ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.97.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 97/2023-110
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby, v právní věci žalobce P. B. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem, se sídlem v Brně, Anenská 8/8, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, doručovací adresa Územní pracoviště Brno, Brno, Příkop 11, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2104 C 9/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2022, č. j. 44 Co 91/2021-77, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 2. 2021, č. j. 2104 C 9/2020-47, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 66 250 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení částky 90 750 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 19 000 Kč (výrok III).
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I změnil tak, že žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 66 250 Kč s příslušenstvím, se zamítá (bod a/), když ve výroku II jej potvrdil (bod b/) – [výrok I rozsudku odvolacího soudu], dále odvolací soud zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci další částku ve výši 65 000 Kč s příslušenstvím [výrok II rozsudku odvolacího soudu], a vyslovil, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku ve výši 2 100 Kč [výrok III rozsudku odvolacího soudu].
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem, a to za průtahy v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 214 C 9/2014 (dále jen „posuzované řízení“). Předmětem posuzovaného řízení byla taktéž náhrada nemajetkové újmy způsobené žalobci, a to nesprávným úředním postupem za nepřiměřenou délku řízení ve věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 5 C 66/2008 (dále jen „původní posuzované řízení“). V nynějším kompenzačním řízení se žalobce domáhal zaplacení peněžité satisfakce v žalované částce 157 000 Kč s příslušenstvím. Žalovaná v rámci předsoudního projednání nároku konstatovala porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě v posuzovaném řízení stanoviskem ze dne 16. 3. 2020, a to bez přiznání peněžitého odškodnění.
Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v rozsahu jeho výroků I a II o věci samé dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovolání žalobce ohledně vztahu nynějšího a předchozích řízení (část CH/ dovolání) nelze projednat, neboť tomu brání absence vymezení důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce náležitě nespecifikoval, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně.
Žalobce v úvodu svého dovolání pouze částečně parafrázoval obsah ustanovení §237 o. s. ř., když toliko uvedl, že se odvolací soud jednak odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu a jednak má být jím předestřená otázka (blíže neurčená) dovolacím soudem posouzena jinak. Takové alternativní vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl). Nejvyšší soud tak mohl projednat jen ty dílčí námitky (otázky), u nichž byla v navazujícím textu dovolání jeho přípustnost konkrétněji vymezena. Ve vztahu k otázce pod bodem CH/ však vymezení důvodu přípustnosti dovolání absentuje a dovolání tak není projednatelné.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Námitka žalobce vyčítající odvolacímu soudu, že závěr o odpovídající satisfakci v podobě konstatování porušení práva spojil se závěrem o „velmi nízkém významu“ posuzovaného řízení pro žalobce nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť z obsahu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zcela zřejmé, že uvedený pojem odvolací soud vnímal pro účely svého rozhodnutí jako synonymum judikaturou užívaného pojmu „nepatrný význam řízení“, jak jej nakonec sám výstižně precizoval v odstavci 19 napadeného rozsudku.
V rámci učiněného právního posouzení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Ústavního soudu, který ve svém usnesení ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2577/14, na téma dalšího odškodňování kompenzačních řízení uvedl, že v případě (slovy Ústavního soudu) tzv. „kompenzačních řízení na druhou“, v nichž poškozený požaduje zadostiučinění za průtahy způsobené v předchozím kompenzačním řízení vedeném rovněž kvůli průtahům, není zcela vyloučeno, že mohou nastat průtahy v samotném kompenzačním řízení, které jsou zaviněné soudy. Přesto podle Ústavního soudu je třeba se stavět k nárokům uplatňovaným účastníky řízení opakovaně zdrženlivě a vždy s ohledem na individuální rozměr každého případu právě kvůli možnému zneužití práv v důsledku řetězení jednotlivých kompenzačních řízení. Neposkytnutí peněžitého zadostiučinění je zásadně výjimečné a je na místě v těch případech, kdy doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce. Tak tomu jistě může být i v případech řetězících se kompenzačních řízení, zvláště pokud poškozený měl v původním (odškodňovaném) řízení možnost požadovat z důvodu nikoliv včasného poskytnutí zadostiučinění v přiměřené lhůtě jeho další navýšení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 980/2022). Tím je současně vyvrácena žalobcova úvaha, že nelze zohlednit, že nevyužil možnost domoci se navýšení odškodnění již v rámci předchozího kompenzačního řízení (ač to jistě nebyla jeho povinnost). Žalobci není z hlediska kritéria jednání poškozeného (§31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk) vytýkáno, kterou z variant uplatnění svého nároku zvolil. Způsob (ne)koncentrovaného uplatňování nároku na zadostiučinění (jeho navýšení) však bude zpravidla svědčit o sníženém významu řízení pro poškozeného (§31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), zejména pokud o své vůli zvolil časově náročnější způsob prosazování svých nároků. Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1989/2015, neobstojí již jen proto, že v tehdy projednávané věci nešlo o odškodnění kompenzačního řízení. Dovolacímu soudu pak v této fázi řízení nepřísluší posuzovat postup odvolacího soudu v jiné, než nyní přezkoumávané věci. Nejvyšší sud rovněž nesouhlasí s výtkou dovolatele, že odvolací soud pominul důsledky zákonné koncentrace řízení (ve smyslu §118b o. s. ř.), když měl podle jeho přesvědčení procesně nepřípustně přihlédnout k tvrzení žalované, jež uplatnila až v rámci odvolacího řízení, a tedy podle dovolatele opožděně. Nejvyšší soud z obsahu procesního spisu zjistil, že soud prvního stupně procesně pochybil, pokud poučení o koncentraci řízení učiněném při prvním jednání poskytl toliko žalované (srov. protokol na č. l. 44 verte spisu) a nikoliv již také žalobci. V důsledku takové asymetrie účinky koncentrace řízení v souzené věci nenastaly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2723/2021, a judikaturu v něm citovanou), čímž je bez dalšího dána nepřípustnost dovolání ke všem otázkám, jež žalobce konstruuje na domnělém porušení koncentrace řízení (jež v poměrech projednávané věci procesně korektním způsobem nenastala) a s ním spojovanému závěru o údajném nepřípustném justičním aktivismu (odvolacího) soudu. Toto pochybení se sice promítlo ve skutečnosti, že odvolací soud nepřihlédl k některým, z výše uvedeného pohledu včas uplatněným obranným tvrzením žalované (např. že v prvním kompenzačním řízení se žalobci dostalo včasné a plnohodnotné satisfakce), nicméně jde o vadu, která se i s ohledem na celkový výsledek řízení (v podobě zamítnutí žaloby) nemohla projevit v konečném rozhodnutí.
Otázka nesprávnosti posouzení charakteru kompenzačních řízení a jejich významu pro poškozené (bod F/ dovolání) přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. rovněž nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. Ten ve svých rozhodnutích (od nichž se odvolací soud v posuzovaném případě neodchýlil) ustáleně konstatuje, že pokud se při posuzování délky kompenzačního řízení podle ESLP nepoužijí tatáž kritéria, nelze tím rozumět nic jiného, než že při posuzování délky kompenzačního řízení nelze mechanicky aplikovat kritéria tak, jak byla zjištěna a jak se podepsala na modifikaci základní částky přiznané v původním nepřiměřeně dlouhém řízení, tedy že se v kompenzačním řízení ona kritéria nepoužijí stejným způsobem. Pro tento závěr zřetelně hovoří i skutečnost, že ESLP ve své judikatuře nevyložil, jaká jiná (odlišná) kritéria by se měla při posuzování délky kompenzačního řízení specificky aplikovat. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu není možné činit závěry, že by kompenzační řízení mělo skončit podstatně dříve oproti řízením jiným, nebo že by mělo mít ze své podstaty zvýšený význam pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15).
Naznačuje-li dovolatel, i s ohledem na v dovolání citovaný rozsudek ESLP ze dne 21. 12. 2010 ve věci Belperio a Ciarmoli proti Itálii , stížnost č. 7932/04 [obdobně vyznívají rozsudky ze dne 27. 6. 2000 ve věci Frydlender proti Francii , stížnost č. 30979/96, a ze dne 8. 2. 2018 ve věci Žirovnický proti České republice , stížnost č. 10092/13], že takto ESLP stanovil právně závazný názor na délku kompenzačního řízení, kterou lze ještě považovat za přiměřenou, jíž se odvolací soud neřídil, nezakládá daná otázka přípustnost dovolání, neboť i u kompenzačních řízení je třeba vycházet z obecného závěru, že abstraktní nejvyšší možnou délku řízení určit nelze, naopak i zde je třeba vycházet z konkrétních okolností každého jednotlivého případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3177/2020, ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021, nebo ze dne 5. 7. 2021, 30 Cdo 622/2021). Odkaz dovolatele na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 69 Co 8/2018, je nepřípadný nejen proto, že uvedené rozhodnutí nepředstavuje ustálenou judikaturu dovolacího soudu (stejně jako další označená rozhodnutí soudů nižších stupňů), ale především proto, že uvedený rozsudek byl v dovolacím řízení pro svou nesprávnost zrušen. Nejvyšší soud nevyhověl požadavku žalobce, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit. Argumentace obsažená v dovolání nemá potenciál vést k tomu, aby daná otázka byla (postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, tedy cestou aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu) posouzena jinak.
Ani při řešení otázky, zda se žalobce dopustil „zneužití práva“ při řetězení uplatňovaných nároků nelze shledat důvod přípustnosti dovolání, neboť v nyní posuzovaném případě dovoláním kritizovaný právní závěr odvolací soud podle odůvodnění napadeného rozhodnutí neučinil (za něj nelze považovat pouhou citaci závěrů soudu ochrany ústavnosti). Uvedená námitka se tak ve skutečnosti míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), což ji ovšem diskvalifikuje z možnosti jejím prostřednictvím založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Odvolací soud totiž ve skutečnosti usoudil nikoliv na zneužití práva, ale na nepatrný význam posuzovaného řízení pro žalobce, a to především ze způsobu, jakým žalobce uplatnil nyní žalovaný nárok, který představuje onu „kompenzaci na druhou“. Ústavní soud také ve výše označeném rozhodnutí a priori nepodmínil zdrženlivý postup soudů v těchto případech zneužitím práva ze strany poškozeného, nýbrž zpravidla již samotnou povahou nároku spojovaného s řetězením žalob, který má být posuzován ve spektru individuálně zjištěných okolností. K nim náleží rovněž skutkové zjištění soudu prvního stupně (odst. 14 a 15 jím vydaného rozsudku), že již nyní posuzované (první kompenzační řízení) bylo završeno pravomocnými rozsudky soudů obou stupňů s tím, že se žalobci zadostiučinění za řízení před Okresním soudem Brno-venkov pod sp. zn. 5 C 66/2008 v odpovídající formě a včas dostalo (k problematice navyšování zadostiučinění a jeho vztahu k původnímu a nikoliv kompenzačnímu řízení srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3324/2022). Jinak řečeno, neodškodňuje se samo kompenzační řízení, jestliže vlastní kompenzace sama byla za původní posuzované řízení poskytnuta v dostatečné výši a včas. Tyto závěry dopadají přiměřeně i k námitce pod bodem I/ dovolání. Dlužno pak k navazujícím úvahám dovolatele doplnit, že judikatura soudů byla v otázce možnosti „navýšení zadostiučinění“ sjednocena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp zn. 30 Cdo 5189/23016, který byl vyhlášen (a publikován na stránkách Nejvyššího soudu) zhruba dva roky před skončením posuzovaného (prvního kompenzačního) řízení; přičemž nebyl-li by obecně poškozený úspěšný s požadavkem na navýšení (formou rozšíření žaloby) již v posuzovaném řízení, nebránilo by mu nic uplatnit takový nárok nově podanou žalobou.
Vady řízení namítané žalobcem (že odvolací soud toliko „přisvědčil názoru žalované“, srov. bod D/ a/ dovolání) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu §237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci. Nešlo přitom o samostatnou dovolací otázku, neboť ve vztahu k ní žalobce nevymezil důvod přípustnosti dovolání ve smyslu 241a odst. 2 o. s. ř.
Námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé (bod D/ b/ dovolání), přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se při vydání svého rozhodnutí neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu týkající se nepředvídatelného či překvapivého rozhodnutí, jestliže věc posoudil odlišně od soudu prvního stupně na základě vyjádření (námitek), které bylo výslovně uplatněno jak ve vyjádření žalované k žalobě, tak znovu i v jejím odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3256/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014, uveřejněný pod číslem 90/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nepředvídatelným, resp. překvapivým je přitom jen takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, nebo obdobně nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, a nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 271/12).
K problematice nepřezkoumatelnosti (bode E/ dovolání) Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. V rozsudku ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4096/2013, Nejvyšší soud dále upozornil, že povinnost soudu uvést důvody pro své rozhodnutí nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument (srov. také usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a z rozhodnutí Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, usnesení ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013, či rozsudek ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013).
Lze doplnit, že Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). V posuzované věci napadené rozhodnutí zjevně netrpí v dovolání akcentovanou nepřezkoumatelností, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které odvolací soud dospěl ke svému závěru a současně se vypořádal i s nosnými argumenty a námitkami účastníků řízení. Odvolací soud také v zásadě převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a v převážném rozsahu navázal i na jeho právní hodnocení, co do posuzování jednotlivých zákonných kritérií (§31a odst. 3 OdpŠk), odchýlil se v zásadě jen v otázce kritéria významu řízení u poškozeného, a proto mohl ve zbývajícím rozsahu odkázat na správné závěry jím přezkoumávaného rozsudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2828/2016, a judikaturu Ústavního soudu v něm uvedenou).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 2. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu