ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.859.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 859/2023-1641
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 12. 2023 o dovoláních podaných obviněnými 1) Jiřím Pastorem , nar. 18. 1. 1965 v Ostravě, bytem Ostrava – Moravská Ostrava, 30. dubna č. p. 1636/19, 2) Martinem Kubánkem , nar. 13. 10. 1982 v Bílovci, bytem Baška – Kunčičky, U Bašky č. p. 389, a obviněnou právnickou osobou 3) Mari Trade , a. s., IČ 27821315, se sídlem Ostrava, Sokolská třída č. p. 244, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2022, sp. zn. 11 To 359/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 40 T 92/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Jiřího Pastora, Martina Kubánka a právnické osoby Mari Trade, a. s., odmítají .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 22. 7. 2022, sp. zn. 40 T 92/2021, byli obvinění Jiří Pastor , Martin Kubánek a Jan Česlar uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku, a obviněné právnické osoby Mari Trade , a. s., IČ 27821315, se sídlem Ostrava, Sokolská třída č. p. 244 (dále „obviněná Mari Trade“) a VG Consulting & Services, s. r. o., IČ 28566939, se sídlem Ostrava, Denisova č. p. 639 (dále „obviněná VG“) zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 3 t. o. p. o. za použití §8 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) t. o. p. o.
2. Za tyto zločiny byli obvinění Jiří Pastor a Martin Kubánek odsouzeni podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků s podmíněným odkladem podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu tří roků, a podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši 300.000 Kč (60 denních sazeb po 5.000 Kč), obviněná Mari Trade podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, §68 odst. 1 tr. zákoníku a §18 odst. 2 t. o. p. o. k peněžitému trestu ve výši 1.250.000 Kč (250 denních sazeb po 5.000 Kč). Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných Jana Česlara a obviněné společnosti VG.
3. Podle skutkových zjištění se uvedených činů dopustili obvinění Jiří Pastor, Martin Kubánek a Jan Česlar společně tak, že
v období od 30. 1. 2012 do 24. 5. 2013 především v bydlišti poškozeného P. H. (dále „poškozený“) v XY ev. č. XY, okres XY, a jinde, zejména v Ostravě a Praze, v úmyslu dosáhnout hrubě nepřiměřeného obohacení na úkor poškozeného v rámci podnikání v nebankovních službách, zneužili při poskytnutí a zejména správě úvěru jeho důvěřivosti, jakož i rozumové nezkušenosti a neschopnosti uvědomit si rozsah a závažnost důsledků majetkových dispozic, tohoto postupnými navazujícími kroky připravili o vlastnictví k nemovitostem, zapsaných na LV č. XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha-XY, budova ev. č. XY v obci XY na pozemku parc. č. St. XY, pozemek parc. č. St. XY zastavěná plocha a nádvoří o výměře 51 m 2 , pozemek parc. č. XY zahrada o výměře 447 m 2 v hodnotě 2.200.000 Kč tak, že poté, co s ním dne 30. 1. 2012 obviněná Mari Trade, jednající předsedou představenstva obviněným Jiřím Pastorem, uzavřela uvedenými nemovitostmi zajištěnou Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 20120015, na základě které mu byl poskytnut úvěr ve výši 170.000 Kč s dobou splatnosti 120 měsíců a výší měsíční splátky 3.331 Kč a poslední splátky 3.277 Kč, s úroky z úvěru ve výši 20,4 % ročně a s RPSN 28.38 %, který splácel řádně, byť výjimečně s nepatrným prodlením, v jehož důsledku, s uklidňujícím ujišťováním o zachování obdobných podmínek, tohoto přiměli k souhlasu se zřízením exekutorského zástavního práva k vymožení částky 16.087 Kč a vedeni snahou získat pro obviněnou Mari Trade neadekvátní prospěch, dne 29. 6. 2012 prostřednictvím spoluobviněné VG podle mandátní smlouvy (do 24. 9. 2015 jako Vanderberg group, s. r. o.), jednající svým jednatelem obviněným Martinem Kubánkem, odstoupili od výše uvedené smlouvy s odůvodněním, že poškozený porušil ustanovení čl. 4.7 všeobecných obchodních podmínek, a takto ukončenou smlouvu učinili splatnou, přičemž uplatňovali úhradu závazku k obviněné Mari Trade ve výši 403.342 Kč tak, že dne 3. 8. 2012 na blíže nezjištěném místě v Praze na základě uvedené mandátní smlouvy pro obviněnou právnickou osobu s poškozeným prostřednictvím společnosti VG, na základě mandátní smlouvy zastoupené externím mandatářem obviněným Janem Česlarem uzavřela dne 3. 8. 2012 novou Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 20120153, podle níž mu byl poskytnut úvěr ve výši 480.000 Kč, kterou se zavázal věřiteli vrátit poskytnuté prostředky včetně úroků z úvěru ve výši 12,8 % ročně, s RPSN 15,7 %, s dobou splácení v trvání 180 měsíců, měsíční splátkou ve výši 6.010 Kč a poslední splátkou ve výši 6.024 Kč, kdy peníze z úvěru mu nikdy nebyly přímo vyplaceny, neboť byly užity jednak k vyplacení předchozího úvěru ve výši 403.342 Kč, jednak k vyplacení výše uvedené exekuce ve výši 16.087 Kč a k uhrazení budoucích splátek ve výši 16.135 Kč, odměny zprostředkovateli úvěru ve výši 33.120 Kč a dalších poplatků v celkové výši 11.316 Kč, a dále za účelem zajištění tohoto úvěru dne 17. 8. 2012 na přesně nezjištěném místě v Praze obviněná Mari Trade, na základě plné moci zastoupená obviněným Janem Česlarem, uzavřela s poškozeným jako zástavcem Smlouvu o zřízení zástavního práva k jeho výše uvedeným nemovitostem do výše úvěru 480.000 Kč včetně příslušenství, přičemž vzhledem k plné moci, kterou současně již dne 3. 8. 2021 poškozený udělil společnosti VG k zastupování při jednání se soudním exekutorem JUDr. Milanem Vlhou, Exekutorský úřad Ostrava, aniž by poškozený tušil, co podepsal, na jejímž základě dne 27. 9. 2012 v sídle Exekutorského úřadu Ostrava, Prokešovo náměstí 5, sepsala společnost VG, zastoupena jednatelem obviněným Martinem Kubánkem, jménem poškozeného s věřitelem obviněnou Mari Trade exekutorský zápis sp. zn. 102EZ180/12, sepsaný pověřeným exekutorským koncipientem Mgr. Jaroslavem Kubou, se svolením k vykonatelnosti závazků poškozeného ze smlouvy o úvěru ze dne 3. 8. 2012, přičemž při uzavírání výše uvedených listin bylo poškozenému v rozporu s ujednáním úvěrové smlouvy přesně nezjištěnou osobou jednající jménem obviněné Mari Trade řečeno, že uzavřením smlouvy o úvěru se nic nemění, zejména se nemění výše měsíčních splátek, což již předem vytvořilo předpoklad, že poškozený poruší sjednané smluvní podmínky, a v důsledku takto mylné informace věřitel bude moci kdykoli smlouvu učinit splatnou se všemi sjednanými sankcemi, což se také následně stalo, neboť poškozený v dobré víře do dubna 2013 nadále hradil splátku pouze 3.331 Kč měsíčně, na což obviněná Mari Trade, zastoupená obviněnou VG, mu dopisem ze dne 8. 4. 2013 oznámila, že jelikož do dne 25. 3. 2013 nezaplatil splátku podle splátkového kalendáře a porušil tak podmínky úvěrové smlouvy, je povinen zaplatit dosud nesplacenou jistinu úvěru, smluvní úrok a smluvní pokutu, přičemž téměř neprodleně 17. 4. 2013 poškozeného navštívil v jeho bydlišti v XY obviněný Jan Česlar a předložil mu k podpisu listinu, kterou tento uznal svůj dluh vzniklý v souvislosti s úvěrovou smlouvou ze dne 3. 8. 2012 ve výši 1.189.693 Kč vůči obviněné Mari Trade, a současně mu předložil k podpisu smlouvu rovněž o převodu vlastnického práva, kterou poškozený obviněné Mari Trade prodal své výše specifikované nemovitosti za částku 1.100.000 Kč, a také dohodu o započtení, kterou se poškozený dohodl s obviněnou Mari Trade, že dluh poškozeného ve výši 1.189.693 Kč vůči této společnosti bude započten oproti jejímu dluhu ve výši 1.100.000 Kč vůči poškozenému (kupní cena), přičemž rozdíl ve výši 89.693 Kč je poškozený povinen uhradit obviněné Mari Trade do 17. 6. 2013, a současně dal poškozenému k podpisu nájemní smlouvu k výše specifikované nemovitosti s měsíčním nájemným 4.000 Kč k rukám pronajímatele obviněné Mari Trade, přičemž z celého jednání obviněných bylo zřejmé, že postupovali nikoli s cílem zajištění zisku z úroků z poskytnutého úvěru, ale s cílem získat velice výhodně nemovitost poškozeného, přičemž k tomuto účelu využili jeho naprostou důvěřivost a snadnou ovlivnitelnost a toho, že si materiály předložené mu k podpisu nepřečetl, a tudíž netušil, jaké listiny podepisuje, a tímto jednáním mu způsobili škodu 2.200.000 Kč v souvislosti s právní mocí vkladu změny vlastnictví v katastru nemovitostí,
obviněné právnické osoby Mari Trade a VG společně
v rámci své obchodní činnosti, při které za obviněnou Mari Trade jednal předseda představenstva obviněný Jiří Pastor a za obviněnou VG jednali obvinění jednatel Martin Kubánek a mandatář Jan Česlar, v úmyslu se obohatit cíleně zneužily důvěřivosti a rozumové slabosti poškozeného, jeho zřejmé nezkušenosti a neschopnosti uvědomit si rozsah a závažnost důsledků majetkových dispozic, vedeny snahou získat neadekvátní prospěch z dohodnutého zajištění jeho nemovitostí zapsaných na LV č. XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha - XY, budova ev. č. XY v obci XY na pozemku parc. č. St. XY, pozemek parc. č. St. XY zastavěná plocha a nádvoří o výměře 51 m 2 , pozemek parc. č. 607/7 zahrada o výměře 447 m 2 v hodnotě 2.200.000 Kč, poté co s poškozeným takto dne 30. 1. 2012 obviněná Mari Trade uzavřela Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 20120015, na základě které mu byl poskytnut úvěr ve výši 170.000 Kč s dobou splatnosti 120 měsíců a výší měsíční splátky 3.331 Kč a poslední splátky 3.277 Kč, s úroky z úvěru ve výši 20,4 % ročně, s RPSN 28.38 %, který splácel řádně, byť ne vždy včas, ovšem v časové korelaci jen několika dnů, navíc zajištěn zástavním právem k nemovitosti poškozeného v hodnotě cca 2.200.000 Kč, poté, co se na výpisu z katastru nemovitostí objevil zápis o zřízení zástavního práva exekutorského k nemovitostem poškozeného za účelem vymožení částky 16.087 Kč, obviněná dne 29. 6. 2012 na základě mandátní smlouvy zastoupena obviněnou VG (od 24. 9. 2015 vystupující pod identifikačními údaji jako spoluobviněná právnická osoba), jednající jednatelem obviněným Martinem Kubánkem, odstoupila od výše uvedené smlouvy, a to s odůvodněním, že bylo porušeno ustanovení čl. 4.7 Všeobecných obchodních podmínek (tedy, že dlužník obviněné právnické osoby o závazku bezodkladně písemně neinformoval a do 14 dnů od zhoršení zajištění závazku nedoplnil zajištění na původní rozsah), a úvěrovou smlouvu učinila takto splatnou, čímž vznikl poškozenému závazek uhradit obviněné Mari Trade částku 403.342 Kč, za účelem čehož s ním obviněná Mari Trade, při uzavírání smlouvy na základě mandátní smlouvy, zastoupená společností VG, na základě mandátní smlouvy zastoupené obviněným Janem Česlarem, na přesně nezjištěném místě v Praze dne 3. 8. 2012, uzavřela Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 20120153, na základě které mu byl poskytnut úvěr ve výši 480.000 Kč, kdy podle této smlouvy se dlužník zavázal věřiteli vrátit poskytnuté prostředky včetně úroků z úvěru ve výši 12,8 % ročně, s RPSN 15,7 %, s dobou splácení v trvání 180 měsíců, měsíční splátkou výši 6.010 Kč a poslední splátkou ve výši 6.024 Kč, kdy peníze z úvěru mu nikdy nebyly přímo vyplaceny, neboť byly užity jednak k vyplacení předchozího úvěru ve výši 403.342 Kč, jednak k vyplacení výše uvedené exekuce ve výši 16.087 Kč a k uhrazení budoucích splátek ve výši 16.135 Kč, odměny zprostředkovateli úvěru ve výši 33.120 Kč a dalších poplatků v celkové výši 11.316 Kč, a za účelem zajištění tohoto úvěru dne 17. 8. 2012 na přesně nezjištěném místě v Praze obviněná Mari Trade, na základě plné moci zastoupená Janem Česlarem, uzavřela s poškozeným jako zástavcem Smlouvu o zřízení zástavního práva k jeho výše uvedeným nemovitostem do výše úvěru 480.000 Kč, včetně příslušenství, a dne 3. 8. 2012 na přesně nezjištěném místě v Praze, aniž by poškozený tušil, co podepsal, udělil plnou moc obviněné společnosti VG k zastupování při jednání se soudním exekutorem JUDr. Milanem Vlhou, Exekutorský úřad Ostrava, kdy na základě této plné moci dne 27. 9. 2012 v sídle Exekutorského úřadu Ostrava, Prokešovo náměstí č. p. 5, sepsala společnost VG, zastoupena jednatelem obviněným Martinem Kubánkem jménem poškozeného s obviněnou právnickou osobou jako věřitelem exekutorský zápis sp. zn. 102EZ180/12, sepsaný Mgr. Jaroslavem Kubou, pověřeným exekutorským koncipientem, se svolením k vykonatelnosti závazků poškozeného ze smlouvy o úvěru ze dne 3. 8. 2012, přičemž při uzavírání výše uvedených listin bylo poškozenému v rozporu s ujednáním úvěrové smlouvy přesně nezjištěnou osobou jednající jménem obviněné Mari Trade řečeno, že uzavřením smlouvy o úvěru se nic nemění, zejména se nemění výše měsíčních splátek, což již předem vytvořilo předpoklad, že poškozený poruší sjednané smluvní podmínky, a věřitel tak bude moci kdykoli smlouvu učinit splatnou se všemi sjednanými sankcemi, což se také následně stalo, kdy poškozený v dobré víře do dubna 2013 nadále hradil splátku pouze 3.331 Kč měsíčně, přičemž mu obviněná Mari Trade, na základě mandátní smlouvy zastoupená obviněnou VG, dopisem ze dne 8. 4. 2013 oznámila, že jelikož do dne 25. 3. 2013 poškozený nezaplatil splátku podle splátkového kalendáře, porušil podmínky úvěrové smlouvy, a je povinen zaplatit dosud nesplacenou jistinu úvěru, smluvní úrok a smluvní pokutu, kdy následně obviněný Jan Česlar dal dne 17. 4. 2013 v XY poškozenému k podpisu listinu, kterou poškozený uznal svůj dluh (vzniklý v souvislosti s úvěrovou smlouvou ze dne 3. 8. 2012) ve výši 1.189.693 Kč vůči obviněné Mari Trade a současně i smlouvu o převodu vlastnického práva, kterou poškozený této obviněné prodal své výše specifikované nemovitosti za částku 1.100.000 Kč, a současně i dohodu o započtení dluhu poškozeného k této obviněné ve výši 1.189.693 Kč proti jejímu dluhu ve výši 1.100.000 Kč (kupní cena) vůči poškozenému, přičemž rozdíl ve výši 89.693 Kč je poškozený povinen uhradit této obviněné do 17. 6. 2013, přičemž dne 17. 4. 2013 mu současně k podpisu dal i nájemní smlouvu k uvedené nemovitosti za měsíční nájemné 4.000 Kč k rukám obviněné Mari Trade, přičemž ze souboru celého jednání obviněných právnických osob je zřejmé, že postupovaly nikoli s cílem dosáhnout přiměřeného zisku z úroků z poskytnutého úvěru, ale s cílem získat velice výhodně nemovitost poškozeného, přičemž k tomuto účelu využily jeho naprostou důvěřivost a snadnou ovlivnitelnost a toho, že si materiály předložené mu k podpisu nepřečetl, a tudíž netušil, jaké listiny podepisuje, a tímto jednáním mu způsobily škodu nejméně ve výši 2.200.000 Kč převodem vlastnictví ke dni 24. 5. 2013 v souvislosti s právní mocí vkladu změny v katastru nemovitostí.
4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 15. 12. 2022, sp. zn. 11 To 359/2022, podle §256 tr. ř. odvolání státního zástupce a obviněných Jiřího Pastora, Martina Kubánka i obviněných právnických osob Mari Trade a VG zamítl jako nedůvodná.
II. Z obsahu podaných dovolání
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali obviněný Jiří Pastor a obviněná Mari Trade prostřednictvím téhož obhájce jednotné dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť se neztotožnili se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, protože nemají oporu v provedených důkazech, když za správný označili skutkový děj, jak jej vylíčil ve výpovědi obviněný Jiří Pastor, jenž koresponduje s listinnými důkazy, které předložili soudu prvního stupně. Zdůraznili, že poškozený nikdy nejednal s obviněným Jiřím Pastorem a obviněnou Mari Trade, nýbrž s obviněnou VG, která také prováděla veškerou činnost na základě mandátní smlouvy v několika svých odděleních prostřednictvím mnoha svých zaměstnanců, zatímco obviněná Mari Trade byla zastoupena, a její statutární zástupce pouze podepisoval listiny předkládané obviněnou VG, která činila veškerá zjištění a kroky týkající se poškozeného, uzavřela s ním nejprve dne 2. 1. 2012 vlastním jménem smlouvu zprostředkovatelskou a o vytvoření finanční analýzy dostupnosti úvěru, posléze jej dne 5. 1. 2012 vyzvala k doložení podkladů o vedených exekucích vůči jeho osobě, dne 14. 1. 2012 nechala zpracovat Výslednou zprávu o nemovitosti, na základě které byla určena hodnota nemovitých věcí částkou 1.800.000 Kč, a jednala s ním i v dalších krocích. Byla to obviněná VG, která rovněž provedla odstoupení od první i druhé úvěrové smlouvy ze své pozice mandatáře a v přípise policejnímu orgánu sdělila, že o navýšení druhého úvěru rozhodl jednatel společnosti obviněný Martin Kubánek. Obviněná Mari Trade toliko této obviněné udělila mandát v dobré víře v její odbornost, na jehož základě obviněná VG připravovala veškerou smluvní dokumentaci, jakož i jednala s poškozeným coby klientem prostřednictvím svého obchodního zástupce obviněného Jana Česlara, zatímco obviněná Mari Trade se tohoto procesu aktivně vůbec neúčastnila, s poškozeným se obviněný Jiří Pastor nikdy nesetkal. Obviněnému Jiřímu Pastorovi proto nelze klást za vinu, že znal chování poškozeného a jeho duševní stav a s ohledem na to jednal tak, jak mu je kladeno za vinu. Ze stejného důvodu nemohl před podpisem první úvěrové smlouvy předvídat, že dojde k porušení smluvní povinnosti na straně poškozeného. U druhé úvěrové smlouvy porušení spočívalo v neplnění splátek poškozeným, na což také nemohl mít vliv, a tedy soudy učiněný závěr o tom, že byl od počátku veden podvodným úmyslem, není ničím nepodložen.
6. Ke své nevině na straně jedné, a naopak významu aktivity obviněného Jan Česlara na straně druhé obvinění Jiří Pastor a Mari Trade poukázali na jednání obviněných VG a Jana Česlara v obdobné věci konstruované shodným způsobem, z čehož lze dovodit, že obhajoba obviněného Jiřího Pastora v nyní posuzované trestní věci je pravdivá. Za nesprávný označili i závěr, že obohacení vzniklo na straně obviněné Mari Trade, neboť obviněná VG měla svůj stěžejní výdělek právě z poskytnutí úvěru poškozenému spočívající v provizi ve výši 3 % z poskytnuté jistiny úvěru, což byl podstatně vyšší výdělek než pouhé vedení úvěru za částku 321 Kč měsíčně, a obviněný Jan Česlar byl placen ve formě provize z poskytnuté jistiny úvěru ve výši 6,9 %.
7. Dovolatelé, i když popírají, že by se na podvodném jednání podíleli, zpochybnili též závěr o tom, že poškozený jednal v naprosté důvěřivosti a snadné ovlivnitelnosti, a to s odkazem na znalecký posudek na něj zpracovaný z oboru psychiatrie a klinické psychologie až na konci roku 2018, přestože k trestnému jednání došlo v letech 2012 až 2013. Znalci shledali, že poškozený v průběhu života duševní poruchou netrpěl, ale projevila se u něj až ke konci života v důsledku závažných tělesných chorob. Ačkoliv je tak v současné době možné udělat závěry o jeho slabších intelektových schopnostech, není možné tyto bez dalšího aplikovat na situace odehrávající se před šesti lety, neboť psychický stav v takto vzdálené minulosti znalci nebyli schopni posoudit. Jde tedy o pochybnost, kterou nelze dovozovat k tíži dovolatelů, když sám poškozený ve výpovědi ze dne 6. 9. 2019 uvedl, že v letech 2012 až 2013 byl zdravý, nikde se neléčil, vedl naprosto běžný život. Obvinění poukázali i na to, že poškozený používal správně pojmy jako „exekuce“, „notář“ apod., a proto závěr, že zneužili jeho duševní slabosti, nemůže obstát.
8. Podle dovolatelů za důkaz o jejich vině nemůže sloužit pouze skutečnost, že obviněná Mari Trade byla jednáním jiných pachatelů obohacena, protože nemusela být o jejich záměru zpravena, když nebylo dostatečně objasněno, že záměrem dovolatelů bylo s jinými osobami v pozici spolupachatelů či v některé z forem účastenství poškozeného uvést v omyl a způsobit mu škodu. U obviněného Jiřího Pastora, byť by u něj bylo možné shledat nedostatečnou pozornost k předkládaným a jím podepisovaným listinám, takové zjištění nepostačuje pro závěr o jeho úmyslu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 575/01), neboť pro trestní odpovědnost nestačí škodlivý následek jen způsobit, ale je nutno ho také zavinit. Vzhledem k tomu, že obviněný Jiří Pastor ve směru uvedení poškozeného v omyl sám nejednal, ani nedal nikomu pokyn k takovému jednání, protože se vůbec neúčastnil sjednávání smluv a podmínek úvěru s poškozeným, neměl důvod u hotových smluv pochybovat, že vyjadřují vůli poškozeného.
9. Dovolatelé považovali za nesprávné, že byli uznáni vinnými uvedeným trestným činem, a to kromě uvedeného i s důrazem na zásadu subsidiarity trestní represe, protože obviněný Jiří Pastor se vzniklou situaci snažil napravit i prostřednictvím civilního práva, na což soudy rezignovaly, a odvolací soud zcela neopodstatněně poukazoval na hlediska týkající lichvy.
10. Nesprávně byl podle dovolatelů vyměřen i trest, protože odvolací soud pominul jejich námitku vztahující se k §41 písm. j) a m) tr. zákoníku.
11. Z uvedených důvodů dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2022, sp. zn. 11 To 359/2022, i rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 22. 7. 2022, sp. zn. 40 T 92/2021, podle §265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §265l tr. ř. věc soudu prvního stupně vrátil, aby o ni v potřebném rozsahu znovu rozhodl.
12. Obviněný Martin Kubánek dovoláním podaným prostřednictvím obhájce podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. brojil proti tomu, že šlo o společné jednání všech spolupachatelů, protože mezi nimi neexistovala žádná vědomá spolupráce. Poukázal na to, že nebylo žádnými důkazy prokázáno, že se mezi sebou domlouvali, scházeli, koordinovali svou činnost. Bez objasnění této podstatné skutkové okolnosti nelze spolehlivě posoudit, zda došlo ke skutku tak, jak je v obžalobě popsán, tj. zda je jeho jednání možno posuzovat jako jednání společné, a tedy právně jej kvalifikovat jako zločin spáchaný ve spolupachatelství. Soud měl věc právně posoudit tak, že skutek popsaný v obžalobě nelze právně kvalifikovat jako zločin podvodu, a zprostit jej obžaloby.
13. Dále tento dovolatel tvrdil, že rozhodná skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, pokud jde o závěr soudů, že obvinění zneužili při poskytnutí a správě úvěru poškozeného jeho důvěřivosti a rozumové nezkušenosti a neschopnosti si uvědomit rozsah a závažnost důsledků majetkových dispozic, jakož i toho, že nerozuměl právním termínům a nebyl schopen prostudování smluv a jiných právních písemností. Uvedené závěry nebylo možné opírat o výpověď svědkyně S. A., která byla vázána povinností mlčenlivosti. Jestliže soud použil její výpověď jako důkaz, postupoval v rozporu se zákonem, čímž porušil pravidla spravedlivého procesu.
14. Z výše uvedených důvodů obviněný Martin Kubánek navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2022, sp. zn. 11 To 359/2022, jakož i rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 22. 7. 2022, sp. zn. 40 T 92/2021, zrušil a zprostil jej obžaloby.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
15. Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.) ke všem podaným a výše popsaným dovoláním souhrnně uvedla, že převážná část dovolací argumentace je pouze snahou dovolatelů o zpochybnění skutkového podkladu výroku o vině, s čímž se neztotožnila, protože podle obsahu dostupného spisového materiálu nezjistila nic, co by svědčilo o vytýkaných nedostatcích. Poukázala na to, že prostřednictvím uplatněné části argumentace dovolatelé nenaplnili uplatněné dovolací důvody, přesto nad jejich rámec poukázala na příslušné pasáže z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, kde shledala potřebné vyložení a vysvětlení všech podstatných skutkových okolností dopadajících ve svém souhrnu na skutkovou podstatu trestného činu, jímž byli obvinění uznáni vinnými. Poukázala zejména na body 30. až 33. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde se zabýval provedenými důkazy i důvody, podle kterých nemohla být dovolateli uplatněná obhajoba akceptována. Zdůraznila, že se skutek odehrál v logické souvislosti se skutečným významem dílčích aktivit jednotlivých obviněných vztahujících se k úvěrování poškozeného, jež byly ze strany úvěrující společnosti (včetně jejího mandatáře) založeny na společném promyšleném jednání participujících jednak fyzických a jednak právnických osob. Jejich jednání bylo vedeno jednotícím záměrem připravit poškozeného nejen o jeho nemovitosti, ale i o finanční prostředky v rozsahu, ve kterém nemohla jimi nastavená kupní cena takto realizovaných nemovitých zástav pokrýt jeho dluh z aktuálního úvěrového vztahu.
16. Za dostatečně zjištěný a ověřený považovala i psychický stav poškozeného s tím, že dovolatelé přehlížejí, že organický psychosyndrom s narušením kognitivních funkcí znalci diagnostikovaný poškozenému v průběhu roku 2018 byl z hlediska doby jeho vzniku upřesněn tak, že je přímo vyloučeno, aby nastal v průběhu málo let nebo několika měsíců bezprostředně předcházejících době vyšetření poškozeného. V souladu se znaleckými závěry poškozený v průběhu trestního řízení popsal, za jakých okolností smlouvy podepsal, když je nečetl a vycházel pouze z informací, které od smluvní protistrany obdržel, což byl postoj odpovídající výše popsanému vývoji kognitivní poruchy, jenž byl potvrzen výpověďmi svědků H. H. a J. H., jakož i výpovědí svědkyně S. A., která se s poškozeným setkala v roce 2015 v průběhu poskytování právního poradenství a popsala, že poškozený právní terminologii nerozuměl a nebyl ani schopen vnímat obsah právních listin. Její výpověď není procesně nepoužitelná, neboť byla poskytnuta v souladu se zájmem jejího zemřelého klienta, a tudíž i se zájmem jeho dědiců, a tedy nikoliv v rozporu s §99 odst. 2 tr. ř. (viz bod 9. odůvodnění napadeného usnesení).
17. Státní zástupkyně se neztotožnila s tvrzením obviněného Martina Kubánka, že nešlo o spolupachatelství a s odkazem na závěry vyslovené v tomto směru nalézacím soudem v bodě 33. odůvodnění jeho rozsudku i na obecně teoretická vysvětlení tohoto pojmu v odborné literatuře (viz např. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní zákoník I . Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 328 až 334) rozvedla, z jakých důvodů nebylo možné uvedené námitce vyhovět. Nepřisvědčila ani výhradám obviněného Jiřího Pastora o nesprávném právním posouzení skutku, protože s ohledem na zmíněnou judikaturu soudů neshledala namítané nesrovnalosti mezi popisem skutku a jeho právním posouzením ani v tom, že každý z obviněných (právnických a fyzických osob) byl v jiné roli při společně konaném jednání a že obohacení nenastalo u všech na tomto jednání zainteresovaných osob. Za důvodnou nepovažovala ani výtku obviněného Jiřího Pastora vůči odvolacímu soudu, jenž poukázal na možné posouzení jako trestného činu lichvy, protože šlo toliko o úvahy tohoto soudu, jimiž se snažil vystihnout i další podstatu trestného jednání obviněných. Výhradě dovolatelů Jiřího Pastora a Mari Trade o pochybení při nevyužití postupu podle §12 odst. 2 tr. zákoníku rovněž nepřisvědčila, neboť v posuzované věci neshledala naplněnými podmínky k uplatnění odpovědnostního vztahu mimo normy trestního práva, jelikož posuzované skutkové okolnosti vykazují všechny znaky skutkové podstaty přisouzeného trestného činu.
18. Vzhledem k tomu, že dovolatelé v zásadě veškeré dovolací námitky uplatnili již v předcházejícím, zejména odvolacím řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 17 pod č. T 420), státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud všechna posuzovaná dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
19. Uvedené písemné stanovisko státní zástupkyně bylo zasláno obhájcům obviněných, od nichž Nejvyšší soud do dne konání neveřejného zasedání neobdržel žádnou reakci.
IV. Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že posuzovaná dovolání obviněných Jiřího Pastora, Mari Trade a Martina Kubánka jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., byla podána oprávněnými osobami podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. Obecně k důvodům dovolání
21. Dovoláním napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející je Nejvyšší soud oprávněn věcně přezkoumat pouze na podkladě relevantně učiněných námitek obsahově naplňujících některý z důvodů uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto nejprve zkoumal, zda obviněnými podaná dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. korespondují s takto jimi označenými důvody. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
22. Důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na případy, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Tento důvod je tedy dán třemi alternativami procesních vad, pro které rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát, a to pro to, že jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo když ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z nich. Vždy však je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).
23. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Jeho prostřednictvím je možné uvádět zásadně vady právní povahy, tedy buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).
24. V posuzované věci obvinění Jiří Pastor, Mari Trade i Martin Kubánek výhradami, jež v dovolání uplatnili, splnili podmínky zákonem vymezené, neboť v souladu s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný Martin Kubánek zpochybňoval zákonnost a procesní použitelnost výslechu svědkyně S. A., pokud ji soud použil jako důkaz přesto, že byla vázána povinností mlčenlivosti ve vztahu k poškozenému. Vytýkali-li všichni dovolatelé nedostatky v posuzování závěrů znaleckého posudku o duševním stavu poškozeného v době činu, poukazovali na okolnosti dopadající na alternativu tohoto dovolacího důvodu spočívající na rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy ve smyslu neobjasnění rozhodné skutkové okolnosti mající určující význam pro naplnění znaků uvedeného zločinu. V rámci důvodu podle 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zmiňovali nedostatky v právním posouzení, neboť zpochybňovali správnost závěru o svém spolupachatelství ve vztahu k jednání ostatních pachatelů. Obviněný Jiří Pastor brojil proti naplnění subjektivní stránky a vytýkal nedostatečné posouzení činu z hlediska zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že tyto výhrady s formálními požadavky kladenými zákonem na relevantní uplatnění označených důvodů dovolání korespondují, Nejvyšší soud posuzoval, zda jsou dovolání důvodná.
VI. K námitkám podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
25. Podle obsahu dovolání obviněného Martina Kubánka je vhodné se nejprve zabývat jeho námitkou o nepoužitelnosti výpovědi svědkyně S. A., protože jde o procesní výhradu, která má význam pro správnost výsledků celého dokazování, neboť dovolatel tvrdil, že byla jako advokátka vázána povinností mlčenlivosti, a proto nemohla vypovídat v pozici svědka o skutečnostech, jež zjistila při zastupování poškozeného. V tomto případě je vhodné nejprve z obsahu spisu uvést, že S. A. jako advokátka byla právní zástupkyní poškozeného od prosince 2015, a to až do dne 11. 5. 2020, kdy poškozený zemřel. Je zjevné, že mu poskytovala právní pomoc s řešením situace, do níž se dostal v souvislosti s posuzovaným úvěrem poté, co již zjistil, že byl obviněnými proti své vůli připraven o nemovitost, a kdy již sám podal dne 18. 11. 2015 trestní oznámení (viz spis sp. zn. KRPS-389086-21/ČJ-2015 na č. l. 231 a násl.), na která ona navázala dalším podáním v červenci 2017 (viz č. l. 4 spisu).
26. Podstatné pro vyloučení tvrzení obviněného je rovněž to, o čem jmenovaná advokátka vypovídala v tomto trestním řízení, jež sama v zájmu poškozeného iniciovala, neboť z její výpovědi u hlavního líčení se podává, že neuváděla žádné skutečnosti týkající se společných porad o problematice, v rámci níž mu poskytovala právní pomoc, ale její svědectví se týkalo zejména toho, jak vnímala osobu poškozeného a jeho schopnost pochopit problematiku úvěrování (a v zásadě jakýchkoli právních otázek), do níž se v důsledku trestného jednání obviněných dostal. Pro úplnost je vhodné zmínit, že ho popsala jako „jednoduššího člověka, který rozuměl situacím vznikajícím v běžném životě, ale právním termínům nerozuměl. Doklady, které jí přinesl, nedovedl nijak popsat, nedovedl uvést jejich obsah, jejich význam, smysl, ani okolnosti jejich uzavření, nevěděl, kolik dluží, zda z druhého úvěru nějaké prostředky vůbec obdržel. Když tyto dokumenty spolu procházeli, tak se snažil si je přečíst, ale po deseti minutách ho to unavilo, a přestal vnímat“ (viz č. l. 1163, 1311 verte až 1313). Uvedené skutečnosti měly oba soudy na paměti, když její výpovědi posuzovaly z hlediska jejich přípustnosti, a lze odkázat na to, že soud prvního stupně neshledal důvod pro podání žádosti o zproštění její mlčenlivosti, neboť dospěl k závěru, že svědkyně nesdělovala žádné okolnosti vyplývající z právních služeb poskytovaných v rámci právní pomoci poškozenému. Přitom zdůraznil, že její vázanost povinností mlčenlivosti, se netýkala obecných informací, ale šlo o situaci, kdy jí sdělované skutečnosti byly v zájmu jejího zemřelého klienta a jeho dědiců (srov §99 odst. 2 tr. ř.). Proto soud dospěl k závěru, že žádné zákonné ustanovení neporušil (srov. bod 2. rozsudku a bod 9. usnesení odvolacího soudu).
27. Nejvyšší soud tyto závěry soudů obou stupňů považuje za správné a pro úplnost dodává, že podle §21 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, v platném znění (dále zákon č. 85/1996 Sb.), je advokát povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb. Zásada advokátní mlčenlivosti (advokátní tajemství) se vůči klientovi projevuje jako povinnost, ve vztahu ke státním orgánům jako výsada (privilegium). Není formulována jen jako oprávnění advokáta odmítnout vypovídat, ale jako povinnost uložená státnímu orgánu a formulovaná jako zákaz výslechu. Pokud by státní orgán tento zákaz výslechu nerespektoval a advokát se nedovolal povinnosti mlčenlivosti a vypovídal, ač by nebyl zproštěn klientem povinnosti mlčenlivosti, jednalo by se o důkaz opatřený v rozporu se zákonem a v následujícím řízení by byl nepoužitelný (srov. UHLÍŘ, D., SOKOL, T., ŽIŽLAVSKÝ, M., KOVÁŘOVÁ, D. Komentář k §21. In: KOVÁŘOVÁ, D. a kol.: Zákon o advokacii . Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017. Dostupný v právním informačním systému ASPI k datu 5. 12. 2023).
28. Toto pravidlo však neplatí zcela pro všechny případy výpovědi advokáta jako svědka, protože je nutné mít na zřeteli i rozsah advokátní mlčenlivosti. To znamená, že rozsah je vázán na obsah poskytované právní pomoci, nikoliv na jiné skutečnosti, které se advokát dověděl mimo tuto svou povinnost (srov. Směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2013/48/EU ze dne 22. 10. 2013). I když je okruh skutečností, o kterých je advokát povinen zachovávat mlčenlivost, definován velmi široce a nezahrnuje jen informace, které mu klient sdělil nebo které se advokát při poskytování právních služeb dozvěděl, ale také široký okruh skutečností, o nichž se advokát dozvěděl v blíže nespecifikovaných souvislostech, neplatí tato ochrana na případy, kdy nejde o sdělení týkající se právní pomoci, protože pokud jde o ochranu mlčenlivosti advokáta, týká se jeho oprávnění odmítnout vypovídat o skutečnostech, o kterých se dověděl při poskytování právních služeb, ale jde o povinnost ve vztahu ke státnímu orgánu a je formulovaná jako zákaz výslechu, případně použití informací, které se advokát v daném postavení dozvěděl (srov. UHLÍŘ, D., SOKOL, T., ŽIŽLAVSKÝ, M., KOVÁŘOVÁ, D. Komentář k §21. In: KOVÁŘOVÁ, D. a kol.: Zákon o advokacii . Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017. Dostupný v právním informačním systému ASPI k datu 5. 12. 2023).
29. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 486/98, platí, že i když zákonná povinnost mlčenlivosti svědčící advokátovi a je povinností státem přikázanou, a tedy i obecně chráněnou, nelze přehlédnout, že jde nikoli o výsadu advokáta, která by měla založit exempci z obecně platného právního řádu, ale že se jedná o povinnost uloženou advokátovi v zájmu jeho klientely a pro její ochranu, a která v tomto smyslu a rozsahu požívá také příslušné ochrany (přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. IV. ÚS 2/02).
30. Posoudí-li se z těchto hledisek skutečnosti, které byly obsahem výpovědi S. A., je zřejmé, že na ně ochrana zakotvená v §21 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb. nedopadá, neboť nešlo o údaje týkající se klienta nebo věci, o nichž se v souvislosti s poskytováním právní pomoci dověděla ve smyslu ochrany stanovené tímto ustanovením. Důvodem její výpovědi bylo toliko to, jak svými smysly vnímala osobu poškozeného a jeho schopnost pochopit povahu a důvod složitých bankovních operací, byť tyto poznatky popisovala s ohledem na skutečnosti, které souvisely s jí poskytovanými službami. Z uvedeného plyne, že soudu sdělovala subjektivní dojem z pozorování chování a stavu poškozeného, a nikoliv to, čeho se týkala její právní pomoc a co bylo jejím předmětem. Povinnost mlčenlivosti se totiž nevztahuje na skutečnosti, o nichž se advokát dozví jinak než v souvislosti s poskytováním právních služeb, i když se týkají klienta. Uvedená výpověď neporušovala žádná kritéria stanovená v §21 odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb., a proto byla zcela přípustně důkazem v této trestní věci a vycházela z postupů, které jsou upraveny trestním řádem (§89 odst. 2 tr. ř.). Z těchto důvodů se jedná o důkaz v trestním řízení přípustný a soudy nepochybily, jestliže i o tuto výpověď své závěry o vině obviněných opíraly.
31. Obvinění Jiří Pastor a Mari Trade dovolání s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opřeli o tvrzení, že provedené dokazování nedává potřebný podklad pro závěr o jejich vině, zejména co do postavení obviněného Jiřího Pastora v rámci celého průběhu trestného jednání, když s poškozeným nepřišel do styku, a že soudy nevycházely pro své závěry z dostatečného dokazování. Nejvyšší soud však tyto výhrady neshledal důvodnými, protože neodpovídají obsahu a výsledkům dokazování, které soud prováděl, což dosvědčuje odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí i obsah připojeného spisu. Soud prvního stupně skutková zjištění opíral o svědecké výpovědi, listinné důkazy a znalecký posudek, obsahem a hodnocením těchto důkazů se zabýval (srov. body 2. až 26. rozsudku), zejména rozvedl obsah jednotlivých důkazů a zjištění z nich pramenící a popsal, jaké skutkové závěry ve vztahu k jednotlivým obviněným na jejich základě učinil a jakými úvahami byl při tomto postupu veden (viz body 28. až 34. rozsudku).
32. Nelze přisvědčit dovolatelům, že by se soudy jejich postavením a účastí na posuzovaném činu nezabývaly a že by ve vztahu k nim neprováděly potřebné důkazy, případně, že by závěry o jejich vině nevyplynuly z provedených důkazů. Rozsah provedeného dokazování i způsob, jakým se soudy nižších stupňů s důkazní situací vypořádaly, svědčí o jejich odpovědném přístupu i snaze věc řádně objasnit i přesto, že poškozený v mezidobí zemřel a znalecké posudky na jeho duševní stav byly provedeny s velkým odstupem od doby, kdy k činu došlo. Soud proto neměl možnost poškozeného osobně vyslechnout a mohl vycházet jen z toho, co uvedl v přípravném řízení. Ani tyto skutečnosti však nebránily v tom, aby se zřetelem na jiné ve věci provedené důkazy vyšel z důkazů, které dostatečně objasnily všechny rozhodné skutkové okolnosti, jež jsou potřebným podkladem pro závěr o naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty zločinu, jímž byli obvinění uznáni vinnými, neboť tvořily vzájemně propojený, nepřerušený, resp. uzavřený řetězec (srov. např. FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D., GŘIVNA, T.: Trestní právo procesní . Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 342 až XY). Soud v dané důkazní situaci zcela důvodně postupoval tak, že objasňoval dostupnými důkazními prostředky okolnosti, za kterých se čin udál. Skutečnosti objasněné uvedenými důkazy porovnával s obhajobou obviněných jednotlivě i navzájem a hodnotil učiněná zjištění se zřetelem na další důkazní prostředky a důkazy z nich plynoucí. Takový postup plně odpovídá pravidlům stanoveným v §2 odst. 6 tr. ř., když ani z úvah a závěrů soudů obou stupňů není zřejmá libovůle ani jednostranné hodnocení důkazů.
33. Popírali-li obvinění Jiří Pastor a Mari Trade své zapojení do podvodného jednání dalších obviněných s tím, že veškeré kroky vůči poškozenému činila obviněná VG a s ní spojené další osoby, nelze jim přisvědčit, protože to, že obviněný Jiří Pastor osobně s poškozeným nejednal, jej nemůže vyvinit s ohledem na všechny další ve věci zjištěné skutečnosti, z nichž jeho podíl na společném jednání ostatních spolupachatelů logicky vyplynul, zejména ze vzájemného vztahu a navazujících úkonů společností obviněné Mari Trade, jejímž jednatelem byl obviněný Jiří Pastor, a obviněné VG, za kterou jednal obviněný Martin Kubánek. Dokazování bylo zaměřeno na objasnění jejich vzájemných vazeb a propojení. Nelze pominout, že z důkazů vyplynulo i to, že obvinění Jiří Pastor a Martin Kubánek měli profesionální znalosti v bankovnictví a znali podmínky úvěrování a byli obeznámeni s obsahem listin, které ve vztahu k poškozenému v této věci podepisovali jako zástupci jimi řízených obchodních společností, z čehož vyplývala povinnost se s nimi seznámit (viz body 30. a 31., 32. rozsudku soudu prvního stupně a zejména body 14., 15., 19. napadeného usnesení). Soudy v tomto směru učiněné závěry založené na výsledcích provedeného dokazování nevykazují zejména obviněným Jiřím Pastorem vytýkané nedostatky. Naopak z jednotlivých pasáží přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soudy z nepřímých důkazů dovodily především logickou provázanost jednotlivých kroků a jednání obou obviněných i jimi řízených společností, včetně těch, které činil na základě dalšího zmocňujícího pověření obviněný Jan Česlar. Způsob jednání a podnikání obviněné Mari Trade nadto vyplývá i z jejích obchodních podmínek i z mandátních smluv coby zplnomocnění, jež si obvinění mezi sebou navzájem podepisovali (mandátní smlouva ze dne 1. 12. 2011 na č. l. 207 až 209), z oznámení o odstoupení od úvěrové smlouvy, z listin týkajících se exekuce a dalších. Výsledky dokazování ukázaly, že nebylo třeba, aby se všichni obvinění osobně a důvěrně znali, podstatné bylo, že jednali ve vzájemné koordinaci se stejným záměrem na úkor poškozeného při jeho nevědomí a neznalosti všech jejich jednotlivých kroků a v jejich důsledku rozhodných dopadů pro jeho majetkové poměry.
34. Pro závěry o vině obviněných je zejména klíčové posouzení a pochopení jednak průběžného navazujícího sledu jednotlivých dílčích kroků, které poškozenému předkládali v časových souvislostech, a jednak obsah jednotlivých listin, z nichž je zřejmé navyšování závazků poškozeného v každém kroku. Rozhodné je i vykonstruování důvodů pro tyto úkony. Takto zjištěné skutečnosti plynou z výsledků provedeného dokazování, které bylo soustředěno rovněž na objasnění situace, v níž se poškozený v době činu nacházel, a to především se zřetelem na jeho mentální schopnosti se zaměřením na způsobilost pochopit smysl a účel bankovních operací, jimž byl obviněnými vystaven v rámci obsáhlého a souvislého jednání a bankovních úkonů prováděných různými osobami. Je třeba právě i s ohledem na obsah popsaných skutkových zjištění zdůraznit, že průběh činu i zapojení většího počtu osob (při jejich vzájemném zastupování) svědčí o tom, že šlo o vcelku nepřehledné aktivity, pro něž bylo třeba velmi pozorného a soustředěného vnímání jejich účinků a možných dopadů do majetkových poměrů poškozeného. Pozornost byla soudy věnována i osobě poškozeného, u něhož se v závěru jeho života projevila duševní porucha. Soudy proto objasňovaly duševní stav poškozeného, na nějž v roce 2018 byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Petra Kubeje a PhDr. Jiřího Klose, Ph.D. se specializací klinická psychologie. U poškozeného znalci shledali progradující těžký organický psychosyndrom s narušením kognitivních funkcí. Soudy však braly do úvahy, že tyto závěry znalci mohli učinit s ohledem na stav poškozeného v době, kdy ho vyšetřovali (rok 2018), a neměli tudíž možnost určit jednoznačně, jaký byl jeho stav v roce 2013, kdy k trestné činnosti došlo. Z dalších zjištěných skutkových okolností a v kontextu s vývojem choroby, kterou u poškozeného zjistili a popsali znalci podle stavu poškozeného v roce 2018, soudy důvodně dovodily, že v důsledku u něj též zjištěných závažných tělesných chorob (srdečněcévní postižení karotid okysličujících mozek, které vedlo v roce 2016 k amputaci dolní končetiny, hepatální karcinom s metastázemi) se zjištěný těžký organický psychosyndrom s narušením kognitivních funkcí rozvíjel již dříve a v jeho důsledku poškozený již řadu let před znaleckým vyšetřením trpěl postupně se rozvíjejícími projevy a příznaky těžké organické poruchy – sníženým intelektem, s poruchou mentálních dispozic, především krátkodobé paměti, s poruchami ve všech funkcích pozornosti, se snižujícím se psychomotorickým tempem a celkové psychické odolnosti v zátěži, s oploštělou emocionalitou. Znalci upřesnili, že zjištěná kognitivní porucha se projevuje ve všech třech funkčních systémech: v kognici (snížení intelektu, pozornosti, paměti a učení, abstrakce, rozhodování), v emocionální oblasti (citová nevyrovnanost, labilita, naivita, snadná ovlivnitelnost), v exekutivních funkcích (problematické rozhodování, plánování s nízkou flexibilitou a alternativností, nedostatečná anticipace důsledků svých rozhodnutí), což v zásadě znamená, že tímto duševním onemocněním postižená osoba je schopna v konvenčních, jí známých a sociálně pozitivních podmínkách udržet bazální společenské normy, s probíhajícím časem a zátěží se však dále prohlubuje evidentní úpadek schopnosti soustředit se, chápat požadované úkoly a orientovat se v nich, zapamatovat si sdělované informace a rozhodovat se (viz znalecký posudek na č. l. 316 až 326 a lékařské zprávy na č. l. 99 a násl.). Znalci i u hlavního líčení právě s ohledem na obhajobu obviněných vysvětlili okolnosti, podle kterých chování a postoje poškozeného při jednáních s obviněnými v době činu odpovídají povaze zjištěného onemocnění v jeho počátečních fázích. Ze zdravotnické dokumentace pak vyplynulo, že organické úbytky kognitivní funkcionality byly u poškozeného medicínsky zaznamenány již v roce 2017, projevovaly se však již i dříve.
35. K námitkám obviněných o tom, že nebylo zřejmé, v jakém stavu se poškozený nacházel, a zejména, že obviněný Jiří Pastor s ním osobně nejednal, je nutné zdůraznit, že i těmito skutečnostmi se soudy zabývaly, protože stav poškozeného objasňovaly ze všech nabízejících se důkazů a z nich plynoucích okolností tak, aby zjistily k době činu schopnosti poškozeného zejména pochopit a s obezřetností a vnímáním podstaty činěných operací z vlastní vůle a na základě vlastního úsudku provádět konkrétní bankovní operace i jiné majetkové dispozice. Z takto provedeného dokazování důvodně shledaly, že se poškozený o majetkové otázky a záležitosti příliš nezajímal, neorientoval se v nich, podepisoval dokumenty, aniž by je četl, jak tomu bylo i v posuzovaném případě (srov. výpovědi, které učinila družka poškozeného H. H., jeho bratr J. H., dcera poškozeného L. G. a syn P. H. ml.). Soud vycházel i z výpovědi právní zástupkyně S. A., podle níž právním termínům nerozuměl, proto důvěřoval a spoléhal se na osoby, které byly v dané problematice zběhlé. Rovněž bylo zjištěno, že dům by nikdy z vlastní vůle neprodal (viz body 23., 24. rozsudku, bod 23. usnesení). Soudy na podkladě těchto zjištění plynoucích z provedeného dokazování dospěly k závěru, že poškozený byl osobou jednoduššího intelektuálního nastavení se špatnou orientací mimo jiné i v majetkových dispozicích. Pro úplnost k výhradám dovolatelů je též vhodné zmínit, že odvolací soud na vznesené námitky sice nereagoval zcela podrobně, jak plyne z odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí, avšak zabýval se podstatnými výtkami odvolatelů, čímž dostál požadavkům na kvalitu odůvodnění soudních rozhodnutí ve smyslu práva na spravedlivý proces, podle něhož se nevyžaduje podrobná odpověď na každý argument, ale při jeho zamítnutí odvolání se odvolací soud může omezit dokonce toliko na akceptaci důvodů soudu nižšího stupně (srov. rozsudek ESLP ve věci García Ruiz proti Španělsku ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, bod 26., též nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2022, sp. zn. III. ÚS 808/22, usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, či rozhodnutí č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).
36. Nejvyšší soud ze shora popsaných důvodů neshledal námitky obviněných směřující proti způsobu a postupům prováděného dokazování důvodnými, protože přezkoumávaná rozhodnutí vadami, na něž poukazovali, netrpí. Naopak shledal, že soudy respektovaly princip presumpce neviny a rovněž z něj plynoucí pravidlo in dubio pro reo (§2 odst. 1, odst. 2 a odst. 5 tr. ř., čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy, též nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 nebo ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11). V posuzované věci soudy dostály povinnosti objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osob, proti nimž se řízení vede (§2 odst. 5, §164 odst. 3 tr. ř.), jakož i povinnosti vypořádat se v rozsudku nebo usnesení s obhajobou a v jejím rámci s navrženými důkazy ve smyslu §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř. (viz rozsudek ESLP ve věci Melich a Beck proti České republice ze dne 24. 7. 2008, stížnost č. 35450/04). Soudy zvažované skutečnosti nevykazují nedostatky, na něž obvinění upozorňovali, protože všechny rozhodné okolnosti pečlivě zkoumaly z pohledu všech dostupných informací, dodržely standardy stanovené pro provádění důkazů, které zachovaly zejména s přihlédnutím k tomu, že ve zkoumané věci neexistují přímé důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 4266/16, bod 38.). Postupovaly podle zásady volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), a z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí není zřejmá libovůle, resp. svévole a činnost soudů svědčí o transparentnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08). Jestliže se odvolací soud věnoval v odůvodnění svého usnesení úvahám o možnosti posoudit věc jako trestný čin lichvy podle §218 tr. zákoníku (viz body 15. až 18., 24., 25. usnesení), nejde o obviněným Jiřím Pastorem vytýkaný nedostatek, ale objektivní uvážení případné možnosti posoudit čin i podle jiné než v obžalobě uvedené právní kvalifikace (viz §220 odst. 3 tr. ř.), jíž však neshledal akceptovatelnou, ale potvrdil správnost použité kvalifikace jako zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.
37. Při závěru o řádně provedeném dokazování Nejvyšší soud mohl posuzovat námitky obviněných směřující vůči nesprávnosti hmotněprávního posouzení.
VII. K námitkám podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
38. Výtky vůči nesprávnému právnímu posouzení věci obvinění Jiří Pastor a Mari Trade založili na tvrzení, že nemohla být u obviněného Jiřího Pastora naplněna subjektivní stránka, neboť neměl v úmyslu poškozeného, s nímž ani osobně nejednal, uvést v omyl za účelem obohacení sebe samotného či jím řízené a spravované obviněné Mari Trade, a nejde o trestný čin, protože jde o civilní vztah, a soudy proto měly postupovat v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe a principem ultima ratio zakotvených v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný Martin Kubánek v dovolání k tomuto důvodu namítal, že se činu nedopustil jako spolupachatel ve smyslu §23 tr. zákoníku.
39. Všichni dovolatelé tak brojili proti tomu, že činem, jenž je ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsán, nespáchali zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, a proto je vhodné uvést, že se jej dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu značného rozsahu. Jde o trestný čin úmyslný, přičemž se nevyžaduje úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale postačí i prokázání úmyslu nepřímého [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Na takový úmysl je třeba usuzovat z celého jednání pachatele.
40. Podle tzv. právní věty soudy uvedený zločin shledaly v alternativě, že „sebe a jiného obohatili tím, že uvedli někoho v omyl a způsobili takovým činem značnou škodu“.
41. K námitce obviněného Jiřího Pastora o tom, že neuváděl poškozeného v omyl, protože s ním sám nejednal, a k výhradě obviněného Martina Kubánka , že není spolupachatel tohoto zločinu, protože nebylo prokázáno, že by se s ostatními domlouval, je třeba zmínit, že oba obvinění vytrhávají svou část jednání, do níž se zapojili jako spolupachatelé v rámci společného jednání všech osob, které se na projednávaném činu zúčastnily, ze všech zjištěných souvislostí a neberou do úvahy všechny soudy zjištěné skutkové okolnosti. Proto je vhodné v obecné rovině připomenout, že právě to, že šlo o společné jednání všech zúčastněných, které na sebe navazovalo, dává dostatek podkladů pro závěr o roli každého z nich a dotváří obraz zjištěného podvodného činu, a to přesto, že se jednotlivé role obviněných lišily a každý z nich vystupoval v rámci jiné právnické osoby, případně jako externí spolupracovník na základě mandátních smluv. V celkovém kontextu se nicméně jednalo o promyšlené jednání všech těchto osob, kdy každá z nich měla svůj vlastní úkol, což koresponduje s vymezením spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, o něž jde, byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, přičemž každá z nich odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání (srov. rozhodnutí č. 66/1955 a stanovisko č. 17/1982 Sb. rozh. tr.), anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. rozhodnutí č. 36/1973 nebo č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění spolupachatelství, které je založeno na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícím, není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.).
42. K námitkám obviněného Martina Kubánka je třeba konkrétně uvést, že podle skutkových zjištění veden „…snahou získat pro obviněnou Mari Trade neadekvátní prospěch, dne 29. 6. 2012 právě prostřednictvím své společnosti spoluobviněné VG podle mandátní smlouvy odstoupili od dříve uzavřené (výše uvedené smlouvy) s odůvodněním, že poškozený porušil ustanovení čl. 4.7 všeobecných obchodních podmínek, a takto ukončenou smlouvu učinili splatnou, přičemž uplatňovali úhradu závazku k obviněné Mari Trade ve výši 403.342 Kč tak, že dne 3. 8. 2012 na blíže nezjištěném místě v Praze na základě uvedené mandátní smlouvy pro obviněnou právnickou osobu s poškozeným opět prostřednictvím společnosti VG, na základě mandátní smlouvy zastoupené externím mandatářem obviněným Janem Česlarem uzavřela dne 3. 8. 2012 novou Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 20120153…“. Z těchto zjištění je zjevné jednak to, že uvedený krok byl pro poškozeného nevýhodným, a skutečnosti, které mu obvinění předstírali, byly velmi diskutabilní, a jednak to, že obviněný Martin Kubánek byl do celé akce zapojen a znal rozhodné souvislosti. Všichni obvinění včetně něj jednali v rámci společného jednání podle hledisek §23 tr. zákoníku v souladu zejména s vůlí spoluobviněného Jiřího Pastora a na základě ustanovení všeobecných smluvních podmínek jím řízené obviněné Mari Trade i obsahem mandátních smluv, jakož i v souladu s vůlí spoluobviněného Jana Česlara. Martin Kubánek jako jednatel obviněné VG musel být a byl seznámen s předmětem její činnosti, jakož i činnosti s ním spolupracující společnosti Mari Trade, a tudíž i s obsahem dokumentů, které tvořily rámec jejich podnikatelských aktivit. Výchozím impulsem koordinace vzájemných činností bylo, aby soustavnou a pocit časové tísně v poškozeném navozující činností dosáhli co největšího prospěchu a profitu z úvěrových smluv, které byly koncipovány velmi jednostranně ve prospěch poskytovatele úvěru a dalších na něm zainteresovaných subjektů a naopak k výraznému neprospěchu a škodě poškozeného (srov. též body 34. a 35. rozsudku nalézacího soudu).
43. Nebylo možné přisvědčit ani tvrzení dovolatelů, zejména Jiřího Pastora a Mari Trade, že nešlo o uvedení v omyl, což je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž omylem je rozpor mezi představou u podváděné osoby a skutečností. Uvedení v omyl lze dosáhnout konáním (viz rozhodnutí uveřejněná pod č. 13/1981, č. 45/1996 a č. 44/1999 Sb. rozh. tr.), opomenutím, anebo konkludentním jednáním (viz rozhodnutí uveřejněná pod č. 57/1978-I. a č. 46/1981 Sb. rozh. tr.). Uvést v omyl lze lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, zvláště když v běžném životě není zvykem ověřovat si pravdivost podávaných informací. V žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost. Mezi omylem u podváděné osoby a majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný, a na jejím základě vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popřípadě jiné osoby, musí být příčinná souvislost. Za uvedení v omyl ve smyslu §209 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu podvodu lze považovat i jednání pachatele, který k tomu, aby se obohatil, vytvořil situaci záměrně vyvolávající u poškozeného pocit důvěry, kterou poté zneužil např. tím, že neinformoval poškozeného o podstatných okolnostech určité majetkové dispozice, pokud pod vlivem důvěřivosti vyvolané pachatelem a při neznalosti záměru pachatele mu poškozený umožnil nebo sám provedl transakci na úkor vlastního majetku. To platí zejména za situace, jestliže je poškozený vyššího věku či psychicky nebo mentálně oslabený a na rozdíl od pachatele nezkušený v daném oboru nebo z jiného důvodu neschopný domyslet důsledky svého počínání (srov. rozhodnutí č. 19/2019 Sb. rozh. tr.). Na podvodu mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená. Kromě pachatele může jít u ostatních osob také o právnické osoby. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda. Ze zákonného znaku „obohacení jiného“ v §209 odst. 1 tr. zákoníku nevyplývá, že by se úmysl obviněného musel vztahovat jen na konkrétně určenou osobu, proto je naplněn i u blíže nespecifikované osoby (srov. rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.).
44. Pro závěr o tom, že obvinění v posuzované věci jednali tak, aby poškozeného uvedli v omyl, má význam zejména to, že šlo o osobu, která se v obchodních vztazích založených na složitě koncipovaných machinacích nevyznala, jak vyplynulo z výsledků provedeného dokazování (viz shora body 26. a 34. tohoto usnesení). Na této skutečnosti pachatelé ve vzájemné souhře založili svůj podvodný úmysl, který realizovali jednotlivými kroky, jimiž poškozeného, který nic netušil, připravili o jím vlastněnou a jím trvale obývanou nemovitost, což zjistil až po relativně dlouhé době. Pro takový závěr svědčí souhrn všech událostí a vývoje situace od doby, kdy se poškozený obrátil na J. R. se žádostí o zprostředkování úvěru, který potřeboval k vyplacení exekucí. Následné popsané jednání obviněných postupujících ve vzájemné souhře a koordinaci jednotlivých na sebe navazujících kroků bylo zneužitím jeho jednoduché osobnosti s rysy počínající duševní choroby. Šlo o jednání manipulativní, neboť poškozenému coby člověku díky jeho inteligenční a osobnostní struktuře v majetkových vztazích a dispozicích zcela neorientovanému a neznalému tvrdili skutečnosti, které nejen že objektivně neexistovaly, ale nebyly ani nutné pro měnění smluv a platebních podmínek výrazně v neprospěch poškozeného. Je možné jen ve stručnosti připomenout, že původní smlouva o spotřebitelském úvěru č. 20120015 uzavřená s obviněnou Mari Trade dne 30. 1. 2012 na částku 170.000 Kč s úroky ve výši 20,4 % ročně, byla završena na základě smlouvy o převodu vlastnického práva ze dne 17. 4. 2013 tak, že poškozený převedl do vlastnictví obviněné Mari Trade zastoupené a jednající obviněným Jiřím Pastorem jako nabyvateli svůj dům v XY, v němž žil. Důvody, proč došlo ke změnám smluv, byly zcela malicherné, neboť spočívaly v nesplacení jedné nebo několika splátek, resp. jejich nesplacení v řádné výši (ohledně níž však poškozeného obvinění nejprve uvedli v omyl), což však v souhrnu nemohlo k takovým důsledkům bez dalšího vést (srov. č. l. 80 až 87, 1099 až 1104). Obvinění zcela manipulativně a účelově poškozenému interpretovali to, že dne 14. 6. 2012 byla na nemovitost poškozeného nařízena exekuce soudním exekutorem JUDr. Jurajem Podkonickým, když mu dne 29. 6. 2012 obviněná VG, zastupující obviněnou Mari Trade, oznámila, že z tohoto titulu odstupuje od úvěrové smlouvy, aby tuto okolnost mohli zneužít k tomu, že poškozeného přiměli dne 3. 8. 2012 uzavřít druhou úvěrovou smlouvu č. 201201153 s obviněnou Mari Trade na částku 480.000 Kč s úroky ve výši 12,8 % od 2012 do srpna 2027, přičemž tento úvěr byl rovněž zajištěn zástavním právem k nemovitosti (viz č. l. 247 až 248, 284 až 287). Podpis této druhé smlouvy o spotřebitelském úvěru iniciovali obvinění a při tomto jednání již zcela cíleně a systematicky působili na obviněného lživými tvrzeními a účelovou manipulací k tomu, aby uvěřil jejich nepravdivému a klamavému tvrzení, že jedinou změnou v úvěrové smlouvě oproti té první je osoba věřitele, ačkoli se změnily zcela platební podmínky. Obvinění zneužili a využili toho, že poškozenému bylo 66 let, byl důvěřivý, neorientující se v dané problematice a neschopný soustředěného čtení právního textu, celý život se živil manuální prací (byl vyučený zedník, pracoval jako slévač v ČKD, později jako ostraha objektu). K dezorientaci poškozeného vedlo i to, že do probíhajících bankovních a dalších úkonů vstupovali různí lidé, jejich funkce obviněný neznal a nebyl schopen pochopit důsledky jejich i svého jednání, jako např. toho, když do celého procesu vstoupil soudní exekutor JUDr. Milan Vlha za účelem sepsání exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti týkajícího se smlouvy o úvěru č. 20120153 jménem poškozeného s věřitelem Mari Trade (viz č. l. 266), což se také dne 27. 9. 2012 stalo (viz č. l. 255 až 261). Tím, že si zajistili doložku přímé vykonatelnosti, došlo k tomu, že dopisem ze dne 8. 4. 2013 podepsaným obviněným Martinem Kubánkem obviněná VG oznámila poškozenému, že dne 25. 3. 2013 nezaplatil splátku podle splátkového kalendáře, čímž porušil podmínky stanovené ve smlouvě o úvěru, a je tudíž povinen zaplatit částku odpovídající nesplacené jistině s příslušenstvím, smluvní úrok a smluvní pokutu podle Všeobecných podmínek (viz č. l. 246). Důsledkem toho byla smlouva o převodu vlastnického práva ze dne 17. 4. 2013 k předmětné nemovitosti (viz č. l. 251 až 254, 291 až 295), téhož dne poškozený podepsal uznání dluhu (viz č. l. 155 až 157) a dohodu o započtení, podle níž ke dni 8. 4. 2013 činí z úvěrové smlouvy č. 20120153 dlužná částka 1.189.693 Kč (viz č. l. 153 až 154). Následně byly postupně uzavírány mezi poškozeným, který v domě stále bydlel, a obviněnou Mari Trade smlouvy o nájmu domu a výši nájemného (viz č. l. 9 až 11, 1062 až 1090, 1050 až 1061, 1049). Teprve na základě těchto posledních úkonů poškozený zjistil, že pozbyl nemovitost, o níž nikdy nechtěl přijít, proto ostatně také žádal o úvěr k vyplacení exekuce.
45. Ze všech těchto vzájemně se doplňujících souvislostí, které do sebe zapadají a mají logickou návaznost, lze dovodit naplnění znaku uvedení v omyl, a to dílem lstí, ve smyslu trestného činu podvodu §209 odst. 1 tr. zákoníku, protože ve svém souhrnu svědčí o tom, že poškozený nebyl schopen plnohodnotného úsudku o dopadu právních úkonů, které pod tlakem a vlivem obviněných činil při neznalosti jejich skutečného obsahu, proto se zcela podrobil vůli obviněných, kteří u něj v první fázi úvěrového vztahu navodili pocit důvěry a zdání jejich odbornosti a znalosti dané problematiky. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shrnuje, že není pochyb o tom, že dovolatelé naplnili po objektivní stránce znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
46. Nebylo možné přisvědčit obviněnému Jiřímu Pastorovi, pokud vytýkal nedostatky v subjektivní stránce tvrzením, že se soudy dostatečně nezabývaly jeho zaviněním a nebylo prokázáno, že by jednal úmyslně. Tyto výhrady nekorespondují s důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a na námitky týkající se výsledků provedeného dokazování Nejvyšší soud reagoval v bodě VI. 25. až 39., kde vysvětlil své úvahy k důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K již řečenému je vhodné jen pro úplnost uvést, že soudy dostatečně přesvědčivě vyjádřily rozhodné skutečnosti, které tvoří potřebný skutkový podklad nejen pro závěr o objektivní stránce posuzovaného zločinu, ale i pro zavinění v podobě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku (srov. body 10. až 31. s důrazem na bod 30., bod 38. rozsudku soudu prvního stupně). Soud se řídil pravidlem, že zavinění je vnitřní psychický vztah pachatele ke skutečnostem zakládajícím trestný čin, jenž lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Pokud jde o úmysl, je nutno ho na základě zjištěných okolností prokázat. Soudní praxe vymezila podmínky, podle kterých lze na tento úmysl usuzovat (viz např. rozhodnutí č. 19/1971 Sb. rozh. tr.), a není možné jen ze skutečnosti, že pachatel skutek popřel, vyvodit, že zjištění úmyslu nepřichází v úvahu. Tento úmysl, tak jako jiné formy zavinění, je možno zjistit i na podkladě jiných důkazů (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.). V posuzované věci soud vycházel z chování obviněného i dalších výsledků dokazování, z nichž logicky závěr o jeho zavinění vyplynul (srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Přitom je třeba zdůraznit, že závěr o úmyslu obviněného Jiřího Pastora soudy učinily zejména z objektivních skutečností po velmi detailním dokazování a všestranné analýze zjištěného průběhu činu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08).
47. Obviněný Jiří Pastor a v souvislosti s ním i obviněná Mari Trade jednali tak, že si byli všech skutečností vědomi, navíc je osobně s dalšími pachateli vyvářeli díky tomu, že v oblasti úvěrování se běžně pohybovali, a tudíž šlo o činnost, jejíž podmínky znali a věděli, kdy již jejich obchodování hranice akceptovatelnosti a zákonnosti překračuje. Pokud i přesto nastavila obviněná Mari Trade své obchodní a další smluvní podmínky tak, jak bylo soudy v nyní posuzované věci zjištěno a popsáno, jednali evidentně všichni obvinění v této trestní věci ve shodě s předem promyšlenou, nastavenou a obchodními podmínkami vymezenou „podnikatelskou“ strategií a filozofií, aniž by se jednotlivé osoby musely zapojit do konkrétního jednání ve vztahu k poškozenému osobně. Přestože sám s poškozeným nikdy nejednal a osobně se přímo neobohatil, věděl, že poškozenému jím vedená společnost Mari Trade poskytuje úvěr a bylo jeho povinností zajímat se o to, za jakých smluvních podmínek, a to přinejmenším při podpisu druhé úvěrové smlouvy, kdy bylo žádoucí zajímat se o to, proč došlo k zesplatnění předchozí smlouvy, jaké jsou sankce, atd. Nadto nelze pominout, že součástí úvěrových smluv byly i všeobecné obchodní podmínky obviněné Mari Trade, jejich obsah obviněný velmi dobře znal, a tudíž věděl, jaké nevýhodné situace mohou pro dlužníky díky nastaveným sankcím vyvstat, a to za součinnosti a ve spolupachatelství s ostatními obviněnými, protože v souvislosti s činností obviněných Mari Trade a VG, obviněných Jana Česlara a Martina Kubánka věděl o všech rozhodných skutkových okolnostech, resp. jako jednatel obviněné Mari Trade o nich vědět měl. Rozhodné je i to, že všichni obvinění se vzájemně znali, prolínalo se jejich fungování v různých obchodních společnostech, a tudíž nešlo o subjekty, jež na sobě, vyjma smluvně založených mandatářských vztahů, byly zcela nezávislé (viz bod 34. rozsudku).
48. Důvodně soudy shledaly, že obviněný Jiří Pastor jednal v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, o nějž jde tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že takové porušení či ohrožení způsobí, je s tím srozuměn. Srozuměním se přitom rozumí i smíření s takovým následkem. K těžšímu následku zakotvenému v §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku zásadně postačí zavinění z nedbalosti ve smyslu §16 a §17 písm. a) tr. zákoníku.
49. K námitce obviněných o tom, že na jejich jednání mělo být aplikováno ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a v něm zakotvená zásada subsidiarity trestní represe, lze v obecném smyslu uvést, že trestným činem je takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
50. Nejvyšší soud se ztotožnil s tím, že jde o trestný čin i po materiální stránce a je třeba na ně vztáhnout trestní represi, vezme-li se do úvahy závažnost a nebezpečnost jednání, v němž nelze spatřovat málo škodlivý čin, ale naopak odsouzeníhodnou činnost kooperujících pachatelů páchanou tak, aby stárnoucího důvěřivého a v dané problematice se neorientujícího muže připravili o jediný cenný majetek (dům, v němž bydlel) jen proto, aby dosáhli svého obohacení. O závažnosti činu svědčí i výše způsobené škody nikoli zanedbatelně přesahující 2.000.000 Kč, avšak i to, že při dalším užívání domu jako svého poškozenému navyšovali nájem, který jim musel hradit, čímž škodlivý účinek ještě umocňovali. Z hlediska využití zásady subsidiarity trestní represe vymezené v §12 odst. 2 tr. zákoníku v návaznosti na §13 odst. 1 tr. zákoníku zde nejde o čin malé společenské škodlivosti, nýbrž o závažný kriminální trestný čin, u něhož by jiné prostředky nápravy než podle trestního práva, zcela nepostačovaly (srov. I. až II. větu stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
51. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani námitka obviněného Jiřího Pastora, že v přípravném řízení začal činit kroky k nápravě škodlivého stavu, neboť podvod je dokonán, jakmile pachatel uvedl svým lstivým předstíráním a jednáním nějakou osobu v omyl, aby ji tak přiměl k jednání, jež má poškodit ji nebo kteroukoliv třetí osobu (srov. rozhodnutí č. 237/1947 Sb. rozh. tr.). Došlo-li podvodným vylákáním peněz či jiného majetku od poškozeného již k dokonání trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, pak je způsobenou škodou celá tato peněžitá částka či v dané věci též hodnota nemovitosti, bez ohledu na to, zda pachatel později poškozenému vylákané peníze (nebo jejich část) vrátí. Vrácení peněz je v takovém případě třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části, což může mít význam při rozhodování o trestu a náhradě škody (srov. rozhodnutí č. 32/2004-II. Sb. rozh. tr.). To vše soudy respektovaly a v intencích těchto zásad postupovaly (viz bod 31. usnesení).
52. Pouze na okraj lze k námitce obviněných o tom, že odvolací soud nereagoval na jejich požadavek na aplikaci polehčujících okolností ve smyslu §41 písm. j), m) tr. zákoníku uvést, že nejde o skutečnost, kterou by bylo možné namítat prostřednictvím dovolání. Je však třeba poukázat na to, že odvolací soud vysvětlil správnost všech úvah soudu prvního stupně při výměře trestu s tím, že nalézací soud trest ukládal podle odstavce 3 §209 tr. zákoníku, což neodpovídá závěrům ve výroku o vině, jímž byli obvinění důvodně uznáni vinnými podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, a proto jim měl být trest ukládán podle odstavce 4 cit. ustanovení. Tuto vadu však nenapravil, protože uvedený nedostatek považoval jen za formální pochybení. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že z hlediska obecné spravedlnosti (když obvinění tento nedostatek v dovolání nenamítali) je uvedená vada učiněna ve prospěch obviněných, protože rozpětí trestní sazby u odstavce 3 činí jeden rok až pět roků, zatímco v odstavci 4 dvě léta až osm roků. Byl-li obviněným ukládán trest ve výměře dvou roků s podmíněným odkladem na tři roky, jde o trest uložený v souladu s oběma odstavci, pro obviněného v mírnější podobě. U právnických osob byl trest peněžitý vyměřen s obdobným pochybením podle podmínek uvedených v §18 t. o. p. o. Lze jen uvést, že náprava této vady by byla v neprospěch obviněných.
VIII. Závěr
53. Nejvyšší soud na základě všech uvedených úvah a zjištění dospěl k závěru, že dovolací námitky jsou nedůvodné, protože soudy nezatížily svá rozhodnutí vadami, jež tito dovolatelé vytýkali. Dovolání obviněných proto jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 12. 2023
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu