ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.3422.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 3422/2023-641
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce JUDr. Václava Vlka , se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, správce pozůstalosti po V. M., zastoupeného JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 14 C 187/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. června 2023, č. j. 27 Co 111/2023-589, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 12. 2022, č. j. 14 C 187/2019-477, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku I. specifikovaných pozemků v katastrálním území Xy a XY, které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.), a rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení, jejichž výše bude stanovena v písemném vyhotovení rozsudku (výrok II.).
2. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 21. 6. 2023, č. j. 27 Co 111/2023-589, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, avšak ve výroku II. ve správném znění, že žalovaná je povinna nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 203.876,77 Kč (výrok I.). Dále žalované uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 28.185,- Kč (výrok II.).
3. Rozhodnutí odvolacího soudu, jenž se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, je odůvodněno konkluzí, že původní žalobkyně, V. M., domáhající se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě), byla osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě. V průběhu řízení před soudem prvního stupně však V. M. zemřela a správcem její pozůstalosti, jakož i jejím procesním nástupcem v projednávané věci, se stal JUDr. Václav Vlk (nynější žalobce). Protože odvolací soud shledal dosavadní postup žalované ve vztahu k právní předchůdkyni žalobce liknavým a svévolným, vyhověl požadavku uspokojit restituční nárok, uplatněný právní předchůdkyní žalobce, mimo zákonem předpokládaný postup a nahradil projev vůle žalované uzavřít se správcem pozůstalosti původní žalobkyně smlouvu o bezúplatném převodu předmětných pozemků. Pokud jde o výši restitučního nároku, dovodil, že nevydané pozemky je třeba ocenit – vzdor stanovisku žalované – jako stavební, jelikož k odňatým pozemkům existovala ke dni jejich odnětí státem územně plánovací dokumentace, která tyto pozemky určovala k zastavění, k němuž později skutečně došlo, přičemž nevydané pozemky dle znaleckého posudku Ing. Petra Ondrascheka, zpracovaného na žádost žalobce svou hodnotou několikanásobně převyšují hodnotu žalobcem vybraných náhradních pozemků.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, následně doplněné o podání ze dne 11. 9. 2023, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Má za to, že nebyly splněny podmínky pro výjimečný postup při uspokojování nároku na vydání náhradních pozemků oprávněné osobě prostřednictvím žaloby na nahrazení projevu vůle povinné osoby, jak jsou ukotveny v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (reprezentované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími). Namítá, že závěr o liknavosti a svévoli odvolací soud vyvodil z – dle názoru odvolacího soudu – nesprávného ocenění žalobou uplatněného restitučního nároku ze strany žalované. Žalovaná přitom nesouhlasí s oceněním odňatých pozemků jako pozemků stavebních, neboť je přesvědčena, že nebyl prokázán jejich stavební charakter (v rozsahu jejich celé rozlohy) v době přechodu na stát. Odvolacímu soudu vytýká, že se důsledně nezabýval charakterem jednotlivých odňatých pozemků, neboť pozemky byly oceněny en bloc , aniž by bylo zohledněno, že odňaté pozemky nebyly územně plánovací dokumentací určeny k zastavění v celé své výměře. Okolnost, že odňaté pozemky nepředstavovaly paušálně pozemky svou povahou stavební, pak dle mínění žalované nevzal v potaz ani znalec Ing. Petr Ondraschek ve svém znaleckém posudku. Zdůraznila rovněž, že mezi odnětím pozemku a jeho zastavěním musí být dána věcná i časová souvislost. Domnívá se též, že se odvolací soud dostatečně nezabýval námitkami odůvodňujícími korekci ceny odňatých pozemků ve smyslu přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále „vyhláška č. 182/1988 Sb.“). Hodnocení důkazů odvolacím soudem považuje za zkratkovité, vedoucí ke zjevně nepřiměřeným skutkovým zjištěním. Dále upozornila na podjatost znalce Ing. Petra Ondrascheka. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud odložil právní moc výroku I. rozsudku odvolacího soudu, neboť má za to, že je závažně ohrožena na svých právech, a to v souvislosti s potenciálním převodem vlastnického práva ke sporným pozemkům na žalobce a následně na třetí osoby, což může vést při zrušení rozhodnutí, která jsou podkladem převodu pozemků ve vlastnictví státu žalobci, k dalším soudním sporům.
5. Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání žalované není pro žádnou z jí vymezených právních otázek přípustné.
9. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu (srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb. – označené nálezy, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz ), je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující. Je přitom jen věcí žalované, aby měla technicky řádně zpracována data o pozemcích, jež může nabízet k převodu, a aby k příslušným nabídkám přistupovala bez prodlení. Nesnáze při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné a nemůže těmito těžkostmi – ať už jsou jakéhokoliv charakteru – odůvodňovat nedostatky ve svém postupu (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a přístupný, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz ).
10. Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (viz §11a zákona o půdě), je třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované (jejího předchůdce) lze kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014).
11. Judikatura dovolacího soudu je přitom rovněž ustálena v závěru, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určení ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1666/2020).
12. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu
– o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
13. Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu žalované při uspokojování restitučního nároku původní žalobkyně nejsou v souzené věci zjištěným okolnostem nikterak nepřiměřené, rezultují-li ze zjištění, že žalovaná bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení restitučního nároku původní žalobkyně zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků), a to zejména v důsledku nesprávného ocenění restitučního nároku (k důsledkům lpění žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku viz shora odkazovanou judikaturu, včetně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), následkem čehož do současné doby nedošlo zcela k jeho uspokojení, pročež se žalovaná ocitla v mnohaletém prodlení. Původní žalobkyně přitom postupovala ve snaze uspokojit svůj restituční nárok v souladu se zákonem o půdě, neboť se v rozsahu žalovanou evidované výše restitučního nároku účastnila veřejných nabídek náhradních pozemků a později sama aktivně usilovala o přecenění svého restitučního nároku, k čemuž opatřila i potřebné podklady, včetně znaleckého posudku. V tomto směru sluší se připomenout ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (jíž se napadené rozhodnutí neprotiví), z níž se podává, že při úvaze, lze-li postup žalované (a jejího předchůdce) ve vztahu ke konkrétnímu restitučnímu nároku, hodnotit jako liknavý, je nutno zohlednit, byť nikoliv výlučně, i dobu, po kterou zůstává nárok neuspokojeným, kdy nelze odhlížet ani od délky předchozího řízení před pozemkovým úřadem (k tomu opětovně srovnej důvody již shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, v němž je taktéž akcentována délka řízení před pozemkovým úřadem, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1587/2020, a ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2760/2020).
14. Závěry odvolacího soudu se přitom nikterak neodchylují ani od dovolatelkou citovaných rozhodnutí dovolacího soudu, jež se otázkou liknavosti žalované při uspokojování restitučních nároků zabývají (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů.
15. K otázce výše restitučního nároku oprávněné osoby, respektive ocenění jí nevydaných pozemků, lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž i v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, nebo ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1065/2020, nebo ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1167/2020).
16. Dovolací soud ve své judikatorní praxi rovněž aproboval flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2134/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2260/2020, a dále judikaturu v nich uváděnou), v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební, přičemž kritéria uváděná judikaturou pro závěr o stavebním charakteru původních pozemků nejsou taxativními hledisky, jež musí být naplněna současně, nýbrž jde toliko o příkladmo uváděné konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést.
17. Odvolací soud se výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil. Své závěry o potřebě ocenit odňaté pozemky ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. jako stavební totiž opřel o konkrétní skutková zjištění, dle nichž tyto pozemky byly odňaty právě za účelem plánované výstavby v dotčené lokalitě hlavního města Prahy, jež byla následně (byť s jistým časovým odstupem) též realizována. V poměrech projednávané věci se jeví vhodným vyzdvihnout, že judikatura dovolacího soudu neobsahuje jakoukoliv (a to ani implicitně) formulovou podmínku bližší souvislosti mezi konkrétní územně plánovací dokumentací a reálně uskutečněnou výstavbou, např. spočívající v totožnosti charakteru výstavby (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2231/2022). Ostatně otázka, která z kritérií svědčících o stavebním charakteru původních pozemků jsou v jedinečných poměrech konkrétní věci naplněna, popřípadě v jaké míře, představuje otázku svou povahou skutkovou, jejíž přezkum je ze strany dovolacího soudu limitován (srovnej opětovně §241a odst. 1 o. s. ř.).
18. Brojí-li žalovaná proti úsudku soudů nižších stupňů o tom, že pozemky přešly na stát již se stavebním záměrem, a na něj navazujícímu zjištění o stavebním vývoji v dané oblasti, polemizuje zjevně se skutkovými, a nikoliv právními závěry. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej opětovně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dospěl-li odvolací soud v přítomné věci na základě komplexního posouzení v řízení předestřených skutečností ke zjištění, že již v době přechodu nemovitostí na stát se jednalo o pozemky určené pro stavbu, čemuž následně přizpůsobil i své úvahy stran jejich ocenění, nejedná se o závěr skutkovým okolnostem nikterak nepřiměřený. V této souvislosti sluší se dodat, že byl-li za účelem zjištění ceny odňatých pozemků podán znalecký posudek, podléhá i takový důkaz hodnocení podle zásad vyjádřených v ustanovení §132 o. s. ř., tedy nikoliv co do odborných závěrů ve smyslu jejich správnosti, nýbrž z pohledu přesvědčivosti posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logického odůvodnění znaleckého nálezu a jeho souladu s ostatními důkazy (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Cdon 24/94, uveřejněný pod č. 33/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 415/2023). Nutno podotknout, že hodnocení znaleckého posudku, provedeného k důkazu v dané věci, nevykazuje žádné deficity.
19. Skutkovou povahu má i žalovanou předestíraná kritika závěrů odvolacího soudu o charakteru odňatých pozemků, jenž neodůvodňuje aplikaci cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. K soudy nižšího stupně (na podkladě znaleckého dokazování) učiněným závěrům o charakteru odňatých pozemků, případně jejich stavu, jenž neodůvodňuje aplikaci cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., sluší se navíc podotknout, že soudy nižších stupňů příslušná ustanovení vyhlášky č. 182/1988 Sb. v souladu s judikaturou neaplikovaly proto, že by snad jejich aplikaci považovaly za „a priori“ vyloučenou, nýbrž proto, že se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu (odňaté pozemky byly určeny k realizaci městské výstavby, jež byla napojena na inženýrské sítě, občanskou vybavenost i veřejnou dopravu) neměly podmínky užití ustanovení cenového předpisu o žalovanou uplatňovaných srážkách ceny za naplněné (k tomu srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018).
20. Prostřednictvím námitek týkajících se neúplnosti znaleckého posudku a jeho zpracování podjatým znalcem pak dovolatelka upozorňuje na vady řízení před soudy nižšího stupně. Takovýmito výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. O takový případ však v projednávané věci nejde. Byť s vědomím určité procesní nadbytečnosti, dovolací soud připomíná, že podle konstantní judikatury dovolacího soudu je znalec vyloučen z podání znaleckého posudku, jestliže je podle ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, respektive §18 odst. 1 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech (a též podle §14 odst. 1 ve spojení s §17 o. s. ř.) důvod pochybovat o jeho nepodjatosti pro jeho poměr k věci, k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům, případně k orgánům provádějícím řízení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2021 sp. zn. 32 Cdo 3443/2019). V případě důvodu (předpokladu) pro možné vyloučení znalce, který spočívá v poměru k účastníkům nebo k jejich zástupcům, může být takový poměr založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský. V úvahu může připadat i vztah ekonomické závislosti nebo podle okolností i vztah vyplývající z faktu zařazení do organizační struktury účastníka (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.3.2000 sp. zn. 30 Cdo 2277/2000). Pochybnost o nepodjatosti znalce však nemůže založit samotná okolnost, že znalec ve znaleckém posudku zaujal na věc odborný názor, který byl odlišný od názoru některého z účastníků řízení a vyzněl v neprospěch tohoto účastníka (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1828/2014). K vyloučení znalce může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že jeho vztah k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně provést odborné posouzení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 146/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3355/2020). Dovodil-li proto odvolací soud, že pouhé zapojení znalce Ing. Petra Ondrascheka do činnosti subjektu zabývajícího se uspokojováním či vykupováním restitučních nároků oprávněných osob nezakládá pochybnosti o jeho nepodjatosti, jde o závěr konformní s ustálenou judikatorní praxí dovolacího soudu. Netvrdí-li dovolatelka kromě formálního poukazu na vztah právní zástupkyně žalobce (jíž byla udělena substituční plná moc) k témuž výše popsanému subjektu (vyplývající z internetových stránek daného subjektu a popřený samotnou právní zástupkyní) jiné skutečnosti, které by svědčily o takovém poměru znalce k právnímu zástupci žalobce, aby jimi byla dotčena nepodjatost znalce, neměl odvolací soud důvod pochybovat o tom, že znalecký posudek Ing. Petra Ondrascheka není zatížen nyní namítanou vadou.
21. K doplnění dovolání ze dne 10. 11. 2023 označené jako „Vyjádření žalované v rámci dovolacího řízení“ nemohl Nejvyšší soud přihlédnout. Pokud jím byla argumentace v něm uvedená dovolatelkou míněna jako vymezení dalšího důvodu přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. a uplatnění dalšího důvodu dovolání dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., pak Nejvyšší soud nepřehlédl, že označené vyjádření bylo učiněno po lhůtě pro podání dovolání, ve které je možno doplnit dovolání o údaj, v čem spatřuje dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nebo o vymezení důvodu dovolání (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.). Bez zřetele na právě uvedené ovšem také platí, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je pravomocné soudní rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva k náhradnímu pozemku rozhodnutím státního orgánu o vlastnickém právu (§1114 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) a nikoliv rozhodnutím o nahrazení projevů vůle (§161 odst. 3 o. s. ř.), kterážto skutečnost soudnímu rozhodnutí přiznává povahu veřejné (nikoliv soukromé) listiny a podmiňuje i rozsah jejího přezkumu katastrálním úřadem ve vkladovém řízení [k této problematice z rozhodovací praxe dovolacího soudu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, p. zn. 28 Cdo 509/2021, jenž byl uveřejněn pod číslem 13/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 979/2021, a judikaturu v těchto rozhodnutích uvedenou, a dále ve věci vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3459/2022). Tím je také řečeno, že poukaz dovolatelky na konkrétní rozhodnutí katastrálního úřadu, jenž zamítl návrh na vklad vlastnického práva žalobce podle jiného pravomocného rozhodnutí soudu o vlastnickém právu v restituční věci, je zjevně bezcenný a nemá žádný vliv – vzdor zjevně nesprávnému rozhodnutí katastrálního úřadu – na způsobilost pravomocného rozhodnutí soudu být řádnou vkladovou listinou konstitutivního charakteru, na jejímž základě je prováděn vklad do katastru nemovitostí s účinky (toliko) deklaratorními.
22. Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
23. V souladu s ustanovením §243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
24. V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí [§243 písm. b) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 12. 2023
JUDr. Michael Pažitný Ph.D.
předseda senátu