ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.885.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 885/2023-359
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 3. 10. 2023 o dovolání, které podal obviněný J. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. 6. 2023, č. j. 13 To 135/2023-293, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6 T 17/2023, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. 6. 2023, č. j. 13 To 135/2023-293, byl z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušen v celém rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 9. 3. 2023, č. j. 6 T 17/2023-242, kterým byl obviněný J. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §151 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti (18) měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou (2) let a dále bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněného nahradit poškozené zdravotní pojišťovně škodu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově odvolací soud uznal obviněného vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod 1. rozsudku) a přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku (bod 2. rozsudku) a za tyto trestné činy (jednání popsaná pod body 1. a 2. výroku rozsudku) odsoudil obviněného podle §151 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti (18) měsíců, pro jehož výkon obviněného podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, dále mu podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou (2) roků a podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost nahradit poškozené zdravotní pojišťovně způsobenou škodu.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
2. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích dovolání, ve kterém odcitoval veškeré dovolací důvody, aby konstatoval, že se „podle dovolatele jedná především o tyto: Nesprávné právní posouzení skutku a nesprávná kvalifikace skutku, a to jako přečin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku“. Následně odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2142/11 s konstatováním, že shodně jako v uvedeném nálezu také v jeho případě soudy porušily zásadu in dubio pro reo, neboť v průběhu hlavního líčení nebyl dostatečně prokázán skutek, který je mu kladen za vinu a chybí bezprostřední důkazy, které by potvrzovaly jeho vědomost o konkrétních zraněních poškozených, jeho úmysl neposkytnout poškozeným pomoc, když nikdo ho o pomoc nežádal, svědci rovněž popřeli, že by z místa utekl, nebylo komu pomoc poskytnout, šel pro svého otce, aby se věc vyřešila. S ohledem na to, že podle něj existují pochybnosti o jeho vině, mělo být rozhodnuto v souladu se zásadou in dubio pro reo v jeho prospěch. Z výše uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen rozhodnutí napadené dovoláním, ale také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a tomuto soudu (soudu prvního stupně) vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí.
3. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření navrhl dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť námitky v něm dovolatelem zmíněné nenaplňují žádný z dovolacích důvodů, tj. ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který patrně měl obviněný na mysli.
II.
Přípustnost dovolání
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř., byť musí Nejvyšší soud konstatovat, že dovolání neobsahuje výslovný odkaz na zákonné ustanovení, ale za situace, kdy obviněný vyjmenoval všechny dovolací důvody a následně uvedl, že se jedná o „nesprávné právní posouzení skutku a nesprávnou kvalifikaci skutku, a to jako přečin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku“, je z uvedeného patrno, že měl na mysli dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jak mj. také uvedl ve svém vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§265d odst. 2 tr. ř.].
7. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. V souvislosti s výše uvedeným je vhodné obviněného upozornit na to, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter pochybení, v tomto dovolacím důvodu výslovně zmíněných . Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině [ve skutkovém zjištění] je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu relevantních námitek.
III.
Důvodnost dovolání
8. Předně považuje Nejvyšší soud za nutné uvést následující skutečnosti. Obviněný v rámci své argumentace uvádí v dovolání námitky obsahově shodné s těmi, které uplatňoval v rámci své obhajoby nejen v řízení před soudem prvního stupně, ale také v řízení o odvolání. Již soud prvního stupně se musel při svém rozhodování vypořádat s tvrzením obviněného, že poškození mu sdělili, že jsou v pořádku, že nikdo jej o pomoc nežádal a teprve potom co si poškozený P. zavolal sanitku odešel za otcem, protože potřeboval pomoc s odstraněním nabouraného vozidla, popřel že by běžel. Následně odvolací soud reagoval na odvolací námitky obviněného (viz č. l. 258-259). Z dovolací argumentace obviněného je zřejmé, že tento se závěry nižších soudů nesouhlasí a prosazuje vlastní verzi skutkového děje, tj. že se trestného činu nedopustil. Na případ obsahově shodných námitek pamatuje judikatura Nejvyššího soudu ve svém rozhodnutí ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [(srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck), avšak pouze za předpokladu, že v dovolání byly uplatněny relevantní námitky, které byly shledány zjevně neopodstatněnými].
9. K argumentaci obviněného, že došlo postupem soudů při hodnocení důkazů k porušení zásady in dubio pro reo musí Nejvyšší soud uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, naposledy též sp. zn. III. ÚS 1559/23, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav.
10. Pokud obviněný soudům nižších stupňů vytýká porušení zásady in dubio pro reo, pak v předmětné trestní věci nesleduje nic jiného než podle něj nesprávné hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. K otázce zjišťování skutkového stavu věci je nutno uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci [§2 odst. 5 tr. ř.] a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením [odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.], učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
11. I přes skutečnost, že námitky obviněného jsou skutkového charakteru a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nenaplňují, tudíž by postačovalo dovolání obviněného v rozsahu výše uvedeného odůvodnění odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést opětovně některé skutečnosti, které obviněný zásadně pomíjí, a které jeho vinu ve vztahu k §151 odst. 1 tr. zákoníku prokazují.
12. Krajský soud obviněnému v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, že v případě §151 odst. 1 tr. zákoníku se lze stěží odvolávat na skutečnost, že z místa dopravní nehody neutekl, ale snad odešel (viz bod 9. rozsudku). K uvedenému považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat na rozhodnutí č. 9/2021 Sb. rozh. tr., ze kterého vyplývá, že znak přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku „neposkytne osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví, potřebnou pomoc“, bude zpravidla naplněn, jestliže se pachatel po dopravní nehodě vůbec nezajímá o zdravotní stav zraněné osoby, nevyvíjí žádnou aktivitu k její záchraně, případně ke zmírnění následků, které byly dopravní nehodou vyvolány, neposkytne nutnou součinnost jiné osobě při přivolání lékařské pomoci potřebné pro ochranu života a zdraví poškozené osoby, a místo nehody bez dalšího opustí “. Soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily, proč považují výpovědi poškozených za věrohodné, a to nejen v souvislosti s chováním obviněného. Jejich výpovědi jsou podporovány rovněž výpovědí svědka S., který nejen že viděl ještě předtím, než dorazil na místo dopravní nehody někoho (něco) utíkat, ale také popsal zdravotní stav poškozeného P. a sám zavolal rychlou záchrannou službu. Chování obviněného dokresluje výpověď svědka Š., který mj. uvedl, že mu syn dvakrát volal, jednou, aby ho informoval, že měl nehodu, podruhé, aby nehodu nějak vyřešil. Sám svědek uvedl, že obviněný nevolal policii na místo dopravní nehody, neboť opětovně řídil motorové vozidlo bez řidičského oprávnění. Pokud se pak obviněný dovolává např. toho, že „poškozený P. si nadto moc nepamatoval“, pak patrně přehlédl, že zmíněný svědek uvedl, že po vystoupení z vozidla byl v šoku a za chvíli se mu udělalo špatně, což je plně v souladu s výpovědí svědkyně Č. a svědka S. Lze tedy ve shodě se soudy nižších stupňů konstatovat, že přestože obviněný jako řidič dopravního prostředku a mající účast na dopravní nehodě, se tento vůbec nezajímal o poskytnutí pomoci a přivolání lékařské pomoci poškozeným, místo nehody opustil, jen aby za něj otec vyřídil vzniklou situaci bez přivolání policie, neboť opětovně řídil motorové vozidlo, přestože měl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel.
13. V souvislosti s charakterem námitek obviněného je nutno rovněž připomenout, že ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, Ústavní soud mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění. Poukazuje-li obviněný bez jakékoli konkretizace na porušení práva na obhajobu či práva na spravedlivý proces s argumentací nesprávného závěru soudů o jeho vině, pak je nutno mj. také zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ve kterém tento mj. také uvedl, že „čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy“.
14. Jak bylo shora uvedeno, soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích reagovaly na námitky obviněného, se kterými se v odůvodněních svých rozhodnutí řádně vypořádaly. Nejvyšší soud již shora zmínil rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002 ve vztahu k opakujícím se námitkám obviněných. Dále považuje za potřebné uvést, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, z čehož lze dovodit, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17). Výše uvedenou skutečnost lze rovněž dovodit z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Nejvyšší soud musí konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí nižších soudů jsou jasná, logická a nevykazují znaky libovůle v rámci shromažďování a hodnocení důkazů, tudíž nelze z tohoto pohledu ani v rámci dovolacího řízení dovodit porušení práva na spravedlivý proces (viz výklad shora) z pohledu rozhodovací praxe Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09).
15. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. ( viz též shora bod 14. ).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 10. 2023
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu