ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.1043.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 1043/2022-282
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2022 o dovoláních obviněných A. W. , nar. XY, trvale bytem XY, a J. A. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 9 To 149/2022, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 4 T 19/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných A. W. a J. A. odmítají .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 25. 3. 2022, sp. zn. 4 T 19/2022, byli obvinění A. W. a J. A. uznáni vinnými zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku tak, že dne 3. 9. 2021 kolem 13.45 hodin na adrese XY, v bytě poškozeného M. V., nar. XY, po dokončení instalace kuchyňské linky, chtěl obviněný A. W. doplatit zbytek ceny za kuchyňskou linku v částce 45.000 Kč, s čímž poškozený nesouhlasil, neboť se domluvili na doplacení této částky, až bude linka hotová, a požadoval slevu z ceny, když poškozený poté odmítl doplatek ceny uhradit, po hádce mezi poškozeným a obviněným A. W. šel poškozený M. V. do obývacího pokoje, kde začal na stole počítat peníze, tam za ním přišel obviněný A. W. a požadoval zaplatit celou částku, tehdy se poškozený pokusil obviněného A. W. z obývacího pokoje vytlačit, ale ten zatlačil poškozeného až ke gauči v obývacím pokoji, v důsledku čehož spadli na gauč, obviněný A. W. poškozeného zčásti zalehl levým bokem, levou rukou ho chytil a pravou ruku napřáhl dlaní uzavřenou v pěst, a řekl, že jestli se poškozený pohne, dostane pěstí, nato přišel do obývacího pokoje obviněný J. A. a k výzvě obviněného A. W. začal počítat peníze položené na stole, z nichž odpočítal částku 45.000 Kč, po tuto dobu obviněný A. W. držel poškozeného, aby se nemohl hnout, pak oba z bytu odešli, při incidentu byl poškozený nevýznamně zraněn na noze.
2. Za uvedený zločin byli obvinění odsouzeni podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody, a to obviněný A. W. v trvání dvaceti osmi měsíců a obviněný J. A. v trvání dvaceti čtyř měsíců. Oběma byly uložené tresty podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odloženy na zkušební dobu tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto rovněž o náhradě škody.
3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 9 To 149/2022, z podnětu odvolání obou obviněných rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výrocích o trestech. Podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněných výrocích o vině a o náhradě škody znovu rozhodl tak, že obviněné odsoudil podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon jim podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let.
II. Dovolání obviněných
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali oba obvinění prostřednictvím téhož obhájce obsahově zcela shodná dovolání opřená o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož prostřednictvím vytýkali nedostatečný rozsah dokazování a vadné hodnocení důkazů.
5. Neúplnost dokazování dovolatelé spatřovali v tom, že soud k jejich návrhu pro nadbytečnost nevyslechl jako svědka J. V. z důvodu, že incident byl prokázán jinými důkazy a navrhovaný svědek nebyl incidentu přítomen, což však svědčí o nepochopení smyslu uvedeného návrhu, jímž měla být prokázána nevěrohodnost poškozeného. J. V. byl přítomen dne 3. 9. 2021 při montáži kuchyňské linky a odešel, když již kuchyňská linka již byla téměř dokončena a měl se vyjádřit k tomu, zda byla skříňka na pračku objednána s celou kuchyňskou linkou nebo později, k penězům, které měl obviněný po poškozeném chtít a ukazovat mu je. Tím mělo být vyvráceno tvrzení poškozeného o nedokončení kuchyňské linky, finančního požadavku obviněných, atd. Důležitost uvedeného svědka obvinění shledávali v tom, že se neztotožnili se způsobem hodnocení výpovědi poškozeného, která je v podstatě jediným důkazem o jejich vině, která nebyla objektivně zjištěna. Soudy výpovědi obviněných označily za nevěrohodné, přestože byly konzistentní a vyvracely výpověď poškozeného. Neexistují žádné další důkazy popisující průběh trestného jednání, neboť ostatní důkazy svědčí jen o tom, kde ke skutku došlo a jaké zranění poškozený utrpěl, neobjasňují jiné skutečnosti nebo subjektivní pohled poškozeného. Žádný z důkazů nedokládá, zda obviněný užil násilí nebo pohrůžky násilí vůči poškozenému s úmyslem zmocnit se cizí věci.
6. Vadou podle obviněných je i neprovedení důkazu úředními záznamy policie založenými na č. l. 137 a 138 spisu, navrženého k prokázání osobnostních a majetkových poměrů poškozeného (§89 odst. 2 tr. ř., §158 tr. ř.) a nevěrohodnosti poškozeného ve snaze vykreslit ho jako problematickou osobu, která odmítá dlouhodobě plnit své soukromoprávní závazky. Pokud by nebylo možné užít jako důkaz úřední záznamy na č. l. 137 a 138, které nejsou procesně nepoužitelnými důkazy a ani jejich obsahem není podáním vysvětlení, pak by nemohl být soudem použit jako důkaz ani úřední záznam na č. l. 1.
7. Soud obsah výpovědí obviněných vyložil v rozporu s tím, co ve skutečnosti při hlavním líčení uvedli, protože se opíral o jejich nepřesný přepis učiněný v protokolu o hlavním líčení, přičemž skutečná slova podle audiozáznamu svědčí o jejich jiném významu, a to, že obviněný A. W. zatlačil poškozeného na gauč ve snaze zbavit se odporu poškozeného nebo v úmyslu zamezit mu v dispozici s penězi. Situace vzešla z toho, že se oba přetlačovali a upadli na gauč v důsledku ztráty stability. Obviněný A. W. popřel, že by poškozenému hrozil pěstí. Přestože je na zvukovém záznamu výpověď obviněného A. W. zcela zřetelná a srozumitelná, soud vyvodil závěry, které s ní nekorespondují.
8. Právní posouzení věci je založeno na vadné úvaze soudů, že není soukromoprávní záležitostí a je třeba ji řešit trestněprávními normami, což obvinění neakceptovali, přestože nešlo o loupež, když nebylo prokázáno užití násilí vedené s úmyslem zmocnit se peněz poškozeného. Šlo o obranu před poškozeným, neboť pokud obviněný A. W. zatlačil poškozeného na gauč, bránil se jeho napadení a jednal ve strachu, aby ho neudeřil pěstí do obličeje, na kterém měl brýle. Nestalo se to za účelem zmocnění se jeho peněz. Poškozený nebyl omezen v možnosti disponovat s penězi a jejich přepočítávání mohl zabránit jak fyzicky, tak slovně. Přesto, že účast obviněného J. A. na napadení byla vyvrácena výpověďmi účastníků konfliktu, soudy nezjišťovaly, kdo se jakou měrou podílel na celém incidentu, což svědčí o existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Soudy pochybily, jestliže nepostupovaly podle zásady in dubio pro reo .
9. V závěru dovolání obvinění shodně navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 9 To 149/2022, jakož podle §265k odst. 2 tr. ř. i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby tomuto soudu přikázal, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání poukázala na shodné námitky, které obvinění uváděli během své obhajoby, na něž dostatečně reagovaly oba soudy nižšího stupně, které objasnily podstatné skutečnosti a nic nesvědčí o existenci extrémního nesouladu mezi výsledky dokazování a právním posouzením věci. Výhrady obviněných považovala jen za polemiku s hodnocením důkazů. Odkázala na závěr odvolacího soudu, že výpověď poškozeného M. V. byla po celou dobu konzistentní, přesvědčivá a věrohodná, nadto podpořená dalšími důkazy. Poškozený celou událost oznámil bezprostředně po události a popsal průběh potyčky.
11. Vytýkaným nedostatkem netrpí ani odmítnutí navrhovaných důkazů pro nadbytečnost, protože výslech svědka J. V. není pro posouzení viny obviněných důležitý, neboť měl potvrdit, že poškozeným vznesené připomínky k vyhotovenému dílu byly oprávněné, což mohlo objasnit počáteční důvod sporu, nikoliv však další průběh konfliktu, jemuž nebyl přítomen. I kdyby obvinění měli faktický právní nárok na zaplacení ceny díla, není možné si zaplacení vynucovat tak, jak to učinili. Skutkové i právní závěry nepovažovala za vadné ani nesprávné a navrhla, aby Nejvyšší soud podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná, a takové rozhodnutí může učinit v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
12. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněných, jenž na něj do konání neveřejného zasedání nereagoval.
IV. Přípustnost a další podmínky dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze tato podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
14. Dovoláním napadené rozhodnutí lze přezkoumat pouze v případě, že se dovolání opírá o některý z důvodů uvedených §265b odst. 1, 2 tr. ř. a je v souladu s jeho zákonným vymezením, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda dovolání obviněných korespondují s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na jeho podkladě dovolání podali.
15. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je tedy dán třemi alternativami procesních vad, pro které rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát, a to proto, že jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo když ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z nich. Vždy však je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána jen taková skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu.
16. V rámci přezkumu je Nejvyšší soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
V. K námitkám obviněných
17. Nejvyšší soud podle zcela shodného obsahu obou dovolání shledal, že obvinění uplatnili námitky proti provedenému dokazování jednak pro jeho neúplnost a jednak pro vadné hodnocení důkazů, zejména výpovědi poškozeného na straně jedné a jejich obhajoby na straně druhé. Preferovali vlastní verzi průběhu činu, který popsali odlišně od toho, jaká skutková zjištění učinily soudy, brojily proti závěru o naplnění znaku násilí a popírali účast obviněného J. A. na činu, což jsou námitky korespondující s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože vadné objasnění uvedených okolností je určující pro závěr o naplnění skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Podle §23 odst. 1 tr. zákoníku je čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, z nichž odpovídá každá, jako by trestný čin spáchala sama. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda učiněná skutková zjištění odpovídají výsledkům provedeného dokazování.
18. K výhradám dovolatelů lze uvést, že je uplatnili již před soudy nižších stupňů, které na ně reagovaly a dostatečně a správně se s nimi vypořádaly, a proto není nutné, aby Nejvyšší soud při správnosti postupů soudů nižších stupňů znovu opakoval veškeré argumenty, které byly již rozvedeny v přezkoumávaných rozhodnutích, postačuje jen stručné zdůvodnění správnosti postupů soudů nižších stupňů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002). O rozsahu provedeného dokazování a způsobu, jakým byly jednotlivé důkazy hodnoceny, svědčí odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jenž v bodech 2. až 20. vysvětlil, z jakých důkazů při posuzování viny obviněných vycházel a jak se vypořádal s jejich obhajobou, případně hodnotil provedené důkazy, zejména výpověď poškozeného. Podstatné je, že posuzoval se stejnou pečlivostí výpovědi obviněných i poškozeného a v návaznosti na ně i další důkazy. Nepominul návrhy na dokazování ze strany obviněných, k nimž vysvětlil, že především výslech svědka J. V. považoval za nadbytečný a provedení úředních záznamů na č. l. 137, 138 za nepotřebné, protože šlo o záznamy o vytěžení osob, které nebyly incidentu přítomny, a jejich výslech by nemohl přispět k většímu objasnění věci (viz bod 19. rozsudku). Naplněním znaků skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se zabýval v bodě 22.
19. Odvolací soud z podnětu námitek obviněných obsahově shodných s těmi, jež uplatnili v dovolání, zkoumal postup soudu prvního stupně (viz body 12. až 22. jeho rozsudku). Poukázal na správnost postupu nalézacího soudu při hodnocení důkazů i závěru o nadbytečnosti návrhů na doplnění dokazování. K požadavkům na předestření úředních záznamů na č. l. 137, 138 vyložil, že byly sepsané podle §158 odst. 6 tr. ř. a mají primárně informativní charakter (např. za účelem posouzení nutnosti výslechu osoby v budoucí fázi trestního řízení). Nejedná se tedy o komplexní výslech a nemusí být zachyceno vše podstatné. Pokud je pak úřední záznam proveden k důkazu, je možné z něj některé informace získat, nicméně není možné z něj dovozovat obsah svědecké výpovědi, tuto nahrazovat nemůže, zejména když je svědek schopen vypovídat. Zabýval se podrobně i dalšími výhradami obviněných se zaměřením na okolnosti napadení poškozeného i jím uváděných tvrzení, a posuzoval zákonnost postupu soudu prvního stupně při jejich hodnocení.
20. Nejvyšší soud na základě obsahu přezkoumávaných rozhodnutí konstatuje, že způsob, jakým soudy postupovaly v průběhu dokazování, nevzbuzuje uváděné pochybnosti, neboť nevykazuje známky jednostranného posouzení ani libovůle. Podaná vysvětlení dokládají, že důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, a že splnil povinnosti plynoucí z §2 odst. 5, 6 tr. ř., a tudíž jeho závěry vycházejí z uceleného a komplexního procesu dokazování. Odvolací soud dospěl ke stejnému závěru, když po přezkoumání postupů při prováděném dokazování v něm neshledal obviněnými zdůrazňované nedostatky. Lze jen ve stručnosti zmínit, že při prováděném dokazování nedošlo k vybočení ze zásad formální logiky při hodnocení zejména výpovědi poškozeného, vůči němuž obvinění výhradně brojili. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je zjevné, že se soudy věnovaly průběhu události, jak jej popisoval poškozený, a konfrontovaly jím uváděné skutečnosti jak s tím, co uváděli obvinění, tak i s obsahem dalších ve věci provedených důkazů (viz bod 20. rozsudku soudu prvního stupně). Soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlil, proč výpovědi poškozeného uvěřil, kdežto líčení průběhu děje obviněnými označil za nekorespondující se souvislostmi vyplývajícími z jiných provedených důkazů. Takový postup plně koresponduje s tím, že trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12).
21. Obvinění v dovolání naznačovali, že s ohledem na jejich výpovědi na straně jedné a verzi poškozeného na straně druhé jde o situaci tzv. „tvrzení proti tvrzení“, a proto se soudy měly přiklonit na jejich stranu. Nejvyšší soud k tomu podotýká, že ve smyslu zásad pro objektivní hodnocení dvou odlišně vypovídajících skupin výpovědí, je soud i v takovém případě vázán zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), a je povinen vyvodit závěry o tom, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/2016). Stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení a soud po vyhodnocení každé ze skupiny takových důkazů při splnění všech pravidel stanovených pro hodnocení důkazů dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nelze v takovém postupu spatřovat vady řízení. Je však nutné, aby soudy detailně popsaly a přesvědčivě odůvodnily svůj důkazní postup, stejně jako své závěry o spolehlivosti použitého důkazního pramene. Soudní rozhodnutí o vině proto nemůže být založeno na pouhém apodiktickém popření některých zjištěných faktů a na nezdůvodněném přitakání jiným faktům; jakákoli nezdůvodněná selekce důkazů svědčících ve prospěch obviněného je nepřípustná a odporuje principům spravedlivého procesu ( nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14).
22. V posuzované věci soud prvního stupně uvedeným zásadám vyhověl, neboť se výpovědím poškozeného i obviněných věnoval odpovídajícím způsobem, své úvahy popsal, čímž dostál povinnostem stanoveným v §125 odst. 1 tr. ř. Z uvedených důvodů skutečnost, že opřel své závěry o vině obviněných výlučně o výpověď poškozeného, nevzbuzuje obviněnými uváděné pochybnosti.
23. Nejvyšší soud nepřisvědčil dovolatelům ani v tom, že soudy nedůvodně neprovedly důkazy podstatné pro řádné objasnění skutkového stavu věci, a tedy není nedostatkem závěr o nadbytečnosti obviněnými navrhovaného doplnění dokazování o výslech svědka J. V. a úřední záznamy na č. l. 137 a 138, jež soud prvního stupně zamítl, protože nepřinášely nic podstatného pro objasnění věci. Rozhodné u těchto důkazních prostředků bylo, že jimi nemohly být objasněny okolnosti týkající se průběhu posuzovaného činu. Jak soudy uvedly, svědek navrhovaný obhajobou nebyl přítomen konfliktu mezi obviněnými a poškozeným, tudíž k jeho okolnostem a průběhu nemohl uvést žádné poznatky. V takovém případě, když jsou skutečnosti o průběhu činu zjištěny z jiných důkazů, lze důkaz, z něhož neplyne žádné zjištění, kterým by bylo možné k objasnění věci přispět, považovat za nadbytečný.
24. Posoudí-li si skutečnosti uvedené v úředních záznamech na č. l. 137 a 138, je zřejmé, že obsahují pouze orientační informace plynoucí z vytěžení v nich uvedených osob (rodinných příslušníků poškozeného a jeho spoluobyvatel z domu, v němž se incident odehrál), které měly orgánům činným v trestním řízení sloužit toliko jako podklad, zda bude uvedená osoba vyslechnuta procesně použitelným způsobem. Jde o to, že ustanovení §211 odst. 6 tr. ř. umožňuje po novele provedené zákonem č. 459/2011 Sb. (s účinností od 1. 1. 2012) se souhlasem státního zástupce a obžalovaného číst v hlavním líčení i úřední záznamy o vysvětlení osob a o provedení dalších úkonů (§158 odst. 3 a 5 tr. ř.). V posuzované věci však šlo o zachycení skutečnosti, podle níž orgán činný v trestním řízení zvažuje, jakým směrem se povede další dokazování, tedy zda bude další zajišťování takového důkazu významné pro rozhodnutí v trestním řízení (§2 odst. 5 tr. ř.). Na č. l. 137 a 138 nejde o záznam o vysvětlení osoby ve smyslu §158 odst. 6 tr. ř. (,avšak i pro něj a jeho použití platí pravidlo, že nestanoví-li trestní řád jinak, úřední záznam nelze v řízení před soudem použít jako důkaz). Jde o operativně pátrací pomůcku, z níž žádné skutkové okolnosti významné pro objasnění průběhu skutku ani této trestní věci nevyplynuly, neboť je podkladem sloužícím k volbě dalšího vhodného a efektivního postupu v rámci prověřování ze strany policejního orgánu. Ani osoby, které byly do úředního záznamu vytěženy, nebyly přítomny posuzovanému činu. Zmiňovali-li obvinění úřední záznam na č. l. 1, tento soud provedl způsobem podle §213 odst. 1 tr. ř., tedy předložil jej při hlavním líčení stranám k nahlédnutí, aniž z něj činil jakékoli skutkové závěry, vyjma údaje o tom, kdo a kdy skutek nahlásil (viz bod 7. a 21. rozsudku soudu prvního stupně).
25. Nejvyšší soud na podkladě těchto zjištění v souladu se závěrem odvolacího soudu (srov. bod 15. jeho rozsudku) shledal, že nejde o důkazy, jež by mohly doložit skutkové okolnosti, ani o situaci, kdy by tyto důkazy soudy nedůvodně neprovedly. Naopak v soudy obou stupňů dostály povinnosti řádně se s těmito návrhy vypořádat. Zejména soud druhého stupně sám posoudil správnost postupu soudu prvního stupně, jenž své úvahy řádně a v potřebné míře vysvětil. Nejde tudíž o případ tzv. opomenutých důkazů (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 51/1996, a ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/02).
26. Ke skutkovým námitkám obviněných lze tedy shrnout, že nejsou důvodné, neboť soudy postupovaly přesvědčivě a transparentně s evidentní snahou řádně a objektivně zjistit všechny rozhodné skutečnosti. V jejich postupech proto nebylo možné shledat žádný akt libovůle (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 881/08), ani exces, neboť dodržely procesní zásady a řádně svá rozhodnutí odůvodnily. Nebylo možné přisvědčit obviněným, že soudy postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, protože ta je na místě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupin odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V přezkoumávané věci však soud dospěl k závěru, že verze poškozeného není ničím zpochybněna. Lze poznamenat, že ani právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15).
27. Z těchto důvodů skutková zjištění obsažená v popisu skutku jsou podložena výsledky provedeného dokazování a soudy opodstatněně na jejich základě dovodily naplnění znaků skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, protože byl naplněn znak násilí, vůči němuž obvinění brojili. Toto násilí bylo prostředkem k tomu, aby se obvinění zmocnili částky 45.000 Kč, kterou jim poškozený nechtěl dobrovolně vydat. Peníze měly být odměnou za montáž kuchyňské linky, a okolnost, k jakému účelu měly sloužit, byla pouze příčinou uvedenou trestného jednání obviněných, nikoliv jeho skutkovou náležitostí. Rovněž není rozhodné jednání poškozeného, jenž obviněné do obývacího pokoje, kde se čin odehrál, nepozval, a proto poté, co za ním vstoupili do této části bytu bez povolení, obviněného A. W. tlakem ruky vystrkoval, čímž poškozený realizoval právo na domovní svobodu, která patří k ústavně zaručenému právu podle článku 12 Listiny základních práv a svobod, jímž je chráněna svoboda obydlí oprávněného uživatele bytu před neoprávněnými zásahy kohokoli. Způsob, jakým poškozený obviněného z obývacího pokoje vystrkoval, nesvědčil o hrubosti, z níž by mohl obviněný dovozovat nutnost obrany. Nebylo proto možné přisvědčit obviněnému, že jím spáchané jednání bylo obranným mechanizmem, neboť pro obranu před poškozeným nebyl dán objektivní důvod.
28. Naopak obviněný A. W. se vůči poškozenému choval agresivně, a je třeba uvést, že za násilí a hrozbu násilí podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se jeho jednání považuje, protože zatlačil poškozeného ke gauči, na nějž v důsledku toho oba spadli. Zatlačení na gauč, při němž dojde k pádu, je násilím v požadovaném smyslu loupežného jednání, protože spočívá v použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu, není podmínkou, aby napadený kladl odpor (srov. materiál uveřejněný pod č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Násilím bylo i to, že obviněný poté poškozeného zalehl levým bokem, chytil ho levou rukou. V dalším jednání obviněného, jímž současně pravou rukou proti obličeji poškozeného mířil rukou uzavřenou v pěst se slovy, že jestli se pohne, tak dostane pěstí, je třeba spatřovat znak pohrůžky bezprostředního násilí, jímž je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned. Jde o něj i v těch případech, vzbudí-li pachatel v poškozeném obavu a strach z bezprostředního fyzického násilí, aniž by výslovně pronesl jakoukoliv pohrůžku násilí, dává-li zároveň poškozenému najevo, že k použití násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli. Takové jednání může spočívat nejen v působení na poškozeného tím, že na zdůraznění svých požadavků pachatel poškozenému hrozí naznačováním úderů či ukázáním zbraně, atd. (srov. rozhodnutí č. 11/2011 Sb. rozh. tr.). Takovým jednáním může být i ukázání ruky sevřené v pěst obzvláště, když při tom pachatel poškozeného drží v sevření. Z uvedených důvodů není třeba pochybovat o tom, že znak násilí byl jednáním obviněných v daných souvislostech naplněn. Zcela zjevné je i to, že toto jejich jednání směřovalo ke zmocnění se peněz poškozeného, protože obviněný A. W. v popsané chvíli vyzval obviněného J. A., aby začal počítat peníze, což učinil, a z peněz položených na stole odpočítal jimi požadovanou částku 45.000 Kč, kterou jim poškozený v plné výši odmítal vyplatit. Po celou tuto dobu A. W. držel poškozeného, aby se nemohl hnout a v tomto jednání jim zabránit.
29. Na popsaném trestném jednání se podílel i obviněný J. A., který sice nebyl tím, kdo na poškozeného násilím působil, tím byl obviněný A. W., ale účastnil se činu jako spolupachatel, protože na jeho pokyn peníze přepočítal. Uvedenou spolupráci je třeba považovat za spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku, které předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.), není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Rozhodný je u spolupachatelů společný úmysl směřující k tomu, aby společným jednáním způsobili následek. Obvinění v posuzované věci jednali ve společném úmyslu zmocnit se částky 45.000 Kč, na kterou si činili nárok, ačkoli poškozený s jejím vyplacením v plné výši nesouhlasil a odmítal jim celou částku uhradit. Zatímco jeden z nich fyzickou silou bránil poškozenému v tom, aby jim mohl v jejich jednání zamezit, druhý obviněný odnímal z dispozice obviněného proti jeho vůli peníze. Jednali tedy po celou rozhodnou dobu ve vzájemné souhře a se společným úmyslem, žádný z nich se od jednání toho druhého nedistancoval.
30. Z uvedených důvodů jsou soudy nižších stupňů učiněné závěry zcela správné a odpovídající jak zákonným ustanovením, tak zjištěným skutkovým okolnostem věci. Na správnosti učiněných závěrů nemůže nic změnit ani to, že obvinění měli minimálně na část finančního obnosu nárok, neboť k tomu, aby se jeho vyplacení domohli, měli a mohli využít toliko prostředků civilního práva, nikoli se jich zmocnit svévolně za použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí. Tím, že takto jednali, se dopustili trestného jednání.
31. Nutné je též podotknout, že toto jednání vykazující všechny formální znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem i z materiálního hlediska. Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje. Takto definovaným principem ultima ratio je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
32. V posuzované věci vzhledem k okolnostem případu, průběhu skutkového děje a rovněž k úmyslné formě zavinění by vymezeným kritériím neodpovídalo, aby byl uvedený čin posuzován pouze prostředky civilního práva, protože by tím nebyla postižena trestněprávní rovina jednání obviněných, kteří spáchali závažný trestný čin, u něhož je trestní represe nezbytná.
VI. Závěr
33. Vzhledem k tomu, že v dovolání byly namítány výlučně vady týkající se skutkových zjištění, jež na zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sice dopadají, avšak vytýkané nedostatky zjištěny nebyly, a to ani v rovině porušení zásad spravedlivého procesu, Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 11. 2022
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu