ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.419.2023.1
sp. zn. 3 Tdo 419/2023-1539
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 7. 2023 o dovolání, které podala obviněná B. S. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 14 To 284/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 1 T 80/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné B. S. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 1 T 80/2020 , byla obviněná B. S. uznána vinnou pokusem přečinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v období od 11. 3. 2011 do 1. 6. 2011 v úmyslu neoprávněně se obohatit vylákáním provizí za zprostředkování uzavření pojistných smluv, v rozporu s povinnostmi vyplývajícími ze smluv o obchodním zastoupení uzavřených s pojišťovnami AXA životní pojišťovna, a. s., Pojišťovna České spořitelny, a. s., Vienna Insurance Group, UNIQA pojišťovna, a. s., zaměnila běžný postup získávání nových klientů za postup, kdy získávání nových pojistníků schovala pod nabídku snadného přivýdělku plynoucího ze spolupráce s obchodní společností M. G., avšak za podmínky, že tito zájemci o práci sami uzavřou pojistnou smlouvu, aby mohli inkasovat provize za doporučení dalšího spolupracovníka uvedené společnosti, který uzavře další pojistnou smlouvu, kdy tento systém byl vydáván za tzv. multilevelový, přičemž tito noví spolupracovníci byli navíc ujišťování, že za ně společnost zaplatí buď první platbu pojištění, popřípadě několik plateb pojištění, než začnou sami vydělávat, a pokud budou doporučovat další spolupracovníky uvedené společnosti a tito také uzavřou pojistné smlouvy, tak potom nebudou muset platit pojištění a naopak ještě mohou dosáhnout na provize za zprostředkování, případně že pojistné nebudou muset platit vůbec, kdy některým byla slíbena, popřípadě i poskytnuta za samotné uzavření pojistné smlouvy finanční odměna, což u osob bez zaměstnání, u osob, jejichž příjem tvořily pouze sociální dávky, u osob zadlužených, či žen na mateřské dovolené spustilo řetězovou reakci, která se projevila ve velkém množství uzavřených pojistných smluv, které byly uzavřeny jejím prostřednictvím pod hlavičkou společnosti M. G., na Svitavsku a jiných místech v České republice, a to s osobami, o kterých jako zprostředkovatelka věděla, či musela vědět, že je u nich důvodná pochybnost, že budou řádně a včas plnit své závazky z pojistné smlouvy, resp. že je důvodná pochybnost o jejich skutečném zájmu o trvání pojistné smlouvy a sjednaného pojištění, přičemž za účelem zajištění akceptace pojistné smlouvy ze strany příslušné pojišťovny v rozporu se skutečností nebyly do pojistných smluv, resp. návrhů na jejich uzavření, uváděny u osob, které v té době byly bez zaměstnání, pravdivé informace o jejich zaměstnání, případně byly zamlčovány skutečnosti (zejména týkající se zdravotního stavu), které by mohly nepříznivě ovlivnit rozhodnutí pojišťovny o akceptování příslušné pojistné smlouvy a snížily by šanci na vyplacení provize či provize v určité výši, popřípadě bylo uzavření pojistné smlouvy prezentováno jako podmínka pro poskytnutí finanční půjčky či úvěru jako pojištění nemožnosti splácení úvěru s minimálním pojistným, případně byly některé pojistné smlouvy uzavřeny bez vědomí těchto osob a na jejich jména, kdy uzavření těchto pojistných smluv jménem obchodní společnosti M. G. zprostředkovala s celkem 27 osobami, které jsou blíže adresovány v bodech 1. – 27. výroku o vině z rozsudku nalézacího soudu, a kdy výše popsaným jednáním mohla být na vyplacených provizích pojišťovnám způsobena škoda: a) AXA životní pojišťovna, a.s., IČO: 61859524, se sídlem Praha 2, Lazarská 13/8, PSČ 120 00, škoda ve výši 169.920 Kč, přičemž provize za uzavření pojistných smluv nebyly vyplaceny, b) Pojišťovna České spořitelny, a.s., Vienna Insurance Group, IČO: 47452820, se sídlem náměstí Republiky 115, Zelené Předměstí, 530 02 Pardubice, (jejíž jmění přešlo v důsledku fúze sloučením na společnost Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČO: 47116617, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, PSČ 18600, jako na nástupnickou společnost), škoda ve výši 168.900 Kč, přičemž provize za uzavření pojistných smluv nebyly vyplaceny, c) UNIQA pojišťovna, a.s., IČO: 49240480, se sídlem Praha 6, Evropská 136/810, PSČ 16012, škoda ve výši 221.652 Kč, přičemž provize za uzavření pojistných smluv byly vyplaceny na bankovní účet společnosti M. G. č. XY, ale následně byly všechny vráceny, tedy jednáním B. S., nar. XY, mohla být způsobena škoda v celkové výši 560.472 Kč.
2. Za to byla obviněná podle §209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let.
3. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost AXA životní pojišťovna, a. s., se sídlem Lazarská 13/8, Praha, IČO: 61859524, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 1 T 80/2020, podala obviněná odvolání směřující do výroku o vině i trestu.
5. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 23. 11. 2022, sp. 14 To 284/2022, a to tak, že odvolání obviněné podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
6. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 14 To 284/2022, podala obviněná dne 22. 2. 2023 blanketní dovolání (č. l. 1499), ve kterém uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. s tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a zároveň, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podané dovolání obviněná doplnila podáním ze dne 14. 3. 2023, které již obsahovalo konkrétní argumentaci a splňovalo obecné náležitosti podání podle §59 odst. 3 tr. ř.
7. Úvodem zopakovala dosavadní průběh řízení, kdy zrekapitulovala odsuzující rozsudek nalézacího soudu, svou argumentaci v podaném odvolání a argumentaci odvolacího soudu, se kterou podané odvolání odmítl.
8. Dovolatelka je přesvědčena, že skutky, pro které byla odsouzena postrádají oporu v provedených důkazech, čili je zde extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. V důsledku toho došlo k porušení základního práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v končeném důsledku k porušení zásady presumpce neviny. Za takových okolností pak nemohly být naplněny znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněná zdůraznila, že se nedopustila jednání, které směřovalo k naplnění skutkové podstaty výše zmíněného trestného činu, jak je jí nesprávně kladeno za vinu.
9. Podle obviněné se soudy nevypořádaly se všemi důkazy tak, jak požaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž odůvodnění jejich rozhodnutí nesplňuje požadavky kladené trestním řádem a lze je proto stěží považovat za akceptovatelné. Odvolací soud se nadto náležitě nevypořádal s odvolacími námitkami obviněné, kterými realizovala svoje právo na obhajobu. Konkrétně pak poukazuje na své tvrzení, že o podvodném systému společnosti M. neměla žádné povědomí, rozhodně s ním nebyla srozuměna, a tedy vylučovala, že by poškozené pojišťovny byly uváděny v omyl nebo jim byly zamlčovány podstatné skutečnosti. Uvedla, že veškeré návrhy smluv podepisovala v dobré víře, že jsou v pořádku. Zároveň zdůraznila, že se jednalo o návrhy, a nikoliv samotné pojistné smlouvy, jak nesprávně uzavřel odvolací soud. Návrhy smluv reálně uzavřela pouze s osobami znalými problematiky >1< , které v minulosti pracovaly pro IFP a byly s fungováním pojišťovacího trhu dobře obeznámeny. Podpisy všech ostatních osob zajistila D. S., která vázána Směrnicemi pro spolupracovníky M. G., jež obsahovaly Etický kodex spolupracovníka M. G., tvrdila, že všichni pojistníci si návrhy smluv přečetli a následně je uzavřeli. Dovolatelka vedena tímto ujištěním na ně připojila svůj podpis, čímž garantovala, že návrhy byly řádně uzavřeny. Nebylo v její moci zjistit, že tito pojistníci návrhy reálně nepodepsali. Je tak vyloučeno její zavinění.
10. Dále se obviněná vymezila proti hodnocení výpovědí svědků F. B. a V. S., ze kterých podle ní není zřejmé, z jakých konkrétních tvrzení bylo dovozeno její zavinění. Oba jmenovaní byli osobami znalými problematiky a museli si zvážit, zda je pro ně daný finanční produkt vhodný či nikoliv. Pokud soud vycházel z tvrzení svědka B., že „neměl zájem na daném produktu, ale jednalo se o možnost výdělku“ , tak podle obviněné toto tvrzení není způsobilé prokázat její vinu. Stejně tak nemá žádnou hodnotu ani výpověď svědka S., že byli oba spolupracovníky IFP, neboť samotné působení v této společnosti neznamenalo bez dalšího, že musela vědět o všem podstatném. Tím spíše platí tento závěr za situace, když soud ani dostatečně neobjasnil činnost této společnosti. Podle dovolatelky nelze dovodit její vědomou účast na podvodném systému ani z výpovědi svědka R. P. Měly-li být cílovou skupinou M. osoby bez zaměstnání s cílem si přivydělat, tak ona osobně s žádnou takovou osobou návrh smlouvy neuzavřela. Obviněná dále uvádí, že závěr odvolacího soudu, že měla mít informace o jednotlivých osobách a měla to s nimi i podepsat, když tipař ji měl danou osobu pouze přivést, neznamená, že jednala v podvodné úmyslu, resp. že nedodržení takového postupu podvodnost jejího jednání bez dalšího zakládá.
11. Její vědomou účast nelze podle ní dovozovat ani z výpovědí svědků P. J., I. Z., J. Z., I. H., M. T. a E. T. Tito svědci se totiž vyjadřovali pouze v obecné rovině a vůbec nezmiňovali osobu dovolatelky. Obviněná rovněž kritizuje interpretaci výpovědi svědkyně E. T., z níž soud dovodil, že si jmenovaná svědkyně uvědomila, že se jedná o tzv. pyramidu. Z kontextu její výpovědi, jejíž vybrané části obviněná cituje, podle ní vyplývá, že v čase podpisu návrhů smluv vycházela z toho, že se jedná o legální činnost a až s odstupem několika měsíců dospěla k závěru, že se jedná o podvodnou činnost. Dále ve vztahu k výpovědi svědka P., že tzv. podřízení zprostředkovatelé si byli vědomi toho, že se jednalo o nesmyslné životní pojištění ve vztahu právě k osobám poptávaných klientů, že zprostředkovatelé dostávali provize v řádech jednotek tisíců korun, přičemž společností M. byly inkasovány provize řádově vyšší, zdůraznila, že šlo pouze o závěr tohoto svědka, který si učinil na základě vlastních zjištění. Nemůže z ní být dovozována jakákoliv její vědomost o provizích M. Úvahy odvolacího soudu označuje stejně jako v případech jiných svědků za velmi vágní a nepodložené provedenými důkazy.
12. Dovolatelka dále v podaném dovolání vysvětluje, jak byl zamýšlen její odkaz na zprošťující část rozsudku Krajského soudu v Ostravě, který užila v předcházejícím řízení v reakci na argumenty nalézacího soudu, které z velké části vycházely právě z tohoto rozhodnutí. Jejím základním východiskem bylo, že rozhodnutí soudu tvoří určitý celek a není možné se omezit pouze na konstatování odsuzujícího výroku, ale je nutné do úvah zahrnout i odůvodnění tohoto výroku. Pokud se odvolací soud domníval, že zmiňované rozhodnutí, resp. úvaha zmiňovaného soudu je nesprávná, měl svůj závěr vysvětlit, neboť se jednalo prakticky o totožné situace. >2<
13. Dále se obviněná vyjádřila k osobě svědkyně D. S., kdy uvedla, že tato osoba nebyla klasickým tipařem, neboť po krátké počáteční fázi, kdy neměla ještě licenci od České národní banky, pracovala jako typický zprostředkovatel, a tak ji ostatně také vnímala.
14. Obviněná se rovněž vymezila proti konstatování odvolacího soudu v části, ve které se věnoval svědkům M. L., O., T., Z. a H., a uvedl, že dovolatelka v odvolání uvádí skutečnosti, jenž neodpovídají skutečnému obsahu výpovědí těchto svědků. Dovolatelka však vycházela z jejich výpovědí, přičemž odvolací soud nijak nevysvětlil, v čem konkrétně měly být citace výpovědí výše zmíněných svědků zavádějící. Ve vztahu ke svědkovi Z. pak dodává, že je trestána za to, že svědek Z. o pojištění sice vnitřně neměl zájem, ale dobrovolně podepsal návrh smlouvy.
15. V další části dovolání obviněná brojila proti vyčíslení způsobené škody, kdy odvolací soud její návrh na konkrétní vyčíslení způsobené škody zamítl s tím, že není důvod doplňovat dokazování, neboť způsob vyčíslení škody prošel testem odvolání u Krajského soudu v Ostravě. Takový odkaz však podle obviněné nemůže být považován za adekvátní pro vypořádání se s jejím důkazním návrhem. Pokud je porovnávána tato její věc s věcí odsouzených T. a N., vedené v prvním stupni u již zmiňovaného Krajského soudu v Ostravě, tak by se mělo jednat o komplexní porovnání, které by vzalo do úvahy i body tohoto rozhodnutí, na které bylo dovolatelkou v odvolacím řízení explicitně poukazováno. Odvolací soud však takové komplexní zhodnocení neučinil a rovněž opomněl, že dovolatelka nebyla na stejné pozici, resp. úrovni jako odsouzení T. a N.
16. K povědomosti obviněné o výši samotných provizí odvolací soud sice uvedl, že o jejich přesné výši nevěděla, ale v rozporu s provedenými důkazy, resp. jejich absencí pro takové tvrzení, uvedl, že o nich musela vědět alespoň v hrubých rysech. Zdůrazňuje, že o výši provizí, a to ani v hrubých rysech nevěděla. Neměla ani stejné informace jako svědek P. Za zcela nepřípadný přitom považuje příměr odvolacího soudu k odcizení, popř. poškození věci. Výše provize, o kterou se měla obohatit společnost M., je přitom zásadní, neboť by měla korespondovat s výši škody, kterou mohla obviněná způsobit jednotlivým pojišťovnám. Ale vzhledem k tomu, že nevěděla, ani vědět nemohla, jaké jsou výše provizí za jednotlivé smlouvy, není jí možné klást za vinu způsobení škody ve výši 560.472 Kč, jak to činí soudy v projednávané věci.
17. Obviněné je podle jejího názoru možné teoreticky klást za vinu pouze naplnění skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, jehož stíhání by však již bylo promlčeno. V tomto směru poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 4 Tz 46/2006. Ani jeden ze soudů se však touto argumentací vůbec nezabýval.
18. Své dovolání obviněná uzavřela konstatováním, že odvolací soud bezezbytku selhal ve své přezkumné povinnosti, neboť nenapravil nedostatky rozsudku nalézacího soudu. Nesplnil svoji povinnost se náležitě vypořádat s námitkami vznesenými v odvolacím řízení. S odkazem na rozsáhlou judikaturu Ústavního soudu >3< zdůraznila, že se domáhá pouze toho, aby dotčené soudy své rozhodnutí řádně odůvodnily a co do myšlenkových konstrukcí racionálně se logickým způsobem vypořádaly i s argumenty obhajoby. Rozhodnutí obou soudů totiž nelze považovat za řádně odůvodněná a přezkoumatelná.
19. S ohledem na výše uvedené obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací podle §256k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. 11. 2022, č. j. 14 To 284/2022-1472, a rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 13. 4. 2022, č. j. 1 T 80/2020-1438. Zároveň navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu ve Svitavách, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
20. K dovolání obviněné se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 3. 5. 2023, sp. zn. 1 NZO 248/2023.
21. Státní zástupce nejprve poukázal na to, že obviněná podala nejprve dne 22. 2. 2023 blanketní dovolání, které následně odůvodnila doplněním ze dne 14. 3. 2023. S ohledem na tuto skutečnost je nutné posoudit, zdali bylo dovolání podáno včas, resp. zda byl předsedou senátu soudu prvního stupně dodržen postup podle §265h odst. 1 tr. ř. Pokud by tak učinil a lhůta určená k nápravě by uplynula před datem 14. 3. 2023, nebylo by možné k doplnění dovolání z tohoto data přihlížet a bylo by nutné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř.
22. S předpokladem, že by důvody odmítnout dovolání podle §265i odst. 1 písm. c), d) tr. ř. nebyly dány, se státní zástupce vyjádřil k argumentaci v podaném doplnění dovolání ze dne 14. 3. 2023. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněné, poukázal na to, že obviněná v dovolání pouze opakuje argumentaci, kterou již na svou obhajobu uplatnila v předchozích fázích trestního řízení, a se kterou se soudy dříve ve věci činné správným a dostatečným způsobem vypořádaly, přičemž ji označily za nedůvodnou. Se závěry soudů nižších stupňů se státní zástupce zcela ztotožnil s tím, že opakované výhrady obviněné byly vypořádány řádným a dostatečným způsobem, přičemž odkázal zejména na str. 6. – 11. odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Obviněná přitom v dovolání neuvedla žádné nové skutečnosti, pouze ty, na které přiléhavým způsobem již reagoval odvolací soud.
23. K námitce obviněné, že napadená rozhodnutí jsou zatížena vadou tzv. zjevného nesouladu, státní zástupce uvedl, že s touto námitkou nelze souhlasit. Podstatou námitek dovolatelky je podle státního zástupce kritika hodnocení selektivně vybraných důkazů, zejména ve vztahu k naplnění subjektivní stránky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kdy za pomoci odmítnutí hodnocení těchto důkazů, z nichž soudy v projednávané věci vycházely, se snaží docílit jejich přehodnocení a v konečném důsledku závěru o své nevině. Soudy však podle státního zástupce provedly všechny potřebné důkazy v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a hodnotily je způsobem odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř. O správnosti skutkových zjištění tak nevznikají žádné důvodné pochybnosti a rozhodně v nich nelze shledat zjevný rozpor oproti skutečnému obsahu provedených důkazů, zejména při jejich hodnocení ve vzájemných souvislostech. Skutkový stav byl přitom zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů ani nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky.
24. K námitce obviněné kritizující nedostatečné vypořádání se s jejími námitkami v odvolání státní zástupce uvedl, že jim nelze přisvědčit. Odvolací soud dostál svým povinnostem zakotveným v ustanovení §134 odst. 2 tr. ř. a zhojil tak jistou nedůslednost nalézacího soudu. Vypořádal se jak s námitkami obviněné, tak s jejími návrhy na doplnění dokazování. K jednotlivým námitkám uvedl, o jaké konkrétní skutečnosti se při svém rozhodování nalézací soud opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Na tyto závěry odvolací soudu státní zástupce plně odkázal s dodatkem, že rozhodně nelze přisvědčit tvrzení dovolatelky, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo nepřezkoumatelné.
25. K námitce vycházející z tvrzeného deficitu zavinění ve vztahu ke znaku kvalifikované skutkové podstaty přečinu podvodu ve stádiu pokusu v podobě způsobení větší škody státní zástupce uvedl, že i s touto námitku se odvolací soud přesvědčivě vypořádal. Státní zástupce připomněl, že u pokusu přečinu podvodu se úmysl pachatele ve smyslu §15 tr. zákoníku musí vztahovat rovněž k zákonným znakům kvalifikované skutkové podstaty. >4< Odvolací soud sice připustil, že obviněná nemusela vědět, jaká přesně je výše provizí dohodnutých mezi společností M. a pojišťovnami, ale zároveň učinil správný závěr, že minimálně v hrubých rysech jí muselo být zřejmé, že této společnosti připadne mnohem větší provize než byla přislíbena pojišťovacím zprostředkovatelům, o čemž dle svědka P. měli představu i ostatní zprostředkovatelé. Těm byla známá přesná výše jejich provizí, počet jejich uzavřených smluv i objem z nich vyplývajících závazků. Byli si zároveň vědomi toho, že zisk společnosti M. násobně převyšuje jejich provize. Na základě těchto skutečností tak mohly soudy dojít k opodstatněnému závěru o tom, že obviněná musela být srozuměna s tím, že svým jednáním může poškozeným pojišťovnám způsobit škodu ve výši nejméně 100.000 Kč. Obviněná přitom nemohla kalkulovat s žádnou okolností, která by klientům ze sociálně velmi slabých skupin, s nimiž smlouvy o pojištění uzavírala, umožnila pojištění řádně a včas hradit. Jistě si tedy dokázala představit a počítat s možnou eventualitou, že tito klienti nebudou schopni dostát uzavřeným smlouvám a hradit sjednané pojistné, v důsledku čehož bude negativně zasaženo do majetkové sféry postižených pojišťoven, které vzhledem k počtu uzavřených smluv, výši nasmlouvaného plnění a předpokládatelné výši provizí poškodí o částku ve výši odpovídající kvalifikované skutkové podstatě podle §209 odst. 3 tr. zákoníku.
26. Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce pro případ, že tu nebudou dány podmínky pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. c) nebo d) tr. ř., navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné B. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle §265r odst. 1 písm. a), c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
27. K vyjádření státního zástupce zaslala obviněná prostřednictvím svého obhájce dne 16. 5. 2023 repliku, v níž vyjádřila nesouhlas se závěry státního zástupce. Uvedla, že svou argumentaci před dovolacím soudem opakuje, neboť odvolací soud nesplnil svou přezkumnou povinnost, náležitě neodůvodnil své rozhodnutí a na argumentaci obviněné stran promlčení ani nezareagoval. Poté zopakovala část své argumentace prezentované již v dovolání shrnuté výše a závěrem odkázala na svůj dovolací petit a opětovně navrhla zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí okresním soudem.
III.
28. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
29. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 14 To 284/2022, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká).
30. Nejvyšší soud současně dospěl k závěru, že dovolání splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., bylo podáno prostřednictvím obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., a ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. K tomuto Nejvyšší soud poznamenává, že opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněné doručen dne 22. 12. 2022, jejímu právnímu zástupci již dne 13. 12. 2022 (č. l. 1483), tedy lhůta pro podání dovolání (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) uběhla dne 22. 2. 2023. Obhájce dne 22. 2. 2022 prostřednictvím datové schránky podal tzv. blanketní dovolání (č. l. 1499-1500), které následně dne 14. 3. 2023 doplnil o všechny požadované náležitosti (č. l. 1501-1509). Ačkoli by se za jiných okolností jednalo o dovolání podané po lhůtě, kontrolou spisového materiálu bylo zjištěno, že nalézací soud v projednávané věci nedodržel postup stanovený mu v ustanovení §265h odst. 1 tr. ř. a nevyzval obviněnou k odstranění vad s upozorněním, že neučiní-li tak ve lhůtě dvou týdnů, bude dovolání podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. odmítnuto. Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že pokud bylo včas podáno dovolání, v němž nejsou uvedeny žádné zákonem vyžadované náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.), a jde o tzv. „bianco dovolání“, je povinností soudu prvního stupně vyzvat dovolatele k odstranění nedostatků náležitostí jeho obsahu postupem uvedeným v ustanovení §265h odst. 1 tr. ř. Nepostupoval-li soud prvního stupně v souladu s tímto ustanovením a dovolatel, byť i po lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř., učinil další podání obsahující zákonem vyžadované náležitosti dovolání, pak je nutné pokládat za řádně a včas uplatněné dovolání obě takto učiněná podání (přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 473/05, uveřejněný ve svazku 40, pod č. 49 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu; dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. 8 Tdo 553/2008, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2009.
31. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou B. S. vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
32. Je třeba uvést, že v praxi se často výše uvedené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. obsahově překrývají, slouží však k nápravě jiných vad. Není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněná přímo uvedla, jaký dovolací důvod ve vztahu ke konkrétní námitce uplatňuje. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů.
33. V podaném dovolání obviněná explicitně vznesla námitku tzv. zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními rozhodujícími pro naplnění znaku trestného činu kladeného jí za vinu, a to zejména ve vztahu k naplnění subjektivní stránky pokusu přečinu podvodu ve znaku kvalifikované skutkové podstaty způsobení větší škody. Dále obviněná vznesla kusou námitku opomenutých důkazů, kdy kritizovala postup odvolacího soudu, který na jedné straně připustil, že její důkazní návrh na doplnění dokazování stran vyčíslení výše způsobené škody byl opomenut nalézacím soudem, ale sám nenaznal, že by byl dán důvod dokazování doplnit.
34. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
35. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy .
36. Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
37. Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96 - svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).
38. Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . Stěžejní je zde slovo podstatné , tedy takové, které se jeví nezbytnými k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.
39. Odvolací soud konstatoval, že důkazy navržené obviněnou v řízení před nalézacím soudem (důkazní návrh na č. l. 1419) byly ze strany nalézacího soudu skutečně opomenuty. Zároveň však konstatoval, že „ vzhledem k jednoznačné nedůvodnosti tohoto návrhu však krajský soud tuto vadu nepovažoval za zásadní vadu, pro kterou by bylo nezbytné napadený rozsudek zrušit“ (str. 5–6 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). S ohledem na tento závěr proto nedospěl k závěru, že by bylo nutné dokazování v tomto ohledu doplnit, „ kdy tato část objasnění znaků spáchané trestné činnosti byla opřena obdobně jako ve věci Krajského soudu v Ostravě o listinné podklady poskytnuté pojišťovnami, kdy evidentně tento způsob dokazovaní prošel i testem dovolání, jak vyplývá z odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem“ (str. 11 odůvodnění usnesení odvolacího soudu) . Nadbytečnost důkazu je přitom legitimním důvodem pro jeho neprovedení. Nadto se Nejvyšší soud plně ztotožňuje s tím, že navrhovaný důkaz by neměl zásadní význam pro posouzení trestní odpovědnosti obviněné. Obviněná svým důkazním návrhem primárně nerozporovala výši provizí, které by měly být vyplaceny, ale dožadovala se toliko metodiky výpočtu jednotlivých provizí (předposlední odstavec na str. 6 doplnění dovolání obviněné). Jak Nejvyšší soud rozvede dále v reakci na obviněnou vznesenou námitku extrémního nesouladu a nedostatku zavinění, vědomá účast na podvodném systému M. byla spolehlivě prokázána jinými důkazy a navržený důkaz by toto nebyl sto zpochybnit, stejně tak by nebyl schopen zpochybni výši způsobené škody, resp. zpochybnit ji do té míry, aby bylo možné uvažovat o jiné právní kvalifikaci. Námitku obviněné stran neprovedení jí navržených důkazů tedy nelze považovat za důvodnou.
40. Stejně tak není možné přisvědčit vznesené námitce zjevného rozporu, resp. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedeným dokazováním.
41. Je třeba připomenout, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněná není spokojena s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněné a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
42. Stručně řečeno, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve Svitavách, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., jak namítá obviněná.
43. Obviněná totožně jako v podaném odvolání kritizuje úvahy soudů a jimi vyvozené skutkové závěry zejména stran výpovědí svědků F. B., V. S., D. S., J. S., D. T., u kterých namítala, že se jednalo osoby znalé problematiky, které věděly, co podepisují. Zcela však přehlíží, že jí není kladeno za vinu uvedení této skupiny osob v omyl, ale participace na pyramidovém systému společnosti M., jejímž hlavním cílem bylo vylákat skrze provizní platby prostředky z pojišťovacích společností, které byly, resp. měly být primárními poškozenými, do jejichž majetkové sféry mělo být zasaženo. U další skupiny svědků (jedná se o P. J., I. Z., J. Z., I. H., M. T. a E. T.) toliko uvedla, že jí není zřejmé, jaké konkrétní skutečnosti vyplynuly z jejich výpovědí ve vztahu k její osobě, neboť se přímo k ní vůbec nevyjadřovali. Ve vztahu ke svědkyni E. T. pak zdůraznila, že si tato svědkyně uvědomila až s odstupem, že se jedná o tzv. pyramidu a podvodnou činnost. Nejvyšší soud k tomuto poukazu podotýká, že je zcela bez významu, kdy k tomuto poznání jmenovaná svědkyně dospěla, a že z počátku byla přesvědčena o legalitě této činnosti. Uvedené zjištění nic nemění na faktu, že se obviněná podílela na podvodné činnosti, do které angažovala i tuto svědkyni. To, že si svědkyně nezákonnost systému společnosti M. uvědomila až zpětně poté, co měla příležitost systém lépe poznat nebo si opatřit nové informace, nijak nesnižuje nezákonnost tohoto systému, který se zaměřoval především na osoby z okraje společnosti se špatným sociálním a finančním zázemím, neschopnými dostát ve smlouvách uvedeným závazkům.
44. Nejvyšší soud připouští, že rozsudku nalézacího soudu lze vytknout určitou kvalitu, zejména stran jeho odůvodnění. Bylo by na místě, aby nalézací soud lépe a podrobněji rozvedl své vlastní hodnotící úvahy, které jej při posuzování trestné činnosti obviněné vedly, stejně jako se vypořádal s rozsáhlými námitkami vznesenými obhajobou. Uvedená pochybení kritizoval i odvolací soud, jak ostatně vyplývá zejména ze str. 6. – 7. odůvodnění usnesení odvolacího soudu. I přes tyto nedostatky však odvolací soud konstatoval, že rozhodnutí nalézacího soudu, a to jak stran učiněných skutkových zjištění, tak právních závěrů, je po věcné stránce správné, dokazování úplné a trestní věc zcela jednoznačná. S ohledem na délku trestního řízení, právě zmíněnou jednoznačnost věci a skutečnost, že klíčové otázky prošly testem dovolacího soudu (opakovaně zmiňovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě), nepřistoupil ke kasaci napadeného rozsudku, ale toliko došlo k doplnění odůvodnění. V druhém odstavci na str. 7 pak odvolací soud konkrétně uvedl, že „ podstata věci je v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyjádřena správně, byť argumentace zde je vyjádřena pouze v jednoduše formulovaných závěrech, které bylo bez pochyby třeba rozvést o konkrétní úvahy. Klíčovou otázku zavinění okresní soud správně opírá o výpovědi svědka B. a S., přičemž je zřejmé, že okresní soud se ztotožnil s právním názorem Krajského soudu v Ostravě a v tomto ohledu upravil i odsuzující výrok oproti podané obžalobě. Okresní soud také správně vyhodnotil roli obžalované v celém systému, kdy v podstatě jednou větou vystihl ten fakt, že obžalovaná na podvodném jednání poměrně zásadním a klíčovým způsobem participovala, když uváděl, že svým podpisem garantovala, že pojistná smlouva je uzavřena řádně a že nedošlo k žádným nepravostem. “ Na str. 7 až 11. pak zhojil výše zmíněný deficit rozsudku nalézacího soudu a rozvedl úvahy ve vztahu k jednotlivým důkazům, jak jednotlivě, tak poté v souhrnu a adekvátně reagoval na výtky vytýkané obhajobou. Uvedenému postupu Nejvyšší soud nemůže než přisvědčit a konstatovat, že odvolací soud ve svém rozhodnutí zcela dostál požadavkům §134 tr. zákoníku (a to samozřejmě včetně jeho odst. 2). Lze proto uzavřít, že po zásah odvolacího soudu, soudy hodnotily provedené důkazy jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, přihlížeje ke všem rozhodným okolnostem, tedy zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Je možno konstatoval, že skutkový stav věci byl zjištěn v rozsahu potřebném pro objektivní a spravedlivé rozhodnutí, tedy v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř.
45. Účast obviněné na podvodném systému společnosti M. byla vyjma listinných důkazů prokázána výpověďmi mnoha svědků. Z výpovědi svědka R. P. vyplynulo, že cílovou skupinou společnosti M. byly osoby bez zaměstnání, které si chtěly přivydělat tím, že přiváděly další klienty, přičemž jejich schopnost hradit sjednané pojistné nebyla důležitá. Se svědkem F. B. pak smlouvu sepsala přímo obviněná s vědomím, že F. B. nemá zájem na daném produktu, ale že se jedná toliko o možnost výdělku. Obdobná situace pak byla i u svědka P. J., který projevil zájem o přivýdělek a „práci ve společnosti“. Podobný modus operandi pak bylo možné vysledovat u svědků M. T. a E. T., J. S., I. Z., J. Z. či I. H. Všichni zmínění totiž uzavřeli předmětné pojistné smlouvy nikoliv ze zájmu o pojistné produkty, ale o průběžný výdělek nebo získání jiného finančního produktu (např. u svědka Z. se jednalo o půjčku). Řada z nich pak pojistné od samotného počátku hradit nechtěla nebo ani nemohla. O tom, jak byli klienti prověřování, ať už po stránce solventnosti nebo obecně toho, zda je pro ně nabízený produkt vhodný, vypovídá např. vyjádření svědkyně I. H., která uvedla, že se nikdo nezajímal o její zdravotní stav, o její sociální nebo finanční situaci, která byla objektivně špatná, neboť disponovala příjmy pouze kolem 6.000 Kč a současně byla zatížena exekucemi. Byla jí však přislíbena možnost získat v budoucnu spoustu peněz, přitom nevěděla ani jaký typ finančního produktu je jí nabízen, a ani to, že tento produkt je pro ni zcela nevhodný a nedostupný. Je tak zřejmé, že podstatný byl pouze její podpis na pojistné smlouvě a možnost přivést další osoby bez ohledu na to, zda byly kvalitními a perspektivními klienty. Obviněnou přitom nelze považovat za osobu neznalou prostředí finančního poradenství a pojistných produktů. Společně se svědkem V. S. (odsouzeným zmiňovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 9. 2219, č. j. 32 T 6/2018-8555) byli spolupracovníky již v I. f. p., a tak museli vědět, co jimi vyvíjenou činností činí (srov. bod 12 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), stejně tak byla držitelkou oprávnění pro finanční zprostředkovatele vydávaných Českou národní bankou. Nezájem o „klienty“ společnosti M. ostatně vyplývá i z její prezentace, ze které vyplývá, že hlavním a de facto jediným cílem systému byl co největší objem smluv. Usvědčující je i výpověď svědka P., který sice nepotvrdil, že zná přímo obviněnou, ale vyjádřil se k možnostem a vědomostem tzv. podřízených zprostředkovatelů o fungování společnosti M. I přes jeho krátké působení v této společnosti mu bylo zřejmé její fungování, kdy zprostředkovatelé nabízeli očividně nesmyslné investiční životní pojištění, tyto smlouvy uzavřeli a dokumenty odevzdali společnosti M., která „zkasírovala“ pojišťovny, zprostředkovatelé byli poté odměněni výrazně nižšími provizemi (srov. bod 13. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Obviněná jako osoba působící v daleko více obchodních případech a disponující znalostí finančního trhu ze svého předchozího působení si tak musela být vědoma alespoň přibližně, jak velké provize za jednotlivé uzavírané finanční produkty jsou vypláceny. Nemůže tak obstát její námitka, že svědek P. si dané skutečnosti dovodil sám a jí nebyly známy. Uvedené je pak podpořeno rovněž výpovědí svědka I. Š., který ve své výpovědi zmiňoval hojná školení pojišťoven, jak mají správně pojištění nabízet.
46. Odvolací soud se neopomněl vyjádřit ani k námitce obviněné, že ona sama uzavírala smlouvy pouze s několika osobami a zbytek smluv uzavřela přes D. S., která byla na pozici tzv. tipaře. Tato osoba však měla dotčené osoby z titulu své pozici pouze doporučit, resp. přivést, což však vzhledem k systému, na kterém participovala obviněná, nebylo potřebné, neboť obžalovaná nepotřebovala prověřit možnost klientů sjednané pojistné hradit, jejich opravdový zájem, vhodnost daného produktu pro jejich životní situaci, apod., jak by to správný pojišťovací zprostředkovatel měl činit, neboť si byla vědoma pyramidálnosti daného finančního produktu vykonstruovaného společností M., který byl zaměřen na výdělek z provizí příslušné pojišťovny. V daném kontextu nelze opomenout, že řádnou povinností pojišťovacího zprostředkovatele je ověřit výše zmíněné skutečnosti (tedy nejedná se o povinnost tzv. tipaře, o čemž obviněná opět musela vědět) a nikoliv jen mechanicky podepsat smlouvy klientů, které jí „darovala její kolegyně, protože svých klientů měla dost a chtěla jí pomoci“, jak uváděla u hlavním líčení obviněná, a následně zinkasovat provizi. Celý systém M. však na patřičné chování zprostředkovatelů rezignoval a vystavil tzv. P. schéma, resp. pyramidový podvod, kde jde o konstantní získávání nových klientů bez ohledu na to, jak kvalitních. Bylo zcela lhostejné, kdo a v jaké situaci uzavře pojistnou smlouvu, podstatný byl toliko celkový počet nově uzavíraných smluv. Takový systém nejenže aproboval styl práce příčící se povinnostem pojišťovacího zprostředkovatele, ale byl na něm přímo založen, což muselo být obviněné vzhledem k jejím zkušenostem v oboru zcela zřejmé. S očividnou znalostí fungování tohoto systému pak nemůže obstát obhajoba obviněné, že neměla možnost zjistit protiprávní postup svědkyně S. Jak vyplývá z výše uvedeného, obviněná se jako součást podvodného systému o dané informace vůbec nemusela zajímat, ve společnosti M. se to nevyžadovalo, ani obecně nedělo. Musela tedy vědět, že potřebná prověření nebyla touto svědkyní učiněna a ani ona sama neučinila žádné kroky např. k ověření platební schopnosti klientů, jejich příjmů či vhodnosti daného produktu, přestože neměla žádné podklady, které by kteroukoliv z těchto kategorií jakkoliv osvětlovaly. Nejvyšší soud proto uzavírá, že námitkám obviněné brojícím proti stabilizovanému skutkovému stavu nebylo možno přisvědčit a zároveň připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí (odůvodnění) není ve smyslu §265a odst. 4 tr. ř. přípustné.
47. Obviněná rovněž namítla, že není možné dovodit její zavinění ve vztahu ke znaku kvalifikované skutkové podstaty způsobení větší škody trestného činu podvodu, neboť si nebyla vědoma, resp. srozuměna s výší provizí, které si účtovala společnost M., a které jsou jí kladeny za vinu. Přestože se jedná o námitku z velké části postavenou na kritice provedeného dokazování a vlastní interpretaci provedených důkazů, resp. tvrzeného nedostatku důkazů pro závěr soudů ve věci, jedná se s určitou mírou benevolence o námitku, kterou lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
48. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatněný obviněnou je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení .
49. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). V rámci uplatněného dovolacího důvodu není možné polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více důležitý, nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr, jak činí dovolatel.
50. Východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
51. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že obviněná byla uznána vinnou pokusem přečinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku , kterého se dopustí ten, jehož jednání bezprostředně směruje k tomu , aby sebe nebo jiného obohatil tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím větší majetku škodu, a to v úmyslu takový čin spáchat, ale k dokonání tohoto činu nedojde.
52. Podle ustanovení §138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku se větší škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 100.000 Kč.
53. Pro naplnění základní skutkové podstaty je vyžadováno úmyslné zavinění ve smyslu §15 tr. zákoníku (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 2 vydání, Praha: C. H. Beck, s. 2058).
54. Obecně lze uvést, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 2. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 220). Zavinění jakožto vnitřní psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu musí být dán v době činu, když závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku). Závěr o zavinění musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, kdy okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
55. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že při posuzování zavinění nelze vycházet jen z výpovědi obviněné, ale je třeba hodnotit všechny provedené důkazy a závěr o zavinění presumovat právě na základě všech provedených důkazů, které je třeba hodnotit v jejich vzájemných souvislostech, tak jak to vyžaduje i obviněnou poukazované ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. U přečinu podvodu podle §209 tr. zákoníku, jehož spáchání ve stádiu pokusu je obviněné kladeno za vinu, se v případě základní skutkové podstaty vyžaduje z hlediska zavinění úmysl podle §15 tr. zákoníku, přičemž ovšem postačí i úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (úmysl eventuální) jedná tehdy, pokud obviněná věděla, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že jej způsobí, s tím byla srozuměna. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však nemusí být přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem, neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku , který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014). O eventuální úmysl se jedná i v případě, že pachatel jen spoléhá na náhodu, že následek nenastane (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 859/2018). Pro úplnost je vhodné poznamenat, že ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, tedy, že trestným činem byla způsobena větší škoda vyjádřená v předmětné kvalifikované skutkové podstatě, postačí zásadně nedbalost ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku. (viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2062-2063). Tento závěr je však možné aplikovat toliko pro dokonané jednání a neplatí v případě jednání ukončené ve stádiu pokusu, kdy se vyžaduje úmysl, který se musí vztahovat také k zákonným znakům kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, tj. ke zvlášť přitěžujícím okolnostem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1115/2015).
56. Soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích dospěly k závěru, že obviněná vědomě participovala na systému společnosti M., který byl vystaven na tzv. P. schématu, v Českém republice označovaném jako letadlo či pyramida. Klientům bylo slibováno, že nemusí hradit své závazky vyplývající z uzavřených smluv, přivedou-li klienty nové a tato činnost jim byla prezentována jako možnost přivýdělku. Celý systém byl založen na získávání nových klientů a vylákávání peněz od pojišťovacích společností. Jak bylo podrobně vysvětleno již výše, obviněná znala podstatu tohoto systému a vědomě na něm participovala s cílem získat ve všech případech provize. Dlužno podotknout, jak to ostatně činily soudy nižších stupňů, že obviněná nebyla iniciátorkou ani zosnovatelkou tohoto systému, ale jeho vědomým účastníkem s licencí ČNB, bez nějž by jeho fungování nebylo možné, neboť svým podpisem garantovala poškozeným pojišťovnám, že pojistná smlouva byla uzavřena řádně a nedocházelo zde k žádným nepravostem (srov. body 26. – 29. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a str. 6 a násl. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
57. K vědomosti obviněné o výši provizí přislíbených společnosti M., a tedy potenciální škody, kterou svým jednáním mohla poškozeným pojišťovnám způsobit, se vyjádřil zejména odvolací soud na str. 11 napadeného usnesení, když připustil, že obviněná nemusela znát přesnou výši dohodnutých provizí, které měla získat od pojišťoven společnost M., ale přislíbené částky musela znát alespoň v hrubých rysech. Uvedené vyplývá z tvrzení svědka P., který ve společnosti uzavřel toliko 9 obchodů, kdy věděl, že zprostředkovatelům vyplácené provize v řádech nižších jednotek tisíců korun jsou násobně nižší nežli provize, které měla obdržet společnost M. Obviněné je kladeno podle skutkové věty za vinu uzavření celkem 27 smluv. Ze své předchozí praxe finančního poradce i ze znalosti fungování systému společnosti M. jí muselo být zřejmé, že provize, jež obdrží společnost M., budou o poznání větší nežli provize, které obdrží ona jakožto zprostředkovatelka, a s ohledem na produkt investičního životního pojištění a množství obchodních případů musela být srozuměna s tím, že úhrnná výše provizí za předmětné smlouvy zcela jistě překročí částku 100.000 Kč, a tedy i hranici větší škody. Jak vhodně podotkl odvolací soud na str. 11 svého usnesení tak „ nevědomost o tom, jaká konkrétně vznikne škoda, neznamená, že trestná činnost není páchána se srozuměním toho, že škoda může být do jisté míry vysoká, což je právě tento případ. Není neobvyklé, aby při páchání trestné činnosti pachatel nevěděl, jaká konkrétně vznikne škoda, a to ani v případě, kdy konkrétní věc odcizí, kdy takovým příkladem nevědomosti může být, např. když někdo poškodí sochu a pouze tuší, že se jedná o umělecky hodnotné dílo, kdy přesnou výši škody nezná. I v tomto případě trestná činnost bez pochybností směřuje ke způsobení škody, jejíž výše bude až později přesně zjištěna. “ Z provedených důkazů tedy soudy správně dovodily nepřímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, i vzhledem k okolnosti podmiňující užití vyšší trestní sazby. Tedy, že obviněná byla srozuměna s tím, že svou činností v podvodném systému společnosti M. směřuje ke způsobení větší škody poškozeným pojišťovnám. Současně nebyla shledána, a ostatně ani tvrzena žádná okolnost, ze které by bylo možné dovozovat, že daný produkt je pro klienty této společnosti vhodným produktem či alespoň to, že tito klienti většinou z velmi slabých sociálních skupin, s omezenými finančními prostředky, budou schopni dostát svým závazkům z uzavřených smluv. Negativní zásah do majetku poškozených pojišťoven přinejmenším ve výši přesahující hranici větší škody byl de facto dán, kdy s takovýmto následkem byla obviněná zjevně srozuměna ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Právní kvalifikaci jednání obviněné jakožto pokusu přečinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku zvolenou soudem nalézacím a posléze aprobovanou soudem odvolacím nelze podle Nejvyššího soudu než považovat za přiléhavou a námitku dovolatelky naopak za zjevně nedůvodnou.
58. Je třeba rovněž upozornit i na to, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatelka uplatnila již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, jak činí dovolatel v projednávané věci. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
59. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné B. S. odmítl.
60. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil tato rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 7. 2023
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu _______________________________________________________
Poznámky pod čarou jsou v textu odkazovány následovně: >číslo<
1) F. B., D. S., J. S. a D. T.
2) K tomu dovolatelka odkázal na body 84. a 85. rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kde byly obdobné skutečnosti jako v projednávané věci důvodem ke zprošťujícímu výroku
3) Zmiňuje nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 113/02, sp. zn. III. ÚS 521/05, sp. zn. III. ÚS 151/06, sp. zn. III. ÚS 677/07, sp. zn. I. ÚS 3184/07 a sp. zn. III. ÚS 961/09.
4) Na rozdíl od dokonaného přečinu podvodu, kdy k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby postačuje zavinění z nedbalosti ve smyslu ustanovení §17 písm. a) tr. zákoníku.