ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.901.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 901/2022-1552
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 10. 2022 o dovolání, které podal obviněný J. J. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve Věznice Heřmanice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2022, sp. zn. 9 To 46/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 3 T 66/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný J. J. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 3 T 66/2018, uznán vinným pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O nárocích poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř.
2. Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 5. 2022, sp. zn. 9 To 46/2022, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 3 T 66/2018, pouze ve výroku, kterým byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit na náhradě majetkové škody poškozenému M. Ch., nar. XY, bytem XY, částku ve výši 2 000 000 Kč. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V tomto mimořádném opravném prostředku předně namítl, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, když nebylo nade vši pochybnost prokázáno, že znalecký posudek znalce prim. MUDr. Petra Nedomy je ve svých závěrech správný. Obviněný má za to, že měl být vypracován revizní znalecký posudek, jelikož si znalec prim. MUDr. Petr Nedoma ve svém znaleckém posudku protiřečí a sám připouští, že na otázku snížení či vymizení rozpoznávací a ovládací schopnosti patologického hráče existují pro různé momenty odlišné názory. Dále argumentoval rovněž tím, že znalec převzal do závěrů svého znaleckého posudku argumenty obžaloby, aniž by zohlednil faktické argumenty obhajoby, čímž z jeho strany došlo k porušení §1 odst. 3 zákona č. 254/2019, o znalcích, kdy znalec nebyl nestranný, přičemž v této souvislosti pak obviněný rozebírá jednotlivé části znaleckého posudku. Rovněž uvedl, že byla porušena zásada in dubio pro reo, když soudy dovodily jeho vinu v nyní posuzované věci z jeho dřívější trestné činnosti a uvedl, že z žádných provedených důkazů nevyplývá, že by měl poškozené osoby uvádět v omyl. Podle mínění dovolatele měly soudy přistoupit k uložení ochranného léčení. Rovněž jim vytýká, že nerespektovaly znění §39 odst. 4 tr. zákoníku, když nezohlednily skutečnost, že v současnosti vykonává trest uložený rozsudkem Okresního soudu v Opavě, sp. zn. 19 T 16/2022 a trest uložený rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti, sp. zn. 18 T 176/2014, kdy celková výměra uložených trestů činí v součtu 11,5 let, což je podle obviněného nepřiměřený trest. Závěrem pak navrhl, aby Nejvyšší soud odložil výkon napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně a současně napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedl, že ve věci byl vydán nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2021 sp. zn. II. ÚS 1904/20, kterým Ústavní soud v bodě I. konstatoval porušení základního práva obviněného dle čl. 36 odst. 1 Listiny předchozím usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2019 sp. zn. 9 To 484/2018 a předchozím usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020 sp. zn. 6 Tdo 285/2020 a v bodě II. citovaná rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu zrušil, přičemž rovněž vytkl ve věci činným soudům konkrétní pochybení. Státní zástupce má za to, že v rámci napadeného rozsudku dostál Krajský soud v Brně své povinnosti a v souladu se závazným právním názorem Ústavního soudu prezentovaným v jeho nálezu ze dne 10. 2. 2021 sp. zn. II. ÚS 1904/20 napravil krajský soud v návaznosti na rozhodnutí soudu okresního veškeré vytýkané vady, v důsledku čehož je nyní přezkoumávané rozhodnutí krajského soudu bezvadné. Vzhledem k uvedenému tedy navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž současně vyjádřil souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
5. K vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zaslal obviněný repliku, ve které uvedl, že „rozhodně nesouhlasí s názorem NSZ pod bodem 6., kde konstatuje, že rozhodnutí Krajského soudu v Brně je bezvadné“. V této replice ve své podstatě shrnuje skutečnosti zmíněné již v podaném dovolání. Nesouhlasí se závěry znalce MUDr. Nedomy, když jím podaný znalecký posudek je podle obviněného nepravdivý, účelový a „upravovaný na míru obžalobě“.
II.
Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
8. Obviněný, přestože datuje dovolání dnem 4. 8. 2022, tedy již v době účinnosti zákona č. 220/2021 Sb., doslovně uvádí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku , a v té souvislosti odkazuje na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy na zák. č. 141/1961 Sb., ve znění změn a doplňků účinný do 31. 12. 2021. Obviněným uváděná citace zákonného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. od 1. 1. 2022 odpovídá doslovně dovolacímu důvodu vymezenému v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které obviněný uplatnil (v současné době odpovídající platnému znění §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.) považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují obecně do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu relevantních námitek.
9. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§265d odst. 2 tr. ř.].
10. Obviněný také uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž obviněným uplatněná argumentace odpovídá dovolacímu důvodu vymezenému v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (novela provedená zákonem č. 220/2021 Sb., účinná od 1. 1. 2022), který je dán v případě, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jimž byl uznán vinným.
III. Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud považuje za nezbytné předně konstatovat, že obviněný svoji argumentaci v převážné míře založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, a proto považuje Nejvyšší soud za nezbytné obecně ve vztahu k předmětné trestní věci uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám ohledně způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti , považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [ viz též §216 odst. 1 tr. ř. (…bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené…) ]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
12. V reakci na obviněným tvrzené porušení zásady in dubio pro reo je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný nesoulad. Nadto lze dodat, že existence takového případného nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
13. V návaznosti na shora uvedené skutečnosti k obviněným tvrzenému porušení zásady in dubio pro reo a jeho tvrzení o porušení jeho práva na spravedlivý proces, musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Z dovolací argumentace obviněného je nezpochybnitelné, a to platí nejen ve vztahu k tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces, ale také k tvrzení, že se soudy neřídily zásadou presumpce neviny a porušily zásadu in dubio pro reo, že primární podstatou námitek obviněného je jeho neztotožnění se s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, primárně s hodnocením znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie č. 2634/2021, vypracovaným znalcem prim. MUDr. Petrem Nedomou a na základě toho neztotožnění se se zjištěným skutkovým stavem věci.
14. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [ poukazoval mj. na to, že nesouhlasí se závěry znalce prim. MUDr. Petra Nedomy z odvětví psychiatrie; při sjednávání zakázek na dovoz automobilů měl v úmyslu tyto vozy klientům obstarat; měl být nařízen revizní znalecký posudek; byly u něj splněny předpoklady pro uložení ochranného léčení atd. ]. Ve vztahu k okruhu těchto námitek musí Nejvyšší soud konstatovat, že s obsahově shodnými námitkami uplatněnými před soudy nižších stupňů se podrobně a řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, když např. v bodě 18. svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že „To, že v případě pod bodem 3. a pod bodem 4. byla předmětná vozidla skutečně zakoupena, nic nemění na skutečnosti, že obžalovaný poškozené podvedl i v těchto bodech, neboť přesto, že jim od počátku sliboval předání zainvestovaných vozidel, nehodlal toto učinit, naopak byl veden úmyslem majetkový prospěch si ponechat, ať už se jednalo konkrétně o předané částky ze strany poškozených, nebo o utržené částky za prodej vozidel pod body 3., 4...Výsledky a závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie č. 2634/2021 zpracovaného prim. MUDr. Petrem Nedomou byly shrnuty již výše v odstavci 5., s tím, že znalec závěry svého znaleckého posudku prezentoval a vysvětloval u hlavního líčení v rámci výslechu...Obžalovaný sice v době páchání trestné činnosti trpěl impulsivní poruchou patologického hráčství, ovšem tato impulsivní porucha nijak nesnižovala jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti ve vztahu k projednávanému skutku...Vysvětloval, že obžalovaný, co se týče páchání trestné činnosti, tj. užití finančních prostředků získaných od poškozených právě k páchání této trestné činnosti, tj. jejich využití ke hře, namísto k účelu, ke kterému byly určeny, měl možnost volby. Jeho ovládací schopnosti v tomto směru byly zcela zachovalé. Měl možnost se rozhodnout, jakým způsobem se zachová a jakým způsobem s penězi naloží. Plně si uvědomoval své chování i jeho následky. Jinými slovy byl příčetný. Co se týče samotné hry, resp. situace, kdy obžalovaný s penězi už byl přítomen v herně, v této situaci mohly být jeho ovládací schopnosti sníženy až podstatným způsobem. Ovšem měl možnost se rozhodnout, zda do té herny vstoupí, měl možnost se ovládnout...Znalec zcela logicky popsal, proč má za to, že ukládat soudním rozhodnutím povinnost podrobit se ochrannému léčení impulsivní poruchy patologického hráčství není na místě... atd.“, a následně v reakci na odvolací námitky např. v bodech 8. – 9. svého rozsudku odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „Ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který byl vypracován znalcem prim. MUDr. Petrem Nedomou v souladu s pokynem Ústavního soudu, vyplývá, že obžalovaný J. J. trpí impulzivní patologickou poruchou hráčství, která ve vztahu k projednávanému skutku nesnižuje jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti...Dle znalce je pravdou, že názory na patologické hráčství a ovlivnění rozpoznávací a ovládací schopnosti jsou různé, nicméně převládá názor prezentovaný znalcem, že se výjimečně objevují názory, které zpochybňují právě schopnost rozpoznat nebo ovládat se ve vztahu k získávání finančních prostředků, že je důležité tento moment rozlišovat mezi impulzivním chováním ve vztahu ke hře jako takové a k tomu, jakým způsobem dotyčný získává finanční prostředky, přičemž není pochybnost o tom, že ta impulzivní porucha, to patologické hráčství narušuje schopnost odolat tomu hraní, ale jen ve vztahu ke hře. Na závěrech svého znaleckého posudku se znalec shodl s psycholožkou MUDr. Hrůzovou, která pracovala s patologickými hráči, měla vypracovaný určitý terapeutický program a v tomto byla velkou odbornicí...Dle znalce nelze směšovat impulzivitu ve vztahu ke hře a ve vztahu k opatřování finančních prostředků. Impulzivita ve vztahu ke hře u diagnostikované poruchy u obžalovaného existuje, ale neexistuje ve vztahu k opatřování finančních prostředků...Důkazy bylo prokázáno, že obžalovaný jednal sofistikovaným způsobem, že v kritické době měl značné dluhy, byly na něj vedeny exekuce, že dle svého vyjádření použil finanční prostředky obdržené od jednotlivých poškozených i na úhradu svých dluhů a nejenom na hru na výherních automatech...z uvedených důvodů vypracování takovéhoto revizního znaleckého posudku by již bylo nadbytečné... atd. “
15. Přestože převážná část argumentace obviněného v dovolání je zaměřena na zpochybnění znaleckého posudku MUDr. Nedomy, část dovolacích námitek uplatněných k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [podle zákona účinného od 1. 1. 2022, jde o §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] směřuje rovněž proti hodnotícím úvahám soudů nižších stupňů, a to zejména, pokud dospěly k závěru o vině obviněného ohledně bodu 4. rozsudku soudu prvního stupně (poškozený M. Ch.). V této souvislosti obviněný zpochybňuje hodnotící úvahy soudů nižších stupňů, když poukazuje na existující pochybnosti o nezainteresovanosti svědků (Ch., M. a H.) na výsledku řízení a odkazuje mj. na rozhodnutí Ústavního soudu zabývajícího se otázkou „tvrzení proti tvrzení“ [sp. zn. I. ÚS 520/16]. Předně je nutno uvést, že v daném případě se za situace obviněným zmíněných svědků může stěží jednat o tvrzení proti tvrzení, když sám zpochybňuje tvrzení tří svědků. Podstatné však v předmětné trestní věci je zjištění, že sám Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 2726/14, který rovněž obviněný zmiňuje, hovoří o povinnosti soudů postupovat podle §2 odst. 6 tr. ř. [k tomuto ustanovení, stejně jako otázce porušení zásady in dubio pro reo, se Nejvyšší soud vyjádřil již shora – viz body 11.-13.]. Za situace, kdy soudy nižších stupňů (viz též shora) reagovaly na obsahově shodnou námitku obviněného a logicky odůvodnily své závěry plynoucí z důkazů, které byly ve vztahu k uvedenému jednání provedeny, lze stěží hovořit o rozporu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením. Vzhledem k tomu, že se Nejvyšší soud ztotožnil s uvedenými závěry soudů nižších stupňů, odkazuje na jejich hodnotící úvahy – viz např. body 12.-15.,18. rozsudku soudu prvního stupně; bod 9. rozsudku odvolacího soudu. Obdobná situace existuje rovněž ve vazbě na argumentaci obviněného v bodě IV. jeho dovolání, kde, pod již shora zmíněným dovolacím důvodem soudům vytýká, že jej uznaly vinným, přestože „ z žádných provedených důkazů nevyplývá, že by měl podváděné osoby uvádět v omyl o jeho záměru jim obstarat vozidlo za sjednanou cenu“ . Tvrdí, že z rozhodnutí Ústavního soudu, které v předmětné věci bylo vydáno, současně vyplývá, že právní kvalifikace skutků jím nebyla potvrzena, a naopak Ústavní soud připustil změnu právní kvalifikace pro případ, že by došlo ke zjištění narušení rozpoznávacích a ovládacích schopností dovolatele v momentě dispozice s finančními prostředky.
16. Nejvyšší soud považuje za nutné v návaznosti na uvedené námitky uvést, že v dovoláním zmiňovaném nálezu Ústavního soudu tento soud zmínil shora uvedenou úvahu (viz bod 20. nálezu), když mj. konstatoval, že „o změně právní kvalifikace by bylo možno uvažovat, a to zejména z toho důvodu, zda od počátku jednal s podvodným úmyslem, či zda se pouze nebyl schopen ovládat v okamžiku, kdy prostředky měl k dispozici“. Z uvedeného tedy vyplývá, že i tato část případné změny právní kvalifikace je podle Ústavního soudu odvislá od závěrů vyplynuvších ze znaleckého posudku, který Ústavní soud de facto nařídil. Ze závěrů znaleckého posudku MUDr. Nedomy vyplynulo, že obviněný v době páchání trestné činnosti trpěl impulsivní poruchou patologického hráčství, ovšem tato impulsivní porucha nijak nesnižovala jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti ve vztahu k projednávanému skutku, tj. ve vztahu k páchané trestné činnosti, přičemž jeho ovládací schopnosti byly zcela zachovalé, byl plně příčetný. V souvislosti s otázkou posuzování úmyslu spáchat trestný čin je vhodné uvést, že se jedná o otázku zavinění, která se chápe jako vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu (viz Šámal. P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 165). Závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat. Zavinění je tedy vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný [k uvedené problematice subjektivní stránky (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222]. V předmětné trestní věci bylo soudy nižších stupňů v rámci dokazování prokázáno, jak mj. konstatoval již soud prvního stupně, že obviněný již v době, kdy přebíral zálohy na koupi vozidla od jednotlivých zájemců, věděl, že tyto nepoužije v plném rozsahu ke sjednanému účelu. Vzhledem k tomu, že se Nejvyšší soud ztotožnil s argumentací soudů nižších stupňů, odkazuje pro stručnost např. na body 6. - 19. rozsudku soudu prvního stupně.
17. Ve vztahu k obsahově shodným námitkám, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 14.), je nutno zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
18. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již nižší soudy vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ve věci rozhodoval rovněž Ústavní soud, který svým nálezem ze dne 10. 2. 2021 sp. zn. II. ÚS 1904/20, zrušil usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 285/2020-835 ze dne 25. 3. 2020 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 9 To 484/2018-782 ze dne 21. 2. 2019, když konstatoval porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud ve svém nálezu vytkl obecným soudům, že nevyhověly návrhu obviněného na vyhotovení znaleckého posudku týkajícího se jeho patologického hráčství, čímž mělo dojít k založení stavu tzv. opomenutého důkazu. Na tomto místě je tedy vhodné uvést, že soudy na základě výše zmíněného nálezu Ústavního soudu doplnily dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie č. 2634/2021, vypracovaný znalcem prim. MUDr. Petrem Nedomou. Z výslechu znalce MUDr. Petra Nedomy při hlavním líčení mj. vyplynulo, že MUDr. Vimmer (jenž vypracoval znalecký posudek ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 8 T 106/2017) hodnotil rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněného ve vztahu ke hře, nikoli ve vztahu k projednávané trestné činnosti, přičemž ve vztahu k hráčství je možné diagnostikovat u obviněného patologické fenomény, které jsou součástí tzv. patologického hráčství. Nicméně také uvedl, že snížení rozpoznávacích a ovládacích schopností lze připustit pouze ve vztahu ke hře a nikoli ve vztahu k plánovanému obstarávání si finančních prostředků, přičemž uvedl, že obviněný si byl vědom přítomnosti problematického hraní a měl možnost kdykoliv vyhledat odbornou pomoc a to, že tak neučinil, není důsledkem výše uvedené duševní poruchy, ale špatného rozhodnutí. Lze tak shrnout, že z výpovědi znalce jednoznačně vyplynulo, že obviněný neměl žádným způsobem snížené rozpoznávací a ovládací schopnosti ve vztahu k projednávané trestné činnosti, což je v souladu i s dalšími ve věci provedenými důkazy, ze kterých mj. vyplynulo, že obviněný získané finanční prostředky využíval s rozmyslem, když si byl schopen rozdělit je na vícero částek, hrát s nimi několik dní, využít je na splátku dluhů a obecně s nimi nakládat s rozmyslem. Ve vztahu k argumentaci obviněného lze taktéž uvést, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 5. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými, přičemž se podrobně zabýval svědeckými výpověďmi a také výpověďmi obviněného a řádně se vypořádal s jednotlivými výpověďmi a logicky vysvětlil, které a z jakých důvodů považuje za věrohodné. S takto provedeným rozsahem dokazování, způsobem hodnocení důkazů a výslednými právními závěry se mj. ztotožnil také odvolací soud, který závěrům soudu prvního stupně přisvědčil a plně se s nimi ztotožnil (bod 7. a násl. rozsudku odvolacího soudu), přičemž sám nad rámec úvah soudu prvního stupně připojil další závěry vlastní. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně dospěly k závěru, že obviněný plně si vědom svého jednání, přebíral od jednotlivých poškozených zálohy na koupi vozidel, přičemž věděl, že tyto finanční prostředky nepoužije v plném rozsahu ke sjednanému účelu, ale použije je pro své potřeby, ať již na úhradu svých předchozích dluhů nebo je případně prohraje v automatech, a že z důvod své špatné finanční situace nebude schopen dostát svým závazkům, přičemž takto učiněná skutková zjištění vyplývají nejen ze svědeckých výpovědí, ale také ze znaleckých posudků a dalších ve věci provedených důkazů. Na tomto místě je také vhodné zdůraznit, že veškeré námitky obviněného stran chybné právní kvalifikace jeho jednání a hodnocení důkazů vycházejí z jeho vlastního hodnocení jednotlivých důkazů, přičemž jednotlivé důkazy obviněný hodnotí izolovaně a vyzdvihuje pouze skutečnosti, které svědčí v jeho prospěch a skutečnosti svědčící v jeho neprospěch taktně pomíjí. Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
19. Dále je třeba reagovat rovněž na argumentaci obviněného ohledně provedení, respektive neprovedení revizního znaleckého posudku. Obviněný sice danou argumentaci přímo nevznesl prostřednictvím námitky tzv. opomenutých důkazů, ale Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést následující. K otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (…) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích. Shora již rovněž bylo uvedeno, že odvolací soud s ohledem na jím vyslovené závěry konstatoval, že vypracování revizního znaleckého posudku považuje za nadbytečné (viz bod 13.). Nejvyšší soud v této souvislosti se plně ze závěry nižších soudů ztotožňuje a opětovně poukazuje na vyjádření znalce MUDr. Nedomy, který mj. uvedl, že MUDr. Wimmer hodnotil rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněného (v jiné trestní věci – viz bod 18.) ve vztahu ke hře (v tomto směru nebyly mezi znalci neshody), nikoli ve vztahu k projednávané trestné činnosti. Ve vztahu k uvedenému pouze pro dokreslení z posudku znalce Wimmera (důkaz byl soudy prováděn – viz čl. 943) vyplývá, že „v rámci syndromu Patologického hráčství je zcela nedostatečná volní kontrola při hazardní hře ;…“, což plně odpovídá posudku (viz čl. 1343) „pokud nevstoupí do herny, jsou jeho ovládací schopnosti zachovány“. Shora uvedená zjištění podle názoru Nejvyššího soudu zcela potvrzují správnost závěrů soudů nižších stupňů ohledně nadbytečnosti revizního znaleckého posudku. Přestože znalci hovoří o patologickém hráčství, je s podivem, že obviněný v dřívějších trestních věcech se o této své zálibně nezmiňoval, jako o okolnosti, která by měla vylučovat jeho odpovědnost za protispolečenská jednání a s touto verzí své obhajoby přišel až v roce 2019, a začal tvrdit, že patologické hráčství se u něj projevovalo již v době dřívější, přitom jak Nejvyšší soud ze spisů, které byly v rámci dokazování také jako důkazy prováděny [Okresní soud v Opavě sp. zn. 19 T 16/2012, Okresní soud v Uherském Hradišti sp. zn. 18 T 176/2016], mj. např. zjistil (viz čl. 493, že obviněný tvrdil, že penězi disponoval až do svého nástupu do výkonu trestu (kde je tedy ono hráčství); na čl. 508 mj. uvedl, že peníze použil na uhrazení svých dluhů; „přičemž v době převzetí peněz nebylo možno předmětné vozidlo zakoupit (spis Okresního soudu Uherské Hradiště sp. zn. 18 T 176/2016; čl. 583 – peníze od poškozeného K. použil na zaplacení dluhu, neboť mu bylo vyhrožováno; čl. 559 – byl ve stresu, že by měl jít do vězení…rozhodl se, že I. P. obdržené peníze nevrátí…]. Na uvedené skutečnosti poukazuje Nejvyšší soud záměrně, neboť každá argumentace o porušení práv obviněného by měla být zkoumána v kontextu všech shromážděných důkazů.
20. Z napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá, že zmíněné soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na základě zhodnocení relevantních důkazů, ať již jde o svědecké výpovědi, znalecké posudky či listinné důkazy, přičemž na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 1904/20, bylo doplněno dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie. Dále je zřejmé, že byl vzat v potaz i obviněným učiněný návrh na provedení revizního znaleckého posudku, přičemž odvolací soud v bodě 9. svého rozsudku logicky a správně vysvětlil, proč nepovažuje provádění dalšího dokazování za nezbytné.
21. K dalšímu uplatněnému dovolacímu důvodu, a to k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný uplatnil, a který nyní doslovně odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání relevantně uplatnit jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií při ukládání trestu) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu namítat. Obviněný tak svojí argumentací, že uložený trest je nepřiměřeně přísný, uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. nenaplnil. V souvislosti s ukládaným trestem obviněnému lze zmínit, že ani skutečnosti zmíněné v ustanovení §39 odst. 4 tr. zákoníku, ve vazbě na obviněným zmíněný test proporcionality, nemohly vést Nejvyšší soud k závěru, že s ohledem na skutečnosti níže uvedené a mj. podrobněji rozvedené v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz body 20.-21.), je třeba obviněnému uložit jiný druh trestu a v jiné výši, než který zvolil soud prvního stupně, a který jako správný shledal i soud druhého stupně. Ve vazbě na shora uvedené Nejvyšší soud doplňuje, že obviněnému mohl být uložen trest odnětí svobody v rozmezí od dvou do osmi let, přičemž i přes výši způsobené škody a bohatou trestní minulost obviněného byl soudy zvolen trest v polovině trestní sazby. Je tak zřejmé, že za uvedených okolností není možné hovořit o trestu nepřiměřeně přísném, uloženém mimo zákonem stanovené požadavky na ukládání trestů [přiměřeně srovnej rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.]. Pokud v souvislosti s ukládanými tresty za jím páchanou trestnou činnost se obviněný dovolává rozhodnutí Ústavního soudu ohledně proporcionality, pak Nejvyšší soud se s uvedenou argumentací obviněného nemůže ztotožnit. Obviněný již v rámci své argumentace skromně opomenul uvést, že Okresním soudem v Opavě sp. zn. 19 T 16/2012 byl odsouzen již dne 7. 11. 2012 [rozhodnutí nabylo právní moci 4. 1. 2013 - KS Ostrava sp. zn. 4 To 284/2012], a že z výkonu trestu odnětí svobody byl podmíněně propuštěn rozhodnutím Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 4 Pp 29/2014, se stanovením zkušební doby do 27. 5. 2019. I přes uvedené zjištění, kdy obviněný věděl o tom, že byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody a tudíž se měl řádně chovat, mu ani tato skutečnost nebránila v době podmíněného propuštění páchat další trestnou činnost (21. 1. – 14. 3. 2016), pro kterou pak byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 18 T 176/2016 [rozhodnutí nabylo právní moci dne 12. 12. 2017 - KS Brno-pobočka Zlín, sp. zn. 6 To 265/2017], a přestože obviněný ví o skutečnosti, že je podmíněně propuštěn, že je proti němu vedeno další trestní stíhání [resp. je navíc vyhlášen rozsudek soudem prvního stupně] nebrání mu to v páchání další trestné činnosti [v předmětné trestní věci byla trestná činnost započata 22. 8. 2022 a k jejímu ukončení došlo v březnu roku 2017, přestože předcházející rozsudek je z 24. 11. 2016]. Při zjištění shora uvedených skutečností je odkaz obviněného na test proporcionality nepřípadný. Současně ve vazbě na shora uvedené lze uzavřít, že trest odnětí svobody v trvání čtyř let v předmětné trestní věci, ve které je podáno dovolání, není vzhledem k povaze a závažnosti trestného činu a osobě obviněného (viz shora) takového charakteru, aby spolu s dosud nevykonanými tresty vedl k závěru, že jeho uložením došlo k nepřiměřenému postihu obviněného.
22. K námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly [jak již bylo shora konstatováno], přičemž nelze dospět k závěru, že by ve svých rozhodnutích se s těmito řádně, logicky a přesvědčivě nevypořádaly a neodůvodnily svůj postup, lze uvést, že tato nevykazují (odůvodnění rozhodnutí) znaky libovůle při hodnocení důkazů. Za takto zjištěné situace, kdy se soudy nižších stupňů dostatečně a přesvědčivě vypořádaly s námitkami obviněného, považuje Nejvyšší soud za potřebné, a to nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
23. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. [ též bod 22. ]. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem stal se bezpředmětným návrh obviněného na odložení výkonu rozhodnutí, přičemž nebylo zapotřebí rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 10. 2022
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu