ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.856.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 856/2022-2438
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 10. 2022 o dovolání obviněného Z. K. , nar. XY, státní příslušník Arménie, v České republice bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 8 To 24/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 3/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2022, sp. zn. 45 T 3/2021 byl obviněný Z. K. (dále „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dopustil skutkem popsaným tak, že
dne 30. 8. 2020 v době okolo 00.15 hod. v oploceném areálu firem před objektem ubytovny č. p. XY, v ulici XY, v Praze 9, po předchozí slovní rozepři a drobné fyzické potyčce mezi osobami ukrajinské a arménské národnosti, si obviněný došel do zaparkovaného osobního vozidla pro nůž, poté se odtrhl od skupinky Arménců, rozběhl se k osobám ukrajinské národnosti a napadl poškozeného R. S., nar. XY, v úmyslu jej usmrtit, a to tím způsobem, že jej opakovaně bodl nožem do břicha, čímž poškozený utrpěl bodnou ránu s vbodem pod pupkem pronikající do dutiny břišní s výřezem kličky tenkého střeva a bodným poraněním střeva o velikosti asi 1 cm, bodnou ránu s vbodem při levém žeberním oblouku pronikající do dutiny břišní s drobným bodným poraněním levé ledviny a krvácením pod pouzdro ledviny a drobným krvácením do okolí ledviny, bodnou ránu s vbodem na levé boční straně střední části břicha v čáře přední pažní pronikající do podkoží, bodnou ránu s vbodem na levé boční straně střední části břicha v čáře střední kličkové pronikající do podkoží, dvě bodné drobné povrchní rány v okolí pupku, zranění poškozeného vyžadovalo urgentní operační výkon v celkové narkóze, následnou nezbytnou hospitalizaci po dobu jednoho týdne a poté šetřící režim s vyloučením fyzické zátěže a dodržováním diety dalších 5 až 6 týdnů, přičemž dvě bodné rány pronikly do břišní dutiny, kde jsou uloženy životně důležité orgány tudíž vyjma orgánů, které byly fakticky zasaženy, mohlo dojít k zasažení například sleziny, jater, hlubokého poranění ledviny či velkých břišních cév, v důsledku čehož by hrozily nadměrné krevní ztráty, popřípadě i vykrvácení, v případě zasažení tlustého střeva mohlo dojít k rozvoji zánětu pobřišnice, k čemuž však nedošlo pouze dílem náhody, na vůli obžalovaného zcela nezávisle,
přičemž obviněný byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 2. 2017, sp. zn. 27 T 96/2016, který nabyl právní moci dne 10. 5. 2017, odsouzen pro přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §80 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 8 To 24/2022, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody.
II. Dovolání obviněného
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu obviněný podal prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů podle §265b odst. 1 písm. a), g), l) tr. ř.
5. Na základě důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. obviněný vytýkal, že soud prvního stupně ignoroval jeho námitku o nezákonném složení senátu, jenž v jeho věci rozhodoval, v čemž shledával porušení práva na zákonného soudce [viz čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“)], které spatřoval v netransparentnosti rozvrhu práce Městského soudu v Praze, jenž nerespektoval, že osoba soudce ve složení senátů musí být jista předem (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/95, a ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 230/96). Tím vytýkal, že přidělování věci do jednotlivých senátů u Městského soudu v Praze vykazuje nedostatky, protože z rozvrhu práce na rok 2021 nevyplývá transparentní systém přidělování trestních věcí.
6. Obviněný považoval za vadný způsob, jakým byly v jeho trestní věci přibrány přísedící RNDr. Tamara Sidorinová a Mgr. Miloslava Fialová, protože má za to, že jejich výběr odporuje názorům vyjádřeným v judikatuře Ústavního soudu, mimo jiné v nálezu ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 3213/10. Obviněný vycházel z referátu předsedkyně senátu na č. l. 720 směřující k nařízení hlavního líčení, podle něhož po doručení obžaloby byly přísedící vybrány předsedkyní senátu s tím, že přísedící Mgr. Miloslava Fialová byla s největší pravděpodobností předvolána dříve, než mohla trestní kancelář přísedící vůbec ze seznamu určit. Šlo tedy o postup v rozporu s rozvrhem práce, jehož smyslem je zabránit tomu, aby soudci k rozhodování byli vybírání účelově a libovolně, jak se stalo i v nyní posuzované věci, kde výběr probíhal způsobem, který zákon nezná. Rozvrh práce stanoví pořadí přísedících, a lze tedy usuzovat, že podle něj má být přidělení k rozhodování v každé konkrétní věci odůvodněné, aby důvody jejich „přeskočení“ byly relevantním způsobem zachyceny ve spise. Způsob, který zvolil v této konkrétní věci Městský soud v Praze, je nepřezkoumatelný. Vzbuzuje pochybnosti, zda přísedící RNDr. Tamara Sidorinová a Mgr. Miloslava Fialová nebyly na rozhodování trestní věci obviněného přiřazeny účelově [viz mimo jiné rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“) ve věci Piersack proti Belgii ze dne 21. 9. 1982, §30, nebo Wettstein proti Švýcarsku ze dne 21. 12. 2000, §42 – 44]. Přestože tyto námitky obviněný uplatnil již před Vrchním soudem v Praze, ten se s nimi nevypořádal a odkázal na obvyklou praxi u Městského soudu Praze (viz zvukový záznam z veřejného zasedání ze dne 13. 4. 2022).
7. Důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že soudy nevyhověly jeho žádostem o doslovnou protokolaci, případně o opravu protokolu o hlavním líčení, a vyšly z protokolace, která je místy neúplná a nesprávná. Výhrady zaměřil i proti přípravnému řízení, v jehož rámci nedošlo k řádnému objasnění věci, zejména pokud šlo o určení osoby pachatele, neboť nebyla provedena rekognice in natura (104b tr. ř.). Vytýkal, že bez rekognice soudy dostatečně neobjasnily, zda je pachatelem zločinu vraždy, neboť nebyl nikým řádně ztotožněn. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3709/16, či jeho usnesení ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 1946/17, nebo ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. III. ÚS 1350/18, obviněný označil postup soudů za nesprávný, protože na místě činu se v inkriminované době nalézalo více osob, mezi nimiž proběhla potyčka, a proto bylo nutné provést rekognici, která by byla společně s výpovědí poznávající osoby rozhodujícím usvědčujícím důkazem, neboť jedině tak by mohla být vyloučena nesprávná identifikace útočníka (pachatele). Orgány činné v této trestní věci na zákonně provedenou rekognici rezignovaly a omezily se pouze na tzv. tipování pachatele, které navíc bylo provedeno v rozporu s obecně platnými zásadami (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 2016/20), nadto pojem „tipování“ pachatele trestní řád vůbec nezná. Policejní orgán proto postupoval netransparentně a bez možnosti dalšího přezkumu své činnosti ze strany soudů. V posuzované věci tipování fotografií nebylo během trestního řízení zmíněno jinak než ve výpovědi poškozeného, a tedy nelze posoudit, jakým způsobem byl proces tipování proveden (např. jaké fotografie byly poškozenému ukázány).
8. Závěry Vrchního soudu v Praze, že na místě činu bylo dostatečně vidět, nemají oporu v provedených důkazech, ale v nepodloženém názoru soudu, že v Praze není prakticky nikdy tma a i v noci je dobrá viditelnost. Nedostatky obviněný v této souvislosti spatřoval i v ohledání místa činu policejním orgánem, z něhož nelze dovodit, že místo činu bylo osvětleno, jak tvrdí soud, který však nebral do úvahy videozáznam předložený obhajobou, ani výpovědi svědků I. K., jenž je údržbářem v objektu, či B. G. Vady obviněný spatřoval v tom, že soud při hlavním líčení v rozporu s §92 odst. 3 tr. ř. pokládal sugestivní a kapciózní otázky, v jejichž důsledku jsou výpovědi absolutně neúčinné, a tudíž procesně nepoužitelné v dalším řízení (srov. rozhodnutí č. 49/1968-II. Sb. rozh. tr.). Skutkový stav nemá oporu ve výsledcích dokazování, a proto nemůže obstát stejně jako odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, v nichž se soudy řádně nevypořádaly zejména s argumentací obhajoby, a tudíž rozsudek je nejasný a nepřesvědčivý, vyhotovený v rozporu s pravidly stanovenými v §125 odst. 1 tr. ř.
9. Výhrady obviněný vznesl proti hodnocení důkazů, o něž soud opíral své závěry o jeho vině, především brojil proti výpovědi klíčového svědka V. T., protože se soud nepokusil odstranit rozpory v jeho výpovědích v přípravném řízení a v řízení před soudem a s těmito rozpory ho nekonfrontoval ve smyslu §212 tr. ř., nepřesvědčivým shledal i závěr soudu v bodě 73. rozsudku. Úřední záznam o jeho výpovědi nemohl soud použít. Poukázal na to, že svědek byl ve svých trestních věcech shledán nevěrohodným. Odkaz na jeho inteligenci označil za nepatřičný, jelikož inteligence nesouvisí s tím, jestli někdo lže nebo nelže, nadto tento svědek ani nepoznal, zda svědci hovořili rusky nebo arménsky, a udával pouze ruštinu. Soud prvního stupně v bodech 69. a 76. rozsudku nezákonně odkazoval na nepoužitelné úřední záznamy.
10. Proti výpovědi svědka V. T. obviněný konkrétně namítal, že skutečnosti jím uváděné v přípravném řízení a u hlavního líčení nejsou u chování V. D. a A. M. po jeho příjezdu do servisu shodné, a jeho tvrzení, že Ukrajinci neustále vstupovali do servisu a docházelo ke slovním rozepřím, nepotvrdil žádný ze slyšených svědků. V přípravném řízení podle obviněného popsal odlišně od hlavního líčení i útok proti poškozenu, jeho popisu děje neodpovídá ani výpověď poškozeného. Předsedkyně senátu kladla sugestivní dotazy, jimiž se snažila výpověď svědka zpochybnit, a proto tento následně uvedl, že si nepamatuje, kde kdo stál. Podle obviněného měl soud v této situaci nechat provést náčrty pozice poškozeného, útočníka a dalších osob, aby se rozpory ve výpovědi svědka V. T. odstranily. Rozporná je podle obviněného jeho výpověď i ohledně odřeniny na pravém lokti obviněného a špinavého oblečení od bláta a malty nebo ohledně chování jednotlivých osob po činu, či okamžiku, kdy poprvé svědek spatřil nůž a kdy obviněný otřel nůž do hadru. Obviněný rovněž upozornil, že ve vozidle svědka V. T. nejsou žádné stopy pro určení DNA. Svědek popisoval poškozeného jako muže v červeném tričku, přestože o tom nebyl proveden žádný jiný důkaz, na místě činu byla tma a bylo vidět pouze siluety. Věřit nebylo možné ani jeho tvrzení o údajném kontaktování matky svědka a snahy o jeho ovlivňování. Z uvedených důvodů jde o nevěrohodnou a zcela osamocenou výpověď, neboť není podpořena žádným jiným důkazem. Soud nesprávně vycházel z tvrzení M. M., matky svědka V. T., která však činu nebyla přítomna. Závěry odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví genetiky rovněž vinu obviněného neprokazují, neboť na věcech, které obviněný dobrovolně vydal, nebyla nalezena žádná stopa, která by ho usvědčovala z trestné činnosti, protože nebyl tím, kdo poškozeného bodal. Nalézací soud podle dovolatele pochybil, pokud v jednom případě akceptoval svědectví z doslechu, zatímco ve druhém je odmítl.
11. Důkazem o vině obviněného není ani obsah komunikace prostřednictvím SMS a WhatsApp vyznívající v jeho prospěch, protože z ní plyne, že se Arménci a Ukrajinci porvali, nikdo z nich to však nechtěl přiznat, aby na ně nepadlo podezření kvůli pobodání poškozeného. Výpověď poškozeného obviněného též neusvědčuje, byť je osobou, která má největší zájem na výsledku tohoto řízení, navíc je podpořena dalšími důkazy, zejména výpověďmi svědků, znaleckým zkoumáním apod. Naproti tomu výpověď svědka V. T. vykazuje řadu rozporů, jež soudy nahradily vlastními domněnkami.
12. Důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že Vrchní soudu v Praze o odvolání obviněného řádně nerozhodl. Usnesením ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 8 To 24/2022, odvolací soud zrušil výrok o náhradě škody, protože se poškozený dodatečně vzdal svého nároku na náhradu škody ve výši 53.013, avšak neuvedl další výrok, takže fakticky o odvolání obviněného rozhodl, resp. učinil tak konkludentně, protože žádný výrok v tomto směru nevyjádřil.
13. Ze všech těchto důvodů obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2022, sp. zn. 45 T 3/2021, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 8 To 24/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
14. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.) k dovolání uvedl, že v něm jsou opakovány námitky prolínající se celým trestním řízením, s nimiž se oba soudy správně vypořádaly (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002), a na jejich rozhodnutí, s nimiž se ztotožnil proto v podrobnostech odkázal, s tím, že neshledal naplněným důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť složení senátu Městského soudu v Praze zcela odpovídalo požadavkům zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích). Po celou dobu trestního řízení bylo rozhodováno v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Jany Miklové a přísedících RNDr. Tamary Sidorinové a Mgr. Miloslavy Fialové, což odpovídalo i tehdy platnému rozvrhu práce. Trestní věc byla po jejím nápadu přidělena senátu 45 T vedenému předsedkyní Mgr. Janou Miklovou, obě uvedené přísedící byly podle rozvrhu práce přiděleny do tohoto senátu. Výtka směřující proti tomu, že rozvrh práce je netransparentní, na uplatněný ani jiný dovolací důvod nedopadá. Pravidla pro přidělování přísedících do jednotlivých senátů soudu a v rámci konkrétního senátu nemohou být rozvrhem práce stanovena tak striktně jako pro přidělování věcí jednotlivým senátům či samosoudcům, neboť je nutná větší míra flexibility (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2430/15).
15. Námitky obviněného podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce označil za neopodstatněné, neboť dokazování provedené Městským soudem v Praze nevykazuje obviněným vytýkané vady, ale je komplexní a bezvadné co do jeho rozsahu i co do formování skutkových závěrů, které po řádné přezkumné činnosti potvrdil jako správné i Vrchní soud v Praze. Důvodně nebylo vyhověno návrhu obviněného na doplnění dokazování, které by bylo nadbytečné. Soud důvody takového postupu řádně s odkazem na výsledky dokazování vysvětlil. Výpověď svědka V. T. nevzbuzuje vyjádřené pochybnosti, neboť svědek byl přítomen na místě činu, které popsal, včetně osob, jež zaregistroval, včetně jejich pohybu v době incidentu, a to způsobem navazujícím na výpovědi svědků V. D. a A. M. Soud podrobil výpověď svědka V. T. přísnému hodnocení její věrohodnosti, přičemž v odůvodnění odsuzujícího rozsudku rozvedl podrobné důvody, pro které shledal pravdivým právě jím sdělený popis událostí. Zohlednil přitom i celou řadu dalších důkazů, jež by sice samy o sobě neměly sílu obviněného usvědčit, avšak v souhrnu s ostatními důkazy z dokazování logicky vyplynulo, že útočníkem a pachatelem činu byl právě dovolatel. Tvrzení dovolatele, že svědkům měly být soudem pokládány sugestivní a kapciózní otázky, a právě proto jejich výpovědi nelze použít, odporuje realitě (viz bod 12. odůvodnění napadeného usnesení). Z uvedených důvodů státní zástupce nezjistil nesoulad zásadních skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků stíhaného trestného činu a provedených důkazů, shledal, že soudy svým povinnostem dostály, Městský soud v Praze při formování skutkových zjištění vycházel výlučně z řádně provedených a procesně použitelných důkazů.
16. Argumentaci k důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce považoval za nedůvodnou, protože odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2022, sp. zn. 45 T 3/2021, podal výlučně obviněný, tento opravný prostředek zacílil primárně proti výroku o vině, a tím logicky napadal i výroky o trestu a náhradě škody (viz §254 odst. 3 a §258 odst. 2 věta za středníkem tr. ř.). Změna původního rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody je v usnesení odvolacího soudu jednoznačně a srozumitelně uvedena. Za takového stavu nejde o chybějící výrok, když se odvolací soud řádně zabýval odvolacími námitkami obviněného směřovanými proti výroku o vině a v návaznosti na to přezkoumal rovněž výrok o trestu a v odůvodnění usnesení výslovně uvedl, jak rozhodl v části, která nebyla zrušovacím výrokem dotčena.
17. Státní zástupce ze všech rozvedených důvodů navrhl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Udělil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř.
18. Obviněný ani jeho obhájce na toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, které jim bylo zasláno, do dne konání neveřejného zasedání písemně nereagovali.
IV. Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
20. Napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející Nejvyšší soud může přezkoumat jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů vymezených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. Protože obviněný dovolání podal s odkazem na §265b odst. 1 písm. a), g), l) tr. ř., posuzoval, zda námitky zákonnému vymezení jím označených důvodů odpovídají.
V. K námitkám podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
21. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze uplatnit, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Tento důvod slouží k nápravě vad týkajících se věcné nepříslušnosti soudu, anebo nesprávného obsazení soudu, a souvisí s otázkou zákonného soudce, která spadá do rámce základního práva na zákonného soudce ve smyslu článku 38 odst. 1 Listiny. Mimo jiné sem patří i zásady pro přidělování soudců a přísedících, které vyplývají z rozvrhu práce, na jejichž základě se posuzuje, zda byly v konkrétních věcech naplněny ústavní požadavky na předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu, včetně zastupování apod. (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/98, ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98, či ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. III. ÚS 182/99, případně ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1302/10, aj.).
22. Obviněný prostřednictvím tohoto důvodu vytýkal, že senát, který v jeho věci u soudu prvního stupně rozhodoval, byl nesprávně obsazen, protože způsob, jakým tento soud upravuje v rozvrhu práce přidělování přísedících do senátu a k jednotlivým věcem, je nepřehledný a odporuje pravidlům o transparentnosti takového postupu. V té souvislosti tvrdil, že přísedící RNDr. Tamara Sidorinová a Mgr. Miloslava Fialová byly z projednávání v jeho trestní věci vyloučeny, což odmítly soudy nižších stupňů, které se uvedenou námitkou obviněného zabývaly. Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. 45 T 3/2021 (č. l. 2296 a násl.) rozhodl, že nikdo z členů senátu 45 T není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v posuzované věci. Vrchní soud v Praze jako stížnostní soud usnesením ze dne 11. 4. 2022, sp. zn. 8 To 30/2022 (č. l. 2327 a násl.) rozhodl o stížnosti obviněného tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Námitky obviněného o vadném obsazení senátu nebo vyloučení přísedících neshledal důvodnými a vysvětlil, proč je způsob přidělování přísedících v rámci senátu určeného rozvrhem práce Městského soudu v Praze dostatečný. Poukázal na to, že přísedící sice nejsou k rozhodování jednotlivých trestních věcí určováni výlučně podle pořadí v abecedním seznamu, nýbrž podle jejich pracovní vytíženosti rovnoměrně s ohledem na jejich časové, pracovní a zdravotní možnosti. Oba soudy k posuzované věci konstatovaly, že přísedící RNDr. Tamara Sidorinová a Mgr. Miloslava Fialová, tvořící senát 45 T ve věci obviněného byly rozvrhem práce pro rok 2021 do tohoto senátu určeny způsobem odpovídajícím pravidlům rozvrhu práce, pokud je vybírala pro konkrétní hlavní líčení předsedkyně senátu.
23. Nejvyšší soud se zřetelem na uvedené skutečnosti a na podkladě rozvrhu práce na rok 2021 Městského soudu v Praze, jejž měl k dispozici, shledal, že námitky obviněného nejsou důvodné, protože v posuzované věci nešlo o nesprávně obsazený soud ani o vadné složení senátu, protože nešlo o situaci, že by jeho obsazení neodpovídalo pravidlům stanoveným zejména §30, §31 a §41, §42, §60 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., neboť soud postupoval v souladu s rozvrhem práce na rok 2021.
24. Rozvrh práce každého soudu vydává předseda soudu po projednání se soudcovskou radou na období kalendářního roku, je veřejně přístupný (§41 zákona č. 6/2002 Sb.) a určují se v něm jmenovitě zejména soudci tvořící senát, samosoudci, přísedící, asistenti soudců, vyšší soudní úředníci, soudní tajemníci a soudní vykonavatelé, kteří budou působit v jednotlivých soudních odděleních [§42 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb.]. Ústavní soud v minulosti interpretoval obsah práva na zákonného soudce tak, že k rozhodnutí věci jsou povolány soudy a soudci podle předem daných zásad, a součástí základního práva na zákonného soudce je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Mezi požadavky, které vyplývají pro rozvrh práce, náleží předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu pro účastníky řízení (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/95, ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98, ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 93/99, či ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15). Při přidělování soudní agendy musí být splněny dvě základní podmínky, a to že pravidla přidělování soudní agendy musí být stanovena přímo v rozvrhu práce a tato pravidla musí být transparentní, obecná a musí obsahovat záruky proti případnému zneužití. Pro přísedící tato pravidla a ústavněprávní principy platí v zásadě shodně, jak Ústavní soud rozvedl a doplnil v nálezu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2430/15, v němž poukázal především na to, že právní úprava postavení přísedících coby laiků podílejících se na rozhodovací činnosti soudů svou účastí v soudních senátech je obsažena především v §60 a 101 zákona č. 6/2002 Sb., jejich konkrétní zapojení do soudní činnosti pak v občanském soudním řádu a trestním řádu. V nálezu ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 3213/10 Ústavní soud vyslovil, že právo na zákonného soudce slouží k ochraně především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc, avšak nelze je zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí.
25. Podstatné pro posuzovanou věc je, že Ústavní soud dospěl k závěru, že pokud jsou přísedící ke konkrétní kauze vybíráni z více osob vyjmenovaných v rozvrhu práce, nelze z tohoto pohledu postupu soudu nic vytknout. Absenci předem daných pravidel v rozvrhu práce soudu u přísedících řešil Ústavní soud též v usnesení ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 1168/13, se závěrem, že je třeba rozlišovat rozsah konkrétnosti určení mezi soudci a přísedícími, a to především s ohledem na rozdíly v povaze jejich funkcí. Ústavní soud zejména zdůraznil, že přísedící jsou povoláváni k rozhodování jednotlivých věcí podle svých časových, pracovních a zdravotních možností a délky mandátu, a to především tak, aby nedocházelo k průtahům v jednotlivých řízeních. Proto jsou zákonné požadavky na rozvrh práce soudu pro určení konkrétních přísedících méně specifikované než na určení soudce, což není v rozporu s ústavním pořádkem. Není proto bez dalšího (ledaže by byl prokázán opak) aktem libovůle či účelovým obsazením jednajícího senátu ad hoc s tím důsledkem, že by ve věci rozhodoval nezákonný soudce (přísedící), pokud jsou přísedící pro konkrétní oddělení vybíráni ze jmenného seznamu přísedících, obsaženého v příslušném rozvrhu práce či v jeho příloze, který je veřejnosti přístupný (srov. usnesení ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 2337/14).
26. Nejvyšší soud z rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok 2021 [ve znění účinném od 15. 4. 2021, tj. den před podáním obžaloby v posuzované věci, a pozdějších změn a dodatků; viz c96b601c-5513-4c7d-8316-b8c65fb078fa (justice.cz) ], případně pro rok 2022 s účinností od 1. 1. 2022 [ve znění případných změn a dodatků; viz b93a25cb-8564-40f2-8286-af27c7dbdcb6 (justice.cz) ] shledal, že obsahuje konkrétní a relativně podrobná pravidla pro přidělování přísedících k jednotlivým trestním věcem. V posuzovaném období v senátu 45 T tohoto soudu působili přísedící jmenovitě uvedení v samostatném seznamu, jenž je součástí rozvrhu práce pro daný rok. Uvedeno zde bylo 11 přísedících (viz strana 168 v rozvrhu práce pro rok 2021 a 170 v rozvrhu práce pro rok 2022). V jeho obsahu jsou uvedeny i přísedící RNDr. Tamara Sidorinová a Mgr. Miloslava Fialová. Uvedený rozvrh na straně 126 v bodě 19. výslovně stanoví, že „Účelem shora vyložených pravidel je zajištění objektivního a rovnoměrného rozdělení nápadu mezi soudní oddělení a jednotlivé předsedy senátů. Snaha o dosažení účelu rozvrhu práce je základním výkladovým pravidlem v případě jakýchkoliv nejasností či řešení situací rozvrhem práce nepředpokládaných“. V bodě 20. na straně 127 je uvedeno pravidlo, podle něhož „Rozdělení přísedících do jednotlivých soudních oddělení navazuje v rozvrhu práce na tabulkovou část trestního úseku (Seznam přísedících pro soudní oddělení I. stupně). Přísedící jsou v rámci soudního oddělení k jednotlivým věcem přidělováni postupně podle abecedního pořadí“. Propojí-li se obě zmíněné zásady, je zřejmé, že prioritním je rozdělení věcí mezi jednotlivé přísedící tak, aby byla zachována plynulost, rychlost a efektivnost soudního rozhodování, a tudíž předcházení zbytečným průtahům. V posuzované věci tedy řídící předsedkyně senátu Mgr. Jana Miklová zvolila ze seznamu přísedících zařazených rozvrhem práce pro daný rok do jí řízeného senátu 45 T ty, které se mohly na rozhodování posuzované věci s ohledem na jejich pracovní, osobní, zdravotní, případně další možnosti podílet (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2430/15).
27. Z uvedeného plyne závěr, že jmenované přísedící byly do senátu 45 T vybrány předsedkyní senátu plně v souladu s požadavky stanovenými rozvrhem práce, a nelze přisvědčit obviněným vyjádřenému podezření, že by např. byli využíváni jen někteří z těchto přísedících. V rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro posuzované období vyplývá způsob, kdo, jakým způsobem a podle jakých kritérií na krajském soudu rozhodl o přidělení konkrétních přísedících do senátu rozhodujícího trestní kauzu obviněného, nebyly zjištěny faktické skutečnosti (obviněný také žádné objektivní poznatky nesdělil) o tom, že by přísedící RNDr. Tamara Sidorinová a Mgr. Miloslava Fialová měli být vybrány účelově. Nešlo tedy o akt libovůle či účelového obsazení senátu 45 T přísedícími ad hoc, a nelze proto dospět k závěru, že by ve věci rozhodl senát obsazený přísedícími v rozporu s rozvrhem práce daného soudu, a tudíž i v rozporu s právem na zákonného soudce. Nevyvstává, ani dovolatel nevytýká žádnou konkrétní pochybnost podloženou konkrétními excesy o způsobu obsazení senátu rozhodujícího jeho trestní věc v prvním stupni.
28. Byla rovněž vyvrácena námitka obviněného o účelovosti postupu předsedkyně senátu spatřované v tom, že by obě přísedící již byly vybrány a osloveny předsedkyní senátu dříve, než byli předvoláni či vyrozuměni účastníci řízení a nařízeno hlavní líčení. Podle referátu na č. l. 720 se podává, že „Pí. Mgr. Fialová již vzala termín na vědomí“. Takový postup plyne z logiky věci dané tím, že v okamžiku nařízení hlavního líčení již řídící předseda senátu má přísedící podle rozvrhu práce vybrané (jiný postup ani není objektivně možný), a proto je vyrozumívá o hlavním líčení případně i telefonicky, e-mailem, apod. V případě, že by zjistil, že u některého z přísedících v daném pořadí vyvstala nějaká objektivní či subjektivní překážka bránící mu v rozhodování, volí další osobu podle seznamu. Tímto způsobem byly v posuzované věci již vybrané přísedící RNDr. Tamara Sidorinová a Mgr. Miloslava Fialová plně v souladu s rozvrhem práce o hlavním líčení vyrozuměny.
29. S ohledem na učiněné poznatky Nejvyšší soud obviněným vytýkané nedostatky neshledal, a nedospěl proto k závěru, že by v přezkoumávané věci došlo k porušení práva na zákonného soudce, a proto dovolání opřené o důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. považuje za nedůvodné.
VI. K námitkám podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
30. Obviněný dovolání opřel i o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jejž lze použít, když rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu.
31. Uvedený důvod slouží k odstranění vad vzniklých při prováděném dokazování. Ze tří označených okruhů, v nichž se nedostatky podle důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohou objevit, obviněný zvolil alternativu, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, neboť namítal nedostatečný rozsah dokazování, když vytýkal, že nebyla provedena rekognice, a brojil proti způsobu hodnocení výpovědi klíčového svědka V. T., případně se nespokojil s vyhodnocením světelných podmínek na místě činu a absencí stop DNA poškozeného ve vozidle tohoto svědka a na oděvu obviněného.
32. Za stojící mimo uplatněný i jakýkoli jiný dovolací důvod je třeba považovat výhrady proti protokolaci, protože způsob, jakým bylo v průběhu hlavního líčení protokolováno, nedopadá na žádnou ze tří zmíněných alternativ uvedeného dovolacího důvodu. Protokolaci v řízení před soudem upravuje §55b tr. ř. Podle §55 odst. 5 tr. ř. za správnost protokolu odpovídá ten, kdo jej provedl. Podle §57 odst. 1 tr. ř. lze protokol opravit, a to tak, že o námitkách proti němu rozhoduje soud, o jehož protokol jde, proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost. Jsou-li shledány námitky důvodnými, protokol se opraví (§57 odst. 2 tr. ř.). Je tak zřejmé, že trestní řád dává obviněnému dostatek prostoru pro to, aby výhrady proti protokolaci uplatnil ještě v průběhu řízení, kde je protokol pořizován, případně ve stížnostním či odvolacím řízení. V rámci mimořádných opravných prostředků již pro tyto námitky není prostor, protože žádné dovolací důvody na ně nedopadají. Mimo uvedené lze jen pro úplnost k postupu soudu v projednávané věci uvést, že soudy se v průběhu trestního řízení již opakovaně uvedenými výhradami obviněného zabývaly a reagovaly na ně, mimo jiné i Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 8 To 25/2022 (č. l. 2321, 2322). Soud prvního stupně námitky obviněného v průběhu hlavního líčení akceptoval a aktuálně je řešil a často požadavkům obviněného vyhověl a formulaci protokolu upravil (viz č. l. 2120 až 2132). Lze tedy dovodit, že procesní záruky i v tomto směru byly respektovány.
33. Nejvyšší soud na podkladě ostatních výhrad obviněného zkoumal podle připojeného spisu a napadených rozhodnutí jejich opodstatněnost a shledal, že jim nelze přisvědčit. Soud prvního stupně v bodech 3. až 65. podrobně rozvedl obsah provedených důkazů a v bodech 66. až 91. vyložil způsob jejich hodnocení, v jehož rámci se zabýval i argumenty obhajoby. Správnost skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně potvrdil i soud odvolací, který postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal na podkladě námitek obviněného uvedených v odvolání rozsudek nalézacího soudu, jenž ve výroku o vině a trestu shledal správným (viz body 10. až 30. napadeného usnesení).
34. Se zřetelem na průběh řízení u soudů obou stupňů Nejvyšší soud posuzoval námitky obviněného uvedené v dovolání, jejichž opodstatněnost neshledal, protože z postupů soudu prvního stupně a přezkumné činnosti odvolacího soudu neplynou.
35. Soud prvního stupně vysvětlil, o jaké důkazy své závěry o vině obviněného opřel a jak je hodnotil. Nebylo pochybením, jestliže vycházel z výpovědi svědka V. T., neboť vysvětlil, na základě jakých skutečností jím uváděnému průběhu činu uvěřil, a proč jeho výpověď považoval za věrohodnou (srov. bod 71. rozsudku). Úvahy, které soud popsal, vycházejí z obsahu spisu i ostatních ve věci provedených důkazů. Soud neopomněl posoudit jak osobu tohoto svědka, jeho vztah k jednotlivým osobám, postoje, které zaujímal k činu, tak i to, že byl střízlivý a většinu osob na místě činu se nacházejících neznal. Zabýval se případnými nepřesnostmi v jeho výpovědi, jejíž obsah dával do kontextu s dalšími skutečnostmi, které objektivně vyplynuly z výsledků provedeného dokazování. Reagoval i na přítomnost či absenci stop DNA nejen ve vozidle tohoto svědka, ale i na jiných místech (v kuchyňce ubytovny, na oděvech jednotlivých na místě činu přítomných osob, apod.), což koresponduje i s povahou zranění poškozeného (viz závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství Prim. MUDr. Jiřího Hladíka č. l. 119 až 123 spisu). Nepřítomnost stop DNA ve vozidle V. T., když vezl po útoku obviněného, věrohodnost tohoto svědka nesnižuje, protože nemuselo dojít k otření krve z použitého nože v prostorách vozidla, ani k potřísnění obviněného, když do poškozeného bodal. Krvácení z ran u poškozeného bylo masivní, avšak pozvolné a postupné (viz např. bod 29. rozsudku), takže na oděvu nebo těle obviněného se krev při rychlém bodání nemusela objevit. Z uvedeného je zjevné, že soud prvního stupně při hodnocení výpovědi jmenovaného svědka postupoval podle zásad uvedených v §2 odst. 6 tr. ř.
36. Při závěru o tom, že je výpověď V. T. věrohodná, není reálného důvodu zpochybňovat jeho tvrzení, že pachatelem činu je právě obviněný, neboť je třeba vycházet ze všech zjištěných okolností, z nichž plyne, že svědek obviněného sledoval v jeho počínání před činem i po činu, kdy jej vezl automobilem z místa činu. Šlo o relativně dlouhý časový úsek, kdy měl možnost si podobu obviněného zafixovat. Svědek nikdy neváhal v určení jeho identity a setrvale jej za pachatele označoval. Záměna s jinou osobou byla v zásadě vyloučena. V takovém případě nebyl prostor pro to, aby byla provedena rekognice, která se podle §104b tr. ř. koná, je-li pro trestní řízení důležité, aby podezřelý, obviněný nebo svědek znovu poznal osobu nebo věc a určil tím jejich totožnost. Tímto postupem má poznávající osoba potvrdit nebo vyvrátit, zda poznávanou osobu či věc již v minulosti viděla nebo slyšela. Orgány činné v trestním řízení důvodně k rekognici nepřistoupily, protože podmínky pro využití této metody kriminalistické praktické činnosti neshledaly (viz bod 15. napadeného usnesení). Její neprovedení není vadou řízení, protože v posuzované věci nevyvstala pochybnost o totožnosti pachatele, protože svědek V. T. již v přípravném řízení k osobě pachatele popsal, jak byl pachatel oblečen, jak byl vysoký, že měl vousy, včetně celkové tělesné konstituce, věku, oděrky na lokti, atd. (viz jeho výpověď č. l. 219 až 226, zejména č. l. 223) a byť jej neznal jménem, v tom, že jde o osobu obviněného, se jeho úsudek nelišil. Tento svůj popis nikdy během celého trestního řízení nezměnil, stejně jako i okolnosti, které s obviněným a jím spáchaným činem popisoval.
37. Obviněnému nebylo možné přisvědčit ani v tvrzení, že soud vycházel z procesně nepoužitelných důkazů, jestliže v bodech 69. až 76. rozsudku odkazoval na úřední záznamy pořízené v přípravném řízení. Soud tak sice činil nadbytečně, neboť v bodě 68. předeslal, že si je jejich procesní nepoužitelnosti vědom, avšak podstatné bylo, že je nevzal jako podklad pro závěr o vině, neboť jen jejich konstatování samo o sobě vadu nepředstavuje, jestliže o ně své závěry neopíral. Uvedenou skutečnost rozvedl i odvolací soud (viz bod 13. jeho usnesení) s tím, že u výpovědi poškozeného z přípravného řízení byla vada napravena v průběhu hlavního líčení, kdy byl poškozený za účasti obhájce vyslechnut. U jiných výpovědí, jež obviněný v dovolání ani výslovně nezmínil, obdobná vada zjištěna nebyla.
38. Soudy se zabývaly i tím, jaká byla viditelnost na místě činu v době spáchání skutku, a shledaly, že vyslýchané osoby neuváděly, že by pro tmu nemohly probíhající události vůbec zaznamenat. Takové tvrzení neplyne ani z výpovědi svědka V. T., který naopak událost popsal v potřebných detailech svědčících o tom, že probíhající skutečnosti zrakem dobře zaznamenal, tedy, že je viděl. Právě tuto realitu se obviněný snažil svou námitkou zpochybnit, a tím i zvrátit závěr o určení jeho osoby coby pachatele činu. Ze zjištěných skutečností je navíc zjevné, že bylo možné jednotlivé osoby rozeznat, neboť světlo pocházelo z oken některých pokojů ubytovny, v nichž se svítilo, prostor byl osvětlen jednak reklamním LED osvětlením a jednak nedalekým světlem ovládaným pohybovým senzorem (viz bod 27. napadeného usnesení). Ani tato zjištění tedy výpověď svědka V. T. nikterak nezpochybňují, protože závěry o jeho věrohodnosti vycházejí z komplexního posouzení všech rozhodných skutečností včetně měněné výpovědi poškozeného, jakož i postojů svědků jak Ukrajinců, tak i Arménců, jejichž konflikt a situaci mezi nimi soudy měly na paměti. Zabývaly se jednotlivými výpověďmi předkládanými i v několika verzích svědků z obou národnostních skupin. Rozhodné proto je, že soudy neopomněly podstatné skutečnosti, které posuzovaly ve všech podstatných souvislostech. Závěry soudů jsou podpořeny nikoliv jedním, ale celou řadou důkazů, byť nepřímých, vzájemně se podporujících, z nichž vzešel závěr, že tvrzení obviněného objektivně posouzené skutečnosti nepotvrdily. Přestože všem důkazním návrhům obviněného nebylo beze zbytku vyhověno, soudy v napadených rozhodnutích náležitým způsobem vyložily, z jakých důvodů se tak stalo. Nejde tudíž v tomto případě ani o tzv. opomenutý důkaz, o který by se mohlo jednat tehdy, jestliže o něm v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně se jím soud při postupu podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a byl tak způsobilý založit nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně jeho protiústavnost (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 51/1996, a ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/02).
39. Nejvyšší soud neshledal v hodnocení důkazů nedostatky, když připomíná, že je to zásadně soud prvního, případně druhého stupně, kdo důkazy provádí a je oprávněn činit závěr o věrohodnosti vyslýchaných osob s ohledem na okolnosti konkrétního případu (srov. přiměřeně stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 3. 3. 1984, sp. zn. Tpj 95/84, či rozhodnutí č. 12/1987/II Sb. rozh. tr.). Hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, či které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, provádí zejména obecné soudy, jež jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15). Z uvedeného rámce dokazování musejí soudy vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat, jak bylo již vyloženo výše (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014, či ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1388/2012). Soudy dodržely všechna pravidla plynoucí z podmínek stanovených §2 odst. 5, 6 tr. ř. a dokazování netrpí žádnými nedostatky, jen konstatuje, že nedostatky nejsou ani ohledně rozsahu provedeného okazování. Nejde ani o situaci, že by ve smyslu nové úpravy provedené zákonem č. 220/2021 Sb., „nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Posoudí-li se popsaný postup soudu prvního stupně a na něj navazující odvolací řízení, nic nesvědčí o libovůli při prováděném dokazování, ani nejde o vybočení ze zásad formální logiky při hodnocení provedených důkazů a vyvozování skutkových zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09).
40. Nejvyšší soud se z uvedených důvodů s výhradami proti skutkovým závěrům obviněného neztotožnil, když naopak shledal, že v popisu skutku uvedené okolnosti ve spojení s odpovídajícími pasážemi odůvodnění napadených rozhodnutí dávají potřebný podklad rovněž pro právní závěry o naplnění znaků skutkové podstaty pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku [proti právnímu posouzení jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku žádné výhrady v dovolání nesměřují]. Vzhledem ke způsobu, jakým obviněný jednal (šel si pro zbraň do zaparkovaného vozidla, aby ji vzápětí mohl proti poškozenému použít), by bylo možno uvažovat dokonce o určitém stupni premeditace, a tudíž i o přísnější právní kvalifikaci jako pokusu vraždy s rozmyslem (§140 odst. 2 tr. zákoníku), čemuž však brání dovolání podané pouze ve prospěch obviněného, tedy absence opravných prostředků podaných v jeho neprospěch (srov. zákaz reformationis in peius podle §265p odst. 3 tr. ř.).
VII. K výhradám podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
41. Nedůvodnými jsou i námitky obviněného uplatněné prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., na jehož základě lze namítat, že v dovoláním napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. V rozhodnutí soudu druhého stupně je chybějícím typicky výrok o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním (např. chybějící výrok o zamítnutí nedůvodného odvolání jednoho z více odvolatelů, z nichž některému bylo vyhověno – srov. rozhodnutí č. 34/2000 Sb. rozh. tr.). Druhou alternativou je, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3174, 3175).
42. Obviněný soudu druhého stupně vytýkal, že o jeho odvolání rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody (neboť poškozený pro vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně vzal svůj návrh na náhradu škody zpět), avšak jinak již o odvolání obviněného nerozhodl, v čemž shledával neúplnost tohoto výroku ve smyslu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Takový názor však nemá opodstatnění, protože odvolací soud v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí na všechny námitky obviněného reagoval a vypořádal se s nimi (viz body 11. až 30. přezkoumávaného usnesení), přičemž pochybení ve vztahu k nim neshledal. V bodě 32. svého usnesení potom výslovně konstatoval, že „V ostatních výrocích zůstává napadený rozsudek nedotčen.“ Z uvedeného postupu odvolacího soudu je zřejmé, že posuzoval všechny obviněným vznesené výhrady, k nimž se vyjádřil. Závěr o tom, jak se vypořádal s odvoláním obviněného, plyne i z obsahu odůvodnění usnesení odvolacího soudu.
43. Uvedený postup plně koresponduje se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. Pl. ÚS-st. 56/22, týkajícím se rozhodování odvolacího, resp. dovolacího soudu podle §258 odst. 2, resp. §265k odst. 2 tr. ř. , jenž sjednotil rozhodovací praxi, když vyslovil, že není porušením článků 36 odst. 1 a 40 odst. 1 Listiny ve spojení s článkem 2 odst. 2 Listiny a články 1 odst. 1 a 2 odst. 3 Ústavy České republiky, obsahuje-li oddělitelná část napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §258 odst. 2 tr. ř. či dovolacího soudu ve smyslu §265k odst. 2 tr. ř. pouze částečně vyhovující výrok (ve výroku o trestu nebo o ochranném opatření, o náhradě škody apod.) a neobsahuje-li zvláštní výrok zamítající nebo odmítající odvolání, popř. dovolání, ve zbývající části; podmínkou je, že se v odůvodnění vypořádá se všemi podstatnými námitkami. Tento názor zcela koresponduje s tím, který již dříve vyslovil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, publikovaném v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2003, sv. 23 pod č. T 531.
44. Odvolací soud ve smyslu uvedeného stanoviska postupoval, a dodržel povinnost vypořádat se v odůvodnění se všemi podstatnými námitkami uvedenými v opravném prostředku. Námitky obviněným podřazené pod důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. proto nejsou důvodné.
VIII. Závěr
45. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud obviněným vytknuté vady v napadených rozhodnutích ani řízením jim předcházejícím neshledal a tento závěr mohl učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynula správnost rozhodných skutkových i právních závěrů, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 10. 2022
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu