ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3325.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3325/2022-74
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce J. N. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 263 C 37/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2022, č. j. 44 Co 204/2020-48, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2022, č. j. 44 Co 204/2020-48, se ve výroku II a III zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení nejprve částky 142 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 2. 9. 2019 do zaplacení jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 58 D 3007/2011 (dále jen „posuzované řízení“). U jednání Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího dne 13. 4. 2022 žalobce žalobu rozšířil o částku 75 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 14. 4. 2022 do zaplacení, neboť nepřiměřeně dlouhé je i samotné kompenzační řízení. Tato změna žaloby byla připuštěna Krajským soudem v Brně usnesením vyhlášeným u jednání dne 13. 4. 2022. Předmětem řízení tak je nárok ve výši 217 500 Kč s příslušenstvím.
2. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 10. 2020, č. j. 263 C 37/2019-27, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 77 525 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 2. 9. 2019 do zaplacení (výrok I), žalobu co do částky 64 975 Kč s úrokem z prodlení od 2. 9. 2019 do zaplacení zamítl (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Dne 14. 12. 2011 bylo zahájeno řízení o dědictví po zemřelé R. N. a provedením úkonů v dědickém řízení byl pověřen notář Mgr. Pavel Vrba. Dne 17. 4. 2012 se konalo předběžné šetření za přítomnosti žalobce, jednání bylo nařízeno na den 16. 8. 2012, ale bylo na žádost žalobce odročeno na 3. 10. 2012. Další jednání se konalo 19. 11. 2012 a 13. 12. 2012. Dne 13. 12. 2012 vznesl žalobce námitku podjatosti notářského kandidáta Mgr. Ladislava Soldána a usnesením Městského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2013 bylo rozhodnuto, že vyloučen z projednávání a rozhodování ve věci není. Další jednání bylo nařízeno na 24. 4. 2013 a 20. 5. 2013. Usnesením ze dne 20. 5. 2013 byl ve věci ustanoven znalec ke stanovení obvyklé ceny bytu, znalec naplánoval místní šetření na 9. 7. 2013 a 9. 8. 2013, ani k jednomu se však žádný z účastníků nedostavil. Dne 9. 10. 2013 rozhodl Městský soud v Brně o odměně znalce, proti tomuto usnesení podal žalobce dne 5. 11. 2013 odvolání, ale dne 21. 5. 2014 Krajský soud v Brně napadené usnesení potvrdil. Další jednání byla nařízena na 8. 1. 2015, 13. 4. 2015, 15. 6. 2015 a 22. 6. 2015. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2015, č. j. 58 D 3007/2011-140, bylo ve věci dědictví rozhodnuto, k odvolání žalobce však Krajský soud v Brně dne 19. 5. 2016 napadené usnesení zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Další jednání byla nařízena na 21. 10. 2016, 13. 2. 2017 a 3. 5. 2017 a dne 12. 12. 2017 bylo Městským soudem v Brně o dědictví rozhodnuto usnesením č. j. 58 D 3007/2011-192. K odvolání žalobce Krajský soudu v Brně usnesením ze dne 26. 7. 2018, č. j. 18 Co 72/2018-203, napadené usnesení částečně potvrdil a částečně změnil. Dne 8. 1. 2019 podal žalobce žalobu pro zmatečnost, která byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2019, č. j. 18 Co 72/2018-246, zamítnuta. K odvolání žalobce ale byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 1. 2020, č. j. 7 Co 25/2019-269, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2018, č. j. 18 Co 72/2018-203, a Městského sodu v Brně ze dne 12. 12. 2017, č. j. 58 D 3007/2011-192, zrušena. Toto usnesení nabylo právní moci dne 6. 3. 2020. Posuzované řízení není dosud skončeno a k 15. 10. 2020 trvalo 8 let, 9 měsíců a 1 den. Žalobce dne 1. 3. 2019 uplatnil u žalované nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení ve výši 142 500 Kč, ale žalovaná o žádosti žalobce do podání žaloby nerozhodla a dne 5. 10. 2020 mu sdělila, že vzhledem k podání žaloby nebude nárok žalovanou projednán.
4. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), a uzavřel, že vzhledem k průběhu řízení a chování žalobce, který neposkytl součinnost znalci, neboť se opakovaně ve dnech 9. 7. 2013 a 9. 8. 2013 nedostavil k místnímu šetření, opakovaně nepřebíral poštovní zásilky s předvolánkami k jednání, příp. se z těchto omlouval a žádal o jejich odročení (jednání nařízené na 20. 3. 2012, 16. 8. 2012, 8. 1. 2015, 13. 4. 2015, 15. 6. 2015 a 12. 4. 2017), žalobce neusiloval o co nejrychlejší vyřízení věci. Z obsahu dědického spisu jsou dle soudu prvního stupně patrné neshody mezi dědici a soud prvního stupně nesouhlasil s tvrzením, že „není-li složitost případu přímo snížená, jedná se o složitost standardní“. Na druhé straně přihlédl soud prvního stupně k dosavadní délce řízení 8 let, 9 měsíců a 1 den, což nepovažoval za dobu přiměřenou a přiznal žalobci zadostiučinění za imateriální újmu, kterou vypočetl z částky 10 000 Kč za první dva roky řízení a dále ve výši 10 000 Kč za každý následující rok. Základní částku tak soud prvního stupně vyčíslil na 77 525 Kč a žalobci z této částky přiznal i úrok z prodlení v zákonné výši ode dne následujícího po uplynutí šesti měsíců od uplatnění nároku u žalované, tedy od 2. 9. 2019. Ve zbytku (ohledně částky 64 975 Kč s příslušenstvím) pak žalobu zamítl.
5. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 20. 4. 2022, č. j. 44 Co 204/2020-48, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že uložil žalované zaplatit žalobci částku 64 975 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 2. 9. 2019 do zaplacení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), zamítl žalobu o zaplacení částky 75 000 Kč s příslušenstvím (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 20 400 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která doplnil pouze v tom směru, že posuzované řízení stále není skončeno, a uzavřel, že délka posuzovaného řízení, které ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně trvalo ne 8 let, 9 měsíců a 1 den, ale dokonce 8 let, 10 měsíců a 1 den, není přiměřená a žalobce tak má nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Odvolací soud se však neztotožnil se základní částkou za jeden rok řízení, jak ji stanovil soud prvního stupně, neboť tato by se měla pohybovat v judikaturou stanoveném rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč. Dále odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně pochybil, pokud se při stanovení výsledné částky zadostiučinění nezabýval jednotlivými kritérii demonstrativně uvedenými v §31a odst. 3 OdpŠk. Odvolací soud tedy shrnul, že celkové délce řízení (ke dni rozhodování odvolacího soudu dne 20. 4. 2022 10 let, 3 měsíce a 6 dní, neboť za další fázi řízení od rozhodnutí soudu prvního stupně, tj. od 15. 10. 2020 do 20. 4. 2022, započetl 1 rok 5 měsíců a 5 dní) odpovídá základní částka 17 000 Kč za rok řízení s redukcí na polovinu za první dva roky. Celkovou základní částku tak odvolací soud vyčíslil na 133 217 Kč (za dobu do rozhodnutí soudu prvního stupně) a pro složitost řízení ji snížil o 10 % (jednání byla opakovaně odročována, byla vznesena námitka podjatosti notářského kandidáta projednávajícího dědictví, o níž bylo rozhodováno na dvou instancích, byly podávány opravné prostředky proti usnesení o znalečném a proti dvěma postupně vydaným usnesením o dědictví, o kterých musel rozhodovat odvolací soud, byla podána žaloba pro zmatečnost, která byla řešena na dvou stupních, řízení tedy bylo procesně složité), význam řízení pro žalobce posoudil jako standardní a z tohoto důvodu základní částku nemodifikoval (dědické řízení není typově řízení se zvýšeným významem a žalobcem tvrzená skutečnost, že žalovaná jeho nárok v zákonné šestiměsíční lhůtě věcně nevyřídila, význam řízení, ani újmu žalobce nijak zásadně neumocnila). Pro postup orgánů veřejné moci odvolací soud základní částku zvýšil o 20 %, neboť soud prvního stupně v posuzovaném řízení opakovaně nepostupoval správně, neboť jeho rozhodnutí byla rušena (usnesení ze dne 21. 7. 2015) či částečně měněna odvolacím soudem (usnesení ze dne 12. 12. 2017), což řízení prodloužilo. Pro chování žalobce pak odvolací soud k modifikaci základní částky nepřistoupil, neboť své procesní závazky ve stanovených lhůtách plnil, využití práva na žádost o odročení jednání k prodloužení řízení významně nepřispělo, rovněž využití většinou úspěšných opravných prostředků taktéž nelze žalobci klást k tíži, neboť neúspěšný byl jen dvakrát (odvolání proti rozhodnutí o podjatosti a o znalečném). Základní částku tedy nakonec odvolací soud zvýšil o 10 % (20 % - 10 %) na 146 539 Kč. Pokud jde o fázi od rozhodnutí soudu prvního stupně (15. 10. 2020) do rozhodnutí odvolacího soudu (20. 4. 2022), stanovil odvolací soud zadostiučinění stejným způsobem (tedy včetně zvýšení základní částky o 10 %; poznámka Nejvyššího soudu) na 26 752 Kč, neboť posuzované řízení stále neskončilo. Celková výše zadostiučinění vypočtená odvolacím soudem tak činila 173 291 Kč, ale jelikož žalobci již byla přiznána částka 77 525 Kč s příslušenstvím, a žalobce v řízení celkem požadoval pouze částku 142 500 Kč s příslušenstvím, byla mu odvolacím soudem přiznána jen zbývající částka 64 975 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 2. 9. 2019 do zaplacení. Ohledně navýšení nároku o částku 75 000 Kč s příslušenstvím v průběhu odvolacího řízení, kterou požadoval žalobce za nepřiměřenou délku nynějšího kompenzačního řízení, odvolací soud uzavřel, že délka kompenzačního řízení, která od zahájení řízení podáním žaloby dne 29. 8. 2019 do rozhodnutí odvolacího soudu dne 20. 4. 2022 činila 2 roky, 7 měsíců a 22 dní, z toho před odvolacím soudem 1 rok, 4 měsíce a 18 dní, nebyla s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, a to i při zahrnutí předsoudní fáze od uplatnění nároku u žalované, nepřiměřeně dlouhá a k nesprávnému úřednímu postupu tak nedošlo. Přestože kompenzačním řízením je třeba obecně věnovat v rozhodovací činnosti soudů vyšší pozornost, v daném případě se na délce řízení před odvolacím soudem objektivně nepříznivě projevila omezení v možnosti nařizování veřejných odvolacích jednání v souvislosti s pandemií COVID-19 v uplynulých dvou letech, což se ve výsledku obecně nepříznivě projevilo i na délce lhůt při vyřizování celkového nápadu. Tuto mimořádnou situaci, kterou lze hodnotit jako vis maior, nelze dle odvolacího soudu přičítat k tíži soudu. Vzhledem k tomu, že odvolací soud neshledal kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhým, bylo podle něj nadbytečné zabývat se adekvátní formou satisfakce i jednotlivými kritérii pro stanovení základní výše přiměřeného peněžního zadostiučinění ve smyslu §31a odst. 3 OdpŠk. Nárok žalobce na další zadostiučinění za dobu trvání kompenzačního řízení tak odvolací soud shledal nedůvodným a žalobu v tomto rozsahu zamítl. Na závěr odvolací soud uzavřel, že námitku, že soud prvního stupně nedal žalobci možnost se vyjádřit k návrhu žalované, kdy do dne sepisu odvolání mu nebylo doručeno žádné věcné vyjádření žalované, vyjma přípisu ze dne 5. 10. 2020 o ukončení projednání žádosti o odškodnění, neshledal odvolací soud důvodnou, neboť obsah vyjádření žalované ze dne 5. 10. 2020 (č. l. 20), doručeného soudu prvního stupně krátce před jednáním a obsahujícího vyjádření k žalobě a návrh rozhodnutí soudu prvního stupně, byl zástupci žalobce sdělen soudem prvního stupně v rámci ústního jednání dne 8. 10. 2020.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, a to ve výrocích II a III, dovoláním, ve kterém uplatnil následující dovolací důvody.
8. V úvodu dovolání žalobce obecně konstatoval, že dovolání je přípustné, neboť napadané rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva dosud judikaturou dovolacího soudu neřešených a dále otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od (blíže nespecifikované) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jednotlivé dovolací důvody (většinou včetně předpokladů přípustnosti dovolání) pak žalobce rozvedl v částech C až G dovolání.
9. V první řadě žalobce namítal, že odvolací soud rozhodl o jiném předmětu řízení, než jak byl uplatněn a jak ho i sám akceptoval připuštěním rozšíření žaloby, pokud v rámci připuštění změny žaloby nahlížel na původně žalovanou částku 142 500 Kč s příslušenstvím a na rozšíření o dalších 75 000 Kč s příslušenstvím jako na jeden nárok (odškodnění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení), což odpovídá i tomu, jak nárok uplatil žalobce, ale nakonec ačkoliv uznal po právu nárok žalobce na částku 173 291 Kč, přiznal mu k původně přiznané částce 77 525 Kč doplatek jen ve výši 64 975 Kč příslušenstvím s odůvodněním, že je vázán žalobním petitem, a další částku 75 000 Kč s příslušenstvím zamítl jako nedůvodný nárok za nepřiměřenou délku nynějšího kompenzačního řízení (část C dovolání). Tím se odvolací soud dle žalobce nepřípustně odchýlil od zákonné úpravy a (blíže nespecifikované) judikatury dovolacího soudu, která řeší, co je předmětem soudního řízení a jak je třeba se s ním v rozhodnutí vypořádat, čímž došlo i k porušení práva žalobce na spravedlivý proces. V této souvislosti žalobce formuloval otázky, zda rozhodl odvolací soud správně o celém předmětu řízení, resp. rozhodl o něčem, co nebylo předmětem řízení, a zda byla žaloba rozšířena o nový nárok na odškodnění „nynějšího kompenzačního řízení“ či byl jen rozšířen původní nárok na odškodnění posuzovaného řízení.
10. Dále žalobce namítal, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (a to např. od rozsudku Nejvyšší soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, nebo od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), pokud dle žalobce nepřezkoumatelný rozsudek soudu prvního stupně nezrušil, ale sám rozhodl, aniž provedl řádné dokazování o průběhu posuzovaného řízení, čímž (navíc dle žalobce opět vadně) nahradil činnost soudu nalézacího, ačkoliv stanovení výše přiměřeného zadostiučinění je především věcí soudu nalézacího – viz bohatá (ale žalobcem nijak nespecifikovaná) judikatura Nejvyššího soudu (část D dovolání).
11. Další námitka žalobce spočívala v jeho nesouhlasu se závěrem o vyšší složitosti posuzovaného řízení [část E písm. a) dovolání], neboť odvolacím soudem zjištěné důvody pro takový závěr dle žalobce nepředstavují skutečnosti způsobující vyšší procesní složitost přičitatelnou k tíži žalobce už z toho důvodu, že odvolací soud v rozporu s konstantní judikaturou k tomuto neprovedl žádné dokazování, zejm. vůbec nezjistil a nezhodnotil příčiny průběhu posuzovaného řízení. V této souvislosti žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 295/2019, a zdůraznil, že okolnosti, které lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci nemohou být současně zohledněny v neprospěch poškozeného v rámci posuzování kritéria složitosti řízení.
12. Rovněž žalobce nesouhlasil s posouzením kritéria postupu orgánů veřejné moci [část E písm. b) dovolání] a namítal, že odvolací soud řádně nepřihlédl k závažnosti vad v něm, a to včetně nerespektování konstantní judikatury dovolacího soudu a dotazoval se, zda při posouzení tohoto kritéria postupoval odvolací soud v souladu s (opět blíže nespecifikovanou) judikaturou dovolacího soudu.
13. Za nepřezkoumatelný a svévolný považoval žalobce napadený rozsudek ohledně závěrů o částce zadostiučinění, čímž se měl odvolací soud odchýlit od (opět blíže nespecifikované) judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu, a bylo tak i porušeno jeho právo na spravedlivý proces [část E písm. c) dovolání]. Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku žalobce spatřoval v tom, že podle něj nelze přepočítat, jak odvolací soud ke konkrétním částkám dospěl, nicméně výpočet dle žalobce správný rovněž není. Žalobce namítal, že zejména při výpočtu částky odškodnění za fázi před odvolacím soudem v nynějším kompenzačním řízení (tj. od 15. 10. 2020 do 20. 4. 2022) odvolací soud z pro žalobce neznámých důvodů neaplikoval jím samým přijatý závěr o nutnosti celkového zvýšení základní částky odškodnění o 10 %.
14. Dále žalobce nesouhlasil s nedoručením vyjádření žalované k žalobě ze dne 5. 10. 2020, čímž mu byla odňata možnost realizovat jeho procesní práva a bylo tak porušeno právo na spravedlivý proces [část E písm. d) dovolání], a uvedl, že konstatování podání u jednání soudu není dostatečné, neboť nerespektuje lhůty, které musí být účastníkovi poskytnuty k realizaci jeho práv. Navíc obsah vyjádření žalované byl pouze stručně sdělen a samotné jednání trvalo 45 minut (ohledně průběhu jednání, pokud by Nejvyšší soud nepovažoval namítané za prokázané, navrhl žalobce provést zvukový záznam z jednání dne 8. 10. 2020). Dále žalobce zdůraznil, že u jednání byl přítomen pouze jeho zástupce, nikoliv on. Tuto otázku dle žalobce Nejvyšší soud ve své judikatuře dosud neřešil.
15. Žalobce rovněž nesouhlasil s posouzením nároku na odškodnění za nepřiměřenou délku vlastního kompenzačního řízení (část F dovolání) a po citaci textu svého odvolání a části odůvodnění rozsudku odvolacího soudu uvedl, že odvolací soud řádně nevyhodnotil všechna relevantní kritéria, a nesouhlas vyjádřil i se závěry odvolacího soudu ohledně vlivu nouzového stavu v souvislosti s pandemií COVID-19 na činnost soudu. Žalobce předně namítal, že žalovaná takovou obranu proti jeho nároku vůbec nepoužila, čímž porušil odvolací soud v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, jeho právo na rovnost zbraní, a rovněž nesouhlasil s tím, že by tento nouzový stav měl „omluvitelný“ vliv na průběh kompenzačního řízení. Navíc odvolací soud neřešil, jak konkrétně měl nouzový stav do kompenzačního řízení zasáhnout a jeho tvrzení jsou tedy pouze obecná s tím, že nouzový stav netrval celé kompenzační řízení a konání jednání nevylučoval. Tímto se tedy odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2716/2019, podle kterého je třeba všechny důvody, které by mohly vést k omezení nebo vyloučení odpovědnosti státu, vykládat restriktivně, neboť se jedná o odpovědnost absolutně objektivní. Závěrem této části dovolání žalobce formuloval otázky, zda je napadaný rozsudek ohledně závěru, jaký předmět řízení představovalo rozšíření o 75 000 Kč, správný, zda při hodnocení postupu soudu v kompenzačním řízení respektuje (blíže nespecifikovanou) konstantní judikaturu dovolacího soudu, zda je v této části nesprávný až svévolný při zohlednění omezení možnosti nařizování jednání v souvislosti s pandemií COVID-19 v uplynulých dvou letech, čímž se měl odvolací soud nepřípustně odchýlil od (opět nespecifikované) konstantní judikatury dovolacího soudu, zda je správný závěr, že tuto mimořádnou situaci, kterou lze hodnotit jako vis maior, nelze přičítat k tíži soudu a zda není napadený rozsudek v tomto směru překvapivý a věcně vadný, a proto rozporný s (rovněž nespecifikovanou) judikaturou dovolacího soudu.
16. Na závěr žalobce uvedl, že byť si je vědom obecné nepřípustnosti dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení, podává dovolání i proti takovému výroku, neboť ani v tomto rozsahu se odvolací soud řádně nevypořádal s jeho argumentací v odvolání, kterou v dovolání zopakoval a poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 903/2008. Tímto se odvolací soud opět dopustil svévole a porušení práva na spravedlivý proces, k čemuž je Nejvyšší soud povinen přihlédnout (část G dovolání). Dále žalobce nesouhlasil s tím, že úkon účasti na jednání, při němž došlo jen k vyhlášení rozhodnutí, byl hodnocen jako neúčelný. Na závěr této části dovolání žalobce formuloval otázky, zda se odvolací soud řádně a přezkoumatelně vypořádal s jeho klíčovými odvolacími námitkami ohledně rozhodování o nákladech řízení, zda se tedy neodchýlil od (opět blíže nespecifikované) judikatury dovolacího soudu a zda tak nebylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a dále zda je závěr odvolacího soudu o neúčelnosti úkonu účasti na jednání, při němž došlo jen k vyhlášení rozhodnutí, v souladu s (opět blíže nespecifikovanou) judikaturou dovolacího soudu, řádně odůvodněný, přezkoumatelný a nesvévolný.
17. Závěrem žalobce navrhl napadený rozsudek odvolacího soudu, případně i rozsudek soudu prvního stupně, zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu nebo soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, příp. nechť dovolací soud žalobci sám zcela vyhoví.
18. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
20. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda obsahuje všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. a zda se jedná o dovolání přípustné.
21. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
22. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
23. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
24. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
25. Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání žalobce v části směřující proti výroku III rozsudku odvolacího soudu není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné, neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Žalobcem formulovanými otázkami ohledně tohoto výroku (část G dovolání) se tudíž Nejvyšší soud nezabýval. Toto však v případě přípustnosti a důvodnosti dovolání ve zbývajícím rozsahu nebrání dovolacímu soudu, aby zrušil i tento nákladový výrok jako výrok závislý na výroku o věci samé.
26. Pokud jde o část dovolání směřující proti výroku II rozsudku odvolacího soudu o věci samé, zabýval se Nejvyšší soud jednak splněním náležitostí dovolání dle §241a odst. 2 o. s. ř. a dále jeho přípustností dle §237 o. s. ř.
27. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uzavřel, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
28. Tento přístup byl potvrzen i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sb., kde Ústavní soud mimo jiné uvedl, že §241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud v případě, že dovolatel tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne.
29. Dále se nemůže jednat o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, pokud dovolatel u téže otázky současně uvede více předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14). Nepřípustnost uvedení více vzájemně se vylučujících podmínek přípustnosti plyne i z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 410/20, bodu 16.
30. S ohledem na výše uvedené judikatorní závěry je dovolání žalobce vadné v části C, v rámci které žalobce namítal, že odvolací soud rozhodl o jiném předmětu řízení, pokud v rámci připuštění změny žaloby nahlížel na původně žalovanou částku 142 500 Kč s příslušenstvím a na rozšíření o dalších 75 000 Kč s příslušenstvím jako na jeden nárok (odškodnění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení), jak nárok uplatil žalobce, ale nakonec ačkoliv vypočetl zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení na částku 173 291 Kč, omezil ji původně žalovanou částkou 142 500 Kč a zvýšení o částku 75 000 Kč s příslušenstvím zamítl jako nedůvodný nárok na odškodnění za nepřiměřenou délku nynějšího kompenzačního řízení, čímž se měl odchýlit od blíže nespecifikované judikatury dovolacího soudu. Ve vztahu k této námitce tedy žalobce řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř., neboť neuvedl, od jaké konkrétní judikatury dovolacího soudu (od jakých jeho rozhodnutí) se měl v tomto směru odvolací soud odchýlit. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že v úvodu dovolání žalobce obecně konstatoval, že dovolání je přípustné, poněvadž napadané rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva dosud judikaturou dovolacího soudu neřešených a dále otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od (opět blíže nespecifikované) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť toto vymezení přípustnosti dovolání je nepřípustně alternativní. Ze stejných důvodů je pak vadné dovolání i v části E písm. b), v rámci které žalobce nesouhlasil s posouzením kritéria postupu orgánů veřejné moci, a dále i v části E písm. c), v níž napadal závěry odvolacího soudu ohledně výpočtu přiznaného zadostiučinění, ohledně kterých žalobce rovněž neupřesnil, od jaké konkrétní konstantní judikatury dovolacího soudu se měl odvolací soud odchýlit. Stejně tak je tomu i ohledně otázky zformulované žalobcem v části F dovolání, zda není napadený rozsudek ohledně vlivu nouzového stavu v souvislosti s pandemií COVID-19 překvapivý, a proto rozporný s (v této souvislosti nespecifikovanou) judikaturou dovolacího soudu.
31. Přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. není založena námitkou vadného postupu odvolacího soudu, který dle žalobce nepřezkoumatelný rozsudek soudu prvního stupně nezrušil, ale sám rozhodl (část D dovolání), neboť při posouzení této otázky se odvolací soud od judikatury dovolacího soudu neodchýlil. Z ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu totiž plyne, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly podle obsahu odvolání na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4430/2013). V daném případě odvolací soud nedospěl k závěru o nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně (tedy, že by z něj nebylo zřejmé, jakými úvahami se řídil a jak ke svému rozhodnutí dospěl), ale na podkladě odvolacích námitek žalobce uzavřel, že zjištěný skutkový stav (který odvolací soud převzal, pouze jej doplnil o zjištění, že posuzované řízení stále není skončeno) soud prvního stupně nesprávně právně posoudil. V případě, že rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo nepřezkoumatelné, ale odvolací soud pouze nesouhlasil s jeho právními závěry (výpočet výše přiměřeného zadostiučinění), nedopustil se odvolací soud vadného postupu, pokud rozsudek soudu prvního stupně nezrušil dle §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř., ale změnil jej dle §220 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť pro apelační systém, na němž je odvolací řízení založeno, je příznačné, že dává přednost takovému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzuje nebo mění a ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně smí odvolací soud přistoupit jen z taxativně vymezených důvodů v §219a o. s. ř., jestliže je nepochybné, že rozhodnutí soudu prvního stupně není správné (a nemůže být proto podle ustanovení §219 o. s. ř. potvrzeno), a jestliže toto rozhodnutí nebo řízení mu předcházející je natolik vadné, že nemůže být podle ustanovení §220 o. s. ř. ani změněno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, nebo ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1805/2018). Z těchto důvodů se odvolací soud rovněž neocitl v rozporu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, které pouze na výše uvedené závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, odkazovalo.
32. Ani námitka, že nedoručením podání žalované ze dne 5. 10. 2020 (vyjádření k žalobě) byla žalobci odňata možnost realizovat jeho procesní práva a bylo tak porušeno jeho právo na spravedlivý proces [část E písm. d) dovolání], přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud uzavřel, že žalobce nebyl zkrácen na právu na spravedlivý proces, poněvadž toto podání žalované bylo čteno u jednání soudu prvního stupně dne 8. 10. 2020, u něhož byl zástupce žalobce přítomen a mohl se k němu vyjádřit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 889/2001, 21 Cdo 891/2001, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2180/2000). Pokud v této souvislosti žalobce tvrdil, že vyjádření žalované k žalobě bylo u jednání jen stručně konstatováno, tak tato skutečnost na závěru o souladnosti postupu soudu prvního stupně s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu nic nemění, neboť i z něj vyplývá, že s obsahem sporného podání se zástupce žalobce u jednání soudu prvního stupně seznámil a mohl tak na ně reagovat.
33. Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka nepřípustného aktivismu odvolacího soudu spočívající v promítnutí omezení spojených s nařizováním soudních jednání v souvislosti s pandemií COVID-19 v letech 2021–2022 při posouzení přiměřenosti délky kompenzačního řízení (část F dovolání), neboť odvolací soud tak činil na podkladě skutečností obecně známých. V tomto směru se odvolací soud nemohl odchýlit od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, který se věnuje nepřípustnému aktivismu soudu při řešení otázky sníženého významu řízení pro poškozeného, tedy zcela jiné otázce.
34. Dovolání žalobce je však přípustné pro řešení otázek posouzení kritéria složitosti řízení [část E písm. a) dovolání] a dále přiměřenosti délky kompenzačního řízení a související otázky promítnutí omezení spojených s nařizováním jednání v souvislosti s pandemií COVID-19 v letech 2021–2022 do průběhu kompenzačního řízení (zbylá část F dovolání), neboť při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
35. Dovolání je důvodné.
36. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
37. Podle §31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
38. Nejprve se Nejvyšší soud zabýval otázkou posouzení kritéria složitosti řízení odvolacím soudem.
39. Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, nebo ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 295/2019) dospěl k závěru, že složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, a dále složitost věci samé o sobě, tedy nároky skutkové, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání. Při zvažování významu kritéria složitosti věci zpravidla nebude možno odhlédnout od skutečnosti, jak se na délce řízení projevil postup samotných soudů (kritérium postupu orgánů veřejné moci). Platí totiž, že okolnosti, které lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci, nemohou být současně zohledněny v neprospěch poškozeného v rámci posuzování kritéria složitosti řízení. Z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně.
40. Z pohledu výše citované judikatury odůvodnění napadeného rozsudku při posuzování dovoláním zpochybňovaného kritéria složitosti řízení, postrádá podrobnější skutková zjištění týkající se toho, z jakých důvodů byla rozhodnutí Městského soudu v Brně ve věci samé opakovaně rušena a dále z jakého důvodu byla úspěšná žaloba pro zmatečnost, a to navíc za situace, kdy s ohledem na to, že Městský soud „opakovaně nepostupoval správně“, neboť jeho rozhodnutí byla rušena či měněna, což prodloužilo řízení, přistoupil odvolací soud ke zvýšení základní částky o 20 % pro postup orgánů veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk]. Ve vztahu k posouzení kritéria složitosti řízení je proto právní posouzení ze strany odvolacího soudu neúplné, a tedy i nesprávné.
41. Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou posouzení přiměřenosti délky kompenzačního řízení.
42. V rozsudku ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že žalobce může požadovat promítnutí délky kompenzačního řízení do stanovení výše zadostiučinění, které jinak ve vztahu k původnímu řízení žádá, v již probíhajícím kompenzačním řízení. V takovém případě není vyloučeno, aby poškozený svůj nárok uplatnil v průběhu odvolacího řízení a aby o tomto nároku rozhodl odvolací soud. Přitom je třeba mít na paměti, že zadostiučinění, které je navyšováno z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení, je stále zadostiučiněním ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení (nejde o uplatnění nového, dalšího nároku). Není proto zadostiučiněním nově poskytovaným za samotnou nepřiměřenou délku kompenzačního řízení, a proto není namístě navýšení vázat na úvahu o tom, jaká výše zadostiučinění by náležela poškozenému v případě, kdy by se domáhal odškodnění nepřiměřené délky kompenzačního řízení samostatně. Z toho také vyplývá, že dané navýšení nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k případnému odškodnění porušení práva na přiměřenou délku kompenzačního řízení, byť by v něm přirozeně mělo být dřívější zohlednění nepřiměřené délky kompenzačního řízení a navýšení zadostiučinění ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení zohledněno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3532/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. III. ÚS 2217/20, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1039/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 198/21, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2730/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. I. ÚS 1464/21).
43. V rozsudku ze dne 27. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3324/2022, Nejvyšší soud v této souvislosti uzavřel, že „v požadavku na navýšení zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé posuzované řízení se jedná ‚pouze‘ o nástroj, kterým se vnitrostátní soudní orgány snaží dosáhnout toho, aby byl poškozený řádně kompenzován ve světle kritérií obsažených v judikatuře ESLP (neboť nebylo-li odškodnění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení poskytnuto včas, nejedná se o účinný prostředek nápravy a poškozený tak stále je, až do doby poskytnutí adekvátního zadostiučinění, obětí porušení čl. 6 Úmluvy – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1673/2010). Soudy v tomto vztahu vždy posuzují toliko to, zda navýšit odškodnění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, nikoliv to, zda a jak odškodnit nepřiměřenou délku vlastního kompenzačního řízení. Bylo-li poškozenému přiznáno přiměřené (adekvátní) zadostiučinění za posuzované řízení již v průběhu ještě neukončeného kompenzačního řízení, a to v přiměřené době (jako tomu bylo v přítomné věci), pak již není důvodu pro jeho další navyšování, i když je kompenzační řízení i nadále vedeno.“ S ohledem na přetrvávající nejednotnosti v rozhodování soudů nižších stupňů ohledně způsobu uplatňování požadavku poškozených na „navýšení“ zadostiučinění, Nejvyšší soud pro větší přehlednost shrnul, že „jednak může poškozený 1) bez dalšího zohlednit pozdní poskytnutí kompenzace neformálním poukazem na to, že daná skutečnost umocňuje jeho již dříve uplatněný požadavek na poskytnutí zadostiučinění, jednak může 2) požadovat v průběhu kompenzačního řízení vedle dříve uplatněného zadostiučinění též jeho navýšení (např. o konkrétní nově určenou částku). V posledně uvedeném případě platí, že 2a) bylo-li v rámci kompenzačního řízení (včítaje v to i dobu předběžného uplatnění nároku) poškozenému přiznáno přiměřené zadostiučinění za posuzované řízení, ať už dobrovolným uspokojením nároku ze strany státu nebo na základě rozhodnutí soudu vydaném v přiměřeně dlouho trvajícím kompenzačním řízení, nemá poškozený na navýšení zadostiučinění za posuzované řízení nárok, a to bez ohledu na případnou nepřiměřenou délku kompenzačního řízení; 2b) jestliže bylo v průběhu kompenzačního řízení poskytnuto zadostiučinění v nedostatečné formě nebo výši, je možno k návrhu poškozeného zadostiučinění navýšit i s ohledem na navazující dobu, než bude poskytnuto adekvátní (‚plné‘) zadostiučinění. V takovém případě je však možno částečné plnění zohlednit při zvažování v čase proměnlivého kritéria významu řízení pro poškozeného [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk]; 2c) dojde-li naopak k přiznání odpovídajícího zadostiučinění za posuzované řízení v nikoliv přiměřené době trvajícího kompenzačního řízení, a kompenzace tak není poskytnuta včas, je namístě k návrhu poškozeného navýšení zadostiučinění poskytnout (zpravidla procentuálním navýšením zjištěné základní částky vážící se k původnímu posuzovanému řízení).“
44. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 980/2022, vyplývá, že jakkoliv se v případě posouzení důvodnosti požadovaného navýšení bude zpravidla jako postačující jevit stručné shrnutí dosavadního průběhu řízení na základě obsahu spisu se závěrem o tom, zda je adekvátní zadostiučinění poskytováno ještě v přiměřené lhůtě či nikoliv, a jakkoliv je stále nutno mít na zřeteli, že se nejedná o odškodnění nemajetkové újmy způsobené žalobci nepřiměřenou délkou samotného odškodňovacího řízení, závěr o přiměřenosti či nepřiměřenosti posuzované doby bude zpravidla namístě hodnotit přiměřeně podle kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk, byť pro účely stanovení tohoto navýšení se již nebude provádět součin základní částky a délky řízení v měsících či letech, nýbrž bude namístě procentuální navýšení jinak stanoveného zadostiučinění (event. i poskytnutí zadostiučinění v penězích, ačkoliv při jeho včasném poskytnutí by se jako adekvátní jevily i jiné formy zadostiučinění), neboť je třeba mít na mysli, že prodleva v poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je jen dalším hlediskem pro stanovení jeho výše (formy) a takto stanovená částka je stále součástí zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného (nikoliv kompenzačního) řízení.
45. Ve vztahu k otázce hodnocení přiměřenosti délky probíhajícího kompenzačního řízení se tedy judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3095/2021, nebo ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2507/2022) ustálila na závěru, že ani u kompenzačních řízení není možné vycházet z abstraktní, předem dané, doby řízení, která by mohla být pokládána za nepřiměřenou, nýbrž i v tomto případě je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a přiměřenost délky kompenzačního řízení posoudit za užití všech kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk, jakkoliv se u toho soud musí vyvarovat jejich aplikace stejným způsobem, než jak byla zjištěna a jak se podepsala na modifikaci základní částky přiznané v původním nepřiměřeně dlouhém řízení. Má-li se tedy i z tohoto pohledu jednat o úplné právní posouzení otázky přiměřenosti délky kompenzačního řízení, je nezbytné vyjít nejen z vlastní délky tohoto řízení, ale též ze zhodnocení dalších kritérií, jež jsou v §31a odst. 3 OdpŠk upravena.
46. Navzdory výše uvedeným judikatorním závěrům se však odvolací soud při posouzení otázky odškodnění za nepřiměřenou délku probíhajícího kompenzačního řízení, která vyústila v závěr o její přiměřenosti, omezil pouze na zhodnocení jediného kritéria upraveného v §31a odst. 3 OdpŠk, a to postupu soudu během řízení, neboť jeho délku trvající od 29. 8. 2019 (podání žaloby) do 20. 4. 2022 (rozhodnutí odvolacího soudu) i po zahrnutí předsoudní fáze od uplatnění nároku u žalované (tj. od 1. 3. 2019) ospravedlnil existencí omezení souvisejících s opatřeními přijatými v souvislosti s pandemií COVID-19, načež dospěl k závěru, že délka tohoto kompenzačního řízení není nepřiměřená s tím, že za této situace se již adekvátní formou satisfakce nebo hodnocením jednotlivých kritérií dle §31a odst. 3 OdpŠk odmítl zabývat. Navíc pokud odvolací soud promítl do úvahy o přiměřenosti délky kompenzačního řízení omezení spojená s pandemií COVID-19, neměl tak činit en bloc, nýbrž měl identifikovat konkrétní období nečinnosti, která měla být vyvolána právě těmito omezeními, a tyto konkrétní dopady do kompenzačního řízení posoudit ve smyslu všech kritérií stanovených v §31a odst. 3 OdpŠk, tedy např. do jaké míry byla konkrétní opatření soudu s ohledem na uvedená omezení objektivně nutná (např. s ohledem na vyhlášená opatření, omezení ve veřejném životě, tehdy dostupné poznatky o nemoci, její dopady na nemocnost u samotného soudu, věk a zdravotní stav soudců, dostupnost ochranných prostředků či možnosti jiných opatření apod.), do jaké míry byla vyvolána samotnými účastníky či jak na nastalou situaci, a to i v následném období, reagoval soud. Právní posouzení otázky přiměřenosti délky kompenzačního řízení odvolacím soudem je tak rovněž neúplné, a tudíž nesprávné.
47. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve věci ve vztahu k tomuto nároku existují zmatečnostní vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad žalobce kromě tvrzené nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu a rozhodnutí o jiném nároku, než byl předmětem řízení (jenž žalobce sice zformuloval jako právní otázky, u nichž však řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání) netvrdil a další vady se nepodávají ani z obsahu soudního spisu.
48. Pokud žalobce namítal, že rozsudek odvolacího soud je nepřezkoumatelný, tak s tímto závěrem se Nejvyšší soud neztotožňuje, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, jakými úvahami se odvolací soud při jeho vydání řídil, jakož i to, že se v něm odvolací soud vypořádal i se stěžejními námitkami žalobce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1167/17, nebo ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07). Přezkoumatelnost napadeného rozsudku vyplývá i z obsahu podaného dovolání, v němž žalobce byl zjevně schopen na závěry odvolacího soudu relevantně reagovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4430/2013). Nejvyšší soud však nepřehlédl, že při výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení se odvolací soud dopustil početní chyby, pokud vycházel z toho, že další délka (dosud neskončeného) posuzovaného řízení od vydání rozsudku soudu prvního stupně do rozhodnutí odvolacím soudem, tedy od 15. 10. 2020 (správně má být uvedeno od 16. 10. 2020, neboť den vydání rozsudku soudu prvního stupně byl do délky řízení započítán již soudem prvního stupně; poznámka Nejvyššího soudu) do 20. 4. 2022, činí 1 rok, 5 měsíců a 5 dní, se kterou pak dále počítal při výpočtu základní částky za celou délku posuzovaného řízení, ačkoliv doba od 16. 10. 2020 do 20. 4. 2022 činí 1 rok, 6 měsíců a 4 dny.
49. Jestliže žalobce rovněž namítal, že odvolací soud rozhodl o jiném nároku, než byl předmětem řízení, tak ani s touto námitkou se dovolací soud neztotožňuje, neboť odvolací soud předmět odvolacího řízení, a to zamítnutou částku 64 975 Kč s příslušenstvím a další částku 75 000 Kč s příslušenstvím, o níž byl rozšířen předmět řízení v rámci odvolacího řízení, považoval za jeden nárok, jak vyplývá i z jeho rozhodnutí o připuštění takové změny žaloby, neboť dle §216 odst. 2 o. s. ř. nelze v odvolacím řízení uplatnit nový nárok. Pokud by tedy odvolací soud částku 75 000 Kč s příslušenstvím považoval za nový nárok, nikoliv pouze za navýšení původního nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, takovou změnu žaloby by nepřipustil, což byť jinými slovy zdůrazňuje i žalobce, který uvádí, že při připuštění změny žaloby odvolací soud s původní částkou a jejím navýšením nakládal jako s jedním nárokem. Odvolací soud se však v této souvislosti dopustil chybného právního posouzení takového nároku v rozporu s výše uvedenou konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a přistupoval k částce 75 000 Kč s příslušenstvím jako k částce, která má v rámci odškodnění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení relativně samostatný charakter a je úzce vázána pouze na nepřiměřenou délku kompenzačního řízení, což ale neodpovídá principu výpočtu zadostiučinění za délku řízení, kde zvýšení základní částky z důvodu neposkytnutí přiměřeného zadostiučinění včas představuje pouze důvod pro procentní modifikaci vypočtené základní částky, nikoliv pro samostatný výpočet částky za délku kompenzačního řízení součinem základní částky a délky řízení v měsících či letech a její modifikací dle kritérií dle §31a odst. 3 OdpŠk, která je tak třeba zohlednit pouze pro závěr, zda bylo v daném kompenzačním řízení poskytnuto poškozenému zadostiučinění včas či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 980/2022). Kvůli tomuto chybnému náhledu na způsob modifikace zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení z důvodu neposkytnutí přiměřené satisfakce včas pak odvolací soud celé navýšení o částku 75 000 Kč s příslušenstvím zamítl z důvodu dle něj přiměřené délky kompenzačního řízení, ačkoliv současně uzavřel, že přiměřené zadostiučinění za délku posuzovaného řízení původně žalovanou částku 142 500 Kč s příslušenstvím převyšuje.
50. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v napadeném výroku II, kterým byla zamítnuta žaloba žalobce ohledně zaplacení další částky 75 000 Kč s příslušenstvím, a dále v závislém výroku III o náhradě nákladů řízení [§242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a věc v uvedeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
51. Při novém projednání věci odvolací soud nárok žalobce ve zrušeném rozsahu nově posoudí, případně i na základě zopakovaného či doplněného dokazování, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu. Dospěje-li odvolací soud k závěru, že se Městský soud v Brně, příp. i Krajský soud v Brně, v posuzovaném řízení dopustily závažných vad, které vedly k opakovanému rušení jejich rozhodnutí, zohlední tuto skutečnost v rámci posouzení kritéria postupu orgánu veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk], nikoliv však již v rámci kritéria složitosti řízení [§31a odst. 3 písm. b) OdpŠk]. Dále odvolací soud znovu posoudí přiměřenost délky kompenzačního řízení, přičemž vyjde ze shora uvedených právních závěrů Nejvyššího soudu. Pokud jde o posouzení dopadů omezení přijatých v souvislosti s pandemií COVID-19 na dané kompenzační řízení, je na odvolacím soudu, aby si v tomto směru opatřil odpovídající skutková zjištění. Bude-li vycházet ze skutečností známých soudu z jeho činnosti, neopomene je účastníkům před svým rozhodnutím sdělit, aby se k nim mohli vyjádřit.
52. Odvolací soud je v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
53. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 7. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu