ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.434.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 434/2023-688
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2023 o dovolání obviněného L. Š., nar. XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 11. 2022, sp. zn. 9 To 351/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 4 T 117/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 4 T 117/2021, byl obviněný L. Š. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil společně se spoluobviněným S. P., nar. XY, skutkem popsaným tak, že
v Plzni dne 28. 6. 2020 kolem 23:00 h v ulici XY, před provozovnou XY obviněný S. P. svým vozidlem zn. XY, r. z. XY, zablokoval zde stojící vozidlo zn. XY, r. z. XY, v němž seděl jako řidič L. B., nar. XY, a vedle něj AAAAA (pseudonym), nar. XY, oba obvinění přistoupili k tomuto vozidlu, v ten okamžik AAAAA z vozidla vystoupila, obviněný L. Š. si stoupl k poškozenému L. B. tak, aby nemohl z vozidla vystoupit, chytil ho za tričko, až ho roztrhl, čímž mu způsobil škodu ve výši 90 Kč, začal ho slovně napadat a bít pěstmi do hlavy a kopat do stehna levé nohy, obviněný S. P. přes místo předního spolujezdce několikrát poškozeného udeřil, přitom ho obviněný L. Š. vyzval k vydání mobilního telefonu, čemuž poškozený vyhověl, ve chvíli, kdy poškozený sdělil, že z místa ujede, ho obviněný L. Š. vyzval k vydání klíčků od vozidla, čemuž poškozený opět vyhověl, a obviněný L. Š. klíčky zahodil, v průběhu události byl poškozený dále vyzván k vydání své peněženky a tomuto požadavku opět vyhověl a peněženku předal obviněnému L. Š., ten dále předal získaný mobilní telefon AAAAA, která se v něm pokoušela smazat konverzaci s poškozeným, a za situace, kdy se jí to nedařilo, předala telefon zpět obviněnému L. Š., který s ním udeřil o zem, v důsledku toho došlo k úplnému zničení telefonu v hodnotě 4.200 Kč, získanou peněženku obviněný L. Š. prohledal, vyjmul z ní hotovost ve výši 6.000 Kč, kterou předal AAAAA s tím, ať si peníze ponechá, poté peněženku se zmíněným obsahem předal obviněnému S. P., který z peněženky vyndal občanský průkaz poškozeného a nafotil si ho, poté byla peněženka poškozenému vrácena, v průběhu události oba obvinění kopali do vozidla poškozeného, čímž došlo k poškození karosérie v přesně nezjištěném rozsahu, v důsledku napadení poškozený L. B. utrpěl tupé trauma lbi s hematomem pod levým okem a dvěma oděrkami nad obočím tohoto oka, každá o délce 1 cm bez výraznějšího omezení v konání obvyklých životních úkonů.
2. Za tento zločin byl obviněný L. Š. odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody, jakož i o vině a trestu spoluobviněného S. P.
3. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 11. 2022, sp. zn. 9 To 351/2022, z podnětu odvolání obviněných S. P. a L. Š. podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 4 T 117/2021, ve výrocích o trestech u obou obviněných a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §173 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil obviněného S. P. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu za použití §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou a půl roku, a obviněného L. Š. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. V ostatních výrocích ponechal rozsudek soudu prvního stupně beze změny.
II. Z dovolání obviněného L. Š.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný L. Š. prostřednictvím obhájkyně z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, v němž poukázal na to, že čin, jenž mu je kladen za vinu, má bezprostřední návaznost na čin L. B. posouzeného orgány činnými v trestním řízení jako trestný čin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a svádění k pohlavnímu styku podle ustanovení §202 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil vůči AAAAA, jíž jako nezletilé nabízel za sex peníze, a když odmítla další sex za peníze, vydíral ji tím, že tuto skutečnost zveřejní. V nyní posuzované věci byla AAAAA opět vydírána L. B., nemohla z místa odejít, a obviněný chtěl zabránit tomu, aby si znovu koupil i pohlavní styk s nezletilou. Tyto skutečnosti však soudy dostatečně neposoudily ve prospěch obviněného a neprovedly potřebné důkazy, aby věc ze všech hledisek řádné objasnily.
5. Důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledal naplněný tím, že použití násilí z jeho strany nebylo prokázáno, protože nebylo zjištěno žádné zranění poškozeného, a pouze z fotodokumentace bez zdravotní zprávy nemůže být učiněn závěr o tom, že došlo ke zranění poškozeného. Za neprokázanou považoval i existenci pohrůžky bezprostředního násilí. Z výsledků dokazování podle něj plyne, že bezprostředně po jeho příjezdu na místo činu svědkyně AAAAA nemohla osobní automobil opustit, protože v něm byla držena poškozeným, nikoliv to, že by se poškozenému některý z obviněných pokusil odebrat klíčky od vozidla, mobil, peněženku, či peníze, protože na nich nebyly nalezeny stopy genetické ani daktyloskopické. Poukázal na rozpory ve výpovědi poškozeného a nelogická tvrzení s tím, že svědkyně poškozenému peníze, jichž se měl dožadovat, vrátit nemohla, a s ohledem na jeho vydírání ani nechtěla. Pokud poškozený tvrdil, že provedl výběr hotovosti, neuvedl, kde a kdy, uváděl-li kupní cenu z prodeje vozu, nebyl schopen upřesnit, o jaký prodej se jednalo. Vznesl rovněž výhrady proti procesní nepoužitelnosti některých důkazů. Za ně považoval odborná vyjádření o ceně údajně poškozených movitých věcí poškozeného, protože jsou naprosto bez odůvodnění, nepřezkoumatelná a nesprávná. Za nepoužitelný označil důkaz obsahem mobilního telefonu svědkyně AAAAA, jenž byl získán ve zcela jiném trestním řízení s jejím souhlasem uděleným pro účely jiného trestního stíhání, a nebyly učiněné procesně relevantní zákonné kroky k tomu, aby mohl být tento obsah použit jako zákonný důkaz v tomto trestním řízení. Nepoužitelným označil i důkaz z oboru genetiky, neboť pro porovnání byly použity vzorky spoluobviněného S. P., které měly být dávno odstraněny z databáze.
6. Nedůvodně podle obviněného nebyly provedeny navrhované důkazy, a to znalecký posudek ke zjištění škody na movitých věcech poškozeného, ani nebyla odborně posouzena tvrzená újma na zdraví poškozeného, která je vyloučena zdravotní zprávou. Orgány činné v trestním řízení uvedeným postupem porušily zásadu presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo, neboť závěr o jeho vině opřely pouze o výpověď poškozeného L. B., kterou je nutné považovat za nevěrohodnou, protože není podpořena žádným jiným důkazem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16).
7. Výhrady obviněného směřovaly i proti závěru soudů, že nešlo o nutnou obranu ani krajní nouzi, přestože soud výslovně připustil, že bylo AAAAA ubližováno za výrazného překročení pravidel případné krajní nouze či nutné obrany podle §28 a 29 tr. zákoníku, které soud prvního stupně nevysvětlil. Jasným důkazem toho, že poškozený L. B. nehovoří pravdu, a že obviněný vůbec neměl v úmyslu se jakékoliv věci zmocnit a že se jí ani nezmocnil, je to, že jeho otisky prstů ani genetická stopa nebyly zjištěny na věcech, jichž se měl podle poškozeného dotýkat. Tzn., že neměl v držení občanský průkaz poškozeného, jeho peněženku, neodebral mu žádné peníze a ani nezpůsobil žádná poškození na vozidle. Obviněný rovněž poukázal na nesrovnalosti kolem výslechu AAAAA, u níž soudce trval na tom, že je povinna vypovídat, a udělil jí pořádkovou pokutu, která však byla stížnostním soudem zrušena. Soud prvního stupně tímto postupem však dezinterpretoval její právo na to, že má možnost odmítnout výpověď vůči dovolateli.
8. Na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný vytýkal chybné posouzení činu jako zločinu loupeže, protože násilí ani pohrůžka násilí za účelem zmocnění se věcí z jeho strany nebyly prokázány, neboť byl podceněn sexuální nátlak ze strany poškozeného na nezletilou, závěr o nutné obraně nebo krajní nouzi. Zásah do pohlavního života nezletilé bylo třeba hodnotit jako její podstatné ohrožení vedoucí k nemajetkové újmě, která nebyla odčiněna. Za chybnou obviněný označil argumentaci odvolacího soudu v bodech 28. a 30. rozsudku, podle níž obvinění neodvraceli přímo hrozící nebo trvající útok, když obviněný vyjádřil přesvědčení, že takový útok ze strany poškozeného v okamžiku činu obviněných nepochybně stále pokračoval jako i svádění k pohlavnímu styku poškozeným, neboť podle jeho vyjádření měl mít u sebe za tím účelem 6.000 Kč a chtěl, aby AAAAA buď s ním měla sex za peníze či mu vrátila již „investovanou“ částku. Šlo o mladou dívku v časové nouzi, a proto se pro pomoc obrátila na rodinu. Obviněný se neztotožnil ani s tím, že AAAAA jela s poškozeným L. B. na dané místo dobrovolně, protože z provedeného dokazování vyplynulo, že poškozenému prostředky vracet nechtěla, ani s ním nechtěla mít sex.
9. Dovoláním obviněný vytýkal i vadně uložený trest, který považoval i po snížení odvolacím soudem za nepřiměřeně přísný, když vedle něj bude ještě patrně rozhodnuto o nástupu k výkonu dříve uloženého trestu, ze kterého byl podmíněně propuštěn. S ohledem na nutnou obranu či krajní nouzi, délku trestního řízení a nejednoznačnost provedených důkazů by bylo namístě věc vyřešit buď bez ukládání trestu či uložením trestu pod dolní hranicí trestní sazby.
10. V závěru obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil všechny výroky rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 11. 2022, sp. zn. 9 To 351/2022, i rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 4 T 117/2021, a poté aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Okresnímu soudu Plzeň-město, případně Krajskému soudu v Plzni s tím, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a nově rozhodl. Zároveň požádal o odklad výkonu rozhodnutí v dané věci odkazem na §265o odst. 1 tr. ř. a 265h odst. 3 tr. ř., jakož i o odložení vykonatelnosti tohoto rozsudku i ve vztahu k dalšímu probíhajícímu trestnímu řízení, a to sp. zn. 4 T 89/2022, ale zejména v případném řízení o pokračování výkonu trestu ve věci rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 2 T 3/2016, kde byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu dne 5. 6. 2018, neboť případný výkon daného trestu by byl nepřiměřeně přísný a vedl by zbytečně ke vzniku škody a nemajetkové újmy nejen jeho, ale i jemu blízkých osob, která by nebyla odčinitelná jinak než penězi. Šlo by přitom o nezákonný a silný zásah do jeho osobnostních práv, kterému je stát povinen zabránit. Současně vznesl požadavek, aby mu byly uhrazeny veškeré náklady řízení.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v přezkoumávaných rozhodnutích vytýkané nedostatky neshledal. Uvedl, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky o procesně nepoužitelných důkazech u odborných vyjádření o výši škody či posouzení obsahu mobilního telefonu svědkyně AAAAA, protože žádný z těchto důkazů se netýká rozhodných skutkových zjištění ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu, přičemž k obsahu mobilního telefonu svědkyně soud prvního stupně v bodě 11. svého rozsudku vysvětlil, že z něj k věci dovolatele nelze nic zjistit, a jak uvedl i odvolací soud v bodu 35. odůvodnění svého rozsudku, jde o důkaz naprosto nepodstatný. Zjištění výše škody je pro právní posouzení skutku nepodstatné, neboť znakem skutkové podstaty zločinu loupeže způsobení škody není. Nevýznamné je i to, že určení shody DNA spoluobviněného S. P. bylo provedeno podle vzorku, který měl být již vyřazen z databáze DNA (srov. bod 5. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
12. Částečnou důvodnost státní zástupce přiznal dovolání v tom, že jednání obviněných bylo reakcí na hanebné počínání poškozeného vůči AAAAA, a proto, až do okamžiku, než se obvinění zmocnili částky 6.000 Kč z peněženky poškozeného, podle něj jednali v nutné obraně podle §29 tr. zákoníku. Uvedeným aktem však přešli z odvracení přímo hrozícího útoku na pověst nezletilé do fáze msty. Vzhledem k široce koncipovanému výkladu nutné obrany podle §29 tr. zákoníku považuje státní zástupce za beztrestné i drobné fyzické napadání poškozeného, neboť tím měl být zastrašen a odrazen od jednání vůči AAAAA. Takový účel však nesplňovalo odnětí jakékoliv finanční částky poškozenému. Proto se ztotožnil se závěrem nalézacího soudu, že se ze strany obviněných jednalo o mstu. V tomto smyslu bylo podstatné, že nalézací soud shledal i na straně dovolatele polehčující okolnosti podle §41 písm. b), g) tr. zákoníku, tedy že spáchal trestný čin v silném rozrušení odvraceje útok nebo jiné nebezpečí, aniž byly zcela splněny podmínky nutné obrany nebo krajní nouze, když přihlédl ke specifickým okolnostem případu.
13. K námitce obviněného o neúčinném důkazu výpovědí AAAAA státní zástupce poukázal na nejasnost toho, jakou její výpověď měl na mysli, když u hlavního líčení vypovídat odmítla, ačkoliv se ji soud neúspěšně snažil přimět k výpovědi pořádkovou pokutou (viz č. l. 352 a násl. spisu). Stížnostní soud odepření výpovědi shledal důvodným. Obviněný žádnou konkrétní výtku neuplatnil ani ve vztahu k tvrzené nepřiměřenosti a přísnosti uloženého trestu. Uložení trestu pod dolní hranici trestní sazby, tj. námitka proti neužití §58 odst. 1 tr. zákoníku, nedopadá na žádný dovolací důvod (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014, ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 8 Tdo 672/2017 a další též rozhodnutí č. 7/2021 Sb. rozh. tr., přiměřeně též rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, aj.), a proto se jeho aplikace nelze cestou dovolání domáhat. Jestliže obviněný bez bližšího komentáře požadoval zohlednění délky trestního řízení, o takový případ v této věci nešlo, protože o skutku z června 2020 bylo rozhodnuto v listopadu 2022, tedy za necelého dva a půl roku.
14. Státní zástupce shrnul, že konkrétní námitky uvedené dovolatelem dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem jde o opakování těch, jež uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů, se kterými se soudy již dostatečně a správně vypořádaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002). Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. Pro případ rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. udělil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
15. Případnou reakci obviněného, jemuž bylo toto vyjádření zasláno, Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání neobdržel.
IV. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. K důvodům dovolání
17. Dovolání je možné podat pouze na podkladě důvodů uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. ř., a Nejvyšší soud posuzuje, zda uplatněné výhrady tomuto zákonnému vymezení odpovídají. Pro rozsah přezkumné povinnosti v konkrétní věci je vázán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
18. Obviněný L. Š. dovolání podal s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Je vhodné uvést, že podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021).
19. Důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Uvedený důvod neslouží k přezkoumání správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřování rozsahu provedeného dokazování a správnosti hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Rovněž prostřednictvím tohoto dovolacího důvodní nelze vytýkat vady v celém procesním postupu od prvních úkonů přípravného řízení, protože na takové nedostatky nedopadají žádné dovolací důvody [srov. §265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř.].
20. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, jejž Nejvyšší soud nemůže měnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).
21. Tyto zásady je možné prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Listiny a články 36 a 38 Úmluvy), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
22. Vady výroku o trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně namítat jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Podle obviněným užitého důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné s ohledem na jeho zákonnou dikci týkající se „jiného hmotně právního posouzení“ požadovat, pokud jde o výrok o trestu, nápravu jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §37 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
VI. K námitkám obviněného
23. Z obsahu dovolání se podává, že obviněný vytýkal zásadně způsob, jakým soudy dospěly k závěru o jeho vině, a poukazoval na svou obhajobu, že jednal v nutné obraně nebo v krajní nouzi s ohledem na to, že se snažil poškozenému L. B. zamezit v spáchání trestného činu na AAAAA, a měl za to, že provedenými důkazy nebyly objasněny všechny znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Lze shrnout, že vytýkal jak nedostatky, které směřovaly proti soudy učiněným skutkovým zjištěním a průběhu a rozsahu dokazování, tak i vady právní, čímž naplnil podmínky obou užitých dovolacích důvodů, a proto Nejvyšší soud na jejich podkladě zkoumal důvodnost jím uplatněných námitek.
24. Většinu svých výhrad však obviněný směřoval proti nedostatkům v provedeném dokazování, zejména proti věrohodnosti poškozeného a postupům soudů při provádění dalších důkazů, neboť tvrdil, že nebyly nedůvodně provedeny některé obhajobou navrhované důkazy, jiné byly sice provedeny, avšak šlo o důkazy podle něj procesně nepoužitelné, případně soudy své závěry v odůvodnění napadených rozsudků nedostatečně vyložily. Podstatným nedostatkem však podle obviněného bylo, že nebyl provedenými důkazy objasněn znak násilí ani pohrůžky bezprostředního násilí. K těmto výhradám je však vhodné poznamenat, že je obviněný namítal již v předchozích stádiích trestního řízení, a soudy se s nimi v potřebné a správné míře vypořádaly.
25. Nejvyšší soud na základě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí i obsahu spisu shledal, že nelze přisvědčit námitce obviněného, že by výsledky provedeného dokazování nebyly objasněny skutečnosti rozhodné pro závěr o tom, že užil násilí ve snaze zmocnit se cizí věci. V této souvislosti je vhodné poznamenat, že svědkyně AAAAA ve věci nevypovídala, protože, jak se podává z obsahu spisu (srov. č. l. 352 a násl.), za využití §100 odst. 2 tr. ř. využila práva nevypovídat, a tedy jediným přímý důkazem byla výpověď poškozeného L. B. Uvedená skutečnost však nesvědčí o nedostatcích dokazování prezentovaných obviněným, protože soudy vycházely z výpovědi poškozeného, jehož věrohodnost posuzovaly obezřetně ve vztahu ke všem sporným skutečnostem a ověřovaly jím uváděné okolnosti i na základě jiných nepřímých důkazů, a to i při vědomí a konstatování jeho odsouzení trestním příkazem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 32 T 121/2021, pro přečiny svádění k pohlavnímu styku podle §202 odst. 1 tr. zákoníku a vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil vůči AAAAA, a které, jak obviněný namítal, měly být podnětem či impulsem k jeho trestnému jednání. Z hlediska posouzení věrohodnosti poškozeného, vůči níž obviněný v dovolání brojil, je třeba poukázat na to, že soud prvního stupně pro závěr, proč jeho výpovědi uvěřil, nezanedbal žádnou rozhodnou skutečnost, na niž obvinění v rámci své obhajoby poukazovali, a v souladu s jejich obhajobou věc objasňoval a zaujal k ní vlastní postoj, který doložil a vysvětlil. Lze jen připomenout, že vycházel z toho, že výpověď poškozeného byla ucelená, logická, bez vnitřních rozporů, svědek dokázal reagovat též na doplňující důkazy, bez zjevné snahy zakrývat či zlehčovat své počínání vůči AAAAA. Soud své závěry dovozoval i z toho, že bezprostředně po události měl poškozený na sobě roztržené tričko a byly na něm patrné i stopy zápasu (drobné oděrky na pravé straně čela a hematom pod pravým okem), což korespondovalo s jím popisovaným průběhem skutku i s obsahem lékařské zprávy z ošetření poškozeného několik málo hodin po události. Věrohodnost poškozeného soud vyvodil i z objektivních zjištění pocházejících z protokolu o ohledání motorového vozidla poškozeného, na kterém jsou vidět četné promáčkliny karoserie, které odpovídají možným úderům nebo kopům, jež poškozený popisoval (č. l. 169 až 175; viz body 8. až 13. rozsudku soudu prvního stupně). V souvislosti s hodnocením výpovědi poškozeného je třeba předeslat, že soud měl na zřeteli i obhajobu obviněných, jíž uvěřil potud, že jejich snahou bylo uchránit AAAAA před jednáním poškozeného, s nímž z minulosti měli špatné zkušenosti, protože s ní přesto, že byla nezletilá, chtěl udržovat sexuální vztahy za peníze, čemuž se snažili zabránit i v této věci.
26. Neopodstatněnými jsou však námitky obviněného ohledně nepoužitelnosti jím uváděných důkazů, protože neuvedl žádnou konkrétní okolnost, z níž by taková nepoužitelnost měla vyplynout, především však předmětné důkazy neprokazovaly skutečnost významnou pro závěry o vině obviněných (jak důvodně poznamenal i státní zástupce ve svém vyjádření). Obsah mobilního telefonu AAAAA, který pro účely trestního řízení policejním orgánům svědkyně v této trestní věci dobrovolně vydala (č. l. 151), neobsahoval žádnou informaci využitelnou v tomto řízení pro závěr o vině obviněných (tudíž ani výhrada obviněný o tom za jakých okolností byl tento důkaz získán, není rozhodná). Telefonní kontakt na poškozeného L. B. neměla jmenovaná uložený v adresáři, nicméně mobilní telefon měl policejní orgán k dispozici až dne 10. 7. 2021, tedy přibližně dva týdny po události, a tudíž není zřejmé, zda v mezidobí nebyla některá data z něj již odstraněna. Soud žádné informace z jeho obsahu nečerpal (viz bod 11. cit. rozsudku).
27. Vytýkal-li obviněný nedostatky v popisu zranění poškozeného, resp. popíral existenci jakéhokoli podstatného vážnějšího zranění, jde o skutečnosti, které nejsou z hlediska posuzované právní kvalifikace rozhodné ani nutné, protože znakem zločinu loupeže není způsobení zranění, a tedy ani jeho povaha nemusí být zjišťována, byť nelze vyloučit, že mají význam pro objasnění jiných souvislostí. Proto potřeba znaleckého zkoumání či odborného vyjádření, jehož se obviněný domáhal, je v této trestní věci zcela irelevantní, nepotřebná a zbytečná, protože plně postačovalo, že soudy pro obecný závěr o újmě, kterou poškozený utrpěl, vyšly toliko z pořízené fotodokumentace a lékařské zprávy (srov bod 9. rozsudku soudu prvního stupně). Současně je třeba upozornit, že obviněný žádný požadavek na doplnění dokazování v tomto směru nevznesl, vyjma konstatování obsaženého v podaném odvolání, v němž pouze lakonicky zmínil, že okolnosti vzniku a charakteru poranění poškozeného by měly být zjišťovány znaleckým zkoumáním, aniž však zároveň provedení takového znaleckého důkazu požadoval (viz bod 13. rozsudku odvolacího soudu; č. l. 514 spisu), a návrhy na doplnění dokazování nečinil ani v průběhu hlavního líčení či veřejného zasedání (č. l. 347 až 354, 405 až 410, 455 až 458, 531 až 532). Z těchto důvodů soudy zcela správně dospěly k závěru, že znaleckého zkoumání zdravotního stavu poškozeného není třeba.
28. Nedůvodnými jsou i námitky vůči absenci daktyloskopických stop na věcech poškozeného a na karoserii vozu, či použitelnosti archivovaných vzorků DNA obviněného S. P. k porovnání se vzorky DNA z místa činu. Jednak je nutné zmínit, že i na tuto výhradu soudy adekvátně reagovaly (viz bod 5. rozsudku soudu prvního stupně a bod 32. rozsudku odvolacího soudu), jednak lze ve shodě se státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství podotknout, že použitím předmětného vzorku DNA z centrální databáze DNA nedošlo k žádným podstatným zjištěním, neboť obvinění svoji přítomnost na místě činu a velkou část svého jednání nepopírají, a tudíž je zřejmé, že na místě činu v daný okamžik oba přítomni byli, což také jako jediné bylo tímto důkazem ve vztahu ke S.P. (nikoliv dovolateli) druhotně potvrzeno.
29. Soudy se nezpronevěřily svým povinnostem ani z hlediska objasňování výše nároku na náhradu způsobené škody, vůči níž obviněný v dovolání rovněž brojil, protože z obsahu spisu a napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy objektivně posoudily její výši, a to na základě vyčíslení zdravotní pojišťovnou a odbornými vyjádřeními, kdy největší část z nároku přiznaného poškozenému tvoří právě náhrada nákladů vynaložených na jeho ošetření (4.094 Kč) a pouhých 196 Kč připadá na poškození mobilního telefonu a trička. Výrok o náhradě škody, který tím obviněný zpochybňoval, Nejvyšší soud rovněž neshledal vadným, neboť je v obecné rovině vhodné poznamenat, že u zločinu loupeže není výše škody znakem této skutkové podstaty, a proto stačí závěr o tom, že jde i o nehodnotnou věc, byť její hodnota se může promítnou do závěru o závažnosti činu. Lze jen pro úplnost připomenout, že soudy ve prospěch obviněného nepřiznaly poškozenému, který se řádně a včas připojil se svým nárokem vyčísleným částkou 20.000 Kč k trestnímu řízení, uplatněný nárok za poškození automobilu, neboť nebylo možné zcela přesně určit hodnotu vozidla a jeho stav před poškozením obviněnými ani rozsah poškození, který skutečně způsobili přímo obvinění svým jednáním (viz bod 19. rozsudku soudu prvního stupně a bod 34. rozsudku odvolacího soudu).
30. Podle výsledků provedeného dokazování je zřejmé, že soudy se zabývaly obhajobou obviněného, na jeho námitky podrobně reagovaly a své závěry vyjádřily v přezkoumávaných rozhodnutích, v nichž vysvětlily i důvody pro věrohodnost a přesvědčivost výpovědí, o něž svá rozhodnutí o vině obviněného opřely. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že se stejnou pečlivostí hodnotily důkazy svědčící ve prospěch obviněného, tak ty, které vyznívaly v jeho neprospěch, a to i se zřetelem na případné rozpory v nich (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15).
31. Dokazováním byly objasněny všechny skutečnosti rozhodné pro závěr o vině obviněného. Nejde ve věci ani o situaci tzv. opomenutých důkazů, o něž by se jednalo jen tehdy, kdyby ve vlastních rozhodovacích důvodech o nich ve vztahu k jejich zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). Lze připomenout, že právo na spravedlivý proces zásadně nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15), čemuž soudy v posuzované věci dostály. Proto lze konstatovat, že jejich postupem nedošlo ani k porušení pravidel spravedlivého procesu garantovaného články 36 až 40 Listiny základních práv a svobod a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
32. Nejvyšší soud k uvedeným námitkám obviněného zaměřeným proti provedenému dokazování uzavírá, že tyto nebyly shledány důvodnými, procesními vadami řízení předcházející vydání napadených rozhodnutí netrpí a dokazování bylo provedeno jak v rozsahu, tak i způsobem, který nevzbuzuje žádné pochybnosti. Věrohodnost poškozeného nebyla zpochybněna a jím uváděné skutečnosti svědčí o tom, že se obvinění vůči němu dopustili násilí, které směřovalo ke získání cizí věci, jak je popsáno ve skutkových zjištěních v rozsudku soudu prvního stupně.
33. Při správnosti soudem prvního stupně učiněných skutkových závěrů, jež jsou předmětem tohoto trestního řízení, není pochyb o tom, jak byl čin obviněnými proveden. Z ničeho nevyplynulo, že by poškozený v době, kdy na něj obvinění zaútočili, vůči AAAAA jakkoli zakročoval, naopak bylo prokázáno, že v okamžiku jejich útoku, kdy seděl na sedadle řidiče svého vozila a vedle něj seděla AAAAA, ani ji ani obviněné nijak neohrožoval. Když obvinění k vozidlu poškozeného přistoupili, tato nezletilá z něj bez jakéhokoliv odporu poškozeného vystoupila. Po jejím vystoupení obviněný L. Š. na poškozeného fyzicky zaútočil tím, že sedícího v autě jej chytil za tričko, které mu roztrhl, a fyzicky jej napadal s výzvami k vydání mobilního telefonu. Uvedená skutková zjištění nepopisují ze strany poškozeného žádné takové jednání, z něhož by bylo možné dovodit, že obvinění jednali za podmínek nutné obrany nebo krajní nouze (§28 a §29 tr. zákoníku), jichž se obviněný v dovolání domáhal. Zřejmé je, že se těchto institutů trestního práva hmotného dožadoval na základě své vlastní verze průběhu činu s důrazem na svou motivaci, při pomíjení soudy učiněných skutkových zjištění. Pokud jde o jejich údajnou snahu zabránit poškozenému v dehonestaci a způsobení újmy na osobnostních právech AAAAA, které podle nich hrozilo vydírání ze strany poškozeného za účelem vynucení si dalšího sexuálního kontaktu s ní, zůstaly tyto okolnosti provedenými důkazy neprokázány, avšak se ani nepodařilo tuto verzi vyvrátit, a proto soudy ve prospěch obviněných tuto skutečnost promítly do polehčujících okolností podle §41 písm. b), g) tr. zákoníku při ukládání trestu, nikoliv však do závěru o nutné obraně nebo krajní nouzi, protože zákonné podmínky uvedené v §28 a §29 tr. zákoníku činem popsaným ve výroku rozsudku neshledaly naplněnými.
34. Nelze pomíjet všechny zjištěné skutkové okolnosti činu, jak byly výsledky provedeného dokazování objasněny a vyjádřeny v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soud prvního stupně, zejména skutečnost, že na poškozeném požadovali vydání peněženky a mobilního telefonu, který dovolatel posléze po neúspěšném pokusu vymazání konverzace mezi ním a AAAAA zcela rozbil úderem o zem, a z peněženky poškozeného vyjmul hotovost ve výši 6.000 Kč, jakož i to, že obvinění kopali do vozidla poškozeného, čímž došlo k poškození karosérie, a fyzickým útokem na tělo poškozeného mu způsobili zranění (tupé trauma lbi s hematomem pod levým okem a dvěma oděrkami nad obočím tohoto oka, každá o délce 1 cm). Uvedeným způsobem zjištěné skutkové okolnosti soud prvního stupně správně vyhodnotil jako mstu ze strany obviněných, neboť doložil, z jakých důvodů šlo o výrazné překročení podmínek, za kterých zákon vymezuje krajní nouzi či nutnou obranu v ustanovení §28 a §29 tr. zákoníku (viz bod 16. cit. rozsudku). Obdobné závěry učinil i odvolací soud, jenž ke shodné námitce obviněného konstatoval, že v posuzované věci nešlo o nutnou obranu, protože obviněným ani nezletilé nebezpečí od poškozeného nehrozilo. Nešlo ani o krajní nouzi, u níž je jednou z podmínek kromě jiného to, že možné nebezpečí za daných okolností nebylo možné odvrátit jinak. Jelikož v daném případě podle obviněných nebezpečí spočívalo ve vydírání nezletilé, soud dospěl k závěru, že jiná možnost odvrácení takového útoku existovala, např. informováním Policie České republiky (viz bod 30. napadeného rozsudku), což však obvinění neučinili, ale rozhodli se převzít iniciativu a zjednat „pořádek“ vlastními, nadto nezákonnými prostředky.
35. Nejvyšší soud se s uvedenými závěry soudů nižších stupňů ztotožnil a pro úplnost jen doplňuje, že podle §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle odstavce 2 nejde o nutnou obranu, by-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Tento hmotněprávní institut předpokládá jednak odražení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákoníkem, a jednak to, že obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Podle okolností případu musí být jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou, přitom však nemusí být neočekávaný. Není nutné, aby hrozba byla vyslovena, postačí, když z okolností případu vyplývá (např. útočník sahá po zbrani). Útok nesmí být však ukončen ani přerušen. Jestliže byl útok ukončen nebo přerušen a nebezpečí již přímo nehrozí, nepřichází nutná obrana v úvahu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 399 až 404).
36. Pro posouzení situace v projednávané věci je zejména důležité, že o nutnou obranu nejde, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Útok je jednání člověka, a to zpravidla konání, které je úmyslné, protiprávní (nedovolené) a nebezpečné určitou měrou pro společnost (nikoli zcela nepatrnou). Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná. Přiměřenost obrany je třeba posoudit se zřetelem na všechny okolnosti případu; na vybočení z mezí nutné obrany nelze usoudit jen z toho, že napadený se bránil zbraní proti neozbrojenému útočníku, věkově podstatně mladšímu, fyzicky silnějšímu a známému svou agresivitou (srov. rozhodnutí č. 49/1970 Sb. rozh. tr.). Beztrestnosti podle §29 tr. zákoníku se nemůže dovolávat ten, kdo se při obraně proti útoku neomezí na odvrácení útoku, ale podnikne další útočné činy, neodůvodněné již pouze nutností obrany, takže již u něho nejde o obranu, ale o vypořádání se s útočníkem (srov. např. rozhodnutí č. 26/1967 Sb. rozh. tr.). O nutnou obranu totiž nepůjde tam, kde útok již fakticky skončil, nebo kde pachatel reaguje na útok takovým způsobem, že útok ve skutečnosti oplácí a nikoli odvrací (srov. zhodnocení č. II/1965 Sb. rozh. tr.). O tzv. exces (vybočení) z mezí nutné obrany půjde zásadně tehdy, jestliže zde některé podmínky nutné obrany byly, tzn., stav byl nutné obraně blízký, aniž však byly podmínky nutné obrany dány ve všech směrech. Teorie i praxe rozlišuje exces intenzivní a exces extenzivní. V případě intenzivního excesu jde o exces (vybočení) co do míry obranného zákroku, neboť obrana nebyla zcela zjevně přiměřená způsobu útoku, přičemž může jít o nepoměr v intenzitě nebo v případě mimořádného nepoměru ve způsobené škodě. Naproti tomu exces extenzivní znamená vybočení co do doby zákroku, neboť obrana nebyla provedena v době, kdy útok přímo hrozil nebo trval, přičemž může jít o provedení obrany v době, kdy útok skončil, anebo naopak byla obrana předčasná. V obou těchto případech je nutná obrana vyloučena (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 433/02).
37. Uvedená teoretická východiska svědčí o tom, že pro to, aby konkrétní posuzované jednání bylo nutnou obranou, musel by být odvracen přímo hrozící nebo trvající útok. Neexistuje-li takový útok tak, jak tomu bylo v posuzované věci, nemůže o nutnou obranu vůbec jít. Takový útok nemůže být jen předpokládaný, domýšlený nebo jinak vyfabulovaný, ale musí přímo a bezprostředně hrozit. V posuzované věci žádný útok obviněným ze strany poškozeného nehrozil a nehrozil ani nezletilé, protože verze obviněného, o níž tuto svou obhajobu opíral, byla provedeným dokazováním vyvrácena, jak bylo vyloženo výše. Z těchto důvodů Nejvyšší soud přisvědčil správnosti závěrů soudů obou stupňů, neboť důvodně shledaly, že v činu, jenž je obviněnému kladen za vinu, nebyly podmínky nutné obrany podle §29 odst. 1 tr. zákoníku dány.
38. Nešlo ani o krajní nouzi podle §28 odst. 1, 2 tr. zákoníku, která předpokládá, že čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet. K činu v krajní nouzi je oprávněn zásadně každý, tedy nejen ten, jehož zájmy jsou ohroženy, ale i ten, jehož zájmy ohroženy v konkrétním případě nejsou. Podstatné je, že existuje nebezpečí pro zájem chráněný zákoníkem. Tím je stav hrozící poruchou zájmu chráněnému trestním zákonem, jenž musí přímo hrozit, tedy stav nebezpeční musí být v okamžiku, kdy jej obviněný odvrací, aktuálně přítomen. Původ tohoto nebezpečí zpravidla není rozhodující, podstatné je, že hrozí zájmu chráněnému trestním zákoníkem, přímo, nelze jej za daných okolností odvrátit jinak (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 391). Stav krajní nouze může být vyvolán výhrůžkami a nátlakem ze strany třetí osoby na vůli obviněného, ze kterých vyplývá nebezpečí přímo hrozící zájmům chráněným trestním zákoníkem, a které omezují svobody rozhodování obviněného (srov. rozhodnutí č. 20/1982 Sb. rozh. tr.). V případě, že se pachatel omylem domnívá, že existuje nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákoníkem, ve skutečnosti však toto nebezpečí neexistuje, jde o zdánlivou (putativní) krajní nouzi, a takový případ se posoudí podle zásad o skutkovém omylu, který vylučuje odpovědnost za úmyslný trestný čin (srov. rozhodnutí č. 10/1980 Sb. rozh. tr.).
39. Podle učiněných skutkových zjištění Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci obvinění sice uváděli, že jednali proto, že odvraceli hrozící nebezpečí v podobě snahy poškozeného o vydírání nezletilé, což by za splnění dalších okolností mohlo naplňovat případ tzv. putativní krajní nouze, avšak jen tehdy, kdyby takové okolnosti byly skutečně prokázány. Tak tomu však v této věci (jak bylo rozvedeno výše) není, protože i když obvinění v rámci své obhajoby takovou okolnost namítali, výsledky provedeného dokazování o ní nesvědčily, protože soudy pro závěry o vině obviněných vyšly z výpovědi poškozeného a důvod, pro který seděl s poškozenou ve svém autě, popsaly v přezkoumávaných rozhodnutích zcela jinak. O případ krajní nouze se v této věci nejedná, neboť objektivně žádné nebezpečí nehrozilo, a nebylo podstatné, pokud hrozilo teprve v budoucnu. Nejde zde ani o tzv. putativní krajní nouzi, protože pro to, aby o ni šlo, musejí být i ze subjektivního hlediska jednající osoby nejen splněny podmínky uvedené v §28 odst. 1 tr. zákoníku, ale také dodrženy limity jednání v krajní nouzi uvedené v §28 odst. 2 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 14/2020 Sb. rozh. tr.). Na základě uvedeného je zjevné, že nebyla splněna uvedená kritéria pro to, aby se jednalo o krajní nouzi podle §28 tr. zákoníku. Jen pro úplnost je vhodné připomenout, že vyjádření zástupce nejvyššího státního zastupitelství nebralo do úvahy to, do jaké míry byla obhajoba podpořena výsledky provedeného dokazování, ani se nezabývalo skutečnými podmínkami pro možnost závěru a naplnění podmínek nutné obrany (§29 tr. zákoníku) a krajní nouze (§28 tr. zákoníku), ale šlo jen o jeho úvahu vycházející z obhajoby obviněného, a proto se s ní Nejvyšší soud neztotožnil.
40. Současně je z výsledků provedeného dokazování a popisu skutku nepochybné, že obvinění naplnili znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Obvinění užili proti poškozenému násilí, jímž se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného, avšak není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Zpravidla směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe, lze je však spáchat i proti jiné osobě nebo věci, pokud je prostředkem nátlaku na vůli poškozeného (srov. rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. tr.; srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1728 až 1729). Obvinění v souladu se znaky zločinu loupeže činili při snaze zmocnit se telefonu poškozeného, který mu sebrali a obviněný L. Š. jej zničil, a následně když z peněženky poškozeného sebrali uvedenou částku. Jednali proto s úmyslem zmocnit se cizí věci. Lze jen pro úplnost zmínit, že soudy též zavinění obviněného posuzovaly v souladu se zásadami stanovenými v §15 tr. zákoníku, a to na podkladě výsledků provedeného dokazování, z nichž úmysl obviněného ve formě přímé [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] je patrný, neboť jednal se záměrem poškozenému způsobit následek předpokládaný v §173 odst. 1 tr. zákoníku.
41. Námitkou, která na označené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. nedopadá, je požadavek obviněného na ložení mírnějšího trestu, když považoval za nesprávné, že soudy nepřistoupily k aplikaci §58 tr. zákoníku. Podle obviněným užitého důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné s ohledem na jeho zákonnou dikci týkající se „jiného hmotně právního posouzení“ požadovat, pokud jde o výrok o trestu, nápravu jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). V posuzované věci však obviněný svými námitkami těmto podmínkám obsahově nedostál. Přesto však lze zmínit, že soudy okolnosti činu, kterých se obviněný domáhal ve vztahu k nutné obraně či krajní nouzi, promítly do výroku o trestu, když při jeho ukládání aplikovaly polehčující okolnost ve smyslu §41 písm. b), g) tr. zákoníku, tzn. že obviněnému polehčovalo, že spáchal trestný čin v silném rozrušení, ze soucitu nebo z nedostatku životních zkušeností a že jej spáchal odvraceje útok nebo jiné nebezpečí, aniž byly zcela splněny podmínky nutné obrany nebo krajní nouze, anebo překročil meze přípustného rizika nebo meze jiné okolnosti vylučující protiprávnost. Důvody tohoto svého postupu i konkrétní výměru a druh trestu soud prvního stupně ve vztahu k dovolateli podrobně vyložil v bodech 16., 18. svého rozsudku, odvolací soud pak v bodech 36. a 38. napadeného rozsudku.
42. Soudy dovolateli uložený nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře dvou roků je zcela přiměřený všem zjištěným okolnostem případu i na osobě pachatele, jak je soudy rozvedly v odůvodnění přezkoumávaných rozsudků, navíc jde o trest zákonný a relativně velmi mírný, neboť byl ukládán na samé spodní hranici zákonného rozpětí trestní sazby stanovené v §173 odst. 1 tr. zákoníku od dvou do deseti let, což značí, že jde o trest předvídatelný a akceptovatelný z hlediska zásad pro ukládání trestu, a to i se zřetelem na podmínky stanovené v §39 odst. 4 tr. zákoníku. Takto uložený trest obstojí i v rámci testu proporcionality (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, též ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 3675/16, aj.).
VII. Závěr
43. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je ve vztahu k výroku o vině nedůvodné a ohledně výroku o trestu uplatněné mimo označený dovolací důvod. Lze shrnout, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a protože tento závěr mohl dovolací soud učinit toliko na podkladě napadeného rozhodnutí a obsahu spisu, dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
44. S ohledem na uvedený způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu nebyly dány důvody pro odklad či přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř., jak požadoval obviněný, když předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. neučinil. Zcela nemístný je požadavek obviněného na odložení výkonu rozhodnutí u jiného než dovoláním napadeného rozhodnutí, protože zákonné podmínky pro takový postup se mohou týkat jen odkladu tohoto rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, a jež je oprávněn Nejvyšší soud přezkoumat.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 5. 2023
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu