ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.454.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 454/2023-1431
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně K. P. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Zorkou Černohorskou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Balbínova 384, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 24 C 46/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. října 2022, č. j. 69 Co 176/2022-1382, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 16.165,60 Kč k rukám její zástupkyně, JUDr. Zorky Černohorské, advokátky se sídlem v Příbrami, Balbínova 384, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Olomouci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 2. 2022, č. j. 24 C 46/2020-1164, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), a to pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I.). Žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám její zástupkyně náklady řízení ve výši 271.245,70 Kč (výrok II.).
2. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 18. 10. 2022, č. j. 69 Co 176/2022-1382, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. týkající se pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY potvrdil (výrok I.) a v části výroku I. ohledně pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok II.). Dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám její zástupkyně náklady řízení ve výši 243.818,- Kč (výrok III.). Rozhodl rovněž o povinnosti žalované nahradit žalobkyni k rukám její zástupkyně náklady odvolacího řízení ve výši 33.022,- Kč (výrok IV.).
3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě a domáhá se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobkyni liknavým až svévolným, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobkyně mimo zákonem předpokládaný postup a nahradily projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu těch žalobkyní vymezených pozemků jako pozemků náhradních, u nichž nedošlo ke zpětvzetí žaloby. Pokud jde o výši restitučního nároku, dovodily, že některé nevydané pozemky je třeba ocenit – vzdor stanovisku žalované – jako stavební, jelikož k odňatým pozemkům existovala ke dni jejich odnětí státem územně plánovací dokumentace, která tyto pozemky určovala k zastavění, k němuž později skutečně došlo, přičemž nevydané pozemky dle znaleckého posudku prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., zpracovaného na žádost žalobkyně svou hodnotou několikanásobně převyšují hodnotu žalobkyní vybraných náhradních pozemků.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti výroku I.) podala žalovaná dovolání, následně doplněné o podání ze dne 18. 1. 2023, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i pro existenci otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, popřípadě pro potřebu řešení otázky, jež má být dovolacím soudem posouzena jinak. Nesouhlasí s oceněním odňatých pozemků jako pozemků stavebních, neboť je přesvědčena, že po nabytí účinnosti zákona č. 84/1958 Sb., o územním plánování (dále „zákon č. 84/1958 Sb.“), pozbyly platnosti přehledné regulační a zastavovací plány z 30. let 20. století, pročež z nich nelze vycházet při posuzování stavebního charakteru pozemků odňatých v letech 1960 až 1962. Má za to, že přehledné regulační a zastavovací územní plány z 30. let minulého století není možno považovat za relevantní a platné pro pouhou potenciální možnost postupu dle ustanovení §12 zákona č. 84/1958 Sb., jelikož v období let 1959 až 1964 (do nějž spadá odnětí vlastnického práva předchůdci žalobkyně) sice pro danou lokalitu nedošlo k přijetí jiné (nové) územně plánovací dokumentace, avšak stavební záměry se nerealizovaly s odkazem na rozhodnutí příslušných správních orgánů vycházejících z posledně platné dobové dokumentace. Podotkla, že v řízení nebylo doloženo konkrétní rozhodnutí výkonného orgánu národního výboru příslušného k vydání územního rozhodnutí ve vztahu k dotčeným pozemkům, a neprokázalo se tudíž naplnění podmínek aplikace ustanovení §12 zákona č. 84/1958 Sb. Akcentovala též, že při výstavbě na značné části odňatých pozemků se postupovalo dle územně plánovací dokumentace z roku 1971 či 1976. Skutková zjištění odvolacího soudu tak pokládá za extrémně rozporná s provedenými důkazy. Domnívá se, že nastíněná otázka splnění předpokladů ustanovení §12 zákona č. 84/1958 Sb., jež byla Nejvyšším soudem řešena v usnesení ze dne 11. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2984/2022 (označené usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), má být dovolacím soudem posouzena jinak. Dále pak upozornila, že při určování charakteru pozemku je třeba přihlížet nejen k samotnému územnímu plánu, ale též k míře naplnění dalších judikatorně vymezených kritérií. Dle názoru dovolatelky měl odvolací soud zohlednit i návrh Směrného územního plánu hlavního města Prahy z roku 1948, jenž odpovídá poměrům tehdejší doby více než přehledné regulační a zastavovací plány z 30. let 20. století. Pokud jde o ocenění žalobou uplatněného nároku, zdůraznila rovněž, že odvolací soud, aniž by se vypořádal s rozpory mezi znaleckými posudky předloženými účastníky řízení, se přiklonil k závěrům znaleckého posudku předloženého žalobkyní. Namítala, že odvolací soud měl rozpory mezi těmito znaleckými posudky odstranit prostřednictvím výslechu obou znalců, popřípadě ustanovením znalce, jenž by vypracoval revizní znalecký posudek. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud odložil právní moc výroku I. rozsudku odvolacího soudu, neboť má za to, že je závažně ohrožena na svých právech, a to v souvislosti s potenciálním převodem vlastnického práva ke sporným pozemkům na žalobkyni a následně na třetí osoby, což může vést při zrušení rozhodnutí, která jsou podkladem převodu pozemků ve vlastnictví státu žalobkyni, k dalším soudním sporům.
5. Žalobkyně ve svých vyjádřeních označila dovolání žalované, včetně jeho doplnění, za nepřípustné a nedůvodné, přičemž poukázala na rozhodnutí dovolacího soudu vydaná v obdobných věcech týchž účastnic (konkrétně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2505/2021, ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2957/2021, a ze dne 11. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2984/2022), s nimiž je dle mínění žalobkyně napadený rozsudek zcela v souladu. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání žalované pro žádnou z jí vymezených právních otázek není přípustné.
9. K otázce výše restitučního nároku oprávněné osoby, respektive ocenění jí nevydaných pozemků, lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž i v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. – dále „vyhláška č. 182/1988 Sb.“ (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, nebo ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1065/2020, nebo ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1167/2020).
10. Dovolací soud ve své judikatorní praxi rovněž aproboval flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2134/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2260/2020, a dále judikaturu v nich uváděnou), v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební, přičemž kritéria uváděná judikaturou pro závěr o stavebním charakteru původních pozemků nejsou taxativními hledisky, jež musí být naplněna současně (nelze proto přisvědčit dovolatelce, dovozuje-li z rozhodovací praxe dovolacího soudu, že pro závěr o stavební povaze původních pozemků musí být kromě existence územně plánovací dokumentace naplněna také „jiná kritéria“), nýbrž jde toliko o příkladmo uváděné konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést.
11. Odvolací soud se výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil. Své závěry o potřebě ocenit (některé) odňaté pozemky ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. jako stavební totiž opřel o konkrétní skutková zjištění, dle nichž tyto pozemky byly odňaty právě za účelem plánované výstavby v dotčených lokalitách hlavního města XY (XY, XY, XY), jež byla následně (byť s jistým časovým odstupem a v modifikované podobě) též realizována. K argumentaci žalované stran návrhu směrného územního plánu z roku 1948 sluší se dodat, že ani v dovolání zmíněné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, a ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3080/2021, nad rámec výše uvedené judikatury, neobsahují jakoukoliv (a to ani implicitně) formulovou podmínku bližší souvislosti mezi konkrétní územně plánovací dokumentací a reálně uskutečněnou výstavbou. Ostatně toliko existence směrného územního plánu není objektivně způsobilá pro svou obecnost a i z hlediska jeho účelu, směřujícího toliko k určení základní (hrubé) skladby určitého útvaru, definovat stavební určení toho kterého pozemku (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, a usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 492/10, jež je přístupné, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
12. Brojí-li žalovaná proti úsudku soudů nižších stupňů o tom, že (některé) pozemky přešly na stát již se stavebním záměrem, a na něj navazujícímu zjištění o stavebním vývoji v dané oblasti, polemizuje zjevně se skutkovými, a nikoliv právními závěry. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej opětovně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dospěl-li odvolací soud v přítomné věci na základě komplexního posouzení v řízení předestřených skutečností ke zjištění, že již v době přechodu sporných nemovitostí na stát se jednalo o pozemky určené pro stavbu, čemuž následně přizpůsobil i své úvahy stran jejich ocenění, nejedná se o závěr skutkovým okolnostem nikterak nepřiměřený.
13. Odvolacím soudem přijaté závěry o stavební povaze těch kterých pozemků, potažmo jejich ocenění pro účely poskytované naturální náhrady, nejsou v rozporu ani s dovolatelkou odkazovanými usneseními Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1444/2019, ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2031/2019, ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2803/2019, ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 990/2020, ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1065/2020, a ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 100/2020, jež jsou vystavěna na týchž konkluzích (že na stavební charakter původních pozemků v době jejich odnětí lze usuzovat na základě různých, tam příkladmo vypočtených kritérií) a konkrétní závěry činí pak na základě individuálních skutkových zjištění konkrétní věci. Otázka, která z takových kritérií byla v jedinečných poměrech projednávaných věcí naplněna, popřípadě v jaké míře, přitom představuje otázku svou povahou skutkovou, jejíž přezkum je ze strany dovolacího soudu limitován (srovnej opětovně §241a odst. 1 o. s. ř.).
14. K námitce žalované, že odňaté a nevydané pozemky nebyly zastavěny v souladu s regulačními a zastavovacími plány dotčené oblasti z 30. let 20. století, respektive zpochybňuje-li platnost této územně plánovací dokumentace, je třeba zdůraznit, že soudy nižších stupňů dospěly ke skutkovému závěru, že jiná územně plánovací dokumentace pro dané území v rozhodné době neexistovala a že podle zmíněných plánů bylo v době přechodu sporných pozemků na stát fakticky postupováno (skutková zjištění přitom předmětem dovolacího přezkumu – jak již bylo výše řečeno – učinit nelze; srovnej shora uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či dále též např. usnesení Nejvyššího soudu soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017). Na řešení dovolatelkou předkládané otázky týkající se platnosti regulačních a zastavovacích plánů z 30. let 20. století po nabytí účinnosti zákona č. 84/1958 Sb. tak rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Výtkou, že v projednávané kauze nedošlo k naplnění předpokladů pro postup dle ustanovení §12 zákona č. 84/1958 Sb., pak žalovaná napadá toliko podpůrnou úvahu odvolacího soudu, přičemž i její případná nesprávnost nemůže ovlivnit zbytek rozhodnutí, jelikož v přítomném sporu je podstatné, že přehledné regulační a zastavovací plány z 30. let 20. století se v době přechodu sporných pozemků na stát fakticky využívaly. Podle závěrů Nejvyššího soudu je přitom dovolací přezkum vyhrazen pouze pro posouzení právních otázek, jež nejsou otázkami akademickými či hypotetickými (byť Nejvyšším soudem dosud neřešenými). Dovolací soud se tudíž může zabývat řešením pouze takových otázek, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017).
15. Prostřednictvím námitek, že soud neprovedl výslech zpracovatelů znaleckých posudků a že nerozhodl o vypracování revizního znaleckého posudku, pak dovolatelka upozorňuje na vady řízení před soudy nižšího stupně. Takovýmito výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. V této souvislosti se však jeví vhodným uvést, že zjištění týkající se určitých pro posouzení věci významných skutečností lze učinit i jen z toho důkazu, jenž soudy po jeho zhodnocení shledají nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 915/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1962/2021). Na jejich rozhodnutí totiž zůstává, které důkazy provedou a které nikoliv, přičemž nejsou povinny provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž jsou oprávněny (a povinny) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012). Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce (srovnej §127 věty poslední o. s. ř.). Odvolací soud (mimo jiné i odkazem na závěry soudu prvního stupně) vysvětlil, že znalecké konkluze prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., hodnotí ve vztahu k ocenění odňatých a nevydaných pozemků jako vyčerpávající, přesvědčivé, náležitě a logicky odůvodněné, a současně srozumitelně vyložil, proč znalecký posudek zpracovaný Ing. Pavlem Pelcem nepovažoval v dané věci za použitelný (jestliže v něm znalec nepracuje se všemi zjištěnými okolnostmi o stavu jím oceňovaných pozemků, včetně územně plánovací dokumentace), přičemž odvolací soud neporovnával závěry dvou zřetelně protichůdných znaleckých posudků (co do jejich odborných závěrů). Samotná okolnost, že odvolací soud neprovedl výslech zpracovatelů znaleckých posudků předložených účastníky řízení nebo nenařídil vypracování revizního znaleckého posudku, tudíž vadu řízení nezakládá (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Cz 344/71, publikované ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, publikovaný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, či nález téhož soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, publikovaný tamtéž ve sv. 4, pod č. 80).
16. Závěrem sluší se připomenout, že otázkami, jež jsou významné pro kvantifikaci i nyní uspokojovaného restitučního nároku žalobkyně (náhrady za odňaté a pro zákonnou překážku nevydané pozemky) v závislosti na povaze pozbytých pozemků, plynoucího z týchž rozhodnutí správních orgánů a s použitím téhož posudku, zpracovaného znalkyní prof. Ing. Renátou Schneiderovou Heralovou, Ph.D., se Nejvyšší soud zabýval již dříve i ve svých usneseních ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2505/2021, a ze dne 11. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2984/2022, jimiž aproboval závěry soudů nižších stupňů jako souladné s ustálenou rozhodovací praxí (kdy tak účastníci mohou legitimně očekávat, že daná, opětovně nastolená předběžná otázka, bude posouzena stejně; k tomu srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3595/2018, či nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, a ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 398/04).
17. Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
18. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátkou, je žalovaná povinna žalobkyni tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 16.165,60 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za dva úkony právní služby (sepis vyjádření k dovolání a doplnění vyjádření k dovolání) ve výši 6.380,- Kč za každý z nich (tarifní hodnota odpovídá hodnotě uspokojeného restitučního nároku ve výši 131.287,15 Kč) – §1 odst. 2, §2 odst. 1, §6 odst. 1, §7 bod 5. a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za dva úkony právní služby ve výši 300,- Kč za každý z nich – §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupkyně žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a §14a odst. 1 advokátního tarifu a §23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2.805,60 Kč.
19. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupkyně žalobkyně, která je advokátkou (§149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení §160 odst. 1, část věty před středníkem a §167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
20. V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí [§243 písm. b) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 1. 3. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu