ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2776.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2776/2022-122
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce P. R. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Markem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Hutích 661/9, proti žalované České republice – Českému telekomunikačnímu úřadu , se sídlem v Praze 9, Sokolovská 58/219, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 108/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2022, č. j. 36 Co 400/2021-91, takto:
I. Dovolání se odmítá v rozsahu, ve kterém směřuje proti té části výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2022, č. j. 36 Co 400/2021-91, jíž byl změněn výrok II rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalované bylo uloženo zaplatit žalobci částku 5 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 16. 6. 2020 do zaplacení, a dále jíž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby co do úroku z prodlení ve výši 10,25 % ročně z částky 5 500 Kč od 17. 2. 2020 do 15. 6. 2020 a ve výši 0,25 % ročně z částky 5 500 Kč od 16. 6. 2020 do zaplacení.
II. Dovolání se zamítá v rozsahu, ve kterém směřuje proti té části výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2022, č. j. 36 Co 400/2021-91, jíž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby co do částky 134 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10,25 % ročně z této částky od 17. 2. 2020 do zaplacení.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 140 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Českého telekomunikačního úřadu pod sp. zn. ČTÚ-36 520/2015 a navazujícího řízení o rozkladu vedeného u Českého telekomunikačního úřadu pod sp. zn. ČTÚ-41 904/2016 (dále jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 7. 2021, č. j. 18 C 108/2020-51, konstatoval, že nesprávným úředním postupem Českého telekomunikačního úřadu, který o návrhu vedeném u něj pod č. j. ČTÚ-36 520/2015 a ČTÚ-41 904/2016, nerozhodl ve lhůtě stanovené v ustanovení §129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických telekomunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), bylo porušeno právo žalobce (výrok I), žalobu co do požadavku na zaplacení částky 140 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10,25 % ročně z této částky od 17. 2. 2020 do zaplacení zamítl (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Návrhem ze dne 22. 5. 2015 podaným u Českého telekomunikačního úřadu se společnost O2 Czech Republic a. s. domáhala vůči žalobci zaplacení částky 4 008 Kč z titulu neuhrazených plateb za poskytování elektronických komunikací na základě uzavřené smlouvy a ze smluvní pokuty. Oznámení o zahájení řízení bylo pro žalobce uloženo na poště dne 28. 12. 2015 a dne 8. 1. 2016 bylo vloženo do domovní schránky žalobce. Dne 1. 3. 2016 vydal Český telekomunikační úřad rozhodnutí č. j. ČTÚ-36 520/2015-636/IV.vyř.-Koe, kterým návrhu vyhověl pouze co do dosud neuhrazených služeb za poskytnutí služeb elektronických komunikací, ohledně požadované smluvní pokuty ve výši 1 900 Kč návrhu vyhověno nebylo. Proti tomuto rozhodnutí podali oba účastníci rozklad, o němž rozhodl Český telekomunikační úřad rozhodnutím ze dne 22. 11. 2019, č. j. ČTÚ-41 904/2016-603, tak, že napadené rozhodnutí potvrdil. Rozhodnutí bylo doručováno jak společnosti O2 Czech Republic a. s., tak žalobci, pro nějž byla zásilka uložena na poště dne 25. 11. 2019 a dne 6. 12. 2019 mu byla vhozena do domovní schránky. Dopisem doručeným žalované dne 16. 12. 2019 požádal žalobce žalovanou o zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení ve výši 140 000 Kč. Dopisem ze dne 1. 6. 2020 se žalobci žalovaná za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení omluvila, neboť nebyly dodrženy zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí, čímž považovala jednání o mimosoudním vyrovnání za ukončené.
4. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), a uzavřel, že v posuzovaném řízení nebyly dodrženy zákonné lhůty pro rozhodnutí, které činí v prvním stupni 4 měsíce (ve zvláště obtížných věcech 6 měsíců) a v případě podání opravného prostředku 6 měsíců (ve zvláště obtížných věcech 8 měsíců), žalobci tudíž vznikl nárok na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Soud prvního stupně se proto zabýval otázkou formy zadostiučinění a uzavřel, že nemajetkovou újmu lze dostatečně napravit samotným konstatováním porušení práva. Žalobce tvrdil, že nepřiměřená délka řízení u něj vyvolala dlouhodobé stavy úzkosti a duševní útrapy včetně psychických potíží a bylo tak nepřípustně zasaženo do jeho sociálně psychické osobnostní integrity, což považoval soud prvního stupně za obecné vymezení, ačkoliv bylo na žalobci, aby tuto újmu řádně tvrdil a prokázal. Tím, že se žalobce nedostavil k jednání soudu prvního stupně, zbavil se možnosti být soudem prvního stupně v tomto směru poučen dle §118a občanského soudního řádu. Již z tohoto důvodu tedy bylo namístě dle soudu prvního stupně žalobu zamítnout pro neunesení důkazního břemene ohledně „výše požadované újmy“ žalobce. Soud prvního stupně však rovněž uzavřel, že by žalobě nemohlo být vyhověno ani v případě doplnění a prokázání skutkových tvrzení žalobcem, neboť předmětem posuzovaného řízení byla částka 4 000 Kč, žalobce byl po celou dobu řízení, vyjma podání rozkladu, zcela nečinný a na jeho stav se nijak neinformoval, oznámení či rozhodnutí správního orgánu zasílané na jím sdělenou kontaktní adresu si žalobce osobně nevyzvedával a tato mu byla doručována vhozením do domovní schránky. Za této situace soud prvního stupně uzavřel, že délka posuzovaného řízení, byť nebylo rozhodnuto v zákonem stanovených lhůtách, nezpůsobila žalobci jím tvrzené psychické potíže, stavy úzkosti a duševní útrapy, neboť žalobce po dobu více jak tří let fakticky nevěděl, v jakém stádiu se řízení nachází, neboť se o jeho průběh a výsledek nezajímal.
5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce i žalované rozsudkem ze dne 24. 2. 2022, č. j. 36 Co 400/2021-91, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že se porušení práva žalobce nekonstatuje (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II jej změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 5 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 16. 6. 2020 do zaplacení, jinak jej potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, zcela se však neztotožnil s jeho právním hodnocením věci. Odvolací soud poukázal na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, dle kterého právo na projednání věci v přiměřené době, které je obsahově shodné s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základní práv a svobod (dále jen „Listina“), mají i účastníci správních řízení, na něž dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), nebo jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, a to bez ohledu na to, zda na dané správní řízení navazoval soudní přezkum s tím, že přiměřenost takového správního řízení je tak třeba hodnotit jako celek a aplikovat na něj stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikované pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). Dále odvolací soud uzavřel, že v posuzovaném řízení šlo o právo, na které dopadá čl. 6 Úmluvy, neboť nárok na úhradu za službu elektronických komunikací je sporem o právo, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, má svůj základ ve vnitrostátním právu a je též soukromoprávní povahy. Na posuzované řízení se tedy dle odvolacího soudu uplatní presumpce nemajetkové újmy, kterou tak žalobce nemusel tvrdit a prokazovat. Naopak žalovaná v rámci svých tvrzení existenci nemajetkové újmy nijak nevyvrátila. Dále odvolací soud uvedl, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, a to z důvodu délky řízení o rozklad, které trvalo tři a půl roku. Odvolací soud tudíž již nepovažoval za dostačující zadostiučinění některou z forem morální satisfakce (zejména konstatování porušení práva), a to i s přihlédnutím k tomu, že odvolacímu soudu je z jeho činnosti známo a vyplývá to i z informačního systému soudu, že žalobce převážně na straně žalující vede desítky řízení odvolacích a desítky řízení o žalobách pro zmatečnost. V posuzovaném řízení však žalobce vystupoval na straně žalované, nejde tedy o spor jím iniciovaný, byť vyvolaný jeho porušováním smluvních povinností. Posuzované řízení trvalo od 22. 5. 2015, kdy bylo zahájeno, do doručení rozhodnutí o rozkladu ze dne 22. 11. 2019, které bylo žalobci uloženo na poště dne 25. 11. 2019 a následně vhozeno do domovní schránky dne 6. 12. 2019. O zahájení řízení byl žalobce vyrozuměn až listinou ze dne 21. 12. 2015, uloženou mu na poště dne 28. 12. 2015, vhozenou mu následně dne 8. 1. 2016 do domovní schránky. Žalobce tak mohl být ve faktické nejistotě ohledně posuzovaného řízení od 8. 1. 2016 do 6. 12. 2019, tj. 3 roky a 11 měsíců. Základní částku tak odvolací soud vypočetl na 43 750 Kč při ročním zadostiučinění ve výši 15 000 Kč, kterou však za první dva roky krátil na polovinu. Odvolací soud s ohledem na předmět sporu v posuzovaném řízení a jeho délku neshledal důvod pro navýšení roční základní částky, ani pro modifikaci základní částky dle §31a odst. 3 OdpŠk pro složitost řízení. Neshledal podíl žalobce na délce řízení, neboť skutečnost, že se o řízení reálně nezajímal, zásilky si nechal vhazovat do schránky a vydání rozhodnutí nijak neurgoval, tímto důvodem být nemůže. Jde-li o postup orgánu veřejné moci, je právě nepřiměřená délka řízení o rozkladu důvodem, proč odvolací soud shledal délku posuzovaného řízení nepřiměřenou. Význam řízení pro poškozeného odvolací soud hodnotil jako snížený i s ohledem na to, že vedení soudního i správního řízení není pro žalobce věcí neznámou. Dále odvolací soud uzavřel, že je-li předmětem posuzovaného řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby zadostiučinění přiznané v penězích svou výší finančně vyjádřený předmět posuzovaného řízení včetně příslušenství přesahovalo. V posuzovaném řízení byl žalobce žalován o částku 4 000,08 Kč s příslušenstvím ve výši 8,05 % ročně z této částky, které za dobu trvání posuzovaného řízení, cca 4,5 roku, činí cca 1 500 Kč. Odvolací soud proto uzavřel, že zjištěným okolnostem případu odpovídá jako přiměřená finanční satisfakce za žalobcem utrpěnou nemajetkovou újmu částka 5 500 Kč sestávající z toho, o co v posuzovaném řízení šlo (tj. jistina 4 000 Kč a příslušenství 1 500 Kč). Tuto částku s příslušenstvím tedy žalobci přiznal s tím, že za této situace již nebylo nutné konstatovat porušení práva, neboť to je již v peněžitém plnění obsaženo.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, a to nejprve bez právního zastoupení. K jeho žádosti byl žalobci usnesením soudu prvního stupně ze dne 16. 6. 2022, č. j. 18 C 108/2020-102, ustanoven zástupce, který dovolání sepsané žalobcem doplnil tak, že ve svém podání jednak zopakoval a zcela se ztotožnil s textem sepsaným žalobcem a dále doplnil svůj vlastní text dovolání, v němž však vymezil širší rozsah dovolání a dále se částečně odlišovaly i vymezené dovolací důvody a předpoklady přípustnosti dovolání, což učinilo text dovolání značně nepřehledným a nekonzistentním. Nejvyšší soud za této situace v zájmu co nejvíce šetřit obsah dovolání vyšel ze širšího vymezení rozsahu dovolání, které tak směřuje do celého výroku II rozsudku odvolacího soudu, a zabýval se i všemi v obou částech dovolání vymezenými dovolacími důvody.
8. Žalobce nejprve obecně (bez přiřazení k jednotlivým dovolacím důvodům) vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že právní otázky zásadního významu byly posouzeny v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu nebo nebyly dosud dovolacím soudem řešeny, byly chybně aplikovány procesní předpisy [zde žalobce poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2015 (správně 24. 2. 2015 – pozn. Nejvyššího soudu), sp. zn. 22 Cdo 4888/2014, a ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2770/2015, a dále ohledně skutkového deficitu v rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolacího přezkumu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 24 Cdo 4207/2018] a před obecnými soudy byla porušena základní a ústavně garantovaná práva žalobce na soudní ochranu, nestranný soud, na výkon spravedlnosti, na náhradu škody a jiné (v této souvislosti žalobce poukázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1113/16, a ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15), což považoval za samostatný předpoklad přípustnosti dovolání.
9. Pokud jde o jednotlivé dovolací důvody, (1) v první řadě žalobce nesouhlasil s posouzením kritéria významu řízení a namítal, že tento není snížený jen z důvodu, že vedení soudních a správních řízení je pro něj věcí obecně známou, neboť řízení před Českým telekomunikačním úřadem nelze s vedením řízení před soudem ztotožnit. Žalobce dále namítal, že předmět posuzovaného řízení včetně úroku z prodlení pro něj s ohledem na jeho majetkové poměry, které musí být soudu známé z jiných vyjmenovaných řízení vedených u Městského soudu v Praze a Krajského soudu v Praze a k nimž tedy měl soud přihlédnout, aniž byly tvrzeny, jako ke skutečnostem známým z úřední činnosti, není nepatrný a poukázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13, a ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 2933/15. Žalobce rovněž namítal, že se odvolací soud při posouzení tohoto kritéria dopustil v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, nepřípustného aktivismu nad rámec tvrzení účastníků, neboť snížený význam řízení musí tvrdit stát, a rovněž poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1250/2011, podle kterého neexistence okolností zakládajících vyšší význam řízení pro žalobce nevede k závěru o nižším, ale o standardním významu řízení. Dále žalobce odkázal na své druhé doplnění odvolání ze dne 16. 7. 2021 a uvedl, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 24 Cdo 4207/2018 – skutkový deficit v rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolacího přezkumu, a rovněž s rozsudkem Nejvyššího soudu publikovaným pod č. 57/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, aniž by upřesnil, v čem konkrétně má tento rozpor při posouzení kritéria významu řízení spočívat. Dále žalobce poukázal i na nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3523/11, a ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1834/10, ohledně nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí a nevypořádání se s uplatněnými námitkami.
10. Ve vztahu k posouzení kritéria významu řízení žalobce rovněž namítal, že odvolací soud přistoupil v rozporu se Stanoviskem a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, ke snížení vypočítané základní částky pod 50 %, ačkoliv daný případ nebyl nijak výjimečný, nesouhlasil tedy s krácením finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení na výši předmětu posuzovaného řízení. V této souvislosti žalobce opět poukázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13, a ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 2933/15, zdůraznil, že předmět posuzovaného řízení pro něj nebyl s ohledem na jeho majetkové poměry bagatelní s tím, že díky snížení základní částky nebyl výsledným přiznaným zadostiučiněním dostatečně odškodněn jeho stres z takového probíhajícího řízení a nejistota ohledně jeho výsledku. Přiznané zadostiučinění tak není v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, přiměřené vzniklé újmě. Žalobce tudíž nesouhlasil se snížením výše zadostiučinění až na výši předmětu posuzovaného řízení a namítal, že by přiměřené zadostiučinění mělo být vypočteno ze základní částky, která by měla být pro význam řízení dokonce procentuálně navýšena. Závěrem žalobce formuloval otázky týkající se posouzení kritéria významu řízení (zda je soud povinen při aplikaci kritéria významu řízení pro poškozeného vyjádřit v procentech, o kolik snížil základní částku přiměřeného finančního zadostiučinění, zohlednit zásadní význam základního a ústavně garantovaného práva dovolatele na přiměřenou délku posuzovaného správního řízení pro dodržení a zachování přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním, sociální, finanční a majetkové poměry poškozeného dovolatele v rozhodném období průběhu posuzovaného správního řízení a s tím spojenou „nebagatelnost“ věci pro dovolatele, a presumovaný stres poškozeného, způsobený probíhajícím řízením a nejistotu ohledně výsledku řízení, tedy povinnosti zaplatit posuzované plnění zvláště vzhledem k sociálním, finančním a majetkovým poměrům dovolatele v průběhu posuzovaného správního řízení), které považoval za dosud dovolacím soudem neřešené.
11. Dále žalobce nesouhlasil s (2) posouzením kritéria složitosti řízení a namítal, že posuzované řízení je procesně a právně jednoduché a typově stejné formalizované správní řízení a jedná se o jedno z mnoha tisíců typově stejných řízení, které již proběhly či probíhaly souběžně před Českým telekomunikačním úřadem. Odvolací soud tudíž měl základní částku z tohoto důvodu při posouzení kritéria složitosti řízení navýšit s tím, že se jedná o otázku dosud dovolacím soudem neřešenou.
12. Žalobce se neztotožňoval ani s (3) posouzením kritéria postupu orgánů veřejné moci, namítal, že nečinnost správního orgánů při rozhodování o rozkladu byla zcela nedůvodná, a odkázal na Stanovisko. Žalobce tudíž v této souvislosti zformuloval otázku týkající se posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci (zda je soud povinen při zjištění nepřiměřené délky posuzovaného řízení zabývat se tím, zda je nečinnost orgánů veřejné moci nedůvodná, zda jde o svévoli nebo neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám a v případě kladné odpovědi základní částku z tohoto důvodu navýšit), kterou považoval za dosud dovolacím soudem neřešenou.
13. Dále (již v části dovolání formulované advokátem žalobce) žalobce namítal, že při posouzení kritéria významu řízení pro žalobce (opět otázka 1) v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2012 (správně 9. 10. 2012 – pozn. Nejvyššího soudu), sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, nepřihlédl odvolací soud k tomu, že výše přiměřeného zadostiučinění může peněžité plnění a příslušenství, jež bylo předmětem sporu v posuzovaném řízení, přesahovat, a to i několikanásobně, v případě, kdy pro to svědčí kritéria dle §31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk.
14. Žalobce rovněž namítal, že (4) v rozporu se závěrem Stanoviska nebylo zadostiučinění poskytnuto za celou délku řízení, tedy za dobu od 22. 6. 2015 do 22. 11. 2019 (zřejmě má být uvedeno za dobu od 22. 5. 2015, kdy byl u Českého telekomunikačního úřadu podán návrh na zahájení řízení – pozn. Nejvyššího soudu), ale jen za dobu průtahů.
15. Nesouhlas vyjádřil žalobce i s tím, že (5) jako „počáteční doba řízení“, za kterou náležela pouze poloviční základní částka, byla vzata doba dvou let, ačkoliv pro dané správní řízení jsou stanoveny lhůty pro rozhodnutí mnohem kratší, a to 4 měsíce (ve zvláště složitých případech 6 měsíců), pro předložení věci k rozhodnutí o opravném prostředku je stanovena lhůta 30 dnů a pro samotné rozhodnutí o opravném prostředku pak dalších 30 dnů. Za této situace tak žalobce dospěl k závěru, že za „počáteční dobu řízení“ je třeba v posuzovaném řízení považovat dobu 6 měsíců, která je ještě přiměřená a za kterou tedy dle Stanoviska náleží částka přiměřeného zadostiučinění o polovinu nižší, tj. 625 Kč až 833 Kč za měsíc. Doba od 23. 12. 2015 do 22. 11. 2019 již přiměřená není a náleží tak za ni částka 1 250 Kč až 1 667 Kč za měsíc.
16. Ohledně posouzení jednotlivých kritérií dle §31a odst. 3 OdpŠk žalobce (v části formulované jeho advokátem) za účelem výpočtu výše zadostiučinění odkázal na Stanovisko a zopakoval, že by měla být zohledněna celková doba řízení (již uvedeno v rámci otázky 4). Ohledně posouzení kritéria složitosti uvedl, že posuzované řízení nevykazovalo žádnou abnormálnost, jež by složitost řízení (procesní nebo skutkovou) zakládala. Složitost řízení tak nebyla příčinou délky řízení a základní částka by se tak měla blížit své horní hranici. Ve vztahu k posouzení kritéria jednání poškozeného žalobce uvedl, že na řízení nijak negativně nepůsobil, i toto hledisko tedy vyznívá v jeho prospěch a základní částka by se tak měla blížit horní hranici výše uvedených intervalů. Co se týče kritéria postupu orgánů veřejné moci uvedl, že postup Českého telekomunikačního úřadu lze charakterizovat jako bezdůvodnou nečinnost, svévoli či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu, i toto kritérium tak dle žalobce vyznívá v jeho prospěch, takže tzv. základní částka pro výpočet peněžitého zadostiučinění za jeden měsíc trvání řízení by měla být v rámci vymezeného rozmezí spíše vyšší. Ohledně kritéria významu řízení žalobce znovu poukázal na své socioekonomické poměry a zopakoval, že částka 4 000 Kč s příslušenstvím ve výši 1 500 Kč pro něj byla poměrně významná. I toto kritérium vyznívá v jeho prospěch a základní částka pro výpočet přiměřeného zadostiučinění by se měla blížit horní hranici výše uvedených intervalů. Na závěr žalobce uzavřel, že poskytnuté zadostiučinění by mělo přesahovat předmět posuzovaného řízení s tím, že výše peněžitého zadostiučinění za jeden měsíc trvání řízení by měla podle něj činit 1 500 Kč, neboť veškerá zákonem předpokládaná kritéria vyznívají tak, že tzv. základní částka pro výpočet by měla být stanovena spíše při horní hranici Nejvyšším soudem ve Stanovisku vymezeného intervalu. Výši přiměřeného zadostiučinění za 53 měsíců řízení při částce 1 500 Kč měsíčně (47 měsíců) a 750 Kč za prvních 6 měsíců tedy žalobce vypočetl na 75 000 Kč. V dané věci by mu tudíž měla být přiznána částka nejméně 75 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 16. 6. 2020 do zaplacení.
17. Závěrem žalobce navrhl změnu rozsudku odvolacího soudu, případně jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
18. Žalovaná se k dovolání žalobce vyjádřila tak, že dovolání považuje za nedůvodné a zdůraznila, že se žalobci již dostalo maximální myslitelné satisfakce a jakékoliv další finanční zadostiučinění by již nebylo přiměřené. Napadený rozsudek odvolacího soudu je dle žalované řádně a úplně zdůvodněný a vychází z judikatury Nejvyššího soudu. Při posouzení významu řízení se odvolací soud žádného aktivismu nedopustil, naopak by tak učinil, pokud by jej posoudil jako zvýšený, neboť žalobce sám tvrdil pouze standardní význam řízení. Navíc v posuzovaném řízení žalobce kromě podání rozkladu nijak aktivní nebyl, což rovněž pro zvýšený význam takového řízení pro žalobce nesvědčí, stejně jako tento závěr nemůže odůvodnit pouze délka řízení, která se hodnotí v rámci posouzení přiměřenosti zadostiučinění. Dále žalovaná zdůraznila, že stres může být intenzivnější, čím je větší význam řízení pro žalobce, nikoliv naopak, stres tudíž sám o sobě význam řízení nezvyšuje a žalobce žádné okolnosti svědčící pro zvýšený význam řízení netvrdil. Dále se žalovaná ztotožnila i se snížením výše zadostiučinění podle předmětu posuzovaného řízení a zdůraznila, že zadostiučinění není trestem pro stát, ale má být přiměřené utrpěné újmě. Námitky žalobce vychází dle žalované z chybné interpretace judikatury Nejvyššího soudu a nezohledňují zvláštní okolnosti posuzované věci. Závěrem žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.
III. Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
20. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda obsahuje všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. a zda se jedná o dovolání přípustné.
21. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
22. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
23. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
24. Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
25. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že dovolání do části výroku II rozsudku odvolacího soudu, kterou byl změněn výrok II rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalované bylo uloženo uhradit žalobci částku 5 500 Kč s příslušenstvím, není subjektivně přípustné, neboť oprávnění dovolání podat (subjektivní přípustnost) svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99). Nejvyšší soud tedy dovolání v této části jako subjektivně nepřípustné dle §243c odst. 3 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
26. Pokud jde o dovolání žalobce v části směřující proti výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, kterým byl potvrzen zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, zabýval se Nejvyšší soud nejprve charakterem jednotlivých zde obsažených nároků.
27. V případě řízení, jehož předmětem je několik samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, pak vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, nebo ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 413/2021). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., neboť podle důvodové zprávy k tomuto zákonu účelem změny nebylo rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení přípustnosti dovolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2627/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 311/20).
28. Ve světle výše uvedené judikatury není podané dovolání objektivně přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku II rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí nároku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 10,25 % ročně z přiznané částky 5 500 Kč od 17. 2. 2020 do 15. 6. 2020 a ve výši 0,25 % ročně z přiznané částky 5 500 Kč od 16. 6. 2020 do zaplacení, jehož výše v souladu s §238 odst. 2 o. s. ř. činí 253,59 Kč, neboť tento samostatný nárok, než nárok na zaplacení další částky 134 500 Kč s příslušenstvím, nepřevyšuje částku 50 000 Kč a současně se nejedná o vztahy ze spotřebitelských smluv či pracovněprávní vztahy. Nejvyšší soud tedy dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl i v této části.
29. Ohledně dovolání žalobce proti výroku II v části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně a žaloba zamítnuta v rozsahu částky 134 500 Kč s příslušenstvím, se Nejvyšší soud zabýval náležitostmi dovolání dle §241a odst. 2 o. s. ř. a dále přípustností dovolání podle §237 o. s. ř.
30. Pokud jde o první část dovolání, kde žalobce obecně shrnoval přípustnost dovolání, aniž uvedl, jakých konkrétních dovolacích důvodů (otázek hmotného nebo procesního práva) se jednotlivé předpoklady přípustnosti mají týkat, navíc v některých případech ani řádně neupřesnil, v rozporu s jakou judikaturou Nejvyššího soudu se měl odvolací soud ocitnout, ačkoliv takové vymezení je třeba provést pro každý dovolací důvod samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014), je dovolání žalobce vadné. Stejně je tomu i v části dovolání, v níž žalobce tvrdil, že před obecnými soudy byla porušena jeho základní a ústavně garantovaná práva na soudní ochranu, nestranný soud, na výkon spravedlnosti, na náhradu škody a jiné a že dovolání je přípustné již z důvodu tohoto tvrzeného zásahu do základních práv a svobod. V této souvislosti totiž žalobce zcela opomíjí, že i dle jím odkazované judikatury Ústavního soudu sice může zásah do základních práv dovolatele představovat dovolací důvod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1113/16, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), i u něj je však třeba rovněž řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání (včetně rozporu s konkrétní judikaturou Ústavního soudu), což v této části žalobce neučinil, neboť se nejedná o samostatný předpoklad přípustnosti nad rámec těch, které jsou uvedeny v §237 o. s. ř., jak se žalobce mylně domnívá.
31. Přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá námitka ohledně posouzení kritéria významu řízení dle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk (otázka 1), neboť v tomto směru se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. V první řadě, pokud žalobce nesouhlasil s konstatováním odvolacího soudu, že význam řízení pro žalobce je snížený z důvodu, že vedení soudního či správního řízení není pro žalobce věcí neznámou, tak na tomto závěru napadené rozhodnutí nezávisí, odvolací soud na jeho řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud totiž sice vypočetl základní částku za délku posuzovaného řízení a obecně se vyjádřil i k jednotlivým kritériím dle §31a odst. 3 OdpŠk, nicméně nakonec základní částku modifikoval pouze s ohledem na předmět posuzovaného řízení (tj. požadovanou jistinu s příslušenstvím), tedy při zohlednění toho, co bylo pro žalobce v posuzovaném řízení v sázce, neboť pouze v takovém rozsahu mohl být ohledně výsledku řízení v nejistotě a pociťovat stres ve vztahu k probíhajícímu řízení. Kritérium významu řízení tak odvolací soud posoudil a výši zadostiučinění stanovil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu dle toho, co bylo předmětem řízení, co bylo v posuzovaném řízení pro žalobce v sázce, neboť žádné z kritérií dle §31a odst. 3 Odpšk pro mimořádnou výši (několikanásobně převyšující předmět posuzovaného řízení) nesvědčilo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, nebo ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2528/2013), nikoliv při zohlednění toho, že by žalobce měl mít se soudními a správními řízeními zkušenosti. Tímto postupem se odvolací soud neodchýlil ani od Stanoviska a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 20210, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, neboť tato rozhodnutí se nevyjadřovala k otázce posouzení kritéria významu řízení, u něhož by vypočtená výše zadostiučinění za jeho nepřiměřenou délku mnohonásobně (v daném případě osminásobně) převyšovala předmět řízení. Navíc jak ve Stanovisku, tak ve výše uvedeném rozsudku Nejvyšší soud zdůraznil, že nastíněné možnosti procentuálního zvýšení či snížení základního odškodnění nebrání soudu, aby s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, které se vymykají standardním situacím, přistoupil ke zvýšení či snížení základního odškodnění nad či pod stanovený rámec. Ze stejných důvodů se odvolací soud neodchýlil ani od nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, jehož hlavním závěrem bylo, že i v řízení, v němž rozhodují orgány veřejné správy o základních právech a svobodách jednotlivce, má tento subjekt právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny a při jeho porušení na přiměřenou náhradu, a to při zohlednění celkové délky řízení a uplatnění domněnky vzniku nemajetkové újmy, což odvolací soud respektoval a při stanovení výše zadostiučinění postupoval dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu.
32. Při posouzení tohoto kritéria se odvolací soud nedopustil ani nepřípustného aktivismu, neboť snížení významu posuzovaného řízení pro žalobce z důvodu výše předmětu posuzovaného řízení namítala žalovaná již při prvním jednání ve věci před soudem prvního stupně dne 16. 7. 2021, v tomto ohledu se tak odvolací soud nedostal do rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013. Dále se odvolací soud neodchýlil ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1250/2011, a ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, které se věnují důvodům pro zvýšení významu řízení a dále situaci, kdy nejsou důvody ani pro závěr o zvýšeném, ani sníženém významu řízení, neboť v daném případě byl v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu odvolacím soudem posouzen význam řízení jako nižší s ohledem na to, co bylo pro žalobce v posuzovaném řízení v sázce (na předmět posuzovaného řízení).
33. Jestliže žalobce ve vztahu k posouzení tohoto kritéria rovněž namítal, že s ohledem na jeho osobní a majetkové poměry se nejedná o věc bagatelní a poukazoval na nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13, a ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 2933/15, nejsou tyto odkazy pro danou věc přiléhavé, neboť se v nich Ústavní soud zabývá otázkou bagatelnosti pro účely posouzení přípustnosti ústavní stížnosti, tedy zcela jinou právní otázkou. Navíc v dané věci odvolací soud žádný závěr o bagatelnosti (nepatrnosti) předmětu posuzovaného řízení pro žalobce neučinil a na základě takového závěru výši poskytnutého zadostiučinění nijak nesnižoval. Pokud v této souvislosti žalobce rovněž zpochybňoval skutkové závěry odvolacího soudu (zejm. ohledně svých dříve netvrzených majetkových poměrů v době posuzovaného řízení), uplatnil tak nezpůsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
34. Vzhledem k tomu, že v souladu s §241a odst. 4 o. s. ř. jsou v dovolání nepřípustné odkazy na podání učiněná před soudem prvního stupně nebo odvolacím soudem, není z dovolání zřejmé, v čem konkrétně měl spočívat při posouzení kritéria významu řízení rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 24 Cdo 4207/2018, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 386/97, publikovaným pod č. 57/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009. V tomto směru je tudíž dovolání vadné.
35. Ani otázka navýšení základní částky z důvodu posouzení kritéria složitosti řízení [§31a odst. 3 písm. b) OdpŠk], které je procesně i právně jednoduché, formalizované a typově shodné s tisíci dalšími řízeními vedenými u Českého telekomunikačního úřadu (otázka 2), přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť skutečnost, že by posuzované řízení bylo procesně i právně jednoduché, formalizované a typově shodné s tisíci dalšími řízeními vedenými u Českého telekomunikačního úřadu, ze skutkových zjištění soudů neplyne. Žalobce tudíž konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Navíc dle Stanoviska kritérium složitosti případu je jednou z možných objektivních příčin prodloužení řízení, při výpočtu zadostiučinění tudíž může představovat důvod pro snížení základní částky, nikoliv pro její navýšení.
36. Rovněž otázka stanovení celkové odškodňované délky řízení (otázka 4), tedy zda je třeba v případě posuzovaného řízení, ve kterém byl žalobce žalován o zaplacení určité částky, vycházet z délky řízení od 22. 5. 2015 (doručení návrhu Českému telekomunikačnímu úřadu) nebo až od 8. 1. 2016 (doručení oznámení o zahájení řízení žalobci), nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud vyšel z toho, že posuzované řízení sice trvalo od 22. 5. 2015, kdy bylo zahájeno, nicméně o zahájení řízení byl žalobce, který v posuzovaném řízení vystupoval na straně žalované, vyrozuměn až listinou vhozenou mu do domovní schránky dne 8. 1. 2016; žalobce tak mohl být ve faktické nejistotě ohledně posuzovaného řízení pouze od 8. 1. 2016 do 6. 12. 2019 a tuto dobu tedy odvolací soud při výpočtu základní částky zohlednil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015, nebo ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2774/2019). S ohledem na výše uvedené tedy odvolací soud zohlednil ve vztahu k žalobci celkovou dobu řízení, nikoliv pouze dobu průtahů, jak namítal žalobce.
37. Otázka, zda se i v případě správních řízení krátí základní částka zadostiučinění za nepřiměřenou délku správního řízení za první dva roky jeho trvání o polovinu (otázka 5), přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. také nezakládá, neboť ji odvolací soud posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud na ni odpověděl kladně (srov. část VI Stanoviska). Uvedené krácení je vyjádřením toho, že každé řízení nějakou dobu trvá, lhostejno, zda jde o řízení soudní či správní. Existence žalobcem uváděných lhůt, jimiž je vázán správní orgán, na tento závěr žádný vliv nemá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1535/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 1721/22, v němž Ústavní soud předmětný závěr Nejvyššího soudu akceptoval).
38. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, Nejvyšší soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zda byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
39. Pokud tedy žalobce v poslední části dovolání (formulované jeho zástupcem) prostřednictvím krátkého vyjádření k jednotlivým kritériím dle §31a odst. 3 OdpŠk zakončeného konstatováním o vyznění daného kritéria v jeho prospěch a nutnosti stanovit základní částku za rok (resp. měsíc) řízení na horní hranici judikaturou stanoveného rozmezí provádí vlastní výpočet přiměřené výše zadostiučinění, napadá tak výši přiznaného zadostiučinění, což otázku hmotného práva dle §237 o. s. ř. nepředstavuje. Navíc toto vyjádření [zejm. závěr, že hodnocení kritérií dle §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk by mělo vést ke stanovení výše základní částky za rok řízení v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč, nikoliv k případnému zvyšování či snižování celkové základní částky vypočtené za celou dobu posuzovaného řízení] svědčí o nepochopení metodiky stanovování výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení dle žalobcem citovaného Stanoviska.
40. Dovolání žalobce je však přípustné pro řešení otázky posouzení kritéria postupu orgánu veřejné moci (otázka 3), neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
41. Dovolání není důvodné.
42. Podle §13 odst. 1 OdpŠk, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
43. Podle §31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
44. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu plyne, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Přitom je třeba přihlédnout k důvodům délky posuzovaného řízení a jednotlivá kritéria hodnotit nejen v neprospěch žalobce (např. složitost věci), ale i v jeho prospěch (např. postup orgánů veřejné moci) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 186/13).
45. Při určování výše přiměřeného zadostiučinění se vychází z těch samých kritérií, která jsou hodnocena při zvažování přiměřenosti délky posuzovaného řízení. Nejde přitom o duplicitní hodnocení kritérií demonstrativně uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk, ale o posouzení stejného kritéria ve vztahu ke dvěma různým závěrům. Nelze proto bez dalšího odmítnout hodnocení zjištěné skutečnosti s odkazem na závěry týkající se posuzování přiměřenosti celkové délky řízení, aniž by soud vysvětlil, proč zjištěná skutečnost týkající se postupu soudu neměla též zásadní vliv na zvýšení nemajetkové újmy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1290/2014, publikovaný pod č. 54/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
46. Ke kritériu postupu orgánu veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] Nejvyšší soud v části IV. Stanoviska uvedl, že postup orgánu veřejné moci během řízení může být kvalifikován buď jako snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to při zachování zákonem předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu (tzv. průtahy v řízení). Porušení práva účastníka na přiměřenou délku řízení bude shledáno zejména tam, kde nevydání dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních pravidel či tam, kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci (jedná se například o delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními či o prodlevy při předávání spisu mezi jednotlivými institucemi).
47. V části III. Stanoviska pak Nejvyšší soud zdůraznil, že průtahy v řízení jsou jevem, kdy soud (či jiný státní orgán) nekoná v zákonem stanovené či přiměřené době, a jde tedy zpravidla (nikoliv však vždy) o příčinu nepřiměřené délky řízení. K porušení práva na přiměřenou délku řízení však dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. Jinými slovy řečeno, k porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i pokud k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat.
48. Nejvyšší soud ve své judikatuře rovněž uzavřel, že ne každé pochybení orgánu veřejné moci představované průtahem, jehož se v posuzovaném řízení dopustil, či jinou procesní nesprávností musí nutně vést k navýšení přiznaného odškodnění, neboť důvod pro navýšení základního odškodnění nemajetkové újmy zakládají pouze taková procesní pochybení orgánu veřejné moci, která lze hodnotit jako zvlášť závažná, když ostatní nedostatky v postupu tohoto orgánu se již projevily v závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017).
49. Judikatura Nejvyššího soudu je dále ustálena v závěru, že při úvaze o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na ní o případné výši zadostiučinění se jednotlivá kritéria projevují ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení. Jinak řečeno, přispěl-li k celkové délce řízení postup orgánů veřejné moci výrazně vyšší měrou, než složitost věci, není možné, aby při hodnocení přiměřenosti délky řízení a poskytovaného zadostiučinění došlo pouze ke zhodnocení kritéria složitosti věci, nikoli již ke zhodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3509/2018, ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1980/2019, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1437/2019, nebo ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3002/2018).
50. Soud prvního stupně (a následně i odvolací soud) vyšel v dané věci ze zjištění, že naprostou většinu délky nepřiměřeně dlouhého řízení zabíral průtah orgánů veřejné moci (Českého telekomunikačního úřadu) spočívající v prodlení s rozhodnutím o rozkladu, který byl podán v březnu 2016, ale rozhodnuto o něm bylo až listopadu 2019. Přes tato zjištění odvolací soud k tomuto průtahu přihlédl pouze při posouzení, zda je posuzované řízení nepřiměřeně dlouhé, a při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění ho v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci odmítl hodnotit s odůvodněním, že již byl zohledněn v rámci závěru o nepřiměřené délce řízení, a to aniž se zabýval tím, o jak závažné procesní pochybení šlo a jakou měrou se tento průtah ve vztahu k ostatním posuzovaným kritériím podílel na celkové délce řízení. Pokud takto odvolací soud nepostupoval, je jeho posouzení žalobcova nároku nesprávné.
51. Nejvyšší soud přesto nepřistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí, neboť dosud žalobci přiznané odškodnění v částce 5 500 Kč s příslušenstvím je přiměřené a dostatečné, a zrušením napadeného rozhodnutí by proto nebylo dosaženo pro žalobce příznivějšího výsledku řízení.
52. Odvolací soud totiž správně přihlédl k tomu, co bylo v posuzovaném řízení pro žalobce v sázce a s ohledem na předmět posuzovaného řízení s příslušenstvím z důvodu posouzení kritéria významu řízení dle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk snížil výši zadostiučinění na částku 5 500 Kč (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, nebo ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2528/2013). I při odpovídajícím promítnutí zjištěných průtahů do finálního hodnocení by tudíž nemohlo dojít k navýšení přiznané částky, má-li se i nadále jednat o odškodnění přiměřené všem zjištěným okolnostem daného případu.
53. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve věci ve vztahu k tomuto nároku existují zmatečnostní vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad žalobce (kromě tvrzené nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu) netvrdil a nepodávají se ani z obsahu soudního spisu. Pokud žalobce obecně namítal nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, tak s tímto závěrem se Nejvyšší soud neztotožňuje, neboť z odůvodnění tohoto rozsudku je zřejmé, jakými úvahami se odvolací soud při jeho vydání řídil a jeho přezkoumatelnost vyplývá i z obsahu podaného dovolání, které přiléhavě polemizuje s jeho závěry (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4430/2013). Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu tak není v rozporu ani s nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3523/11 (který se však nevěnuje nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí, ale neústavní interpretaci a aplikaci podústavního práva), a ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (jenž byl navíc překonán stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. Pl. ÚS-st. 41/15).
54. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobce podle ustanovení §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve zbylém rozsahu ohledně části výroku II rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II ohledně zamítnutí částky 134 500 Kč s příslušenstvím, zamítl.
55. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §142 odst. 1 a 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo částečně odmítnuto a částečně zamítnuto, k náhradě účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 12. 7. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu