ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2198.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 2198/2023-276
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobce V. M. , nar. XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Davidem Smrčkou, advokátem, se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2, proti žalované České republice - Ministerstvu dopravy , se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 4 C 17/2022, o dovolání žalobce i žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2023, č. j. 30 Co 28/2023-236, takto:
I. Dovolání žalobce i žalované se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 6. 2022, č. j. 4 C 17/2022-181, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 50 050 Kč příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 4 324 Kč (výrok II).
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že se konstatuje, že v řízení vedeném u Městského úřadu Votice pod sp. zn. 344492/2018/SD-ZJ/296 [dále jen „posuzované řízení“] o dopravním přestupku žalobce, které trvalo spolu s odvolacím správním řízením a řízením před správním soudem celkem přes dva a půl roku, bylo porušeno právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů; v zamítavé části výroku I, týkající se zaplacení 50 050 Kč s příslušenstvím, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 50 050 Kč s příslušenstvím, způsobené mu nesprávným úředním postupem orgánu veřejné moci spočívajícím v porušení povinnosti vydat v zákonné lhůtě rozhodnutí v přestupkovém řízení, vedeném před Městským úřadem Votice, posléze před Krajským úřadem Středočeského kraje jako odvolacím správním orgánem a v navazujícím soudním řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu před Krajským soudem v Praze. Uvedl, že doručením oznámení o zahájení řízení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 34492/2018/SD-ZJ/296, zahájil Městský úřad Votice přestupkové řízení žalobce, rozhodnutím z 2. 11. 2018, č. j. 38827/2018/SD-ZJ, byl uznán vinným dopravním přestupkem. K odvolání žalobce Krajský úřad Středočeského kraje rozhodnutím z 3. 10. 2019, č. j. 169800/2018/KUSK, doručeným žalobci 21. 10. 2019, rozhodnutí Městského úřadu Votice potvrdil (změnil pouze „paragrafové znění výroku“) a odvolání zamítl, na základě správní žaloby podané žalobcem Krajský soud v Praze rozsudkem z 22. 3. 2021, č. j. 44 A 99/2019-19, rozhodnutí pro vady řízení zrušil a věc vrátil správnímu orgánu k dalšímu řízení, aby následně Krajský úřad Středočeského kraje rozhodnutím z 21. 4. 2021, č. j. 051136/2021/KUSK, rozhodnutí správního orgánu zrušil a řízení zastavil, řízení skončilo dne 28. 4. 2021 doručením rozhodnutí.
Rozsudek odvolacího soudu žalobce (dále jen „dovolatel“) i žalovaná (dále též „dovolatelka“) napadli, a to žalobce v rozsahu potvrzující části výroku I, o věci samé, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 50 050 Kč s příslušenstvím a dále ve výroku II, o nákladech řízení před soudy obou stupňů, kdežto žalovaná napadla totožný výrok I, ovšem v části, v níž bylo konstatováno porušení práva žalobce, dovoláními, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovolání žalobce nelze podle §237 o. s. ř. shledat přípustným pro tvrzené nesprávné hodnocení významu posuzovaného (přestupkového) řízení s ohledem na jeho charakter, neboť jím prosazované závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2181/2021, se netýkají řízení přestupkového a typově zvýšený význam řízení vztahují k řízení trestnímu, jež má nepochybně zásadnější dopad do osobních poměrů poškozeného. Ustálená judikatura přitom přestupkovému řízení typově zvýšený význam nepřisuzuje [srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen "Stanovisko"]. Nelze ani souhlasit s tím, že by na věc dopadaly závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1273/2016, kteréžto rozhodnutí řešilo skutkově odchylnou situaci, kdy přestupkové řízení navazovalo na předchozí trestní řízení soudní (což ovšem není případ právě projednávané věci) a jeho závěry se navíc vztahovaly k charakteru adhezního řízení, v němž uplatňoval své majetkové nároky poškozený.
Odkaz na závěry vtělené do rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016, rovněž neobstojí, neboť odvolací soud na základě jím učiněných skutkových zjištění podrobně odůvodnil svůj závěr o nepatrném významu posuzovaného řízení pro žalobce [po určitou dobu byla v sázce toliko částka 2 500 Kč a ztráta 3 bodů dle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (srov. jeho §123a a násl.), a paušální náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč, po rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, učiněné krátce po zahájení řízení bylo další navýšení uděleného trestu vyloučeno prostřednictvím zákazu reformatio in peius . K dalšímu snížení významu přestupkového řízení pro žalobce došlo po rozhodnutí správního soudu, kdy mu muselo být zřejmé, že řízení bude muset být pro uplynutí promlčecích (prekluzivních) lhůt zastaveno]. Dovolací soud nesdílí úvahu žalobce, že by řízení, jehož předmětem byla částka 3 500 Kč, mělo být a priori v každém případě odškodněno prostřednictvím relutární satisfakce. Jde o částku, jež bývá v soudní praxi označována jako „bagatelní“. Posouzení konkrétních okolností projednávané věci je svěřeno soudu prvního stupně a přezkum jeho závěrů soudu odvolacímu, přičemž zásah Nejvyššího soudu je možný jen v případě, kdy by učiněné závěry byly zcela zjevně excesivní. Taková situace ovšem v projednávané věci nenastala a závěr o nepatrném významu řízení ustálené judikatuře dovolacího soudu (jak je zmiňována níže) neodporuje.
Odkazuje-li se potom žalobce na tzv. „Manuál pro aplikaci zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění zákona č. 160/2006 Sb., na případy odškodňování průtahů v řízení“, je třeba uvést, že jde o interní materiál Ministerstva spravedlnosti zpracovaný Kanceláří vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva, vyjadřuje toliko jeho názor a nejde o obecně závazný právní předpis, jímž by byly soudy jakkoliv vázány (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1435/2010). Okolnosti, jimiž se žalobce snaží umocňovat tvrzenou nejistotu z průběhu a výsledku přestupkového řízení jsou zčásti imanentní každému přestupkovému řízení (včetně těch, u nichž je soudy konstatován jejich nepatrný význam pro poškozeného), zčásti pak jde o okolnosti, které nejsou v poměrech právě projednávané věci podloženy výsledky provedeného důkazního řízení a s nimiž žalobce nepřípustně argumentuje až v dovolacím řízení (srov. §243f odst. 1 o. s. ř.). Ani hrozící ztráta tzv. 3 bodů podle výše uvedeného zákona sama o sobě, tím méně ve spojení se zanedbatelnou výší sankce, která mu mohla být udělena, nemohla podstatným způsobem zvyšovat imateriální újmu, jež žalobci vedením přestupkového řízení a navazujícím řízením před správním soudem hrozila. Z uplynutí promlčecí (prekluzivní) lhůty odvolací soud pro žalobce nic nevyvozoval.
Námitka dovolatele, že za nepřiměřenou délku řízení měl být odškodněn v penězích, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť pokud odvolací soud dospěl k závěru o nepatrném významu předmětu posuzovaného řízení pro dovolatele, je jeho úvaha o případné formě zadostiučinění v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. bod V. Stanoviska, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013). Konstatování porušení práva je přitom dovolacím soudem dlouhodobě a ustáleně považováno za plnohodnotnou formu morální kompenzace utrpěné újmy (srov. opětovně bod V. Stanoviska, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012).
Nejvyššímu soudu není zcela jasné, co žalobce mínil otázkou, zda je v případě přestupkového řízení „zájem na výsledku řízení presumován?“. Odvolací soud dospěl k závěru (pro žalobce příznivému), že došlo k nepřiměřené délce řízení, u níž se obecně presumuje vznik nemajetkové újmy (což ale nic nevypovídá o formě, jakou má být taková újma sanována). Nepochyboval ani o tom, že žalobce měl evidentní zájem na pro něj příznivém výsledku přestupkového řízení (pročež proti rozhodnutí správních orgánů podal správní žalobu k soudu), leč celkový význam řízení pro žalobce nakonec posoudil jako nepatrný. Je tedy zřejmé, že daná otázka (jakkoliv problematicky formulovaná) se ve výsledku míjí s právním posouzením ze strany odvolacího soudu, což ji diskvalifikuje z možnosti jejím prostřednictvím dospět k závěru o přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.).
V projednávané věci žalobce dovoláním napadl rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné, proto je v tomto rozsahu Nejvyšší soud taktéž odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky hmotného práva spočívající v „posouzení přiměřenosti délky řízení, když do posouzení přiměřenosti délky posuzovaného řízení odvolací soud zahrnul celou dobu posuzovaného řízení, po kterou formálně probíhalo, aniž by zohlednil, že od určité fáze řízení již nemohl být žalobce v odškodnitelné nejistotě ohledně výsledku řízení, v důsledku čehož věc nesprávně právně posoudil, když délku posuzovaného řízení zhodnotil jako nepřiměřenou“.
Z toho, jak bylo dovolání takto koncipováno je zřejmé, že žalovaná zaměňuje posouzení přiměřenosti celkové délky řízení (jako objektivně danou a neměnnou veličinu) za posouzení kritéria významu daného řízení pro poškozeného [jež se vskutku v průběhu řízení může měnit] a od něj odvozované formy nebo výše odškodnění. Ve Stanovisku dospěl Nejvyšší soud k závěru, že co se týče skončení řízení ve smyslu §32 odst. 3 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), je třeba vycházet z toho, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. V podmínkách České republiky je tedy nutno do doby řízení započítat i případné řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti i řízení o stížnosti ústavní, a to i tehdy, bylo-li toto řízení pro poškozeného neúspěšné (tedy např. i v případě, že ústavní stížnost byla odmítnuta). Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, se tak od uvedené judikatury neodchýlil, pokud stanovil počátek řízení okamžikem oznámení o jeho zahájení žalobci a jeho konec pak právní moci konečného rozhodnutí o zastavení řízení (pro zánik práva stíhat prověřovaný přestupek). V daném případě nejde o žádný výjimečný případ, jak měl na mysli žalovanou odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015, v němž šlo o skutkově zcela nesouměřitelnou situaci, kdy poškozený po několik desetiletí se o projednání věci nezajímal. Poukaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 24354/2010, rovněž neobstojí, neboť v něm nebyla řešena otázka celkové délky posuzovaného řízení, nýbrž právě to, zda po celou dobu jeho trvání poškozenému vnikala újma (šlo tedy opět o posuzování kritéria významu daného řízení pro poškozeného, a nikoliv o vlastní délku řízení).
Tvrzení žalované, že se žalobce „nepochybně dopustil protiprávního jednání, pro nějž byl stíhán“ a že se dopustil v přestupkovém řízení obstrukčního jednání nemá ve skutkových zjištěních soudů obou stupňů, které naopak vyšly z toho, že přestupkové řízení vůči žalobci bylo zastaveno a že k žádné obstrukci nedošlo, jakékoliv opory. Jde tak ve skutečnosti o kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu, jejich správnosti či úplnosti, a proto nevystihují (od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod v podobě nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. a současně ani nezakládají žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09).
Při řešení otázky, zda je soud při posuzování kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného oprávněn přihlédnout k jeho výsledku, Nejvyšší soud dospěl již v rozsudku ze dne 15. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, k závěru, že účelem zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytovaného podle §31a OdpŠk je odškodnit skutečnost, že poškozený byl po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení. Samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného), a tedy i pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný. Je proto prakticky bezcenná argumentace žalované, že se žalobce měl dopustit jednání, pro něž byl v přestupkovém řízení stíhán, neboť ani případné pravomocné rozhodnutí o jeho vině by nemělo samo o sobě vliv na závěr o nepřiměřené délce řízení a potřebě odškodnění nemajetkové újmy z toho plynoucí. Výjimku by představovala jen situace, kdy účastníku řízení musel být negativní výsledek posuzovaného řízení již od počátku znám, například v případě uplatnění zjevně promlčeného nároku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011) nebo v případě, pokud se nejistota poškozeného ohledně výsledku řízení omezuje pouze na to, zda bude prokázán jeho nepoctivý úmysl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4387/2015, uveřejněný pod číslem 126/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), což ovšem v nyní řešeném případě ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů (jež potud nepodléhají dovolacímu přezkumu) vztahujících se k posuzovanému řízení nevyplynulo. Obě posledně zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu navíc představují výjimku z pravidla, že výsledek posuzovaného řízení je z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení nerozhodný, a je proto třeba ji, jako každou jinou výjimku v právu, vykládat spíše restriktivně. Pohled žalované prosazovaný v dovolání a ve svém výsledku dovozující široce koncipované vyloučení odpovědnosti státu vždy, kdy předmětem řízení bylo projednání obvinění z přestupku, správního deliktu, či trestného činu, popř. soudní rozhodování o zaplacení peněžitého plnění (kdy většina účastníků zpravidla zná skutkové okolnosti věci a může si předem učinit i odpovídající právní úsudek) by, per argumentum ad absurdum, nepřípustně vyprázdnil právo na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci plynoucí z čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20). Lze zopakovat, že soudy nižších stupňů navíc neučinily skutkový závěr podsouvaný jim v dovolání žalovanou, o tom, že by se žalobce dopustil jednání, které mělo znaky přestupku.
Pokud jde o výhrady dovolatelky k odvolacím soudem zvolené formě satisfakce nemajetkové újmy v podobě konstatování porušení práva, pak Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou a výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž tím, zda je přiznaná peněžitá částka nebo poskytnuté konstatování porušení práva odpovídající se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zvolená forma či výše zadostiučinění zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka (§31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), tedy to, co je pro něj v sázce, je zásadně nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění za nepřiměřenou délku řízení. Odškodnění se přitom poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného, přičemž i případně snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému. Konstatace porušení práva v případě porušení práva na soudní projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě pak postačuje právě toliko v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, a doba řízení se tak v psychické sféře poškozeného nemohla negativně projevit. Při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě (začasto protichůdné) složky práva na spravedlivý proces, a to jednak projednání a rozhodnutí věci v přiměřené době, jednak projednání věci v souladu s právními předpisy a s garancí spravedlivé ochrany práv účastníka. Přitom se přihlíží ke kritériím demonstrativně uvedeným v §31a odst. 3 pod písmeny b) až e) OdpŠk. Uvedená kritéria musejí být brána v potaz jednak každé zvláště a jednak ve svém souhrnu jakožto soubor okolností daného případu. Obecná a závěrečná úvaha o přiměřenosti délky řízení musí vycházet z okolností případu, jejichž jsou daná kritéria součástí, přičemž tyto okolnosti musejí být hodnoceny ve své celistvosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1907/2018, ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016, a ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017). Těmto judikatorním závěrům se odvolací soud v nejmenším nevzepřel, pokud přihlédl k tomu, že šlo o přestupek, za nějž byl v samém počátku správního řízení žalobci uložen trest 2 500 Kč, čímž po právní moci rozhodnutí pozbyl 3 z celkových 12 bodů [viz již výše] a byl dále zavázán zaplatit paušální náhradu nákladů řízení o přestupku ve výši 1 000 Kč (kteréžto částky žalobce rovněž zaplatil). Nelze tak rozumně dovodit, že by žalobci vůbec žádná újma v důsledku délky řízení nevznikla, jak se snaží dovodit žalovaná, a to přesto, že po rozhodnutí správního orgánu prvního stupně se, s ohledem na zásadu zákazu reformatio in peius, nemohla jeho procesní situace podstatně zhoršit.
Na straně druhé odvolací soud v souladu s judikaturou přihlédl i k naprosté liknavosti odvolacího správního orgánu, který zcela ignoroval pořádkové lhůty stanovené zákonem pro vydání rozhodnutí (ač šlo o věc skutkově i právně zcela jednoduchou, tyto lhůty opakovaně překročil), přičemž především právě jeho postup (neomluvitelné průtahy v řízení) vedly k závěru o nepřiměřené délce řízení a zejména v jejich důsledku muselo být dané řízení o přestupku nakonec zastaveno. Nelze tedy danou situaci poměřovat se závěry žalovanou připomínaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1290/2014, zvláště, jestliže vznik újmy se při zjištění o jeho nepřiměřené délce presumuje (srov. závěry již výše zmiňovaného Stanoviska). Postup v průběhu odvolacího správního řízení a tím i celkovou délku posuzovaného správního řízení, včetně navazujícího řízení před správním soudem tak nelze v jejich souhrnu v právním státě tolerovat, čímž se posuzovaná věc podstatně odlišuje od té, na jejímž posouzení spočívaly závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2780/2015, jehož se žalovaná nepřesně dovolává.
Nejvyšší soud jen pro úplnost k další části dovolání žalované připomíná, že význam předmětu řízení není neměnnou veličinou, ale v průběhu řízení může dojít k jeho snížení nebo naopak zvýšení. Předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně trvá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, nebo ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod číslem 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Význam předmětu řízení se potom do značné míry promítá i do pociťované nemajetkové újmy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3291/2013, ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1527/2014, nebo ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1743/2014). Dovolání přesto není dle §237 o. s. ř. přípustné pro námitku, že odvolací soud opomenul, že se význam posuzovaného řízení pro žalobce v jeho průběhu měnil. To proto, že uvedená námitka se ve skutečnosti míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), který naopak snížení významu řízení (po rozhodnutí správního orgánu prvního stupně i po rozhodnutí správního soudu) ve svých úvahách vedle dalších relevantních skutečností náležitě zhodnotil, když namísto peněžní satisfakce žalobci pro nepatrný význam posuzovaného řízení přiznal „jen“ konstatování porušení práva.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu