ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.983.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 983/2022-945
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 11. 2022 o dovolání, které podal obviněný A. U. , nar. XY v XY na XY, bytem XY, XY, Ukrajina, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2022, sp. zn. 8 To 37/2022, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 3/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 2. 2022, sp. zn. 50 T 3/2021 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný A. U. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným pokusem (zvlášť závažného) zločinu vraždy podle 21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
dne 3. 4. 2021 v době od 18:10 hodin do 18:15 hodin v obci XY, ulice XY, na parkoviš ti v areálu firmy S . S., po př edchozí slovní rozepr ̌i s poš kozeným I . M., nar. XY, občanem Ukrajiny, tohoto opakovaně bodl kuchyň ským noz ̌ em o délce c ̌ epele 10 cm do hrudníku, br ̌ icha, pravé hýz ̌dě , pravé paz ̌e, č ímz ̌ mu způ sobil bodnou ránu hrudníku vpravo s duc ̌ ejí hrudní ste ̌ nou podél hrudního kos ̌e směrem dozadu do podpaž í, bodnou ránu br ̌ icha v pravém podz ̌ebř í pronikající br ̌iš ní ste ̌nou do dutiny břiš ní, bodnou ránu horní c ̌ ásti vnitr ̌ ní plochy pravé paz ̌e s duč ejí podkoz ̌ ím a svalem k nervove ̌ – cévnímu svazku, bodnou ránu pravé hýz ̌dě pronikající az ̌ ke kosti s duč ejí v blízkosti sedacího nervu, kdy v du ̊ sledku vzniklého zrane ̌ ní byl pos ̌ kozený bezprostr ̌edně podroben neodkladnému operac ̌ nímu zákroku v M. n. v XY , po kterém byl hospitalizován na jednotce intenzivní péc ̌e, přičemž v míste ̌ bodných ran na hrudníku a br ̌iše hrozilo zasaž ení z ̌ivotně důlež itých orgánu ̊ , zejména porane ̌ ní srdce, plic se zavzdus ̌ně ním hrudníku, porane ̌ ní dýchacích cest a velkých cév, br ̌iš ních orgánu ̊ s průvodni ́ velkou krevní ztrátou, s bezprostř edním ohroz ̌ ením z ̌ivota poš kozeného, kdy jen shodou s ̌ť astných náhod, vc ̌ asnému neodkladnému lékar ̌ skému zákroku, jakoz ̌ i k zákroku ze strany dals ̌ ích pr ̌ ítomných osob, dále s ohledem na tu skutec ̌nost, že se obž alovanému pr ̌ i útoku zlomil nu ̊ž, nedoš lo k fatálnímu následku v podobe ̌ smrti poš kozeného, pr ̌ičemž útoku se dopous ̌těl, ačkoli si byl s ohledem na charakter útoku, ve ̌dom toho, ž e tímto jednáním mu ̊že způsobit smrt poš kozeného a byl s takovým následkem srozume ̌n.
2. Za uvedený (zvlášť závažný) zločin vraždy uložil soud prvního stupně obviněnému podle §140 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 10 roků. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil dovolatele pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. za ́koníku mu dále uložil trest vyhoště ní na dobu 10 rok ů.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 14. 2. 2022, sp. zn. 50 T 3/2021, podal dovolatel prostřednictvím obhájce odvolání, které směřoval do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 11. 5. 2022, sp. zn. 8 To 37/2022, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení soudu druhého stupně ze dne 11. 5. 2022, sp. zn. 8 To 37/2022, a rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolatel ma ́ za to, ž e napadená rozhodnutí spoc ̌ ívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotne ̌ právním posouzení. Podle obviněného oba soudy dospěly k nesprávným závěrům spočívající v chybném určení místa konfliktu a absenci zavinění ve vztahu ke zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolatel zdůrazňuje, že od poč átku zahájení trestního r ̌ ízení konzistentne ̌ tvrdí, z ̌e v ž ádném pr ̌ ípade ̌ nebylo jeho úmyslem pokusit se poškozeného M. usmrtit. Skutečnou př íc ̌ inou jeho jednání byl strach o sebe, o jeho zdraví, kdy ž poškozenému se pouze bra ́nil, ohrozit ho na z ̌ivotě v žádném případě nechtěl. Namítá tedy absenci zavinění ve vztahu ke (zvlášť závažnému) zločinu vraždy podle §140 tr. zákoníku, když podle jeho názoru soudy nižších stupňů vyhodnotily dů kazní situaci chybne ̌, neboť dů kazní prostr ̌ edky nedávají spolehlivou oporu k záve ̌ru, že u něho byl dán u ́ mysl poš kozeného zabít a z ̌e konflikt se stal v prostoru mezi před kamiony. Zdůraňuje, že soudy nižších stupňů považovaly za rozhodující důkazní prostředek pořízený videozáznam, když výpovědím svědků M., B., K. a V. nedaly dostatečnou váhu. Obviněný ovšem poukazuje na to, že z výpovědi těchto svědků je zcela zř ejmé, z ̌e mu žádný ve vy ́pove ̌di tendenčně “nenadržuje”, takže soudy pochybily, pokud si z výpovědí těchto svědků „vybraly” pouze ty skuteč nosti, které se jim hodily do skutkového de ̌ je a ostatní tvrzené skutec ̌nosti pominuly, např. zdali svědci zpozorovali nůž v jeho ruce v prostoru před kamiony, což považuje za kli ́c ̌ové.
5. Dovolatel akcentuje, že konzistentně tvrdí, z ̌ e k hlavnímu konfliktu do šlo v prostoru mezi kamiony, který se zde odehrál neoč ekávane ̌ a předevš ím nezávisle na j eho vůli. V tomto prostoru byl napaden poš kozeným, kter ý je většího vzrůstů a větš í silou (drz ̌el jej v kravatě a škrtil ho). Za této situace se neměl š anci ubránit be ̌ž ným zpu ̊sobem, nicméně shodou okolností měl u sebe nůž, který použil k tomu, aby se ze sevř ení po škozeného vyprostil, neboť subjektivně tuto situaci vni ́mal jako z ̌ivot ohrož ující. Soud prvního stupn ě se ovšem vů bec nezabýval adekvátností jeho jednání, když se k jeho verzi události nepřiklonil. Upozorňuje na skutečnost, že ž ádný z e svědků sice nepotvrdil, ale zároven ̌ také zcela nevylouc ̌il, že by se ně jaký konflikt mezi ní m a poš kozeným mohl stát i v prostoru mezi kamiony. Je tomu tak proto, že nikdo ze svědků konfliktu mezi kamiony př ítomen nebyl. Výpove ̌ď poš kozeného M . v popisu skutkového de ̌je považuje dovolatel za zcela zcestnou, lživou, když nakonec i i sa ́m nalézací soud ji povaz ̌uje za nevěrohodnou. Pokud soud prvního stupně dospívá k závěru o pravdivosti verze obžaloby na podkladě skutečností, že poš kozený M . do okamžiku, než byl sražen na zem a zakleknut, ž ádné zrane ̌ ní nevykazuje a mezi pr ̌ íve ̌sy ž ádné krevní stopy nalezeny nebyly, tak pova žuje tyto závěry za nedostatečné. V tomto směru akcentuje, že z pořízeného videozáznamu je nepochybné, že poškozený nevykazoval zraně ní ani poté, co se zvedl ze zeme ̌ , a to dokonce po dlouhé minuty (10 minut), kdy ž postával ně kolik dlouhých minut v prostoru pr ̌ed kamiony, přičemž jeho pohyby a ani drž ení te ̌la nevykazuje ž ádné zdravotní problémy.
6. Dovolatel dále upozorňuje na skutečnost, ž e v hlavnim líc ̌ ení byl fakticky pr ̌ ehrán pouze zkrácený cca 6 minutový videozáznam záznam a téz ̌ zkrácen ý za ́znam (zrychlen ý) , když v rámci odvolacího řízení navrhoval přehrání celého záznamu, čemuž odvolací soud nevyhově l. Dovolatel má za to, ž e mu tímto postupem odvolacího soudu bylo upr ̌ eno právo na spravedlivý proces, jelikoz ̌ se mu nedostalo mož nosti prokázat za pomoci du ̊ kazního prostr ̌ edku chybnou úvahu nalézacího soudu (vada tzv. opominutého du ̊kazu). Dalš ím du ̊lež itým aspektem, kterému soudy téz ̌ nevěnovaly dostatečnou pozornost a se kterým se řádně nevypoř ádaly, je skutec ̌nost, ž e úhel, kterým nu ̊ž pronikal do těla poš kozeného u kazuje spíše na to, že ke zraně ní dos ̌lo v prostoru mezi kamiony a způ sobem, který pr ̌i rekonstrukci činu dostatečně podrobně popsal, neboť obě znalkyně potvrdily, ž e tímto zpu ̊sobem mohlo ke zraně ní dost dobr ̌ e dojít a varianta krajského soudu je mnohem méne ̌ pravdě podobná az ̌ nereálná. Navíc pokud by v tomto postavení k e zraně ní dos ̌lo, musel by se poš kozený M . na zemi otác ̌ et kolem své svislé i podélné o sy, což prokázáno nade vs ̌ í pochybnost v ž ádné pr ̌ ípade ̌ téz ̌ nebylo. Dovolatel namítá, že druha ́ moz ̌ ná verze skutkového de ̌je byla bohuž el v úvaze soud ů potlačena bez ř ádného odu ̊vodně ní, a to i pr ̌esto, ž e je reálne ̌jš í jeho verze z hlediska biomechaniky, motivace a pohnutek na jeho strane ̌. Dovolatel shrnuje, ž e nalézacímu soudu se podle jeho názoru nepovedlo dostatec ̌ně odů vodnit své skutkové záve ̌ry tak, aby byla nade vš í pochybnost vyvrácena jím tvrzená verze. Pokud by se nalézací soud pr ̌iklonil k jeho variantě události, musel by se zcela jistě vypoř ádat i s otázkou institutu nutné obrany, popr ̌ . celý skutkový de ̌ j jinak právne ̌ kvalifikovat. Toto se bohužel nestalo a podle dovolatele jde o dalš í pochybení nalézacího soudu.
7. Ve vztahu k zavině ní zloc ̌inu [správně zvlášť závažného zločinu] vraždy dovolatel akcentuje, že soud opominul jeho argumentaci, že všechna poraně ní v trupu pos ̌ kozeného jsou na okrajových c ̌ ástech te ̌ la, na jeho pravé strane ̌, když znaleckým posudkem bylo navíc prokázáno, že k ohrožen í z ̌ivota poškozeného nedoš lo. Bodné rány byly vedeny str ̌ ední intenzitou do okrajové c ̌ ásti te ̌la, když i bodnutí do břicha nebylo spojeno s rizikem ohrož ení z ̌ivota, byť v teoretické rovine ̌ je jakékoliv pos ̌ kození vnitr ̌ ních orgánu ̊ nebezpeč né. Obvin ěný poukazuje na skutečnost, že měl zcela př ístupný celý trup poškozeného včetně č ásti, kam by laik, pokud by me ̌l v u ́myslu ohrozit pos ̌ kozeného na životě , své rány vedl, takže není pochyb o tom, že poš kozeného nechte ̌l na životě ohrozit. Záve ̌r soudů o nepřímém úmyslu považuje za zjednoduš ený, a tím dos ̌lo k poruš ení zákona a zásad trestního práva. Dovolatel je pr ̌esvědčen, ž e jeho právo na spravedlivý proces bylo v pr ̌ edchozím r ̌ ízení významne ̌ porušeno. V tomto směru uvádí, že i v dovolacím řízení lze výjimečně uvažovat o revizi skutkových zjištění, pokud objektivně existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu, přičemž dále rozvádí předpoklady naplnění extrémního rozporu s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1494/2011. Má za to, že byl nespravedlivě uznán vinným ze spáchání zloc ̌inu [správně zvlášť závažného zločinu] vraž dy na základe ̌ svě deckých výpove ̌ dí, kamerového záznamu, jenz ̌ je však v ta k nízké technické kvalit ě, že neni ́ dostac ̌ ující pro shledání viny ze spáchání [správn ě zvlášť] závaz ̌ ného zloc ̌inu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud se týc ̌e svědka S., který vypověděl, ž e napadení vide ̌l, akcentuje, že ani tento svědek nůž u něho v prostoru před kamiony neviděl. Výpověď svědka považuje navíc za spekulativní, svědek př ehání a skutec ̌ nosti si z neznámého du ̊vodu konstruuje tak, ž e neodpovídají tomu, co se na míste ̌ stalo (poč et údajných ran , délka č asu zápasu a téz ̌ vzdálenost pozorování). Vs ̌ echny tyto uváde ̌ né skutec ̌ nosti jsou v rozporu s kamerovým záznamem a jeho výpove ̌ď je tak plná jeho osobních spekulativních záve ̌rů a fabulací. Dovolatel má za to, že s fabulacemi tohoto svědka se mě ly oba soudy lépe vypor ̌ ádat, co ž se ovšem nestalo. Poukazuje na §1 odst. 1 vě ty první tr. r ̌. a §2 odst. 5 tr. ř., které zůstaly nenaplně ny, a to k jeho tí ží, čímž bylo poruš eno jeho právo n a spravedlivý proces.
8. Obviněný v závěru dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajske ́ho soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 2. 2022, c ̌ . j. 50 T 3/2021-800, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2022 (8 To 37/2022) a ve ̌ c vrátil soudu prvního stupne ̌ k novému projednání a rozhodnutí.
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 1 NZO 690/2022, nejprve stručně zrekapitulovala průběh trestního řízení a následně předestřela argumentaci dovolatele, ke které se poté vyjádřila. Nejprve upozornila na to, že na ́mitky vyjádr ̌ ené v dovolání uplatn ̌uje obvině ný v rámci své obhajoby prakticky jiz ̌ od samého poc ̌ átku trestního r ̌ ízení a vte ̌lil je rovněž do svého r ̌ ádného opravného prostr ̌edku, takž e se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Odmítla tvrzení obvine ̌ ného, z ̌e by ve věci existoval extre ́mní nesoulad mezi výsledky dokazování, skutkov ým stavem a jeho pra ́vním posouzením. Ves ̌ keré námitky, které obvine ̌ ný v této souvislosti vznás ̌ í, kvalitativne ̌ podle jejího názoru nepřekrač ují meze prosté polemiky s názorem soudu ̊ na to, jak je tř eba ten, který du ̊ kaz posuzovat a jaký význam mu pr ̌ ipisovat z hlediska skutkového de ̌je. Státní zástupkyně souhlasi ́ s názorem odvolacího soudu, z ̌e i svědci, kteř í nepravdive ̌ tvrdili, ž e v rozhodný okamz ̌ik někam odeš li nebo se zrovna nedívali, se shodli v tom, z ̌e konflikt vyvolal právě obvině ný a z ̌e ke konfliktu došlo až na prostranství pr ̌ed automobi ly, a proto je aplikace §29 tr. zákoníku vylouc ̌ena. Za stěž ejní du ̊kaz považuje videoza ́zna m skutku, z něhož je nade vši pochybnost zř ejmé, z ̌e poš kozený, az ̌ do okamžiku, kdy byl obvině ným sraz ̌en na zem a zakleknut, ž ádná zrane ̌ ní ne vykazoval. Pohyby obvině ného odpovídaly manipulaci s noz ̌em, doba trvání napadení pak byla zcela dostatec ̌ ná pro zpu ̊ sobení následku v podobe ̌ pě ti i více bodných ran, krevní stopy a c ̌ ást noz ̌ e byly nalezeny na míste ̌ činu, přičemž v prosto ru mezi náve ̌sy nebyly nalezeny ž ádné krevní stopy. Státní zástupkyn ě tak vyvozuje závěr, že ke zlomeni ́ noz ̌ e a krvácení pos ̌ kozeného dos ̌ lo na prostranství mezi [správně před] automobily následkem jednání obvine ̌ ného, které bylo zachyceno be zpeč nostní kamerou. Vs ̌ echny ostatní du ̊ kazy korespondují se shora uvedenými skutec ̌nostmi, kdy mechanismus vzniku zraně ní a zejména moz ̌ ný následek v podobe ̌ smrti poš kozeného, který zde jasne ̌ hrozil, je objektivizován i záve ̌ ry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odve ̌ tví soudního lékar ̌ ství, které ve v ěci vypracovaly znalkyně MUDr. Jana Markvartová a MUDr. Andrea Vlc ̌ ková. Právní kvalifikace jednání obvine ̌ ného je tak podle názoru státní zástupkyn ě zcela př iléhavá, když jeho jednání plne ̌ koresponduje s provedenými du ̊kazy.
10. Závěrem vyjádření státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
11. Dne 25. 8. 2022 zaslal dovolatel sám Nejvyššímu soudu podání nazvané jako „doplnění dovolání“, který zašle ex offo právní zástupce Mgr. Jan Port, v němž žádá o změnu z paragrafu „zabití“ na paragraf „způsobení poškození zdraví“. Poukazuje na nezkrácený videozáznam, který soud nevzal v potaz, na němž je vidět i vývoj po incidentu a jak se jej poškozený snaží napadnout.
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
13. Nejvyšší soud považuje nejprve za vhodné uvést, že v rámci dovolacího řízení může přihlížet pouze k podání podaným prostřednictvím obhájce, neboť podle §265d odst. 2 tr. ř. může obviněný podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno. Zákonný požadavek povinného zastoupení obhájcem vyplývá z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě nejzávažnějších právních vad, který klade zvýšené nároky zejména na jeho přesné obsahové náležitosti, jež jednak limitují přezkumnou činnost Nejvyššího soudu a jednak jejich nedodržení může znamenat odmítnutí dovolání bez jeho věcného posuzování [§265i odst. 1 písm. d) tr. ř.]. Vzhledem k tomu je dovolání obviněného účinně podáno jen tehdy, jestliže tak učinil obhájce v zastoupení obviněného. Obhájce je totiž osobou znalou práva tak, aby právní složitost spojená s podáním dovolání a s rozhodováním o něm nebyla na újmu možnosti využití tohoto opravného prostředku i takovým obviněným, který nemá potřebné právní znalosti. Zároveň povinnost podat dovolání jen prostřednictvím obhájce má zaručit dostatečně kvalifikovaný podnět k tomu, aby se věcí zabýval Nejvyšší soud již v třetí instanci a aby byla zachována rovnost přístupu všech obviněných k Nejvyššímu soudu bez ohledu na úroveň jejich právních znalostí. Stejná podmínka platí i ohledně případného doplnění již podaného dovolání obviněného. Jestliže podání obviněného, které neučinil prostřednictvím svého obhájce, směřuje k doplnění odůvodnění podaného dovolání, pak s ním není možno spojovat jakékoliv účinky vztahující se k dovolání a řízení o něm, a tedy k jeho obsahu nelze přihlížet (TR NS 35/2007-T 993). Proto při posuzování důvodnosti podaného dovolání Nejvyšší soud nemohl přihlížet k podání, které poslal obviněný Nejvyššímu soudu sám a které označil jako „doplnění dovolání“.
IV.
Důvodnost dovolání
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
15. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
16. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
17. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 , tedy v době, kdy bylo dovolání obhájcem obviněného podáno, je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. O zjevný rozpor se přitom jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Současně je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). K tomu je dále ještě vhodné uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Nadto je nutno také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soud.
18. Předně je třeba uvést, že se lze toliko domnívat vzhledem k užitým slovním formulacím ve vztahu k zvolenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že obhájce dovolatele zřejmě nezaregistroval změnu dovolacích důvodů k 1. 1. 2022, když nesprávné hmotněprávní posouzení podřazuje pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ačkoliv od 1. 1. 2022 správně tomuto dovolacímu důvodu odpovídá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Z pohledu tohoto naznačeného závěru je ovšem nutno zdůraznit, že Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby právně erudované osobě, o to více podle zákona nutné v dovolacím řízení, osvětloval účinnou právní úpravu. Nicméně jelikož z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obhájce dovolatele výslovně namítá nesprávné právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení, Nejvyšší soud se k podanému dovolání se i přes nepřesné označení uplatněného dovolacího důvodu věcně vyjádří, když Nejvyšší soud nechce působit příliš formalisticky. Je ovšem třeba opětovně zdůraznit, že právě skutečnost, že dovolání obviněného může být podle §265d odst. 2 tr. ř. podáno pouze prostřednictvím obhájce, má zajistit správně podřazení dovolacích námitek pod příslušný dovolací důvod podle §265b tr. ř.
19. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
20. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [do 31. 12. 2021 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
21. Současně je ovšem třeba nutno uvést, že obviněný sice slovním vyjádřením uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v účinném znění, když ovšem zároveň vzhledem k obsahu uplatněné argumentace uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v účinném znění, když odkázal na existenci extrémního rozporu a tzv. opomenutý důkaz. Lze tedy mít za to, že fakticky uplatňuje i obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v účinném znění.
22. Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě uvést, že protože obviněný dovolání směřoval proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání podané proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, mělo být správně jeho dovolání opřeno rovněž o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho tzv. druhé alternativě ve spojení s dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Skutečnost, že dovolatel prostřednictvím obhájce uplatnil pouze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 a nikoliv dále podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. neshledal Nejvyšší soud natolik závažnou, aby toto bránilo věcnému projednání podaného dovolání.
23. Pro úplnost tedy Nejvyšší soud dodává, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až písm. g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až písm. l) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až písm. l) tr. ř.
24. Na základě shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti podaného dovolání. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje z velké části stejné námitky jako v řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná také.
25. Bez ohledu na shora uvedené přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Námitky dovolatele týkající se tzv. opomenutého důkazu, lze formálně podřadit pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v účinném znění. Nejvyšší soud nicméně nevyhodnotil dovolatelem navrhovaný důkaz jako tzv. opomenutý, jak bude rozvedeno dále. Stejně tak neshledal v předcházejícím řízení žádný extrémní nesoulad mezi rozhodnými skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů s obsahem jimi provedených důkazů. Lze totiž mít za to, že v tomto směru námitky dovolatele z hlediska svého obsahu nepřesahují pouhou polemiku se závěry soudů nižších stupňů. Námitky dovolatele směřující do subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, lze formálně podřadit pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v účinném znění, ovšem jako zjevně neopodstatněné, jak níže podrobněji také rozvede.
26. Z pohledu jednotlivých dovolacích argumentů lze uvést, že obviněný předně namítá existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Jak již bylo naznačeno shora, od 1. 1. 2022 je tzv. extrémní nesoulad samostatným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z pohledu tvrzení o existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem je současně ovšem nutno uvést, že nestačí, a ani v minulosti nestačilo, pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Jak již bylo konstatováno, platí, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Zároveň platí, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
27. Vzhledem ke konkrétní dovolací argumentaci lze konstatovat, že obviněný sice namítá existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, ovšem z pohledu jeho námitek je nepochybné, že dovolatel předestírá jen svoji verzi události, kterou prezentoval v rámci své obhajoby, a kterou soudy nižších stupňů považovaly za vyvrácenou provedenými důkazy (viz body 44–47 rozsudku soudu prvního stupně, body 8–13 usnesení soudu druhého stupně). Ve vztahu k této argumentaci se proto sluší poznamenat, že tato nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, když obviněný jen jinak hodnotí provedené důkazy než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, obviněný v podstatě jen vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů, když svoji dovolací argumentaci zakládá na zpochybňování způsobu hodnocení provedených důkazů, přičemž následně na podkladě vlastní verze dospívá k závěru, že nebyl zjištěn takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a že jeho jednání nemělo být považováno za úmyslné jednání kvalifikované jako vražda. Takto formulovanými námitkami obviněný míjí hranice zvoleného dovolacího důvodu, takže tyto nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný a nemohou zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
28. Obecně k argumentaci obviněného stran způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů lze ještě konstatovat následující. Obecně platí, že rozsah dokazování je limitován ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., podle kterého musí soud zjistit takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Takto podle Nejvyššího soudu soudy nižších stupňů postupovaly. V tomto směru je třeba podotknout, že obviněný byl uznán vinným na základě komplexního hodnocení všech provedených důkazů, a to zejména kamerového záznamu, který soud první stupně velmi podrobně konfrontoval s výpověďmi jednotlivých svědků, poškozeného i výpovědí obviněného a ve své podstatě i způsobenými zraněními poškozeného patrných ze znaleckého posudku, tedy nikoliv výlučně a jen na podkladě kamerového záznamu, který snímal obviněného a poškozeného z větší vzdálenosti a zaznamenával „pouze“ 0,6 snímku za sekundu. Lze konstatovat, že soud prvého stupně nepřikládal tomuto důkazu absolutní povahu v tom směru, že by se s ním spokojil při formulování závěru o vině bez toho, aby ho hodnotil z pohledu dalších provedených důkazů. Jinak vyjádřeno, soudy nižších stupňů, zejména pak soud prvního stupně, podrobil předmětný kamerový záznam kritickému hodnocení z pohledu ostatních provedených důkazů, zejména objektivní povahy (např. protokol o ohledání místa činu, protokol o prohlídce těla obviněného), ale i z pohledu svědeckých výpovědí a výpovědi poškozeného, jehož výpověď považoval do jisté míry za nevěrohodnou (svědek byl podnapilý, nedokázal odlišit způsobená zranění z pohledu stran pravá – levá), když stejně tak kriticky přistupoval k hodnocení výpovědi svědků, kteří se účastnili popíjení alkoholických nápojů ve vozidle obviněného, byť částečně z jejich výpovědi vycházel, když ovšem svědkům neuvěřil ve vztahu k tvrzení, že vlastní konflikt neviděli a to právě z pohledu skutečností, které vyplynuly z pořízeného kamerového záznamu, jehož obsah byl objektivizován dalšími provedenými důkazy. Nejvyšší soud si vědom ztížené důkazní situace stran jednotlivých výpovědí svědků, poškozeného i samotného dovolatele, jestliže všichni zřejmě byli pod vlivem alkoholu, přičemž obviněný dokonce ve vysoké míře 2,18 g/kg etanolu v krvi a poškozený 2,30g/kg etanolu v krvi. Z důvodu silného ovlivnění alkoholem jsou pak patrné výrazné výpadky paměti, zejména u poškozeného, a je dost pravděpodobné, že některé segmenty útoku mohou mít oba, tedy obviněný i poškozený, zkreslené. Z pohledu objektivně zjištěné podnapilosti svědků, poškozeného a obviněného, tak nelze zcela vyvrátit například tvrzení o slovním napadání dovolatele poškozeným, ovšem taková skutečnost nepředstavuje nutnou obranu. Pokud obviněný namítá, že byl napaden poškozeným tzv. držením v kravatě je ovšem nezbytné akcentovat, že kromě jiných prokázaných skutečnosti, které tuto obhajobu obviněného vyvracejí, nelze skutečně pominout, že obviněný po incidentu neměl žádné viditelné zranění, která by odpovídala jím tvrzenému intenzivnímu napadení ze strany poškozeného (dovolatel byl ihned po incidentu vyšetřen, byla rovněž provedena prohlídka těla). Obhajoba obviněného ohledně fyzického napadení ze strany poškozeného tak byla vyvrácena bez důvodných pochybností. Stejně tak bylo vyvráceno opakované tvrzení obviněného stran toho, že ke konfliktu a zranění poškozeného došlo v prostoru mezi kamiony, neboť i toto tvrzení bylo provedenými důkazy bez jakýchkoliv pochybnosti vyvráceno. Tvrzená skutečnost totiž nevyplývá ani z pořízeného kamerového záznamu, ale zejména ani z krevních stop, které se nenašly na tvrzeném místě napadení obviněného poškozeným, když i slyšení svědci tvrzení obviněného nepotvrdili (K., V., K.). Lze připustit, že věrohodnost výpovědi těchto svědků byla sice soudem prvního stupně zpochybněna na základě konfrontace s pořízeným kamerovým záznamem, ovšem toliko ve vztahu k tomu, zda skutečně napadení a zranění poškozeného neviděli, jak tito svědci nepravdivě uváděli. Obecně lze i jistým způsobem přisvědčit dovolateli, že pořízený kamerový záznam není příliš kvalitní a neumožňuje rozpoznat všechny podrobnosti, ovšem elementární podstatné skutečnosti jsou z něho více jak patrné. K námitce obviněného, že uvedení svědci nepotvrdili, že by viděli, že měl nůž v ruce v prostoru před kamiony, je třeba zdůraznit, že obviněný zcela pomíjí, že svědci vypověděli, byť evidentně nepravdivě, že konflikt neviděli, takže za takové situace skutečnost, že nemluví o noži je zcela irelevantní. Obdobné povahy je námitka obviněného spočívající v tom, že slyšení znalci se přiklonili k tomu, že zranění vzniklo způsobem, který je v souladu s jeho výpovědi. Ze strany obviněného se jedná jen o jeho intepretaci vyjádření znalců, když tito připustili po zhlednutí kamerového záznamu i způsob zranění popsaný svědkem S. Je tedy možno konstatovat, že soudy nižších stupňů dospěly ke správným skutkovým závěrům, když se i řádně a dostatečně zabývaly věrohodnosti svědků, a to právě z pohledu ostatních provedených důkazů, když také vzaly v úvahu jisté specifické vztahy všech zúčastněných včetně jejich silného ovlivnění alkoholem, jak již Nejvyšší soud shora avizoval.
29. Z pohledu dovolací argumentace obviněného spočívající ve zpochybňování věrohodnosti svědka S., který hovořil o větším počtu ran vůči tělu poškozeného, byť tato argumentace stojí mimo zvolený dovolací důvod, považoval Nejvyšší soud za vhodné na ní stručně reagovat. Předně touto námitkou se již zabýval soud prvního stupně (viz bod 46 rozsudku soudu prvního stupně) a dovolací soud pro stručnost na jeho úvahy zcela odkazuje. Navíc je třeba zdůraznit, že nelze ani vyloučit jistý stresový faktor se strany svědka, takže lze připustit, že útok svědkovi mohl připadat intenzivnější, když jen stěží lze žádat po svědkovi, aby přesně počítal počet ran za situace, kdy se situace vyvinula tak, že poškozený byl závažně zraněn, takže se musela volat záchranná služba a Policie ČR.
30. Nad rámec uvedeného, Nejvyšší soud si je vědom také skutečnosti, že obviněný dále implicitně uplatnil námitku, že jednal v nutné obraně (§29 tr. zákoníku). V dané souvislosti lze připustit, že by se mohlo navenek jevit, že tato námitka byla uplatněna právně relevantně. V tomto směru je ovšem třeba akcentovat, že obviněný ve vztahu k této námitce jen vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, ke kterým dospěly na základě provedeného dokazování a která byla vyjádřena ve skutkové větě. Jinak řečeno, obviněný při formulování námitky, že jednal v nutné obraně, vychází z jiného skutkového stavu, než jaký mají za prokázaný soudy nižších stupňů. Za takové situace nelze považovat námitku obviněného uplatněnou právně relevantním způsobem a jako taková není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný.
31. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že uváží-li se způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly, neshledal v postupu soudů nižších stupňů vady a zjistil, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole, podané závěry jsou předvídatelné a rozumné, korespondují s fixovanými závěry soudní praxe a nejsou výrazem svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10). Nejvyšší soud proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je pak dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané §2 odst. 5, 6 tr. ř. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce jednak přímých, jednak navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo jen z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12).
32. Jak již bylo naznačeno, obviněný namítá tzv. existenci opomenutého důkazu, která je podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v účinném znění. Obecně k problematice opomenutých důkazů lze uvést následující. Opomenuté důkazy, jsou kategorií důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny). O opomenuté důkazy se jedná i za procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09).
33. Obviněný existenci tzv. opomenutých důkazů zakládá na tvrzení, že soud druhého stupně nepřehrál celý pořízený kamerový záznam. Předně je třeba akcentovat, že návrhem obviněného na přehrání celého zajištěného kamerového záznamu se zabýval odvolací soud v bodě 7 svého rozhodnutí, přičemž tento návrh zamítl jako nadbytečný, když konstatoval, že navrhovaný důkaz, byť zachycuje jen prostor před kamiony a není plynulý (zaznamenává snímek každých 1,66 sekundy z důvodu použitého způsobu záznamu kamerou) byl již proveden před nalézacím soudem, když pořízený videozáznam byl přehrán v rámci dokazování soudní znalkyni a svědkovi M., a to v obou případech za přítomnosti obviněného a rovněž byl samostatně proveden jako důkaz dne 24. 1. 2022 u hlavního líčení, což nakonec ani obviněný nezpochybňuje. V dané souvislosti ovšem musí Nejvyšší soud připustit, a to i s ohledem na bod 34 rozsudku soudu prvního stupně, že nalézací soud přehrál „pouze“ zkrácený záznam v délce necelých 6 minut, tedy nikoliv celý dvacetiminutový kamerový záznam. Z pohledu námitek obviněného, které uplatnil v rámci podaného odvolání při uplatňování tohoto důkazního návrhu a obsahu dovolacích námitek je třeba zdůraznit, že obviněný ani netvrdí, že na pořízeném záznamu je zachycen i tvrzený incident mezi kamiony (tento prostor kamera nezabírala), nýbrž poukazuje na chování poškozeného po konfliktu před kamiony. Zde je ovšem nutno konstatovat, že pro posouzení viny či neviny obviněného není rozhodné, jak se poškozený choval v následující čtvrthodině po útoku dovolatele, tedy zda se byl schopen pohybovat či nikoliv a zda se snažil dostat k obviněnému do kabiny. Je totiž nutno uvést, že skutečnost, že snad poškozený po útoku obviněného byl schopen se pochybovat, z čehož obviněný dovozuje, že poškozený snad nebyl zraněn, nemůže mít vliv na správnost skutkových zjištění. Především je třeba uvést, že v dané věci není pochyb o tom, že zranění poškozenému způsobil právě obviněný, což nakonec ani obviněný nezpochybňuje, přičemž na základě provedených důkazů bylo prokázáno, že k zranění poškozeného došlo v prostoru před kamiony. Tento skutkový závěr odpovídá provedeným důkazům, zejména výpovědi svědka S., který sledoval konflikt z kabiny svého auta. Obecně lze připustit, že svědek sice přímo neviděl, že by obviněný držel v ruce nůž a poškozeného bodal, a to vzhledem k jeho vzdálenosti od místa konfliktu, ovšem svědek výslovně uvedl, že pohyby obviněného odpovídaly bodání, když viděl, jak následně obviněný něco odhodil. Z pohledu výpovědi tohoto svědka je nutno zdůraznit, že svědek se ihned vydal na místo konfliktu, aby pomohl poškozenému, kde nalezl jednak rukojeť nože, přičemž pod autem, v místě kde ke konfliktu došlo, svědek nalezl zlomenou čepel nože, a to v prostoru, kam obviněný podle svědka něco odhodil. Svědek také potvrdil, že poškozený po konfliktu krvácel. Jinak vyjádřeno, z výpovědi tohoto svědka není pochyb o tom, že konflikt neprobíhal tak jak popisuje obviněný, a že k zranění poškozeného došlo v prostoru před kamiony, čemuž nakonec odpovídaly i zajištěné krevní stopy na místě činu, ale i pořízený kamerový záznam, ze kterého je zřejmé přes jeho zhoršenou kvalitu, kde konflikt probíhal a že konflikt probíhal tak, jak popisuje uvedený svědek. Pokud se poškozený ještě po vzniku zranění mohl pohybovat, nelze z toho dovodit, že by snad nebyl zraněn, neboť je obecně známou skutečností, že i po vzniku závažných zranění se může poškozená osoba po jistou dobu pohybovat, když svoji roli nepochybně hraje tzv. adrenalin, ale i také vliv podnapilosti, což nakonec vyplynulo i z vyjádření znalkyně MUDr. Vlčkové. Nejvyšší soud nad rámce těchto úvah považuje za vhodné ještě dodat, že zkonzumovaný alkohol nedokáže zastavit tok krve, a proto pokud se krevní stopy našly na místě, které snímala kamera (prostor před kamiony), nelze mít pochybnosti o tom, že k zranění došlo v tomto prostoru, když lze považovat i za zcela nelogické, aby z celkových 5 bodných ran se nenašla ani kapka krve na místě uváděné dovolatelem jako místo útoku (prostor mezi kamiony). Jinak vyjádřeno, alkohol v krvi poškozeného mohl způsobit, že poškozený rány nožem necítil, ovšem nebyl schopen nezastavit nebo rapidně nezpomalit výtok krve z rány. Proto lze souhlasit se závěrem soudu druhého stupně, který shledal návrh na doplnění dokazování za nadbytečné. Za dané situace lze mít za to, že dovolatel námitku tzv. opomenutých důkazů sice uplatnil právně relevantně ovšem zjevně neopodstatněně.
34. Na závěr je možno ještě zdůraznit, že rozsah dokazování není bezbřehý, ale je limitován zjištěním skutkového stavu, o němž není důvodně pochyb. Takto soudy nižších stupňů v dané věci postupovaly, když zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí ve věci, tak jak to vyžaduje §2 odst. 5 tr. ř. Podstatné je tedy zjištění, zda k prokázání skutkového stavu soudy provedly důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 16/2014). Pokud byl tedy zjištěný skutkový stav spolehlivě prokázán jinými provedenými důkazy, tak soudy nepochybily, když pro nadbytečnost nevyhověly některým návrhům obhajoby na doplnění dokazování, zejména když toto své rozhodnutí náležitě odůvodnily. Takto soudy nižších stupňů postupovaly, když odvolací soud i logicky zdůvodnil, proč nepovažoval za potřebné provést přehrání celého kamerového záznamu. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Proto nebylo možno námitce obviněného ohledně tvrzené existence tzv. opomenutých důkazů přisvědčit.
35. Obviněný dále zpochybňuje naplnění subjektivní stránky. Takto formulované námitky naplňují zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [dovolatel fakticky uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021], když obviněný namítá nedostatek požadované formy zavinění, které je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu a vztahuje se k základům trestní odpovědnosti fyzické osoby. Jedná se tedy o posouzení otázky hmotného práva.
36. Platí, že u zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 tr. zákoníku se v případě základní skutkové podstaty vyžaduje z hlediska zavinění úmysl podle §15 tr. zákoníku, přičemž ovšem postačí i úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Pokusem trestného činu je podle §21 odst. 1 tr. zákoníku takové jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Lze tedy uzavřít, že pro závěr, že pachatel spáchal pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku je při posuzování subjektivní stránky rozhodné, že jednání pachatele směřovalo k usmrcení poškozeného. Závěr o zavinění se pak v takovém případě odvíjí od zjištění, že pachatel jednal v úmyslu usmrtit poškozeného, a vyplývá především z povahy a způsobu jednání, kterým pachatel na poškozeného a jeho tělesnou integritu útočil. Úmysl u pokusu trestného činu (bez ohledu na to, zda fakticky dojde k zamýšlenému účinku) totiž musí zahrnovat především pachatelovu skutečnou vůli dokonat určitý trestný čin (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1073/2014, př. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1372/2019). Jinak vyjádřeno, aby bylo možno dospět k naplnění uvedené úmyslné skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, je třeba, aby pachatel ve své mysli nejen věděl, ale z hlediska volní složky i vážně uvažoval o reálné možnosti způsobení smrti (ztráty života) a měl k tomuto následku aktivní kladný vztah ve smyslu, že může způsobem uvedeným ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně ohrozit nebo porušit zájem na ochraně lidského života.
37. Obecně ve vztahu k otázce zavinění je třeba konstatovat, že zavinění se chápe jako vnitřní psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu a musí být dáno v době činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165). Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. Současně platí, že závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15) a nedbalost (§16). Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. R 19/1971), kdy okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a č. 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
38. Jak již bylo naznačeno zavinění ve formě úmyslu má dvě formy, a to úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] a úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Úmysl přímý je založen na tom, že pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Naproti tomu o zavinění ve formě nepřímého úmyslu se podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění pak usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014). Od případu úmyslu nepřímého ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je třeba odlišovat zavinění ve formě vědomé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení se o zavinění ve formě vědomé nedbalosti jedná tehdy, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v tr. zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Z toho vyplývá, že vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákoníkem. Nedostatečné zhodnocení nebezpečí nespočívá v neznalosti tohoto stavu, ale v tom, že pachatel nedocenil možné následky svého jednání. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí. Jinými slovy, vědomá nedbalost se shoduje s eventuálním úmyslem v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při posuzování rozhraničení vědomé nedbalosti od eventuálního úmyslu je pak třeba hodnotit, zda důvody, pro které pachatel spoléhá, že následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit relevantnímu následku z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu mohly být reálně způsobilé. Nejde tedy o spoléhání se na náhodu. Tam kde pachatel spoléhá jen na šťastnou náhodu, nejedná z vědomé nedbalosti, neboť jde o eventuální úmysl (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník I. Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, s. 236, viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 859/2018).
39. Ze shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení otázky zavinění u obviněného, když vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, kterým je vázán. Nejvyšší soud považuje předně za nezbytné zdůraznit, že jak soud prvního, tak i soud druhého stupně otázce zavinění věnovaly ve svých rozhodnutích náležitou pozornost, když soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém (viz bod 49 rozsudku soudu prvního stupně). Soud druhého stupně v tomto směru odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší soud se s těmito závěry soudů nižších stupňů zcela ztotožnil, neboť jak již správně uvedl soud prvního stupně, s ohledem na délku nože (byť ne zcela kvalitního, jestliže se zlomila čepel), intenzitu (až střední), počet bodných ran (5), jakož i místa útoku na těle poškozeného (mimo jiné hrudník, břicho), muselo být obviněnému zřejmé, že v hrudním koši se mimo srdce na levé straně nachází i další životně důležité orgány – např. plíce, játra, slezina apod., musel být obviněný srozuměn s tím, že může poškozeného usmrtit a k tomuto následku vyjadřoval kladné stanovisko. Zde je nezbytné uvést, že obviněný nejenže vedl útok na takovou část těla, kde reálně hrozilo způsobení smrti poškozeného, ale tento útok vedl opakovaně a to nožem, tedy nástrojem, který je způsobilý usmrtit poškozeného, střední intenzitou, když o intenzitě jeho jednání svědčí i skutečnost, že nůž zlomil, což mu zabránilo v pokračování v útoku včetně toho, že zasáhly i další osoby na místě přítomné, když k bezprostřednímu ohrožení života a smrti poškozeného nedošlo jen v důsledku shody šťastných náhod a včasného lékařského zákroku. Zde je také třeba konstatovat, že obviněný své jednání nekontroloval, jednal ve vzteku a pod vlivem alkoholu, když byl silně podnapilý, čímž se nepochybně zvyšovalo nebezpečí, že poškozeného při svém nekontrolovaném chování usmrtí.
40. Nejvyšší soud proto ve shodě s oběma nižšími soudy dospěl k závěru, že obviněný musel být s ohledem na charakter užitého nástroje, způsob vedení útoků i místo, kde bylo útočeno, srozuměn s reálnou možností usmrcení poškozeného. Mohl a měl totiž zcela důvodně předpokládat právě zasažení některého z životně důležitých orgánů a v takovém případě již nemohl počítat s žádnou konkrétní okolností, která by mohla škodlivému následku včetně usmrcení poškozeného zabránit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1409/2016). Není, proto pochyb o tom, že reálná možnost usmrcení poškozeného byla i ze subjektivního hlediska obviněného předvídatelná. Není tedy nic nesprávného na závěrech soudů o úmyslném zavinění obviněného ve vztahu k hrozícímu smrtelnému následku poškozeného. Přestože tedy dovolatel tvrdí, že poškozeného ve skutečnosti usmrtit nechtěl, vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je třeba dovodit jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem (tedy jak přežití poškozeného, tak i jeho úmrtí). Zde je ještě nezbytné zdůraznit, že je-li subjektivní stránka trestného činu, v tomto případě vraždy, naplněna, nehraje již skutečný následek pachatelova jednání natolik podstatnou roli a nedojde-li ke smrti poškozeného, zůstává stále namístě uznat pachatele vinným pokusem vraždy ve smyslu §21 odst. 1 tr. zákoníku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1157/2014). V dané souvislosti je třeba ještě akcentovat, že při řešení otázky zavinění, jak již bylo uvedeno, je třeba vycházet ze zjištěného skutkového stavu, přičemž při posuzování zavinění nelze vycházet jen z výpovědi obviněného, ale je třeba hodnotit všechny provedené důkazy tak, jak se projevily ve skutkových zjištěních a závěr o zavinění presumovat právě na základě provedených důkazů, které je třeba hodnotit nikoliv izolovaně, ale v jejich vzájemných souvislostech, když právě hodnocení provedených důkazů v jejich vzájemných souvislostech umožňuje usuzovat na vnitřní vztah obviněného k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Takto soudy nižších stupňů postupovaly.
41. Nejvyšší soud z pohledu těchto závěrů proto uzavírá, že jednání obviněného bylo zcela správně a řádně posouzeno jako jednání v úmyslu nepřímém, neboť obviněný musel být přinejmenším srozuměn s tím, že může poškozeného usmrtit a takový následek může svým opakovaným jednáním způsobit a byl s tímto následkem srozuměn, avšak k dokonání trestného činu nedošlo z důvodů na něm nezávislých. Došlo tak ke správné kvalifikaci jeho jednání jako zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Proto lze námitku obviněného, že soudy nižších stupňů nesprávně právně jeho jednání posoudily jako pokus trestného činu vraždy, ačkoliv se jednalo o ublížení na zdraví, považovat za jedná o námitku vyvrácenou a neopodstatněnou.
42. Ohledně obviněným namítaného porušení práva na spravedlivý proces lze uvést, že rovněž tato námitka nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Obecně je ovšem třeba připustit, že vzhledem k výkladu Ústavního soudu porušení práva na spravedlivý proces může zakládat naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, bod 14 a 26, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. ÚS II. 669/05). O takový případ se ovšem v dané věci nejedná, když lze konstatovat, že soudy nižších stupňů ohledně obviněného provedly dokazování v nezbytném rozsahu, přičemž skutkové závěry soudů mají oporu v provedených důkazech, kdy při jejich hodnocení nedošlo k žádné deformaci provedených důkazů, tyto byly hodnoceny v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., takže skutkový stav byl zjištěn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Odůvodnění rozhodnutí soudů ve vztahu k tomuto obviněnému pak odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. Nad rámec shora uvedeného je dále nutno uvést, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám dovolatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Tyto zásady byly v daném řízení dodrženy a respektovány.
43. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno z důvodů, které lze částečně podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g), písm. h) tr. ř. účinném znění, kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
44. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“ . Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 11. 2022
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu