Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15.11.2023, sp. zn. 11 Tdo 973/2023 [ usnesení / výz-CD ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2023:11.TDO.973.2023.1

sp. zn. 11 Tdo 973/2023-1051 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 11. 2023 o dovolání obviněných 1. J. J. , t. č. neznámého pobytu, a 2. V. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 14 To 52/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 211/2021, takto: I. Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu se dovolání obviněného J. J. odmítá. II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného V. M. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 2 T 211/2021, byl obviněný J. J. uznán vinným pod bodem I. přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem II. přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Za uvedené jednání a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za který byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 21. 8. 2020, sp. zn. 3 T 105/2020, jenž nabyl právní moci dne 15. 9. 2020, byl obviněný J. J. okresním soudem odsouzen podle §283 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl dále odsouzen k trestu propadnutí věci v podobě movitých věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. To vše za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Pardubicích ze dne 21. 8. 2020, sp. zn. 3 T 105/2020, jenž nabyl právní moci dne 15. 9. 2020, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 2. Obviněný V. M. pak byl týmž rozsudkem okresního soudu pod bodem IV. 1) uznán vinným přečinem krádeže dle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za uvedené jednání byl jmenovaný obviněný okresním soudem odsouzen podle §205 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. l a §82 odst. l tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Současně byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému P. B. částku ve výši 7.500 Kč. Poškození P. J. a T. Z. pak byli podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, stejně jako poškozený P. B., vůči němuž tak bylo učiněno podle §229 odst. 2 tr. řádu stran zbytku jeho nároku na náhradu škody. 3. Výše citovaný rozsudek Okresního soudu v Pardubicích právní moci nenabyl, neboť byl v zákonné lhůtě napaden odvoláními obviněných J. J. a V. M. O těchto řádných opravných prostředcích následně rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích svým rozsudkem ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 14 To 52/2023, a to tak, že napadený rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 2 T 211/2021, z podnětu odvolání obviněného J. J. podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu zrušil ve výroku o vině pod bodem II. a ve výroku o trestu. Naopak odvolání obviněného V. M. odvolací soud podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné. 4. Citovaným rozsudkem krajského soudu byl následně obviněný J. J. za splnění podmínek podle §259 odst. 3 tr. řádu uznán za jednání původně označené nalézacím soudem pod bodem II. (dále jen „jednání pod bodem II.“) vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Za toto jednání, dále za jednání popsané pod bodem I., ohledně něhož zůstal výrok o vině z rozhodnutí nalézacího soudu nezměněn, a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za který byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 21. 8. 2020, sp. zn. 3 T 105/2020, jenž nabyl právní moci dne 15. 9. 2020, byl obviněný J. J. krajským soudem podle §283 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný dále odsouzen k trestu propadnutí věci v podobě movitých věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. To vše za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Pardubicích ze dne 21. 8. 2020, sp. zn. 3 T 105/2020, jenž nabyl právní moci dne 15. 9. 2020, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 5. Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Pardubicích, ve spojení se zjištěními Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích [ve vztahu k jednání popsanému pod bodem II.)], se obvinění J. J. a V. M. předmětné trestné činnosti dopustili společně s další osobou (tj. se spoluobviněným T. D.) tím, že: I. obviněný J. J. samostatně v období od ledna roku 2019 do května roku 2020 na různých místech v Pardubicích, v XY, v XY a ve XY, prodal psychotropní látku metamfetamin následujícím osobám: - J. B., nar. XY, v době od listopadu roku 2019 do ledna roku 2020 prodal v dávkách po 0,5 g za 1.000 Kč, za celkovou částku 20.000 Kč, celkem 10 g psychotropní látky metamfetamin, - M. Č., nar. XY, v době od listopadu roku 2019 do května roku 2020 prodal v dávkách po 0,5 g za 1.000 Kč, za celkovou částku 10.000 Kč, celkem 5 g psychotropní látky metamfetamin, - L. M., nar. XY, v době od září roku 2019 do února roku 2020 prodal v dávkách po 1 g za 1.200 Kč, za celkovou částku 24.000 Kč, celkem 20 g psychotropní látky metamfetamin, - Š. K. N., nar. XY, v době od ledna roku 2019 do května roku 2020 prodal v dávkách po 1 g za 1.000 Kč, za celkovou částku 40.000 Kč, celkem 20 g psychotropní látky metamfetamin, - M. G., nar. XY, v době od září roku 2019 do listopadu roku 2019 prodal, za celkovou částku 24.000 Kč, celkem 20 g psychotropní látky metamfetamin, - L. M., nar. XY, v době od února roku 2019 do listopadu roku 2019 v 5 případech prodal v dávkách po 1 g za 1.000 Kč, za celkovou částku 5.000 Kč, celkem 5 g psychotropní látky metamfetamin, - L. V., nar. XY, v době od ledna roku 2019 do 14. 5. 2020 prodal v dávkách po 0,3 g za 500 Kč, za celkovou částku 10.000 Kč, celkem 4 g psychotropní látky metamfetamin, - K. B., nar. XY, v době od března roku 2019 do dubna roku 2020 prodal v dávkách po 0,3 g za 500 Kč, za celkovou částku 6.000 Kč, celkem 4 g psychotropní látky metamfetamin, - J. M., nar. XY, v době od března roku 2019 do března roku 2020 v 5 případech prodal v dávkách po 1 g za 1.000 Kč, za celkovou částku 5.000 Kč, celkem 5 g psychotropní látky metamfetamin, a činil tak bez příslušného povolení a s vědomím, že látka metamfetamin je podle zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, zařazena jako zakázaná psychotropní látka v seznamu č. 5 psychotropních látek uvedených v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, II. obviněný J. J. samostatně od ledna roku 2020 do května roku 2020 nejméně ve 2 případech, na základě ústní dohody, umožnil v rodinném domě na adrese XY, ulice XY, tak i v objektech a prostorách přináležejících k domu T. D., nar. XY, vyrobit nezjištěné množství psychotropní látky metamfetamin, kdy za poskytnutí uvedených prostor od něj dostal jako odměnu 2x 0,3g (celkem 0,6 g) psychotropní látky metamfetamin, a činil tak bez příslušného povolení a s vědomím, že látka metamfetamin je podle zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, zařazena jako zakázaná psychotropní látka v seznamu č. 5 psychotropních látek uvedených v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, IV. obviněný T. D. a obviněný V. M. společně 1) dne 21. 4. 2020 v době od 06:05 hodin do 06:10 hodin v obci XY obviněný T. D. otevřel vyháknutím drátu zadní branku u rodinného domu čp. XY, kdy následně vnikl na pozemek domu, kde si pomocí klíče, který byl v zámku dveří, otevřel dveře od zděné kůlny, ze které odcizil pánské horské jízdní kolo zn. GHOST LECTOR WCR9LC černobílé barvy, v. č. XY v hodnotě 77.000 Kč a pánské horské jízdní kolo zn. GHOST SE2919, černé barvy, v hodnotě 7.500 Kč, čímž způsobili poškozenému P. B. škodu v celkové výši 84.500 Kč, kdy obviněný V. M. se na odcizení shora uvedených kol podílel tím, že odjížděl od předmětných nemovitostí na jednom kole, obě kola společně s obviněným T. D. rozkládal a nakládal do auta a následně je z místa se spoluobviněným T. D. odvezli, kdy obviněný V. M. si musel být i s ohledem na typ kol, lokalitu a čas spáchání vědom, že odcizuje cizí věc. II. Jednotlivá dovolání a vyjádření k nim 6. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 14 To 52/2023, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 2 T 211/2021, napadl obviněný J. J. (dále též jen „obviněný č. 1“ či „dovolatel č. 1“) prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, přičemž tak učinil v celém jejich rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný č. 1 odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť podle jeho názoru rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 7. Dovolatel č. 1 s odkazem na výše uvedený dovolací důvod v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku konkrétně namítl, že své vyjádření k věcem zajištěným při domovní prohlídce učinil v přípravném řízení ještě před zahájením vlastního trestního stíhání pro skutek popsaný pod bodem II., tzn. že záznam tohoto vyjádření nemohl mít povahu protokolu o výpovědi ve smyslu §207 odst. 2 tr. řádu, ale nanejvýš povahu úředního záznamu ve smyslu §211 odst. 6 tr. řádu o podaném vysvětlení ve smyslu §158 odst. 6 tr. řádu. Podle dovolatele č. 1 pak za situace, kdy byl v rámci vyšetřování proveden k předmětu trestního řízení výslech obviněného, je v rámci hlavního líčení možné číst již pouze protokol o tomto výslechu, zatímco předchozí úřední záznam o podaní vysvětlení téže osoby ke skutečnostem, které jsou předmětem trestního řízení a z nichž je tato osoba viněna, již číst nelze, a to i přesto, že se v rámci vyšetřování rozhodne tato osoba nevypovídat. Opačný přístup by znamenal popření práva na obhajobu v širším slova smyslu a de facto by popíral i smysl a účel práva obviněného nevypovídat, respektive by byl v přímém rozporu s ústavně zakotveným zákazem sebeobviňování. Obviněný č. 1 k tomuto poukazuje na poslední větu ustanovení §158 odst. 6 tr. řádu a uzavírá, že soudem druhého stupně nemohl být v rámci doplnění dokazování při veřejném zasedání konaném dne 22. 3. 2023 čten úřední záznam, který zahrnuje vyjádření jeho osoby nejen k věcem zajištěným při domovní prohlídce, ale i ke skutečnostem, které byly až následně zahrnuty do popisu skutku popsaného pod bodem II. 8. Podle obviněného č. 1 pak v důsledku výše uvedeného nelze skutek popsaný pod bodem II. považovat za prokázaný, jelikož není z předmětného jednání usvědčován ani výsledkem domovní prohlídky realizované v rodinném domě v XY, ul. XY. Pouhá skutečnost, že v tomto domě byly nalezeny prostředky pro výrobu pervitinu, totiž podle jeho mínění nikterak nesvědčí o tom, že by měl mít povědomí o přítomnosti a využití těchto prostředků. Skutečnost, že byl na skleněném tálu nalezen otisk jeho pravého prostředníku a na pravé pracovní rukavici černočervené bravy stopa DNA jeho osoby, pak může být pouhá shoda náhod způsobená například tím, že spoluobviněný T. D. při výrobě pervitinu použil věci vlastněné a užívané obviněným č. 1, aniž by ten o tom věděl. Stran výpovědi svědkyně M. Š. učiněné v přípravném řízení má dovolatel č. 1 za to, že z této výpovědi nevyplývá, že by kdy přímo viděla jeho osobu spoluobviněnému T. D. s výrobou pervitinu pomáhat, či že by znal a viděl obsah tašek vnášených spoluobviněným T. D. do předmětného domu. Ohledně procesně použitelné výpovědi dovolatele č. 1 učiněné po zahájení trestního stíhání tento poukázal na skutečnost, že v jejím rámci pouze uvedl, že spoluobviněného T. D. zná, říká se mu T., nikdy ho neviděl užít drogu a poskytl mu klíče k domu, aby tam převážně v době jeho nepřítomnosti opravoval jeho motorové vozidlo. Pouze ve dvou případech byl obviněný č. 1 přítomen tomu, kdy byl u něj doma spoluobviněný T. D., když ten se měl většinou zdržovat v dílně a někdy zajít do kuchyně. Více obviněný J. v rámci své výpovědi obviněného neuvedl a rozhodl se dále odmítnout vypovídat. Za takové důkazní situace je dovolatel č. 1 přesvědčen, že skutečnost, zda se dopustil skutku uvedeného pod bodem II. obžaloby, nebyla téměř vůbec prokázána. 9. Závěrem svého dovolání pak obviněný J. J. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, jakož i rozhodnutí okresního soudu jemu předcházející, a následně věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Alternativně pak obviněný č. 1 navrhl, aby Nejvyšší soud sám rozhodl ve věci tak, že jej zprostí obžaloby za jednání popsané pod bodem II. Obviněný č. 1 v závěru svého dovolání rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud před rozhodnutím o jím podaném dovolání podle §265o odst. 1 tr. řádu odložil výkon napadeného rozhodnutí. 10. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 14 To 52/2023, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 2 T 211/2021, napadl dovoláním podaným prostřednictvím svého obhájce rovněž obviněný V. M. (dále též jen „obviněný č. 2“ nebo „dovolatel č. 2“), přičemž tak učinil v celém jejich rozsahu ve vztahu ke své osobě. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný č. 2 odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 [tj. s účinností od 1. 1. 2022 dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu], neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 11. Dovolatel č. 2 s odkazem na výše uvedený dovolací důvod v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že nebyly prokázány rozhodné okolnosti, jež mají vliv na posuzování znaků trestného činu, a to zejména skutečnosti nasvědčujícímu úmyslnému účastenství jeho osoby na trestné činnosti páchané spoluobviněným T. D. Obviněný č. 2 tvrdí, že pouze jel na kole za situace, kdy mu nebylo zřejmé, že by spoluobviněný T. D. překonal nějakou překážku při vstupu na pozemek u domu čp. XY v obci XY nebo při vstupu do garáže, kde byla jízdní kola umístěna a na garáž ani neviděl. Stejně tak podle jeho mínění nebylo žádným důkazem prokázáno, že by následně pomáhal spoluobviněnému T. D. s rozmontováním a nakládáním jízdních kol do vozidla jmenovaného spoluobviněného. Za chybný označuje obviněný č. 2 i názor soudu, že nebyl-li ze strany spoluobviněného T. D. nucen k tomu, aby jedno z jízdních kol převezl k jeho motorovému vozidlu, pak chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoníku porušit chráněný zájem a odcizit jízdní kolo. Ze strany dovolatele č. 2 tedy nebyl prokázán úmysl, a to ani nepřímý, poškodit vlastníka jízdních kol. Obviněný č. 2 nadto odmítá závěr nižších soudů o tom, že vysoká hodnota jednoho z jízdních kol mu musela být na první pohled zřejmá. Obviněný č. 2 totiž není a nikdy nebyl odborníkem na jízdní kola a nelze z doloženého předpokládat, že při krátké jízdě za snížené viditelnosti na jednom z kol vyhodnotil jejich cenu. Obviněný č. 2 měl nadto v dané době velmi dobrý příjem ze svého povolání, z jednání neměl žádný majetkový prospěch a žádné z dotčených kol si neponechal. Podle svého vyjádření tedy neměl žádný důvod podílet se na páchání předmětné trestné činnosti. 12. Obviněný č. 2 dále namítl, že nebylo prokázáno, které z uvedených jízdních kol odvezl, což znamená, že výše škody byla stanovena jako souhrnná, a to přesto, že každé z dotčených kol mělo podle vyjádření poškozeného zcela jinou hodnotu. Z předchozího řízení zcela jasně vyplývá, že obviněný č. 2 převážel pouze jedno z kol, čímž zcela určitě nemohl způsobit úhrnnou škodu v ceně dvou jízdních kol. 13. Závěrem svého dovolání pak obviněný V. M. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, jakož i rozhodnutí okresního soudu jemu předcházející, a to ve výrocích vztahujících se k jeho osobě a následně věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. 14. K podaným dovoláním jednotlivých obviněných se v rámci písemného stanoviska ze dne 10. 8. 2023, sp. zn. 1 NZO 608/2023-14, vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který ve svém vyjádření uvádí, že z obsahu obou dovolání je patrno, že jimi uplatněné dovolací důvody se mají vztahovat k odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu v Pardubicích, jakožto soudu nalézacího, a že rozsudek odvolacího soudu chtěli patrně dovolatelé napadnout podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu. 15. Podle státního zástupce přitom oba obvinění vystavěli svá dovolání na skutkových námitkách navzdory skutečnosti, že v dané věci nelze shledat vadná rozhodná skutková zjištění, která by byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo by byla založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nimž by nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Ačkoli tedy celkový obsah námitek obou dovolatelů podle státního zástupce směřuje k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo , jejich námitky nemohou samy o sobě založit obecně žádný dovolací důvod ani za nového znění ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, jelikož výběr mezi různými alternativami skutkových zjištění je výsledkem provádění důkazů podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, k nimž dovolací soud ani Ústavní soud v zásadě již přístup nemají, pokud nemají samy zopakovat celé dokazování. Nejvyšší soud je pak podle státního zástupce oprávněn a povinen posoudit, zda porušení zásady in dubio pro reo nabylo závažnosti porušení ústavního práva obviněného na spravedlivý proces a v takovém extrémním případě by se i porušení této zásady mohlo stát dovolacím důvodem. V daném případě se ovšem o takovouto situaci podle státního zástupce nejedná, když stran námitek obviněného J. J. je podle státního zástupce na místě konstatovat, že je i bez namítané výpovědi jeho osoby je vina jmenovaného dovolatele jeho vina dostatečně prokázána dalšími důkazy. Stran námitek obviněného V. M. bylo naplnění subjektivní stránky trestného činu přiléhavě popsáno v bodě 21. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a nelze o tomto pochybovat. 16. Státní zástupce tedy v závěru svého vyjádření shrnul, že námitky obou dovolatelů neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů, pročež navrhl, aby Nejvyšší soud jejich dovolání v neveřejném zasedání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. 17. Vyjádření státního zástupce k dovoláním podaným shora jmenovanými obviněnými bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájcům obou obviněných k jejich případným replikám, které však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaných dovoláních nebyly tomuto soudu předloženy. III. Přípustnost dovolání 18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou jednotlivá dovolání obviněných přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s §265a odst. 1, odst. 2 tr. řádu, zda byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, odst. 3 tr. řádu, jakož i oprávněnými osobami ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále zkoumal, zda učiněná podání splňují obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu. 19. Po prostudování obou podaných dovolání Nejvyšší soud shledal, že obvinění všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovali, pročež předmětná dovolání vyhodnotil jako přípustná a vyhovující relevantním ustanovením trestního řádu, tzn. že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jejich věcnému projednání. IV. Důvodnost dovolání 20. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze jednotlivými obviněnými uplatněné dovolací důvody považovat za některé z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. 21. V souvislosti s obviněným J. J. odkazovaným dovolacím důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud konstatuje, že s účinností od 1. 1. 2022 byla změněna právní úprava řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. Tímto zákonem byl v řízení o dovolání v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s účinností od 1. 1. 2022 zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“ . Uvedená změna ve svých důsledcích znamená, že za právně relevantní dovolací námitku ze strany obviněného lze považovat: - správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, - procesní bezvadnost provedeného dokazování a - správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu. 22. Cílem tohoto nového dovolacího důvodu přitom byla kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších druhů rozhodnutí taxativně uvedených v §265a odst. 2 tr. řádu. Nově zařazený dovolací důvod tedy věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou: - případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), - případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), - vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou z procesních stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno. 23. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022 však reálně nedošlo k rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Jak již bylo konstatováno shora, smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v tomto směru neužil přímo pojem „extrémní rozpor“. Nyní nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto nutno vykládat zcela shodně, kterak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021. 24. V souvislosti s obviněným Vojtěchem M.m fakticky uplatněným dovolacím důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu [byť tento ve skutečnosti formálně odkázal na obsahově identický dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), ve znění účinném do 31. 12. 2021] Nejvyšší soud dále konstatuje, tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže dovoláním napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek tak, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v konstantní judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). 25. Ani na základě tohoto dovolacího důvodu však Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu, ani neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5 a 6 tr. řádu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Proto je třeba situace, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, odlišovat od případů, kdy je napadené rozhodnutí založeno na nesprávných skutkových zjištěních. Jak bylo deklarováno mimo jiné i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019, dovolací soud je vždy povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního stíhání a jak je i vyjádřen zejména ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, přičemž jeho povinností je zjistit, zda nižšími soudy provedené právní posouzení skutku je s ohledem na zjištěný skutkový stav v souladu se způsobem jednání, který je vyjádřen v příslušné skutkové podstatě předmětného trestného činu. 26. Podle zásady platné pro trestní řízení, podle které se procesní úkony zásadně provádějí podle trestního řádu účinného v době řízení (srov. například Novotný, O. a kol. Trestní právo hmotné. 1. Obecná část. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 93; též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 13/2014 Sb. rozh. tr.), je Nejvyšší soud při svém rozhodování v dovolacím řízení realizovaném po 1. 1. 2022 povinen aplikovat normy trestního práva procesního účinného v době jeho rozhodování, tj. včetně trestního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 220/2021 Sb. (účinné od 1. 1. 2022), avšak s tím, že i nadále pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Současně platí, že rozsah, stejně jako důvody podaného dovolání lze měnit jen po dobu trvání zákonné lhůty k podání tohoto mimořádného opravného prostředku (§265f odst. 2 tr. řádu). 27. Ze spisového materiálu vyplynulo, že oběma dovolatelům lhůta k podání dovolání v nyní posuzované věci počala běžet až po datu 1. 1. 2022, tj. po účinnosti výše označené novely trestního řádu. Obviněný V. M. však ve svém podání přesto odkázal na dovolací důvod ve znění účinném před účinností novely provedené zákonem č. 220/2021 Sb. Z právě uvedeného je tedy zjevné, že se tento obviněný (resp. jeho obhájce) dopustil formálního pochybení stran řádného označení dovolacích důvodů podle v době podání účinného znění trestního řádu. Jelikož však dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, který obviněný V. M. ve svém dovolání formálně uplatnil, odpovídá platnému dovolacímu důvodu uvedenému nyní v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ve zněním účinném od 1. 1. 2022, Nejvyšší soud předmětné písemné podání obviněného V. M. řádně projednal, byť s poukazem na toto formální pochybení. 28. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněných, včetně jejich práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). V. K meritu věci 29. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněných J. J. a V. M. splňují kritéria jimi uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že dovolání obviněného J. J. obsahuje argumentaci podřaditelnou pod jím uplatněný dovolací důvod, jíž je navíc třeba shledat zčásti důvodnou, avšak z jeho obsahu je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení jmenovaného obviněného a otázka, která má být z podnětu jeho dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Naproti tomu obviněný V. M. ve svém dovolání vznesl mimo jiné námitky, jež jsou formálně podřaditelné pod jím uplatněný dovolací důvod či některý jiný ze zákonných dovolacích důvodů, nicméně tyto Nejvyšší soud vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné. V.1 K dovolacím námitkám obviněného J. J. 30. Jak již bylo konstatováno shora, obviněný J. J. v rámci svého mimořádného opravného prostředku vznesl procesní námitky stran zákonnosti postupu odvolacího soudu v rámci dokazování a skutkové námitky, jenž lze částečně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Konkrétně dovolatel namítl, že při veřejném zasedání konaném dne 23. 3. 2020 nebylo možno v rámci dokazování vedeného odvolacím soudem ke skutku označenému v rozhodnutí nalézacího soudu pod bodem II. číst za podmínek §207 odst. 2 tr. řádu protokoly o jeho výpovědi z přípravného řízení ze dne 2. 6. 2020 a ze dne 8. 9. 2020, jelikož jeho trestní stíhání pro skutek popsaný pod bodem II. bylo zahájeno až usnesením policejního orgánu ze dne 9. 11. 2020, tedy až po provedení obou dotčených výslechů. 31. K otázce procesní nepoužitelnosti obviněným označovaných důkazů, kterou obviněný nastolil v dovolání, je třeba předeslat, že jako procesně nepoužitelný je v souladu s judikaturou Ústavního soudu označován důkaz, resp. informace v něm obsažená, která není získána co do jednotlivých dílčích fází procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučena z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci. 32. Dále je z pohledu Nejvyššího soudu namístě připomenout, že podle §207 odst. 2 tr. řádu se protokol o dřívější výpovědi obžalovaného přečte jen tehdy, koná-li soud hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného, dále tehdy, pokud obžalovaný využije svého zákonného práva podle §33 odst. 1 tr. řádu a odepře vypovídat anebo objeví-li se podstatné rozpory mezi jeho dřívější výpovědí a údaji jím uváděnými při hlavním líčení, to vše za předpokladu, že byl výslech proveden po sdělení obvinění způsobem odpovídajícím ustanovením trestního řádu. Na eventuální rozpory je přitom třeba obžalovaného nejprve upozornit a dotázat se ho na jejich příčinu. Smyslem tohoto ustanovení je zajištění práv a obviněného na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo na obhajobu. Pakliže trestní řád umožňuje provedení důkazu mimo hlavní líčení, musí být právo na obhajobu zajištěno ve stejné míře, v jaké je garantováno v rámci hlavního líčení. Protokolem o dřívější výpovědi obžalovaného se zde rozumí protokol o jeho výpovědi, kterou učinil v procesním postavení obviněného (§32 tr. řádu), tedy mimo jiné i protokol o výpovědi učiněné v přípravném řízení před policejním orgánem (§164 odst. 1, 3 tr. řádu). Dřívější výpověď obviněného, která má být k důkazu podle §207 odst. 2 tr. řádu čtena, musí splňovat nezbytné předpoklady, kterými je zjištění, že dřívější výslech obviněného byl proveden jednak po sdělení obvinění, kterým je třeba rozumět usnesení o zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1 tr. řádu), a jednak způsobem odpovídajícím trestnímu řádu. Musí jít tedy o výslech učiněný v procesním postavení obviněného a s dodržením všech práv obviněného podle ustanovení §2 odst. 13 a 14, §33, §91 až 95, §164 a 165 tr. řádu, tedy zejména po náležitém poučení, při respektování zákazu donucení k výpovědi, dále s možností souvisle a podrobně se vyjádřit k obvinění a uvádět okolnosti a důkazy na svoji obhajobu, při respektování zákazu kladení otázek kapciózních a sugestivních s tím, že obhájce obviněného (pakliže v dané věci vystupuje na základě jeho zvolení či ustanovení) měl možnost se účastnit výslechu obviněného, jestliže oznámil, že tak chce učinit, atd. 33. Podle §160 odst. 2 tr. řádu se pak obviněnému sděluje obvinění doručením opisu usnesení o zahájení trestního stíhání, které je třeba učinit nejpozději na počátku jeho prvního výslechu v dané věci v postavení obviněného. Uvedené přitom platí vždy jednotlivě ke každému oddělitelnému skutku, ke kterému má být obviněný vyslýchán a v němž je spatřováno naplnění znaků skutkové podstaty některého z trestných činů. Z toho vyplývá, že vyjadřuje-li se obviněný v přípravném řízení ke skutečnostem, jež zakládají podezření na spáchání dalšího trestného činu, pro který obviněný nebyl dosud obviněn, nemůže být jeho výpověď k těmto skutečnostem považována za výpověď učiněnou v postavení obviněného. Takovýto ryze formalistický postup by představoval nepřípustné omezení práva obviněného na obhajobu a mohl by představovat mimo jiné i porušení zákazu sebeobviňování, a to zvláště v případech, kdy obviněný v přípravném řízení nemá a nemusí mít obhájce. Z tohoto důvodu může být sdělení obviněného učiněné v přípravném řízení ke skutku, pro který mu dosud nebylo sděleno obvinění (resp. ve vztahu k němuž dosud nebylo řádně zahájeno trestní stíhání), z pohledu trestním řádem vyžadovaných kautel považováno toliko za podání vysvětlení podle §158 odst. 3 až 10 tr. řádu, jehož smyslem a účelem je pouze prověření skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, avšak nemá samo o sobě povahu důkazního prostředku v trestním řízení. Uvedené podmínky přitom nevyplývají jen z ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2001 sp. zn. III. ÚS 376/01, N 174/24 SbNU 291), ale též z ustanovení §158 odst. 6 tr. řádu, z nějž se podává mimo jiné to, že je-li ten, kdo podal vysvětlení, později vyslýchán jako svědek nebo jako obviněný, nemůže mu být záznam přečten, nebo jinak konstatován jeho obsah. 34. Jde-li o dovolatelem č. 1 zpochybňované předpoklady pro přečtení protokolu o výslechu obviněného ze dne 2. 6. 2020 a pokračování protokolu o výslechu obviněného ze dne 8. 9. 2020, pak je třeba uvést následující zjištění vyplývající z předloženého spisového materiálu. Dne 1. 6. 2020 byla v bydlišti obviněného č. 1 realizována domovní prohlídka, a to na základě příkazu Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. 6. 2020, sp. zn. 4 Nt 933/2020. Trestní stíhání obviněného č. 1 pro skutek popsaný pod bodem I. bylo následně zahájeno usnesením policejního orgánu dne 2. 6. 2020, přičemž téhož dne si obviněný uvedené usnesení převzal a byl rovněž realizován jeho první výslech, v němž bylo následně pokračováno dne 8. 9. 2020. V rámci těchto úkonů (tedy při obou výsleších) obviněný J. vypovídal zejména k jednání popsanému pod bodem I., avšak nadto ve vztahu k výsledkům domovní prohlídky provedené dne 1. 6. 2020 uvedl, že spoluobviněnému T. D. poskytnul klíče od svého bydliště za účelem opravy motorového vozidla a byl přítomen tomu, když u něj doma jmenovaný spoluobviněný ve dvou případech vařil pervitin, za což od něj dostal v obou případech po 0,3 gramů pervitinu. Trestní stíhání obviněného J. bylo následně rozšířeno usnesením policejního orgánu ze dne 9. 11. 2020 o skutek popsaný pod bodem II. Obviněný č. 1 byl posléze ke skutku popsanému pod bodem II. vyslechnut dne 11. 11. 2020, přičemž z protokolu o tomto úkonu je zřejmé, že jmenovaný obviněný sice potvrdil, že spoluobviněnému T. D. poskytl klíče od svého bydliště za účelem opravy motorového vozidla, přičemž dvakrát byl přítomen tomu, kdy byl jmenovaný spoluobviněný u něj doma. Obviněný č. 1 se ovšem v těchto případech nacházel v obývacím pokoji, zatímco jmenovaný spoluobviněný pouze někdy zašel z dílny do kuchyně. Dále však již obviněný č. 1 odmítl vypovídat z důvodu podle §33 odst. 1 tr. řádu, jelikož by si svojí výpovědí podle svého vyjádření mohl způsobit nebezpečí trestního stíhání. 35. Z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 2 T 211/2021, jakož i obsahu předloženého spisového materiálu bylo zjištěno, že v rámci hlavního líčení byly mimo jiné čteny protokoly o výpovědích obviněného J. J. z přípravného řízení poté, co tento obviněný odmítl v hlavním líčení vypovídat, a to v souladu se zákonnými důvody pro čtení dřívější výpovědi uvedenými v §207 odst. 2 tr. řádu. Stran skutku popsaného pod bodem II. ovšem byla hodnocena pouze výše shrnutá výpověď obviněného č. 1 ze dne 11. 11. 2020, přičemž kromě této byl obviněný č. 1 podle nalézacího soudu usvědčen též výpovědí spoluobviněného T. D. z přípravného řízení, odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví chemie, odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví genetika a výpovědí svědkyně M. Š. Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 23. 3. 2021 se pak podává, že odvolací soud shledal, a to v návaznosti na odvolání obviněného směřované do výroku o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně, že nalézací soud neměl dostatek podkladů pro skutkové závěry vtělené do bodu II. svého rozhodnutí, jelikož výpovědi učiněné v přípravném řízení spoluobviněným T. D. nebylo pro pochybení v procesním postupu nalézacího soudu možné použít jako důkaz. Z tohoto důvodu odvolací soud přistoupil k opětovnému přečtení všech výpovědí obviněného J. J. učiněných v přípravném řízení, a to postupem podle §207 odst. 2 tr. řádu, načež z těchto při hodnocení skutkových závěrů vycházel ve vztahu k jednání obviněného č. 1 popsanému pod bodem II. 36. Po prostudování předmětného spisového materiálu tedy Nejvyšší soud v souladu s výše uvedenými teoretickými východisky dospěl k závěru, že námitky obviněného č. 1 jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu odpovídají, jelikož obviněný č. 1 tyto opírá o tvrzení, že rozhodná skutková zjištění jsou založena na nepoužitelných důkazech. Dovolatel J. J. přitom ke skutku popsanému pod bodem II. v rámci přípravného řízení vypovídal v postavení obviněného pouze dne 11. 11. 2020. Pokud tedy v rámci veřejného zasedání konaného dne 23. 3. 2023 odvolací soud přistoupil za užití §207 odst. 2 tr. řádu ke čtení všech výpovědí obviněného z přípravného řízení a z těchto následně vycházel stran skutkových zjištění stran jednání popsaného pod bodem II., vycházel tento soud zčásti z procesně nepoužitelných důkazů, pročež tak zatížil jím provedené dokazování pochybením, které představuje zásah do práva obviněného na obhajobu. 37. Nad rámec shora uvedeného ovšem Nejvyšší soud předesílá, že i přes zjištění, že důkazy v podobě výpovědí obviněného J. z přípravného řízení ze dne 2. 6. 2020 a ze dne 8. 9. 2020 byly odvolacím soudem ve veřejném zasedání o odvolání provedeny postupem, který je namístě označit za rozporný s trestním řádem, jedná se o závěr stran nepoužitelnosti toliko těchto konkrétních důkazů ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem II. Je-li však pachatelova (tj. v tomto případě obviněného č. 1) vina jednáním popsaným pod tímto bodem spolehlivě prokázána též jinými procesně použitelnými důkazy, nic nebrání tomu, opřít odsuzující rozsudek o tyto jiné důkazy. 38. Obviněný č. 1 přitom v návaznosti na výše uvedené rozporoval ve svém dovolání rovněž zjištěný skutkový stav tvrzením, že bez jeho faktického doznání učiněného v rámci procesně nepoužitelných výpovědí z přípravného řízení nejsou zbylé důkazy provedené v dané věci dostatečné pro jeho odsouzení za skutek popsaný pod bodem II. Ve vztahu k této námitce je ovšem třeba uvést, že soudy nižších stupňů při konstruování skutkového děje stran jednání popsaného pod tímto bodem důvodně vycházely z výpovědi obviněného č. 1 z přípravného řízení ze dne 11. 11. 2020, protokolu o domovní prohlídce ze dne 1. 6. 2020, odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie, odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika a výpovědi svědkyně M. Š., přičemž předmětné důkazy obviněného č. 1 z trestné činnosti popsané pod bodem II. jednoznačně usvědčují, a to i po vyloučení procesně nepoužitelných výpovědí obviněného č. 1 učiněných v přípravném řízení (tj. výpovědí ze dne 2. 6. 2020 a ze dne 8. 9. 2020) z důkazní materie. Z vyjádření svědkyně M. Š. (která byla v rozhodném období partnerkou obviněného J.) z přípravného řízení, jež bylo u hlavního líčení nalézacím soudem řádně čteno postupem podle §211 odst. 1 tr. řádu, tj. se souhlasem přítomných procesních stran, totiž vyplynulo, že k obviněnému č. 1 do místa jeho bydliště ve dvou případech přijel kamarád s přezdívkou „T.“, který s sebou přivezl tašky s předměty k výrobě pervitinu. V prvním případě, ke kterému došlo v únoru 2020, přitom jmenovaná svědkyně po příjezdu „T.“ cítila z kuchyně chemikálie. Podle jejích slov jí tedy bylo jasné, že se tam vaří pervitin, načež po realizaci varu jí a obviněnému č. 1 „T.“ nechal přibližně 0,5 gramů pervitinu. Následně se situace opakovala v dubnu 2020, kdy obviněný č. 1 strávil s „T.“ nějaký čas v kuchyni a asi mu pomáhal s výrobou pervitinu. Poté se obviněný č. 1 vrátil za ní a následně jim „T.“ zanechal znovu cca 0,5 gramů pervitinu. Toto vyjádření svědkyně je pak ve vzájemném souladu a konvenuje s dalšími v řízení provedenými důkazy, a to zejména s výsledkem domovní prohlídky realizované dne 1. 6. 2020 v místě bydliště obviněného č. 1 na adrese XY, XY. Při té byly nalezeny četné předměty sloužící k výrobě pervitinu, a to v ložnici domu, v kuchyni, v obývacím pokoji, v místnosti vedle obývacího pokoje, který sloužil jako sklad a ve sklepě. Na části těchto předmětů pak byly odbornými vyjádřeními zjištěny stopy DNA a otisky prstů obviněného J. Bez ohledu na vyloučené důkazy (tj. své výpovědi z přípravného řízení ze dne 2. 6. 2020 a ze dne 8. 9. 2020) přitom obviněný č. 1 ve své procesně použitelné výpovědi ze dne 11. 11. 2020 přiznal, že spoluobviněnému T. D. (který měl přezdívku „T.“) umožnil užívat svůj dům, tj. nemovitost na adrese XY, XY. 39. Obviněný č. 1 se pak pokusil v předmětném vyjádření vysvětlit tuto skutečnost značně nevěrohodnou verzí, podle které tak učinil výlučně za účelem opravy svého automobilu a o výrobě pervitinu ničeho nevěděl. Toto tvrzení však nebylo obviněným č. 1 nikterak prokázáno, když bylo naopak vyvráceno. Svědkyně M. Š. totiž poměrně podrobně popsala, jakým způsobem probíhal příjezd a pobyt spoluobviněného T. D. v bydlišti obviněného č. 1 a především skutečnost, že jmenovaný spoluobviněný realizoval minimálně část varu či činnosti s ním spojené v kuchyni rodinného domu, přičemž s tím spojený zápach byla schopná identifikovat i v jiných místnostech domu, načež s obviněným J. obdrželi odměnou část vyrobeného pervitinu. Za této situace se jeví jakožto vyloučené, že by obviněný č. 1 byl v době varu přítomen v předmětné nemovitosti, nicméně tento var by byl přesto realizován bez jeho vědomí, a to dokonce opakovaně. Obviněný č. 1 nadto v různých místnostech skladoval předměty určené a prokazatelně i použité k výrobě pervitinu, jako jsou laboratorní sklo a chemikálie, o jejichž určení nemohl mít pochybnosti a které byly znečištěny usazeninami, ačkoli v žádném případě nemohly být použity při blíže nespecifikovaných dovolatelem č. 1 tvrzených opravách jeho automobilu. Ve světle těchto důkazů pak neobstojí ani obviněným č. 1 vznesené obecné skutkové dovolací námitky stran poukazu na možné opakované využití předmětů v jeho vlastnictví a realizaci opakované výroby pervitinu spoluobviněným T. D. bez vědomí dovolatel č. 1. I při vyloučení části usvědčujících důkazu z důkazní materie přitom Nejvyšší soud konstatuje, že skutkový stav byl v dané věci odvolacím soudem zjištěn dostatečně, a to navzdory tomu, že se odvolací soud dopustil pochybení při dokazování ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem II., když postupem podle §207 odst. 2 tr. řádu četl ve vztahu k tomuto skutku procesně nepoužitelné výpovědi obviněného č. 1 z přípravného řízení (tj. ze dne 2. 6. 2020 a ze dne 8. 9. 2020). 40. V dané věci tak podle zjištění Nejvyššího soudu není prostor pro aplikaci pravidla in dubio pro reo , jelikož nejsou přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného č. 1 stran jednání popsaného pod bodem II. Souhrn dostatečně kvalitních a procesně použitelných důkazů tvoří logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti vážící se ke skutku popsanému pod bodem II. a usvědčují z jeho spáchání obviněného č. 1. V dané věci lze tedy bez jakýchkoli pochybností učinit závěr o vině obviněného na základě výše citovaných, procesně použitelných důkazů, které navzájem tvoří ucelený řetězec, jehož jednotlivé články jsou mezi sebou v souladu, tzn. že tvoří vzájemně souladné, související závěry. Okruh zjištěných přímých a nepřímých důkazů je přitom zavřen a bez důvodných pochybností vede k závěru o vině obviněného č. 1, čímž je současně vyloučen závěr jiný. 41. V obecné rovině platí, že podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu Nejvyšší soud odmítne dovolání obviněného, pokud jsou kumulativně naplněny dvě zákonné podmínky, a to že projednání dovolání nemá potenciál zásadně ovlivnit postavení obviněného a zároveň otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, neboť byla již judikaturou přesvědčivě vyřešena. To konkrétně znamená, že v případě, že by Nejvyšší soud plně vyhověl podanému dovolání, tak ani tato okolnost nepovede k výsledku, který by zásadním způsobem ovlivnil postavení obviněného (ať již v jeho prospěch či neprospěch). Zároveň platí, že vznesená námitka stran posuzované otázky nepůsobí v aplikační praxi žádné potíže, neboť již byla konstantní judikaturou jednoznačně vyřešena (v tomto případě se tak stalo již rozhodnutím zejména Ústavního soudu ČR, na nějž je v předchozích částech tohoto usnesení odkazováno). 42. V projednávaném případě dovolatel J. J. sice uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu opodstatněně, nicméně Nejvyšší soud po svém přezkumu dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru, že zjištěnou vadu napadeného rozhodnutí (respektive jemu předcházejícího trestního řízení) není třeba napravovat kasačním rozhodnutím nebo vlastním rozhodnutím dovolacího soudu. V.2 K dovolacím námitkám obviněného V. M. 43. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda i dovolání obviněného V. M. splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování jeho obsahu, jakož i připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že tímto obviněným vznesené dovolací námitky jsou částečně podřaditelné pod jím fakticky uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu [byť tento ve skutečnosti formálně odkázal na obsahově identický dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), ve znění účinném do 31. 12. 2021]. Pod jmenovaný dovolací důvod lze s jistou mírou tolerance podřadit zejména námitky, kterými obviněný č. 2 ve svém dovolání zpochybnil právní posouzení svého jednání, a to závěry nalézacího soudu o naplnění subjektivní stránky přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, spáchaného ve formě spolupachatelství, byť se obviněný i v rámci této námitky opíral z části o jím preferované a odlišné skutkové závěry. 44. K danému lze nejprve obecně uvést, že přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní a způsobí takovým činem škodu nikoli nepatrnou. Objektem trestného činu krádeže je především zájem na ochraně vlastnictví. Objektivní stránka tohoto trestného činu pak spočívá v přisvojení si cizí věci zmocněním, kterým pachatel způsobí na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Přisvojením je míněno jednání, kdy pachatel cizí věc, která mu nenáleží a kterou do spáchání skutku neměl v dispozici, odejme z dispozice vlastníka a nakládá s ní jako s věcí vlastní. Zmocnění pak znamená, že věc je získána do dispozice bez vědomí či souhlasu jejího vlastníka. Za škodu nikoli nepatrnou je považována majetková újma ve výši nejméně 10.000 Kč (srov. §138 odst. 1 tr. zákoníku). Po subjektivní stránce je vyžadován úmysl, a to i k následku v podobě škody nikoli nepatrné. Pachatel ovšem nemusí mít úmysl se obohatit a tedy např. ani skutečný či domnělý majetkový nárok vůči poškozenému nevylučuje trestní odpovědnost za krádež. 45. Podle §22 a §23 tr. zákoníku je pachatelem trestného činu, kdo svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jeho pokusu či přípravy, je-li trestná. Byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). K tomu lze v obecné rovině připomenout, že spolupachatelství tedy předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Společný úmysl spolupachatelů musí směřovat k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně, musí tedy zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl však nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není z hlediska naplnění zákonných znaků skutkové podstaty daného trestného činu vyžadována (postačí konkludentní dohoda). 46. Nejvyšší soud ve své judikatuře již mnohokrát uvedl, že závěr o zavinění pachatele je nutno vždy podložit výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze však zpravidla dovodit toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 440/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, apod.). Ve vztahu k posouzení zavinění obviněného je tedy nutné hodnotit nejen všechny ve věci provedené důkazy, ale v rámci dokazování rovněž celý kontext vývoje událostí, a na základě toho odvodit jak skutkové, tak hmotněprávní závěry. 47. Těmto požadavkům soud prvního stupně vyhověl, neboť z přiloženého spisového materiálu Nejvyšší soud ověřil, že se otázce naplnění subjektivní stránky u obviněného V. M. v potřebné míře věnoval, když během dokazování postupoval tak, aby na jeho základě mohly být učiněny relevantní skutkové závěry. V odůvodnění svého rozhodnutí poté dostatečně podrobně vyložil, na základě jakých úvah se přiklonil ke skutkové verzi prezentované v obžalobě, resp. přesvědčivě odůvodnil své stanovisko stran vyhodnocení obhajoby obviněného č. 2 jako důkazně vyvrácené. V odůvodnění svého rozsudku vyjádřil rovněž úvahy směřující k závěru o formě zavinění obviněného č. 2, z nichž plyne jeho vnitřní psychický vztah k následku jeho jednání, přičemž tak učinil zcela dostatečně (viz body 13. až 21. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Popírání jakékoli vědomé účasti na krádeži jízdních kol ze strany obviněného V. M. bylo spolehlivě vyvráceno řadou důkazů, přičemž za stěžejní lze označit zejména vlastní výpověď tohoto obviněného a výpověď spoluobviněného T. D., které byly učiněny v hlavním líčení. Dílčí skutečnosti uvedené v rámci těchto výpovědí pak byly potvrzeny či doplněny na základě úředního záznamu o podaném vysvětlení P. B., A. Č. a M. J., odborného vyjádření k hodnotě odcizených jízdních kol, protokolu o ohledání místa činu, fotodokumentace a náčrtku. 48. Právě popsaný komplex důkazů bez důvodných pochybností a ve vzájemných souvislostech (nikoli při jejich hodnocení bez vztahových souvislostí, kterak se o to pokouší dovolatel č. 2) usvědčil obviněného V. M. z jeho vědomého podílu na krádeži jízdních kol. Ke stejnému závěru pak dospěl i odvolací soud, který se s argumentací a závěry soudu prvního stupně zcela ztotožnil a námitky obviněného č. 2 tak shledal nedůvodnými (viz strany 9 a 10 rozsudku krajského soudu). Lze tak jen shrnout, že naplnění subjektivní stránky ve formě minimálně nepřímého úmyslu je ze skutkových okolností a způsobu provedení trestné činnosti zcela zjevné, pročež k závěru o jiném než úmyslném zavinění obviněného V. M. v daném případě nelze dospět. Právní posouzení jednání obviněného č. 2 tak bylo učiněno správně a bez vad, pročež nemohlo dojít k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. 49. Z výpovědí dovolatele č. 2 a spoluobviněného T. D. učiněných v rámci hlavního líčení totiž vyplynulo, že tito v rámci společné cesty z Plzně do Prahy okolo šesté hodiny ranní zcela náhodně, bez předem domluveného důvodu zastavili v obci Voleč. Po zaparkování vozu pak spoluobviněný D. sdělil obviněnému č. 2, že se jde projít a při té příležitosti zjistil, že je otevřena kůlna u jednoho z rodinných domů, odkud odcizil dvě jízdní kola. Obviněný M. následně k žádosti spoluobviněného D. s tímto došel k danému domu, který obešli k zadní brance. Tam obviněný č. 2 vyčkal, až spoluobviněný D. doveze postupně dvě jízdní kola a následně k pokynu jmenovaného spoluobviněného na jednom z kol odjel k jejich zaparkovanému vozidlu. V tomto rozsahu se výpovědi obviněného č. 2 a spoluobviněného T. D. zcela shodovaly, přičemž jmenovaný spoluobviněný nad rámec výše uvedeného dále uvedl, že následně společně kola rozebrali a naložili do auta. To odpovídá způsobu provedení trestné činnosti, když spoluobviněný T. D. požádal obviněného č. 2 o pomoc až poté, co zjistil, že má příležitost odcizit dvě nezajištěná kola z kůlny rodinného domu, přičemž za účelem snížení rizika svého dopadení potřeboval co nejrychleji realizovat převoz kol k jeho automobilu, jakož i jejich následné naložení a odvoz. Obviněný č. 2 byl přitom spoluobviněným D. požádán bez jakéhokoli odůvodnění o pomoc a nebyl jím jakkoli nucen ke spolupráci. Obviněný č. 2 se tedy ani v minimální rozumné míře nezajímal o způsob nabytí kol spoluobviněným D. či důvod, na základě kterého s nimi mohl oprávněně nakládat, a to navzdory skutečnosti, že tyto opatřil pro obviněného M. neznámým způsobem v ranních hodinách poté, co bezdůvodně zastavili v pro ně neznámé obci, spoluobviněný D. se šel podle svého tvrzení projít a následně za snížené viditelnosti dovezl od rodinného domu k jeho zadní brance dvě jízdní kola, z nichž jedno bylo zřejmě vyšší hodnoty, a to bez přítomnosti jakékoli třetí osoby, od níž by tato kola mohl legitimním způsobem převzít. Za těchto okolností pak musel obviněný č. 2 nejpozději v okamžiku, kdy jej spoluobviněný T. D. požádal, aby mu pomohl s odvozem kol k automobilu, být srozuměn s tím, že se může podílet na jejich odcizení a svým jednání může způsobem uvedeným v trestním zákoníku porušit zájem chráněný takovým zákonem. 50. Jako nedůvodnou se pak jeví námitka obviněného č. 2, podle které nemohl být srozuměn s vysokou hodnotou jednoho z odcizených kol, pokud není odborníkem na jízdní kola. V dané věci není nikterak relevantní otázka schopnosti obviněného M. odhadnout přesnou hodnotu jízdního kola, jelikož rozdíl mezi starším kolem žádné či nízké hodnoty od modelu kola v hodnotě blížící se ke 100.000 Kč (tedy kola, jehož odcizením může být způsobena škoda nikoli nepatrná), je schopna nepochybně rozpoznat prakticky jakákoli laická osoba průměrných rozumových schopností. Stejně tak není relevantní ani námitka obviněného č. 2 stran absence skutkových zjištění ohledně jeho majetkového prospěchu a jím tvrzených vysokých výdělků kterých v době páchání trestné činnosti dosahoval. Úmysl obohatit se totiž není zákonným znakem skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Z výpovědi obviněného č. 2 učiněné v rámci hlavního líčení přitom vyplynulo, že jeho motivací k pomoci spoluobviněnému T. D. byl jejich kamarádský vztah. Ten byl také důvodem, proč jej jmenovaný spoluobviněný vzal na výlet do Plzně, jelikož obviněný č. 2 nebyl v dobrém psychickém rozpoložení po rozchodu se svojí přítelkyní. 51. Ke skutkovým námitkám obviněného č. 2 je pak na místě konstatovat, že tyto byly z jeho strany vzneseny již během hlavního líčení i v rámci jím podaného odvolání. Jejich společným jmenovatelem je přitom prostá polemika s hodnocením důkazů, jež byly řádně provedeny soudem prvního stupně, s nímž se bez výhrad ztotožnil i soud odvolací. V této souvislosti Nejvyšší soud znovu odkazuje na výše uvedená teoretická východiska, podle kterých je dovolání ve smyslu §265b odst. 1 tr. řádu mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Jak již bylo konstatováno výše, těžiště dokazování se totiž nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. O takovou situaci se však v nyní posuzované věci zcela zjevně nejedná, neboť skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností. Za případ extrémního nesouladu přitom nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy nižších soudů, splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. řádu, ústí do skutkových a na ně navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, přičemž z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám formální logiky ani požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Obviněný č. 2 přitom nikterak věcně nebrojí proti tomu, že by nalézacím soudem přijaté závěry nasvědčovaly jakémukoli extrémnímu (resp. zjevnému) rozporu mezi skutkovými zjištěními a skutečným stavem plynoucím z výsledků provedeného dokazování, tedy tomu, že by rozhodná skutková zjištění nalézacího soudu neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo tomu, že by rozhodná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení z provedených důkazů nevyplývala, nebo byla dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Ve svém dovolání se pouze omezil na předložení vlastní verze skutkového stavu stran jednání popsaného pod bodem IV. 1), jímž byl uznán vinným, aniž by věcně rozporoval hodnocení kteréhokoli z nalézacím soudem provedených důkazů. Takovéto námitky obviněného M. však s ohledem na jejich nepodřaditelnost nejen pod jím fakticky uplatněný, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod taxativně uvedený v §265b odst. 1 tr. řádu, nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. 52. Za dané situace pak lze ke zjištěnému skutkovému stavu v souladu s výše uvedeným souhrnně doplnit, že nalézací soud posuzoval věrohodnost provedených důkazů, včetně výpovědi původně spoluobviněného T. D., důkladně a pečlivě, načež ze všech souvislostí, které se nabízely, logickým a přesvědčivým způsobem vyvodil shora uvedené skutkové závěry, respektujíce přitom princip presumpce neviny a §2 odst. 5, 6 tr. řádu, tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené v dané věci neshledal žádných pochybností v tom smyslu, že by skutkové závěry nalézacího soudu neměly oporu v provedených důkazech, přičemž k identickému závěru dospěl v napadeném rozhodnutí rovněž soud odvolací. V nyní posuzované věci se přitom nejednalo ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jež by měla za následek porušení zásady in dubio pro reo . Odlišná interpretace jednotlivých skutkových zjištění obviněným č. 2 nemá procesní sílu odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, což platí zvláště za situace, kdy mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé je patrná zjevná logická návaznost, pročež Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, a to při plném respektování práva obviněného č. 2 na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. Ke svým skutkovým zjištěním následně nalézací soud přiřadil i odpovídající právní kvalifikaci, přičemž s jeho postupem a naznačenými závěry se Nejvyšší soud plně ztotožňuje, stejně jako tak již dříve učinil soud odvolací. 53. Ani námitku, jíž obviněný č. 2 brojí proti nalézacím soudem mu uložené povinnosti k náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. řádu, kteroužto lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu nejméně v jeho druhé variantě, spočívající v tom, že rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, Nejvyšší soud neshledal důvodnou. Jak již bylo konstatováno výše, byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Základním pravidlem pro náhradu škody způsobené více osobami je pak podle §2915 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, tzv. solidární odpovědnost škůdců, tedy povinnost škůdců nahradit škodu společně a nerozdílně. Podle odst. 2 citovaného ustanovení občanského zákoníku má pak soud možnost rozhodnout, že škůdce nahradí škodu podle své účasti na škodlivém následku, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné. V daném případě ovšem nebyly nalézacím soudem podmínky pro užití tohoto fakultativního postupu shledány. Obviněný č. 2 přitom ve svém dovolání ani žádné důvody zvláštního zřetele hodné neuvedl, když ve vztahu k výroku o náhradě škody vyjádřil pouze svůj požadavek na to, aby bylo postaveno na jisto, které ze dvou odcizených jízdních kol převezl k automobilu a byla mu tak dána povinnost k náhradě škody pouze ve vztahu k tomuto jízdnímu kolu. 54. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05) konstatuje, že obviněný č. 2 ve svém dovolání brojí proti závěrům učiněným nalézacím soudem, čímž de facto uplatnil shora uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, a to v jeho druhé alternativě. Ta je dána tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. řádu. Jelikož však Nejvyšší soud, jak je podrobně rozvedeno shora, v napadených rozhodnutích obou nižších soudů, popř. v jejich postupu v rámci řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo, neshledal porušení zákona ve smyslu obviněným č. 2 souběžně uplatněného dovolacího důvodu, ani jiného důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. řádu, nemohl být naplněn ani obviněným M.m výslovně neuplatněný (nicméně v jím podaném dovolání implicitně vyjádřený) dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu. VI. Závěr 55. V souvislosti s uplatněnou argumentací výše jmenovaných dovolatelů je třeba zdůraznit, že oba obvinění většinu svých dovolacích námitek uplatnili již v předchozích stádiích trestního řízení, přičemž se s nimi oba soudy nižších stupňů již řádně vypořádaly. S ohledem na charakter námitek jednotlivých obviněných považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout mimo jiné i právní závěr obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele (tj. obviněného). Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. 56. Obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu, byť volné uvážení nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15). V nyní posuzovaném případě však byly všechny základní zásady trestního řízení plně respektovány, a to včetně ústavně garantovaného práva obviněných na spravedlivý proces (vyjma otázky procesní použitelnosti výpovědí obviněného J. J. ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem II., kteréžto jmenovaný obviněný učinil v přípravném řízení dne 2. 6. 2020 a 8. 9. 2020, tedy ještě předtím, než byl ze spáchání tohoto skutku obviněn). Současně byly všechny projednávané skutky nižšími soudy správně právně kvalifikovány. 57. Oba nižší soudy se přitom s námitkami obviněných v rámci svých rozhodnutí řádně vypořádaly, aniž by došlo k porušení práva obviněných na odvolání v důsledku nedostatečného vypořádání jimi vznesených odvolacích námitek, resp. nevyhovujícího odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, neboť odvolací soud se vypořádal s hlavními procesními i hmotně právními aspekty dané věci, přičemž z jeho argumentace je zjevné, jakým způsobem se vypořádal se zásadními námitkami jednotlivých obviněných. V této souvislosti lze zmínit např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mimo jiné vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do zákonných podmínek kladených na odůvodnění soudního rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (viz např. věc García Ruiz proti Španělsku, č. 30544/96, rozsudek velkého senátu ze dne 21. ledna 1999) . V tomto směru lze poukázat rovněž na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 4 Tdo 999/2016, usnesení ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1281/2018, aj. 58. Nejvyšší soud po provedeném přezkumu napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 14 To 52/2023, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 2 T 211/2021, v rozsahu mimořádného opravného prostředku podaného obviněným J. J. dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci jmenovaného obviněného nedošlo ve smyslu jím uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu k takovému porušení zákona, které by vedlo k nutnosti zrušení dovoláním napadených rozhodnutí nižších soudů. Tomuto dovolateli sice nelze upřít oprávněnost jeho dílčí námitky stran procesní nepoužitelnosti jeho výpovědí učiněných dne 2. 6. 2020 a dne 8. 9. 2020 v přípravném řízení ve vztahu k jednání popsanému pod bodem II., nicméně Nejvyšší soud po svém přezkumu dospěl k závěru, že zjištěné pochybení není třeba napravovat kasačním rozhodnutím nebo vlastním rozhodnutím dovolacího soudu, neboť je zřejmé, že náprava tohoto pochybení nemá procesní potenciál zásadně ovlivnit postavení obviněného č. 1, přičemž projednávaná otázka ani není po právní stránce zásadního významu, ježto již byla v minulosti vypořádána konstantní judikaturou (zejména Ústavního soudu ČR, kterak bylo deklarováno již výše). Za tohoto stavu tak Nejvyšší soud přistoupil k odmítnutí dovolání obviněného J. postupem podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu. Naopak ve věci dovolání obviněného V. M. nebylo nikterak zjištěno, že by došlo k jakémukoli porušení zákona ve smyslu jím zčásti správně uplatněného dovolacího důvodu, pročež bylo dovolání tohoto obviněného v souladu s §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto jako zjevně neopodstatněná. O odmítnutí obou podaných dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. 59. Jelikož Nejvyšším soudem nebylo na podkladě dovolání obviněného J. J. a obsahu příslušného spisového materiálu v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu ani v jemu předcházejícím postupu shledáno porušení zákona, které by mohlo ve smyslu dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. řádu zásadně ovlivnit postavení tohoto obviněného, nebyly shledány ani zákonné podmínky §265h odst. 3 tr. řádu pro případný odklad, resp. přerušení výkonu rozhodnutí, které bylo podaným dovoláním jmenovaného obviněného napadeno. Za tohoto stavu tak Nejvyšším soudem nebylo vyhověno podnětu obviněného J. na přerušení výkonu uloženého trestu, aniž by bylo s ohledem na vlastní rozhodnutí o jím podaném dovolání třeba o tomto podnětu rozhodnout samostatným výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14). Poučení: Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu). V Brně dne 15. 11. 2023 JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu