ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.369.2023.1
sp. zn. 3 Tdo 369/2023-493
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 5. 2023 o dovolání, které podal obviněný J. T., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 8. 2022 sp. zn. 55 To 249/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 1 T 142/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 6. 2022, sp. zn. 1 T 142/2021 , byl obviněný J. T. uznán vinným ze spáchání pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku ve spojení s §21 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku (skutek pod bodem 1), zločinu ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku (skutek pod bodem 2), zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2, písm. c) trestního zákoníku (skutek pod bodem 3), přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku (skutek pod bodem 4). Za to byl podle §145 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci spočívající v propadnutí loveckého nože v černém koženém pouzdře. Podle §228 odst. 1 trestního řádu a §229 odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu způsobené škody.
2. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 11. 8. 2022, sp. zn. 55 To 249/2022 , jímž je podle §258 odst. 1 písm. a), b), d), f), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod body 1. a 2., v celém výroku o trestu a v celém výroku o náhradě škody, a podle §259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že obviněného pro jednání pod bodem 1. uznal vinným pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §146 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku, a pro jednání pod bodem 2. jej uznal vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 trestního zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku. Za tyto trestné činy a za zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, za přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku a za přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, které zůstaly pod body 3. a 4. napadeného rozsudku nedotčeny, obviněného podle §146 odst. 3 trestního zákoníku za užití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku obviněnému uložil trest propadnutí věci, a to loveckého nože v černém koženém pouzdře. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) a m) trestního řádu. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1. obviněný namítl, že svědecká výpověď poškozeného neposkytuje možnost učinit jednoznačný závěr o tom, že došlo ke spáchání trestného činu. Poukázal na to, že při zadržení, ke kterému došlo s odstupem deseti minut po útoku, u něj nebyly nalezeny žádné bankovky. Během této doby se navíc měl dopustit dalšího útoku, uvedeného pod bodem 2. Bankovky by tedy musel před zadržením odhodit, což odporuje bazální logice za situace, kdy soudy spatřovaly motivaci k jednání v jeho složité finanční situaci. Sám poškozený vypověděl, že neviděl obviněného brát si bankovky z jeho peněženky. Obviněný nepopírá, že poškozeného povalil na zem, kdy se jedná o jednání závažnější, ale odcizení hotovosti kategoricky vylučuje. Závěr o naplnění znaků skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku tak podle obviněného nemá oporu v provedených důkazech a je v rozporu s principem in dubio pro reo . Obviněný dále namítl, že odvolací soud porušil princip zákazu reformationis in peius tím, že v otázce formy zavinění dovodil u všech skutků úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, ačkoliv odvolání podal pouze obviněný a nalézací soud spatřoval na straně obviněného naplnění pouze úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Ohledně skutku pod bodem 3. obviněný namítl, že nebyl spolehlivě prokázán a došlo k porušení zásady in dubio pro reo . Obviněný byl totiž ze skutku usvědčen pouze výpovědí poškozeného, který má trestní minulost a jedná se o uživatele omamných a psychotropních látek, tedy o osobu nevěrohodnou.
4. Pokud jde o skutek pod bodem 4., odvolací soud podle názoru obviněného pochybil, když neshledal naplnění podmínek nutné obrany podle §29 trestního zákoníku. Obviněný poukázal na to, že se v minulosti stal obětí závažné násilné trestné činnosti, kdy byl udeřen kovovou tyčí do hlavy a bezprostředně ohrožen na životě. V důsledku toho došlo podle závěrů znaleckých posudků k duševnímu stavu u obviněného ke zvratu v osobnostní struktuře, obviněný ztratil pocit kontroly nad kvalitou svého života, ve vztahu k lidem vyrostl negativismus, hostilita a vztahovačnost. V nynější věci byl iniciátorem potyčky poškozený, který zaútočil na hlavu poškozeného, což je místo, které obviněný subjektivně vnímá velmi citlivě vzhledem k jeho minulému traumatickému prožitku. Přímo hrozící útok obviněný odvrátil prostřednictvím nože, jako prostředku, který měl zrovna u sebe. Obviněný namítl, že přiměřenost obrany ve smyslu §29 trestního zákoníku není závislá na použitém prostředku, ale na to, jak jej obránce použije. V tomto případě nebyla obrana nožem vedena proti žádnému z důležitých orgánů a jejím výsledkem bylo pouze povrchové zranění, kdy i sám poškozený druhý den předčasně opustil lékařské zařízení. Argumentace odvolacího soudu, že obviněný mohl z místa odejít, je podle názoru obviněného zcela nepřiléhavá, jelikož předpokladem jednání v nutné obraně není subsidiarita. Obviněný k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 6 Tdo 339/2008, ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 162/2007, a ze dne 24. října 2001, sp. zn. 5 Tz 189/2001. Obviněný se domnívá, že nevybočil z mezí nutné obrany a jeho obrana nebyla zjevně nepřiměřená.
5. Naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) trestního řádu spatřuje obviněný v tom, že odvolací soud rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože byly v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu.
6. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 8. 2022, sp. zn. 55 To 249/2022, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 6. 2022, sp. zn. 1 T 142/2021, a věc vrátil soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
7. Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že výtky obviněného mířící do oblasti dokazování a skutkových zjištění nepovažuje za opodstatněné. Podle státního zástupce není dán zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Rozhodná skutková zjištění mají v provedených důkazech oporu, a to jak ve výpovědích poškozených, tak i samotného obviněného. Státní zástupce dále uvedl, že námitka porušení zákazu reformationis in peius se přes svou hmotně právní povahu nijak nedotýká závěru soudů ohledně právní kvalifikace činu, a tudíž neovlivňuje negativně postavení obviněného. Jde o to, že relevantní trestné činy dané právní kvalifikace lze spáchat jak v přímém, tak i v nepřímém úmyslu. V tomto směru je tedy z hlediska právní kvalifikace činu, potažmo z hlediska trestní odpovědnosti obviněného forma úmyslu bezpředmětná. Ostatně výrok odsuzujícího rozsudku ani neobsahuje údaj, o kterou formu úmyslu se v řešeném případě jedná, a námitky obviněného proto míří jen proti odůvodnění napadeného rozhodnutí, což je podle §265a odst. 4 trestního řádu nepřípustné.
8. Za důvodnou pak nepovažuje státní zástupce ani výhradu, že obviněný jednal v nutné obraně. Přestože podle státního zástupce v této otázce vykazuje rozsudek odvolacího soudu závažné nedostatky, není na místě zásah dovolacího soudu. Krajský soud na jednu stranu správně označil výpověď obviněného za nevěrohodnou a vnitřně rozpornou, a proto vycházel z výpovědi poškozeného; přesto v rámci vypořádání se s námitkou nutné obrany pracoval s verzí obviněného, že poškozený zahájil konflikt údery do hlavy obviněného. Po skutkové stránce lze ovšem bezpečně vycházet nanejvýše z toho, že poškozený začal do obviněného strkat, a ten ho v reakci na to bodl. Po právní stránce to posléze znamená, že obviněný nemohl jednat v nutné obraně, a to z důvodu absence útoku ve smyslu §29 trestního zákoníku. Zjištěné jednání poškozeného, spočívající primárně ve strčení do obviněného, vykazovalo s ohledem na nízkou intenzitu, jeho okolnosti i okolnosti, které mu předcházely, jen nízkou míru nebezpečnosti. Takovýto útok nelze považovat za trestněprávně relevantní, protože vůči méně závažným, bagatelním jednáním není nutná obrana vůbec přípustná, jak vyplývá z bodu 40 rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 6 Tdo 262/2022, kde je za bagatelní útok označena facka. Státní zástupce se dále domnívá, že krajský soud v rozporu s platnou právní úpravou i v rozporu s ustálenou judikaturou a trestněprávní teorií hodnotil splnění podmínek nutné obrany optikou principu subsidiarity (obviněný se mohl „vůči jednání poškozeného verbálně ohradit, mohl poškozeného odstrčit, mohl z místa odejít, eventuálně užít přiměřené míry fyzického působení na osobu poškozeného“) a proporcionality (krajský soud opakovaně porovnával újmu vzniklou poškozenému s újmou hrozící obviněnému, kdy konstatoval, že „chráněné zájmy v podobě toho, který hrozil obžalovanému a toho, který vznikl na straně poškozeného, jsou v hrubém nepoměru“), současně krajský soud nesprávně zdůraznil a hodnotil, zda byl zákrok obviněného přiměřený, ačkoliv by měl zvažovat otázku nepřiměřenosti „zcela zjevné“. Krajským soudem formulovaný požadavek přiměřenosti, subsidiarity a proporcionality obranného jednání je podle názoru státního zástupce zcela nemístný, nelze jej dovodit ze zákona, nauky ani z judikatury a je s podivem, že se v soudních rozhodnutích nižších instancí se železnou pravidelností znovu a znovu objevuje. Z pohledu státního zástupce se jedná o velice závažný nedostatek, který se nicméně v řešeném případě nepromítl do správnosti právní kvalifikace jako takové. Námitka nutné obrany totiž není důvodná z jiných, výše popsaných příčin.
9. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
10. Obviněný J. T. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
12. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
14. Napadená rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ani Okresního soudu v Liberci netrpí žádnými vadami, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. S výjimkou skutku pod bodem 1. neměl odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. V případě skutku pod bodem 1. napravil zjištěné pochybení nalézacího soudu týkající se postupu podle §207 odst. 1, 2 trestního řádu a doplnil dokazování. Následně zdůraznil obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
15. Obviněnému nelze přisvědčit, že existuje rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy, natož extrémní. Výhrady obviněného směřující do oblasti skutkových zjištění nepřesahují prostou polemiku s hodnotícími úvahami soudů, jejímž prostřednictvím se obviněný snaží prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Stejné výhrady uplatnil obviněný již v předchozích stádiích trestního řízení, přičemž soudy se s jeho námitkami náležitě vypořádaly, a lze tudíž odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí. Soudy srozumitelně vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněného založenou na vzájemně rozporných výpovědích, a naopak vyšly z výpovědí poškozených, jež považovaly za logické a věrohodné. Ostatně k otázce obecné i specifické věrohodnosti svědků (zejména v případě skutku pod bodem 3.) se soudy zevrubně vyjádřily v napadených rozhodnutích. Lze proto uzavřít, že při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu soudy rozhodně nevybočily ze zákonného rámce. Hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky §2 odst. 6 trestního řádu. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu, proto není přiléhavý poukaz obviněné na pravidlo in dubio pro reo .
16. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
17. Obviněný v této souvislosti namítl, že skutek pod bodem 4. měl být posouzen jako jednání v nutné obraně ve smyslu §29 trestního zákoníku. Přestože jsou výhrady obviněného v dovolání formulovány jako hmotně právní, ve skutečnosti byla jeho argumentace založena na vlastní verzi skutkového stavu, která je odlišná od skutkových závěrů, ke kterým dospěly soudy. Obviněným předkládaná verze konfliktu byla vyvrácena výpovědí poškozeného K., protokolem o zadržení osoby podezřelé, lékařskou zprávou a znaleckými posudky MUDr. Tržického a MUDr., MVDr. Adámka. Provedené důkazy potvrdily skutkovou verzi poškozeného a naopak vyvrátily obhajobu obviněného, jež byla shledána nepravdivou a nevěrohodnou, důkazně v řízení zcela izolovanou, motivovanou zjevně snahou vyhnout se důsledkům trestní odpovědnosti. Ostatně obhajoba obviněného, podle které se bránil útoku poškozeného, je v rozporu i s jeho vlastní výpovědí v procesním postavení obviněného, že z místa konfliktu odešel, aniž by se napadení ze strany poškozeného bránil, aniž by jej bodnul nožem. Podkladem právního posouzení proto může být výhradně skutkový stav zachycený v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku napadeného rozhodnutí. K útoku na poškozeného došlo za situace, kdy se oba zúčastnění potkali na ulici. Poškozený šel za obviněným a chtěl po něm vysvětlení události, jež je podstatou skutku pod bodem 3. Došlo mezi nimi k rozepři, kdy poškozený začal do obviněného strkat. Obviněný v reakci na to vytáhl nůž a poškozeného bodl.
18. Podle §29 trestního zákoníku se nutnou obranou rozumí čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. Nutná obrana není trestným činem. O nutnou obranu nejde, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Protože však obránce odvracející útok chrání tytéž zájmy, které chrání sám trestní zákon, nejedná proti účelu trestního zákoníku, ale naopak ve shodě s ním. Jde o střet zájmů na ochraně různých společenských vztahů, a to na jedné straně zájem, který byl napaden útokem (např. zdraví poškozeného obránce), a na druhé straně zájem či zájmy útočníka (např. zdraví nebo život útočníka), které jsou při nutné obraně obětovány, aby tak byl odvrácen útok.
19. Vzhledem k popsaným skutkovým okolnostem činu však v nyní projednávané věci absentuje základní předpoklad nutné obrany, jímž je útok na zájem chráněný trestním zákonem. Jednání poškozeného zjevně nebylo způsobilé vyvolat zásah do zájmu chráněného trestním zákonem. Nelze je považovat za trestněprávně relevantní útok, neboť se jednalo o společensky méně závažné jednání, proti kterému není nutná obrana vůbec přípustná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1012/2018, či ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 6 Tdo 262/2022). Nic na tom nemůže změnit ani skutečnost, že se obviněný v minulosti stal obětí násilného trestného činu. Již odvolací soud k tomu přiléhavě doplnil, že ani tento prožitek nezbavuje obviněného povinnosti reagovat adekvátně na jednání ostatních účastníků společenských vztahů. O nutnou obranu se tudíž v projednávané věci nejednalo. Pouze pro úplnost dovolací soud ve shodě s názorem státního zástupce poznamenává, že úvahy odvolacího soudu poukazující na subsidiaritu a proporcionalitu jednání v nutné obraně jsou nesprávné a vzhledem ke skutkovým okolnostem věci i nadbytečné.
20. Obviněný rovněž namítl, že došlo k porušení zákazu reformationis in peius tím, že odvolací soud v otázce subjektivní stránky dovodil na straně obviněného přímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, ačkoliv odvolání podal pouze obviněný a podle nalézacího soudu šlo o jednání v úmyslu eventuálním podle §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Výhradě obviněného nelze přisvědčit. Názor odvolacího soudu se totiž žádným způsobem nedotkl postavení obviněného. V této věci jsou z hlediska základu trestní odpovědnosti obě formy úmyslného zavinění srovnatelné. Výrok odsuzujícího rozsudku ostatně ani neobsahuje údaj, o kterou formu úmyslu se v řešeném případě jedná. Závěr o konkrétní formě zavinění se pak žádným způsobem nepromítl ani do navazujícího výroku o uloženém trestu. Odvolací soud závěr o formě zavinění obviněného zmínil pouze v odůvodnění svého rozhodnutí. Dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze ovšem napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění. Důvody dovolání tak musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který předcházel vydání napadeného rozhodnutí, nikoli jen v samotném odůvodnění vydaného rozhodnutí (viz §265a odst. 4 trestního řádu).
21. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu. Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byly v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dány důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. Jelikož však na základě dovolací argumentace obviněného nemohlo být zjištěno žádné pochybení zakládající tyto důvody dovolání, nemohly být opodstatněné ani výhrady obviněného poukazující na §265b odst. 1 písm. m) trestního řádu.
22. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 24. 5. 2023
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu