ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.99.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 99/2022-3903
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 3. 2022 o dovolání obviněného D. M. , nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 14 To 56/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 1 T 20/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. M. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 9. 11. 2020, sp. zn. 1 T 20/2020, byl obviněný D. M. shledán vinným pokračujícím zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, dílem dokonaným, pokračujícím přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku (ad 3., 6.–11., 15.–21., 23.), pokračujícím přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku (ad 16., 18.) a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku (ad 16.), a to ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, za což byl podle §205 odst. 4 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §226 písm. a) tr. ř. byl obviněný D. M. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. V dalším bylo rozhodováno o vině a trestu spoluobviněného P. M., o ochranném opatření zabrání věcí v rozsudku specifikovaných a o nárocích poškozených na náhradu škody, popř. nemajetkové újmy.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Táboře, obvinění P. M. i D. M. a poškození R. M. a P. M. Státní zástupkyně podala odvolání ve prospěch obviněného P. M. do výroku o vině pod bodem 1. a v neprospěch tohoto obviněného proti výroku o trestu odnětí svobody uloženého za trestnou činnost popsanou pod body 2. až 23. výroku o vině. Obviněný P. M. v odvolání napadl správnost všech jeho se týkajících výroků rozsudku, stejně tak obviněný D. M. brojil proti všem výrokům odsuzující části napadeného rozsudku, jež se ho týkaly. Poškození svá odvolání zaměřili proti výroku o náhradě škody, jímž byli odkázáni s celým uplatněným nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 14 To 56/2021, podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. k odvolání obviněného D. M. a poškozených P. M. a R. M. napadený rozsudek zrušil v celých výrocích o vině a trestu týkajících se obviněného D. M., jakož i ve výrocích o náhradě škody týkajících se tohoto obviněného. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného D. M. při dílčí, nevýznamné modifikaci skutkových zjištění u dílčího útoku pod bodem 9. výroku o vině uznal vinným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku pokračujícím zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, dílem dokonaným, pokračujícím přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku (ad 1.–15.), pokračujícím přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku (ad 9., 11.) a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku (ad 9.). Za to byl podle §205 odst. 4, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo podle §228 odst. 1, §229 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. rozhodováno o nárocích poškozených na náhradu škody. Zprošťující výrok učiněný podle §226 písm. a) tr. ř. zůstal tímto rozhodnutím odvolacího soudu nedotčen. Pro úplnost lze také zaznamenat, že o odvoláních státní zástupkyně a obviněného P. M., jehož věc byla usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 14 To 56/2021, podle §23 odst. 1 tr. ř. vyloučena k samostatnému řízení, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 14 To 56/2021.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 14 To 56/2021, podal obviněný D. M. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a), b), c), g), l ) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Namítl, že odvolacím soudem nebylo vyhověno jeho odvolání, přestože v řízení, které mu předcházelo, byl dán důvod podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), d), e) tr. ř., že se trestné činnosti kladené mu za vinu nedopustil, že řízení trpí neodstranitelnou procesní vadou, neboť všichni soudci Okresního soudu v Táboře i Krajského soudu v Českých Budějovicích jsou v této trestní věci vyloučeni, a dále že neměl v řízení obhájce, ačkoliv jej podle zákona mít měl. V důsledku uvedených vad měl za to, že mu byl uložen nepřiměřený trest.
4. Konkrétně uvedl, že se doznal k trestné činnosti uvedené pod bodem 23. obžaloby, s trestnou činností kladenou mu za vinu v ostatních bodech však nesouhlasí a popírá, že by se jí dopustil. Konstatoval, že soudy nižších stupňů vycházely výhradně z výpovědi obviněného P. M. učiněné dne 10. 10. 2020 od 9:00 hod., když bezprostředně před tímto úkonem převzal obviněný P. M. usnesení o zahájení trestního stíhání, načež dovolatel D. M. převzal usnesení o zahájení trestního stíhání až bezprostředně před svým výslechem učiněným téhož dne 10. 10. 2020 od 10:45 hod., tedy až po provedeném výslechu obviněného P. M. Dovolatel měl za to, že výpověď obviněného P. M., učiněná před doručením usnesení o zahájení trestního stíhání dovolateli, není vůči obviněnému D. M. procesně použitelná. K uvedenému odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 1563/2018. K výpovědi P. M. navíc poznamenal, že tato byla kusá a strohá. Dále vytkl, že výpověď obviněného P. M. stojí ve vztahu k prokázání jeho viny zcela osamoceně a není podporována dalšími důkazy. Poukázal na to, že podle ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu doznání nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu a že doznání se musí týkat celého skutku a všech rozhodných okolností. Konstatoval, že orgány činné v trestním řízení mohly obviněného P. M. kdykoliv doslechnout a jeho výpověď upřesnit, případně mohly provést antropologický posudek za účelem potvrzení či vyvrácení shody obviněných s kamerovými záznamy. K pochybnostem o procesní použitelnosti předmětné výpovědi dále uvedl, že obviněný P. M. ve svých dalších výpovědích opakovaně uvedl L. M. namísto obžalobou tvrzeného spolupachatele obviněného D. M. Výslech L. M. však soud prvního stupně zamítl, stejně jako další obhajobou navržené důkazy, na jejichž provedení dovolatel trvá. Dovolatel vytkl i procesní nepoužitelnost odborných vyjádření z oboru trasologie, neboť byla učiněna na základě jiných bot, než které patří dovolateli. Přitom i z protokolu o ohledání místa činu, jehož součástí jsou mimo jiné zjištění z oboru trasologie, dovozovaly soudy nižších stupňů pravdivost výpovědi obviněného P. M. Celkově pak považoval veškerá ohledání místa činu za příliš obecná. Za procesně nepoužitelnou měl i prohlídku jiných prostor, vozidla Citroen Jumper, neboť podle jeho názoru policisté měli k dispozici klíče od předmětného vozidla, neuložili je řádně, a s tímto důkazem tak mohlo být před jeho provedením manipulováno.
5. Podle dovolatele řízení trpí neodstranitelnou procesní vadou spočívající v tom, že ve věci rozhodovali vyloučení soudci. Připomněl, že podal několik návrhů na delegaci, z toho dva návrhy ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře, v nichž vyjádřil pochybnosti o nestranném postoji soudců soudu prvního i druhého stupně. Je stále přesvědčen, že v nyní projednávané věci jsou vyloučeni všichni soudci Okresního soudu v Táboře i Krajského soudu v Českých Budějovicích a že měl rozhodovat jiný soud. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu (nálezy ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. III. ÚS 561/02, ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 441/04, usnesení ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2810/20) konstatoval, že návrhy na delegaci nadále považuje za důvodné. Rovněž poznamenal, že k návrhu na delegaci je osobou procesně oprávněnou a o jeho návrhu měl rozhodnout soud, který je k takovému postupu kompetentní a je společně nadřízen soudu, ke kterému směřuje návrh na odnětí věci, a soudu, který je navrhován, aby věc převzal.
6 . Dovolatel vyjádřil i pochybnost o tom, zda měl v řízení před odvolacím soudem obhájce, ačkoliv ho podle zákona mít měl. Uvedl, že si během řízení zvolil obhájce, čímž podle jeho názoru obhajoba ex offo skončila. Soud však nutnou obhajobu nezrušil, a obhajobu tak vedla dále na výzvu odvolacího soudu obhajoba ustanovená ex offo . Shrnul, že řízení je stižené výše uvedenými procesními vadami, a proto mu byl uložen nepřiměřený trest.
7. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 14 To 56/2021, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 9. 11. 2020, sp. zn. 1 T 20/2020, a vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí.
8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) k námitkám dovolatele předně uvedla, že tyto obviněný uplatňoval v rámci své obhajoby od samého počátku trestního řízení a soudy nižších stupňů se jimi již zabývaly. Odmítla, že by skutek nebyl dostatečně prokázán. Souhlasila s názorem odvolacího soudu, že soud prvního stupně při hodnocení důkazů postupoval v souladu se zásadou uvedenou v §2 odst. 6 tr. ř. K námitce týkající se procesně nepoužitelné výpovědi spoluobviněného P. M. ze dne 10. 10. 2019 uvedla, že oba obvinění byli pro část skutku stíháni již od 13. 9. 2019 a téhož dne jim byli ustanoveni obhájci, dne 10. 10. 2019 pak bylo obviněným doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání pro další část skutku, přičemž téhož dne byli oba postupně vyslýcháni a obhájce obviněného D. M. byl výslechu obviněného P. M. přítomen. V dalším se vyjadřovala k námitkám obviněného P. M. uplatněným v jím podaném dovolání.
9 . Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
10 . Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Vymezení dovolacího důvodu a jemu odpovídající obsah námitek limituje obsah a rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu (§265i odst. 3 tr. ř.), proto v případě, neuvedl-li dovolatel konkrétní argumentaci ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud se naplněním předmětného dovolacího důvodu nebude (ani nemůže) zabývat.
12 . Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a), b), c), g), l ) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [nyní shodně §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.] bylo lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy spočíval ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
14. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, evidentně nevztahuje. Odvolání obviněného nebylo zamítnuto ani jako nedůvodné, byť takto rozhodnutí odvolacího soudu věcně vyznělo. Protože ale odvolací soud sám rozhodl o vině a trestu obviněného, nebylo namístě odkazovat na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., ale přímo na důvody dovolání obsažené v §265b odst. 1 písm. a), b), c), g) tr. ř., jak ostatně obviněný taktéž učinil.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze uplatnit, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. K tomuto dovolacímu důvodu však dovolatel neuvedl žádnou konkrétní argumentaci. V dovolání pouze konstatoval, že o jeho návrhu na delegaci měl rozhodovat soud, který je společně nadřízen soudu, ke kterému návrh na odnětí věci směřuje, a soudu, který je navrhován, aby věc převzal. Dovolatel ani nespecifikoval důvody, které jej vedly k názoru, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo o kterém návrhu na delegaci rozhodoval nepříslušný soud, když v dovolání pouze konstatoval, že v průběhu trestního řízení podával takových návrhů několik, z toho dva návrhy ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře.
16. Ze zákonné formulace §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. „ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud…“ je zjevné, že tvrzená věcná nepříslušnost či nenáležitá obsazenost se musí vztahovat k rozhodnutí ve věci samé. Musí jít tedy o soud, který vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. (srov. přiměřeně ŠÁMAL P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3157). Námitku, že o návrhu obviněného na delegaci věci, navíc v dovolání nespecifikovaném, rozhodl věcně nepříslušný soud, tak s ohledem na uvedené nelze v dovolání pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., ale ani jiným zákonem vymezeným dovolacím důvodem podle §265b tr. ř. uplatnit, a Nejvyšší soud se jí proto nebude blíže zabývat.
17. Obviněný dále odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Jeho naplnění spatřoval v tom, že všichni soudci Okresního soudu v Táboře a Krajského soudu v Českých Budějovicích jsou vyloučeni pro pochybnosti o jejich nestranném postoji, což vyjádřil ve svých návrzích na delegaci učiněných v průběhu trestního řízení před soudy nižších stupňů. Opět je však nutno zdůraznit, že obviněný neuvedl žádnou konkrétní argumentaci k uplatněnému dovolacímu důvodu, neuvedl, v čem spatřoval pochybnosti o nestranném postoji předmětných soudců a ve své podstatě pouze odkázal na již učiněné návrhy na delegaci.
18. Jak již bylo uvedeno, obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Nelze akceptovat ani obecný poukaz dovolatele na návrh na delegaci, v němž měl vymezit pochybnosti o nestranném postoji soudců soudů nižších stupňů, neboť obsah dovolání nelze vymezit ani částečně odkazem na obsah jiných podání a Nejvyšší soud nemůže přihlížet k námitkám, které nebyly výslovně v podaném dovolání uvedeny (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010). Ani opodstatněnost dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. tak Nejvyšší soud nemohl na základě zcela nekonkrétních námitek dovolatele přezkoumávat.
19 . Pouze nad rámec již řečeného lze pro úplnost k výše specifikovaným námitkám dovolatele ohledně jeho návrhů na delegaci a vyloučení soudců nižších stupňů pro jejich domnělou podjatost a rozhodování o nich, které uplatnil pod dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a), b) tr. ř., poznamenat, že ze spisového materiálu se podává, že o opakovaných námitkách podjatosti soudců bylo příslušnými soudy rozhodnuto a návrhy na delegaci byly příslušným soudům postoupeny a tyto o nich pravomocně rozhodly.
20. Obviněný D. M. učinil dne 24. 6. 2020 návrh na odnětí věci Okresnímu soudu v Táboře a její přikázání jakémukoli okresnímu soudu na Moravě (č. l. 2853). Předmětný návrh na delegaci byl předložen Nejvyššímu soudu, který usnesením ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 7 Td 35/2020, rozhodl tak, že se podle §25 tr. ř. věc Okresnímu soudu v Táboře neodnímá (č. l. 3012–3013). Dále bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. 5 Ntd 10/2020, rozhodnuto o návrhu obviněného D. M. na delegaci věci Obvodnímu soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 8. 2020 (č. l. 3075) tak, že se podle §25 tr. ř. věc Okresnímu soudu v Táboře neodnímá (č. l. 3208). Obviněný D. M. dále podal dne 6. 11. 2020 námitku podjatosti senátu 1 T Okresního soudu v Táboře (č. l. 3321). Usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 6. 11. 2021, sp. zn. 1 T 20/2020, bylo rozhodnuto, že podle §31 odst. 1 tr. ř. z důvodu ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. není senát Okresního soudu v Táboře ve složení předsedkyně senátu Mgr. Veroniky Novotné a přísedících JUDr. Ireny Volfové a Jiřího Bartáčka vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněných P. M. a D. M. vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 1 T 20/2020 (č. l. 3357). O stížnosti obviněného D. M. proti tomuto rozhodnutí rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 14 To 299/2020, tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl (č. l. 3424). Obviněný D. M. se dále dne 9. 11. 2020 při hlavním líčení připojil k návrhu na delegaci spoluobviněného P. M., který dne 12. 11. 2020 obviněný D. M. odůvodnil (č. l. 3359). Na základě tohoto návrhu rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 7 Td 4/2021, tak, že podle §25 tr. ř. se věc Okresnímu soudu v Táboře neodnímá (č. l. 3518–3519). O dalším návrhu obviněného D. M. na odnětí věci Okresnímu soudu v Táboře (doručeném Okresnímu soudu v Táboře dne 11. 3. 2021, na č. l. 3563) již nebylo rozhodováno, neboť řízení v dané věci již bylo dne 9. 11. 2020, tedy i v době jeho podání, u Okresního soudu v Táboře skončeno. K tomu je třeba připomenout, že Nejvyšší soud v minulosti opakovaně konstatoval (např. usnesení ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 7 Td 31/2014, nebo ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 7 Td 70/2014), že pokud v době rozhodování nejblíže nadřízeného soudu bylo již řízení u příslušného soudu, jemuž má být věc podle §25 tr. ř. odňata, byť nepravomocně, skončeno, nelze o návrhu na delegaci rozhodnout, protože zde není věc, kterou by bylo možno příslušnému soudu odejmout. Obviněný D. M. dále podal dne 23. 4. 2021 návrh na odnětí věci Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře a její přikázání Městskému soudu v Praze (č. l. 3626) a dne 5. 5. 2021 návrh na odnětí věci Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře a její přikázání Krajskému soudu ve Zlíně (č. l. 3673), přičemž oba tyto návrhy odůvodnil vyloučením jím jmenovaných soudců působících u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře. Tyto návrhy posoudil Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře podle jejich obsahu jako námitky podjatosti členů senátu 14 To Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře a rozhodl o nich usnesením ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 14 To 56/2021, tak, že podle §30 odst. 1 tr. ř. není senát Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ve složení předsedkyně senátu Mgr. Milena Vránková, soudci JUDr. Jiřina Roubíčková a Mgr. Zdeněk Pořízek vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněného, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. 14 To 56/2021 (č. l. 3730). Postupu Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře nelze ničeho vytknout; podání posoudil v souladu s §59 odst. 1 tr. ř. podle jeho obsahu, nikoliv označení, a nelze ani pominout skutečnost, že námitky v posledně označených návrzích na „delegaci“ byly pouhým opakováním dřívějších námitek obviněných D. M. i P. M., které již byly Nejvyššímu soudu i Vrchnímu soudu v Praze předkládány a tyto se s nimi vypořádaly. Uvedené návrhy tak měly ze strany obviněného zjevně sloužit k pouhému oddálení rozhodnutí v jeho věci a nebylo pochyb, že jejich opětovné řešení by nemohlo mít jakýkoliv dopad na rozhodnutí ve věci samé. Důvody pro vyloučení označených soudců soudu prvního stupně, jakož i odvolacího soudu z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci dovolatele, ani pro odnětí věci a její přikázání jinému soudu nebyly shledány.
21. Obviněný odkázal i na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., který je naplněn, neměl-li obviněný v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Podle této dikce se předpokládá, že došlo k porušení podmínek určujících právo obviněného na jeho obhajobu, a dopadá zejména na případy nutné obhajoby ve smyslu §36 tr. ř., tzn. obviněný musel být v řízení zastoupen obhájcem, ať již zvoleným (§37 tr. ř.) nebo ustanoveným (§38 tr. ř.), přitom ale žádného obhájce neměl, v důsledku čehož došlo k porušení práva na obhajobu jako jednoho ze základních práv garantovaných v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a také čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Uvedený dovolací důvod se však netýká veškerých případů, kdy obviněný obhájce v řízení neměl. Účelem tohoto důvodu dovolání je dosáhnout nápravy takového rozhodnutí, které vzešlo z řízení, v jehož některém stadiu byl obviněný bez obhájce, ač ho podle zákona měl mít, pokud se ovšem úkony provedené v tomto stadiu řízení staly výlučným nebo hlavním podkladem rozhodnutí ve věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 23/2007-II. Sb. rozh. tr.). V každé konkrétní věci je proto třeba zkoumat, jak relevantně bylo postupem orgánů činných v trestním řízení do práv obviněného na jeho obhajobu zasaženo, jaký mělo případné pochybení vliv na průběh a zejména výsledek řízení, a to ve světle požadavků na zachování potřebných standardů spravedlivého procesu (přiměřeně viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 48/2003 Sb. rozh. tr.).
22. Dovolatel odůvodnil pochybnost, zda byl splněn požadavek, aby měl v řízení před odvolacím soudem obhájce, ač ho podle zákona mít měl, tím, že si v průběhu řízení zvolil obhájce, čímž měla skončit obhajoba obhájce, jehož mu ustanovil soud. Ten však ustanovení nezrušil a obhajobu na jeho výzvu dále vedl obhájce ustanovený, nikoliv zvolený. Námitky obviněného lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, nelze jim však přisvědčit.
23 . Obviněný musí mít už v přípravném řízení obhájce mimo jiné také tehdy, je-li ve vazbě [§36 odst. 1 písm. a) tr. ř.] a koná-li se řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let (§36 odst. 3 tr. ř.). S ohledem na argumentaci dovolatele je vhodné připomenout, že podle §37 odst. 2 tr. ř. si obviněný může místo obhájce, který mu byl ustanoven nebo osobou k tomu oprávněnou zvolen, zvolit obhájce jiného. Oznámí-li změnu obhájce tak, aby obhájce mohl být o úkonu vyrozuměn v zákonem stanovené lhůtě, orgán činný v trestním řízení ode dne doručení takového oznámení vyrozumívá nově zvoleného obhájce. V opačném případě je obhájce předtím ustanovený nebo zvolený, pokud není z obhajování vyloučen, povinen obhajobu vykonávat do doby, než ji osobně převezme později zvolený obhájce. Věta druhá a třetí citovaného ustanovení zajišťují provedení obhajoby obviněného a nařízeného úkonu trestního řízení v případech, kdy obviněný volbu nového obhájce orgánům činným v trestním řízení buď vůbec neoznámí, nebo ji neoznámí tak včas, aby nový obhájce mohl být o úkonu vyrozuměn v zákonem stanovené lhůtě. Tím, že si obviněný zvolil místo obhájce, který mu byl ustanoven nebo jím či jinou oprávněnou osobou zvolen, jiného obhájce, zaniká v plné míře zmocnění původního obhájce. Přestože zmocnění obhájce tímto způsobem zaniklo, je obhájce původně ustanovený nebo zvolený podle výslovného znění zákona povinen ještě pokračovat ve výkonu obhajoby a provádět ve prospěch obviněného potřebné úkony obhajoby, pokud jsou splněny podmínky uvedené v odstavci 2 §37 poslední větě (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 470).
24. V dané souvislosti je vhodné připomenout také závěry vyjádřené Ústavním soudem v nálezu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96, podle něhož je v rámci zaručeného práva na obhajobu vždy věcí obviněného, kdy a koho z osob oprávněných k poskytování právní pomoci formou obhajoby v trestním řízení (§37 tr. ř.) svou obhajobou pověří. Za uskutečněnou volbu ovšem obviněný nese odpovědnost sám. Z odpovědnosti obhajovaného za (včasnou) volbu obhájce však nikterak nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům obhájce či obviněného, byť by obžalobu převzal obhájce v sebekratší době; běh času potřebného k přípravě obhajoby (včetně využití práva na volbu obhájce) je totiž třeba zaměřit od soudu k obhájci a nikoli naopak, takže je věcí (profesní odpovědností) obhájce, převezme-li zastoupení "na poslední chvíli", jak se se svými zákonným i a etickými povinnostmi vypořádá; změnou v osobě zvoleného obhájce není proto obecný soud v průběhu řízení co do jeho režimu nikterak vázán.
25. Nejvyšší soud z obsahu spisového materiálu ke skutečnostem namítaným v dovolání zjistil, že usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Územního odboru Tábor, bylo dne 13. 9. 2019, sp. zn. KRPC-46304/TČ-2019-020871, podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání obviněného D. M. pro pokračující zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a pokračující přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku spáchané ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Opatřením Okresního soudu v Táboře ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. 4 Nt 303/2019, byla obviněnému podle §39 tr. ř. ustanovena obhájkyně Mgr. Lucie Stano z důvodu nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř. (č. l. 57). Až v průběhu odvolacího řízení si obviněný místo ustanovené obhájkyně zvolil obhájkyni JUDr. Alexandru Nováčkovou, a to až po nařízení veřejného zasedání o odvolání (č. l. 3567), vyrozumění o němž bylo doručeno obviněnému dne 23. 3. 2021 a jeho tehdejší obhájkyni Mgr. Lucii Stano dne 22. 3. 2021 (č. l. 3567 a verte). Změnu obhájce oznámil Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce Tábor podáním, které bylo soudu doručeno dne 28. 4. 2021 (č. l. 3634). Obviněný však ke svému oznámení o změně obhájce nepřiložil plnou moc. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře vyzval dne 29. 4. 2021 advokátku JUDr. Alexandru Nováčkovou ke sdělení, zda jí byla obviněným D. M. udělena plná moc pro obhajobu v projednávané věci, a pokud ano, k zaslání této plné moci soudu. Zároveň byla tato obhájkyně vyrozuměna o veřejném zasedání, které bylo nařízeno na 13. 5. 2021 (výzva včetně doručenky na č. l. 3634 a verte). Na základě předmětné výzvy JUDr. Alexandra Nováčková dne 4. 5. 2021 soudu sdělila, že právní zastoupení obviněného v předmětné věci přijala, a doložila plnou moc (č. l. 3666 až 3668), dále odvolací soud požádala o odročení veřejného zasedání pro souběh s úkony nařízenými v jiné trestní věci, jichž se má účastnit (č. l. 3669 až 3671). Uvedené žádosti odvolací soud nevyhověl a s odkazem na §37 odst. 2 tr. ř. upozornil, že obhajoba ustanovenou obhájkyní Mgr. Lucií Stano bude trvat do faktického převzetí obhajoby zvolenou obhájkyní JUDr. Alexandrou Nováčkovou (č. l. 3672). Ze spisového materiálu se podává, že odvolací soud následně oznamoval všechny úkony oběma těmto obhájkyním. Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 13. 5. 2021, k němuž se v substitučním zastoupení za Mgr. Lucii Stano dostavil Mgr. Tibor Stano (substituční plná moc na č. l. 59), se zjišťuje, že toto bylo odročeno na 31. 5. 2021, 1. 6. 2021, 9. 6. 2021 a 21. 6. 2021, což vzali přítomní, tedy i přítomný obhájce, na vědomí (č. l. 3676 až 3677). O tomtéž byla vyrozuměna rovněž JUDr. Alexandra Nováčková dne 17. 5. 2021 (č. l. 3682 a verte). Z důvodu zdravotního stavu obviněného D. M. se veřejné zasedání dne 31. 5. 2021 a 1. 6. 2021 nekonalo. Před konáním veřejného zasedání nařízeného na 9. 6. 2021 informovala dne 8. 6. 2021 JUDr. Alexandra Nováčková odvolací soud o dohodě s obviněným o ukončení právního zastoupení v projednávané věci ze dne 7. 6. 2021, kterou rovněž doložila (č. l. 3711 až 3713). Veřejné zasedání o odvolání se následně konalo dne 9. 6. 2021 za přítomnosti Mgr. Tibora Stano, který na základě substituční plné moci zastupoval Mgr. Lucii Stano (protokol o veřejném zasedání na č. l. 3715 a násl.).
26. Postup odvolacího soudu lze akceptovat, rozhodně v něm nelze spatřovat porušení práva na obhajobu garantovaného v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a také čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Nelze mít pochybnosti o tom, že u obviněného trval po celou dobu trestního řízení, a to již od počátku přípravného řízení, důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř. [jelikož byl ve vazbě, přistoupil k němu i důvod uvedený v §36 odst. 1 písm. a) tr. ř.], proto mu byla opatřením Okresního soudu v Táboře ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. 4 Nt 303/2019, ustanovena obhájkyně Mgr. Lucie Stano bezprostředně po zahájení jeho trestního stíhání. Odvolací soud patřičně dbal práva obviněného na obhajobu, včetně práva zvolit si obhájce místo obhájce, který mu byl ustanoven, jakož i ustanovení o nutné obhajobě, proto po oznámení o zvolení obhájkyně obviněným, která však obhajobu stále osobně nepřevzala, dále vyrozumíval o všech úkonech jak obhájkyni soudem ustanovenou, tak obhájkyni obviněným zvolenou, s úmyslem tak činit do faktického převzetí obhajoby zvolenou obhájkyní. Tím odvolací soud umožnil zajištění obhajoby jak obhájkyní ustanovenou ve smyslu §37 odst. 2 věty třetí tr. ř., tak převzetí obhajoby nově zvolenou obhájkyní. K převzetí obhajoby zvolenou obhájkyní JUDr. Alexandrou Nováčkovou však nedošlo (nikoliv z důvodu překážek na straně soudu) a dne 7. 6. 2021 došlo k ukončení zmocnění. Ze spisového materiálu tedy vyplývá, že obviněný byl u veřejného zasedání o odvolání v souladu s §37 odst. 2 tr. ř. zastoupen obhájkyní Mgr. Lucií Stano (respektive v jejím substitučním zastoupení Mgr. Tiborem Stano). K tvrzenému porušení ustanovení o nutné obhajobě nedošlo a s ohledem na skutečnost, že obviněným zvolená obhájkyně obhajobu osobně nepřevzala, ačkoliv jí to bylo umožněno, a před konáním veřejného zasedání bylo její zmocnění ukončeno, nedošlo k porušení práva obviněného na volbu vlastního obhájce v rámci zaručeného práva na obhajobu.
27. Dovolatel dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 bylo možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021 standardně vycházel z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři.
28. V mezích uplatněného dovolacího důvodu bylo tudíž možno namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nebylo možno přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, bylo možno vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
29. Zásada, s níž dovolací soud přistupoval k hodnocení skutkových námitek, se však neuplatňovala bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
30. To platí tím spíše, že v mezidobí od podání dovolání obviněného došlo s účinností od 1. 1. 2022 ke změně právní úpravy řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (zákon o Probační a mediační službě), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. V řízení o dovolání byl tak v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dosavadní písmena g) až l ) §265b odst. 1 tr. ř. se označují jako písmena h) až m). Uvedená změna ve svých důsledcích také znamená, že za právně relevantní dovolací námitku lze považovat za splnění zákonem stanovených kritérií i správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
31. Obviněný v dovolání namítal procesní nepoužitelnost výpovědi spoluobviněného P. M. z přípravného řízení, jakož i osamocenost tohoto důkazu ve vztahu k dokazování viny dovolatele, za procesně nepoužitelné označil i odborná vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví trasologie, prohlídku jiných prostor, a to vozidla Citroen Jumper. Dovolatel měl za to, že v důsledku těchto vad nebyla jeho vina dostatečně prokázána.
32. Bez ohledu na popsanou změnu v dikci zákona Nejvyšší soud neshledal žádná pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady. V projednávané věci není dán žádný, už vůbec ne extrémní nesoulad mezi výsledky provedeného dokazování a skutkovými závěry soudů, nebyl však zjištěn ani případný zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud v zásadě ztotožnil (především str. 18–36, body 18.–36, 51.–56., 66.–94., 114.–153., 156.–166. rozsudku soudu prvního stupně, str. 15–17, body 17.–19. rozsudku odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit, což soudy nižších stupňů učinily. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. V odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižšího stupně hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
33. Nelze nevidět, že námitky dovolatele jsou jen pouhým opakováním jeho obhajoby, kterou uplatňoval od počátku řízení, na niž soudy nižších stupňů řádně a pečlivě reagovaly. Na jejich argumentaci lze proto odkázat, aniž by se Nejvyšší soud těmito námitkami musel opětovně podrobně zabývat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021-III. Sb. rozh. tr.). Dovolací soud nicméně pro úplnost poznamenává, že vina obviněného ve vztahu k dílčím útokům pod body 1.–15. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu byla v projednávané věci jednoznačně prokázána. Soud prvního stupně prováděl rozsáhlé dokazování a následně důkazy svědomitě hodnotil. Obviněný je usvědčován nejen výpovědí spoluobviněného P. M., ale především také protokoly o ohledání míst činů, odbornými vyjádřeními a znaleckými posudky z oboru kriminalistika, odvětví genetika, dále kamerovými záznamy, výpověďmi svědků, protokoly o domovních prohlídkách a prohlídce jiných prostor. K dílčímu útoku pod bodem 15. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu se dovolatel doznal; jeho doznání korespondovalo s výpovědí obviněného P. M., stopami DNA, které na místě činu zanechali, navíc byli bezprostředně po spáchání trestné činnosti zadrženi policejním orgánem a vydali některé z odcizených věcí. Výpověď obviněného P. M. tak ani ve vztahu k obviněnému D. M. nezůstala u jednotlivých dílčích útoků osamocena, jak dovolatel namítal, ale společně s dalšími důkazy tvořila ucelený řetězec důkazů, na jejichž základě bylo možno bez důvodných pochybností uzavřít, že (spolu)pachatelem projednávané trestné činnosti byl právě dovolatel. Soud prvního stupně rovněž velice pečlivě analyzoval a hodnotil výpověď obviněného P. M. z přípravného řízení, jakož i následné změny výpovědi a právě s ohledem na vnitřní rozpory pozdější výpovědi, ale i rozpory s ostatními ve věci provedenými důkazy se po zhodnocení věrohodnosti a pravdivosti všech jeho výpovědí přiklonil k verzi, kterou obviněný P. M. představil již v přípravném řízení. S ohledem na dostatečné množství na sebe navazujících důkazů nebylo třeba doplňovat dokazování o další obviněným navrhované důkazy. Samotnou opodstatněností zamítnutí provedení obviněným navržených (avšak v dovolání nespecifikovaných) důkazů se Nejvyšší soud nebude zabývat, když ostatně obviněný ve svém dovolání nenamítal, že by snad došlo k opomenutí některého z jím navržených důkazů.
34. K otázce procesní nepoužitelnosti obviněným označovaných důkazů, kterou obviněný nastolil v dovolání, je zapotřebí předeslat, že jako procesně nepoužitelný je v souladu s judikaturou Ústavního soudu označován důkaz, resp. informace v něm obsažená, která není získána co do jednotlivých dílčích fází procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučena z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci.
35. Dovolatel namítl, že v hlavním líčení dne 29. 4. 2020 nebylo možno číst za podmínek §207 odst. 2 tr. ř. protokol o výpovědi obviněného P. M. z přípravného řízení ze dne 10. 10. 2019 (č. l. 68 až 84), neboť dovolateli bylo sděleno obvinění až poté, co byl obviněný P. M. vyslechnut.
36. Nejprve je vhodné připomenout, že podle §207 odst. 2 tr. ř. se protokol o dřívější výpovědi obžalovaného přečte jen tehdy, když se jedná v nepřítomnosti obžalovaného, když obžalovaný odepře vypovídat anebo když se objeví podstatné rozpory mezi jeho dřívější výpovědí a jeho údaji při hlavním líčení a byl-li výslech proveden po sdělení obvinění způsobem odpovídajícím ustanovením tohoto zákona. Na tyto rozpory je třeba obžalovaného upozornit a dotázat se ho na jejich příčinu. Smyslem tohoto ustanovení je zajištění zásady kontradiktornosti řízení v rámci zajištění širšího práva obviněného na obhajobu. Protokolem o dřívější výpovědi obžalovaného se zde rozumí protokol o jeho výpovědi, kterou učinil v procesním postavení obviněného (§32 tr. ř.), tedy mimo jiné i protokol o výpovědi v přípravném řízení před policejním orgánem (§164 odst. 1, 3 tr. ř.). Dřívější výpověď obviněného, která má být k důkazu podle §207 odst. 2 tr. ř. čtena, musí splňovat nezbytné předpoklady, kterými je zjištění, že dřívější výslech obviněného byl proveden jednak po sdělení obvinění, kterým je třeba rozumět usnesení o zahájení trestního stíhání, a jednak způsobem odpovídajícím trestnímu řádu. Musí jít tedy o výslech učiněný v procesním postavení obviněného (§32 tr. ř.) a s dodržením všech práv obviněného podle ustanovení §2 odst. 13 a 14, §33, §91 až 95, §164 a 165 tr. ř., tedy zejména po náležitém poučení, při respektování zákazu donucení k výpovědi, dále s možností souvisle a podrobně se vyjádřit k obvinění a uvádět okolnosti a důkazy na svoji obhajobu, při respektování zákazu kladení otázek kapciózních a sugestivních, přičemž obhájce obviněného měl možnost účastnit se výslechu obviněného, jestliže oznámil, že tak chce učinit, atd.
37. Z uvedených pravidel vychází i závěr Ústavního soudu vyjádřený v jeho nálezu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. II. ÚS 297/2004, podle něhož pro zachování ústavně zaručeného práva na obhajobu lze výpověď spoluobviněného učiněnou v přípravném řízení přečíst a použít jako podklad pro rozhodnutí o vině proti spoluobviněnému jen tehdy, byl-li tomuto procesnímu úkonu účasten obhájce spoluobviněného, který je touto výpovědí usvědčován, nejedná-li se současně o jinou zákonem připuštěnou výjimku použitelnosti takové výpovědi.
38. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 29. 4. 2020 se podává, že protokol o výpovědi obviněného P. M. z přípravného řízení byl čten poté, co tento obviněný odmítl v hlavním líčení vypovídat (č. l. 2814–2816), a to souladu se zákonnými důvody pro čtení dřívější výpovědi uvedenými v ustanovení §207 odst. 2 tr. ř. Pokud jde o splnění dovolatelem zpochybňovaných předpokladů pro přečtení protokolu o výpovědi obviněného P. M. ze dne 10. 10. 2019, pak je třeba uvést následující zjištění vyplývající ze spisového materiálu. Trestní stíhání obviněných D. M. a P. M. bylo zahájeno usnesením policejního orgánu dne 13. 9. 2019, které si obvinění téhož dne převzali (č. l. 3), přičemž téhož dne byla obviněnému D. M. ustanovena obhájkyně Mgr. Lucie Stano a obviněnému P. M. byl ustanoven obhájce Mgr. Jan Procházka. Trestní stíhání obviněných bylo rozšířeno usnesením policejního orgánu ze dne 2. 10. 2019 o nové skutky a bylo oběma obviněným oznámeno dne 10. 10. 2019. Z protokolu o zahájení, resp. rozšíření, trestního stíhání není zjevný přesný čas, kdy bylo rozšíření trestního stíhání obviněným oznámeno a lze z něj určit pouze den tohoto oznámení, který byl shodný se dnem, kdy byla podána dovolatelem rozporovaná výpověď obviněného P. M. Z protokolu o výslechu obviněného P. M. ze dne 10. 10. 2019 (č. l. 68–84) se podává, že této byl přítomen jak obhájce obviněného P. M. Mgr. Jan Procházka, tak i obhájce Mgr. Tibor Stano v substitučním zastoupení Mgr. Lucie Stano, obhájkyně obviněného D. M. (viz substituční plná moc ze dne 14. 9. 2019 na č. l. 59), který tak mohl obviněnému P. M. klást otázky či mít jakékoliv připomínky ke způsobu provádění výslechu. I pokud by k formálnímu oznámení rozšíření trestního stíhání D. M. došlo až (bezprostředně) po výslechu spoluobviněného P. M., jak uvádí dovolatel, ničeho by to neměnilo na zachování ustanovení §207 odst. 2 tr. ř. a práva obviněného na obhajobu včetně prvku kontradiktornosti řízení z hlediska materiálního. Pokud tedy došlo k pouze nevýznamnému formálnímu pochybení, byl-li by výslech spoluobviněného učiněn ještě před sdělením o rozšíření trestního stíhání dovolateli, a to i ve vztahu k dílčím útokům, o něž bylo trestní stíhání rozšířeno, nemohlo mít takové pochybení žádný dopad na právo obviněného na obhajobu či obecně na právo na spravedlivý proces, neboť obviněný D. M. již měl v projednávané věci obhájce, který byl předmětnému výslechu spoluobviněného P. M. přítomen. Nutno zdůraznit i skutečnost, že Mgr. Tibor Stano, zastupující obhájkyni obviněného D. M., svým podpisem na protokolu o výslechu obviněného P. M. ze dne 10. 10. 2019 bez jakýchkoliv připomínek stvrdil správnost vyhotoveného protokolu. Lze uzavřít, že výpověď obviněného P. M. ze dne 10. 10. 2019, protokol o níž byl v hlavním líčení za podmínek §207 odst. 2 tr. ř. přečten, lze označit za důkaz procesně použitelný. Pokud jde o dovolatelem odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2019, sp. zn. 6 Tdo 1563/2018, je třeba uvést, že v daném kontextu není relevantní, k otázce procesní použitelnosti výpovědi spoluobviněného z přípravného řízení se nikterak nevyjadřuje, zde řešený problém s ní ani nijak nesouvisí (týká se doznání pachatele v kontextu aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku).
39. Jako procesně nepoužitelná nelze označit ani odborná vyjádření z oboru kriminologie, odvětví trasologie. Ostatně ani dovolatel nevytýkal, že by předmětný důkaz byl získán procesně nepřípustným způsobem, ale své výtky zaměřil proti zjištěním či podkladům, z nichž bylo vycházeno, neboť měl za to, že odborná vyjádření byla učiněna ve vztahu k jiným botám, než které patří jeho osobě. S uvedenou námitkou se vypořádaly soudy obou stupňů (soud prvního stupně pod bodem 34. odůvodnění rozsudku, odvolací soud pod bodem 18. odůvodnění rozsudku), proto lze jen připomenout, že již soud prvního stupně si byl při hodnocení důkazů vědom skutečnosti, že při zadržení obviněných došlo k záměně bot, když boty obviněného D. M. byly zaměněny s botami obviněného P. M., jak vyplynulo z výpovědí policistů M. V. (viz protokol o hlavním líčení ze dne 27. 8. 2020 na č. l. 3079 až 3085), V. S. (viz protokol o hlavním líčení ze dne 28. 8. 2020 na č. l. 3088 až 3094), z úředního záznamu policejního orgánu potvrzujícího, že došlo k záměně bot (č. l. 2739), i fotografií ze zadržení obviněných (č. l. 3076, 3077), z nichž na jedné se sám obviněný D. M. v hlavním líčení konaném dne 27. 8. 2020 ztotožnil. Skutečnost, že došlo k této záměně, z níž pak bylo při vypracování odborného vyjádření z odvětví trasologie vycházeno, neznamená procesní nepoužitelnost důkazu, neboť ta se nedotýká pravdivosti důkazu. Hodnocení pravdivosti důkazu je podstatou závěrečného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., kdy soud hodnotí důkazy nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu. Ve světle důkazů výše v tomto odstavci konkretizovaných byl soud prvního stupně schopen zjistit, které boty patřily kterému obviněnému, a na základě tohoto zjištění byl schopen pohlížet i na vyhodnocení trasologických stop a správně určit, které stopy měly patřit obviněnému D. M. Sám soud prvního stupně však s ohledem na uvedené pochybení, které se promítlo do odborných vyjádření, hodnotil tento důkaz pouze jako doplňující a méně významný s tím, že na něm nebylo možno postavit závěr o vině obviněných. Odvolací soud byl stejného názoru, když uvedl, že vina obviněného byla prokázána bez důvodných pochybností, aniž by bylo nutno přihlížet k odborným vyjádřením z oboru trasologie.
40. Konečně Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou ani námitku procesní nepoužitelnosti důkazu v podobě prohlídky jiných prostor, konkrétně vozidla Citroen Jumper, která byla provedena na základě příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků vydaného Okresním soudem v Táboře dne 18. 9. 2019, sp. zn. 3 Nt 605/2019. Dovolatel měl za to, že klíče od vozidla nebyly ze strany policistů řádně uloženy, a mohlo tak dojít k manipulaci s vozidlem před jeho prohlídkou. I touto námitkou se zabýval už soud prvního stupně pod bodem 35. odůvodnění svého rozhodnutí a zcela adekvátně se s ní vypořádal. Z výslechu policistů (zejména V. S. a M. V.) bylo zjištěno, že klíče byly uloženy u zpracovatele spisu, v trezoru u spisového materiálu, což je standardní postup. Vozidlo bylo od okamžiku zajištění do provedení prohlídky zapečetěno, jak vyplývá i z provedeného ohledání místa činu (včetně fotodokumentace) a následného protokolu o prohlídce vozidla (včetně fotodokumentace; č. l. 264 až 279). Z protokolu o prohlídce jiných prostor, vozidla, nevyplývá, že by byly pečetě před ohledáním porušeny. Je evidentní, že pokud nedošlo k porušení pečetí na vozidle, nikdo s vozidlem nemohl manipulovat. Zcela zásadní je také skutečnost, že oba obvinění i jejich obhájci byli prohlídce vozidla přítomni a správnost postupu při prohlídce stvrdili svými podpisy bez jakýchkoliv námitek vůči provedené prohlídce. Ve shodě se soudem prvního stupně i Nejvyšší soud shledává argumentaci dovolatele lichou.
41. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům v souladu se zákonnými ustanoveními provedeného dokazování. Při nezjištění možnosti ingerence Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů na základě tzv. extrémního rozporu při hodnocení důkazů či jiného zásahu do práva obviněného na spravedlivý proces je třeba uzavřít, že námitky dovolatele, jimiž zpochybnil skutková zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, nemohou obstát. Jelikož dovolatel jiné než skutkové, resp. procesní, námitky v dovolání neuplatnil, dovolací soud se posouzením skutku z hlediska hmotného práva nezabýval.
42. Obviněný brojil také proti výroku o trestu, a to obecným konstatováním, že s ohledem na procesní vady, které v dovolání vytýkal, mu byl uložen nepřiměřený trest. Tuto námitku obviněného pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 podřadit nelze. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 (o nesprávné právní posouzení skutku se evidentně nejedná) je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu ale obviněný v napadeném rozhodnutí nespatřoval.
43 . Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [nyní shodně §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.], který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 bylo možno dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
44 . Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci nejedná.
45 . Pouze pro úplnost lze k námitce dovolatele uvést, že obviněný byl pod body 1.–15. rozsudku odvolacího soudu shledán vinným jako spolupachatel pokračujícím zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, dílem dokonaným, pokračujícím přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, pokračujícím přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný byl v projednávané věci ohrožen trestem odnětí svobody v trvání dvou až osmi let. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně zhodnotil všechny polehčující i přitěžující okolnosti. I on vzal tedy v úvahu, že obviněný se vyjma dílčího útoku pod bodem 15. rozsudku odvolacího soudu k trestné činnosti nedoznal, přičemž ani doznání ve vztahu k tomuto útoku mu nemůže být příliš ku prospěchu, jelikož bylo učiněno v návaznosti na jeho zadržení bezprostředně po spáchání trestného činu, dále že obviněný nespolupracoval s orgány činnými v trestním řízení a z jeho postoje před těmito orgány bylo zjevné, že nezískal odpovídající náhled na své protiprávní jednání, které by naznačovalo počátek jeho nápravy. Soudy jako přitěžující dále hodnotily okolnosti, že obviněný trestnou činnost páchal více útoky, s rozmyslem, po předchozím uvážení, ze ziskuchtivosti a vůči více poškozeným. Právě ze způsobu páchání trestné činnosti, když trestná činnost byla dopředu naplánovaná, pachatelé při ní byli koordinovaní, jakož i ze škody, která byla tímto jednání způsobena, a počtu poškozených soudy vyvozovaly vyšší míru společenské škodlivosti. Při hodnocení osobnosti obviněného nebylo možno odhlédnout od jeho opakovaných odsouzení a potrestání, která však nevedla k očekávanému výsledku a k jeho nápravě. Podle obou soudů tak s ohledem na všechny okolnosti případu, osobnost pachatele i vyšší míru společenské škodlivosti nebylo možno na obviněného působit jiným než represivním trestem, a to trestem odnětím svobody, který již ostatně byl obviněnému v minulosti ukládán a měl jen malý efekt, neodradil obviněného od páchání trestné činnosti. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně před ním, považoval za přiměřený trest odnětí svobody v trvání pěti let. Úhrnný trest odnětí svobody uložený v polovině zákonné trestní sazby rozhodně nelze vnímat jako trest excesivní, zjevně nespravedlivý.
46 . Nejvyšší soud proto uzavírá, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 3. 2022
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu