ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.1011.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 1011/2023-306
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 11. 2023 o dovolání obviněného P. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2023, č. j. 12 To 83/2023-265, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 19 T 158/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný P. Š. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 3. 2023, č. j. 19 T 158/2022-247, uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nebezpečné vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsaná ve výroku citovaného rozsudku) byl podle 358 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 100 (sto) denních sazeb po 250 (dvě stě padesát) Kč, tedy k peněžitému trestu v celkové výši 25 000 (dvacet pět tisíc) Kč. O nárocích poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř.
2. Rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 3. 2023, č. j. 19 T 158/2022-247, napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 7. 6. 2023, č. j. 12 To 83/2023-265, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. V rámci uplatněných námitek předně zdůraznil, že svým jednáním zákonné znaky předmětných přečinů nenaplnil. Podle obviněného se v posuzovaném případě nepodařilo odstranit závažné skutkové rozpory a pochybnosti, což vedlo k porušení zásady in dubio pro reo a práva na spravedlivý proces. V této souvislosti uvedl, že se ke skutku uvedenému ve výrokové části 1) rozsudku soudu prvního stupně doznal, odmítl však, že by se dopustil skutku uvedeného pod bodem 2) téhož rozsudku. Podle obviněného nebylo prokázáno, že by předmětné zprávy psal a tyto pak přeposílal bývalé partnerce. Zprávy byly pouze ofoceny z telefonu poškozené, aniž bylo dále prověřováno, zda je dovolatel odesílal, neboť jeho mobilní telefon soudy zkoumán nebyl. Důkazní situace je tak podle jeho názoru založena pouze na výpovědích jeho bývalé přítelkyně a poškozeného, přičemž ty se jeví jako ryze účelové, osamocené a nevěrohodné. Skutková zjištění soudů tak jsou podle dovolatele v extrémním rozporu s provedenými důkazy, neboť nevyplývají z žádného z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení. Pokud jde o právní kvalifikaci předmětných jednání, podle obviněného došlo ke skutku uvedenému pod bodem 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně, aniž byl vážněji narušen veřejný pořádek. Ke skutku uvedenému pod bodem 2) pak došlo jednorázově, bez opakování. V této souvislosti dovolatel zmínil, že svým jednáním reagoval na rozchod s partnerkou s tím, že jeho jednání mělo být bráno s určitým nadhledem a postupováno podle zásady subsidiarity trestní represe obsažené v §12 odst. 2 tr. zákoníku. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2023, č. j. 12 To 83/2023-265, zrušil a tomuto soudu, popř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta úvodem zmínila, že námitky obsažené v dovolání obviněný uplatňuje prakticky od samého počátku své obhajoby, přičemž oba soudy se jimi dostatečně zabývaly. Podle státní zástupkyně námitky dovolatele nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba daný důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. V této souvislosti zdůraznila, že jednání obviněného bylo prokázáno svědeckými výpověďmi a zprávami z mobilního telefonu bývalé partnerky obviněného. Podle státní zástupkyně soudy vyhodnotily výpovědi poškozených zcela správně jako věrohodné, neboť korespondovaly s ostatními provedenými důkazy, a to včetně předmětných zpráv, které u poškozených vyvolaly natolik důvodnou obavu o život a zdraví V. Š., že v podstatě bezodkladně bylo z jejich strany podáno trestní oznámení. V této souvislosti státní zástupně uvedla, že s ohledem na charakter výhružek a intenzitu jednání obviněného nepřicházela právní kvalifikace jednání obviněného jako přestupku v úvahu. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§265d odst. 2 tr. ř.].
8. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněných ve výjimečných případech [extrémního rozporu-nesouladu – (uvedený termín v dovolání používá rovněž obviněný)] přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněných neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod. Shodně též se vyjádřil Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 581/22.
9. Ve vztahu k uvedenému lze tedy konstatovat, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter pochybení, v tomto dovolacím důvodu výslovně zmíněných . Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině [ve skutkovém zjištění] je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu relevantních námitek.
10. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03; viz shodně bod 9.).
11. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který obviněný v dovolání rovněž uplatnil, uvádí, že tento v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
III. Důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud považuje primárně za nutné uvést, že není jeho úkolem jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný (extrémní) nesoulad. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
13. V návaznosti na obecnou charakteristiku dovolacích důvodů a význam dovolání, stejně jako argumentaci dovolatele o porušení procesních ustanovení §2 odst. 4, 5, 6 tr. ř. je vhodné rovněž obecně ve vztahu k předmětné trestní věci uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci [§2 odst. 5 tr. ř.] a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením [odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.], učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
14. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě zhodnocení relevantních důkazů, převážně v podobě svědeckých výpovědí a listinných důkazů. Nejvyšší soud tak konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný zjevný rozpor ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odvolací soud, který přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně ve smyslu §254 tr. ř. navíc dospěl k závěru, že soud prvního stupně „ provedl dokazování v rozsahu postačujícím pro rozhodnutí “ (bod 4. usnesení odvolacího soudu).
15. V reakci na obviněným namítané porušení zásady in dubio pro reo je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav.
16. Vedle porušení shora uvedených procesních ustanovení, nikoli hmotně právních, porušení zásady in dubio pro reo (viz shora bod 15), argumentoval obviněný v dovolání také porušením práva na spravedlivý proces. S ohledem na charakter námitek pod uvedený pojem obviněným podřazených je vhodné dovolatele upozornit na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
17. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud předně konstatovat, že tyto jsou do značné míry obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů ( poukazoval mj. na zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku; že nebyl žádným způsobem zkoumán jeho mobilní telefon, přičemž předmětné zprávy byly pouze ofoceny z telefonu poškozené a dokazování v tomto směru zůstalo neúplné aj. ), přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí vyplývá, že se s uplatněnými námitkami podrobně a řádně vypořádaly, takže Nejvyšší soud nepovažuje za nutné na učiněných závěrech cokoliv doplňovat či měnit, přičemž na ně v plném rozsahu odkazuje. Pro úplnost však dodává argumenty uvedené níže.
18. Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny a řešeny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. “.
19. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již nižší soudy vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a pečlivě formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. Postup soudu prvního stupně byl podroben přezkumu odvolacím soudem, který konstatoval, že soud prvního stupně provedené důkazy „ zhodnotil postupem stanoveným v §2 odst. 6 tr. řádu a učinil z toho logicky vyplývající skutkové závěry “, přičemž odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně plně ztotožnil (bod 4. usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, pokud jde o skutková zjištění, jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného, tudíž lze stěží dovozovat obviněným tvrzený extrémní rozpor [viz - pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09)].
20. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo možné podřadit námitky obviněného týkající se neúplnosti provedeného dokazování a že příslušné skutkové závěry jsou založeny především na výpovědích poškozených. Z charakteru těchto námitek je však zcela zjevné, že jde o prostou polemiku s učiněnými skutkovými zjištěními, přičemž těmto námitkám nemohl Nejvyšší soud přisvědčit, a to z následujících důvodů.
21. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jednoznačně vyplývá, proč považoval výpovědi svědků (poškozených) za věrohodné (body 15. a 16.). Bylo tomu především z důvodu, že zcela jednoznačně a shodně popsali jednání obviněného. Jejich výpovědi byly navíc podloženy dalšími provedenými důkazy, ať již šlo o lékařskou zprávu o ošetření poškozeného Š. po útoku dovolatele či o listinné důkazy potvrzující komunikaci prostřednictvím mobilního telefonu mezi poškozenou P. a obviněným. Výpovědi zmíněných svědků tak nestojí osamoceně, nýbrž jsou doplněny dalšími důkazy. Námitky obviněného tak jsou v tomto ohledu zjevně neopodstatněné. Z jejich koncepce je navíc zřejmé, že obviněný předkládá svoji verzi skutkového děje, která je zcela odlišná od skutkových zjištění soudů. Stejně tak nebylo možné přisvědčit námitce, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces, neboť obviněnému bylo umožněno vykonávat veškerá práva, která mu trestní řád přiznává. Poněkud zvláštně pak působí námitka obviněného, že ze strany soudů nebyl zkoumán jeho mobilní telefon, neboť již odvolací soud uved, že dovolatel při výslechu v přípravném řízení orgánům činným v trestním řízení sdělil, že mobilní telefon používaný v rozhodné době již nemá a vyhodil ho (bod 5. usnesení odvolacího soudu), což však bylo v rámci dovolání taktně obhajobou pominuto. Tudíž pak stěží mohl zpochybnit, že byl označen za autora zpráv zaslaných a zaznamenaných v mobilu poškozené, když pro uvedený závěr – tedy, že byl autorem předmětných zpráv svědčilo nejen předchozí napadení poškozeného, ale také k osobě obviněného čtené závěry znaleckého posudku a zprávy ohledně fixace obviněného k objektu vztahu (viz body 11. a 12. rozsudku). Jestliže obviněný předmětný mobil vyhodil, stěží může orgánům činným v trestním řízení vytýkat neprovedení důkazu, tj. že tento mobil nezkoumaly.
22. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., bylo již shora uvedeno, že tento je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Pod tento dovolací důvod pak bylo možné podřadit námitku, že soudy měly postupovat v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe zakotvenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku, kdy jednání obviněného mělo být posouzeno jako přestupek. Ani této námitce však nemohl Nejvyšší soud přisvědčit, a to z následujících důvodů.
23. Co se týče námitek k uplatnění zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, obviněný odkázal a ocitoval stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Z tohoto stanoviska vyplývá, že podle §12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně [§13 odst. 1 tr. zákoníku]. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do tr. zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Při použití zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku je třeba zvažovat celkovou společenskou škodlivost činu, pro niž jsou určující zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka, záměr nebo cíl. Neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen základní skutkovou podstatu. Není však zcela vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost uplatněna ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jestliže i přes naplnění znaků některé okolnosti zvlášť přitěžující (např. u trestných činů proti majetku při způsobení větší škody) je celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty (usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 31/2017 Sb. rozh. tr.).
24. Vzhledem k tomu, že obviněný soudům vytýká nejasnost a neúplnost skutkových zjištění atd., považuje Nejvyšší soud za vhodné dovolatele upozornit na skutečnosti, které patrně přehlédl. Přečinu výtržnictví se podle §358 odst. 1 tr. zákoníku dopustí ten, kdo se veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném dopustí hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně [bod 1) rozsudku] vyplývá, že obviněný udeřil poškozeného levou rukou sevřenou v pěst do oblasti pravé tváře, a to na veřejném prostranství v ulici XY, na úrovni domu čp. XY v blízkosti provozovny XY, v důsledku čehož poškozený utrpěl zhmoždění pravé tváře, které jej neomezovalo v běžném způsobu života (obviněný uznává, že poškozeného udeřil, s tím, že se nejednalo o úder pěstí]. V této souvislosti podle konstantní judikatury platí, že zákonný znak „napadení jiného“ u přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku představuje nejen jakýkoliv fyzický útok proti tělesné integritě osoby, ale i vulgární slovní výpady proti jinému apod. Uvedený znak může být proto naplněn i tehdy, nezanechal-li fyzický útok pachatele na těle poškozeného buď žádné, anebo jen nevýznamné zranění, které není ublížením na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku (usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 27/2016 Sb. rozh. tr.). Stěží může obhajoba zpochybnit, že k takovému napadení došlo na místě veřejnosti přístupném [stalo se tak kolem 17.00 hodiny, dne 11. 4. 2022, a to v blízkosti provozovny XY].
25. Přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. Skutková zjištění soudu prvního stupně [bod 2) rozsudku] potvrzují, že obviněný dne 29. 4. 2022 ze svého mobilního telefonu prostřednictvím sociální sítě Facebook úmyslně kontaktoval poškozenou P., které zasílal zprávy týkající se jejího současného partnera, jemuž vyhrožoval fyzickou likvidací například slovy „ přísahám na svůj život, že toho zkurveného sráče zabiju….A to tou nejkrutější smrtí… “, s tím, že popsal, jak by k tomu mohlo dojít „ A nikdo mu za zadkem pořád nestojí…Ani na přechodu…Stačí trošičku uhnout a je po něm “. Zprávy dovolatele tak jednoznačně obsahovaly výhružky smrtí. Jak již bylo shora uvedeno, námitkami, kterými obviněný zpochybňoval autorství předmětného textu, se dostatečně soudy zabývaly a v souladu s provedenými důkazy [výpovědi poškozených; tvrzení dovolatele, že předmětný mobil nemá a zahodil jej; stejně jako důkazy zmíněné soudy nižších stupňů v odůvodnění jejich rozhodnutí (např. body 11., 12. rozsudku)] vyvrátily obhajobu obviněného, tudíž jejich další uplatňování je ve své podstatě zpochybňováním hodnotících úvah soudů (viz §2 odst. 5 tr. ř.), které lze stěží pod dovolací důvod podřadit (viz výklad výše)].
26. Vzhledem k uvedeným skutečnostem lze konstatovat, že jednání popsaná v bodech 1) a 2) rozsudku soudu prvního stupně naplňují znaky přečinů, jimiž byl obviněný uznán vinným. Jednání dovolatele je pro daný typ trestné činnosti typické a nelze je tudíž právně kvalifikovat jako přestupek. V tomto ohledu nemohl Nejvyšší soud akceptovat námitku obviněného, že na jeho jednání mělo být nahlíženo s určitým nadhledem vzhledem ke skutečnosti, že šlo o reakci na rozchod s poškozenou. Nelze totiž přehlédnout, že obě jednání na sebe časově navazovala, kdy obviněný nejdříve poškozeného fyzicky napadl a několik dní na to mu vyhrožoval fyzickou likvidací. Lze tak konstatovat, že dovolatel intenzitu svých útoků stupňoval s tím, že lze souhlasit se závěry soudů, že s ohledem na předchozí fyzické napadení mohly uvedené výhružky vyvolat u poškozeného Š. důvodnou obavu o život a zdraví. Závěrem Nejvyšší soud dodává, že skutkovou podstatu přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku lze naplnit jediným útokem a není třeba opakované jednání.
27. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 11. 2023
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu