ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.493.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 493/2022-2991
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 6. 2022 o dovolání obviněného J. D. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze 12. 1. 2022, č. j. 3 To 84/2021-2893, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 1/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný J. D. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl spolu s dalším spoluobviněným [J. J., ohledně něhož bylo trestní stíhání v dané trestní věci z důvodů jeho smrti zastaveno] uznán rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 8. 2021, č. j. 45 T 1/2018-2819, vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, ve znění po novele provedené zákonem č. 333/2020 Sb. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle §240 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušení dobu v délce 3 (tří) roků. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku, §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl dovolateli dále uložen peněžitý trest ve výměře 200 (dvěstě) denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činila 500 (pětset) Kč, celkem tedy částku 100 000 Kč s tím, že pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku byl obviněnému (i dalšímu spoluobviněnému) uložen trest propadnutí věci a zabrání věci specifikovaných v uvedeném rozsudku.
2. Z podnětu odvolání státního zástupce (odvolání podali rovněž oba obvinění), které tento podal v neprospěch obviněného proti výroku o vině i výroku o trestu, byl rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze 12. 1. 2022, č. j. 3 To 84/2021-2893, napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 8. 2021, č. j. 45 T 1/2018-2819, ohledně obviněného J. D. zrušen podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. v celém rozsahu a dovolatel byl za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb. Za jednání popsané ve výrokové části uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci byl podle 240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků a 3 (tří) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému podle §67 odst. 1 tr. zákoníku, §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 200 (dvěstě) denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činní 500 (pětset) Kč (celkem tedy 100 000 Kč). Vrchní soud rovněž uložil dovolateli podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a §101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku trest propadnutí věci a zabrání věci v rozsudku specifikovaných. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentací, že „ rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a zároveň také na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, když soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily jednání obviněného jako trestný čin “. V tomto mimořádném opravném prostředku předně zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení, když podle jeho mínění bylo jeho jednání nesprávně posouzeno jako trestný čin s tím, že došlo k porušení zásady in dubio pro reo ve spojení se zásadou materiální pravdy, neboť nebyl spolehlivě zjištěn skutkový stav věci a rozhodnutí soudů nemá oporu v provedeném dokazování a postupem soudů tím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Za rozporný s hmotným právem, a tudíž zcela nepřezkoumatelný považuje výrok odvolacího soudu, navíc v rozporu s předchozími zrušujícími rozhodnutími, která odvolací soud přijal. Přestože odvolací soud dospěl k závěru o výrobě přesně nezjištěného množství cigaret, určil, že dovolatel chtěl spolu s obviněným J. J. způsobit na spotřební dani škodu ve výši výrazně převyšující částku 10 mil. Kč, a to bez jakýchkoliv důkazně podložených prostředků. Za protiprávní považuje obviněný i postup odvolacího soudu ve vztahu k zabrání věci, a to finanční hotovosti ve výši 51 000 Kč a 29 500 EUR, neboť odvolací soud přes skutečnost, že uvedené finanční prostředky patřily obviněnému J., který v průběhu trestního řízení zemřel, rozhodl o zabrání věci pachateli, kterého nelze stíhat ani odsoudit, aniž by své závěry odůvodnil. Dovolatel rovněž vyjádřil nesouhlas s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu, který částečně odkázal na závěry soudu prvního stupně, a to z toho důvodu, že na základě odvolání státního zástupce bylo vydáno nové rozhodnutí. Obviněný rovněž uplatnil námitky proti právnímu závěru, že se jednalo o pokus trestného činu, a to z důvodu, že nebylo provedeno žádné dokazování ve věci, resp. dokazování nebylo v tomto směru doplněno. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne12. 1. 2022, č. j. 3 To 84/2021-2893, zrušil a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí, případně, aby sám ve věci rozhodl a obviněného zprostil obžaloby.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten v rámci svého vyjádření předně uvedl, že obviněný v dovolání opakuje částečně obhajobu, kterou uplatnil již před soudy prvního i druhého stupně s tím, že soudy se s ní dostatečně vypořádaly. Podle státního zástupce obviněný v dovolání neuplatnil žádnou námitku spočívající v tom, že by rozhodná skutková zjištění byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo byla založena na procesně nepoužitelných důkazech či ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny podstatné důkazy s tím, že celkový obsah uplatněných námitek směřuje k porušení zásady in dubio pro reo . V této souvislosti státní zástupce s odkazem na judikaturu dovolacího soudu zdůraznil, že jde o zásadu procesní, přičemž Nejvyšší soud nepřipouští, aby její dodržení bylo zkoumáno v dovolacím řízení. K námitce obviněného týkající se zabrání věci státní zástupce uvedl, že z rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že finanční hotovost ve výši 51 000 Kč a 29 500 EUR byla považována za majetek spoluobviněného J., který však před vynesením rozsudku odvolacího soudu zemřel a jeho trestní stíhání bylo z tohoto důvodu zastaveno, tudíž je toho názoru, že dovolatel své námitky zaměřil proti výroku, který se ho nedotýká a není tak ohledně tohoto výroku osobou oprávněnou k podání dovolání. Co se týče námitek obviněného proti odůvodnění rozhodnutí, ty považuje státní zástupce za nepřípustné. Navíc postup odvolacího soudu, který odkázal na argumenty soudu prvního stupně, považuje za správný. K námitce dovolatele stran posouzení skutku jako pokusu trestného činu uvedl, že odvolací soud pouze jinak formuloval stejný skutek a svým dovětkem pouze doplnil popis skutku, nikoliv skutek jako takový. Tímto postupem tak nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces. Státní zástupce rovněž nepovažuje rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé, neboť obviněný mohl v průběhu soudního řízení přizpůsobovat svoji obhajobu, což také činil. Závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . Obviněný však v souvislosti s tímto dovolacím důvodem uvedl, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení , což v současnosti odpovídá dovolacímu důvodu vymezenému v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný tak pravděpodobně nepostřehl novelu trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., která s účinností od 1. 1. 2022 provedla změny v dovolacích důvodech. V tomto případě však Nejvyšší soud postupoval podle §59 odst. 1 tr. ř. a podání posuzoval podle jeho obsahu s tím, že uplatněné námitky podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (dle současně platného znění tr. ř.), dříve odpovídající ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které také obviněný doslovně citoval, a to včetně jeho zákonného ustanovení. Vhodné je k uvedenému také podotknout, že obviněný v dovolání např. hovoří o extrémním nesouladu s hmotným právem, kterýžto institut vykládal v minulosti Ústavní soud ve vazbě na dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
III. Důvodnost dovolání
8. Nejvyšší soud ve shodě se stáním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství musí konstatovat, že obviněný svoje námitky převážně zaměřil proti hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů, dále k porušení zásady in dubio pro reo, rozsahu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, zabrání věci a kvalifikaci jednání obviněného jako pokusu trestného činu (uvedenou námitku s vyšší mírou tolerance posoudil Nejvyšší soud jako právně relevantní – viz níže).
9. Pokud jde o námitku obviněného týkající se zabrání věci a námitku ve vztahu k právní kvalifikaci jeho jednání jako pokusu zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, bylo možné tyto (s jistou mírou tolerance ve vztahu k jejich odůvodnění v dovolání) podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
10. K výše uvedenému a námitce ohledně zabrání věci považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. může obviněný podat dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Obviněným uplatněná námitka se však vztahuje k výroku o zabrání věci nikoli obviněného, ale týká se spoluobviněného J. (což ostatně bylo v rámci dovolání výslovně zmíněno), který v průběhu trestního stíhání zemřel, a proto Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 7. 12. 2021, č. j. 3 To 84/2021-1882, podle §257 odst. 1 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 8. 2021, č. j. 45 T 1/2018-2819, a to ve všech výrocích týkajících se obviněného J. J. a podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. za použití §223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. e) tr. ř. trestní stíhání obviněného J. J., zemřelého dne 20. 11. 2021, pro popsaný skutek zastavil. Z rozsudku napadeného dovoláním je přitom nesporné, že pokud jde o dovolatelem zmíněné zabrané věci (finanční hotovost ve výši 51 000 Kč a 29 500 EUR), bylo k zabrání použito ustanovení §101 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, které se vztahuje na případ, že se zabírá věc pachateli, kterého nelze stíhat nebo odsoudit, např. proto, že zemřel. Obviněný tak nebyl oprávněn napadnout dovoláním výrok učiněný ve vztahu k jiné osobě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 6 Tdo 259/2017).
11. Pokud jde o výhrady obviněného k právní kvalifikaci jeho jednání odvolacím soudem jako pokusu zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, pak považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující skutečnosti. Pokusem trestného činu je podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Z učiněných skutkových zjištění především vyplývá, že obviněný spolu se spoluobviněným J. se záměrem zkrátit český stát na spotřební dani a sebe obohatit, pronajal za účelem nelegální výroby cigaret objekt skladových a výrobních prostor, u něhož zajistili připojení jako odběrného místa do distribuční soustavy k odběru elektrické energie (to vše obviněný jménem nastrčené společnosti), následně provedli stavební úpravy a instalovali v objektu linku na výrobu cigaret, do objektu dopravili či nechali dopravit potřebné suroviny a předměty nezbytné k nelegální výrobě cigaret (řezaný tabák, filtry, aluminiové fólie aj.), předmětnou linku zprovoznili a zajistili náběh nelegální výroby cigaret (od listopadu 2016), přičemž vyrobili nezjištěné množství kusů cigaret, kdy v této činnosti pokračovali do večerních hodin dne 7. 1. 2017, kdy jim v další nelegální výrobě cigaret zabránil rozsáhlý požár celého objektu, kterým byl tento objekt včetně kompletního vybavení totálně zničen. Ze skutkových zjištění dále vyplývá, že dovolatel spolu s uvedeným spoluobviněným chtěli způsobit svým jednáním škodu na spotřební dani výrazně převyšující částku 10 mil. Kč a takto činili mimo daňový sklad, zastřeně a bez vědomí příslušného správce daně. Učiněná skutková zjištění tak dokládají, že kroky obviněných směřovaly k dokonání předmětného trestného činu a zvolená právní kvalifikace je tak správná. Tato námitka obviněného je tudíž neopodstatněná. V souvislosti s právní kvalifikací jednání obviněného je nutno ve vztahu k námitkám obviněného ohledně postupu odvolacího soudu uvést, že v předmětné trestní věci byly vydány soudem prvního stupně tři rozsudky a ve vztahu ke dvěma předchozím, kdy byl obviněný vždy uznán vinným a odsouzen, byť s mírnější právní kvalifikací, které byly posléze zrušeny odvolacím soudem, se vždy tak stalo s ohledem na odvolání podané státním zástupcem v neprospěch obviněného, kdy se státní zástupce domáhal přísnější právní kvalifikace. Již v podané obžalobě (9. 2. 2018) bylo jednání obviněného kvalifikováno podle §240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, byť ve stádiu přípravy, přičemž současně nelze přehlížet úpravu provedenou zákonem č. 333/2020 Sb., ohledně výše škody účinnou od 1. 10. 2020 (před i po novele se jednalo o nejpřísnější právní kvalifikaci s nezměněnou trestní sazbou). I přes uvedenou skutečnost však na možnost kvalifikace jednání obviněného ve stádiu pokusu byl tento nepřímo upozorněn 8. 12. 2020 (usnesením soudu viz bod 21.), naposledy pak v závěrečném návrhu státního zástupce dne 19. 8. 2021, tudíž lze stěží hovořit o překvapivém rozhodnutí ve vztahu k výši zkrácené spotřební daně, resp. k její výši, k níž jednání obviněného směřovalo, neboť investice, které obvinění do realizace svého plánu vložili byly značné, tudíž očekávali milionové zisky, pokud by jim v tom nezabránil rozsáhlý požár, který ilegální zařízení na výrobu cigaret zničil. V tomto směru lze odkázat na velmi podrobné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (viz body 33. - 39.), se kterým se Nejvyšší soud ztotožnil. Nutno současně podotknout, že obviněný poukazuje na skutečnosti, kterými zpochybňuje např. znak pokusu a výši zkrácení daně, přitom ve své podstatě jím uplatněná obhajoba spočívá v tom, že se uvedeného jednání nedopustil, o žádnou nelegální výrobnu cigaret s úmyslem krátit daň se nejednalo, když uvádí, že vlastními silami chtěl repasovat stroj na výrobu cigaretových dutinek, jeho stroj a stroj spoluobviněného J. nebyly nikdy spojeny. Na stroji pouze prováděl testování nikoli výrobu, jak konstatoval rozsudek. Tato obhajoba obviněného se pak jeví značně nevěrohodná např. za situace, kdy obviněný na nastrčenou společnost uvedené prostory pronajal a zajistil připojení na distribuční soustavu. Ve vztahu k popisu skutku považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1311/2016, ve kterém zmíněný soud mj. uvedl, že nedostatečný nebo nepřesný popis skutku ve výroku rozhodnutí nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou-li rozhodné skutkové okolnosti, z nichž vycházely soudy obou stupňů, podrobněji rozvedeny a konkretizovány alespoň v odůvodnění jejich rozhodnutí (viz body 27. až 39. rozsudku odvolacího soudu). Nutno podotknout, že nelegálnost výroby cigaret je od počátku, tedy i v rozsudku soudu prvního stupně ve svém rozsahu vyjádřena počátkem páchané trestné činnosti, tj. počátkem listopadu 2016, bez jakéhokoli omezení do budoucna, když v rozsáhlejším páchání trestné činnosti obviněným zabránil pouze požár dne 7. 1. 2017, což z rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně jednoznačně vyplývá, přičemž z rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, jakou denní kapacitu měl stroj na výrobu cigaret atd. (viz např. bod 17. níže).
12. Ve vztahu k otázce tzv. extrémního nesouladu (viz shora body 3., 7.), byť jej obviněný zmiňuje toliko v bodě 11. svého dovolání považuje Nejvyšší soud za nezbytné uvést, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl. Pouze skutečnost, že se obviněný neztotožnil s hodnocením provedených důkazů a následně zjištěným skutkovým dějem, za situace, kdy se soudy vypořádaly se všemi důkazy a své úvahy řádným a logickým způsobem v odůvodnění svých rozhodnutí zdůvodnily, nelze považovat za extrémní nesoulad ve smyslu vyjádřeném v judikatorní praxi Ústavního a Nejvyššího soudu.
13. Ve vztahu k námitkám proti učiněným skutkovým zjištěním (k nimž směřuje provedené dokazování) lze uvést, že tyto je možno uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (od 1. 1. 2022), který je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . Obviněný však tento dovolací důvod neuplatnil (uvedl pouze jeho formální označení, avšak citoval původní znění tohoto dovolacího důvodu před novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2022 Sb.), přičemž neuvedl žádnou námitku potvrzující, že by podmínky tohoto dovolací důvodu byly naplněny, s tím, že se soustředil na pouhou polemiku s hodnocením důkazů ze strany soudů obou stupňů. K tomuto je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují obecně do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu relevantních námitek (obdobně platné též ve vztahu k bodu 10.).
14. V reakci na tvrzené porušení zásady in dubio pro reo je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
15. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§265d odst. 2 tr. ř.].
16. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud obecně ve vztahu k předmětné trestní věci za nezbytné uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci [§2 odst. 5 tr. ř.] a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením [odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.], učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněnou vinnou jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněné. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [viz též §216 odst. 1 tr. ř. ( … bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené … )]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
17. Z napadených rozhodnutí soudů vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě zhodnocení relevantních důkazů, převážně v podobě svědeckých výpovědí, listinných důkazů či znaleckých posudků. Odvolací soud k postupu soudu prvního stupně uvedl, že „soud prvního stupně v napadeném rozsudku v souladu s ustanovením §125 tr. ř. vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, a o které důkazy svá skutková zjištění opřel“ (bod 16. rozsudku odvolacího soudu). Stejně tak odvolací soud poměrně detailně rozvedl, jak ke svým závěrům dospěl, na základě kterých důkazů nelze akceptovat tvrzení obviněného apod. (např. body 20., 26. a 28. rozsudku odvolacího soudu). K otázce škody výrazně převyšující částku 10 mil. Kč odvolací soud uvedl, že „obžalovaný J. D. společně s J. J. vynaložili dvouleté úsilí a nemalé finanční prostředky k uvedení strojního zařízení na nelegální výrobu cigaret do provozu, toto zařízení uvedli za pomoci bulharských techniků do funkčního stavu a s nelegální výrobou cigaret započali, přičemž předmětná výrobní linka byla schopna vyrobit 1200 cigaret za 1 minutu, a navíc chtěli toto strojní zařízení rozšířit i o řezačku tabáku s výkonností 1 až 2 tuny za 1 hodinu (viz. str. 17. rozsudku), je zcela zřejmé, že obžalovaní kteří vyrobili nezjištěné množství cigaret, chtěli v tomto jednání pokračovat a tímto svým jednáním měli v úmyslu způsobit únik na spotřební dani ve výši výrazně přesahující částku 10 000 000 Kč. K tomu by jim stačilo při minimální spotřební dani ve výši 2,52 Kč za 1 kus vyrobit pouze 3 968 254 ks cigaret, čehož lze při výrobní kapacitě 1200 ks cigaret za jednu minutu dosáhnout za 3 307 minut, tj. za 55 hodin práce na sestrojeném a do provozu uvedeném předmětném strojním zařízení“ (bod 39. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud se dále vypořádal i s námitkami obviněného proti znaleckému posudku Ing. Aleše Kaplánka, Ph.D. Odvolací soud jasně uvedl, jak předmětný znalecký posudek vyhodnotil a proč považuje jeho závěry za správné (bod 28. rozsudku odvolacího soudu). Nad rámec již uvedeného tedy Nejvyšší soud pouze poznamenává, že rozhodnutí, které je dovoláním napadeno, resp. jeho odůvodnění (ve spojení s rozhodnutím nalézacího soudu, jak konstatoval odvolací soud) je jasné, logické, přesvědčivé a nevykazuje znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud soudy dospěly k závěru o vině obviněného. Pokud jde o námitky obviněného týkající se převzetí odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem, pak Nejvyšší soud dovolatele upozorňuje na skutečnosti, které k uvedené problematice zmínil odvolací soud v bodě 19. odůvodnění svého rozsudku, stejně jako Nejvyšší soud upozorňuje dovolatele např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
18. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 6. 2022
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu