít, že k oncept výstavby na klíč se tak týkal výstavby FVE XY, nikoliv získání licence ERÚ. Tohoto si musel být vědom nepochybně i sám dovolatel, který osobně učinil některé kroky pro získání licence. Jednak byl to právě dovolatel, který podal dne 19. 10. 2009 žádost o udělení licence, kterou zahájil licenční řízení, a to v době, kdy ještě nebyla stavba FVE XY dokončena, ale ani nebylo zřejmé, zda bude udělen kolaudační souhlas s užíváním stavby, neboť neproběhla ani závěrečná kontrolní prohlídka ze strany stavebního úřadu, nebylo tedy zřejmé, zda a kdy bude vydán kolaudační souhlas, nebyla ani provedena revize NN. Zde nelze pominout ani následující postup dovolatele, který následně udělil plnou moc svědkovi P. H. k zajištění podkladů v rámci licenčního řízení a to právě v den, kdy proběhla závěrečná kontrolní prohlídka stavby stavebním úřadem za přítomnosti obviněného, přičemž bylo zjištěno, že na stavbě chybí přibližně 50 % FV panelů (viz protokol o prohlídce stavby ze dne 4. 11. 2010), kterou svědek podepsal až dne 5. 11. 2010. Již z tohoto faktického postupu obviněného není pochyb o tom, že si byl vědom toho, že součástí smlouvy o dílo nebyl závazek zhotovitele obstarat licenci pro FVE XY, neboť pokud by tomu tak bylo, nepodával by obviněný jako statutární orgán G. žádost o udělení licence a zejména by uvedenému svědkovi neuděloval plnou moc pro úkony před ERÚ, pokud by měl skutečně za to, že podle smlouvy o dílo měla vydání licenci pro společnost G. zajistit společnost L. Lze proto souhlasit se soudy nižších stupňů, které na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že obstarání licence nebylo předmětem smlouvy o dílo. 186. S tím souvisí i další dovolací námitka obviněného, podle které o tom, že licenci měla podle smlouvy o dílo zajistit společnost L. svědčí skutečnost, že udělil plnou moc P. H., jakožto zaměstnanci společnosti L., který v licenčním řízení právě jednal jménem společnosti L. Na tomto místě se sluší akcentovat, že z plné moci (č. l. 31 licenčního spisu) vyplývá, že plnou moc uděluje společnost G., jednající Z. V., jednatelem společnosti (tj. zmocnitel je společnost G.), P. H., čímž zmocňuje P. H., aby zastupoval zmocnitele ve všech záležitostech a jednáních vedoucích k udělení licence na výrobu elektřiny podle zákona č. 458/2000 Sb. Z plné moci tedy nevyplývá, že by plná moc byla udělována společnosti L. za účelem zajištění licence pro společnost G. v řízení vedeném u ERÚ, za kterou by jednal v licenčním řízení právě svědek H., což by bylo zcela logické, pokud by skutečně závazek zajištění licence skutečně převzala společnost L. V podpisové části je uvedeno Z. V., jednatel společnosti G. a P. H.. P. H. tak byl zjevně zplnomocněn jako fyzická osoba, nikoliv jako zástupce společnosti L. Pokud by mu byla plná moc udělena jako zaměstnanci společnosti L., pak by tato informace byla v plné moci uvedena. Takovýto údaj však na listině chybí. Nad rámec těchto úvah je také třeba zdůraznit, že svědek P. H. nebyl ani schopen specifikovat, kdo mu doklady potřebné pro licenční řízení předával, výslovně jen uvedl, že doklady předával do licenčního spisu. Současně zdůraznil, že nebylo jeho povinnost kontrolovat jejich pravdivost a relevantnost a toto ani nevyplývá z předložené plné moci, což jistým způsobem i dokresluje celou situaci a naznačuje i důvody, pro které došlo k udělení plné moci (nikdo za pravdivost předkládaných dokumentu neměl odpovídat). Nejvyšší soud si je vědom skutečnost, že žádost o přerušení řízení ze dne 19. 11. 2010 podal P. H. na tzv. hlavičkovém papíře společnosti L. (jediný takto označený dokument), ovšem z toho nelze dovodit, že by licenci podle smlouvy o dílo měla zajistit právě tato společnost. Není pochyb o tom, že pro ERÚ bylo důležité a rozhodující, že žádost podal právě svědek P. H., který měl od obviněného plnou moc k jeho zastupování, nikoliv skutečnost, že byla podána na tzv. hlavičkovém papíře společnosti L. Navíc použití tzv. hlavičkového papíru společnosti L. lze považovat i jistým způsobem za pochopitelné, když není pochyb o tom, že svědek P. H. byl zaměstnancem této společnosti, takže pravděpodobně důsledně nerozlišoval, kdy jedná jako fyzická osoba a kdy jako zástupce společnosti L., zejména za situace, kdy není pochyb o tom, že společnost L. byla zhotovitelem FVE XY. 187. Dovolatel rovněž namítá chybnou interpretaci plné moci udělené společností G. společnosti M., když podle obviněného byla tato plná moc udělena uvedené společnosti pro účely stavebního řízení. Zde je třeba uvést, že znění plné moci ze dne 13. 7. 2010 (č. l. 1487) je patrné zmocnění společnosti M. společností G. Je třeba uvést, že soud prvního stupně si byl vědom toho, že společnost M. je oprávněna zastupovat společnost G. u Krajského úřadu Jihomoravského kraje, u Stavebního úřadu Městského úřadu XY na základě plné moci. Nic jiného ale ani soud prvního stupně netvrdil, když na podkladě této plné moci toliko soud prvního stupně vyslovil závěr, podle kterého nebyla uvedená společnost zmocněna k zajištění licence pro společnost G., a současně nebylo možné plnou moc vyložit jako delegaci odpovědnosti za správnost (resp. pravost) dokumentů předkládaných ERÚ v licenčním řízení na firmu M. (viz bod 35 rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud se s tímto názorem prvostupňového soudu plně ztotožňuje. 188. Pokud obviněný namítá, že rovněž ze smlouvy o provozování FVE, konkrétně z preambule vyplývá, že úkolem spol. L., bylo zajištění licence, je k tomu potřeba uvést následující. Smlouva o provozování FVE ze dne 14. 6. 2010 byla uzavřena mezi společností G. a společností L., kdy předmět této smlouvy je vymezen v čl. I. jako zajištění služeb, prací a činností nutných k řádnému a bezpečnému provozu FVE a činností souvisejících s provozem FVE za účelem výroby elektrické energie. Článek II. této smlouvy obsahuje výklad pojmů servis FVE, rekonstrukce, modernizace, běžná údržba, dispečink, preventivní kontrola, revize, tedy činností související s provozem elektrárny. Uvedená smlouva sice v preambuli skutečně obsahuje údaj o zajištění potřebných povolení a licence pro provoz FVE ze strany společnosti L. výjimkou týkající se povolení, které nelze získat před samotným zřízením, popř. zahájením provozu FVE. V tomto směru se dovolací soud ztotožňuje s názorem soudu druhého stupně (viz bod 17 rozsudku soudu druhého stupně), že z dikce je evidentní odkaz na Smlouvu o dílo ze dne 27. 4. 2010, ze které není patrné zajištění licence pro společnost G. Navíc je třeba zdůraznit, že licenci ERÚ nebylo možno získat před samotným zřízením a zahájením provozu FVE. C) d) k námitkám stran předávacího protokolu 189. Ve vztahu k předávacímu protokolu ze dne 30. 10. 2010 (č. l. 364-366, pozn. Protokol obsahuje zjevnou tiskařskou chybu, když stavba byla zahájena dne 10. 7. 2010 a jako datum dokončení je uvedeno 30. 10. 2000, tedy před datem zahájení ) je předně vhodné zrekapitulovat jeho obsah. Protokol se týkal FVE XY, přičemž podle protokolu předání a převzetí díla byli přítomni zástupci objednatele a zhotovitele. Za společnost G. byl předání přítomen Z. V. a za společnost L. P. K. Protokol deklaruje, že po prohlídce díla a technické dokumentace provedli zástupci obou společností přejímací řízení, když je podepsána každá ze stran protokolu. Pasáž protokolu, věnovaná zjištěným vadám a nedodělkům zůstala účastníky nevyplněna, z čehož vyplývá, že podle tohoto protokolu byla FVE XY k datu 30. 10. 2010 kompletně dokončena, resp. protokol měl vyvolat dojem o dokončenosti stavby. Na třetí straně protokolu jsou pak uvedeny podpisy zástupců obou firem, u razítka společnosti G. je uveden podpis obviněného V. a u razítka společnosti L. je podpis svědka K. 190. Obecně je třeba uvést, že předávací protokol je ve smyslu §554 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoníku (dále jen „obchodní zákoník“) písemným dokladem o předání předmětu díla zhotoveného na základě smlouvy o dílo. Předání má samozřejmě pro smluvní strany důsledky, kterými jsou přechod vlastnického práva a nebezpečí škody na věci ze zhotovitele na objednatele. Předání díla deklaruje splnění smluvního závazku zhotovitele provést dílo a řádně ho ukončit podle smlouvy o dílo. Protokol o předání díla tak poskytuje ucelený zápis o skutečném průběhu předání díla, tudíž by měl obsahovat i případné nedodělky nebo vady díla. Pokud tedy v posuzované věci zápis o předání díla deklaroval, že stavba nevykazuje žádné vady a nedodělky, přestože fakticky nebyla v dané době minimálně z poloviny dostavěna, pak účastníci předání díla do tohoto dokumentu záměrně uvedli nepravdivé údaje. Z protokolu se podává, že tento byl podepsán dovolatelem, čili tento o nepravdivosti údajů uvedených v tomto dokumentu musel vědět a byl s nimi srozuměn. 191. Dovolatel zpochybňuje v rámci dovolání zejména pravost svého podpisu na tomto dokumentu. Jedná se o námitku týkající se hodnocení tohoto dokumentu z hlediska jeho věrohodnosti. Je třeba zdůraznit, že tato námitka deklarovaný dovolací důvod, ale ani žádný jiný, nemůže naplňovat, neboť posouzení věrohodnosti důkazů spadá do otázky hodnocení důkazů. Jinak vyjádřeno, posuzování věrohodnosti konkrétního důkazního prostředku nepřísluší obviněnému, nýbrž soudu. Jak již bylo dříve naznačeno, soudy se věrohodností tohoto důkazu zabývaly (viz bod 10, 35 rozsudku soudu prvního stupně, bod 19 rozsudku soudu druhého stupně). Byť lze skutečně připustit, že soud prvního stupně explicitně nezmiňuje věrohodnost předávacího protokolu, z odůvodnění rozsudku je patrné, že věnoval obecně pozornost i posouzení věrohodnosti tohoto konkrétního důkazu. Soud totiž konstatoval, že „u žádného z listinných důkazů nebyly zjištěny pochybnosti o jeho pravosti a nalézací soud takto provedené důkazy považoval za věrohodné, dokumentující skutečný stav prokazované věci“. Z uvedené formulace je podle dovolacího soudu zjevné, že soud prvního stupně se otázkou posouzení věrohodnosti předávacího protokolu zabýval, byť v kontextu ostatních provedených listinných důkazů, považoval ho za věrohodný, takže se tímto důkazem zabýval. Lze jen dodat, že věrohodnost tohoto důkazu je podpořena samotným tvrzením obviněného z přípravného řízení, kdy připustil, že podpis na této listině vypadá jako jeho, když navíc tvrdil ve vztahu k druhému předávacímu protokolu ze dne 10. 1. 2011, že to je nesmysl, že FVE XY vyráběla už v prosinci 2010. Již z tohoto jeho vyjádření je nepochybné, že nezpochybňoval, že by nikdy žádný předávací protokol nepodepsal, takže pokud tvrdil, že nemohlo dojít k podepsání předávacího protokolu v lednu 2011, protože FVE vyráběla už v roce 2010, tak musel předávací protokol podepsat v roce 2010. Tvrzení obviněného stran pochybnosti o pravosti jeho podpisu na předávacím protokolu je třeba hodnotit i v kontextu skutečnost, že společnost G. měla jediného statutárního zástupce (tvrzení obviněného o úloze D. T. se nepotvrdilo) a tímto byl právě obviněný, takže je i logické, že se zúčastnil za objednavatele převzetí díla, když jak jinak by bylo prokázáno zhotovení předmětu smlouvy o dílo. 192. Stran argumentace obviněného, že nikdy nebyl předložen originál této listiny je třeba konstatovat, že z ustanovení §89 odst. 2 tr. ř. nevyplývá nezbytnost předložení originálu listin, proto, aby mohly sloužit jako důkaz v trestním řízení. Ani ustanovení §213 odst. 1 tr. ř. týkající se provedení důkazů listinou nestanoví, že by důkaz listinou bylo možno provést jen originálem této listiny, byť pokud je originál listiny v době provádění tohoto důkazů k dispozici, je to žádoucí. Lze dodat, že protokol o předání díla byl v trestním řízení proveden v té podobě, v jaké byl založen do licenčního spisu, tj. jako kopie originálního dokumentu, když ani v rámci licenčního řízení nebylo požadováno předložení originálu této listiny nebo ověřeného dokladu. Navíc je třeba zdůraznit, že samotný obviněný nikdy přímo kategoricky netvrdil, že by protokol nepodepsal, jeho výpověď se v tomto směru jistým způsobem vyvíjela, jak se vyvíjelo trestní řízení a důkazní situace ve vztahu k jeho osobě. Zde je třeba akcentovat, že ze samotné logiky věci je nepochybné, že protokol o převzetí díla byl v dané věci významný z několika důvodů, když jednak prokazoval, že zhotovitel splnil svou povinnost provést dílo (blíže viz §554 obchodní zákoník). Z pohledu tohoto závěru je také třeba poukázat na čl. II a čl. VIII. 8.1, smlouvy o dílo, ze kterých je nepohybné, že o předání předmětu díla musel být sepsán předávací protokol, když navíc i obecně platí, že pokud nebylo ujednáno jinak, právě takový zápis slouží jako důkaz o tom, že dílo bylo komplexně předáno (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 104/2003) a současně tento protokol osvědčoval, že předmět smlouvy o dílo byl realizován. Za takové situace je zcela logické, že takový protokol podepsal statutární orgán objednavatele, kterým byl jedině obviněný. 193. Nelze ani souhlasit s tvrzením obviněného, že soudy nevěnovaly otázce významu předávacího protokolu v licenčním řízení patřičnou pozornost. Především je třeba uvést, že soudy nižších stupňů vyhodnotily, že se jednalo o jeden z rozhodujících podkladů pro licenční řízení (viz bod 31 rozsudku soudu prvního stupně, bod 19 rozsudku soudu druhého stupně). Z pohledu tohoto závěru je nezbytné připomenout, že licenční řízení je řízením správním, a tudíž v něm může jako podklad pro rozhodnutí sloužit cokoliv, co žadatel o licenci ERÚ předloží, a co může prokazovat splnění předpokladů pro vydání licence, tedy i protokol o předání díla. Jestliže byl předmětný protokol ze strany společnosti G. ERÚ předložen, tak jej ERÚ nemohl ignorovat při úvaze o tom, zda společnosti licenci k výrobě elektřiny udělí. Navíc již samotné předložení tohoto protokolu v rámci licenčního řízení žadatelem svědčí o tom, že samotná společnost G. považovala tento dokument pro licenční řízení za podstatný, neboť jinak by jeho předložení postrádalo smysl. Význam předávacího protokolu vyplývá i z prováděcí vyhlášky číslo 426/2005 Sb., o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích, která byla účinná v roce 2010 (č. l. 1056-1059, sv. IV). Podle §7 odst. 1 písm. c), písm. d) citované vyhlášky prokazoval žadatel vlastnické právo k energetickému zařízení, a to mimo jiné smlouvou na základě, které dochází k převodu vlastnického práva k movitému energetickému zařízení anebo smlouvou, ze které je zřejmé, že žadatel je vlastníkem daného movitého energetického zařízení. Podle §7 odst. 3 vyhlášky, nebylo-li možné doložit existující titul podle předchozích odstavců v písemné podobě, mohl žadatel doložit existenci titulu souhlasným prohlášením smluvních stran s uvedením všech náležitostí takového titulu. Podle §7 odst. 4 citované vyhlášky, nebylo-li možno nabytí vlastnického práva k energetickému zařízení prokázat způsoby uvedenými v odst. 1, bylo možno nabytí vlastnického práva nebo užívacího práva k energetickému zařízení doložit i jiným způsobem, nevzbuzujícím důvodné pochybnosti. Licenci bylo možné vydat pouze na podkladě těchto dokladů, které byly tzv. povinnými důkazy a předkládaly se spolu s žádostí o udělení licence, a to společně s dalšími důkazy, mj. prokazujícími finanční předpoklady pro provozování FVE. 194. Pokud tedy právní úprava explicitně nezmiňovala předávací protokol jako listinu nezbytnou k získání licence, pak to neznamená, že jeho předložení v rámci licenčního řízení nemělo žádný důvod a že nepravdivé údaje uvedené v takovém protokole o předání díla nebyly způsobilé uvést ERÚ v omyl. Nosičem podvodné informace totiž může být cokoliv. Obviněný doložení přechodu vlastnického práva opírá o svůj názor, že k doložení toto podmínky v rámci licenčního řízení postačilo toliko předložení smlouvy o dílo, když současně odkazuje na znění smlouvy o dílo, a současně §7 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 426/2005 Sb., přičemž ignoruje další odstavce tohoto ustanovení (§7 odst. 3, odst. 4). Dovolatel zcela opomíjí i skutečnost, že smlouva o dílo nemohla samostatně prokazovat vlastnická práva společnosti G. k FVE XY, nemohla tudíž být dokumentem podle §7 odst. 1 písm. d) vyhlášky. V momentě, kdy byla smlouva o dílo vyhotovena totiž FVE XY fyzicky neexistovala, nebyla ještě postavena. Přijetí argumentace obviněného by znamenalo, že dílo, které je předmětem smlouvy o dílo, vznikne už v okamžiku uzavření smlouvy o dílo bez ohledu na to, zda byla smlouva o dílo jako celek naplněna. Zde je třeba akcentovat, že smlouvou o dílo se zavazuje zhotovitel k provedení určitého díla a objednatel se zavazuje k zaplacení ceny za jeho provedení (§536 odst. 1 obchodního zákoníku). Proto smlouva o dílo sama o sobě nemohla prokazovat vlastnictví k neexistující věci. Z logiky věci došlo k přechodu vlastnických práv až později, poté, co byl předmět smlouvy naplněn, což bylo nezbytné v licenčním řízení ERÚ nějakým hodnověrným způsobem doložit. K tomu právě nepochybně sloužil protokol o předání díla, který odpovídal jinému způsobu doložení vlastnických práv nevzbuzujícímu důvodné pochybnosti podle §7 odst. 4 uvedené vyhlášky, byť lze připustit, že k doložení vlastnických práv mohl žadatele zvolit i jiný způsob, který by o přechodu vlastnického práva nevzbuzoval pochybnosti. 195. Předávací protokol byl v licenčním řízení významný i z toho hlediska, že měl nepochybně prokazovat a vzbuzovat dojem, že FVE XY je zcela dokončena a bez jakýchkoliv vad. Jednoznačně tak měla tato listina potenciál (a skutečně tento potenciál naplnila) uvést pracovníky ERÚ v omyl, když obsahovala nepravdivé údaje. FVE XY totiž v okamžiku předání díla nebyla dostavěna a obviněný tuto skutečnost věděl, neboť z obsahu protokolu o předání díla se podává, že účastníci si dílo prohlídli, stejně jako si prohlídli technickou dokumentaci. Navíc obviněnému stav nedokončenosti FVE XY byl znám i z jiných skutečností (např. účast při závěrečné prohlídce stavby). Jinak řečeno, při prohlídce díla musel obviněný jednoznačně vidět, že stavba FVE XY není dokončena, stejně tak nebyla dokončena ani při následné závěrečné kontrolní prohlídce dne 4. 11. 2010, které se dovolatel osobně zúčastnil a při které nebylo osázeno cca 50 % FV panelů. Obviněný si tak musel být vědom toho, že protokol o předání díla je listinou, jež neodpovídá skutečnému stavu výstavby FVE XY, a současně si musel být vědom toho, že tato listina bude předložena v licenčním řízení. Je totiž logické, že žadatel o licenci bude jako jednu z příloh předkládat dokument osvědčující jeho vlastnické právo k FVE, které má být licence na podkladě této žádosti udělena. Zde je třeba zdůraznit skutečnost, že obviněný nebyl osobou, která by neměla žádné zkušenosti se správním řízením a povinnostmi podnikatele, ale zejména statutárního orgánu, byl a je velmi zkušený podnikatel v oboru stavebnictví, nejednalo se tedy o osobu, které by nebyl znám význam a důsledky určitých listin pro správní řízení. Navíc byl také statutárním orgánem společnosti, která FVE XY chtěla provozovat a nepochybně měla ekonomický zájem na jejím uvedení do provozu v roce 2010 a získání licence právě v tomto roce a to právě z důvodu různých výkupních cen za vyrobenou solární energií v roce 2010 a v roce 2011. 196. Obecně je třeba z pohledu námitek obviněného připustit, že předávací protokol sám o sobě nepředstavoval jediný způsob prokázání vlastnictví předmětné FVE XY v rámci licenčního řízení u ERÚ, neboť bylo možno zvolit různé způsoby prokázání vlastnictví (blíže viz §7 vyhlášky č. 426/2005 Sb.). Jinak vyjádřeno, není pochyb o tom, že žadatel měl na výběr, jaký způsob prokázání vlastnictví zvolí, když ovšem prokázání vlastnictví bylo možné právě i tímto předávacím protokolem. Pokud byl tento v rámci licenčního řízení předložen jako jeden z podkladů pro vydání rozhodnutí o licenci, není pochyb o tom, že tímto protokolem mělo být vlastnictví žadatele o licenci prokázáno a právě z toho důvodu byl v rámci licenčního řízení předložen. O tom, že předávací protokol byl považován za doklad osvědčující vlastnictví k předmětné FVE XY nakonec svědčí i skutečnost, že ERÚ nevyzval společnost G. k prokázání vlastnického práva jiným způsobem, což potvrzuje význam tohoto předávacího protokolu pro řízení o udělení licence. K tvrzení dovolatele, že na předávacím protokolu bylo uvedeno chybné datum 30. 10. 2000 (správně 30. 10. 2010), z čehož obviněný dovozuje, že tento doklad nebyl v rámci licenčního řízení vůbec důležitý, je třeba uvést, že se jednalo o zřejmou písařskou chybu (což nakonec připouští sám obviněný) a že se zřejmě jednalo o selhání lidského fakturu, pokud si této skutečnosti při udělování licence pracovnici ERÚ nevšimli, z čehož ovšem nelze dovodit, že by tento předávací protokol nebyl pro vydání licence důležitý a podstatný. Zde je třeba opětovně akcentovat, že jiný doklad potvrzující vlastnictví společnosti G. k FVE XY ERÚ nepožadoval a ani společnost G. takový nepředložila, tedy ani smlouvu o dílo, která podle obviněného postačovala k prokázání vlastnictví, ačkoliv si musela být žadatelka vědoma toho, jaké doklady je třeba k žádosti doložit (viz §5 zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona, §7 vyhlášky č. 426/2005 Sb.). 197. V souvislosti s námitkami obviněného vztahujícími se k předávacímu protokolu a jeho významu pro vlastní licenční řízení Nejvyšší soud musí připustit, že byť se nepochybně jednalo o významný dokument, tak jeho význam nelze interpretovat tak, že tento sám o sobě by zakládal trestní odpovědnost obviněného, když jeho vina byla soudy nižších stupňů vyvozena na základě pečlivého hodnocení všech provedených důkazů v jejich vzájemném kontextu, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Jinak vyjádřeno, lze připustit, že sám o sobě by tento předávací protokol, za situace kdy obviněný jistým způsobem zpochybňuje jeho podepsání, k závěru o vině obviněného nepostačoval. Závěr o vině obviněného je založen především na dalších ve věci provedených důkazech a skutečnostech, které z nich vyplynuly a které by samy o sobě bez ohledu na předmětný předávací protokol postačily k závěru o vině dovolatele a které budou rozvedeny dále. C) e) k námitkám ohledně zprávy o výchozí revizi 198. Pokud jde o revizní zprávu ze dne 2. 11. 2010 (č. l. 434-443), tak u této zprávy je rovněž stěžejní zjištění, že obsahovala nepravdivé údaje a budila záměrně dojem o dokončenosti stavby FVE XY a její provozuschopnosti (blíže viz body 121-125, 127 tohoto rozhodnutí). Výchozí revizní zpráva NN záměrně vyvolávala dojem kompletnosti provedené revize na nízkonapěťovou část celé elektrárny a obsahovala údaj, že všechny FV panely jsou v době jejího vypracování nainstalovány na ocelových konstrukcích, což prokazatelně bylo nepravdivé. Jinak řečeno, zpráva byla záměrně formulována tak, aby vzbuzovala zdání, že popisuje kompletní elektroinstalaci NN a napojení rozvodů FVE XY a že celá FVE v její nízkonapěťové části je schopná bezpečného provozu, aniž by bezpečnost elektrárny bylo nutné před jejím uvedením do provozu znovu ověřovat nějakou další dodatečnou revizní zprávou. V posuzované věci není rozhodné, kdo objednal vypracování výchozí revizní zprávy NN u spoluobviněného (není pochyb o tom, že to byl svědek M.), ani to kdo zajišťoval její vypracování, případně kdo konkrétně zprávu předložil ERÚ. Rozhodné a podstatné je, že obviněný si musel být jako zkušený podnikatel v oblasti stavebnictví vědom toho, že je nutno prokázat bezpečnost FVE XY. Musel tedy předpokládat, že budou předkládány různé doklady osvědčující bezpečnost stavby včetně revizní zprávy NN, když obviněný jako osoba dlouhodobě podnikající v oblasti stavebnictví, musel mít alespoň rámcovou představu, jaké podklady je nezbytné předložit v rámci stavebního a licenčního řízení týkající se oblasti energetiky. Jinak řečeno, musel být srozuměn s tím, že zprávy, které budou předkládány v rámci řízení o udělení licence ERÚ mohou být nepravdivé. Navíc obviněný jako jediný statutární orgán společnosti G., která si nechala FVE XY postavit a na výstavbu získala vysoký úvěr, nepochybně musel ještě před rozhodnutím o výstavbě FVE XY zjišťovat nebo si nechat zjistit, jaké podklady musí v rámci licenčního řízení předložit, aby mohl posoudit, kdy může být FVE XY uvedena do provozu a získat licenci, tak aby mohly i posoudit návratnost vložené investice. Zde je třeba akcentovat, že i pokud by Nejvyšší soud akceptoval tvrzení obviněného o tom, že si není vědom toho, zda podepsal předávací protokol, tak nejpozději při účasti na závěrečné kontrolní prohlídce (4. 11. 2010) musel obviněný zjistit, že elektrárna není dokončena, ale ani logicky nemohla, když chybělo 8559 ks FV panelů, což muselo být po příchodu na stavbu na první pohled zřejmé. Navíc na stavbě probíhaly v té době další stavební práce a to dokonce poté, co byla provedena závěrečná kontrolní prohlídka dne 4. 11. 2010, které se obviněný prokazatelně účastnil. Tudíž toto elektrické zařízení nemohlo být z logiky věci ani revidováno. Nelze proto věřit obviněnému, že mohl být v dobré víře ve správnost této listiny, když není pochyb o tom, že byl obeznámen se skutečným stavem FVE XY Pokud se týká významu této výchozí revizní zprávy NN při řízení o udělení licence vzhledem k další do licenčního spisu založené revizní zprávě ze dne 10. 12. 2010, tak Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na bod 129 tohoto rozhodnutí. 199. Dovolatel rovněž polemizuje nad tím, zda výchozí revizní zpráva NN ze dne 2. 11. 2010 měla či neměla obsahovat údaj o počtu FV panelů či nikoliv a zda mohl jako jednatel společnosti G. vědět, co musí výchozí revizní zpráva NN obsahovat a osvědčovat. Podle Nejvyššího soudu toto samo o sobě není při posuzování trestní odpovědnosti dovolatele podstatné, neboť výrok o vině dovolatele není založen toliko na existenci této nepravdivé výchozí revizní zprávě NN, nýbrž především na vědomosti obviněného o nedokončenosti FVE XY v době podání žádosti o udělení licence a v době závěrečné kontrolní prohlídky konané dne 4. 11. 2010. Tedy, že nesplňuje zákonné podmínky pro udělení licence a, že se obviněný přes vědomí těchto skutečností o stav dokončenosti FVE XY dále nezajímal, a to při vědomí skutečnosti, že podal žádost o udělení licence. Rozhodující je, že obviněný bez jakýchkoliv důvodných pochybností v době podání žádosti o licenci a po provedení závěrečné kontrolní prohlídky, musel vědět, že FVE XY není stavebně dokončena, takže musel být srozuměn s tím, že zprávy a listiny, které budou předloženy v licenčním řízení, a které mají dokladovat dokončení stavby jednak ze stavebního hlediska, tedy podle příslušných stavebních předpisů, jednak z hlediska bezpečnosti práce, jsou nepravdivé a tudíž zavádějící. Jinak vyjádřeno, obviněný si musel být vědom toho, že v řízení o udělení licence musí být ERÚ předložena výchozí revizní zpráva NN jako jeden z podkladů k žádosti o vydání licence, když sám podával žádost o udělení licence a bylo zcela logické, že ERÚ bude po žadateli požadovat kromě jiných podkladů i doklad deklarující provozuschopnost a bezpečnost FVE XY než jí udělí licenci. Proto musel vědět, že výchozí revizní zpráva musí obsahovat nepravdivé údaje, jinak by licenci nemohla FVE XY získat. Tudíž musel být srozuměn s tím, že tomu tak může být a nijak nezakročil, aby zabránil uvedení úředníků ERÚ v omyl touto mystifikující zprávou. Zde je třeba opětovně uvést, že obviněný byl statutárním orgánem společnosti G., která si na vystavění FVE XY pořídila úvěr, a jak již bylo uvedeno výše, bylo tedy zcela logické, že se obviněný musel před vlastním rozhodnutím o výstavbě FVE seznámit s podmínkami podnikání v této oblasti, zejména s tím, jaké jsou předpoklady pro udělení licence, když on sám se považuje za zkušeného podnikatele v oblasti stavebnictví. V tomto směru je třeba akcentovat, že svědek D. T. nepotvrdil obhajobu obviněného ohledně jeho tvrzení, že to byl nápad tohoto svědka postavit FVE XY a že se obviněný o výstavbu FVE nijak nezajímal a ani o její fungování, byť i výpověď tohoto svědka je nutno jistým způsobem brát obezřetně, neboť i tento svědek rovněž v rozporu s dalšími důkazy tvrdil, že FVE XY byla dokončena. Zde je opětovně nutno zdůraznit, že obviněný byl jediným jednatelem a společníkem firmy G., takže i pokud by se skutečně rozhodl postavit FVE na základě nápadu svědka D. T., tak vzhledem k výši úvěru je zcela logické, že se musel o podmínky výstavby a provozu FVE a udělení licence zajímat. To přinejmenším z toho pohledu, že musel o životaschopnosti svého podnikatelského záměru přesvědčit banku, která mu poskytla vysoký úvěr. Pokud ještě obviněný namítá, že si nechal postavit FVE XY tzv. na klíč a že neměl dostatek podkladů pro vyhodnocení revizní zprávy, je třeba uvést, že po žadateli o licenci lze oprávněné požadovat, aby při volbě dodavatelů či revizního technika postupoval obezřetně a nebyl pouhým pasivním příjemcem jejich výstupu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 9 As 256/2015), když navíc v dané věci nelze pominout další skutečnosti, které byly obviněnému prokazatelně známy a které věděl. Navíc námitka obviněného týkající se výstavby FVE XY tzv. na klíč by mohla být z hlediska jeho trestní odpovědnosti právně relevantní toliko za situace, že by skutečně obviněný žádné informace o výstavbě FVE XY neměl a ani nebylo možno na něm objektivně požadovat, aby si je opatřil, což ovšem není daný případ. 200. Jestliže obviněný poukazuje na výpověď svědka S. vztahující se k výchozí revizní zprávě NN a skutečnost, že podle svědka nebylo nutné, aby výchozí revizní zpráva NN obsahovala počet FV panelů, tak se jedná předně o námitku do způsobu hodnocení důkazů. Bez ohledu na tento závěr dovolací soud odkazuje na své dřívější závěry týkající se obsahu revizní zprávy obviněného W., a že tato záměrně vytvářena dojem, že všechny FV panely jsou nainstalovány na ocelových konstrukcích, když obsahovala i údaj o jejich počtů, což bylo evidentně nepravdivé, takže vytvářena dojem, že z hlediska bezpečnosti je elektrárna v pořádku. Navíc považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že obviněný jistým způsobem dezinterpretuje výpověď svědka S. u hlavního líčení (viz č. l. 3490 a dal.), tak aby zapadala do jeho obhajoby. Předně je třeba zdůraznit, že svědek mezi doklady, které vždy požadovali v rámci řízení o vydání licence, výslovně zmínil kolaudační souhlas a že vždy požadovali rozhodnutí o výchozí revizi NN (tu vypracoval právě obviněný W.). Svědek skutečně připustil, že podle jeho názoru v revizní zprávě NN v té době nemusel být uveden počet FV panelů, že to z vyhlášky nevyplývalo, přičemž ovšem zároveň dodal, že pokud by mezi výchozí revizní zprávou NN ohledně počtu FV panelů a v žádosti o licenci byl rozdíl v počtu FV panelů, tak by žadatele o licenci vyzvali k odstranění tohoto rozporu. Z výpovědi tohoto svědka je tedy zřejmé, že nepochybně při vydávání licence počet FV panelů v revizní zprávě NN byl důležitý pro dané řízení, neboť z výpovědi svědka se podává, že disproporce mezi počtem FV panelů uvedených v revizní zprávě NN a v žádosti by nepochybně vedl k prodloužení licenčního řízení, popř. jeho přerušení. Zde je opětovně třeba akcentovat, že licenci pro získání výhodnější výkupní ceny potřebovala FVE XY získat do konce roku 2010. C) f) k námitkám stran kolaudačního souhlasu 201. Ve vztahu ke kolaudačnímu souhlasu ze dne 5. 11. 2010 (č. l. 51 licenčního spisu, 1468-1449, 1667-1668) je předně třeba akcentovat, že kolaudační souhlas byl vydán na základě provedené závěrečné kontrolní prohlídky stavby stavebním úřadem, která proběhla dne 4. 11. 2010 a které byl osobně přítomen obviněný (viz protokol ze závěrečné kontrolní prohlídky ze dne 4. 11. 2010 na č. l. 1480). V řízení byla prokázána nepravdivost údajů uvedených v kolaudačním souhlasu vystaveného spoluobviněným K. S. Podle tohoto dokumentu totiž byla FVE XY provedena v souladu s uzavřenými veřejnoprávními smlouvami a projektovou dokumentací. Výsledkem bylo potvrzení, že FVE XY je schopná bezpečného a trvalého užívání, přestože v řízení bylo jednoznačně prokázáno (listinnými důkazy, především fotodokumentací společnosti M., satelitními snímky, stavebními deníky společnosti M. a A. B. C.), že FVE XY dne 4. 11. 2010 nebyla dokončena, když k tomuto dni nebylo dodáno minimálně 7 831 ks fotovoltaických panelů, tj. cca 50 % z celkového počtu, což muselo být na první pohled evidentní. Navíc to vyplývalo i z protokolu o závěrečné kontrolní prohlídce. 202. Z pohledu dovolací argumentace obviněného je třeba uvést na pravou míru, že obviněnému není kladeno za vinu, že si u spoluobviněného S. objednal vyhotovení nepravdivého kolaudačního souhlasu případně, že by měl nést zodpovědnost za rozhodnutí správního orgánu, jak namítá dovolatel. Lze souhlasit s dovolatelem, že kolaudační souhlas šel tzv. mimo něj, že jej převzal zaměstnanec společnosti M. (jak vyplývá ze strany 2 kolaudačního souhlasu, na které je uvedena informace, že kolaudační souhlas obdrží společnost G. zastoupena v plné moci společností M.) a do licenčního spisu ho založil s velkou pravděpodobností svědek P. H. V posuzované věci je obviněnému kladeno za vinu, že přestože věděl, že kolaudační souhlas navazující na kontrolní šetření ze dne 4. 11. 2010, jemuž byl osobně přítomen (což dovolatel ani nepopírá), musí obsahovat nepravdivé údaje, když se jedná o dokument deklarující dokončenost stavby FVE XY a její bezpečnost, přestože stavba nebyla v den kontrolní prohlídky prokazatelně dokončena, a současně si musel být vědom toho, že kolaudační souhlas bude předložen v rámci licenčního řízení ERÚ, tak nekonal a nechal dokument ERÚ P. H. doručit. To právě pro účely licenčního řízení, aniž by se zabýval tím, zda skutečně ke dni vydání kolaudačního souhlasu došlo k dokončení FVE, konkrétně jejímu osazení FV panely (dokončení ani nebylo objektivně možné, jelikož kolaudační souhlas byl vydán den po závěrečné kontrolní prohlídce stavby). Dovolatel tudíž byl srozuměn s tím, že kolaudační souhlas obsahující nepravdivé údaje o stavu FVE XY bude způsobilý uvést úředníky ERÚ v omyl, a tudíž bude společnosti G. na jeho podkladě (a nejenom na podkladě této listiny) vydána neoprávněně licence k výrobě elektrické energie. 203. Pokud se dovolatel domáhá dobré víry ve správnost aktů veřejné moci, přičemž akcentuje, že presumoval správnost kolaudačního souhlasu, tak stejně jako u revizní zprávy nemohl být obviněný v dobré víře ve správnost tohoto dokumentu. Obviněnému totiž byl velmi dobře znám skutečný stav FVE XY v době vydávání kolaudačního souhlasu, tedy že tato není dostavěna a tudíž nesplňuje zákonné podmínky pro vydání kolaudačního souhlasu, neboť byl přítomen závěrečné kontrolní prohlídce stavebního úřadu, které bezprostředně předcházelo vydání kolaudačního souhlasu. Zde je nutno akcentovat, že obviněný ani netvrdí, že by se poté zajímal o to, zda výstavba FVE XY byla dokončena, tedy osazena FV panely, když ani nezkoumal, zda skutečně došlo před kontrolní prohlídkou stavebním úřadem k osazení všech FV panelů a jejich následné reklamaci (toto bylo tvrzeno v protokolu o závěrečné kontrolní prohlídce). Obviněný si tedy musel být vědom toho, že stavební úřad nemohl v souladu se zákonem vydat kolaudační souhlas na nedokončenou stavbu a přes vědomí této skutečnosti ani nijak nezkoumal, zda nedokončenost stavby byla následně odstraněna. Zde je třeba opětovně zdůraznit osobu obviněného, který byl velmi zkušeným podnikatelem v oboru stavebnictví, kterému musely být z jeho praxe známy předpoklady pro vydání kolaudačního souhlasu. Pokud se obviněný dovolá dobré víry, tak je třeba konstatovat, že kritérium dobré víry není zákonem výslovně definováno, byť je trvalou součástí právního řádu (srov. §2 odst. 3 správního řádu). Jedná se o neurčitý právní pojem, který je chápan jako nezaviněná nevědomost, jež chrání jedince, který se zřetelem ke všem okolnostem nevěděl a ani nemohl vědět, že určitý stav je v rozporu s právem (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 1 As 94/2011). Současně platí, že závěr, zda účastníkovi svědčí dobrá víra, záleží vždy na konkrétních skutkových i právních okolnostech (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 As 132/2015). Zde je třeba upozornit, že obviněnému nemohla svědčit dobrá víra ve správnost a zákonnost kolaudačního souhlasu, neboť není pochyb o tom, že mu stav FVE XY byl znám, tedy bylo mu známo, že tato není dokončena a že pokud bude vydán kolaudační souhlas, tak se tak stane nezákonně. Nadto skutečně nelze pominout, že samotný obviněný se hájí tím, že FVE XY byla v době závěrečné kontrolní prohlídky stavby stavebním úřadem (které se účastni)l dokončena, včetně instalace všech FV panelů, což se evidentně nezakládalo na pravdě. Nejvyšší soud si je vědom toho, že obviněný u hlavního líčení vypověděl, že viděl asi 60 % FVE XY, ovšem v tomto směru je nutno odkázat na to, že chybělo přibližně 50 % panelů, takže toto muselo být na první pohled zřejmé. O zřejmosti stavu nedokončenosti FVE XY v době závěrečné kontrolní prohlídky svědčí i skutečnost, že fakt chybějících FV panelů byl zaznamenán i v protokolu o této prohlídce, který obviněný rovněž podepsal. Za dané situace lze mít objektivně za vyloučeno, že by si obviněný při závěrečné kontrolní prohlídce skutečně nevšiml, že v FVE XY chybí polovina FV panelů. Z pohledu těchto závěru není ani přiléhavý případný odkaz obviněného na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 2 As 313/2015, a to z pohledu k vědomosti obviněného o nedokončenosti FVE XY. 204. Pokud jde o formulaci, že obviněný „akceptoval kolaudační souhlas a tento nechal doručit ERÚ“, tak toto jisté formulační pochybení soudu prvního stupně, bylo tomuto soudu vytknuto soudem druhého stupně (viz bod 25 rozsudku soudu druhého stupně). Soud druhého stupně napravil hodnotící činnost soudu prvního stupně a vyslovil, že obviněný nepřevzal kolaudační souhlas ze dne 5. 11. 2010 a nepřevzal ani revizní zprávu NN, která byla vypracována obviněným W. ze dne 30. 10. 2010. Avšak odvolací soud dospěl k závěru, že obviněný Z. V. musel být s nedostavěností FVE seznámen, a to nejpozději 4. 11. 2010, kdy se osobně účastnil závěrečné kontrolní prohlídky FVE XY, jež následovala po vyhotovení revizní zprávy a byla úkonem předcházejícím vydání kolaudačního souhlasu. Tudíž věděl, že tyto zprávy nejsou pravdivé a ani nemohou být vzhledem k nedokončenosti FVE XY. 205. Pokud obviněný namítá, že společnost L. mohla být tím subjektem, který mohl mít zájem na padělání podpisu na předávacím protokolu, když odkazuje na trestní stíhání pracovníků této společnosti související právě s výstavbou FVE, tak je nutno uvést, že tato námitka směřuje ve své podstatě do způsobu hodnocení důkazů a jako taková nenaplňuje zvolený dovolací důvod. Přesto Nejvyšší soud považuje za vhodné na předmětnou argumentaci reagovat. Především je třeba akcentovat, že i soudy nižších stupňů si byly vědomy skutečnosti, že firma L. skutečně mohla mít zájem a nepochybně měla obchodní zájem na tom, aby zhotovila předmět smlouvy o dílo včas, což v kontextu všech zjištěných skutečností muselo soudy vést k jisté obezřetnosti při hodnocení úlohy této firmy v celé věci a výpovědi jejich pracovníku a to i z pohledu jistých nezpochybnitelných skutečnosti (viz např. předložení falšované revizní zprávy o revizi NN ze dne 10. 12. 2010), což se právě projevilo i v hodnocení věrohodnosti výpovědi některých pracovníku této firmy. Především soud prvního stupně hodnotil věrohodnost jejich výpovědi právě v kontextu dalších provedených důkazů, zejména listinné povahy (např. zápisy ve stavebním deníku, pořízení fotodokumentace). Z pohledu argumentace obviněného je možno skutečně připustit, že v dané věci existuje jisté podezření, že na spáchání předmětné trestné činnosti se mohly podílet i další osoby a to právě z firmy L., ovšem tento závěr nemůže mít vliv na případnou trestní odpovědnost obviněného z pohledu jeho jednání v dané věci. 206. Obecně je ještě třeba zdůraznit, že pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Dovolatel musí uvést, konkrétní argumentaci, ze které lze dovodit naplnění existenci tzv. extrémního rozporu v jeho výkladu Ústavním soudem nebo Nejvyšším soudem, když jak již bylo naznačeno, Nejvyšší soud je povolán korigovat jen ty nejzávažnější pochybení stran skutkového stavu, tedy takové, které se týkají naplnění objektivní a subjektivní stránky zvolené skutkové podstaty. O takovou situaci se však v dané věci nejednalo. C) g) k námitkám souvisejícím s žádostí o udělení licence 207. Stran žádosti o udělení licence dovolatel dále uplatňuje shodné námitky jako v rámci podaného odvolání, tedy dovozuje odpovědnost za vydání licence od někoho jiného, ať už na straně společnost L., o které tvrdí, že byla zmocněna k získání licence prostřednictvím smlouvy o dílo, nebo na svědka P. H., jenž do licenčního spisu dodával jednotlivé dokumenty a k čemuž ho dovolatel zmocnil. V daných souvislostech se sluší rekapitulovat, co již bylo řečeno výše. Soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, se kterým se ztotožnil i Nejvyšší soud, že ze smlouvy o dílo uzavřené mezi společností G. a společností L. nevyplývá závazek zhotovitele zajistit pro objednatele i licenci pro podnikání v energetických odvětvích pro právnické osoby. Rovněž bylo postaveno na jisto, že obviněný udělil plnou moc svědkovi P. H., nicméně tato mu nebyla udělena jako zaměstnanci společnosti, ale jako fyzické osobě, a současně dovolatel tohoto svědka pověřil k předkládání dokumentů, o kterých musel vzhledem ke všem skutečnostem, které mu byly známy vědět, že obsahují nepravdivé údaje, v důsledku čehož budou tyto podklady způsobilé uvést ERÚ v omyl. 208. Jestliže obviněný má za to, že jeho trestněprávní odpovědnost je vyloučena, pokud v licenčním řízení podepsal pouze dva dokumenty (žádost o udělení licence a plnou moc udělenou P. H.), tak lze konstatovat, že dovolatel k uvedené věci přistupuje opět velmi izolovaně. Lze připustit, což ostatně výslovně uvedl i soud druhého stupně ve svém rozhodnutí (viz bod 25 rozsudku soudu druhého stupně), že dovolatel skutečně nepřevzal kolaudační souhlas ze dne 5. 11. 2010 a nepřevzal ani revizní zprávu ze dne 30. 10. 2010, nicméně s obsahem těchto dokumentů musel být seznámen, když ovšem rozhodující je, že mu byl znám faktický stav výstavby FVE XY ke dni podání žádosti o licenci, ale i v době vydání kolaudačního souhlasu. Jak již bylo uvedeno výše, dovolatel si musel být vědom významu těchto listin, jakožto i skutečnosti, že budou předkládávány v licenčním řízení jako podklady k žádosti již osobně podal. Obviněný o licenčním řízení věděl, toto sám inicioval, věděl o jeho významu pro samotné fungování FVE XY, jakožto i o jeho významu pro budoucí zisky společnosti G. (stran rozdílných výkupních cen) a tudíž jistě neprobíhalo licenční řízení bez jeho vědomí, když byl prokazatelně i osobně přítomen úkonům, které předcházely vydání některých v licenčním řízení důležitých listin, a současně byl informován o průběhu výstavby FVE XY (nikdo ze svědků nehovoří o tom, že by obviněný nebyl vůbec o průběhu výstavby informován či že by na základě jeho pokynu informovali někoho jiného, navíc podle smlouvy o dílo se měl účastnit prohlídek stavby a také se účastnil-viz výpovědi svědků). 209. Obecně lze konstatovat, že obhajoba obviněného je postavena na tvrzení, že licenční řízení probíhalo zcela bez jeho vědomí, že se v něm nijak neangažoval. Tato obhajoba byla podle soudů nižších stupňů provedeným dokazováním vyvrácena a Nejvyšší soud pro stručnost na úvahy soudů nižších stupňů odkazuje (viz bod 35 rozsudku soudu prvního stupně, body 17-18 rozsudku soudu druhého stupně). Lze jen zrekapitulovat, že obviněný byl informován o výstavbě elektrárny ze strany společnosti L., když jak sám připouští byl osobně přítomen na některých kontrolních prohlídkách (když uvedené vyplývalo ze smlouvy o dílo), licenční řízení bylo zahájeno na základě žádostí podané jeho jménem za společnosti G. (viz č. l. 362-363), byl to právě on, kdo svědka P. H. zmocnil k zastupování v licenčním řízení, přičemž tento svědek byl zmocněn i k předkládání jednotlivých výše uvedených podkladů a nejenom těch, přičemž nelze ani skutečně pominout, že plnou moc pro svědka P. H. vystavil v den, kdy se účastnil závěrečné prohlídky stavby a musel být seznámen s tím, že FVE XY není z poloviny osazena FV panely. Jinak vyjádřeno, pokud obviněný sám inicioval zahájení licenčního řízení a byl následně přítomen závěrečné kontrolní prohlídce stavebním úřadem, která byla činěna z důvodu rozhodnutí o vydání kolaudačního souhlasu, a poté zmocnil svědka P. H. k zastupování společnosti G. v licenčním řízení, tak mu muselo být jasné, že P. H. uvedené dokumenty do licenčního spisu dodá, což na základě plné moci byl i povinen učinit. Při celkovém pohledu na posuzovanou věc a v kontextu všech skutečností je jednoznačné, že licenční řízení neprobíhalo zcela bez vědomí obviněného, jak se tento snaží tvrdit, ale při jeho vědomí o tom, že probíhá licenční řízení a za jeho souhlasu. 210. Pokud si dovolatel klade dále otázku, proč soud druhého stupně doplnil argumentaci soudu prvního stupně odkazem na dodatky smlouvy o dílo mezi společností G. a smlouvu o dílo mezi L. a A. B. C., pak se sluší uvést, že soud druhého stupně se odkazem na uvedené listiny snažil pouze akcentovat povědomí obviněného o skutečném stavu výstavby FVE XY, když uvedené listiny položil do kontextu dalších provedených důkazů. Soud druhého stupně tak dospěl k závěru, stejně jako soud prvního stupně, že celé licenční řízení neprobíhalo zcela mimo obviněného, jak tvrdí obhajoba. 211. V závěru lze k žádosti o udělení licence, ale i ve vztahu k dalším výše uvedeným listinám (předávací protokol, kolaudační souhlas, zpráva o výchozí revizi) poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 9 As 256/2015, který uvedl, že „je věcí žadatele o licenci, aby si zajistil řádné doklady, kterými podkládá svou žádost. Žadatel o licenci má volnost v tom, jakému reviznímu technikovi zadá zpracování zprávy, pokud si nezvolí způsob prokázání technických podmínek znaleckým posudkem, zpracovaným pro posouzení bezpečnosti elektrárny. Současně pak po žadateli licence lze požadovat, aby při volbě revizního technika či znalce postupoval obezřetně a důsledně vyžadoval, jejichž řádný postup, k němuž by měl sám poskytnout prostor a potřebnou součinnost. Je v nejlepším zájmu žadatele o licenci, aby nebyl pouhým pasivním příjemcem revizní zprávy či znaleckého posudku, ale aby též ověřil minimálně to, zda v revizní zprávě či znaleckém posudku deklarovaná kontrola proběhla“. Obviněný se tak jednoznačně jakožto jediný jednatel společnosti G. měl zajímat o uvedené listiny, zejména z hlediska jejich pravdivosti, které byly předkládány ERÚ jako podklady pro udělení licence, a to i vzhledem k tomu, že získání licence a připojení FVE XY do konce roku 2010 do distribuční soustavy bylo rozhodné pro dosažení na výhodnější výkupní ceny (které se rapidně lišily od výkupních cen pro provozovatele uvedené do provozu až v roce 2011). Nadto lze jen těžko uvěřit tomu, že by se obviněný nezajímal o průběh výstavby, na kterou si společnost G. musela vzít úvěr ve výši cca 370 000 000 Kč, nezajímal se o dokumenty, které byly úřadu předkládány, zejména z toho pohledu, aby byly ERÚ předloženy všechny potřebné dokumenty včas a tyto obsahovaly patřičné informace, když nepředložení požadovaných dokumentů či nedostatky nebo nejasnosti těchto dokumentů by mohly vést k přerušení řízení o udělení licence a ohrožení získání licence do konce roku 2010, a že by jen čistě pasivně čekal na to, až bude FVE XY zapojena do sítě. Jeho zájem na tom, aby FVE XY byla řádně dostavěna do konce roku 2010, aby získala licenci, aby byla připojena do sítě a mohla tak zahájit svůj provoz byl totiž zcela evidentní. Navíc je nezbytné zdůraznit, že v dané věci z provedených důkazů není pochyb o tom, že obviněný si musel být nejpozději při účasti jednání se stavebním úřadem dne 4. 11. 2010 (tedy v době po podání žádosti o udělení licence) na místě samém vědom skutečnosti, že FVE XY není dokončena a přes tuto skutečnost se o stav dostavby FVE dále nezajímal. Naopak pověřil svědka P. H., aby předkládal jednotlivé podklady nutné pro získání licence ERÚ (ten ovšem za pravdivost dokladů neodpovídal), čímž nepochybně chtěl docílit toho, aby nebyl s celým procesem získávání licence navenek nijak spojován. Celou situaci jistým způsobem dokládá i tvrzení obviněného, že ke dni 4. 11. 2010 byla FVE XY zcela dokončena a osazena FV panely, což je v rozporu s dalšími provedenými důkazy, které jsou objektivní povahy (např. stavební deník, pořízené fotografie). C) h) k nedostatku příčinné souvislosti 212. Jak již bylo naznačeno, obviněný uplatnil zdánlivě právně relevantně námitku týkající se objektivní stránky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, když namítá nedostatek příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vzniklým následkem v podobě vzniku škody, avšak tato činí prostřednictvím skutkových námitek. 213. Platí, že příčinný vztah spojuje jednání s následkem. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem je dána tehdy, pokud by bez zaviněného jednání pachatele škodlivý následek nenastal. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (účinkem) se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistupuje další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává skutečností, bez níž by ke vzniku následku nebylo došlo. K přerušení příčinné souvislosti by došlo jedině tehdy, pokud by nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele. Pokud tedy při vzniku následku spolupůsobilo více příčin, je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněných nastal. Vývoj příčinné souvislosti musí být zahrnutý zaviněním. Zavinění totiž musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1980, sp. zn. 2 Tz 10/80). Vývoj příčinné souvislosti musí být zahrnut zaviněním alespoň v hrubých rysech (srov. R 69/1953, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1980, sp. zn. 2 Tz 10/80 či ze dne 13. 1. 1981, sp. zn. 5 Tz 66/80). U úmyslných trestných činů tedy pachatelovo zavinění musí zahrnovat příčinný průběh jako možný, přičemž pro tento případ s ním musí být pachatel alespoň srozuměn (blíže viz P. Šamal a kol., Trestní zákoník I. §1až 139 , Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 124). 214. Z pohledu shora naznačených východisek je třeba akcentovat, že v posuzované věci bylo jednání dovolatele součástí jednotlivých na sebe navazujících kroků, na kterých se podíleli kromě dovolatele i spoluobvinění Z. W. a K. S., když bez této součinnosti by nemohlo dojít k naplnění dané skutkové podstaty. Právě společným jednáním dovolatele Z. V. a spoluobviněných Z. W. a K. S. získala společnost G. neoprávněně licenci, a v důsledku toho si nárokovala zvýhodněné výkupní ceny elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu do konce roku 2010. Dovolatel jakožto jediný jednatel společnosti G., která byla provozovatelem FVE XY, činil rozhodující úkony pro získání licence pro FVE XY, když měl nezastupitelnou roli při uvádění pracovníků ERÚ v omyl. Nelze pochybovat o tom, že věděl o úkonech dalších osob, které pro účast na licenčním řízení pověřil, a současně byl srozuměn s tím, že jeho jednáním ve spojení s jednáním dalších osob má dojít k vyvolání omylu na straně ERÚ, v důsledku čehož získá společnost neoprávněnou licenci a neoprávněný nárok na výhodnější výkupní ceny elektřiny. 215. V daných souvislostech je třeba opětovně připomenout roli obviněného Z. V. v celém skutku, ve kterém je spatřováno naplnění zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Jak již bylo naznačeno, byl to právě obviněný Z. V., kdo podal žádost o udělení licence (bez této žádosti by licenční řízení nemohlo být zahájeno, jedná se o řízení o žádosti) a následně nechal ERÚ doručit prostřednictvím svědka P. H. (popř. jiných osob) další dokumenty podstatné pro získání licence. Předložením jednotlivých dokumentů ERÚ (příp. nezabránění předložení dokumentů obsahující falešné údaje) byl tento úřad uváděn v omyl, neboť jimi byly deklarovány skutečnosti odlišné od faktického stavu věci, když pokud by skutečný stav byl ERÚ znám, tak by licenci do konce roku 2010 firma G. nezískala. Jinak vyjádřeno, obviněný jako jednatel společnosti G. nechal před úřadem předstírat dokončenost výstavby FVE XY a nechal ERÚ předložit nepravdivé dokumenty jako přílohy k žádosti o udělení licence a to právě prostřednictvím svědka P. H. Tímto jednáním ve spojení s jednáním dalších osob zamlčel podstatné skutečnosti, neboť pokud by ERÚ sdělil, že faktický stav FVE XY neodpovídá předloženým dokumentům, případně, by nechal předložit dokumenty skutečně odpovídající stavu elektrárny v dané době (tj. obsahující pravdivé údaje), pak by k udělené licence nedošlo. Lze opětovně připomenout, že licenční řízení je řízením správním, přičemž podle správního řádu je podkladem pro vydání rozhodnutí návrh účastníků, dále důkazy, skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední povinnosti, listiny od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci, jakožto i skutečnosti obecně známé. Správní orgán hodnotí tyto podklady podle své úvahy a přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. V licenčním řízení tak může jako podklad pro vydání rozhodnutí sloužit vše co účastníci předloží, když jak již bylo naznačeno, lze i důvodně očekávat iniciativu žadatelů v tomto řízení, když se jednalo o řízení o žádosti. Sám orgán si v případě pochybností může opatřit další podklady, avšak v posuzované věci ERÚ neměl pochybnosti, a tudíž vycházel pouze z toho, co mu bylo předloženo ze strany žadatele o licenci. Jak již bylo naznačeno, nepravdivé podklady předložené žadatelem o licenci (společností G.) před ERÚ potvrzovaly úplnou dokončenost výstavby FVE XY, její bezpečnou provozuschopnost, a proto ERÚ vydal dne 13. 12. 2010 rozhodnutí č. j. 12646-/2010-ERU, kterým společnosti G. udělil licenci č. 111017299 k výrobě elektřiny ve výrobně FVE XY Tímto však trestněprávní jednání obviněného V. neskončilo. Dovolatel totiž následně na základě neoprávněně získané licence, čehož si byl vědom (viz jeho informace o stavu výstavby FVE XY) dosáhl připojení FVE XY do distribuční sítě nejprve E.ON Distribuce, a. s., a následně E.ON Energie, a. s., kdy s oběma subjekty uzavřel příslušné smlouvy. Na základě toho společnost G. dodávala uvedeným distribučním společnostem elektrickou energii, za což získala finanční prostředky včetně bonusů a cenových zvýhodnění, jako kdyby FVE XY splnila všechny zákonné předpoklady pro vydání licence v roce 2010, přestože tomu tak nebylo. Získání licence bylo pro firmu G. elementární nezbytností, neboť podnikat v oblasti fotovoltaiky bez licence nelze. Fotovoltaická elektrárna by bez licence nemohla být připojena do distribuční sítě. V posuzované věci je tudíž rozhodné, že licence byla pro společnost G. získána neoprávněně, a to na podkladě nepravdivých údajů uvedených v předložených dokumentech. 216. Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že licence ERÚ byla neoprávněně získána na podkladě jednání obviněného Z. V., ale i za součinnosti a pomoci dalších spoluobviněných. Nutno zdůraznit, že jednáním obviněného je myšleno jak jeho aktivní činnost, tak jeho cílená pasivita stran licenčního řízení. Komisivním jednáním obviněného bylo zahájeno samotné licenční řízení, když podal žádost o vydání licence pro společnost G. a žádost byla následně ERÚ předložena. Následně obviněný udělil plnou moc zmocněnci (za účelem zastupování žadatele o licenci před ERÚ), kdy musel být srozuměn s tím, že zmocněnec bude ERÚ předkládat dokumenty, o kterých byl již v době zahájení licenčního řízení, ale zejména po provedené závěrečné kontrolní prohlídce dne 4. 11. 2010 důvodný předpoklad, že nebudou obsahovat pravdivé údaje. Zde se sluší opětovně připomenout, že obviněný jako jediný jednatel společnosti G. se musel nepochybně zajímat již před zahájením stavby FVE XY, o to, jaké jsou podmínky udělení licence (na výstavbu FVE XY si vzal úvěr), o průběh licenčního řízení a to, jaké je třeba předložit dokumenty, když získání licence do konce roku 2010 nebo až v roce 2011 činilo v konečném důsledku významný rozdíl v zisku společnosti právě s ohledem na rozdílnou podporu ze strany státu (rozdílné výkupní ceny elektřiny pro provozovatele uvedené do provozu do konce roku 2010 a v roce 2011). Obviněný tak musel vědět, že jsou ERÚ předkládány dokumenty s nepravdivými údaji. Aktivním přičiněním obviněného byl i podpis protokolu o předání díla, když si musel být vědom toho, že tento dokument bude předkládán v licenčním řízení. Obviněnému lze k tíži přičíst i jeho pasivitu, když si musel být vědom toho, že FVE XY není dostavěna, tudíž nesplňuje technické ani bezpečnostní parametry pro získání licence a nechal licenční řízení provést a přijal rozhodnutí ERÚ o vydání licence pro výrobu elektřiny pro FVE XY Obviněný byl totiž jako držitel licence (jednatel společnosti, jíž byla udělena licence pro výrobu elektřiny) povinen požádat o změnu licence, pokud u něj došlo ke změnám v podmínkách pro udělení licence podle §5 nebo se skutečný stav dostal do rozporu s obsahem licence (§9 energetického zákona), což prokazatelně neučinil. Při vědomosti, že FVE XY nemůže podmínky splnit, měl obviněný zakročit a podat např. zpětvzetí žádosti o udělení licence a podat žádost až v době, kdy FVE XY splňovala zákonné podmínky pro udělení licence, což prokazatelně neučinil. 217. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že ve věci je dána existence příčinného vztahu mezi jednáním obviněného a způsobeným následkem. Bez podání žádosti o udělení licence a předložení nepravdivých dokumentů v rámci licenčního řízení by licence nebyla společnosti G. udělena, což by vedlo k tomu, že by se FVE XY nemohla připojit do distribuční soustavy, a tudíž by nemohla neoprávněně inkasovat finanční prostředky. V tomto směru je třeba akcentovat, že se jednalo o řízení o žádosti podle §44 správního řádu, takže bez podání žádosti by řízení o vydání licence nemohlo být vůbec zahájeno, když to byl právě obviněný, který žádost o vydání licence za společnost G. podal. V tomto směru se sluší dodat, že v příčinné souvislosti s jednáním obviněného Z. V. a spoluobviněných vznikla škoda ve výši 151 761 773,89 Kč a hrozil vznik škody ve výši cca 436,3 mil. Kč. Jinak vyjádřeno, ke vzniku následku došlo v důsledku podání žádosti a předložení nepravdivých dokumentů ERÚ obviněným a jím pověřených osob, na podkladě, kterých vydal tento úřad žadateli neoprávněně licenci k výrobě elektřiny, díky které se společnost G. připojila do distribuční sítě a inkasovala neoprávněně peníze. Je evidentní, že pokud by ze strany dovolatele Z. V. nedošlo k podání žádosti o udělení licence na nedokončenou FVE XY a v takto zahájeném licenčním řízení by následně nebyly předkládány podklady, na jejichž vyhotovení se obviněný podílel (přímo či prostřednictvím jiných osob), případně byl srozuměn s předložením nepravdivých podkladů v licenčním řízení za účelem získání nároku na výhodnější výkupní ceny (v případě uvedení do provozu do konce roku 2010), nikdy by ke vzniku škody nedošlo. 218. Pokud dovolatel namítá, že dokumenty na ERÚ nedodal, tak předně, část dokumentů byla podepsána přímo jeho osobou a o existenci části dokumentů, jakožto i o jejich nepravdivém obsahu musel mít obviněný ze své pozice povědomí, přičemž musel být srozuměn s tím, že tyto nepravdivé dokumenty budou předloženy v licenčním řízení, které svým aktivním jednáním sám zahájil. Není tedy podstatné, že dokumenty nebyly doručovány přímo prostřednictvím jeho osoby na ERÚ, ale důležitá je jeho vědomost o existenci těchto dokumentů, resp. o existenci dokumentů s nepravdivými údaji a srozumění s jejich předložení jako příloh žádosti o udělení licence. Shodně se Nejvyšší soud staví k námitce obviněného stran toho, že v licenčním řízení byl zastoupen P. H. a proto v případě jeho osoby absentuje kauzální nexus. Opět, dovolatel si musel být vědom toho, že určité dokumenty, které tento zmocněnec předkládal ERÚ musí obsahovat nepravdivé údaje, navíc jak uvedl tento svědek, nebylo jeho úkolem kontrolovat relevantnost jím předkládaných listin (fakticky působil jako tzv. pošťák). Plnou moc obviněný totiž udělil P. H. až dne 5. 11. 2010, tedy den následující po dni, kdy se nejpozději seznámil s faktickým stavem elektrárny (dne 4. 11. 2010), tj. s tím, že FVE XY není z poloviny dokončena (chybělo cca 49,5% FV panelů), a tudíž mu muselo být zřejmé, že je nemožné, aby se za takového stavu dála oprávněně získat licence od ERÚ. Musel tedy vědět, že dokumenty, které svědek P. H. shromažďoval pro předložení ERÚ k žádosti o vydání licence nebudou odpovídat skutečnému stavu FVE XY Lze jen dodat, že tento svědek uvedl, že se v rámci jednání setkal s obviněným Z. V., možná mu tento obviněný předával dokumenty v souvislosti s licenčním řízením a připustil telefonickou komunikaci s obviněným Z. V. ohledně průběhu licenčního řízení, ale že zejména tento svědek vypověděl, že neodpovídal za pravdivost těchto dokumentů, což i jistým způsobem logické, když v podstatě neměl ani možnost jejich pravdivost prověřit. 219. Z uvedeného je patrné, že úloha obviněného nebyla nevýznamná, jak se snaží tvrdit ve svém dovolání, nýbrž hrál v celém souboru na sebe navazujících kroků důležitou roli a bez jeho přičinění by ke vzniku škodlivého následku jednoznačně nedošlo. Svým jednáním tak obviněný nepochybně mohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu, jenž ostatně svým jednáním (ať už komisivním či omisivním) naplnil. C) i) k nedostatku úmyslného zavinění 220. Stran námitky dovolatele týkající se nedostatku úmyslného zavinění je třeba uvést, že navenek by se skutečně mohlo jevit, že obviněný zpochybňuje naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu právně relevantně, když namítá, že z žádného z provedených důkazů nelze dovodit jeho úmysl, že se mohlo jednat maximálně o nevědomou nedbalost. Obviněný ovšem uplatněnou argumentací fakticky vyjadřuje pouze nesouhlas se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, jelikož absenci zavinění vyvozuje z toho, že zvolil koncepci výstavby FVE XY na klíč. Takové tyto námitky nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod. 221. Bez ohledu na tento závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že zavinění je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu. Jedná se o vnitřní psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu, jež musí být dán v době činu (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139 . Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 212). Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. Současně platí, že závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku). Platí, že závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1970, sp. zn. Tpj 28/70-III), kdy okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12]. 222. Trestný čin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje z hlediska subjektivní stránky úmyslnou formu zavinění podle §15 tr. zákoníku, když se ovšem nevyžaduje úmysl přímý ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, postačí i úmysl nepřímý ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Pro naplnění subjektivní stránky kvalifikované skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl obviněný Z. V. uznán vinným, postačuje ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost. 223. Ze shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení otázky zavinění u obviněného, když byl vázán a vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů. Předně je možno konstatovat, že soudy nižších stupňů věnovaly ve svých rozhodnutích otázce zavinění náležitou pozornost (srov. bod 43 rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 40 T 8/2018, bod 25 rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 4 To 24/2020), přičemž dospěly k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. 224. Bez ohledu na tento závěr je třeba zdůraznit, že z provedeného dokazování jasně vyplývá, že dovolatel chtěl svým jednáním porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem. V posuzované věci zájem na ochraně cizího majetku. Úmysl uvést ERÚ v omyl realizoval tím, že částečně nechal deklarovat skutečnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci, a částečně rozhodující skutečnosti zatajil. Jak již bylo naznačeno, obviněný musel vzhledem ke svým podnikatelským zkušenostem vědět, jaké jsou povinnosti statutárního orgánu právnické osoby, a nepochybně věděl, jaké jsou požadavky na udělení licence k provozování FVE, zejména za situace, kdy byl jediným jednatelem společnosti G. Skutečně nelze mít za to, že by se obviněný jako jediný jednatel nezajímal o podmínky udělení licence pro výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů, když se rozhodl podnikat v oblasti fotovoltaiky a na stavbu FVE XY si musel obstarat vysoký úvěr. Fotovoltaické elektrárny zažívaly v roce 2009-2010 obrovský boom, o kterém se hovořilo i v široké veřejnosti, přičemž dovolatel si jakožto podnikatel musel být vědom příčiny tohoto boomu, tj. rapidního rozdílu výkupních cen u fotovoltaických elektráren uvedených do provozu v roce 2010 a u provozoven uvedených do provozu až v následujícím roce. Současně nelze pochybovat o tom, že si byl vědom nezbytnosti získání licence pro výrobu elektrické energie, aby mohla být elektrárna připojena do distribuční sítě ještě v roce 2010 a společnost G. tak mohla dosáhnout na výhodnější výkupní ceny elektřiny. Vzhledem k tomu, že ze skutkových zjištění je nepochybné, že obviněný V. byl jednoznačně obeznámen s faktickým stavem FVE XY, konkrétně s tím, že elektrárna není přibližně z 50 % osázena fotovoltaickými panely, tudíž je nedokončená a z logiky věci tak není schopná splnit podmínky pro udělení licence k výrobě elektřiny, musel si být vědom toho, že jediný způsob jak za daných okolností získat licenci do konce roku 2010 je uvést ERÚ v omyl. Jednoznačně se tak trestněprávního jednání dopustit chtěl, když i přes nedostavěnost FVE XY činil kroky k tomu, aby společnost G. získala neoprávněně licenci, a to na základě podkladů obsahujících nepravdivé údaje a následně nechal FVE XY připojit do distribuční sítě, aby společnost G. dosáhla na výhodnější výkupní ceny garantované za vyrobenou elektřinu ze zdroje uvedeného do provozu v roce 2010 po dobu 20 let. V jednání obviněného lze proto jednoznačně shledat přímý úmysl ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když ve vztahu k následku porušení zájmu chráněného zákonem chtěl takové porušení způsobit. 225. Pokud obviněný namítá, že jeho zavinění je vyloučeno tím, že zvolil koncepci výstavby FVE XY na klíč, a proto bylo úkolem společnosti L. získat pro společnost G. licenci k výrobě elektřiny, tak jeho námitka je skutkové povahy. Bez ohledu na tento závěr je třeba uvést odkázat na úvahy obsažené v bodě 185-188 tohoto rozhodnutí. Zde je třeba opětovně nad rámec těchto úvah uvést, že jak již bylo konstatováno, byl to právě obviněný, který podal žádost o udělení licence a udělil plnou moc svědkovi P. H. k zajištění podkladů v rámci licenčního řízení. Takové kroky by byly zcela nadbytečné, pokud by měl za to, že licenci má pro společnost G. obstarat firma L., popř. by plnou moc udělil přímo firmě L., za kterou by byl oprávněn jednat právě svědek H. Skutečný důvod udělení plné moci ze strany obviněného dokresluje skutečnost, že k udělení plné moci došlo poté, co byl Z. V. obeznámen s faktickým stavem FVE M. ke dni 4. 11. 2010, kdy byl osobně přítomen šetření stavebního úřadu. Lze proto souhlasit se soudem druhého stupně, podle jehož názoru bylo udělení plné moci svědku P. H. pouze snahou obviněného přenést svoji odpovědnost za předkládané dokumenty na jinou osobu. 226. Stran zavinění je možné ještě dodat, že podle smlouvy o dílo, konkrétně bodu 7.11 byly v průběhu provádění díla konány kontrolní dny, a to za účasti objednatele i zhotovitele. Podle bodu 7.12 byl objednatel oprávněn kontrolovat způsob provádění díla zhotovitelem. Objednatel mohl při zjištění vad požadovat, aby zhotovitel vady odstranil a dílo prováděl řádným způsobem. Obviněný tak jako jediný jednatel společnosti G. byl oprávněn jednak kontrolovat způsob provádění díla, a jednak měl povinnost účastnit se kontrolních dnů. Dovolatel byl také jako zástupce investora podle smluvního ujednání průběžně informován o výstavbě FVE XY, což ostatně vyplývá i z výpovědi svědka L. F., zaměstnance společnosti M., subdodavatele L., u hlavního líčení ze dne 15. 10. 2019. Tento svědek potvrdil přítomnost zástupců společnosti G. na kontrolních dnech (viz č. l. 3501). Nelze tedy pochybovat o tom, že obviněný Z. V. byl průběžně informován o provádění výstavby FVE XY, tedy i o tom, že není dokončena, což si ostatně mohl osobně ověřit při kontrolních prohlídkách během kontrolních dnů. O povědomí obviněného ohledně té skutečnosti, že elektrárna nebyla ke konci roku 2010 dokončena, svědčí i Dohoda o narovnání ze dne 2. 3. 2011 (viz č. l. 1121), kterou podepsal obviněný V., když předmětem této dohody je prohlášení obou stran o tom, že dílo nebylo k datu uzavření dohody o narovnání předáno a zhotovitel je k tomuto dni v prodlení s dokončením díla. Uvedený dodatek ke smlouvě o dílo i dohoda o narovnání svědčí o tom, že obviněný si byl vědom nedokončenosti FVE XY, tím pádem si musel být vědom, že listiny jím předkládané, jakožto i listiny, které nechal předložit ERÚ obsahují nepravdivé údaje stran dokončenosti stavby. Věděl tedy, že těmito listinami může ERÚ uvést v omyl, což ostatně udělat i chtěl, když nijak nezakročil. 227. Nad rámce těchto úvah z pohledu toho že Nejvyšší soud si je vědom skutečnosti, že obviněný zpochybňuje, že by podepsal předávací protokol a namítá, že by věděl o existenci revizní zprávy NN vypracované spoluobviněným W., je třeba zdůraznit, že i při akceptaci tohoto tvrzení obviněného, by bylo možno dovodit u obviněného naplnění subjektivní stránky, konkrétně nepřímého úmyslu. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014). Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu tedy vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanoví že srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně (trestním zákoníku – srov. §110 tr. zákoníku) může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Při eventuálním úmyslu tedy pachatel svým jednáním zásadně míří na jiný účel, jehož nedosáhne jinak než tím, že zřejmě – in eventum (nikoli nutně, pak by šlo o úmysl přímý, poněvadž pokud pachatel považuje následek za nutný, nutně ho také chce) dojde k porušení nebo ohrožení určitého právního statku, zákonem chráněného. Zásadně tedy při uvedeném aktivním kladném vztahu k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností nepočítal s žádnou konkrétní okolností, jež by následku, který si představoval jako možný, mohla zabránit. O takovou situaci by se v případě akceptace tvrzení obviněného jednalo. Z pohledu tohoto závěru je totiž nezbytné konstatovat skutečnosti, které nezpochybňuje ani samotný obviněný. Především je to fakt, že obviněný byl jediným statutárním orgánem společnosti G., která vznikla za účelem výstavby FVE XY Není také pochyb o tom, že dovolatel byl zkušený podnikatel v oblasti stavebnictví a že si na výstavbu FVE XY musela společnost vzít vysoký úvěr. Rovněž není pochybnosti o tom, že obviněný padal žádost o udělení licence a že se nepochybně účastnil některých konkrétních prohlídek stavby. Takže musel mít alespoň rámcovou představu, jak stavba pokračuje, ale že byl především přítomen u závěrečné kontrolní prohlídky stavebním úřadem dne 4. 11. 2010, kdy bylo zjištěno, že na místě chybí přibližně polovina FV panelů, které měly být údajně reklamované (ovšem obviněný tvrdí, že FVE XY byla v době kontrolní prohlídky dokončena). Obviněný na daný stav nijak nereagoval, blíže se nezajímal o to, zda skutečně byly již FV panely před závěrečnou kontrolní prohlídkou namontovány a poté odstraněny z důvodu reklamace, tedy nezajímal se nijak o to, zda tvrzení o reklamaci je pravdivé. Přes vědomí všech těchto skutečností dál pokračoval v řízení o udělení licence, když naopak pověřil svědka P. H., aby dodával potřebné doklady ERÚ, nezajímal se o to, zda tyto jsou pravdivé, zejména s pohledu skutečností, které byly zjištěny v rámci závěrečné kontrolní prohlídky stavby. Obviněný se ani poté nijak blíže nezajímal, zda byly skutečně FV panely nemontovány, či nikoliv. Za daného stavu si musel být obviněný vědom toho, že v rámci licenčního řízení mohou být předkládány nepravdivé doklady a že tyto mohou uvést ERÚ v omyl a spoléhal by jen na náhodu, že se tak nestane, takže byl srozuměn s tím, že může způsobit následek relevantní pro trestní práva. Z jeho strany se tedy jednalo o případ tzv. nepravé lhostejnosti. Proto by obviněný jednal v úmyslu nepřímém. C) j) zbývající námitky obviněného V. 228. Ohledně námitky obviněného, že soudy nižších stupňů, zejména soud druhého stupně, se nevypořádaly s jinými trestními rozhodnutími, které se týkaly problematiky FVE a ve kterých buď soudy podle dovolatele za obdobné skutkové situace obviněné zprostily, popř. jim uložily podmíněné tresty, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že tato argumentace stojí zcela mimo zvolený dovolací důvod. Bez ohledu na tento závěr Nejvyšší soud připomíná, že není zmocněn k přezkumu všech rozhodnutí, které jsou soudy nižších stupňů vydány, ale pouze těch, ke kterým je zmocněn zákonodárcem a současně takové rozhodnutí obviněný před Nejvyšším soudem napadne řádně podaným dovoláním (viz §265a a násl. tr. ř.). Za dané situace nemůže dovolací soud v rámci dovolacího řízení hodnotit zákonnost rozhodnutí v jiné trestní věci, pokud tato nebyla předmětem dovolacího řízení, popř. o ní nebylo rozhodováno v rámci stížnosti pro porušení zákona. Za takové situace odkaz na jiné rozhodnutí, které nebylo předmětem dovolání či jak již bylo naznačeno předmětem stížnosti pro porušení zákona, je nepřípadný. Navíc je třeba uvést, že v řadě skutkově obdobných věcí, kde byli obvinění v obdobném postavením jaké měl obviněný, uznáni vinnými a byli jim i uloženy obdobné tresty (viz např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2018, sp. zn. 1 T 2/2016, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 1 T 11/2017, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2017, sp. zn. 52 T 4/2017). 229. Nejvyšší soud si je vědom rovněž toho, že obviněný podal Nejvyššímu soudu návrh na posouzení jiného právního předpisu se zákonem podle č. 95 odst. 1 Ústavy, konkrétně vyhlášky č. 426/2005 Sb. Nejvyšší soud neshledal pro tento postup důvodu, když se ve své podstatě jednalo o podnět k postupu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud není vázán požadavkem účastníka řízení na takové předložení Ústavnímu soudu pro dovozovanou protiústavnost [blíže viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. (SJS) 17843/21]. Nejvyšší soud přesto považuje jen stručně za vhodné uvést, že vyhlášku, kterou byly upraveny technické předpoklady pro udělení licence pro podnikání v energetických odvětvích č. 426/2005 Sb., vydal ERÚ na základě zmocňovacího ustanovení obsaženého v §98a odst. 2 písm. a) energetického zákona, podle kterého ERÚ stanoví způsoby prokazování finančních a technických předpokladů a odborné způsobilosti pro jednotlivé druhy licencí, způsoby určení vymezeného území a provozovny, prokázání vlastnického nebo užívacího práva k užívání energetického zařízení, náležitosti prohlášení odpovědného zástupce, a vzory žádostí k udělení, změně a zrušení licence. Skutečnost, že podle §9 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 426/2005 Sb., bylo nutno předložit výchozí revizi energetického zařízení, pokud jiný právní předpis ukládá povinnost nebo technická norma stanoví provedení výchozí revize před uvedením do provozu (např. zákona č. 183/2006 Sb.), nelze považovat za protiústavní jen z toho důvodu, že v jiném správním řízení, časově předbíhajícímu řízení o vydání licence, je nutno rovněž doložit výchozí revizní zprávu. Pokud obviněný poukazuje na to, že ERÚ neměl odborníky, kteří by byli schopni posoudit bezpečnost energetických zařízení z hlediska závěru revizní zprávy, je třeba konstatovat, že se v podstatě jedná o zcela obvyklý stav v rámci různých správních řízení, kdy právě odborné zprávy musí být předloženy osobami či subjekty, které jsou nositeli určitých oprávnění v dané oblasti a mají garantovat právě z pozice svých odborných znalostí, splnění odborných podmínek vyžadovaných v určitých správních řízení, když tyto subjekty jsou v případě porušení svých povinnosti vystaveni nebezpečí vyvození jejich odpovědnosti podle různých právních předpisů, včetně trestních. Z tohoto také nelze dospět k závěru o protiústavnosti předmětné vyhlášky. 230. Závěrem Nejvyšší soud také musí poznamenat, že lze mít za to, že obviněný V. v rámci podaného dovolání opakuje v rozhodující míře námitky, které namítal již v odvolání, ale i před soudem prvního stupně. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné uvést, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. 231. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům je nepochybné, že dovolání obviněného Z. V. bylo podáno částečně z důvodu, jenž lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání tohoto obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. 232. Nejvyšší soud současně dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněným K. S. sice uplatněn právně relevantním způsobem, když námitku obviněného týkající se nesprávné aplikace stavebního zákona stran časové působnosti dovolací soud shledal částečně důvodnou, ovšem Nejvyšší soud ovšem dospěl k závěru, že vadu napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího není třeba napravit kasačním rozhodnutím ani vydáním nového rozhodnutí ve věci. Případné projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Nejvyšší soud proto z výše uvedených důvodů dovolání obviněného K. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. 233. Obviněný Z. W. se svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný, ale ani žádný jiný. Ve vztahu k dalšímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze konstatovat, že tento dovolací důvod nebyl naplněn, když jeho naplnění je vázáno na naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného Z. W. je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. 234. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“. 235. Nejvyšší soud závěrem uvádí, že neshledal důvod pro odklad výkonu trestu u obviněného Z. V. podle §265o odst. 1 tr. ř., a proto nerozhodl o odkladu výkonu trestu odnětí svobody. Zde se sluší poznamenat, že návrh na odklad výkonu rozhodnutí či jeho přerušení podle §265h odst. 3 tr. ř. může podat toliko předseda senátu soudu prvního stupně, když pouze v případě podání takového návrhu je nutno o tomto návrhu rozhodnout, a to ať již negativně či pozitivně. V dané věci ovšem předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh věci neučinil. V případě navrhovaného postupu se jedná toliko o podnět obviněného, o kterém nemusí být rozhodováno ať již pozitivně či negativně předsedou senátu Nejvyššího soudu. 236. Nejvyšší soud závěrem podotýká, že pokud obviněný V. předkládal Nejvyššímu soudu nové důkazy, popř. se na ně odvolával i spoluobviněný W., tak je jednak předkládal po uplynutí lhůty k podání dovolání, ale zejména je třeba zdůraznit, že v dovolacím řízení nelze uplatňovat nové skutečnosti či důkazy, jež vyšly najevo po pravomocném ukončení věci. V rámci dovolacího řízení Nejvyšší soud totiž v souladu s platnou judikaturou přezkoumává napadené rozhodnutí pouze ex tunc , tedy podle skutkového a právního stavu existujícího v době vydání napadeného rozhodnutí, resp. v době, kdy probíhalo řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo. Proto k novým důkazům, které předložila obhajoba v rámci podaného dovolání nelze přihlížet, tyto by mohly být důvodem pro podání návrhu na obnovu řízení (blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 6 Tdo 941/2016). Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 29. 6. 2022 JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu