ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.3843.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 3843/2022-335
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: hlavní město Praha , identifikační číslo osoby 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupený JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 853/12, proti žalovanému: J. N. , narozený XY, bytem v XY, zastoupený Mgr. Petrou Schinnenburgovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, V Nových domcích 343/13, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 162/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2022, č. j. 54 Co 194/2022-293, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petry Schinnenburgové, advokátky se sídlem v Praze 10, V Nových domcích 343/13.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2022, č. j. 54 Co 194/2022-293, byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 3. 2022, č. j. 26 C 162/2020-239 [jímž byla zamítnuta žaloba na učení, že žalobce je vlastníkem stavby č. p. XY, která je součástí pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, a rozhodnuto o nákladech řízení] potvrzen (výrok I.) a dále jím bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
2. Odvolací soud aproboval soudem prvního stupně přijatý závěr, že shora označený pozemek, jehož součástí je stavba (dům č. p. XY), nepřešel ex lege do žalobcova vlastnictví (dle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů), nebyla-li naplněna jedna ze zákonem stanovených podmínek – faktické hospodaření s touto nemovitostí ke dni 24. 5. 1991 (kdy zákon č. 172/1991 Sb. vstoupil v účinnost), jestliže předmětný pozemek jak k datu 23. 11. 1990, tak i k 24. 5. 1991 fakticky užíval žalovaný, resp. jeho právní předchůdci, jež tak činili na základě práva stavby jako práva věcného, zřízeného podle zákona č. 86/1912 ř. z., a nejde tudíž o užívací právo odvozené od práva hospodaření s národním majetkem. Podle odvolacího soudu žalobce nepostupoval ani s péčí řádného hospodáře, jestliže nevybíral stavební činži (pachtovné) v souladu se smlouvou o zřízení práva stavby. Nepřešlo-li vlastnictví k předmětnému pozemku ze státu na obec (žalobce), nemohlo na žalobce (po zániku práva stavby – ke dni 15. 6. 2002) přejít ani vlastnictví k domu postavenému na tomto pozemku. Předmětný pozemek žalobce nenabyl ani originárně vydržením, jelikož neprokázal, že se chopil držby předmětného pozemku, nadto jeho eventuální dobrá víra, že mu pozemek patří, byla by narušena již v roce 2002, žádostí žalovaného o zápis vlastnického práva předmětného pozemku do katastru nemovitostí.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (v dovolání odkazované). Odvolacímu soudu vytýká jako nesprávný jeho závěr, že na něj nepřešlo vlastnické právo k předmětného pozemku podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Za naplněnou přitom považuje i podmínku faktického hospodaření s předmětným pozemkem k 24. 5. 1991 a na podporu tohoto názoru zmiňuje i rozhodovací praxi jiných senátů odvolacího soudu v dalších skutkově podobných věcech. K argumentaci, že nepostupoval s péčí řádného hospodaře (že nevybíral stavební činži – pachtovné), namítá, že soudy nezohlednily jeho reálné možnosti k inkasu této úplaty ke dni 24. 5. 1991 a že právo stavby nelze klást naroveň právu osobního užívání. Odvolacímu soudu také vytýká, že při posouzení právních důsledků zániku práva stavby, zřízeného k pozemku podle zákona č. 86/1912 ř. z., uplynutím doby (dne 15. 6. 2002) se odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3208/2011. K tomu je přesvědčen, že vlastnické právo k předmětnému pozemku a na něm stojící stavbě by nabyl i vydržením. S dovoláním spojil návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí.
4. V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“.
5. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
6. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Ustálená soudní praxe dlouhodobě vykládá ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. tak, že k přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí je třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčícího národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce (k tomu srov. §68 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích /obecní zřízení/), ale též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také skutečně hospodařily. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, tedy nakládá s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Jistě přitom nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, ale i ostatními zákonu neodporujícími dispozicemi, zahrnujícími např. držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření, či možnost uvedené věci pronajmout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2012, a ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1768/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013, a ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010, dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5020/2007, a ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3987/2010, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4365/2010, a ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3302/2010). K výkladu citovaného ustanovení se již dříve vyslovil též Ústavní soud, jenž v nálezu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 131/1996, dospěl k závěru, že k přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obcí je třeba kumulativního naplnění všech tří stanovených podmínek, včetně podmínky realizace práva hospodaření. V nálezu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 600/11, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 116/2013, pak zaujal rovněž názor, že pojem „hospodaření“ uvedený v ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze chápat jako opozici k pojmu „právo hospodaření“, a to v tom smyslu, že „právo hospodaření“ představuje určitou formální podmínku, zatímco „hospodaření“ podmínku materiální, coby faktické užívání majetku. Podle názoru Ústavního soudu tak zákonodárce vyjádřil vůli převést do vlastnictví obce podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. toliko ten majetek, který právní předchůdci obcí fakticky využívali k plnění svých úkolů (srovnej obdobně též usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1105/07, ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. III. ÚS 1399/11, nebo ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2566/14).
8. Jestliže tedy odvolací soud vycházeje ze zjištění, že v rozhodné době (ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. – 24. 5. 1991) dovolatel (žalující obec) s předmětným zastavěným pozemkem (parc. č. XY v k. ú. XY) ve vlastnictví státu (k němuž byl ke dni 23. 11. 1990 formálně nadán právem hospodaření Národní výbor hlavního města Prahy) fakticky nikterak nehospodařil – nevyužíval jej k plnění svých úkolů, nikterak o něj nepečoval a neprojevoval se ani jako účastník právního poměru založeného ve vztahu k němu smlouvou o zřízení práva stavby sjednanou dne 26. 5. 1922 (nevymáhal dojednanou stavební činži a neprojevoval ani vůli nabýt následně ke stavbě umístěné na dotčeném pozemku v souladu se smlouvou o zřízení práva stavby vlastnické právo) – uzavřel, že zákonné předpoklady přechodu vlastnického práva k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY ze státu na obec (vzdor zápisu vlastnického práva obce do katastru nemovitostí realizovanému na základě ohlášení přechodu vlastnického práva dle zákona č. 172/1991 Sb. podaného katastrálnímu úřadu dne 10. 1. 2002) nebyly naplněny pro nedostatek fakticity obecního hospodaření s ním (§1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.), nikterak se tím od výše citované judikatury (na níž není důvodu čehokoliv měnit) neodchýlil.
9. Polemikou o nemožnosti jakkoli fakticky hospodařit s předmětným pozemkem ze strany žalobce, jestliže sporný pozemek byl smlouvou o zřízení práva stavby ze dne 26. 5. 1922 přenechán do užívání osobám oprávněným z práva stavby, jakož i o možnostech a významu výběru stavební činže ke dni 24. 5. 1991, pak dovolatel – ve světle skutkových zjištění odvolacího soudu – nepřípadně marginalizuje význam faktické podmínky přechodu majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obce, přestože všechny podmínky pro přechod vlastnického práva státního majetku na obec musejí být splněny kumulativně. Ve vztahu k předmětnému pozemku však splnění faktické podmínky absentuje. Bez vlivu na právní posouzení dané věci je i dovolatelem akcentovaná odlišnost mezi právem stavby a právem osobního užívání.
10. Nepřešlo-li vlastnické právo k předmětnému (zastavěnému) pozemku ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. na dovolatele, neprotiví se závěr odvolacího soudu, že se uplynutím doby trvání práva stavby zřízeného dle zákona č. 86/1912 ř. z. k předmětnému pozemku (k 26. 5. 2002) dovolatel nestal vlastníkem zde vybudované stavby, ani konkluzím plynoucím z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3208/2011, dle nichž po zániku práva stavby zřízeného dle zákona č. 86/1912 ř. z. stavba vybudovaná na zatíženém pozemku připadá pozemkovému vlastníkovi.
11. Pro skutkovou odlišnost posuzované věci se rozhodnutí odvolacího soudu nepříčí ani závěrům vysloveným Nejvyšším soudem v dovolatelem odkazovaných rozhodnutích (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3823/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2003, sp. zn. 28 Cdo 99/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 817/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3208/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 565/99, nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96), která – v rovině právního posouzení – akcentují stejná východiska, o něž se opírá posouzení odvolacího soudu v dané věci. Nejde zde ani o tu judikaturou aprobovanou situaci, kdy obec – jde-li o hospodaření s majetkem – realizovala práva a povinnosti z něj plynoucí jinými zákonu neodporujícími dispozicemi (zahrnujícími kupř. i držbu věci či její dočasné přenechání jiné osobě).
12. Namítá-li dovolatel dále, aniž však v tomto směru vymezuje předpoklady přípustnosti podaného dovolání (nespecifikuje, zda tím klade otázku řešenou odvolacím soudem odchylně od dosavadní judikatury dovolacího soudu či judikaturou dosud neřešenou nebo řešenou rozdílně, případně, zda jde o otázku, jež má být oproti dosavadní judikatuře dovolacího soudu vyřešena jinak), že vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem (zastavěnému pozemku a stavbě) vydržel, jest dodat, že ani v uvedeném směru se odvolací soud právní úpravě ani ustálené judikatuře nezpronevěřil, dovodil-li, že vydržení vlastnického práva žalobcem vylučuje okolnost, že se neujal držby (§129 odst. 1, §130 odst. 1, §134 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, §987 a násl. a §1089 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014; srovnej k tomu kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2009/2014).
13. Kritika závěrů odvolacího soudu o tom, že se zřetelem k individuálním okolnostem případu Národní výbor hlavního města Prahy v rozhodném období fakticky nehospodařil s předmětným zastavěným pozemkem, či o tom, že se dovolatel nechopil držby předmětných nemovitých věcí, představuje pak polemiku se skutkovými a nikoli právními závěry. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
14. Relevantní není ani argumentace dovolatele údajně odlišnou (nejednotnou) rozhodovací praxí některých senátů odvolacího soudu při posuzování obdobných sporů, jež není měřítkem přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. a oproti které lze poukázat na konstantní rozhodovací praxi dovolacího soudu aprobující jiné řešení, jež následně obstálo i v rovině ústavněprávního přezkumu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. 28 Cdo 889/2022 – ústavní stížnost proti němu podaná byla usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2022, sp. zn. I. ÚS 2049/22, odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2599/2022; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2598/2022).
15. Z uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. (není-li naplněno žádné z tam vypočtených hledisek přípustnosti dovolání).
16. V části týkající se výroku o nákladech řízení je přípustnost dovolání výslovně vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
17. V situaci, kdy dovolací soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelem současně podaném návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí (§243 písm. b/ o. s. ř.), jenž sdílí osud nepřípustného (meritorně neprojednatelného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
18. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobce bylo odmítnuto a k nákladům (oprávněného) žalovaného, jenž se prostřednictvím své zástupkyně z řad advokátů vyjádřil k dovolání, patří odměna advokátky za zastupování v dovolacím řízení v částce 3 100 Kč [srov. §6 odst. 1, 7 bod 5., §9 odst. 4 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů stanovených paušální částkou 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 714 Kč.
19. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 1. 2023
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu