ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.391.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 391/2022-1051
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2022 o dovolání obviněného T. Ch. , nar. XY v XY, trvale bytem XY č. p. XY, XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 3 To 48/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 11/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. Ch. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. 52 T 11/2020, byl obviněný T. Ch. uznán vinným 1) zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, 2) pokusem zločinu těžkého ublížení podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že
1) dne 12. 8. 2018 v době kolem 11:10 hodin, na uzavřené části silnice II. třídy č. 419, v km 6,6 mezi obcemi XY a XY, v k. ú. obce XY, při konání šampionátu automobilových závodníků Č. a., K. XY, se jako jezdec a řidič osobního motorového vozidla zn. Ford Fiesta, RZ XY, ve vlastnictví společnosti A., se sídlem v XY, dostal do slovního sporu s pořadatelem-ředitelem akce D. Š., nar. XY, který mu z důvodu porušení pravidel závodu nejprve zakázal další tréninkovou jízdu, a poté, co obviněný při vyjíždění z prostoru startu způsobil drobnou nehodu s poškozením vozidla, které stálo za ním, jej vykázal na vyhrazené místo u startu s tím, aby počkal, až řidič poškozeného vozidla ukončí tréninkovou jízdu a bude možné s ním sepsat záznam pro pojišťovnu, se obviněný snažil z vyhrazeného místa odjet boxovou uličkou, přičemž zezadu v nízké rychlosti najel do D. Š., kterému přední částí vozidla narazil do lýtek a poté, když se mu D. Š. snažil fyzicky zabránit v další jízdě tím, že stál před jeho vozidlem, se ho opakovaným pomalým najížděním do něj za použití zvýšených otáček motoru snažil přimět, aby jej nechal odjet, kdy v době, kdy se D. Š. nacházel na úrovni levého předního světlometu před jeho vozidlem, na něj úmyslně najel, D. Š. se převalil přes kapotu vozidla na levou stranu, a obviněný poté pokračoval dále v jízdě boxovou uličkou,
2) poté, co se obviněný po konfliktu s D. Š. rozjel boxovou uličkou, kde byla povolena maximální rychlost 20 km/h, zrychloval jízdu a ve vzdálenosti 26 až 39 metrů od místa konfliktu svým vozidlem v rychlosti okolo 40 km/h úmyslně najel do dalších účastníků závodu, kteří viditelně stáli v jeho jízdním pruhu, kdy nejméně J. K., nar. XY se jej snažil máváním ruky zastavit, a těsně před střetem stačil uskočit stranou, takže došlo pouze ke kolizi mezi levým vnějším zpětným zrcátkem vozidla obviněného a levým loktem J. K., který po kolizi zavrávoral, přičemž bezprostředně poté obviněný narazil do R. L., nar. XY, jemuž se podařilo uskočit nohami stranou, avšak horní polovinou těla zůstal v dráze vozidla, které jej levou stranou v oblasti kapoty a čelního skla u levého předního sloupku srazilo, čímž byl nárazem odmrštěn do vzdálenosti okolo čtyř metrů, a poté upadl na vozovku, kdy obviněný, aniž by se jakkoli zajímal o následky střetu, z místa události ujel; poškozený R. L. při střetu s vozidlem a následným pádem na vozovku utrpěl otřes mozku, podvrtnutí páteře, tržnou ránu levé týlní krajiny hlavy o velikosti 1 cm s krevním výronem v měkkých tkáních hlavy v temenní krajině vlevo, zhmoždění hrudníku a oděrky hrudníku vpravo nahoře v zadní podpažní čáře, a další drobné oděrky, když u něj jen pouze shodou zcela náhodných okolností nezávislých na vůli obviněného nedošlo ke vzniku zranění těžkých až život ohrožujících, a to zlomeninám klenby a spodiny lební, páteře, dlouhých kostí dolních končetin, k poraněním nitrohrudních či nitrobřišních orgánů, k poranění mozku (zhmožděnin) s krvácením pod obaly mozkové, tedy k poškození životně důležitého orgánu, dále k polytraumatu, případně k většímu poranění hlavy v podobě kraniotraumatu,
u J. K. hrozila stejně těžká až život ohrožující zranění jako u R. L., a k těmto zraněním nedošlo pouze včasnou reakcí poškozeného, který těsně před střetem uskočil stranou.
2. Za tyto zločiny byl obviněný odsouzen podle §145 odst. 2 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle §73 odst. 2 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmi let. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Vrchní soud v Olomouci jako odvolací soud usnesením ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 3 To 48/2021, odvolání obviněného směřující proti všem výrokům uvedeného rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání obviněného
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání (ve znění zákona účinného do 31. 12. 2021), protože v řízení předcházejícím rozhodnutí o vině došlo k porušení práva na spravedlivý proces a učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Odvolacímu soudu vytkl, že nenapravil nedostatky, jimiž trpí dokazování, co do způsobu provedení i rozsahu, a vady shledal i v nesplnění poučovací povinnosti soudů.
5. K rozsahu provedeného dokazování obviněný namítal, že především odvolací soud nevyhověl žádnému z jeho důkazních návrhů, přestože se jednalo o zásadní důkazy, jež vyvracely jeho vinu. Za stěžejní považoval znalecký posudek znalce Ing. Petra Vlka zpracovaný dne 31. 8. 2021, tj. v době, kdy byl jako znalec ještě oprávněn znalecké posudky poskytovat. Obviněný v neprovedení tohoto posudku shledal tzv. opomenutý důkaz, protože se neztotožnil se závěrem odvolacího soudu, jenž jej zamítl, neboť odvolací soud mohl postupovat podle §211 odst. 5 tr. ř. a jeho obsah přečíst. Pokud jej neprovedl a konstatoval, že závěry z něj plynoucí stojí osamoceně a jsou v rozporu s ostatními důkazy, tak uvedený důkaz nezákonně hodnotil. Podle názoru obviněného měl být znalecký posudek Ing. Petra Vlka proveden alespoň jako listinný důkaz. Vadu spatřoval i v neprovedení výslechu svědků M. B., L. T. a T. Ch. uvedených v podaném odvolání a v nepřečtení bezpečnostních pokynů Autoklubu České republiky. K nesprávnosti postupu odvolacího soudu, jenž jím navržené důkazy odmítl, poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 301/02 a další.
6. Obviněný vznesl námitky i proti způsobu, jímž se soudy vypořádaly se znaleckým posudkem Ing. Františka Kropáče, Ph. D. zpracovaným v přípravném řízení, který bylo třeba konfrontovat s posudkem předloženým Ing. Petrem Vlkem, na jehož základě měl Ing. František Kropáč, Ph. D., zpracovat doplněk, případně měl soud zadat vypracování revizního znaleckého posudku. Takto však odvolací soud nepostupoval, a navíc nevzal do úvahy, že znalec vycházel pouze z podkladů a zejména podání vysvětlení svědků z přípravného řízení, jejichž tvrzení se během trestního řízení podstatně změnila, a to zejména ohledně stylu jízdy obviněného (vzdálenost, rychlost vozidla, pohyb svědků J. K. a R. L.). Znalec postupoval nestandardně i z toho důvodu, že zpracoval dva doplňky, a ve druhém ze dne 20. 10. 2020 odkazoval na původní znalecký posudek ze dne 30. 12. 2018. Odvolací soud pochybil, jestliže nevyhověl požadavkům obviněného na přečtení posudku zpracovaného Ing. Petrem Vlkem, čímž způsobil nepoužitelnost posudku Ing. Františka Kropáče, Ph. D., který byl zásadním důkazem pro prokázání skutkového děje, v důsledku čehož jsou skutkové závěry soudů obou stupňů chybné.
7. Postupu soudů při dokazování obviněný vytýkal i způsob hodnocení výpovědí svědků D. Š., R. L. a J. K., neboť se jimi uváděné okolnosti o místě, kde v době incidentu jmenované osoby stály a zda chtěly obviněného zastavit, odlišují. Neúplnost dokazování spatřoval i v neprovedení důkazu bezpečnostními pokyny Autoklubu České republiky, které mohly objasnit sporný závěr o maximální povolené rychlosti mimo závodní trať, která není 20 km/h, jak shledaly soudy, ale 30 km/h, a podle kterých by soud i zjistil povinnost pořadatelů varovat závodníky pomocí žlutých vlajek, že se někdo nachází na vozovce, což v případě obviněného nesplnili, a proto nemohlo být dáno jeho zavinění ve vztahu k porušení právních předpisů. Vinu obviněného soudy nemohly opírat ani o prověrku na místě ze dne 9. 7. 2020 uskutečněnou po dvou letech, neboť byla konána s omezeným počtem svědků, což snižuje její vypovídací hodnotu a nemůže k ní být přihlíženo. Protože nedošlo k jednoznačnému prokázání všech rozhodných skutečností, měly soudy postupovat podle zásady in dubio pro reo .
8. Skutková zjištění podle obviněného vykazují vady i proto, že proti sobě stály dvě verze, jednak svědků, kteří se dlouhodobě znali, a jednak obviněného, a soudy se nevypořádaly se všemi rozpory, které v jejich výpovědi obviněný zaznamenal (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 3741/11). Na podkladě takto vadného dokazování nebylo možné dospět k závěru, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu ke zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, protože nebyly splněny ani podmínky těžké újmy ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku, když i znalec Ing. František Kropáč, Ph. D., uvedl, že nelze kategoricky dospět k závěru, že obviněný na poškozené úmyslně najel.
9. Za nesplnění poučovací povinnosti obviněný považoval, že jej soud prvního stupně nepoučil podle §206c tr. ř. o možnosti učinit prohlášení viny a tvrdil, že kdyby jej ještě před tím, než soudu zaslal své stanovisko, že je nevinen, na němž i nadále setrvává, soud poučil o možnosti prohlášení viny, mohlo by se to projevit na výši jemu uloženého trestu, protože by do úvahy připadal postup podle §58 odst. 2 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu. Takového poučení, jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 15. 3. 2021, se obviněnému nedostalo, což vedlo ke zkrácení jeho práv. Zcela obecně obviněný rovněž vyjádřil, že krajský soud nezákonně rozhodoval o uloženém trestu, a to s ohledem na nesprávné rozhodnutí o vině.
10. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 3 To 48/2021, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. 52 T 11/2020, a aby věc vrátil až do fáze přípravného řízení.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.) k dovolání obviněného poukázal na to, že již soud nalézací v bodech 40. a 41. rozsudku odmítl dovolatelem tvrzený komplot svědků a zabýval se jeho důkazními návrhy s ohledem na jejich bezvýznamnost. Na jím uplatněné námitky reagoval i odvolací soud v bodech 25. a násl. přezkoumávaného usnesení, a proto nebyl naplněn důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nedostatky neshledal ani u dalších výhrad obviněného, protože dospěl k závěru, že soudy řádně odůvodnily, proč dovodily, že dovolatel spáchal předmětný skutek. Nepřisvědčil ani tomu, že nebyla dodržena zásada in dubio pro reo a uzavřel, že proti sobě nestály dvě skupiny důkazů ve smyslu „tvrzení proti tvrzení“, protože na jedné straně byla v zásadě shodná tvrzení všech svědků, která odpovídají stopám na vozidle, zraněním poškozených a znaleckému posudku a proti nim stála osamocená tvrzení dovolatele a svědků, kteří o věci nic podstatného nevěděli nebo pravděpodobně vypovídali nepravdivě i o věcech, které dovolatel doznal.
12. U obou posuzovaných úmyslných zločinů nebylo významné, zda v místě střetu s chodcem byla povolena rychlost jízdy 20, 30, 90 nebo 130 km/h, protože šlo o úmyslné najíždění na stojící osoby. Proto odvolací soud v bodě 35. odůvodnění usnesení důvodně považoval takové zjišťování za nadbytečné.
13. Nedostatky státní zástupce neshledal ani u poučovací povinnosti soudu ve vztahu k §206c tr. ř., protože prohlášení viny je postupem výlučně fakultativním (viz druhá věta odstavce 5 citovaného ustanovení). Soud se proto nemusí obligatorně zabývat splněním podmínek pro schválení narovnání stejně jako v případě podmíněného zastavení trestního stíhání, schválení dohody o vině a trestu nebo vydání trestního příkazu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 6 Tdo 809/2018, ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1/2020). Nalézací soud zjevně nepovažoval uvedený postup za vhodný, a šlo by o úkon zcela zjevně zbytečný. Z hlediska dovolání je podstatné, že absence řízení bez poučení o odklonech neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů a nemůže jít ani o porušení práva na spravedlivý proces, a proto v této části dovolání žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.
14. Výhradu obviněného o nezákonnosti uloženého trestu s ohledem na nesprávné rozhodnutí ve věci státní zástupce považoval za natolik obecnou, že se k ní nelze blíže vyjádřit. Dovolání jako celek označil za dílem neodpovídající žádnému dovolacímu důvodu a dílem za zjevně neopodstatněné, protože se soudy obou stupňů již dostatečně a správně se všemi námitkami obviněného vypořádaly, a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
15. Obviněný ani jeho obhájce na toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství do dne konání neveřejného zasedání písemně nereagovali.
IV. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. Obecně k důvodům dovolání
17. Napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející Nejvyšší soud může přezkoumat jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř.
18. Obviněný v dovolání ze dne 1. 4. 2022 odkázal na §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., jimiž vytýkal, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a že odvolací soud zamítl odvolání, aniž byly splněny zákonné podmínky pro takový postup, což koresponduje se zněním trestního řádu před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., účinnou od 1. 1. 2022. Podle ní obviněným označené důvody jsou nyní vyjádřeny pod písmeny h) a m) §265b odst. 1 tr. ř., které obviněný neuvedl, a proto Nejvyšší soud při posuzování dovolání s ohledem na zásadu, že procesní úkony se zásadně provádějí podle trestního řádu účinného v době prováděného řízení (srov. rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr.), aplikoval normy trestního práva procesního účinné v době, kdy rozhoduje, tj. ve znění novely trestního řádu účinné od 1. 1. 2022, a tedy zkoumal dovolání nejen s ohledem na obsah označených důvodů, ale i z nového důvodu nyní uvedeného pod písmem g) §265b odst. 1 tr. ř.
19. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jak jej obviněný uplatnil, lze namítat, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z obsahu podaného dovolání, a též vzhledem k tomu, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle §254 odst. 1, 2 tr. ř. přezkoumal, je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, podle které za důvod dovolání, jenž byl dán v řízení předcházejícím vydání přezkoumávaného rozhodnutí, označil §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž jeho slovním vymezením odpovídá důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění zákona účinného od 1. 1. 2022.
20. Podle něho lze dovolání podat, jestliže napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [shodně jako dřívější §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Tento důvod slouží k přezkoumání správnosti právního posouzení činu, tj. právní kvalifikace skutku, jak byla v původním řízení zjištěna a její souladnosti s příslušnými ustanoveními hmotného práva anebo vadnosti jiného hmotně právního posouzení. Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat rozsah provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. podle tohoto důvodu v zásadě není možné, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Uvedené zásady je možné prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Listiny a články 36 a 38 Úmluvy), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
21. Důvod, který obviněný uplatnil podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v aktuálním znění účinném od 1. 1. 2022 zní: „jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu.
VI. K námitkám obviněného
22. Na podkladě těchto zásad Nejvyšší soud posuzoval dovolání obviněného, jehož těžiště spočívá v tom, že popíral spáchání skutku, jak byl zjištěn, a vytýkal zásadně vady v provedeném dokazování, od nichž odvíjel i výhrady směřující proti nedostatkům v použité právní kvalifikaci a trestu. Uvedené námitky Nejvyšší soud zkoumal (§265f odst. 1 tr. ř.) při dodržení zásady, že není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
a) k vytýkaným nedostatkům v procesních postupech
23. Nejvyšší soud podotýká, že na označené dovolací důvody nedopadají námitky, jimiž obviněný brojil proti nedodržení poučovací povinnosti o možnosti postupu podle §206c tr. ř., protože se netýkají žádného důvodu dovolání. Skutečnost, že soud obviněného nepoučil, může mít význam pouze pro použitelnost takového úkonu, což posléze může mít jistý vliv z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu, avšak jen tehdy, když jde o povinnost soudu uloženou zákonem. Posoudí-li se však dikce §206c odst. 1 tr. ř., podle něhož „pokud nedošlo k sjednání dohody o vině a trestu, může obžalovaný prohlásit, že je vinný spácháním skutku nebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a že souhlasí s právní kvalifikací skutku uvedeného v obžalobě“, je zjevné, že taková povinnost z něj neplyne, a to především s ohledem na jeho povahu, účel a smysl, jímž je konstatování obviněného, že je vinen skutkem, jenž mu je kladen za vinu, a že souhlasí i s jeho právním posouzením. Jde o alternativní způsob řešení trestní věci, kde je to právě aktivita a zájem obviněného dobrovolně prohlásit svou vinu před soudem, který o tomto prohlášení rozhodne postupem podle §206c odst. 2 a násl. tr. ř. Poučovací povinnost soudu nelze chápat tak, že soud musí obviněnému vysvětlovat, jaké všechny možnosti a instituty trestní řád nabízí. Soud je zde arbitrem, jenž po prohlášení viny rozhodne, zda takové prohlášení přijme (§206c odst. 4 tr. ř.). Nutno zdůraznit, že možnost využití tohoto institutu závisí na určité taktice vedení obhajoby a je právem obviněného. Z nezávislosti advokátní komory ve srovnání se státem vyplývá, že vedení obhajoby přísluší hlavně obviněnému a jeho obhájci ustanovenému z titulu právní pomoci či zaplacenému samotným klientem a státu nepřísluší do jejich vztahu zasahovat (srov. rozsudek ESLP ze dne 10. 10. 2002 ve věci Czekalla proti Portugalsku, stížnost č. 38830/97, §60 a též rozsudek ESLP ze dne 7. 10. 2008 ve věci Bogumil proti Portugalsku , stížnost č. 35228/03, §46, a další nebo např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96, ze dne 25. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS 304/99 a ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2448/08 aj.).
24. Kromě toho Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že v rámci dovolání nelze vůbec napadat nedostatek poučení, avšak nemístná je vznesená námitka i proto, že je v rozporu s povahou a smyslem úkonu podle §206c tr. ř., který nabízí alternativní řešení trestní věci, jež má fakultativní povahu, jak poznamenal věcně správně státní zástupce, a tedy se ho nelze domáhat ze strany soudu. Státní zástupce k tomu vhodně též poukázal i na trestní věci, v nichž Nejvyšší soud vyjádřil obdobné stanovisko, a kromě jím zmíněných rozhodnutí je možné doplnit i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 6 Tdo 898/2021, podle něhož nelze dovolání podat proti části rozsudku, v níž obviněný prohlásil vinu podle §206c tr. ř.
25. V posuzované věci bránil možnosti volit postup podle §206c tr. ř. především postoj obviněného, který vinu po celé trestní řízení popíral, protože tvrdil že je nevinen, na tomto stanovisku založil i svou obhajobu a setrvává na něm i nyní v dovolacím řízení. Pro úplnost lze dodat, že se obviněnému dostalo před zahájením jeho výslechu zákonného poučení podle §33 odst. 1, §93 odst. 1, odst. 2, §95 odst. 2, §206b, §206d a §314q odst. 3 tr. ř. (srov. protokol o hlavním líčení ze dne 15. 3. 2021, č. l. 836 verte spisu), což obviněný sám potvrdil v nyní podaném dovolání, a byť byl poučen, nevyužil mimo jiné možnosti navrhnout dohodu o vině a trestu (§206b tr. ř.), jejíž nesjednání je jedním z předpokladů postupu podle §206c tr. ř.
26. Nedostatky v provedeném dokazování, jež obviněný též namítal, korespondují s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022 u tvrzení, že znalecký posudek Ing. Petra Vlka a další jim vymezené důkazy nebyly „nedůvodně provedeny jako důkazy“. Namítal-li, že soudy vadně vyhodnotily výpovědi svědků a nevypořádaly se s jejich věrohodností a s rozpory existujícími v situaci „tvrzení proti tvrzení“, která v jeho trestní věci nastala, lze v tom spatřovat alternativu „že skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy“. Nejvyšší soud se tudíž zabýval důvodností těchto výhrad, nicméně dospěl k závěru, že jim nelze přisvědčit.
27. Podle obsahu rozsudku soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu je zřejmé, že soudy obou stupňů věnovaly zjištění skutkového stavu potřebnou pozornost a zkoumaly ho i se zřetelem na obhajobu obviněného. V tomto smyslu posuzovaly i znalecké posudky, mimo jiné zejména obviněným namítaný znalecký posudek znalce z oboru dopravy, odvětví doprava silniční, městská, specializace na technické posudky o příčinách dopravních nehod Ing. Františka Kropáče, Ph. D., a to i se zřetelem na skutečnosti, kterými zdůvodňoval nutnost provedení jiného posudku znalce Ing. Petra Vlka. Soudy obou stupňů se se správností znaleckého posudku Ing. Františka Kropáče, Ph. D., řádně vypořádaly (srov. body 19. až 22. rozsudku, bod 33. a násl. usnesení). Obsah přezkoumávaných rozhodnutí dává dostatečný podklad pro závěr, že věnovaly dostatečnou pozornost jak projednávané věci, tak zejména obhajobě obviněného, na níž reagovaly důsledně, velmi podrobně vysvětlily své závěry, proč se s ní neztotožnily, a důvody rozvedly přesvědčivě s odkazem na důkazy ve věci provedené.
28. Námitky obviněného proti znaleckému posudku znalce Ing. Františka Kropáče, Ph. D. nejsou namístě a je vhodné jen zdůraznit, že znalec byl podle obsahu spisu přibrán opatřením Policie ČR ze dne 5. 10. 2018, sp. zn. KRPB-181656-29/TČ-2018-060671 (č. l. 96 spisu) a posudek písemně zpracoval dne 30. 12. 2018 (č. l. 100 až 162 spisu). Při jeho vypracovávání vycházel ze všech podkladů dostupných ze spisového materiálu, zejména z protokolu o ohledání místa činu, fotodokumentace, protokolu o výslechu osoby zadržené, záznamů o podaném vysvětlení svědků R. L., J. K., D. Š. a O. K. (všech ze dne 12. 8. 2018) a dalších, jak je vymezeno na stranách 3 až 10 posudku. Následně dne 19. 3. 2020 zpracoval doplněk č. 1 znaleckého posudku, neboť bylo třeba posoudit i nové podklady. Dne 20. 10. 2020 vyhotovil doplněk č. 2 (č. l. 529 až 609 verte spisu), jenž reflektoval hlavně změny, jež přinesla prověrka na místě činu konaná dne 9. 7. 2020. Znalec veškeré závěry, ke kterým dospěl při zpracovávání znaleckého posudku i jeho doplňků, potvrdil při hlavním líčení konaném dne 15. 3. 2021 (č. l. 857 verte až 862 verte spisu), kdy reagoval na položené dotazy obhájce i obviněného, kteří měli možnost výsledky znaleckého bádání zpochybňovat, a řádně je zodpověděl. Všechna práva obviněného tak byla vzhledem ke způsobu, jakým byl znalecký posudek zpracován a proveden, zachována.
29. Pokud vznikly pochybnosti o jeho úplnosti, byl posudek během přípravného řízení dvakrát doplňován, a to i v reakci na nové skutečnosti, které při pozdějších výsleších uváděli svědci. Soud bral do úvahy výslech znalce při hlavním líčení dne 15. 3. 2021 (viz bod 22. rozsudku soudu prvního stupně), při němž vysvětlil své závěry a zodpověděl dotazy obhajoby.
30. Zpochybnit nelze ani způsob, jakým soudy tento důkaz hodnotily (viz bod 34. rozsudku soudu prvního stupně a 46. usnesení odvolacího soudu), protože odůvodnění rozhodnutí dokládá, že postupovaly stejně pečlivě, jako u každého jiného důkazu a posuzovaly celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, jakož i věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06), a proto nelze v jejich postupech stran úplnosti znaleckého posudku shledávat obviněným předestíraná pochybení. S poukazem na zásadu, že dovolací soud není povinen reprodukovat výsledky provedeného dokazování, je možné připomenout, že soud prvního stupně vysvětlil, o které důkazy své závěry opřel (viz body 10. až 18. rozsudku) a náležitou pozornost věnoval zejména znaleckým posudkům (viz body 30. až 41. rozsudku). Soud druhého stupně reagoval na odvolací výhrady obsáhlým způsobem a důsledně se vypořádal s obhajobu obviněného (srov. body 38. až 74. usnesení).
31. Obviněnému nebylo možné přisvědčit ani v tom, že prověrka na místě provedená dne 9. 7. 2020 byla vadná, a proto o ni nebylo možné opírat žádné skutkové ani právní závěry. Uvedená výhrada míří vůči postupům orgánů v přípravném řízení, a proto se měl vůči průběhu prověrky dovolatel vymezit zásadně již v době, kdy k ní došlo. I přesto pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že z protokolu o této prověrce nelze shledat, že by cokoli bránilo tomu, aby byl použit jako listinný důkaz. Podle jeho znění je zcela evidentní, jak byla prověrka provedena, kdo jí byl přítomen a co se z ní zjistilo. Skutečnosti, které z ní vyplynuly, soudy hodnotily postupem podle §2 odst. 6 tr. ř., a to i se zřetelem na dobu a místní poměry, které při jejím provádění panovaly. Jediným stěžejním svědkem, jenž se prověrky na místě neúčastnil, byl poškozený J. K., nar. XY, který dne 27. 1. 2020 zemřel (srov. č. l. 458 až 465 spisu). Uvedený postup odpovídal podmínkám stanoveným v §104c tr. ř., protože se konala za osobní přítomnosti obviněného i svědků, a jejím účelem bylo doplnit a upřesnit údaje důležité pro trestní řízení (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §1-156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1563, 1564). Vzhledem k tomu, že k uskutečnění prověrky byly splněny všechny procesní podmínky a způsob, jak tento důkaz soudy prováděly, nevzbuzuje žádné pochybnosti, jsou výhrady obviněného zcela nedůvodné.
32. Tvrzení obviněného o tom, že ve věci existují tzv. opomenuté důkazy, nebo jde o důkazy, které nebyly nedůvodně provedeny, rovněž nemá oporu v obsahu přezkoumávaných rozhodnutí ani tomu neodpovídá průběh řízení před soudy obou stupňů, neboť ty na požadavky obviněného reagovaly (srov. usnesení odvolacího soudu v bodech 28. až 37. a 40. rozsudku soudu prvního stupně). Plně lze přisvědčit závěrům odvolacího soudu o nepotřebnosti a problematičnosti provedení důkazu znaleckým posudkem Ing. Petra Vlka (srov. body 33. a 34. usnesení), a to i s vědomím, že byl zpracován předtím, než byl znalec Ing. Petr Vlk uznán vinným podle §346 odst. 1 tr. zákoníku (v jiné trestní věci). Jeho provedení proto nebylo možné přečtením podle §211 odst. 5 tr. ř., který předpokládá poučení podle §106 tr. ř., jež po odsouzení znalce za úmyslný trestný čin spojené s jeho vyškrtnutím ze seznamu znalců, není možné. Odvolací soud navíc vyjádřil podstatné pochybnosti o věcné správnosti tohoto důkazu. Lichá je i námitka obviněného, že jej soud hodnotil, aniž by jej provedl. V každém případě soud před rozhodnutím o tom, zda bude důkaz provádět, se v obecné rovině zabývá jeho obsahem. Takové posouzení důvodnosti důkazu vychází z toho, co má takový důkaz prokazovat. Uvedená činnost soudu není jeho hodnocením ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., a proto zásady stanovené tímto ustanovením nelze vztahovat i na povinnosti soudu vyložit důvody, pro které navrhovaný důkaz považuje za nadbytečný. Z těchto důvodů Nejvyšší soud neshledal faktickou vadu v dokazování ani porušení práva obviněného plynoucího ze zásad spravedlivého procesu. Navíc v době, kdy probíhalo řízení o dovolání, byl Ing. Petr Vlk opětovně prošetřován Obvodním oddělením policie XY pro podezření ze spáchání přečinu křivé výpovědi a poskytnutí nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1 tr. zákoníku (sp. zn. KRPB-145075-24/TČ-2021-060218), a to pravděpodobně ve vztahu k posudku, jenž vyhotovil v nyní projednávané věci. Kromě tohoto důkazního návrhu se soudy obou stupňů zabývaly i dalšími návrhy obviněného, k nimž vysvětlily, z jakých důvodů jim nevyhověly. Jednalo se o důkazy v podobě výslechu svědků, bezpečnostních předpisů Autoklubu ČR a doplňku znaleckého posudku Ing. Františka Kropáče, Ph. D. Všem důkazním návrhům se odvolací soud věnoval a vysvětlil, proč je pro jejich nadbytečnost zamítl (srov. body 29. až 32., 35. a 36. usnesení odvolacího soudu).
33. Protože soudy dodržely ve vztahu k navrženým důkazům všechny své povinnosti, nešlo o důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, ani o důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další).
34. Nejvyšší soud po posouzení námitek obviněného směřujících proti nedostatkům v učiněných skutkových zjištěních shledal, že nejsou důvodné. Soud prvního stupně své závěry dostatečně a podrobně odůvodnil [ve vztahu ke skutku pod bodem 1) srov. bod 40. rozsudku a ve vztahu ke skutku pod bodem 2) srov. body 30. až 39. rozsudku], přičemž reagoval i na obviněným tvrzené rozpory, a dovodil, že nelze přistoupit na jeho tvrzení o jakémsi komplotu svědků, kteří se navzájem znají, protože jejich výpovědi zcela zapadají do mozaiky dalších důkazů, se kterými tvoří logicky propojenou soustavu, a navíc poškození nevypovídali zcela shodně. Zejména vysvětlil, proč uvěřil verzi svědků D. Š., J. K a R. L., a nikoli tvrzením obviněného, které podložil argumentací v podobě skutkových zjištění plynoucích z vlastního hodnocení provedených důkazů. V odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly ani případnou existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. K tomu lze jen dodat, že v trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obviněného. Pokud soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupin výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejde o vady řízení spočívající ani v situaci „tvrzení proti tvrzení“. V přezkoumávané věci je třeba konstatovat, že zejména nalézací soud všechny důkazy procesně správným způsobem provedl, následně také vyhodnotil v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, přičemž proti sobě stojícím výpovědím věnoval potřebnou pozornost a pečlivě je posuzoval [srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16]. Nejedná se ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97).
35. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že na základě provedeného dokazování soudy správně objasnily všechny rozhodné skutečnosti, z nichž lze vycházet pro posouzení správnosti právních úvah.
b) k výhradám proti vadné právní kvalifikaci
36. Nejvyšší soud nejprve připomíná, že posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Tato zásada souvisí s tím, že posouzení námitek obviněného proti vadným závěrům o jeho úmyslném zavinění k následku předpokládanému u zločinu těžkého ublížení na zdraví vůči poškozeným J. K. a R. L., je podmíněno skutkovými závěry, k nimž soudy dospěly na základě výsledků provedeného dokazování. Podkladem pro ně nemůže být ničím nepodložená nebo soudy vyloučená verze podávaná obhajobou obviněného. Současně je nutné uvést, že soudy obou stupňů pro své právní závěry braly do úvahy výhrady obviněného a právní kvalifikací se zabývaly (srov. např. rozhodnutí č. 19/1971, č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.). Úmysl obviněného prokázaly na základě zjištěných okolností a rozvedly, proč dospěly k závěru, že obviněný jednal minimálně v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku (srov. body 42. až 48. rozsudku soudu prvního stupně a 49. až 57. usnesení odvolacího soudu).
37. Pro úplnost k jinak správným závěrům a úvahám soudů obou stupňů Nejvyšší soudu doplňuje, že pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, se dopustí ten, kdo jedná s úmyslem způsobit těžkou újmu na zdraví a spáchá-li čin na dvou nebo více osobách, avšak k dokonání jeho činu nedošlo. Zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku je úmyslný trestný čin, a proto se zde vyžaduje zavinění nejméně ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, což je forma, která byla soudy nižších stupňů v této trestní věci u obviněného shledána, protože obviněný věděl o možnosti způsobení těžké újmy na zdraví svědků R. L. a J. K., a pro případ, že takový následek nastane, byl s ním srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální). Okolnosti subjektivního charakteru soudy dokazovaly jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
38. Závěr o nepřímém úmyslu obviněného vyplývá ze způsobu jeho jízdy a dalších okolností, které se v době, kdy řídil, na vozovce před ním vyskytovaly. Zejména jde o to, že viděl J. K. i R. L., kteří stáli v jízdní dráze jeho vozidla a navzdory tomu, aniž by se jakkoli snažil zabránit střetu, v rychlosti kolem 40 km/h vedl vozidlo proti jejich tělům. Taková skutečnost svědčí o tom, že jím řízené vozidlo směřovalo na osoby, které stály před ním, přičemž vědomost, že případným střetem jim způsobí i závažná zranění, je zjevná a patrná ze všech zjištěných okolností, i důvodů, pro které k takovému jednání došlo. Obviněný najel na nechráněná lidská těla, což vede obecně k možnosti způsobit velmi vážná až život ohrožující poranění. Tento závěr dovodily i znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství a znalci potvrdili reálnost vzniku takových zranění při hlavním líčení (č. l. 863 až 865 spisu). Úmysl obviněného odjet z depa za každou cenu dokladoval i způsob jeho chování vůči poškozenému D. Š. [viz skutek pod bodem 1)], na kterého opakovaně najížděl. Obviněný měl nezkreslené vizuální i poslechové podmínky, jimiž se mohl řídit i při nárazu do těla R. L., jenž doprovázelo rozbité čelní sklo. Na tuto kolizi nijak nereagoval a stejnou rychlostí z místa činu ujel. Není pochyb o tom, že jeho chování za volantem bezprostředně směřovalo ke způsobení těžké újmy na zdraví obou poškozených, ke které nedošlo pouze shodou náhod, nezávisle na vůli obviněného, neboť ten jel přímo vůči tělům poškozených, kteří museli odskočit, aby je nepřejel, protože se nesnažil o jakékoliv úhybné manévry.
39. Závěr o tom, že se obviněný svého jednání dopustil v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, tak vyplynul z výsledků provedeného dokazování a byl jimi prokázán (srov. rozhodnutí č. 19/1969 a 19/1971 Sb. rozh. tr.), neboť věděl, že svým jednáním může způsobem uvedeným v zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, a pro případ, že to způsobí, byl s tím srozuměn.
40. Použitá právní kvalifikace je tedy po všech stránkách správná, neboť uvedené okolnosti hodnocené v jejich souhrnu a vzájemné propojenosti svědčí o tom, že se obviněný dopustil jednáním popsaným pod bodem 2) pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a proto ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění účinném po 1. 1. 2022) svými výhradami nenaplnil.
41. Nebylo možné se ztotožnit ani se stručným tvrzením obviněného, že nespáchal zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. ř., protože soud prvního stupně důvodně posoudil skutek v bodě 1) podle této právní kvalifikace, když podle výsledků provedeného dokazování shledal, že obviněný naplnil všechny zákonné znaky této skutkové podstaty, tedy i z hlediska zavinění obviněného. Odvolací soud se s ním v těchto závěrech ztotožnil (srov. bod 48. rozsudku soudu prvního stupně a bod 51. usnesení odvolacího soudu).
42. Vzhledem k těmto správným závěrům soudů nižších stupňů u výroku o vině se Nejvyšší soud ztotožnil i s tím, že trest byl obviněnému ukládán za podmínek §43 odst. 1 tr. zákoníku za dva zločiny, a proto mu nelze přisvědčit, že „soud nezákonně rozhodoval také o uloženém trestu“. Zásadní je, že námitky proti výroku o trestu nelze prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) ani g) tr. ř. namítat. Pro vady výroku o trestu slouží důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který obviněný v dovolání neuvedl. Pokazoval na vadnost uloženého trestu jen s odkazem na nesprávné právní posouzení, tedy nezmínil žádné konkrétní vady, jimiž by měla být nesprávnost uloženého trestu na základě zákona založena, a tedy není podklad pro to, aby Nejvyšší soud správnost uloženého trestu přezkoumával, neboť mu nepřísluší domýšlet si argumenty, jež měl či mohl obviněný v dovolání uplatnit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 6 Tdo 263/2014).
VII. Závěr
43. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud mohl důvodnost dovolání posoudit toliko na základě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, a veškeré soudy učiněné závěry mají podklad v obsahu spisu i napadených rozhodnutích, stejně jako v zákonné úpravě a na ni navazující judikatuře soudů, tak dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.)
V Brně dne 31. 5. 2022
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu