ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.202.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 202/2023-142
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyň a) L. K. , narozené XY, a b) H. K. , narozené XY, obou bytem v XY, zastoupených Mgr. Ing. Ladislavem Málkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 89/90, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, za účasti hlavního města Prahy , identifikační číslo osoby 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 1158/17, o vydání náhradního pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 76/2021, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2022, č. j. 16 Co 419/2021-104, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic ani vedlejší účastník nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 16. 6. 2021, č. j. 5 C 76/2021-54, Obvodní soud pro Prahu 10 zamítl žalobu na nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalobkyněmi smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
2. K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 5. 2022, č. j. 16 Co 419/2021-104, rozsudek soudu prvního stupně (ve výroku o věci samé – I.) potvrdil (výrok I.), zatímco v nákladových výrocích II. a III. jej změnil tak, že se žalované a vedlejšímu účastníku právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok II.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
3. V posuzované věci žalobkyně jako oprávněné osoby usilují o bezúplatný převod označeného pozemku jako náhradního k uspokojení části svého restitučního nároku [dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“], jenž dosud nebyl uspokojen v důsledku liknavého a diskriminujícího postupu žalované (jejího předchůdce). Napadeným rozsudkem odvolací soud aproboval soudem prvního stupně učiněný závěr, že žalobkyněmi vybraný pozemek (parc. č. XY v k. ú. XY) je z vlastnictví státu na jiné osoby nepřevoditelný, potažmo k náhradní restituci nevhodný, již jen z důvodu, že jde o zahradu mezi rodinnými domy, do které je „vklíněn“ jiný pozemek (parc. č. XY), k němuž by jeho vlastník v případě vydání sousedního pozemku pozbyl přístup z veřejné komunikace; vydání předmětného pozemku žalobkyním by tak jen problematizovalo obhospodařování pozemků v dané lokalitě a vedlo ke vzniku dalších sporů.
4. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I. napadly dovoláním žalobkyně. Přípustnost dovolání spatřují v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení právní otázky, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dílem pak i na vyřešení právní otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Za nesprávný mají dovolatelky závěr odvolacího soudu o nevhodnosti jimi požadovaného pozemku k náhradní restituci, pro nějž dle jejich mínění nelze nalézt oporu v zákoně č. 229/1991 Sb. a odvolací soud jej učinil bez toho, že by zvažoval i jiné možnosti řešení, včetně dohody sousedních vlastníků či odkoupení sousedního pozemku. Dále pak dovolatelky opakují svou odvolací argumentaci, že překážku vydání pozemku jako náhradního oprávněným osobám bez dalšího nepředstavuje žádost obce o převod pozemku podle §7 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů. Krom toho odvolacímu soudu vytýkají nesprávnost jeho závěrů o nepřipuštění změny žaloby (ve vztahu k předcházejícímu rozhodnutí soudu prvního stupně), jakož i úvah o nepřiměřenosti výměr odňatých a k náhradní restituci žádaných pozemků.
5. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (žalobkyněmi), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností.
6. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
7. Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. K problematice poskytování jiných (náhradních) pozemků oprávněným osobám v režimu zákona č. 229/1991 Sb. lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (reflektující i judikaturu Ústavního soudu – viz dále) o uplatnitelnosti nároku žalobou na převod konkrétního pozemku i mimo rámec veřejných nabídek pozemků (§11a zákona č. 229/1991 Sb.) v situaci, kdy stát (dříve Pozemkový fond České republiky, jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) v uvedeném směru řádně neplní svou povinnost tak, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a lze-li jeho počínání označit za liknavé, diskriminační či dokonce svévolné (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05).
9. Vedle zjištění, že při uspokojování restitučního nároku postupovala žalovaná (dříve její předchůdce) vůči oprávněné osobě způsobem nesoucím znaky (nikoliv kumulativně) liknavosti, libovůle, svévole či diskriminace a že oprávněná osoba disponuje restitučním nárokem v dostatečné výši (v poměru k ceně žádaného pozemku či pozemků), patří k předpokladům úspěchu žaloby na poskytnutí oprávněnou osobou požadovaných náhradních pozemků mimo proces veřejných nabídek i závěr, že požadované pozemky jsou k danému účelu vhodné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016).
10. Vhodnými náhradními pozemky jest rozumět pozemky (ve vlastnictví státu, s nimiž je příslušný hospodařit Státní pozemkový úřad), jež by byly potenciálně zařaditelné do veřejné nabídky (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod číslem 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015).
11. V rámci posouzení, zdali je ten který uvažovaný pozemek vhodný k náhradní naturální restituci, je v prvé řadě významné, zda jeho převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a §6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., dále zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda není převod z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda lze pozemek obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně nejde-li o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska jest nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015).
12. Tudíž ani ta oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (jeho nástupce Státní pozemkový úřad) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle §11a zákona č. 229/1991 Sb.), se nemůže domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu) a krom toho, že jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu výslovně brání jiné právní předpisy, jest nutno vážit i další okolnosti, pro které lze míti pozemky za nevhodné k náhradní naturální restituci. Při komparaci veřejného zájmu na zachování dosavadních vlastnických vztahů a zájmů oprávněných osob na náhradní uspokojení restitučního nároku jest pak vždy též hodnotit, zdali restituční nárok – v případě kolize se zájmem na zachování stávajících vlastnických poměrů – nebude lépe uspokojit vydáním jiného náhradního pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3676/2020).
13. Odvolací soud se výše rozvedených judikatorních východisek, od nichž není důvodu se odchylovat ani v nyní posuzované věci, zjevně přidržel, když se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem [bylo-li zjištěno, že pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY obklopuje ze tří stran pozemek parc. č. XY, kdy poslední „volnou“ stranou uvedený pozemek sousedí s pozemkem ve vlastnictví jiné fyzické osoby] dovodil, že jde o pozemek, jenž nelze žalobkyním přiřknout jako náhradní, neboť jeho vydáním oprávněným osobám by vlastník (či uživatel) pozemku parc. č. XY ztratil přístup na tento pozemek z veřejné komunikace, což s sebou nese potencialitu vzniku sporů mezi vlastníky obou pozemků o zajištění přístupu na pozemek parc. č. XY z veřejné komunikace, jehož důsledkem by byly problémy i při hospodaření s předmětným pozemkem. Akcentováním požadavku neproblémového užívání pozemku se tak odvolací soud nikterak nezpronevěřil ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu a Ústavního soudu (sledující i účel zákona č. 229/1991 Sb., jak je vyjádřen i v jeho preambuli a jenž zahrnuje i snahu o zlepšení péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením původních vlastnických vztahů k půdě). Konkluze odvolacího soudu, jenž tak při komparaci dotčených zájmů (restitučního a veřejného) upřednostnil právě veřejný zájem na ponechání pozemku ve vlastnictví státu, nelze shledat na podkladě individuálních skutkových okolností věci nepřiměřenými a se závěry výše rekapitulované rozhodovací praxe nekonformními, při současném zohlednění, že jde o restituci náhradní a nárok bude možné uspokojit i převodem jiného (vhodného) zemědělského pozemku.
14. Vznáší-li pak žalobkyně v dovolání i další argumentaci k otázce, zda byla naplněna i další překážka převoditelnosti náhradního pozemku ve smyslu §7 zákona č. 503/2012 Sb., jakož i vůči úvahám, zda lze oprávněné osobě vydat náhradní pozemky o větší výměře než měly pozemky odňaté a nevydané (případně jakou formou má být pak vypořádán náhradními pozemky neuspokojený restituční nárok), nelze než uvést, že na vyřešení těchto otázek rozhodnutí odvolacího soudu založeno není (a tedy ani z pohledu ustanovení §237 o. s. ř. na jejich řešení nezávisí), jestliže odvolací soud poté, kdy za důvod vedoucí k závěru o nutnosti podanou žalobu zamítnout označil ten, že nárokovaný náhradní pozemek není k vydání vhodný právě proto, že jeho vydání by vedlo k problémům s jeho hospodařením, se již dále otázkou existence jiných překážek převoditelnosti pozemku (a to ani ve smyslu §7 zákona č. 503/2012 Sb.) nezabýval. Úvahy vyslovené odvolacím soudem v bodech 8. a 9. odůvodnění týkající se poměřování výměr odňatých a k náhradní restituci žádaných pozemků, event. způsobu vypořádání náhradními pozemky neuspokojeného nároku, lze pak považovat toliko za podpůrnou argumentaci (jakési obiter dictum ), jež zde není určující pro odvolacím soudem vydané rozhodnutí.
15. Konečně, přípustnost dovolání nemohou založit ani výtky dovolatelek vůči posouzení odvolacího soudu, jímž bylo v rámci odvolacího přezkumu meritorního rozhodnutí aprobováno rozhodnutí soudu prvního stupně o nepřipuštění změny žaloby ve smyslu jejího rozšíření (k možnosti přezkumu takového rozhodnutí srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 29 Cdo 4717/2018, reflektující i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16, uveřejněné pod č. 394/2016 Sb.). I tuto otázku odvolací soud řešil s použitím relevantních kritérií, tedy maje na zřeteli zejména princip hospodárnosti řízení, při zvážení, zda by výsledky dosavadního řízení mohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2877/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2532/2015; obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 179/2000). Přijaté závěry odvolací soud srozumitelně a přezkoumatelně odůvodnil (a to i z pohledu požadavků na řádné odůvodnění takového rozhodnutí ve světle předchozí nálezové judikatury Ústavního soudu; viz např. nálezy ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. II. ÚS 3717/14, ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2403/13, nebo ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1324/14) a jím učiněnou úvahu (v situaci, kdy se žalobkyně nad rámec původně uplatněného nároku domáhaly převodu dalších jedenácti pozemků bez prověření jejich vhodnosti a hodnoty) nelze považovat za nepřiměřenou a rozpornou s konstantní rozhodovací praxí (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3033/2017) a nelze tak přitakat ani argumentaci dovolatelek, že tímto postupem soudů nižších stupňů v řízení byly poškozeny na svých právech, jestliže svůj nárok (v rozsahu, v němž se domáhaly změny žaloby) mohou uplatnit u soudu samostatnou žalobou.
16. Ačkoliv s takovou argumentací dovolatelky v podaném dovolání již ani nepřicházejí, v souvislosti s výše uvedeným sluší se dodat, že v situaci, kdy trvají na uspokojení jimi uplatňovaného restitučního nároku (jeho do řízení původně vnesené části) právě převodem předmětného pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (a to i poté, co již v řízení před soudem prvního stupně vyšly najevo okolnosti odůvodňující závěr, že jde o pozemek k náhradní naturální restituci nevhodný), není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu ani s tou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4048/2016) a Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1152/20), jež soudu jinak ukládá vést neúspěšného žadatele k označení jiných pozemků způsobilých uspokojit jím uplatněný nárok (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 946/2021, ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3693/2021, a ze dne 4. 5. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1185/2022).
17. Z uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (ve smyslu §237 o. s. ř.) nejsou naplněny, neboť dovoláním vytčené otázky byly odvolacím soudem vyřešeny v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
18. Proto Nejvyšší soud bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
19. Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalující strany bylo odmítnuto, zatímco náklady vynaložené žalovanou a (ji podporujícím) vedlejším účastníkem v tomto dovolacím řízení (v souvislosti s jejich zastoupením zástupcem z řad advokátů), jehož předmětem byla standardní problematika poskytování náhradních pozemků, nelze považovat za účelně vynaložené (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3191/10, a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, dále např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. III. ÚS 1180/10, ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 1401/10, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, a ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, či ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015).
20. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 3. 2023
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu