ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2722.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2722/2022-322
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobkyně QANTO s.r.o. , identifikační číslo osoby 48172766, se sídlem v Praze 10, Na Slatince 3/3279, zastoupené JUDr. Jiřím Jarošem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 449/11, proti žalované České republice - Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 77/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2021, č. j. 21 Co 223/2021-280, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala toho, aby jí žalovaná nahradila škodu způsobenou několika nezákonnými rozhodnutími Finančního úřadu ve Svitavách (platebními výměry, zajišťovacími příkazy a exekučními příkazy), jež měla spočívat v ušlém zisku za období let 2002 až 2004, a to v částce 9 471 966 Kč, v zaplacených úrocích za čerpané úvěry za období 2005 do 2011 ve výši 1 062 000 Kč, v dalším (podrobněji nespecifikovaném) ušlém zisku ve výši 24 280 000 Kč, v uhrazených nákladech právního a daňového zastoupení a konečně i v náhradě hotových výdajů spojených s obranou proti zřízení soudcovského zástavního práva v rámci daňové exekuce v celkové výši 360 881 Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 1. 2021, č. j. 31 C 77/2016-231, zamítl žalobu o zaplacení 35 174 881 Kč (výrok I rozsudku) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení 7 200 Kč (výrok II rozsudku).
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, ohledně částky 9 471 966 Kč, potvrdil, co do částky 25 702 915 Kč jej v uvedeném výroku a ve výroku II [o nákladech řízení] zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud v zásadě vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval (v rozsahu té části žalobou uplatněného nároku, o němž odvolací soud rozhodoval věcně) za správná a úplná.
4. Soudy obou stupňů vyšly shodně z toho, že žalobkyně v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období listopad 2001 vykázala nadměrný odpočet ve výši 3 601 920 Kč, za zdaňovací období prosinec 2001 daňovou povinnost ve výši 2 711 319 Kč. Finanční úřad ve Svitavách jako správce daně rozporoval uplatněný nárok na odpočet DPH i deklarovanou výši daňové povinnosti a zahájil vytýkací řízení. Dne 12. 1. 2005 vydal šest zajišťovacích příkazů č. j. 1022/05/263912/6158, č. j. 1020/05/263912/6158, č. j. 1687/05/263932/8256, č. j. 1679/05/263932/8256, č. j. 1634/05/263932/8256 a č. j. 1692/05/263932/8256, kterými uložil žalobkyni zajistit daňovou povinnost v celkové výši 11 132 199 Kč složením jistoty na účet správce daně. Dále zahájil daňovou exekuci a vydal dne 25. 1. 2005 exekuční příkazy č. j. 3709/05/263940/8576, a č. j. 3629/05/263940/8576, kterými bylo peněžním ústavům vedoucím účty žalobkyně přikázáno, aby do výše vykonatelného nedoplatku ve výši 11 132 199 Kč z účtu nevyplácely peněžní prostředky, neprováděly na ně započtení, ani jinak s nimi nenakládaly. Následně měly peněžní ústavy provést výplatu těchto prostředků na účet správce daně. Dne 18. 4. 2005 vydal správce daně platební výměr na DPH za zdaňovací období listopad 2001 pod č. j. 28148/05/263912/6158 a dne 18. 4. 2005 platební výměr na DPH za zdaňovací období prosinec 2001 pod č. j. 28168/05/2063912/6158, kterými neuznal žalobkyni odpočet na DPH ve výši 8 757 119 Kč (dále též „platební výměry“). Proti platebním výměrům podala žalobkyně odvolání, které však bylo zamítnuto rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové, ze dne 25. 7. 2006, č. j. 3682/130/2006-Vo. Žalobkyně posléze podala ke Krajskému soudu v Hradci Králové správní žalobu na zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové. Krajský soud v Hradci Králové zrušil svým rozsudkem ze dne 18. 12. 2009, č. j. 31 Ca 127/2008-74, výše označené rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové jako nezákonné. V dalším („obnoveném“) řízení Finanční ředitelství v Hradci Králové na základě odvolání žalobkyně, zrušilo svým rozhodnutím ze dne 10. 6. 2010, č. j. 3905/10-1300-608554, původní platební výměry na DPH. Ministerstvo financí ovšem rozhodnutím ze dne 19. 8. 2010, č. j. 49/88606/2010-491, nařídilo přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové, kterým byly zrušeny původní platební výměry na DPH. Finanční ředitelství v Hradci Králové poté znovu rozhodlo rozhodnutím ze dne 1. 4. 2011, č. j. 2085/11-1300-608554, tak, že odvolání žalobkyně proti původním platebním výměrům na DPH (opět) zamítlo a napadená rozhodnutí potvrdilo. Následně podala žalobkyně proti tomuto rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové odvolání, o kterém bylo rozhodnuto Generálním finančním ředitelstvím, které svým rozhodnutím ze dne 12. 3. 2013, č. j. 8630/13/7001-21001-010212, změnilo rozhodnutí Finančního úřadu ve Svitavách v případě uvedených platebních výměrů na DPH za zdaňovací období listopad 2001 a prosinec 2001 tak, že nadměrný odpočet za listopad 2001 a vlastní daňová povinnost za prosinec 2001 se stanoví přesně v hodnotách vykázaných žalobkyní v jí původně podaných daňových přiznáních.
5. Po právní stránce soudy obou stupňů věc posuzovaly podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“. Dovodily, že platební výměry, zajišťovací příkazy i exekuční příkazy Finančního úřadu ve Svitavách jsou nezákonnými rozhodnutími ve smyslu §8 OdpŠk, nárok na náhradu škody, která jimi měla být způsobena, však nelze žalobkyni přiznat, neboť je již promlčen. V §32 odst. 1 a 2 OdpŠk jsou stanoveny kombinované subjektivní a objektivní promlčecí doby, které běží nezávisle na sobě, a není vyloučeno, že ve výjimečných případech může dojít k promlčení dříve, než se poškozený vůbec dozví o vzniku škody. Platební výměry ze dne 18. 4. 2005 byly žalobkyni doručeny dne 4. 5. 2005 a od tohoto data začala běžet objektivní 10 letá promlčecí doba, která uplynula dnem 4. 5. 2015. Žaloba byla u soudu podána až dne 5. 8. 2016, tedy po jejím marném uplynutí. Stejný závěr učinil i ve vztahu k zajišťovacím příkazům ze dne 12. 1. 2005, které byly žalobkyni doručeny dne 14. 1. 2005, jakož i ve vztahu k exekučním příkazům ze dne 25. 1. 2005, které byly žalobkyni doručeny dne 8. 2. 2005 (všechna uvedená rozhodnutí byla doručena žalobkyni ještě před vydáním platebních výměrů). Soudy současně neshledaly, že by námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy, když žalobkyni bylo doručeno konečné rozhodnutí ve věci dne 13. 3. 2013 a od tohoto data až do uplynutí objektivní promlčecí doby dne 4. 5. 2015, to je po dobu více než dvou let, měla žalobkyně reálnou možnost domáhat se náhrady škody, přesto žádost o předběžné projednání nároku u žalované podala až dne 29. 2. 2016.
6. Odvolací soud, ve vztahu k dílčímu nároku na náhradu škody ve výši 9 471 966 Kč považoval především za nepřípadný odkaz žalobkyně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 31 Cdo 4835/2014, podle něhož vznikla-li škoda až po doručení nezákonného rozhodnutí, začíná běžet promlčecí doba až od okamžiku vzniku škody. V posuzované věci měla škoda žalobkyni podle jejího tvrzení vzniknout v době od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2004, tedy ještě před doručením nezákonného rozhodnutí. Odvolací soud dále s podrobnější argumentací vyložil, proč nepovažoval námitku promlčení uplatněnou v projednávané věci žalovanou za výkon práva v rozporu s dobrými mravy a vysvětlil, proč se odchýlil od svého dřívějšího právního názoru obsaženého v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2017, č. j. 21 Co 444/2017-94, jímž byl zrušen v pořadí první (žalobu rovněž zamítající) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. 6. 2017, č. j. 31 C 77/2016-69. Odvolací soud rovněž odůvodnil kasační výrok napadeného rozsudku, jímž částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení a k novému rozhodnutí.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalobkyně (dále též „dovolatelka“) v rozsahu výroku o věci samé, pokud jím byl potvrzen žalobu zamítající výrok I rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 9 471 966 Kč, majíc za to, že odvolací soud se zčásti odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu [konkrétně od názoru vyjádřeného v rozsudku (správně ovšem usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1954/2019] a zčásti pak měl posuzovat otázku v judikatuře dovolacího soudu neřešenou. Za ni považovala posouzení, zda rozhodnutí vykonatelné bez ohledu na právní moc, které (i) nebylo zrušeno či změněno před přezkumem ve správním soudnictví řádným opravným prostředkem a (ii) nabylo právní moci, je nezákonným rozhodnutím ve smyslu ustanovení §5 písm. a) a ustanovení §8 odst. 1 OdpŠk (pozn. tedy pravomocným rozhodnutím zrušeným nebo změněným pro nezákonnost), nebo nezákonným rozhodnutím ve smyslu ustanovení §5 písm. a) a ustanovení §8 odst. 2 OdpŠk (pozn. tedy předběžně vykonatelným rozhodnutím zrušeným nebo změněným pro nezákonnost).
8. V dovolání bylo namítáno, že žalobkyní správně vykázaná částka nadměrného odpočtu ve výši 3 601 920 Kč byla orgány daňové správy „zadržena“ již v roce 2001, čímž bylo žalobkyni znemožněno s touto částkou disponovat, přestože správně měla být tato částka ihned žalobkyni vrácena. Podstatné podle dovolatelky bylo rovněž to, že Finanční ředitelství v Hradci Králové v důsledku obnoveného odvolacího řízení již nepravomocné původní platební výměry svým novým rozhodnutím v roce 2009 zrušilo. Ke konečnému a „správnému rozhodnutí“, kterým byly zrušeny vydané platební výměry, tedy došlo až v roce 2013, kdy Generální finanční ředitelství konečně potvrdilo správnost výše daňové povinnosti, kterou žalobkyně sama uvedla ve svých přiznáních k DPH v roce 2001.
9. Aby mohlo být za počátek běhu objektivní desetileté promlčecí lhůty považováno doručení (oznámení) předmětného platebního výměru správce daně ze dne 18. 4. 2005, č. j. 28148/05/263912/6158 (pozn. doručeno bylo žalobkyni dne 4. 5. 2005), muselo by být podle dovolatelky toto rozhodnutí o vydání platebního výměru [stejně jako další platební výměry vydané týž den] pro nezákonnost zrušeno v době, kdy bylo pravomocné, resp. kdy mělo dle ustanovení §8 OdpŠk zamýšlené účinky. K tomu však nedošlo, neboť uvedený platební výměr byl původně k odvolání žalobkyně potvrzen rozhodnutím Finančního ředitelství ze dne 25. 7. 2006, č. j. 3682/130/2006-Vo, čímž nabyl právní moci. Pokud následně na základě rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 7. 2006, č. j. 3682/130/2006-Vo rozhodlo v obnoveném řízení Finanční ředitelství v Hradci Králové o zrušení prvotního platebního výměru správce daně, toto nezákonné rozhodnutí o vydání platebního výměru bylo zrušeno již jako nepravomocné, neboť právní moc uvedeného platebního výměru zanikla společně s právní mocí žalobou napadeného rozhodnutí Finančního ředitelství ze dne 25. 7. 2006, č. j. 3682/130/2006-Vo. Jestliže odvolací soud za počátek běhu objektivní promlčecí doby ve smyslu ustanovení §5 písm. a) a ustanovení §8 odst. 1 a 2 OdpŠk považoval doručení (oznámení) předmětného platebního výměru správce daně ze dne 18. 4. 2005, č. j. 28148/05/263912/6158, je dle žalobkyně jeho právní posouzení nesprávné a v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu vyplývající z rozsudku (správně usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1954/2019. Ustanovení §8 odst. 2 OdpŠk podle žalobkyně dopadá jen na situace, které nelze posuzovat podle odst. 1; tedy na případy těch rozhodnutí, které byly změněny nebo zrušeny ještě před nabytím právní moci. Nicméně předmětný platební výměr právní moci nabyl, a to rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 25. 7. 2006, č. j. 3682/130/2006-Vo. a zrušen byl až následně.
10. Podle mínění dovolatelky za „nezákonné rozhodnutí“ ve smyslu ustanovení §5 písm. a) a ustanovení §8 odst. 1 a 2 OdpŠk pro určení počátku běhu desetileté objektivní promlčecí doby je totiž třeba správně považovat až rozhodnutí Finančního ředitelství ze dne 25. 7. 2006, č. j. 3682/130/2006-Vo, přičemž teprve doručením tohoto rozhodnutí ze dne 25. 7. 2006, které podle dovolatelky představuje nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona o odpovědnosti státu za škodu, jí počala plynout desetiletá objektivní promlčecí lhůta, která tak neskončila dříve než byl předběžně uplatněn nárok na náhradu škody u žalované. Dovolatelka je rovněž přesvědčena, že v nyní projednávaném případě nelze aplikovat ustanovení §8 odst. 2 OdpŠk též proto, že předmětný platební výměr z důvodů výše rozvedených právní moci nabyl, neboť podle ustanovení §32 odst. 12 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatku v tehdy platném znění, platilo, že „rozhodnutí, proti kterému nelze uplatnit řádný opravný prostředek, je v právní moci“.
11. Dále bylo v dovolání namítáno, že je třeba žalovanou vznesenou námitku promlčení považovat za rozpornou s dobrými mravy. Za podstatné žalobkyně považovala, že celé daňové řízení za zdaňovací období listopad (a zřejmě i prosinec) 2001 trvalo více jak 11 let, přičemž ze strany orgánů daňové správy došlo k vydání řady protizákonných rozhodnutí a k mnohým nesprávným úředním postupům, které poškodily žalobkyni tak, že musela svou podnikatelskou činnost zcela ukončit. Kromě toho docházelo ze strany orgánů daňové správy i k řadě procesních pochybení, zejména co se dodržování zákonem stanovených lhůt týká, když od svého zahájení trvalo vlastní vytýkací řízení více jak 4 roky, než vůbec vydaly platební výměry a dále více jak rok, než nadřízené finanční orgány rozhodly o podaném odvolání. Obdobně pak po vydání rozsudku správního soudu trvalo více jak 3 roky, než byla nezákonná rozhodnutí zrušena, a žalobkyni byl v roce 2013 vrácen alespoň nadměrný přeplatek DPH za rok 2001. Za nesprávné pak považuje žalobkyně, že odvolací soud potvrdil názor soudu prvního stupně, že „konečné rozhodnutí Generálního finančního ředitelství ze dne 12. 3. 2013, č. j. 8630/13/7001-21001-010212 (kterým byl nadměrný odpočet za listopad 2001 stanoven v původně vykázané částce 3 601 920 Kč), bylo žalobkyni doručeno dne 13. 3. 2013, tj. v době, kdy do konce objektivní promlčecí lhůty zbývaly ještě více než dva roky, což je dostatečně dlouhá doba k tomu, aby mohla svůj nárok uplatnit. Byť v uplatnění nároku žalobkyni nic nebránilo, s žádostí o odškodnění se na žalovanou obrátila až po uplynutí objektivní 10leté promlčecí lhůty. Nelze tak z ničeho dovodit, že by důvodem pozdního podání žaloby byl postup žalované, nýbrž toliko omyl žalobkyně o běhu promlčecí lhůty“ (bod 19 napadeného rozsudku). Tento názor odvolacího soudu dle mínění žalobkyně nelze považovat za správný už jen z toho důvodu, že žalobkyně potřebovala k přípravě žalobního návrhu určitý časový prostor; zvláště u rozsáhlých sporů jako je tento, přičemž významné množství času bylo zároveň potřeba pro vyhotovení znaleckého posudku ke stanovení výše škody, jenž žalobkyně obdržela až dne 29. 2. 2016 a dále z toho důvodu, že žalovaná žádost žalobkyně o náhradu škody odmítla, ačkoli si musela být vědoma její důvodnosti a oprávněnosti. Podle žalobkyně mělo být přihlédnuto zejména k tomu, kdo se námitky promlčení dovolává – zde v tomto případě stát, čemuž by měla odpovídat i jeho zvýšená odpovědnost, proto odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2062/14, ve kterém se uvádí, že „vznese-li stát námitku promlčení, ačkoliv protiprávní stav, v jehož důsledku k promlčení daného nároku došlo, sám vytvořil a následně udržoval, jedná v rozporu s dobrými mravy“. Následná akceptace tohoto postupu soudem pak dle mínění dovolatelky představuje „porušení základních práv toho účastníka řízení, vůči němuž námitka promlčení směřuje“.
12. Dovolatelka rovněž odvolacímu soudu vytýkala, že se nezabýval nedostatkem rozsudku soudu prvního stupně, který své rozhodnutí zatížil vadou spočívající v jeho překvapivosti. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku ze dne 29. 1. 2021, sp. zn. 31 C 77/2016, odchýlil od právního názoru vyjádřeného v původním rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2019, č. j. 21 Co 69/2019-419, kterým Městský soud v Praze rozhodl tak, že žaloba je co do základu po právu, když vznesenou námitku promlčení tehdy posoudil jako rozpornou s dobrými mravy. Původní rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 21. 9. 2018, č. j. 31 C 77/2016-124, a odvolacího soudu ze dne 21. 5. 2019, č. j. 21 Co 69/2019-419, byla sice v nyní vedeném řízení zrušena usnesením (správně ovšem rozsudkem) Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3449/2019, Nejvyšší soud se však k posouzení vznesené námitky promlčení ve svém rozhodnutí nevyjádřil, když uvedené rozsudky zrušil ze zcela jiných důvodů. Žalobkyně tak důvodně předpokládala, že jednou vyjádřeným názorem odvolacího soudu ohledně vznesené námitky promlčení se bude odvolací soud ve svém rozhodování i nadále řídit. Tím, že nově soud prvního stupně nerespektoval svůj předchozí právní názor a nově posoudil vznesenou námitku promlčení jako nerozpornou s dobrými mravy, zatížil své rozhodnutí vadou, kterou se však odvolací soud v nyní napadeném rozsudku nikterak nezabýval. Stejně tak dle názoru žalobkyně soud prvního stupně zatížil své rozhodnutí obdobnou vadou, když nerespektoval ani názor odvolacího soudu vyjádřený v usnesení ze dne 7. 12. 2017, č. j. 21 Co 444/2017, kterým odvolací soud zrušil prvotní rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. 6. 2017, č. j. 31 C 77/2016-69. V tomto usnesení totiž odvolací soud vyjádřil svůj názor, že nelze souhlasit s posouzením, při kterém soud prvního stupně vztáhl počátek běhu promlčecí lhůty již k datu doručení platebních výměrů ze dne 18. 4. 2005 (viz bod 4 str. 4 usnesení ze dne 7. 12. 2017, č. j. 21 Co 444/2017). Soud prvního stupně tedy ve svém rozsudku ze dne 29. 1. 2021, č. j. 31 C 77/2016-231, rozhodl nesprávně, když nerespektoval předchozí vyjádřený názor odvolacího soudu. Odvolací soud pak žalobkyni podle jejího přesvědčení neposkytl v tomto ohledu možnost reagovat na změněný názor ohledně posouzení vznesené námitky promlčení a její (ne)rozpornosti s dobrými mravy. Není pak správný názor odvolacího soudu vyjádřený při odvolacím jednání, že toto mohla žalobkyně seznat z rozsudku soudu prvního stupně.
13. K podanému dovolání nebylo podáno vyjádření.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
15. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení - za splnění podmínky §241 o. s. ř.
16. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
17. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Posuzované dovolání zčásti neobsahuje obligatorní obsahové náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť v dovolání nebylo vymezeno, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
19. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je nutno provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně.
20. Nejvyššímu soudu přitom nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu neúplného, a proto i neprojednatelného dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho posouzení, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž nedostatečnou procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
21. K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku svého pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. kupř. nález ze dne 11. 2.2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
22. Tvrzení žalobkyně o tom, že částka 9 471 966 Kč představuje škodu vzniklou jí v období od roku 2001 do roku 2004, se míjí jak s obsahem žaloby, tak se závěry odvolacího soudu (jež se vztahovaly jen k ušlému zisku za období let 2002 až 2004), čímž dovolatelka konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a její námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§241a odst. 1 o. s. ř.).
23. Nejvyšší soud se zřetelem k výše řečenému nemohl podané dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. ve výše specifikovaném rozsahu věcně projednat, neboť vady, jímž bylo zatíženo nebyly v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
24. Otázka uplatnění námitky promlčení žalovanou v rozporu s dobrými mravy (s akcentem na délku posuzovaného řízení před finančními úřady a před správním soudem) nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť již byla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena a při jejím posouzení se odvolací soud napadeným rozsudkem od ní v nejmenším neodchýlil, pokud uzavřel, že ze skutkových zjištění nevyplývá, že by hlavním a přímým úmyslem žalované při uplatnění námitky promlčení bylo poškodit žalobkyni (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2996/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 1033/15, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2230/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 2384/13).
25. Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99, ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99). Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do ústavně chráněného principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). Ze skutkových závěrů učiněných odvolacím soudem ovšem nevyplývá, že by žalovaná svou námitkou jakýmkoliv způsobem zneužívala svého práva na úkor žalobkyně. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů (jež nepodléhají podle §241a odst. 1, věta prvá o. s. ř. dovolacímu přezkumu) neplyne, že by objektivní okolnosti na straně žalobkyně jí jakkoliv bránily v možnosti uplatnění nároku u příslušného ústředního orgánu, potažmo u soudu (od skončení posuzovaného řízení do doby marného uplynutí promlčecí doby přitom měla k dispozici více než dva roky). K dalším výtkám žalobkyně ohledně promlčení Nejvyšší soud podotýká, že poškozený se dozví o škodě a jejím vzniku již tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a toliko orientačně (přibližně) i její rozsah (tedy tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích), a není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně, k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019. Za popsaných okolností tedy není možné uvažovat o tom, že by uplatnění námitky promlčení ze strany žalované bylo možno kvalifikovat jako jednání rozporné s dobrými mravy.
26. Není přitom přiléhavý ani odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2062/14, neboť v poměrech projednávané věci nebyla splněna podmínka, že stát protiprávní stav, v jehož důsledku k promlčení daného nároku došlo, sám vytvořil a následně udržoval. Naznačenou podmínku je třeba odlišit od protiprávního stavu nastoleného vlastním nezákonným rozhodnutím, jež sám o sobě žalobkyni zásadně z možnosti včas uplatnit svůj nárok u soudu (po jeho předběžném uplatnění u příslušného ústředního orgánu státní správy) nikterak nevylučoval.
27. Námitka promlčení uplatněná státem, jenž má v řízení rovné postavení s ostatními účastníky řízení (srov. §18 odst. 1 věta prvá o. s. ř.) tak nemůže být bez dalšího považována za výkon práva v rozporu s dobrými mravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010). Daná námitka proto přípustnost dovolání založit nemohla.
28. Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. není s to založit ani výhrada, že ve vztahu k nároku na náhradu škody nemohla počít běžet promlčecí doba dříve, než vznikla samotná škoda. Odkazuje-li totiž žalobkyně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 31 Cdo 4835/2014, uveřejněné pod číslem 99/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak jeho závěry týkající se okamžiku vzniku škody a počátku běhu promlčecí doby do poměrů souzené věci pojmově dopadat nemohou, neboť uvedené rozhodnutí postihuje výlučně situaci, kdy škoda vznikla až po doručení nezákonného rozhodnutí a jen v takovém případě začíná běžet promlčecí doba až od okamžiku vzniku škody. V nyní rozhodované věci však žalobkyni podle obsahu žalobních tvrzení vznikla škoda zmenšením zisku v letech 2002 až 2004, tedy zřetelně předtím, než měl započít běh promlčecí doby (ať už je její počátek ukotven k momentu vydání platebních výměrů, zajišťovacích příkazů či exekučních příkazů či dokonce až k rozhodnutí odvolacího finančního orgánu).
29. V projednávané věci však rozhodnutí odvolacího soudu záviselo - mimo jiné - na vyřešení právní otázky, k jakému okamžiku se váže počátek objektivní desetileté promlčecí doby, bylo-li vydáno nezákonné rozhodnutí, které bylo vykonatelné bez ohledu na jeho právní moc, avšak zrušeno bylo jako nezákonné až v době, kdy již mělo nabýt právní moci. Dovolání shledal Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. v uvedeném rozsahu přípustným, neboť daná otázka nebyla ve všech souvislostech v judikatuře Nejvyššího soudu doposud vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání
30. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými (§242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není opodstatněné.
31. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde jen tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
32. Podle §7 odst. 1 OdpŠk, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.
33. Z §8 OdpŠk plyne, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán (odstavec 1). Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku (odstavec 2).
34. Na základě §32 odst. 1 a 2 OdpŠk se nárok na náhradu škody podle uvedeného zákona promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí (odstavec 1). Nejpozději se nárok promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví (odstavec 2).
35. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1954/2019, publikovaného pod č. 35/2020 Sbírky rozhodnutí, bylo vyloženo, že nezákonné rozhodnutí ve smyslu §8 OdpŠk je pravomocné (případně bez ohledu na právní moc vykonatelné) rozhodnutí, které bylo zrušeno nebo změněno příslušným orgánem pro nezákonnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 190/2013).
36. Z nastíněné právní úpravy a navazující judikatury plyne, že zatímco pro účely hypotézy §8 odst. 1 OdpŠk musí být rozhodnutí pravomocné k okamžiku zrušení, tj. v okamžiku, kdy jsou odstraněny jeho účinky (čemuž odpovídá i počátek běhu subjektivní promlčecí doby podle §32 odst. 1 věty druhé OdpŠk, který je logicky vázán až na právní moc zrušujícího rozhodnutí), pak u rozhodnutí (předběžně) vykonatelných bez ohledu na právní moc jsou jejich účinky spojeny právě a jen s vykonatelností, nikoli s právní mocí, a právě těmito účinky (tedy svou dřívější vykonatelností) jsou taková rozhodnutí způsobilá přivodit účastníku řízení (poškozenému) újmu. Právě proto ustanovení §8 odst. 2 OdpŠk, jež má povahu speciality k obecné úpravě v odstavci 1, představuje výjimku z obecné zásady nezbytnosti pravomocnosti nezákonného rozhodnutí a dopadá na všechna ta rozhodnutí, která jsou vykonatelná bez ohledu na právní moc, tedy taková, jejichž výkon či jiné právní následky jsou způsobilé přivodit vznik škody poškozenému ještě předtím, než konkrétní rozhodnutí došlo do právní moci.
37. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3940/2009, bylo vysvětleno, že podstatné v těchto souvislostech není to, zda jde o rozhodnutí „první nebo odvolací instance“, ale zda je pravomocné a vykonatelné. V tehdy posuzované věci bylo (stejně jako ve věci přítomné) vydáno sice nepravomocné, ale vykonatelné rozhodnutí. Bylo-li toto rozhodnutí následně jako nesprávné vyšší instancí zrušeno, vzniká tu podle §8 odst. 2 OdpŠk nárok na náhradu škody proti státu za předpokladu splnění ostatních zákonných podmínek.
38. Podle ustanovení §32 odst. 13, §46 odst. 6 a odstavce 7 věty první až třetí a §48 odst. 12 zákona č. 377/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném ke dni vydání platebních výměrů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), platilo, že rozhodnutí je vykonatelné, jestliže proti němu nelze podat řádný opravný prostředek, nebo jestliže jeho podání nemá odkladný účinek a uplynula-li zároveň lhůta k plnění. V projednávané věci přitom není pochyb o tom, že platební výměry ze dne 18. 4. 2005 se staly vykonatelnými 30. den od jejich doručení žalobkyni, podané odvolání nemělo odkladný účinek a žalobkyně se tak po dobu trvání účinků oněch platebních výměru nemohla s úspěchem domoci vrácení jí uplatněného daňového odpočtu. Uvedené mutatis mutandis platí i pro zajišťovací příkazy, u nichž podané odvolání rovněž nemělo odkladný účinek a povinnost jimi uloženou bylo třeba splnit do tří dnů od jejich doručení (§71 odst. 1 a 3 zákona o správě daní a poplatků), stejně jako pro exekuční příkazy, proti nimž bylo možno brojit námitkami [a v určitých případech též odvoláním], kdy včas podané námitky, popř. odvolání také nebyly vybaveny suspenzivním účinkem (§73 odst. 1 i n fine, odst. 8 téhož zákona).
39. Je rovněž logické, že bylo-li předběžně vykonatelné rozhodnutí vykonáno (nebo nastoupily jiné jeho právní účinky projevující se ve sféře jeho adresáta), a v důsledku toho vznikla škoda či újma, odpovídá za ni stát i v případě, že poškozený využil procesních možností a dosáhl zrušení nebo změny rozhodnutí pro nezákonnost již v rámci řádných opravných prostředků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6.2017, sp. zn. 30 Cdo 1635/2015, a ze dne 28. 6.2017, sp. zn. 30 Cdo 2116/2015; v odborné literatuře VOJTEK, Petr. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, §8). Žalobkyně sice namítá, že předmětné platební výměry byly pro nezákonnost zrušeny v době, kdy již šlo o rozhodnutí pravomocná (což bude vyvráceno dále) přehlíží však, že i při posuzování nároku na náhradu škody či jiné újmy, je pro rozhodování soudu určující stav, který tu byl v době vyhlášení rozsudku (§154 odst. 1 o. s. ř.), kteréžto pravidlo platí i pro okamžik rozhodování odvolacího soudu (§211 o. s. ř.), jež je rovněž určující i pro rozhodování soudu dovolacího (§243f odst. 1 o. s. ř.). Ze skutkových zjištění (jimiž je dovolací soud vázán) přitom plyne, že Krajský soud v Hradci Králové zrušil svým rozsudkem ze dne 18. 12. 2009, č. j. 31 Ca 127/2008-74, výše označené rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové jako nezákonné; tím pozbyly nadále vykonatelné platební výměry vlastnosti pravomocného rozhodnutí. V dalším („obnoveném“) řízení Finanční ředitelství v Hradci Králové na základě odvolání žalobkyně, zrušilo svým rozhodnutím ze dne 10. 6. 2010, č. j. 3905/10 - 1300-608554, původní platební výměry na DPH (tím platební výměry, byť jen dočasně, pozbyly vykonatelnosti i právní moci). Ministerstvo financí ovšem rozhodnutím ze dne 19. 8. 2010, č. j. 49/88606/2010-491, nařídilo přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové, kterým byly zrušeny původní platební výměry na DPH, čímž se původní platební výměry staly opět vykonatelnými, avšak nepravomocnými. Nejvyšší soud připomíná, že přezkumné řízení vedené podle §55b daňového řádu nelze zaměňovat s řízením odvolacím, a to ani co do vázanosti lhůtami, ani co do rozsahu přezkumu (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. 8 Afs 44/2009). Po povolení přezkumu pak návazně rozhoduje příslušný finanční orgán jako orgán prvního stupně, proti jehož rozhodnutí lze podat odvolání (což vyplývá z §55b odst. 6 daňového řádu, podle něhož proti rozhodnutí o výsledku přezkoumání se lze odvolat do šedesáti dnů ode dne jeho doručení).
40. Finanční ředitelství v Hradci Králové poté znovu v předmětném řízení rozhodlo, rozhodnutím ze dne 1. 4. 2011, č. j. 2085/11-1300-608554, tak, že odvolání žalobkyně proti původním platebním výměrům na DPH (opět) zamítlo a napadená rozhodnutí potvrdilo (platební výměry byly s ohledem na výše řečené vykonatelné, ale nepravomocné). Následně podala žalobkyně proti tomuto rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové odvolání, o kterém bylo rozhodnuto Generálním finančním ředitelstvím, které svým rozhodnutím ze dne 12. 3. 2013, č. j. 8630/13/7001-21001-010212, změnilo rozhodnutí Finančního úřadu ve Svitavách v případě uvedených platebních výměrů na DPH za zdaňovací období listopad 2001 a prosinec 2001 tak, že nadměrný odpočet za listopad 2001 a vlastní daňová povinnost za prosinec 2001 se stanoví přesně v hodnotách vykázaných žalobkyní v jí původně podaných daňových přiznáních (vykonatelné a nepravomocné platební výměry tím byly jednou pro vždy odklizeny). Lze proto uzavřít, že v době rozhodování odvolacího soudu v kompenzačním řízení platilo, že rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové, které předmětné platební výměry zrušilo svým rozhodnutím ze dne 10. 6. 2010, č. j. 3905/10-1300-608554, bylo posléze zrušeno a je třeba na něj hledět tak, že nemohlo představovat ani zrušovací, ale ani nezákonné rozhodnutí předvídané v §8 odst. 1 nebo 2 OdpŠk. Naopak rozhodnutí Generálního finančního ředitelství, které dne 12. 3. 2013 pod č. j. 8630/13/7001-21001-010212 vedlo ke změně napadených platebních výměrů, bylo rozhodnutím o podaném řádném opravném prostředku směřujícím proti vykonatelnému rozhodnutí, jak má na mysli §8 odst. 2 in fine OdpŠk, což ovšem bez dalšího vylučuje možnost postupovat podle dovolatelkou označeného §8 odst. 1 OdpŠk.
41. Je výrazem dlouhodobě ustálené rozhodovací praxe, že ustanovení §32 odst. 1 věty druhé OdpŠk je třeba vykládat v souvislosti s ustanovením §8 OdpŠk, které upravuje podmínku nezákonného rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1362/2013). Subjektivní promlčecí doba v něm stanovená tak začíná běžet nejen ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí, ale též tehdy, není-li pravomocné rozhodnutí (popřípadě rozhodnutí vykonatelné bez ohledu na právní moc, jak je tomu i v posuzované věci) pro nezákonnost rušeno, nýbrž měněno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1551/2019, ústavní stížnost proti němu podaná byla jako nepřípustná odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2020, sp. zn. I. ÚS 2085/20). Není žádného racionálního důvodu, aby uvedené normativní pravidlo nebylo přiměřeně uplatněno i při výkladu §32 odst. 2 zákona konstruujícího desetiletou objektivní promlčecí lhůtu. Ostatně rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ztotožňuje počátek běhu objektivní promlčecí lhůty s okamžikem, kdy bylo poškozenému doručeno (oznámeno) rozhodnutí, které bylo později shledáno nezákonným a způsobilo vznik škody. Tak v rozsudku ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3266/2008, Nejvyšší soud uzavřel, že nárok žalobce je promlčen, neboť od doručení nezákonného rozhodnutí žalobci do podání žaloby uplynulo více než deset let. Počátek objektivní promlčecí lhůty je vymezen objektivně, nezávisle na poškozeném, a není pro něj významné, kdy se poškozený o nezákonnosti rozhodnutí dozvěděl, případně zda byl v situaci, která mu uplatnění práva znemožňovala; rozhodující z tohoto hlediska je pouze skutečnost, kdy – nezávisle na úrovni vědomí (znalostí) oprávněného účastníka odpovědnostního vztahu – došlo k vydání rozhodnutí, které bylo příčinou vzniku škody. Uvedené závěry soudní praxe, s výjimkou dále uvedenou, odpovídají i závěrům nauky, která uvádí, že pro běh objektivní promlčecí lhůty není podstatné, kdy došlo ke změně, zrušení nebo popření účinků nezákonného rozhodnutí, které způsobilo škodu. Není podstatné ani to, kdy a případně zda vůbec se poškozený o své újmě dozvěděl [srov. v komentářové literatuře SIMON, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 46].
42. Hovoří-li proto §32 odst. 2 OdpŠk o „nezákonném rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda“, jsou tím u rozhodnutí vykonatelných bez ohledu na právní moc (což je vlastnost typická především pro rozhodnutí orgánů veřejné moci, proti nimž je přípustný řádný opravný prostředek) míněna rozhodnutí, která jsou na základě zákona nebo z rozhodnutí příslušného orgánu tzv. předběžně vykonatelná, stejně jako rozhodnutí, jejichž vykonatelnost je stanovena po uplynutí určité lhůty, a nastává bez ohledu na to, zda proti nim byl či nebyl podán opravný prostředek dříve, než taková rozhodnutí nabyla právní moci. Mezi ona rozhodnutí dlužno počítat i platební výměry [potažmo zajišťovací a exekuční příkazy] upravené v dříve účinném zákoně o správě daní a poplatků. Z uvedeného pravidla byla judikaturou dovozena výjimka pro případ, že škoda poškozenému vznikla až po doručení nezákonného rozhodnutí (srov. žalobkyní zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 31 Cdo 4835/2014, což ovšem není případ právě projednávané věci) a dané pravidlo se neuplatní ani v těch zcela výjimečných situacích, kdy by rozhodnutí vykonatelné bez ohledu na jeho právní moci bylo zrušeno v předepsaném řízení ještě dříve, než se stalo vykonatelným.
43. Lze tedy uzavřít, že za výše popsané situace, kdy podle žalobních tvrzení měla žalobkyni vzniknout škoda ještě předtím, než byly vydány jednotlivé platební výměry [resp. zajišťovací a exekuční příkazy], desetiletá objektivní promlčecí doba podle §32 odst. 2 OdpŠk počala ve vztahu k daným platebním výměrům žalobkyni jako poškozené běžet okamžikem jejich vykonatelnosti, jež nastala 30. den od jejich oznámení (doručení). Objektivní promlčecí doba takto plynula zcela bez zřetele k navazujícímu průběhu řízení před finančními orgány, resp. před správním soudem; jejich průběh také neměl na existenci a trvání uplatněné majetkové škody žádný vliv. Později vydaná rozhodnutí ať už správních orgánů vyššího stupně či soudů rozhodujících ve správním soudnictví proto pojmově nepředstavovala (nemohla představovat) v právu významnou okolnost zakládající přerušení nebo stavění již běžící objektivní desetileté promlčecí doby. Právní posouzení důvodnosti námitky promlčení učiněné odvolacím soudem je proto správné.
44. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání již jinak (ve smyslu §237 nebo §238a o. s. ř.) přípustné, dovolací soud z úřední povinnosti přihlédne též k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud existenci zmatečnostních vad nebo jiných vad řízení, jež by mohly mít vliv na věcnou správnost napadeného rozsudku, neshledal.
45. Pokud dovolatelka v doplnění žaloby uplatňovala nárok z nezákonného rozhodnutí a jen zcela okrajově se současně zmiňovala (na č. l. 194 p. v. spisu) o nesprávném postupu správního orgánu, který měl vydání platebních výměrů předcházet, pak je zřejmé, že v případě nároku z průtahů v řízení (nikoliv z nepřiměřené celkové délky správního řízení), kdy škoda měla dle žalobních tvrzení vzniknout v letech 2002 až 2004, by v takto vymezeném období ani nesprávný úřední postup nemohl být příčinou vzniku nárokované škody, by běžela tříletá promlčecí doba (§32 odst. 1 věta prvá OdpŠk) nejpozději od vydání platebních výměrů v roce 2005 a žaloba podaná k soudu až v roce 2016 by byla evidentně podána po uplynutí tříleté subjektivní promlčecí doby. Posouzení dané námitky by proto nemohlo pro žalobkyni v dalším řízení přivodit příznivější rozhodnutí ve věci (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5752/2016).
46. Námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, neboť odvolací soud nerespektoval svůj dříve vyjádřený právní názor ohledně nedůvodnosti námitky promlčení, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se při vydání svého rozhodnutí neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu týkající se nepředvídatelného či překvapivého rozhodnutí, jestliže věc posoudil odlišně od soudu prvního stupně na základě vyjádření žalované (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3256/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014, uveřejněný pod číslem 90/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nepředvídatelným, resp. překvapivým je jen takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, nebo obdobně nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, a nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 271/12). Odvolací soud pak není vázán právním názorem vysloveným v rozhodnutí, které bylo Nejvyšším soudem jako celek zrušeno (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1730/2021), zvláště byla-li původní žaloba shledána tehdy pro své vady neprojednatelnou. Právní názor předchozího rozhodnutí dovolacího soudu pak byl ve smyslu §243b a §226 odst. 1 o. s. ř. závazný, a to i ve vztahu k prvnímu zrušovacímu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2017, č. j. 21 Co 444/2017-94. Tím, že v důsledku kasačního rozsudku dovolacího soudu byly soudy znovu vystaveny povinnosti, aby vyložily jak skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházely, tak i jimi zvolenou právně kvalifikační úvahu, respektive zaujaté právní posouzení, byla jim pochopitelně otevřena možnost buďto setrvat na dříve vyjádřeném závěru o nedůvodnosti uplatněné námitky promlčení, anebo tento závěr přehodnotit (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4286/2017).
47. Závěrem považuje Nejvyšší soud za vhodné upozornit, že byl v řízení o podaném mimořádném opravném prostředku striktně vázán důvody v dovolání uvedenými (§242 odst. 3 o. s. ř.) a byl tak povinen vycházet ze skutkových zjištění odvolacího soudu a z jeho právního posouzení, pokud nebylo v podaném dovolání kvalifikovaně zpochybněno. Žalobce, coby pán sporu (tzv. dominus litis) vymezuje podaným návrhem i předmět řízení, v případě nároku na náhradu škody je tak soud vázán jak kvantitativním vymezením požadované škody tak i tím, jak žalobce skutkově vymezil porušení právní povinnosti (tedy v čem sám poškozený protiprávní jednání škůdce spatřuje). V občanském soudním řízení sporném je soud zásadně podaným návrhem vázán a není oprávněn, a v rozporu s dispoziční zásadou ani povinen vyhledávat jiné možné příčiny vzniku škody. Nejvyšší soud se proto nemohl zabývat tím, zda žalobkyně (pojmově) může být nositelkou práva na náhradu škody v podobě ušlého zisku za roky 2002 až 2004, jež měla, co do svého vzniku, chronologicky předcházet jí v žalobě vymezené příčině (v projednávané věci v podobě platebních výměrů vydaných v roce 2005) a ze žalobkyní uplatněných skutkových tvrzení byl naopak při projednávání podaného dovolání povinen vycházet.
48. Z řečeného se tak podává, že v hranicích otázek vymezených v dovolání se žalobkyni nepodařilo zpochybnit správnost právního posouzení, z něhož vycházel odvolací soud. Protože nejsou dány důvody ani pro změnu, ani pro zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud, vycházeje ze znění §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř., podané dovolání jako nedůvodné zamítl.
49. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 2. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu