ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.1162.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 1162/2022-550
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 1. 2023 o dovolání obviněného P. G. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 4. 2022, č. j. 5 To 292/2021-519, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 T 74/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný P. G. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 8. 2021, č. j. 32 T 74/2018-476, uznán vinným jednak pokračujícím přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jednak pokračujícím přečinem nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsaná ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle §329 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušení dobu v trvání 3 (tří) let.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 12. 4. 2022, č. j. 5 To 292/2021-519, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně uvedl, že trestní řízení je od počátku zatíženo vážnými vadami, které mají za následek nezákonnost rozhodnutí, které nelze tudíž považovat za konformní s českým právní řádem a zásadami trestního řízení, neboť soudy zjištěný skutkový stav je založen na procesně nepoužitelných důkazech opatřených nezákonným způsobem, je ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, když nebylo prokázáno, že se obviněný žalovaného jednání vůbec dopustil. V této souvislosti dovolatel zmínil, že soudy při zjišťování skutkového stavu věci vycházely zejména z výpovědi svědka M. S., která byla provedena podle §158a tr. ř. jako neodkladný a neopakovatelný úkon, přičemž však nebyl dán žádný z důvodů provedení výslechu zmíněného svědka tímto způsobem. Podle dovolatele, který v této souvislosti odkázal na judikaturu Ústavního soudu, nehrozilo zmaření, zničení ani ztráta důkazu, a pokud soudy takový důkaz akceptovaly, mělo tím dojít ke zkrácení jeho práva na obhajobu. Dále namítl, že příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 tr. ř. týkající se telefonního čísla V. V. nebyly vydány v souladu se zákonem, neboť v nich nebyla dostatečně odůvodněna doba trvání odposlechu a záznamu ani důvody, pro které nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak, nebo pro které by bylo jejich dosažení podstatně ztížené. Podle dovolatele ze spisového materiálu rovněž nevyplývá, že by se dopustil skutku, pro který byl odsouzen. Soudy podle jeho názoru svá rozhodnutí založily na nepřímých důkazech, které netvoří ucelený, spojitý a na sebe navzájem navazující řetěz důkazů. Tímto postupem tak byl porušen princip in dubio pro reo , příslušná ustanovení trestního řádu i čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle obviněného se soudům nepodařilo prokázat existenci objektivní ani subjektivní stránky daných trestných činů. V této souvislosti zdůraznil, že jeho komunikace se svědkem V. byla vytržena z kontextu, přičemž chybí jediný důkaz pro závěr, že by ji měly soudy vykládat ve smyslu konspirace a kódové řeči a jeho vina je tak založena pouze na spekulativních úvahách soudů, které nemají podklad ve spise. S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 4. 2022, č. j. 5 To 292/2021-519, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 8. 2021, č. j. 32 T 74/2018-476, zrušil a soudu prvního stupně věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí, případně sám ve věci rozhodl.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten předně uvedl, že námitky uplatněné v dovolání nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť jsou založeny výlučně na zpochybnění procesní bezvadnosti, a tedy i využitelnosti klíčových důkazů, a na nesouhlasu s jejich hodnocením. Pokud jde o námitky obviněného týkající se skutkových zjištění, ty považuje státní zástupce za neopodstatněné, neboť soud prvního stupně realizoval komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen ve vztahu k jeho úplnosti, ale i stran formování skutkových závěrů. Svým povinnostem podle jeho názoru dostál i odvolací soud, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a s jeho námitkami, které se opakují i v podaném dovolání, se vyčerpávajícím způsobem vypořádal. V této souvislosti státní zástupce vyjádřil názor, že soudy při formování skutkových zjištění nevycházely z procesně nepoužitelných důkazů. Pokud jde o otázku výslechu svědka S., který byl realizován v přípravném řízení jako neodkladný úkon, je podle státního zástupce třeba zohlednit specifika celé trestní věci, kdy poznatek o možném protiprávním jednání dovolatele vyplynul až dodatečně v rámci prověřování jiné trestní kauzy. Pokud jde o postavení svědka S., je podle státního zástupce třeba zohlednit, že byl ve výkonu vazby ve stejné vazební věznici jako V. V. a existovala tudíž reálná možnost ovlivnění S. výpovědi svědkem V. Státní zástupce se tak ztotožnil se závěrem soudů o splnění zákonných podmínek pro provedení výslechu svědka S. jako neodkladného úkonů, přičemž zdůraznil, že příslušná výpověď nezůstala osamoceným důkazním prostředkem. Pokud jde o otázku použitelnosti odposlechů, státní zástupce uvedl, že v daném případě byly naplněny podmínky §88 odst. 6 tr. ř. a bylo možno využít odposlechy původně pořízené v jiné trestní věci. Stejně tak je v předmětném příkazu uvedeno, pro jaký trestný čin se řízení vede s odkazem na mezinárodní smlouvu, která ČR ke stíhání takového trestného činu zavazuje. Přestože státní zástupce připustil, že příkaz neobsahuje podrobnější zdůvodnění doby povolení odposlechu a závěru, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak, nelze podle jeho názoru pominout konspirativní charakter drogové trestné činnosti, při níž osoby z drogové komunity vyvíjejí maximální úsilí k tomu, aby nebyly odhaleny. Zmíněný nedostatek příkazu tak podle státního zástupce nedosahuje ústavněprávní roviny, v jejímž důsledku by se jednalo o procesně vadný, a tudíž nepoužitelný důkaz. Závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a současně také navrhl, aby Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný a níže uvedený dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, což obviněný učinil] je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo ke svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ten je naplněn v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . [před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno především namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.
9. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§265d odst. 2 tr. ř.].
III. Důvodnost dovolání
10. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný v dovolání uplatnil námitky vůči provedenému dokazování a z něj vyvozeným skutkovým zjištěním. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl zmíněný dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní (termín užívaný před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., účinnou od 1. 1. 2022 – viz bod 7.) rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů . Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , přičemž stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07, a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě zjevného (extrémního) nesouladu, v předmětné trestní věci takový rozpor shledán nebyl.
11. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce tzv. „zjevného rozporu“, kterými podle obviněného zmíněná rozhodnutí trpí, které však Nejvyšší soud neshledal (viz podrobněji níže). V reakci na obviněným tvrzené porušení zásady in dubio pro reo je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad. Nadto lze dodat, že existence případného zjevného (extrémního) nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
12. Pokud již Nejvyšší soud reagoval obecným výkladem uvedené zásady na argumentaci obviněného k tvrzení o jejím porušení, pak považuje za nezbytné uvést také obecně ve vztahu k předmětné trestní věci, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci [§2 odst. 5 tr. ř.] a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením [odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.], učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněných, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněné vinnými jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněných. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [viz též §216 odst. 1 tr. ř. ( … bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené … )]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
13. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí ( poukazoval mj. na to, že výpověď svědka S. provedená jako neodkladný a neopakovatelný úkon je nepoužitelným důkazem; že výsledky získané policejním orgánem z odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nemohou být použity, neboť nebyly vydány v souladu se zákonem aj. ). S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly. Odvolací soud dospěl v bodě 15. odůvodnění svého usnesení k závěru, že „Soud I. stupně v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně a přesvědčivě vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil.“
14. Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny a řešeny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. “.
15. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již nižší soudy vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy nižších stupňů řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a pečlivě formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 1. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S postupem soudu prvního stupně se mj. ztotožnil také odvolací soud (bod 12. a násl. usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, pokud jde o skutková zjištění, jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
16. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na základě zhodnocení relevantních důkazů, převážně v podobě svědeckých výpovědí a listin. Nejvyšší soud tak konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný zjevný rozpor, ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné ještě uvést, že ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se v posuzovaném případě v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Ústí nad Labem, z nichž v dovoláním napadeném usnesení vycházel Krajský soud v Ústí nad Labem na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o zjevný rozpor, jež by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (viz shora bod 10.). Učiněná rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou rovněž založena na procesně použitelných důkazech a nešlo ani o případ, kdy by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, jež by odůvodňovaly zásah Nejvyššího soudu, jak vyplývá z podmínek stanovených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
17. Pokud jde o námitky obviněného týkající se jeho komunikace a nemožnosti předávat informace o plánovaných policejních akcích svědku V., nemohl jim Nejvyšší soud přisvědčit. Soud prvního stupně totiž zcela přesvědčivě vysvětlil, jakými úvahami se řídil, když dospěl k závěru, že „ konverzaci inicioval zejména obviněný a konspirační zprávy odpovídají datům plánovaných zásahů, potažmo období, kdy žádný zásah plánován nebyl “ (bod 27. rozsudku). S tímto závěrem se ztotožnil i odvolací soud podle něhož z výpovědi svědka S. vyplynulo, že „ V. V. mu předával informace o plánovaných zásazích, které dostával od obžalovaného “ (bod 15. usnesení). Odvolací soud dále uvedl, že „ Ze záznamu telekomunikačního provozu vyplývá, že konspirační zprávy odpovídají datům plánovaných zásahů či období, kdy žádný zásah plánován nebyl. Přestože obžalovaný konspirativnost SMS zpráv popírá s tím, že mají význam takový, jak jsou napsány, je jeho obhajoba vyvrácena tím, že nebyl schopen se se svědkem V., tedy druhou stranou komunikace, shodnout na tom, o čem vlastně komunikovali, když obžalovaný například tvrdil, že se bavili o práci, zatímco svědek V. trval na tom, že se o práci nikdy nebavili, přičemž ohledně řady dalších SMS zpráv nebyl svědek schopen uvést, o čem spolu komunikovali s tím, že někdy obžalovaný napsal takovou zprávu, které sám nerozuměl.“ (bod 17. usnesení). Přehlédnuta nebyla ani výpověď svědkyně P., která mj. uvedla, že svědek V. tvrdil, že má známého u policejní zásahovky v XY. Svědek S. v přípravném řízení hovořil o tom, že má známého policistu P. a svědek J. S. uvedl, že po zákroku zásahové jednotky se svědek S. podivoval, že o plánované akci (myšleno zákroku zásahové jednotky) nevěděl, když pokaždé byl prostřednictvím svědka V. předem informován, a tomu měl informace poskytovat právě policista P., který bydlí v XY, přitom z protokolu o sledování osob vyplývá, že bylo mj. zadokumentováno setkání obviněného a svědka V. v panelovém domě na adrese XY nedaleko prodejny Lidl v XY; jak měl mj. také zmínit svědek S. Pokud v dovolání obviněný zpochybňuje ucelený řetězec nepřímých důkazů, pak shora Nejvyšší soud zmiňuje pouze některé z důkazů, které se navzájem doplňují ve vztahu k jednání obviněného.
18. Co se týče námitky obviněného, že výslech svědka S. a nebylo možno provést jako neodkladný úkon, pak je nutno uvést, že z §158a tr. ř. vyplývá, že je-li při prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a zjišťování jeho pachatele třeba provést neodkladný nebo neopakovatelný úkon spočívající ve výslechu svědka nebo v rekognici, provede se na návrh státního zástupce takový úkon za účasti soudce, který v takovém případě odpovídá za zákonnost provedení úkonu a k tomu cíli může do průběhu úkonu zasahovat. Podle §160 odst. 4 tr. ř. je neodkladným úkonem takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Z uvedených ustanovení tak obecně vyplývá, že trestní řád provedení výslechu svědka jako neodkladného úkonu připouští. Dále platí, že podle §160 odst. 4 tr. ř. je povahu úkonu jako neodkladného či neopakovatelného třeba posuzovat vždy podle okolností konkrétního případu. Je třeba přitom přihlížet k vývoji soudní praxe ohledně těchto úkonů, když soud je orgánem, který je oprávněn při svém rozhodování posuzovat v konečné fázi, zda ten který úkon, je úkonem neodkladným nebo neopakovatelným (k uvedenému viz níže přiměřeně bod 20.). Neodkladným úkonem může být např. výslech svědka, pokud by vzhledem k nebezpečí zmaření, zničení nebo ztráty nesnesl z hlediska účelu trestního řízení odkladu do doby, než bude zahájeno trestní stíhání. Neodkladnost úkonu by mohla nastat i v případě výpovědi svědka a dalších úkonů prováděných se svědkem, kdy v důsledku uplynutí delší doby mezi spácháním trestného činu a zahájením trestního stíhání mohlo dojít k podstatnému oslabení důkazní hodnoty těchto úkonů proto, že svědek již nebude po zahájení trestního stíhání vůči určité osobě způsobilý vést konkrétní údaje potřebné ke ztotožnění pachatele trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 130/2017). Nejvyšší soud však při posouzení této skutečnosti nemohl odhlédnout od ústavněprávního hlediska, tedy požadavků na zachování práva na spravedlivý proces. Podle Ústavního soudu ustanovení §211 odst. 2 písm. b) tr. ř. umožňuje, aby byl v hlavním líčení místo výslechu svědka čten pouze protokol o jeho výslechu, pokud byl proveden způsobem odpovídajícím ustanovením trestního řádu a šlo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon provedený podle §158a tr. ř., tedy ještě před zahájením trestního stíhání. Jedná se však o výjimku ze zásady kontradiktornosti trestního řízení, v jejímž důsledku dochází k omezení práva obhajoby vůči takovémuto svědkovi, především možnosti zúčastnit se jeho výslechu a klást mu otázky, jež je součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy. Obecně totiž platí, že aby byl výslech svědka v souladu s uvedenými ustanoveními, musí se uskutečnit ve veřejném soudním jednání, za přítomnosti obžalovaného, tedy před soudem, který rozhoduje o oprávněnosti obvinění a který musí mít možnost hodnotit věrohodnost svědka na základě jeho přímého pozorování, chování a reakcí. Obžalovanému musí být dána adekvátní a náležitá příležitost, aby zpochybnil výpověď svědka proti sobě a kladl mu otázky, a to buď v okamžiku jeho výpovědi, nebo v pozdějším stadiu. Uvedený postup není sám o sobě v rozporu s čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy, lze ho však připustit pouze za předpokladu, že se jedná o opatření striktně nezbytné a nesnáze způsobené obhajobě omezením jejích práv budou dostatečně kompenzovány postupem orgánů činných v trestním řízení. Přečtená výpověď svědka, který nebyl nikdy vyslechnut kontradiktorně, nemůže být výlučným nebo rozhodujícím důkazem viny (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 569/2011). Z příslušných rozhodnutí vyplývá, že oba soudy věnovaly této otázce patřičnou pozornost. Přitom oba shodně dospěly k závěru, že výslech svědka S. a mohl být proveden jako neodkladný úkon, neboť na jeho základě bylo možné zahájit trestní stíhání obviněného a hrozilo ovlivnění svědka ze strany V. V., který byl přemístěn do téže vazební věznice (bod 22. rozsudku soudu prvního stupně a bod 10. usnesení odvolacího soudu). Navíc výslech svědka S.a nebyl jediným důkazem pro vyslovení viny obviněného. Závěry soudů tak Nejvyšší soud považuje za správné s tím, že výslech svědka M. S. realizovaný jako neodkladný úkon lze považovat za použitelný důkaz.
19. Ve vztahu k námitkám obviněného týkajících se nesouladu vydaného příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu telefonního čísla V. V. platí, že podle §88 odst. 2 tr. ř. musí být příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydán písemně a odůvodněn, včetně konkrétního odkazu na mezinárodní smlouvu v případě, že se vede trestní řízení pro úmyslný trestný čin, k jehož stíhání tato mezinárodní smlouva zavazuje. V příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být stanovena uživatelská adresa či zařízení a osoba uživatele, pokud je její totožnost známa, a doba, po kterou bude odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděn, která nesmí být delší než 4 měsíce. Dále platí, že v odůvodnění musí být uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu, včetně doby jeho trvání, odůvodňují.
20. K uvedené námitce obviněného považuje Nejvyšší soud z pohledu zmíněné problematiky za vhodné uvést, že otázka náležitostí příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byla komplexně řešena v rozsudku Nejvyššího soudu, č. j. 6 Tz 3/2017-I.-693 (uvedený rozsudek byl napaden ústavními stížnostmi, které byly usnesením Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 2285/17, odmítnuty). Z něj vyplývají následující závěry. V případě odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu se rozhoduje formou rozhodnutí sui generis. Toto rozhodnutí se uplatňuje zpravidla tam, kde jde o zásahy do základních práv a svobod, přičemž je tak nutno učinit bez zbytečného prodlení, neboť jinak by byl ohrožen účel trestního řízení (srov. Šámal, P., Musil, J., Kuchta, J. a kol. Trestní právo procesní. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 435-436). Rozhodnutím sui generis je kupř. i obžaloba nebo návrh na potrestání, Nejvyšší soud se nicméně v nyní posuzované věci omezí toliko na ta rozhodnutí sui generis, v jejichž důsledku dochází k zásahu do základních práv a svobod (tj. příkazy, nařízení, povolení, souhlasy atp.), potažmo na žádosti nebo návrhy na jejich vydání. K požadavkům kladeným na odůvodnění těchto typů rozhodnutí (které lze a maiori ad minus vztáhnout i na odůvodnění žádostí nebo návrhů na jejich vydání) existuje bohatá judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu. Z judikatury Nejvyššího soudu lze poukázat především na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 15 Tdo 510/2013 (publikované pod č. 13/2014 Sb. rozh. tr.), které se zabývalo (mimo jiné) i náležitostmi odůvodnění příkazu k domovní prohlídce. Podle právní věty daného rozhodnutí je soud před vydáním příkazu k domovní prohlídce podle §83 odst. 1 tr. ř. povinen bedlivě zkoumat, zda v posuzované věci jsou pro nařízení domovní prohlídky splněny všechny zákonné podmínky, které je v odůvodnění příkazu povinen náležitě a zřetelně vyložit. Je-li příkaz k domovní prohlídce vydáván ve stadiu prověřování, je třeba v odůvodnění vysvětlit, proč jde o úkon neodkladný nebo neopakovatelný ve smyslu §160 odst. 4 tr. ř., popř. to uvést v protokolu o domovní prohlídce, což by mělo být z logiky věci obsaženo již v návrhu státního zástupce. Jestliže při následné kontrole a po zvážení všech souvislostí lze konstatovat, že věcné důvody pro neodkladnost či neopakovanost úkonu byly splněny, pak neexistence zdůvodnění neodkladnosti nebo neopakovatelnosti – byť je vadou řízení – nedosahuje takové roviny, aby byla sama o sobě důvodem pro rušení příslušných meritorních rozhodnutí, neboť jde ve své podstatě o vadu toliko formální, bez vlivu na věcnou správnost provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu. Takový právní názor je projevem v judikatuře Ústavního (ale i Nejvyššího) soudu deklarované doktríny materiálního právního státu (k tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3108/08, publikované pod č. 9 ve sv. 52 Sb. nál. a usn.). Ústavní soud shora citované rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu věcně přezkoumal a ve svém zamítavém nálezu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13 (publikovaném pod č. 76 ve sv. 73 Sb. nál. A usn.), dospěl při použití testu účinnosti trojí kontroly (policejní orgán – státní zástupce - soud) k závěru, že v posuzovaném případě podal policejní orgán řádně věcně i formálně odůvodněný návrh státnímu zástupci a ten pak soudci, přičemž všichni tito posuzovali příkaz k domovní prohlídce jako úkon, jehož neodkladnost, resp. neopakovatelnost je zachycena a prokázána ve spisovém materiálu. Odůvodnění návrhu státního zástupce a rozhodnutí soudce ani protokol o prohlídce sice formálně neobsahovaly pasáž, která by se výslovně věnovala neodkladnosti či neopakovatelnosti dané prohlídky, nicméně tato neodkladnost či neopakovatelnost byla ze spisového materiálu, z okolností případu a z procesní charakteristiky této fáze řízení zřejmá. Nadto lze poznamenat, že plénum Ústavního soudu shledalo dostatečným odůvodněním neodkladnosti a neopakovatelnosti domovní prohlídky konstatování, že „v daném případě hrozí reálné nebezpečí z prodlení a z manipulace s důkazními prostředky důležitými pro trestní řízení“ (bez výslovného uvedení, že se jedná o neodkladný a neopakovatelný úkon), které bylo obsaženo pouze v žádosti policejního orgánu na vydání návrhu příkazu k domovní prohlídce. Byť lze za „určující“ pro posouzení příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a povolení ke sledování osob a věcí v nyní projednávané věci považovat závěry shora citovaného plenárního nálezu Ústavního soudu navazujícího na závěry usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, lze připomenout i „starší“ judikaturu Ústavního soudu dotýkající se dané problematiky. Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 231/05, uvedl, že zdůvodnění úsudku o neodkladnosti úkonu je potřebné, protože zaručuje transparentnost trestního řízení a jeho kontrolovatelnost procesními stranami. Nároky na preciznost a detailnost slovního zdůvodnění neodkladnosti však podle jeho názoru nemohou být přílišné, neboť posouzení neodkladnosti je mimořádně silně ovlivněno různými situačními okolnostmi případu a informace o důvodech neodkladnosti není a často ani nemůže být vyčerpávajícím způsobem obsažena jen v důkazním materiálu, nýbrž vyplývá i z různých neformálních zdrojů informací, jako jsou policejní evidence, výsledky operativně pátrací činnosti z bezprostředního pozorování situace na místě činu, z pozorování chování obviněného v průběhu vyšetřování apod. Nadměrné formalizování této počáteční etapy vyšetřování, v níž se k provádění neodkladných úkonů nejčastěji přikračuje, a požadavek detailní dokumentace a detailního formulování důvodů pro neodkladnost postupu by neúměrně komplikovaly počáteční fázi vyšetřování a v řadě případů by znemožňovaly dosáhnout cíle trestního řízení. Absence podrobného zdůvodnění sama o sobě nezpůsobuje automaticky důkazní neúčinnost takového úkonu, jestliže při následné kontrole a po zvážení všech souvislostí lze konstatovat, že věcné důvody pro neodkladnost úkonu byly splněny. Obdobně se k nárokům na odůvodnění neodkladnosti, potažmo neopakovatelnosti domovní prohlídky vyjádřil Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. III. ÚS 1033/07, v němž zdůraznil, že dochází-li k domovním prohlídkám zejména v počátcích prověřování trestní věci, nelze mít na obsah a podrobnost odůvodnění příslušných příkazů přemrštěné nároky. Ve svém usnesení ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 2221/08, se pak Ústavní soud zabýval odůvodněním příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu s tím, že adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí příkazu se odvíjí od zákonného požadavku, že k jeho vydání postačí důvodně předpokládat, že jím budou sděleny významné skutečnosti pro trestní řízení. Z toho důvodu se podle Ústavního soudu v případě příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu uplatní přiměřeně (resp. ještě výrazněji) názor vyslovený v souvislosti s institutem usnesení o zahájení trestního stíhání, podle něhož trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 554/03, publikované pod č. 4 ve sv. 32 Sb. nál. a usn.). Z „novější“ judikatury Ústavního soudu lze poukázat na jeho usnesení ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 907/13, v němž konstatoval, že ústavněprávního rozměru nabývá až takový deficit, kdy neodkladnost úkonu není z odůvodnění příkazu (ani interpretací) jakkoliv seznatelná, byť alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu. V neposlední řadě lze připomenout i závěry senátu č. 4 Nejvyššího soudu, jenž je podle rozvrhu práce příslušný k rozhodování o návrzích na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a příkazu k zjištění údajů o telekomunikačním provozu podle §314l a násl. tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumal ve svém usnesení ze dne 11. 10. 2015, sp. zn. 4 Pzo 3/2014, dva příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydané v trestní věci vedené pro spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., trestného činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §128a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a trestného činu poškozování finančních zájmů Evropských společenství podle §129a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. Nejvyšší soud zde uvedl, že „byť jsou odůvodnění těchto rozhodnutí stručná, nechybí v nich argumentace, že odposlechem budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení, zejména půjde o zjištění vzájemných vazeb a kontaktů mezi pachateli, jakož i rozsah prověřované trestné činnosti. Rovněž konstatuje, že sledovaného účelu nelze dosáhnout jinými prostředky, neboť je dán předpoklad, že vzájemná komunikace mezi zainteresovanými osobami probíhá telefonicky. Je proto třeba uzavřít, že elementární náležitosti, které podle §88 odst. 2 tr. ř. v tehdy platném znění mají být v odůvodnění takovéhoto příkazu obsaženy, v nich skutečně obsaženy jsou. Chybí pouze podrobnější popis skutkových okolností, ty ale vyplývají z návrhu státního zástupce, takže nelze uzavřít, že by oba návrhy byly vydány, aniž by soudkyně nebyla seznámena alespoň s prvotními skutkovými okolnostmi zjištěnými na prvopočátku trestního řízení. Rovněž doba, na kterou byl odposlech povolen … nepřesáhla zákonnou lhůtu čtyř měsíců, v tomto ohledu rozhodnutí konvenují zákonu, nebylo však podrobněji zdůvodněno, proč je odposlech hned zpočátku povolován na maximálně přípustnou dobu, což však nemá charakter takové vady, jejímž důsledkem by bylo porušení zákona. Oba příkazy Nejvyšší soud považuje za vydané v souladu se zákonem. … Je třeba si uvědomit, že na počátku každého přípravného řízení, zejména pak ve věcech tzv. hospodářské kriminality, je prokázaných skutečností minimum a k jejich prověření obvyklé vyšetřovací metody, jako jsou výslechy osob, ohledání místa činu, domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor a pozemků, apod., rozhodně nepostačují a jejich použití by vedlo k předčasnému prozrazení, že předmětná věc či činnost se ocitla v zájmu policie, na což by případní pachatelé zcela logicky odpovídajícím způsobem reagovali.“ (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 4 Pzo 4/2014). K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 4 Pzo 4/2016. V této věci bylo prověřováno podezření ze spáchání trestných činů podle §220 odst. 1, §256 odst. 1, odst. 2 písm. a) a §257 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, v souvislosti s čímž byly postupně vydány tři příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Nejvyšší soud po jejich posouzení uvedl, že byť mohlo být odůvodnění příkazů ohledně předpokladu, že odposlechem budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení, důkladnější, nechybí v nich zmínka, že jde zejména o zjištění vzájemných vazeb a vztahů mezi pachateli, jakož i rozsahu prověřované trestné činnosti. Dále konstatoval, že i navzdory absenci výslovného odůvodnění bylo s ohledem na charakter trestné činnosti zřejmé, že sledovaného účelu nebylo možné dosáhnout jiným způsobem a stejně tak byla z příkazů dovoditelná potřeba nařídit odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu na dobu čtyř měsíců, jelikož kratší doba by s ohledem na charakter a povahu dané trestné činnosti nemusela umožnit zjištění skutečností významných pro trestní řízení, které povedou k zahájení trestního stíhání (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 4 Pzo 5/2015). K požadavkům na odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu či povolení ke sledování osob a věcí, potažmo k hodnocení zákonnosti těchto úkonů a důkazů získaných na jejich základě, lze připomenout i některá související doktrinální východiska. Z těchto se podává, že kontinentální trestní řízení vychází z formálně-materiální povahy důkazu a zpravidla jen takové vady úkonu, které porušují právo na spravedlivý proces, vedou k vyloučení důkazu. Zásada volného hodnocení důkazů totiž orgánům činným v trestním řízení ukládá, aby bylo k vadám řízení přistupováno diferencovaně – materiálně. Trestní řád sice pro některé důkazy vyžaduje zvláštní podmínky jejich opatření a provedení, ale pro jejich nesplnění zpravidla výslovně nestanoví jako důsledek neplatnost, neúčinnost apod. Činí tak pouze tehdy, když by provedení důkazu způsobilo státu nebo osobě, proti níž se řízení vede, vážnou škodu nebo ohrozilo jiné státem uznané zájmy, přičemž takové důkazy jsou v trestním řízení nepřípustné. Je tak tomu v případě získání důkazu nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení [ §89 odst. 3 tr. ř. ] nebo v případě nesplnění kogentních procesních podmínek, za kterých má být důkaz proveden. Doktrína pak konkrétně ve vztahu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jakož i k sledování osob a věcí konstatuje, že případné neúplné či nedostatečné odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nebo povolení ke sledování osob a věcí, které dostatečně podrobně neobsahuje všechny požadavky uvedené v §88 odst. 1, 2 tr. ř. nebo v §158d odst. 4 tr. ř., nemusí bez dalšího založit nepoužitelnost odposlechů a záznamů opatřených na jejich podkladě, pokud je zjevné, že v dané věci byly splněny materiální podmínky pro jejich vydání (srov. Draštík, A., Fenyk, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl (§1 až 179h). Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2017, str. 804, 877, 878, 1196).
21. K naplnění náležitostí a dostatečnosti odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 8. 2016, č. j. 40 Nt 32/2016-5 (č. l. 89 a násl. spisu), Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené konstatuje následující. V daném příkazu jsou uvedeny uživatelské adresy (telefonní čísla), osoby jejich uživatelů, doba provádění odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (která není delší než čtyři měsíce), jakož i příslušný trestný čin ve smyslu §88 tr. ř., jehož se uvedený příkaz týká. V odůvodnění pak příkaz rozvádí konkrétní skutkové okolnosti prověřované věci, které nepochybně odůvodňují jeho vydání, jakož i maximální (čtyřměsíční) dobu jeho trvání, a to ve vztahu ke všem uživatelům následně odposlouchávaných uživatelských adres, jelikož je individuálně popsána účast každého z nich na prověřované činnosti. Z popisu těchto okolností je totiž seznatelné, že bylo dáno důvodné podezření z páchání drogové trestné činnosti, jejíž pachatelé mají jednat se snahou o maximální možné utajení, což umocňovaly i jejich vzájemné vazby. Absenci explicitního odůvodnění nezbytnosti nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu na nejdelší možnou dobu (tj. konstatování typu „z důvodu, že …, nařizuji odposlech na dobu čtyř měsíců“) sice lze označit za formální nedostatek odůvodnění posuzovaného příkazu, nicméně ve smyslu shora rozvedených doktrinálních a judikaturních východisek zdůrazňujících formálně-materiální přístup nutno konstatovat, že určující je, že okolnosti daného případu popsané v příkazu jednoznačně odůvodňují maximální dobu trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, a to především vzhledem k rozsahu a charakteru prověřované trestné činnosti (když je navíc z popsaných okolností patrné, že daná trestná činnost byla v počátcích jejího páchání a že byl reálný předpoklad k získání významných skutečností o trestné činnosti odposlouchávaných osob). K naplnění dalších náležitostí daného příkazu lze uvést, že účel nařizovaného odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je v příkazu výslovně vymezen existencí důvodného předpokladu, že „provedeným opatřením budou získány významné skutečnosti pro probíhající trestní řízení, zejména skutečnosti týkající se probíhající výroby a distribuce omamných a psychotropních látek, do níž jsou podezřelí zapojeni, a může být též objasněno, zda a jak jsou do prověřované trestné činnosti zapojeny také další osoby, včetně zjištění jejich totožnosti a kontaktů na ně“, přičemž důvodnost tohoto konstatování vychází právě z konkrétních okolností prověřované trestné činnosti, jež jsou blíže rozvedeny v odůvodnění příkazu. Popis těchto skutkových okolnosti pak poskytuje „materiální oporu“ i pro závěr soudce Okresního soudu v Ústí nad Labem, že sledovaného účelu nelze dosáhnout jinak než použitím operativních prostředků, když uvádí, že „trestnou činnost podezřelých osob by bylo bez použití těchto prostředků značně obtížné, ne-li nemožné odkrýt“, jakož i pro závěr, že se jedná o neodkladný úkon ve smyslu §160 odst. 3 a 4 tr. ř. S přihlédnutím k povaze této trestné činnosti seznatelné z odůvodnění příkazu si totiž nelze reálně představit, že by bylo možné zjišťovat skutečnosti důležité pro trestní řízení prostřednictvím úkonů jiných či méně zasahujících do základních práv podezřelých, poněvadž informacemi o tomto druhu trestné činnosti disponují zpravidla jen její pachatelé, kteří navíc postupují sofistikovaně a konspirativně tak, aby protiprávnost jejich jednání nebyla ani ex post zjistitelná. Podobné závěry lze učinit i ve vztahu k příkazu k prodloužení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 12. 2016, č. j. 49 Nt 1551/2016-2 (č. l. 93 spisu), který navíc obsahuje přesnou specifikaci mezinárodní smlouvy, jež ČR zavazuje ke stíhání předmětného trestného činu. Se zřetelem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že uvedené příkazy byly vydány v mezích zákona a jejich odůvodnění je dostatečné, neboť z formálně-materiálního hlediska splňují všechny náležitosti vymezené v §88 odst. 1, 2 tr. ř.
22. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný jen stručně zmínil, že se v jeho případě nepodařilo prokázat naplnění subjektivní stránky trestného činu. Ani této námitce však Nejvyšší soud nemohl přisvědčit. Otázkou subjektivní stránky se zabýval soud prvního stupně v bodě 32. svého rozsudku, přičemž dospěl k závěru, že obviněný jednal v přímém úmyslu, s čím se Nejvyšší ztotožnil. Pro tento závěr ostatně svědčí i učiněná skutková zjištění. Z nich vyplynulo, že obviněný jako příslušník zásahové jednotky Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, předával informace o plánovaných zákrocích policie proti pachatelům trestné činnosti na úseku drog V. V., který se v předmětné době zabýval výrobou a prodejem pervitinu (metamfetaminu). Šlo tak o osobu, proti které by případné zákroky policie mohly směřovat. Obviněný si tak z titulu svého zařazení k Policii ČR musel být jednoznačně vědom, že svými kroky porušuje zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů a zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky a že předané informace mohou způsobit, že V. V. se případnému zásahu vyhne.
23. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 1. 2023
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu