ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.235.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 235/2023-350
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 3. 2023 o dovolání obviněného P. D. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 5 To 254/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 13 T 81/2021, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 5 To 254/2022, a rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 27. 6. 2022, sp. zn. 13 T 81/2021, v celém rozsahu.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se věc vrací Okresnímu soudu v Uherském Hradišti, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 27. 6. 2022, sp. zn. 13 T 81/2021 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný P. D. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
dne 25. 9. 2020 kolem 17.10 hodin v katastru obce XY, okr. XY, XY kraj, na silnici II. třídy č. 427 v km 4,678 u vjezdu do areálu firmy Z. N. se účastnil silničního provozu jako řidič osobního motorového vozidla zn. Volkswagen Touran, r. z. XY, takovým způsobem, že při jízdě ve směru od XY na XY při odbočování vlevo do areálu firmy Z. N. řádně nesledoval situaci v silničním provozu a nedbal zvýšené opatrnosti, když se nepřesvědčil, zda tímto manévrem neohrozí vozidla jedoucí za ním, neboť v té době byl předjížděn motorovým vozidlem zn. Peugeot Expert, r. z. XY, řízeným R. R., nar. XY, čímž porušil §5 odst. 1 písm. b) a §21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), když v protisměrném jízdním pruhu došlo k nárazu pravého předního rohu vozidla zn. Peugeot Expert do levých předních dveří vozidla zn. Volkswagen Touran, po kterém bylo vozidlo zn. Peugeot Expert odhozeno vlevo mimo komunikaci, v důsledku čehož utrpěla spolujedoucí ve vozidle zn. Peugeot Expert Z. R. D., nar. XY, oděrky pravé ruky a paže, pohmoždění levého kolena s následnou hlubokou žilní trombózou levé dolní končetiny a oboustrannou plicní embolií s citelným omezením v obvyklém způsobu života po dobu nejméně tří měsíců spočívajícím v omezené pohyblivosti .
2. Za uvedený přečin uložil soud prvního stupně obviněnému podle §147 odst. 2 tr. zákoníku za použití §67 odst. 1, odst. 2 písm. a) a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb, kdy výše denní sazby činila 300 Kč, tedy celkem ve výměře 30 000 Kč. Současně obviněnému uložil podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 1 (jednoho) roku.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 27. 6. 2022, sp. zn. 13 T 81/2021, podal dovolatel prostřednictvím obhájkyně odvolání, které směřoval do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 5 To 254/2022, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení soudu druhého stupně ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 5 To 254/2022, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. do výroku o vině a trestu.
5. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel namítá, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly provedeny nedůvodně navrhované podstatné důkazy. Zjevný rozpor spatřuje v tom, že údajně nesledoval situaci v silničním provozu a nedbal zvýšené opatrnosti, když se nepřesvědčil, zda svým manévrem neohrozí vozidla jedoucí za ním. Má za to, že uvedená zjištění, které jsou určující pro naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu, nemají oporu v provedeném dokazování. Akcentuje, že odbočoval na povoleném místě, dával světelné znamení o odbočování vlevo a před střetem se přesvědčil o neexistenci dalšího vozidla a pak se věnoval odbočovacímu manévru, když podle znalce měl pouze 4,8 s na zaregistrování vozidla řidiče R. R. Poukazuje na judikát Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3159/15 týkající se odbočování vlevo, které je aplikovatelný v jeho věci. Zdůrazňuje, že před místem nehody se nachází podélná („plná“) čára souvislá, takže mohl důvodně předpokládat, že v předmětném úseku nebude předjížděn. Stran jízdy poškozeného R. poukazuje na skutečnost, že dokazováním bylo zjištěno, že tento předjížděl v úseku, kde byl zákaz předjíždění, viděl signalizační znamení o odbočování vlevo a spoléhal bez přiměřených důvodů na to, že nebude odbočovat vlevo. Navíc podle znaleckého posudku, pokud by poškozený reagoval na plnou čáru a upustil by od předjíždění, měl dostatečný prostor pro to, aby se zařadil za jeho vozidlo, přičemž mohl na vzniklou situaci reagovat i včasným bržděním. Zároveň konstatuje, že skutková zjištění jsou založena zejména na znaleckém posudku, dodatku znaleckého posudku, výslechu znalce při hlavním líčení, jeho výslechu při hlavním líčení a na výpovědích svědků T. a R.
6. Dovolatel následně rozporuje tvrzení poškozeného R., že by nedokončením předjížděcího manévru ohrozil vozidlo, které předjížděl, neboť jeho tvrzení bylo vyvráceno znalcem, ovšem soud prvního stupně k tomu nijak nepřihlédl, resp. neučinil v této souvislosti žádné odpovídající skutkové zjištění. Má za to, že měl legitimní právo se domnívat, že v daném úseku nebude předjížděn. Namítá, že zanedbání potřebné míry opatrnosti je třeba dovozovat z konkrétních skutkových okolností řádně zjištěných při úplném a správném dokazování. Považuje závěry soudů nižších stupňů za nesprávné, pokud tyto dospěly, že je vinen ze spáchání výše uvedeného přečinu. Jejich skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, neboť nebylo prokázáno, že by nesledoval situaci v silničním provozu a nedbal zvýšené opatrnosti. Poukazuje na svoji výpověď u hlavního líčení a namítá, že soudy mu v podstatě vytýkají, že nepředpokládal porušení dopravních předpisů jiným řidičem. Toto považuje za nepřiměřený a v praxi nerealizovatelný požadavek, aby řidič při odbočování, který se již přesvědčil o situaci za sebou a zahájil odbočovací manévr, do poslední sekundy sledoval situaci za sebou a předvídal porušení dopravních předpisů jiným řidičem. Tvrdí, že kdyby nesledoval situaci před sebou a v protisměru, ale výhradně situaci za sebou, tak by dopravní nehodu zavinil on. Má za to, že došlo k nepřípustné deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. O přehlížení zásadních důkazů a tím pádem i relevantních skutkových zjištění odvolacího soudem svědčí i odůvodnění napadeného usnesení (bod 7). Vytýká soudům, že se vůbec nezabývaly tím, že poškozený R. na uvedeném úseku neměl předjíždět, když de facto vůbec nezohlednily ani závěry znalce. Protože měl za to, že z rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá, že by učinil odpovídající skutková zjištění, tak navrhl opětovný výslech znalce Kropáče. Odvolací soud jeho návrhu na doplnění dokazování ovšem nevyhověl. Závěry soudů tedy postrádají oporu v provedeném dokazování, neboť tyto nepřihlédly k provedeným důkazům a skutkovým zjištěním z jich vyplývajících, z nichž bylo zřejmé, že příčinou nehody bylo předjíždění poškozeného R. v úseku, kde je to zakázáno a jeho ignorace světelného znamení o odbočování vlevo, tedy nikoliv jeho odbočovací manévr v úseku, kde je odbočování možné.
7. Ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvádí, že rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném právním posouzení. Má za to, že soudy nesprávně právně posoudily otázku zavinění, porušení důležité povinnosti řidiče v dopravě a v té souvislosti i otázku viny za trestný čin. Nesprávně rovněž posoudily i otázku zavinění poškozeného R. a porušení důležité povinnosti jeho osobou. V tomto směru opětovně odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3159/15. Podle jeho názoru soud prvního stupně neprokázal jeho konkrétní pochybení a nepřihlédl k porušení povinnosti poškozeným R. Zdůrazňuje, že nemohl předpokládat, že poškozený R. poruší dopravní předpisy a způsobí střet vozidel. Domnívá se, že soudy nerespektovaly princip in dubio pro reo . Uvádí, že po celou dobu poukazuje na předjíždění R. v úseku, kde byl zákaz předjíždění, včetně nebezpečného způsobu jízdy poškozeného R.
8. Dovolatel vyzdvihuje jednotlivá porušení povinností se strany poškozeného R., neboť kdyby je neporušil, k nehodě by nedošlo - §17 odst. 5 písm. b), c), e) silničního zákona. Má za to, že nebýt porušení dopravních předpisů poškozeným, k nehodě by nedošlo, neboť podle znalce se mohl bezpečně zařadit za jeho vozidlo. Obviněný poukazuje opětovně podrobně na svoji výpověď, když akcentuje, že při vlastním odbočení musel sledovat i situaci v protisměru a situaci na komunikaci, na kterou odbočoval. Přestože nebylo s nejvyšším možným stupněm jistoty prokázáno, že by skutečně zavinil dopravní nehodu, tak byl soudem prvního stupně uznán vinným a odvolací soud jeho odvolání zamítl. Tímto postupem tak bylo porušeno pravidlo in dubio pro reo.
9. Akcentuje, že otázka jeho neviny či viny je založena na tom, zda zanedbal potřebnou míru opatrnosti a zda se před střetem vozidel včas přesvědčil o situaci za sebou. Namítá, že soudy nesprávně posoudily právní pojem rozsahu a míry opatrnosti a jeho jednání bylo neprávně právně kvalifikováno jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde.
10. Ohledně dovolacího soudu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. namítá, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému podle §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v písmenech a) až l). Dovolatel v této souvislosti opětovně poukazuje na porušení povinnosti ze strany poškozeného R. Vyslovuje závěr, že postupem soudů nižších stupňů došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces, když soud druhého stupně se nezabýval jeho odvolacími námitkami. Současně poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1345/2020.
11. Obviněný v závěru dovolání navrhuje, aby Nejvyšši ́ soud z d ůvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usneseni ́ Krajského soudu v Brn ě ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 5 To 254/2022, a rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 27. 6. 2022, sp. zn. 13 T 81/2021. Dále aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.
12. Obviněný prostřednictvím obhájkyně podal ještě doplnění dovolání (ve lhůtě) ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za zjevný rozpor skutkových zjištění a provedených důkazů považuje skutkové zjištění, že údajně řádně nesledoval situaci v silničním provozu a nedbal zvýšené opatrnosti, když se nepřesvědčil, že svým manévrem neohrozí vozidla jedoucí za ním a dále nesprávné skutkové zjištění soudů, že v příčinné souvislosti jeho jednání došlo ke střetu motorových vozidel a poranění poškozené. Nesprávná skutková zjištění soudů dopadají na posouzení subjektivní a objektivní stránky trestného činu (zavinění ve formě nedbalosti, porušení důležité povinnosti, příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a následkem) a naplnění znaků trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti (§147 odst. 1, 2 tr. zákoníku). Obviněný má za to, že neporušil důležitou povinnost v dopravě, která musí být v souladu s principem příčinné souvislosti zásadní příčinnou vzniku následku (účinku). K dovolacímu soudu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvádí, že soudy nesprávně posoudily jeho jednání jako jednání podle §5 odst. 1 písm. b) a §21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změně některých zákonů (silniční zákon), a rovněž porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona, čímž měl spáchat přečin těžké ublížení na zdraví z nedbalosti.
13. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 1. 3. 2023, sp. zn. 1 NZO 91/2023, nejprve stručně zrekapituloval průběh trestního řízení a následně předestřel argumentaci dovolatele, ke které se poté vyjádřil. Má za to, že nastíněné výtky nejsou opodstatněné, neboť obviněnému jde primárně o nesouhlas s tím, jak byly hodnoceny důkazy. Předestírá rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 1368/2021, kde bylo judikováno, že zásah dovolacího soudu do oblasti dokazování a skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V řešené kauze tedy v prvé řadě na základě konstatování „zjevného rozporu“. Akcentuje, že zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů by mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu hodnocení těchto důkazů. O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Existence skutečně závažného, extrémního rozporu, která by předmětný dovolací důvod naplnit mohla, není v řešeném případě dána. Následně poukazuje na odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, kdy bylo soudy postupováno v souladu s pravidly stanovenými v §2 odst. 5, 6, §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř., a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná. Státní zástupce se domnívá, že není chybou, pokud soudy pracují s provedenými důkazy v zásadě jako s důkazy usvědčujícími, přičemž z nich dovozují, že obviněný se nezachoval dostatečně opatrně. Platí totiž, že soudy zmíněné důkazy, tedy především výpovědi svědků, stanovisko znalce, kamerový záznam či fotodokumentace a protokol o nehodě dostatečně dokládají závadové jednání a neopatrnost obviněného, současně nesvědčí o trestněprávně významném pochybení druhého řidiče R. Ostatně i sama výpověď obviněného je do jisté míry důkazem usvědčujícím. Předmětné důkazy jsou v podstatných bodech souladné a ve svém souhrnu vytvářejí důkazní komplex, který netrpí žádnými podstatnými rozpory, a tedy umožňuje učinit závěr o vině bez důvodných pochybností, a to i co do ledabylosti a řidičského pochybení obviněného. Současně bezpečně vyvracejí verzi obviněného, že se choval opatrně, ničeho nezanedbal, předpisy porušil druhý řidič R., který se choval riskantně, a tak nehodu způsobil. Dále státní zástupce konstatuje, že pokud by obsah soudy zmíněných usvědčujících důkazů byl porovnán s učiněnými skutkovými zjištěními, je zřejmé, že mezi nimi zjevný rozpor ve shora naznačeném smyslu neexistuje. Učiněná skutková zjištění totiž v provedených důkazech podklad mají.
14. K namítanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvádí, že z jeho znění podstatou hmotněprávního posouzení je aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje dovolatel v jiné verzi, kterou se snaží prosadit. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak dovolacím důvodem podle citovaného ustanovení jsou zásadně jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Z obsahu podaného dovolání tak podle názoru státního zástupce je nicméně patrné, že obviněný své výhrady týkající se nedostatku zavinění, absence porušení důležité povinnosti či porušení povinností ze strany druhého účastníka nehody R., buduje především na své vlastní představě o průběhu skutkového děje, nikoliv na základě toho, co zjistily soudy. Pokud však vychází ze skutkových zjištění soudů, což je vzhledem k absenci extrémního rozporu nezbytné, pak státní zástupce uzavírá, že nedbalostní zavinění je na straně obviněného dáno – nezachoval totiž nezbytnou míru opatrnosti, nesledoval řádně situaci v provozu a nepřesvědčil se o tom, zda svým manévrem neohrozí ostatní účastníky silničního provozu. Současně porušil důležité povinnosti, které mu vyplývaly z §5 odst. 1 písm. b) a §21 odst. 1 zákona o silničním provozu. Soudy učiněná skutková zjištění rovněž nesvědčí o tom, že by se druhý řidič R. dopustil trestněprávně relevantního řidičského pochybení, které by bylo natolik závažné, aby mohlo vyloučit či zmírnit pochybení samotného obviněného. Pokud lze přece jen v jeho jízdě nedostatky shledat, pak platí, že byly vyvolány neopatrností samotného obviněného.
15. Závěrem státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí za podmínek podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována (rovněž i pro doplnění), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
18. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
19. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
20. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm uplatňuje dovolací důvody podle §265 odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Jinak řečeno, skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Je ovšem třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soud.
21. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
22. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
23. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán v případech, kdy je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až písm. h) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až písm. l) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až písm. l) tr. ř. Obviněný jej uplatnil v jeho druhé alternativě.
24. Na základě shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti podaného dovolání. Předně lze konstatovat, že námitky dovolatele týkající se rozporu zjištěného skutkového stavu a provedeného dokazování sice lze formálně podřadit pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem nikoliv obsahově. Stejně tak lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. písm. h) tr. ř. námitku stran subjektivní stránky z pohledu potřebné míry opatrnosti, porušení důležité povinnosti řidiče, byť lze připustit, že obsahově část uplatněné dovolací argumentace vztahuje obviněný jak k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
25. Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z pohledu konkrétní uplatněné dovolací argumentace musí Nejvyšší soud uvést, že fakticky obviněný jen zpochybňuje hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, se kterým vyslovuje nesouhlas, a to především se způsobem hodnocení těch důkazů na základě, kterých soudy dovodily, že nedodržel potřebnou míru opatrnosti. Takové námitky ovšem z hlediska svého obsahu nenaplňují „zjevný rozpor“ ve smyslu předpokladů naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když jen skutečně prokázána existence zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem by odůvodňovala zásah Nejvyššího soudu (blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
26. Zde se sluší ještě obecně poznamenat, že existenci extrémního rozporu není možno dovozovat jen z toho, že soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněný se trestné činnosti dopustil. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišně než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
27. Navíc je třeba akcentovat, že v předmětné věci fakticky žádný rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy neexistuje, když jak obviněný, tak poškozený, se shodují na tom, že obviněný měl „vyhozený blinkr“ a že poškozený jel v levém jízdním pruhu, ve kterém obviněného předjížděl. V tomto směru je třeba mít za to, že obviněný fakticky zpochybňuje právní hodnocení jeho zavinění, tedy zda při manévru dodržel potřebnou míru opatrnosti a otázku porušení důležité povinnosti z pohledu gradace příčinné souvislosti, když akcentuje spoluzavinění poškozeného. Tyto námitky ovšem obsahově naplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který rovněž obviněný uplatňuje. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl uplatněn právně relevantně.
28. Jak již bylo naznačeno, za právně relevantně uplatněné námitky se dají považovat námitky obviněného, který tvrdí, že u něho chybí zavinění, neboť dodržel potřebnou míru opatrnosti, takže neporušil žádnou důležitou povinnost v dopravě, přičemž vyslovuje přesvědčení, že naopak důležitou povinnost porušil poškozený, který jel v zákazu předjíždění. Předmětnými námitkami se Nejvyšší soud následně blíže zabýval.
29. Nejvyšší soud považuje nejprve za vhodné poukázat na to, že přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví a čin spáchá proto, že porušil důležitou povinnost. Současně je třeba akcentovat, že trestní odpovědnost v českém právu je tak založena na zásadě odpovědnosti za zavinění, z níž vyplývá, že bez zavinění není trestný čin ( nullum crimen sine culpa ). V případě předmětné skutkové podstaty, jde o nedbalostní trestný čin, a proto se z hlediska subjektivní stránky vyžaduje nedbalost. Z nedbalosti je trestný čin podle §16 odst. 1 tr. zákoníku spáchán, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (vědomá nedbalost), nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nevědomá nedbalost).
30. Vědomá nedbalost ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákoníkem. Nepřiměřené důvody, které vedly pachatele k tomu, že spoléhal, že k následku nedojde, není možno zaměňovat s omylem, při kterém pachatel jedná pod vlivem nesprávné znalosti skutečnosti. Nedostatečné zhodnocení nebezpečí nespočívá v neznalosti tohoto stavu, ale v tom, že pachatel nedocenil možné následky svého jednání. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí. U nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se vychází z možnosti znalosti, která se zkoumá na základě objektivních okolností spojených se skutkem a z objektivních dispozic konkrétního pachatele, neboť trestní zákoník zakládá odpovědnost za trestné činy spáchané z nevědomé nedbalosti na povinnosti, ale současně i možnosti předvídat způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem.
31. Kritériem nedbalosti je zachovávání potřebné míry opatrnosti pachatelem. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. Subjektivní vymezení míry opatrnosti vyžaduje, aby mimo míry povinné opatrnosti (objektivní kritérium) bylo vzato v úvahu i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě. Proto o zavinění z nedbalosti podle §16 odst. 1 tr. zákoníku jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 6/1988 Sb. rozh. tr.). Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání apod.), jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané (prostředí a okolnosti spáchaného činu – zejména místo a čas činu) [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 237].
32. V oblasti dopravy platí, že hranice okolností, které řidič může či nemůže předvídat, nelze dovozovat pouze hypoteticky, ale je třeba vycházet z objektivních okolností konkrétní dopravní situace, která může být charakterizována celou řadou faktorů. Z hlediska zavinění z nedbalosti to pak znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i subjektivní vymezení, jež spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. V judikatuře vztahující se k trestným činům, k nimž došlo v dopravě, je a byla opakovaně vyjádřena zásada, že řidič motorového vozidla může spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak (tato zásada tzv. omezené důvěry v dopravě se uplatňuje nejen v dopravě silniční, ale i v ostatních druzích dopravy, řidič je však zároveň povinen zachovávat patřičnou opatrnost). Jak připomněl Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 1711/20, či Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí „po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání; naopak, není-li z okolností, které může účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat, zřejmé, že jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků silničního provozu dodržování stanovených pravidel. Účastník silničního provozu, který porušil pravidla tohoto provozu, pak na druhé straně nemůže očekávat dodržení těchto pravidel od ostatních účastníků, jestliže jim to znemožnil s ohledem na charakter a závažnost svého porušení pravidel silničního provozu" (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 43/1982, č. 45/2005-I. Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 6 Tdo 143/2011, a také ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až §421. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1501–1517).
33. Platí, že k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty jakéhokoliv trestného činu je nezbytné, aby zavinění pachatele též zahrnovalo všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Přitom zavinění z nedbalosti není vyloučeno ani spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného. V této souvislosti je možné připomenout výklad soudní praxe při posuzování otázky existence příčinné souvislosti v případech právě tzv. nehod v dopravě. Příčinné souvislosti je třeba zkoumat vždy konkrétně na základě zjištěných okolností případu se zdůrazněním hlavních a rozhodujících příčin, což však na druhé straně neznamená, že jen hlavní příčiny jsou právně relevantní a že je možno zcela vyloučit příčiny vedlejší či podřadné. Vzhledem k tomu, že trestným činem je pouze čin, který má znaky některé skutkové podstaty jako typizovaného jednání společensky škodlivého, je třeba zkoumat příčinný vztah v jeho konkrétní podobě, tj. protiprávní jednání pachatele směřující ke konkrétnímu trestněprávně relevantnímu následku, přičemž je třeba si uvědomit, že jednání pachatele jako příčina následku není vždy stejné a stejnorodé. Zásada, že jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam, se označuje jako zásada gradace příčinné souvislosti. Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Míra způsobení následku přitom může klesnout až na tak nepatrný stupeň, že příčinná souvislost je prakticky bez významu, a tedy o trestný čin nejde (srov. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. 1. vydání. Praha: Leges, 2009, s. 176). Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Zejména u trestných činů spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se však nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedlo další jednání, okolnosti apod. Tedy jinak vyjádřeno, jednání pachatele se stává příčinou i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby, když ovšem pro posouzení trestní odpovědnosti pachatele je nutný závěr, že jeho jednání, tj. konkrétní projevy vůle navenek, byly příčinou dostatečně významnou pro vznik následku předvídaného trestním zákoníkem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 275/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1327/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 5 Tdo 795/2012).
34. Předně je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný jednal ve vědomé nedbalosti (viz bod 7 rozsudku soudu prvního stupně), když fakticky vycházel z toho, že obviněný porušil ustanovení §5 odst. 1 písm. b) a §21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Tedy, že porušil povinnost věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích a povinnost při odbočování na křižovatce nebo na místo ležící mimo pozemní komunikaci dávat znamení o změně směru jízdy; kdy při odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti. Předmětný závěr obviněný fakticky zpochybňuje, když namítá, že neporušil důležitou povinnost, neboť do zpětného zrcátka se podíval při vjíždění zpět do svého jízdního pruhu, kdy i od této doby měl zapnutý levý blinkr, kterým signalizoval úmysl odbočení doleva a při samotném odbočovacím manévru již dopravní situaci nekontroloval, neboť nepředpokládal, že by se vozidlo poškozeného R. vzdálené více jak 150 m za ním nezařadilo zpět do pravého jízdního pruhu a že by jeho vozidlo poškozený předjížděl přes plnou čáru. Lze mít za to, že obviněný jednak zpochybňuje, že by u něho bylo vůbec dáno zavinění, jednak namítá, že soudy ignorovaly porušení předpisu v dopravě ze strany poškozeného při posuzování naplnění znaku porušení důležité povinnosti.
35. Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve reagovat na námitku stran absence zavinění. Dovolací soud stejně, jako soudy nižších stupňů má za to, že u obviněného je dáno zavinění, neboť u obviněného došlo k porušení jednak objektivní, jednat subjektivní míry potřebné opatrnosti. Objektivní míra opatrnosti byla porušena tím, že obviněný nerespektoval ustanovení §21 odst. 1 silničního zákona, když sice při odbočování vlevo dal znamení o změně jízdy, ale bezprostředně před vlastním vjetím do levého jízdního pruhu (fakticky při vjetí do protisměru) se nepodíval do zrcátek, tedy neprovedl kontrolu situace za jeho vozidlem, přesvědčil se jen o situaci před ním, takže sice dodržel povinnost dát znamení o směru jízdy, ale nikoliv povinnost neohrozit řidiče jedoucí za ním. Zde je třeba zdůraznit, že tato povinnost je stanovena řidiči za každé situace bez ohledu na to, zda v daném místě je zákaz předjíždění, když navíc je právě při tomto dopravním manévru uložena řidiči povinnost dbát zvýšené míry opatrnosti. Jinak vyjádřeno, pro splnění zákonné povinnosti řidiče podle §21 odst. 1 silničního zákona se vyžaduje splnění obou tam uložených povinnosti současně. Nerespektování subjektivní míry opatrnosti bylo dáno tím, že obviněný si při vědomí skutečnosti, že za ním jedou další vozidla a v době, kdy jel výrazně pomaleji proti ostatním vozidlům (sám svoji rychlost odhadl na 25 km/h), přestože podle jeho vlastního vyjádření mezi kontrolou dopravní situace za ním a vlastním odbočením do protisměru uplynulo několik sekund, neprovedl vizuální kontrolu situace za ním při zahájení odbočovacího manévru k areálu firmy Z. N. a bez přiměřených důvodů spoléhal, že žádné vozidlo jedoucí za ním při odbočování neohrozí. Zde je nutno akcentovat, že obviněný takto jednal při vědomí skutečnosti, že vjíždí na silnici ze zastávky autobusů v místě, kde v krátké vzdálenosti od zastávky bylo možno odbočovat vlevo, takže pro další řidiče mohla situace vypadat tak, že jen dal znamení o vjíždění na vozovku ze zastávky, takže nemuselo být na první pohled zřejmé, že chce odbočit vlevo směrem k areálu firmy Z. N. Současně je třeba poukázat na skutečnost, že podélná čára svislá byla na vozovce vyznačena na poměrně krátkém úseku fakticky právě před zastávkou autobusu a odbočkou do areálu Z. N. , když před tím byla na vozovce vyznačena přerušovaná čára svislá, takže nebylo možno vyloučit, že v blízkosti vyznačení podélné čáry svislé může docházet k ukončování předjížděcího manévru. Proto shledal Nejvyšší soud námitku obviněného stran nedostatku jeho zavinění ze zjevně nedůvodnou, byť uplatněnou právně relevantním způsobem.
36. Obviněný rovněž poukazoval na porušení silničního zákona ze strany poškozeného R., což vztahoval jednak k naplnění subjektivní stránky obecně a jednak, jak již bylo naznačeno k naplnění znaku porušení důležité povinnosti. Ve vztahu k subjektivní stránce je nutno opětovně zdůraznit, že z hlediska subjektivní stránky u trestných činů spáchaným z nedbalosti není naplnění subjektivní stránky vyloučeno existenci spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného. Z hlediska naplnění subjektivní stránky jednání obviněného ve vztahu k základní skutkové podstatě lze pro stručnost odkázat na úvahy obsažené v bodech 33–35 tohoto rozhodnutí.
37. Následně se Nejvyšší soud zabýval námitkou stran porušení důležité povinnosti. Pro naplnění znaku porušení důležité povinnosti, jako znaku kvalifikované skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §147 odst. 2 tr. zákoníku lze předně uvést, že nepostačuje jakékoliv porušení povinnosti vyplývající pro pachatele ze zákona. Vzhledem k tomu, že musí jít o porušení důležité povinnosti, nelze v porušení každého dopravního předpisu spatřovat „porušení důležité povinnosti, která pro řidiče nebo jiného účastníka silničního provozu (viz §2 zákona o silničním provozu) vyplývá z jeho povolání nebo mu je uložena podle zákona“ ve smyslu §147 odst. 2 (srov. přiměřeně R 5/1962, viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 3 Tdo 1260/2019). Zároveň je třeba akcentovat, že výpočet všech „důležitých povinností“ objektivně není možný, poněvadž význam porušení kterékoli povinnosti účastníkem silničního provozu je přímo závislý na konkrétní dopravní situaci; a z ní vyplývajícího nebezpečí pro život a zdraví a majetek osob. Současně je třeba podotknout, že významné spoluzavinění poškozeného, bude mít zpravidla za následek, že nelze dovodit, že by pachatel porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015. Podle tohoto citovaného rozhodnutí „[p]ro naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 2 tr. zákoníku je nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (např. jednání pachatele a poškozeného), je třeba z hlediska povahy znaku „porušení důležité povinnosti“ vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. č. 36/1984 Sb. rozh. tr.) a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku. Je-li rozhodující příčinou způsobeného následku v podobě usmrcení poškozeného např. jeho významné spoluzavinění při dopravní nehodě, nelze zpravidla dovodit, že pachatel spáchal trestný čin usmrcení z nedbalosti tím, že porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem.“ Tyto předmětné závěry lze vztáhnout i na přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve vztahu k naplnění kvalifikované skutkové podstaty.
38. Jak je patrno z předmětných rozhodnutí soudů nižších stupňů, soudy shledaly, že rozhodující příčinou dopravní nehody bylo porušení zákonných povinnosti se strany obviněného a že jednání poškozeného na vzniklou dopravní nehodu nemělo žádný vliv, tedy nebylo jednou z příčin dopravní nehody a nemělo žádný vliv na způsobený následek (zranění poškozené R.). V dané věci se fakticky jedná o posouzení příčinného vztahu. Zásada, že jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam, se označuje jako zásada gradace příčinné souvislosti . Tato zásada má podstatný význam pro posuzování příčinného vztahu. Pokud tedy při vzniku následku spolupůsobilo více příčin, je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal. Jde totiž také o to, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Míra způsobení následku je jednou z okolností, které určují povahu a závažnost činu, což se projevuje významně zejména při posuzování jednání spolupachatelů a účastníků na konkrétním trestném činu (blíže viz bod 33 tohoto rozhodnutí).
39. Obecně platí, jak již bylo naznačeno , že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem je dána tehdy, pokud by bez zaviněného jednání pachatele škodlivý následek nenastal, když příčinná souvislost představuje obligatorní znak objektivní stránky trestného činu. Příčinný vztah bude tedy naplněn, jestliže by bez účastnického jednání pachatele nedošlo k dokonání nebo alespoň k pokusu o hlavní delikt buď vůbec, anebo by k němu sice došlo, ale jinak, než se konkrétně stalo v důsledku kauzálního působení účastníkova jednání (Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 366). Nejvyšší soud považuje za potřebné poznamenat, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jeho jednání přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost by se přerušila jen tehdy, kdyby nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Pokud při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (jednání obviněného i počínání poškozeného), je vždy třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť, a určit její důležitost pro následek, který z jednání pachatele nastal (gradace příčinné souvislosti). Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 13. 1. 1981, sp. zn. 5 Tz 66/80, publikované pod č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek, působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou. Neexistuje-li příčinný vztah, nelze pachateli k tíži přičítat následek, což pak vede k tomu, že odpadá i jeho trestní odpovědnost. Příčinný vztah však musí být dán nejen mezi jednáním a následkem, ale i mezi jednáním a účinkem (např. způsobením ublížení na zdraví u trestných činů podle §146, §147. §148 tr. zákoníku). Příčinný vztah musí pak být také mezi jednáním a těžším následkem, který je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby (zvlášť přitěžující okolností) nebo obecnou přitěžující okolností. V těchto směrech kauzální nexus trestní odpovědnost podmiňuje. Základem příčinného vztahu je teorie podmínky ( conditio sine qua non ), podle níž je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev buď vůbec nenastal, anebo nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.). V moderní české nauce je teorie podmínky, zakládající v samotném pojetí conditio sine qua non příliš širokou odpovědnost, korigována především za použití zásad umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti (konkrétního zkoumání příčinných vztahů), jakož i zkoumáním vztahu kauzality a zavinění a s ním souvisejícím tzv. přerušením příčinné souvislosti. V příčinném vztahu je třeba především izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek (zásada umělé izolace jevů). Při zkoumání příčinného vztahu z hlediska trestního práva hmotného je podstatou zjišťování trestněprávně relevantního příčinného vztahu mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (těžším následkem, účinkem, škodlivým následkem atd.) významným pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Proto je třeba v kauzálním vztahu izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek. Požadavek trestněprávně relevantního příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým protiprávním jednáním, které naplňuje znaky trestného činu, následek důležitý z hlediska skutkové podstaty trestného činu skutečně způsobila. Tím samozřejmě uměle izolujeme jen určité stránky konkrétního skutkového děje, které jsou důležité z hlediska trestního práva, a tedy mají trestněprávní význam (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 162–167).
40. Jak již bylo naznačeno, příčinnou souvislost je třeba zkoumat vždy konkrétně na základě všech zjištěných okolností případu se zdůrazněním hlavních a rozhodujících příčin, což však na druhé straně neznamená, že jen hlavní příčiny jsou právně relevantní a že je možno zcela vyloučit příčiny vedlejší či podřadné. Platí, že pokud zákon (trestní zákoník) v ustanovení §147 odst. 2 vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán porušením důležité povinnosti, pak tím vyjadřuje požadavek, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo zásadní příčinou vzniku následku (účinku). V opačném případě nelze naplnění předmětného zákonného znaku dovodit, a to s ohledem na povahu znaku „porušení důležité povinnosti“, u něhož je třeba vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. rozhodnutí č. 36/1984 Sb. rozh. tr.). Jinak vyjádřeno, jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (jednání obviněného a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal.
41. Podstata problému – i v nyní posuzované věci – spočívá v otázce, zda soudy zjištěné skutkové okolnosti vzniku dopravní nehody umožňují učinění závěru, že obviněný svým činem naplnil znak objektivní stránky trestného činu spočívající v tom, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, která je v případě trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 tr. zákoníku znakem kvalifikované skutkové podstaty označeného trestného činu. V tomto smyslu je třeba hodnotit právě z pohledu vyložené teorie příčinné souvislosti, resp. její gradace, všechny určující okolnosti konkrétního případu. Pro danou věc to znamenalo (a znamená) hodnotit celkovou dopravní situaci, charakter komunikace, rozhlednost, denní (resp. noční dobu), spoluzavinění poškozeného a míru (stupeň) porušení povinnosti obviněného.
42. Jak již bylo naznačeno dříve, za porušení důležité povinnosti není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kde tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku. V případě porušení důležité povinnosti v dopravě jde zejména o takové porušení povinností řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost, váhu a velikost motorového vozidla může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (srov. rozhodnutí č. 33/1972 Sb. rozh. tr.). Vždy ovšem musí být posuzováno porušení konkrétní povinnosti právě z toho hlediska, zda byla zásadní příčinou vzniku následku (účinku) (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015). Správné právní posouzení věci je tedy odvislé od důsledného vyhodnocení všech skutkových okolností, které ji vymezují z hlediska své jedinečnosti, tj. při náležitém posouzení jednání řidičů havarovaných vozidel z hlediska jejich kauzálního významu pro vzniklý následek.
43. K naplnění zákonného znaku porušení důležité povinnosti pachatelem dochází tehdy, pokud porušení dané povinnosti je rozhodné pro vznik následku, tj. lze-li ho výlučně, či v rozhodující části (kdy se jednání poškozeného na jeho vzniku podílí měrou nepodstatnou) přičítat jednání pachatele. Kauzální význam jednání toho či onoho účastníka dopravní nehody z hlediska zásady gradace příčinné souvislosti připomenulo např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1615/2005 [„Jelikož důležitost každého jednání působícího na vznik následku může být různá (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní jednání pachatele bylo pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou.“]. Jestliže tedy při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (např. jednání pachatele a poškozeného), je třeba z hlediska povahy znaku „porušení důležité povinnosti“ vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. č. 36/1984 Sb. rozh. tr.) a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku. Je-li rozhodující příčinou způsobeného následku v podobě těžké újmy např. významné spoluzavinění poškozeného při dopravní nehodě, nelze zpravidla dovodit, že pachatel spáchal trestný čin těžké újmy z nedbalosti tím, že porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem (viz usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015).
44. V přezkoumávané věci, v níž bylo v činu obviněného shledáno porušení důležité povinnosti podle §147 odst. 2 tr. zákoníku, bylo tedy nutné se s ohledem na shora uvedené závěry zabývat tím, zda se jednalo o porušení důležité povinnosti podle odstavce 2 §147 tr. zákoníku, tedy zda porušení určité konkrétní povinnosti obviněného bylo výlučnou příčinou vzniku trestněprávního následku či v rozhodující části nebo zda došlo pouze o naplnění základní skutkové podstaty podle odstavce 1 citovaného ustanovení. Lze mít za to, že právě tato hlediska soudy obou stupňů neměly při právních úvahách v posuzované věci dosud dostatečně na paměti, protože klasifikační stupně pro odlišení škodlivosti povahy objektivní stránky činu, tzn., jakou povahu měla nedbalost spočívající v porušení předmětných zákonných ustanovení, dostatečně ve vztahu ke kvalifikačnímu znaku podle §147 odst. 2 tr. zákoníku neuvážily a nehodnotily (jak plyne z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí).
45. V této projednávané věci bylo na místě a zároveň nutno se podrobněji zabývat tím, zdali při vzniku následku relevantního pro trestní právo spolupůsobilo více různých příčin, neboť pokud ano, bylo tyto nutno následně vyhodnotit každou zvlášť z hlediska gradace příčinné souvislosti. Teprve pak bylo možno učinit spolehlivý závěr, zda obviněný svým jednáním naplnil zákonný znak spočívající v porušení důležité povinnosti uložené pachateli zákonem nebo vyplývající z jiných skutečností (např. ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku) či zda vzhledem ke spoluzavinění poškozeného bylo nutno jednání obviněného posoudit jen v základní skutkové podstatě. Jinak vyjádřeno, soudy měly pečlivě vyhodnotit všechny konkrétní okolností skutku a význam každé u nich pro vzniklý následek v souladu s principem gradace příčinné souvislosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 6 Tdo 903/2016). Takto ovšem soudy nižšího stupně dosud nepostupovaly, když zcela ignorovaly další možné příčiny dopravní nehody a poněkud zjednodušeně založily závěr o vině obviněného pouze z porušení jeho povinnosti podívat se znovu do zpětného zrcátka při svém manévru do doleva, a již vůbec se nevěnovaly blíže principu tzv. omezené důvěry v dopravě a otázce spoluzavinění poškozeného.
46. Obecně je třeba uvést, že odbočova ́ní vlevo patří mezi nejtěžší dopravní manévry při jízdě vozidlem. Řidič toti ž musi ́ zohl ednit situaci nejen ve svém směru jízdy, ale i v protisměru, rovněž pohyb chodců i ostatních účastníků provozu v prostoru, kam hodlá odbočit a k němuž se teprve přibližuje. Je t řeba připustit, že skutečně nelze po řidiči vozidla požado vat, aby se při odbočování nepřetržitě či průběžně díval za sebe a nevěnoval se náležitě odbočovacímu manévru, jakož i nesledoval, co se děje ve směru jeho jízdy, kdy ž je nutno zdůraznit, že vozidla jedouci ́ za odbočujícím vozidlem, které má řádně zapnutý směrový ukazatel ohlašující změnu směru jízdy, si mají počína t tak, aby na tuto změnu stihla za normálních okolností zarea govat včas (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 10/2008). Zde je třeba odká zat na ustanovení §17 zákona o silničním provozu, podle kterého platí, že „řidič, který při předjíždění vybočuje ze směru své jízdy, musí dávat znamení o změně směru jízdy ...“ (odst. 2); kdy ž podle odst. 5 pak plati ́: „Řidič nesmí předjíždět a) nemá-li před sebe rozhled na takovou vzdálenost, která je nutná k bezpečnému předjetí, b) jestliže by se nemohl bezpečně zařadit před vozidlo nebo vozidla, která hodlá předjet, c) jestliže by ohrozil nebo omezil protijedoucí řidiče nebo ohrozil jiné účastníky provozu na pozemních komunikacích, ... e) dává-li řidič vpředu jedoucího vozidla znamení o změně směru jízdy vlevo a není-li možné předjetí vpravo podle odstavce 1 nebo předjetí v dalším volném jízdním pruhu vyznačeném na vozovce v tomtéž směru jízdy...“ (ve zn ění účinném do 31. 12. 2021). Současně je vhodné připomenout, že plná čára (V1a) je vodorovné značení, které je zakázáno přejíždět nebo ji nákladem přesahovat, pokud to není nutné k objíždění, odbočování na místo ležící mimo pozemní komunikaci nebo vjíždění na pozemní komunikaci z místa ležícího mimo pozemní komunikaci. Z výše uvedeného plyne, že tyto čáry je zakázáno přejíždět nebo přesahovat nákladem, když toto ustanovení lze porušit, pokud vůz odbočuje nebo řidič třeba objíždí u krajnice odstavené vozidlo.
47. Lze mít tedy skutečně za to, že sudy nižších stupňů se důkladně nezabývaly konkrétní situaci na místě z pohledu jednání nejen obviněného, ale i poškozeného. Z provedeného dokazování není totiž pochyb o tom, že obviněný již při navrácení se celým vozidlem do pravého jízdního pruhu z ostrůvku, kde se částečně vyhýbal rychleji jedoucím vozidlům, měl zapnutý levý blinkr, tedy již od ostrůvku dával ostatním účastníkům silničního provozu najevo, že má v úmyslu odbočovat doleva, přičemž si byl i vědom toho, že na místě je plná čára, která zakazuje předjíždění, byť tato, jak již bylo uvedeno, byla vyznačena na poměrně krátkém úseku. Z provedeného dokazování je také nepochybné, že poškozený R. se rozhodl poškozeného předjet v místě, kde byla plná čára a za situace, kdy tento měl prokazatelně zapnutý levý blink. Nejvyšší soud si je vědom skutečnosti, že poškozený R. vypověděl, že levý blinkr obviněného sice viděl, ale že jej vyhodnotil jako blinkr nikoliv pro odbočování vlevo, nýbrž jako znamení pro navrácení se do pravého jízdního pruhu z ostrůvku. Zde je ovšem třeba zdůraznit, že poškozený R. vůbec nevzal v úvahu možnost odbočování vlevo obviněným [viz §17 odst. 5 písm. e) silničního zákona], byť musel vědět, že o možnosti odbočování vlevo k průmyslovému areálu, když touto cestou jezdil do práce. Jinak řečeno, poškozený tuto variantu vůbec nezvážil, včetně toho, že i pomalá jízda obviněného mohla svědčit o přibrzdění před odbočovacím manévrem k předmětnému průmyslovému areálu. Poškozený R. tedy spoléhal pouze na jednu z možných nastalých dopravních situací, nevzal v úvahu i další zcela reálnou situaci, takže nedbal řádně povinnosti sledovat provoz před sebou [viz §17 odst. 5 písm. b), písm. c) zákona o silničním provozu], když i podle znalce vyslechnutého v hlavním líčení, který zpracoval znalecký posudek i doplnění znaleckého posudku, měl možnost nejen začátek plné čáry vidět, nýbrž i zařadit se zpět do pravého jízdního pruhu. Řidič R. jako řidič jedoucí za obviněným měl stejné podmínky pro vyhodnocení dané situace jako obviněný, který musel sledovat dopravní situaci nejen před sebou, tak i za sebou a zároveň vykonat odbočovací manévr vlevo.
48. Nejvyšší soud nezpochybňuje pochybení obviněného, že situaci za ním měl ještě jednou, tedy zcela bezprostředně přes započetím odbočovacího manévru, zkontrolovat a vyhodnotit, ovšem je nutné se zabývat i tím, zdali lze celou vinu za dopravní nehodu a vzniklý následek lze přičítat pouze a jenom obviněnému, když povinnosti vyplývající z předpisů vztahujících se silničnímu provozu nesplnili oba účastníci nehody. Soudy nižšího stupně se totiž vůbec nezaobíraly gradací příčinné souvislosti a samotnou podstatou odbočovacího manévru vlevo (viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15).
49. Nejvyšší soud proto uzavírá, že dovolání obviněného je důvodné, když dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byl částečně naplněn, neboť soudy nižšího stupně se nezabývaly posouzením porušení důležité povinnosti ve vztahu ke všem okolnostem případu, zejména nezohlednily případnou míru spoluzavinění poškozeného R. Protože byl částečně naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je evidentní, že byl naplněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
50. Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 5 To 254/2022, jakožto i rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 27. 6. 2022, sp. zn. 13 T 81/2021. Podle §265k odst. 2 tr. ř. dovolací soud zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Uherském Hradišti, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
51. Věc se tak vrací do stadia, kdy Okresní soud v Uherském Hradišti bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení bude povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
52. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 3. 2023
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu