ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.407.2023.1
sp. zn. 26 Cdo 407/2023-338
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalovaným 1/ P. N. , bytem XY, zastoupené Mgr. Pavlem Jiříčkem, advokátem se sídlem Poděbrady, Studentská 174/10, 2/ I. M. , bytem XY, zastoupené JUDr. Danou Chalupovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Pod Bruskou 136/6, a 3/ T. , se sídlem XY, IČO: XY, zastoupené Mgr. Miroslavem Kučerkou, advokátem se sídlem Praha 1, Národní 416/37, o zaplacení částky 864.000,- Kč s příslušenstvím a o vyklizení nemovitých věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 5 C 67/2016, o dovoláních žalovaných 1/ a 3/ proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2022, č. j. 16 Co 172/2022-288, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žalovaná 3/ je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná 1/ zaplatila částku 864.000,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého v době od 1. října 2014 do 31. ledna 2020 užíváním (bez právního důvodu) „pozemku parc. č. XY druhově určeného jako zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je rodinný dům č. p. XY, pozemku parc. č. XY druhově určeného jako zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e. (garáž), a pozemku parc. č. XY druhově určeného jako zahrada, to vše v k. ú. XY se všemi součástmi a příslušenstvími, jež jsou zapsané v katastru nemovitostí na LV č. XY, Katastrálním úřadem pro hl. město Prahu – katastrální pracoviště XY“ (dále jen „předmětné nemovitosti“, resp. „nemovitosti“). Dále se po všech žalovaných domáhala vyklizení předmětných nemovitostí.
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. února 2022, č. j. 5 C 67/2016-267, zamítl žalobu na zaplacení částky 864.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) i žalobu na vyklizení předmětných nemovitostí (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic (výroky III., IV. a V.).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. července 2022, č. j. 16 Co 172/2022-288, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku II. ve vztahu k žalované 2/ a v nákladovém výroku IV. (výrok I.), změnil ve výroku II. ve vztahu k žalovaným 1/ a 3/ tak, že jim uložil povinnost předmětné nemovitosti vyklidit a vyklizené předat žalobkyni do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), a zrušil ve výrocích I. a III. a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok IV.); zároveň rozhodl o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovanými 2/ a 3/ před soudy obou stupňů (výroky III. a V.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání žalované 1/ a 3/.
Dovolaní žalované 1/, které s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) směřuje proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, a k němuž se žalobkyně písemně vyjádřila, je z posléze uvedených příčin zčásti neprojednatelné pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a zčásti není přípustné podle §237 o. s. ř.
Neoprávněným zásahům do vlastnického práva se vlastník může bránit tzv. vlastnickou žalobou. Domáhá-li se vydání (případně i formou vyklizení) věci, jde o žalobu reivindikační; žádá-li, aby se rušitel zdržel jiných neoprávněných zásahů, jde o žalobu negatorní (zápůrčí).
Soudní praxe se již v minulosti (za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále též jen „obč. zák.“) ustálila v názoru, že základním předpokladem pro poskytnutí ochrany podle §126 odst. 1 obč. zák. (upravujícího vlastnické žaloby ve výše uvedeném smyslu) je – vedle prokázání žalobcova vlastnického práva – též prokázání skutečnosti, že do výkonu jeho vlastnického práva zasahuje žalovaný neoprávněně (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 19. června 2003, sp. zn. 25 Cdo 1992/2001, uveřejněné pod č. C 2006 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 10. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2511/2004, z 20. února 2008, sp. zn. 26 Cdo 2362/2006, či ze 14. dubna 2011, sp. zn. 26 Cdo 2450/2010). Od uvedeného právního názoru se dovolací soud neodklání ani v poměrech ustanovení §1040 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 23. února 2016, sp. zn. 22 Cdo 800/2014, a z 19. října 2017, sp. zn. 26 Cdo 6036/2016).
Od těchto závěrů se odvolací soud neodchýlil. V návaznosti na právní názor o neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 25. listopadu 2008 (dále jen „Smlouva“), uzavřené ohledně předmětných nemovitostí mezi žalovanou 1/ (jejich tehdejší vlastnicí) jako pronajímatelkou a žalovanou 3/ jako nájemkyní (jenž je v souladu s ustálenou judikaturou – viz posléze uvedený výklad), totiž dovodil, že za zjištěných okolností je v řízení o vyklizení pasivně legitimována jak žalovaná 1/, která nemovitosti vskutku fakticky užívá, tak žalovaná 3/, která se považuje za jejich nájemkyni a disponuje s nimi (podnajímá je). Obě tedy zmíněnými způsoby zasahují do vlastnického práva žalobkyně. Za této situace je bezpředmětná námitka žalované 1/, že v souladu se závěry vyplývajícími z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2015, sp. zn. 26 Cdo 4018/2014, by měla být v tomto řízení pasivně legitimována pouze žalovaná 3/ jako nájemkyně. Je-li totiž Smlouva absolutně neplatná pro neurčitost, žádný nájemní vztah mezi jejími účastnicemi nevznikl (neexistuje), a nemůže mít tudíž vliv ani na aktivní či pasivní legitimaci ve sporu o vyklizení nemovitostí; rozhodující je pouze to, že žalobkyně je jejich vlastnicí a že žalované 1/ i 3/ do jejího vlastnického práva zmíněnými způsoby neoprávněně zasahují.
Žalovaná 1/ předložila k dovolacímu přezkumu též otázku neplatnosti Smlouvy. Ve vztahu k této otázce však v dovolání schází náležité vylíčení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.), což je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitost dovolání. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, přitom není řádné, bylo-li ve vztahu k jedné (konkrétní) právní otázce provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání upravených v ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, z 22. září 2015, sp. zn. 26 Cdo 2623/2015 /ústavní stížnosti podané proti citovaným rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními z 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, a z 26. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3687/15/, či z 1. prosince 2021, sp. zn. 26 Cdo 2057/2021). Právě tak to ve skutečnosti učinila žalovaná 1/ konstatováním, že „se odvolací soud odchýlil při řešení otázky hmotného práva od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“ . Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se uvedenou otázkou mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze 7. února 2023, sp. zn. 26 Cdo 3303/2022).
Konečně předkládá-li žalovaná 1/ dovolacímu soudu k vyřešení otázku její pasivní legitimace v řízení o vydání bezdůvodného obohacení, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále otázku, zda Smlouva byla tzv. smlouvou inominátní s prvky smlouvy nájemní a smlouvy o výpůjčce, k níž navíc ani řádně nespecifikovala, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nelze přehlédnout, že na posouzení takto nastolených otázek napadený výrok II. rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (nezávisí). Proto nemůže být dovolání pro jejich řešení přípustné (viz ustanovení §237 o. s. ř.). Ve vztahu k první otázce lze přičinit, že předmětem tohoto dovolacího řízení je (může být) pouze nárok na vyklizení nemovitostí, kteréžto řízení bylo pravomocně skončeno; proti rozhodnutí, kterým odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. (v němž šlo o otázku bezdůvodného obohacení) a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení (viz výrok IV. napadeného rozhodnutí) není dovolání objektivně přípustné (§238 odst. 1 písm. k/ o. s. ř.). Jde-li pak o druhou otázku, je zapotřebí chápat právní názor odvolacího soudu, podle něhož i pokud by Smlouva byla platná, šlo by o tzv. smlouvu inominátní s prvky smlouvy nájemní a smlouvy o výpůjčce (v důsledku čehož by práva a povinnosti z ní nepřešly na žalobkyni jako právní nástupkyni žalované 1/), toliko jako argument podpůrný (argument navíc); odvolací soud totiž při právním posouzení věci vyšel naopak ze závěru, že Smlouva je absolutně neplatná pro neurčitost ujednání o výši nájemného. Vyjádřeno jinak, řešení uvedených právních otázek by na správnost napadeného vyklizovacího rozhodnutí nemohlo mít vliv.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání žalované 1/ podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost.
Ani dovolaní žalované 3/ proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobkyně písemně vyjádřila, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 o. s. ř.
Při posuzování dovolacích námitek vztahujících se k hmotněprávnímu posouzení otázky (ne)platnosti Smlouvy vycházel dovolací soud z dosavadních právních předpisů, tj. ze zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“ (§3074 odst. 1 věta první za středníkem o. z.).
V usnesení z 25. června 2009, sp. zn. 23 Cdo 1363/2009, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že náležitostí projevu vůle, který směřuje k určitému právnímu úkonu, je srozumitelnost, určitost a v některých případech i forma projevu. Nesrozumitelný je projev tehdy, jestliže nelze zjistit ani výkladem, co jím mělo být vyjádřeno. Určitost projevu se týká jeho obsahové stránky; neurčitý projev je sice srozumitelný, avšak nejistý je jeho obsah. Pokud nelze uvedený nedostatek neurčitosti odstranit tímto způsobem, jde o právní úkon neplatný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 20. června 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006, uveřejněný pod č. 27/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 29. srpna 2007, sp. zn. 26 Odo 1155/2005, z 30. října 2009, sp. zn. 23 Cdo 1102/2008, a z 30. ledna 2020, sp. zn. 33 Cdo 387/2018).
Ustálená soudní praxe přitom zastává názor, že projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, tj. nepodařilo-li se obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže nebylo dosaženo – vadným slovním zprostředkováním – jasného vyjádření této vůle. Neurčitost či nesrozumitelnost právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem (§35 odst. 2 obč. zák.) nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Podle §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil. Bezvýhradně však platí, že obsah písemného právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný pod č. C 1627 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle (neurčitý projev vůle je sice srozumitelný, avšak nejistý je jeho obsah – jednajícímu se nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem vyjádřit) je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. března 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, uveřejněný pod č. C 1108 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Teprve v případě, že pojmy použité při jazykovém vyjádření obsahu úkonu jsou natolik nejednoznačné či nejasné, že z nich nelze ani s přihlédnutím k vůli účastníků usuzovat na záměr, jejž měly naplnit, může být opodstatněn závěr o neurčitosti či nesrozumitelnosti právního úkonu podle §37 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný na str. 386 sešitu č. 7/1999 časopisu Právní rozhledy, z 27. července 2007, sp. zn. 33 Odo 655/2005, z 30. června 2015, sp. zn. 33 Cdo 2610/2013, či z 22. ledna 2020, sp. zn. 26 Cdo 3242/2019).
Současně Ústavní soud ve své judikatuře vymezil jeden ze základních principů výkladu smluv, kterým je „priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Není ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu taková praxe, kdy obecné soudy upřednostňují výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy, před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím“ (srov. nález Ústavního soudu z 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03). K určitosti nájemních smluv se Ústavní soud vyjádřil např. v nálezech z 28. února 2013, sp. zn. III. ÚS 3900/12, a z 22. května 2018, sp. zn. II. ÚS 658/18, a zdůraznil v nich, že v soukromoprávní sféře je třeba určitost právního úkonu posuzovat vždy ve vztahu ke konkrétním okolnostem daného případu, přičemž pro interpretaci obsahu závazkového vztahu je rozhodující skutečná vůle obou smluvních stran v době uzavření smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. února 2020, sp. zn. 26 Cdo 3463/2019 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 25. srpna 2020, sp. zn. IV. ÚS 1743/20/).
Žalované 1/ a 3/ si v čl. IV. Smlouvy sjednaly, že nájemné bude po dobu prvních 10 let činit symbolicky 1,- Kč ročně, po dobu následujících 10 let 20 % ročně z čistého zisku z podnikatelské činnosti nájemce a po dobu dalších 10 let 40 % ročně z čistého zisku z podnikatelské činnosti nájemce, nebude-li ujednáno jinak. Jelikož se na konkrétním dni účinnosti Smlouvy nedohodly, nájem započal dnem jejího uzavření, tj. 25. listopadu 2008. Jestliže za zmíněných okolností odvolací soud uzavřel, že ujednání o výši nájemného je absolutně neplatné pro neurčitost ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák., a tato neplatnost stíhá celou Smlouvu, neodchýlil se od výše citovaných judikatorních závěrů; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe. Z odůvodnění napadeného rozsudku je totiž zřejmé, že při výkladu sporného ujednání postupoval zcela v souladu s výše uvedenými výkladovými pravidly, skutečnou vůli stran se pokusil zjistit, avšak z vyjádření žalovaných 1/ a 3/ při jednání je patrné, že ani ony samy si nebyly jisty konkrétním obsahem čl. IV. Smlouvy a skutečně nedovedly bez jakýchkoliv pochybností objasnit v něm užité sousloví „čistý zisk“. Pro úplnost zbývá dodat, že žalovaná 3/ navíc ani nenapadla závěr odvolacího soudu o neurčitosti sporného ujednání z důvodu, že z něj není patrné, za jaké konkrétní období se počítá „čistý zisk“, z něhož by se mělo nájemné vlastně počítat. Již jen z této dovoláním nezpochybněné příčiny přitom právní názor odvolacího soudu ve světle citovaných výkladových pravidel obstojí.
Konečně dovolací soud nepřehlédl ani sdělení žalované 3/, že „dovolání podává pouze proti těm výrokům, které se jí přímo dotýkají“ , a současně, že dovoláním napadá rozhodnutí odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“ , tedy jakoby i jeho nákladový výrok III. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.
Lze tudíž uzavřít, že dovolání žalované 3/ není přípustné podle §237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Byla-li dovolání odmítnuta, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.); je však zapotřebí připomenout, že o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanou 1/ bude rozhodnuto až v následujícím řízení.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu z 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalované 3/ na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Ostatně nejsou-li (jako v tomto případě) splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku – §243 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. září 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či z 3. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinné dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 16. 5. 2023
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu