ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.917.2023.1
sp. zn. 3 Tdo 917/2023-486
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2023 o dovolání, které podal obviněný B. K. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2023 sp. zn. 3 To 79/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 1/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. 30 T 1/2022 , byl obviněný B. K. uznán vinným ze spáchání jednak pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §145 odst. 1, 2 písm. g) trestního zákoníku, jednak přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, jednak přečinu krádeže dle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního zákoníku, a jednak přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dle §234 odst. 1 trestního zákoníku. Za to a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §205 odst. 2 trestního zákoníku a přečin krádeže dle §205 odst. 2 trestního zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 2022, č. j. 14 T 64/2021-70, jenž nabyl právní moci dne 19. 2. 2022, a sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2022, č. j. 14 T 121/2021-119, jenž nabyl právní moci dne 31. 5. 2022, byl podle §145 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku byl současně zrušen výrok o souhrnném trestu z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2022, č. j. 14 T 121/2021-119, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku bylo rozhodnuto o zabrání věci, a to ocelové trubky o celkové délce 820 mm, vnějším průměru 22 mm, vnitřním průměru 16 mm, o hmotnosti 942 g. Podle §228 odst. 1 trestního řádu a §229 odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. O odvolání obviněného a státního zástupce proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 3 To 79/2022 , jímž podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 trestního řádu z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil za pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §145 odst. 1, 2 písm. g) trestního zákoníku, přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku, ohledně kterých zůstal napadený rozsudek nezměněn, za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §205 odst. 2 trestního zákoníku a za přečin krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 2022, č. j. 14 T 64/2021-70, jenž nabyl právní moci dne 19. 2. 2022, a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2022, č. j. 14 T 121/2021-119, jenž nabyl právní moci dne 31. 5. 2022, podle §145 odst. 2 trestního zákoníku, za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně se podle §43 odst. 2 věta druhá trestního zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 2022, č. j. 14 T 64/2021-70, a výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2022, č. j. 14 T 121/2021-119, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že nalézací a odvolací soud tendenčně rozhodovaly v jeho neprospěch, došly k nesprávným skutkovým zjištěním, nesprávně posoudily skutkový stav a nesprávně vyhodnotily provedené důkazy. Obviněný má za to, že skutková zjištění obou soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a postrádají obsahovou spojitost s těmito důkazy. Současně nebyly provedeny všechny jím navrhované důkazy, které byly pro věc podstatné. Obviněný je přesvědčen, že v dané věci došlo k evidentnímu nerespektování trestněprávního principu presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo . Pokud jde o skutková zjištění, soudy vycházely zejména z výpovědi poškozeného a dále z výpovědi svědkyně H. N. Soudy však nehodnotily věrohodnost svědků dostatečně obezřetně a ve vztahu s jinými provedenými důkazy. Porušení zásady vyhledávací a zásady materiální pravdy ve smyslu §2 odst. 5 trestního řádu spatřuje obviněný v tom, že soudy neprovedly jím navržené důkazy nezbytné k řádnému zjištění skutkového stavu a posouzení věrohodnosti tvrzení svědků i podpoře tvrzení odsouzeného, zejména rekonstrukci v místě bydliště svědkyně H. N., odborného vyjádření z genetiky ke zjištění DNA shody u zajištěných stop krve z kaluží a vlasů z tyče, výslechy dalších svědků, s nimiž byl poškozený bezprostředně po činu a měl jim popsat, co se stalo. Dále obviněný namítl, že postupoval v mezích nutné obrany podle §29 trestního zákoníku a nedopustil se tak žádného trestného činu. Iniciativa, vedoucí ke vzájemnému střetnutí, vycházela toliko od poškozeného, jakožto útočníka, a touto iniciativou je určováno, kdo je útočníkem a kdo obráncem. V případě, že by bylo shledáno úmyslné vybočení z podmínek a mezí nutné obrany, pak by bylo nutné kvalifikovat jednání odsouzeného toliko jako privilegovanou skutkovou podstatu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a trestního zákoníku.
4. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soud v Olomouci dne 8. 3. 2023, č. j. 3 To 79/2022-393, a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že ze spáchání skutku popsaného ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně usvědčují obviněného opatřené a provedené důkazy. Z podrobných odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah jednak mezi úvahami soudů při hodnocení důkazů a na tomto podkladě přijatými skutkovými zjištěními, jednak mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich dovozenými. Soudy ve svých rozhodnutích náležitě vyložily, na jakých důkazech založily svá rozhodnutí, jakým způsobem je hodnotily, proč je takto hodnotily a z jakých skutkových závěrů vycházely při právním posouzení. Podle názoru státního zástupce v posuzované věci nevznikly pochybnosti o vině obviněného, proto nedošlo ani k porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo , jak namítá obviněný v podaném dovolání. Za neopodstatněnou považuje státní zástupce i námitku neprovedení obhajobou navržených důkazů, jelikož v odůvodnění napadených rozhodnutí soudy dostatečně odůvodnily, proč nepřikročily k provedení navrhovaných důkazů. K námitkám obviněného, že postupoval v mezích nutné obrany podle §29 trestního zákoníku a že v případě úmyslného vybočení z podmínek nutné obrany je třeba posoudit jeho jednání jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a trestního zákoníku, státní zástupce uvedl, že se ztotožňuje s tím, jak na tyto námitky reagovaly soudy činné dříve ve věci v dotčených rozhodnutích a jak své závěry odůvodnily.
6. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
7. Obviněný B. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
9. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
10. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
11. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
12. Pokud obviněný ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu namítal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištění soudů a provedenými důkazy a současně neprovedení jím navržených důkazů nezbytných k řádnému zjištění skutkového stavu, jedná se sice o námitky relevantní, ovšem nelze jim přisvědčit. Napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Městského soudu v Praze netrpí žádnými vadami, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud neměl po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Po omezeném doplnění dokazování, především o výslech svědkyně H. N., zdůraznil obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti.
13. Dovolací námitky obviněného jsou opakováním jeho obhajoby uplatňované od počátku trestního stíhání. Stejné výhrady uplatnili již v řízení před nalézacím soudem i v řádném opravném prostředku. Oba soudy se s nimi zevrubně a přiléhavě vypořádaly, proto lze na příslušné pasáže napadených rozhodnutí v podrobnostech odkázat. Trestná činnost obviněného byla bezpečně prokázána řadou provedených důkazů, zejména svědeckou výpovědí poškozeného, svědkyně H. N., jakož i znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a jejich doplnění a z výslechu znalce. S nimi pak korespondují také další důkazní prostředky, především lékařská zpráva MUDr. Petra Waldera, CSc., protokol o ohledání místa činu a pořízená fotodokumentace, odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví mechanoskopie, odborné vyjádření z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, vyjádření obchodní společnosti Air Bank a. s. a další. S obviněným nelze souhlasit v tom, že by soudy nedostatečně posuzovaly otázku věrohodnosti svědků svědčících proti němu. Naopak z příslušných pasáží odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá, že se obecnou i specifickou věrohodností poškozeného a svědkyně H. N. podrobně zabývaly a o i v konfrontaci s ostatními provedenými důkazy. Pokud obviněný namítl, že svědkyně neměla možnost poznat, kdo je útočníkem a kdo se brání, poukázaly soudy na to, že svědkyně měla možnost účastníky konfliktu rozlišit podle jejich velikosti, protože oba se pohybovali i v těsné blízkosti mezi sebou. Velikost jednotlivých osob mohla rozlišit tím spíše, že mezi obviněným a poškozeným je výrazný výškový rozdíl bezmála dvaceti centimetrů. Ve věci nelze shledat ani existenci tzv. opomenutých důkazů, když se soudy s důkazy obhajoby navrženými k doplnění dokazování vypořádaly důsledně v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 6 To 725/2017 či nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09) a zevrubně odůvodnily, proč je považují pro rozhodnutí věci za nadbytečné. Nelze tak říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky §2 odst. 6 trestního řádu. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu, proto není přiléhavý poukaz obviněného na pravidlo in dubio pro reo .
14. Obviněnému nelze přisvědčit ani ve výhradách proti právnímu posouzení skutku, podle kterých mělo být jeho jednání posouzeno jako nutná obrana podle §29 trestního zákoníku, případně jako ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a trestního zákoníku za situace, kdy by došlo k vybočení z mezí nutné obrany. Je tomu tak především proto, že obviněný nerespektuje skutkový stav věci v podobě dovozené soudy, a své právní úvahy staví na vlastní verzi skutkového děje. Soudy v této souvislosti odůvodněně dospěly ke skutkovému závěru, který promítly i do skutkové věty výroku odsuzujícího rozsudku, že obviněný rozhodně neodvracel přímo hrozící nebo trvající útok, ale on sám byl útočníkem. Poškozený obviněného sice jako první oslovil s úmyslem domluvit mu ohledně jejich společné známé, avšak jakmile uviděl, v jakém je obviněný rozpoložení, rozhodl se místo slovní rozepře opustit. Byl to naopak obviněný, kdo již odcházejícího poškozeného jako první fyzicky napadl a v útoku pokračoval i poté, co se poškozený útok neúspěšně snažil odvrátit teleskopickým obuškem. Obviněný si na poškozeného obkročmo dřepnul a pokračoval v útoku pěstmi do hlavy poškozeného a použil také teleskopický obušek, kterého se zmocnil, a po snaze poškozeného vstát jej kopl do hlavy. Obviněný poté odešel a po chvíli se na místo činu opět vrátil a útok vygradoval použitím skoro metrové kovové trubky, kterou se snažil poškozeného ležícího na zemi a kryjícího si hlavu svými rukami větší intenzitou síly udeřit nejméně třikrát do oblasti hlavy, což se mu minimálně v jednom případě povedlo. Právní posouzení takto zjištěného skutku jakožto pokusu zvlášť závažného zločinu těžké ublížení na zdraví dle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §145 odst. 1, 2 písm. g) trestního zákoníku se jeví jako přiléhavé, a nemůže proto zakládat existenci vady odpovídající důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního zákoníku.
15. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 25. 10. 2023
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu