ECLI:CZ:NS:2024:3.TDO.1109.2023.1
sp. zn. 3 Tdo 1109/2023-222
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 2. 2024 o dovolání, které podal obviněný I. I. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 11 To 139/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 11 T 50/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného I. I. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 15. 5. 2023, sp. zn. 11 T 50/2022 , byl obviněný I. I. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 28. 8. 2022 přibližně v době od 09:10 hod. do 09:16 hod. v obci XY řídil od ubytovny XY na adrese XY po ulici XY, XY a XY do ulice XY, po předchozím vědomém požití alkoholických nápojů, v jehož důsledku nebyl schopen bezpečné účasti v silničním provozu, osobní motorové vozidlo tov. zn. BMW, reg. zn. XY, když v blízkosti Zámecké jízdárny nepřizpůsobil rychlost jízdy svému stavu, s vozidlem vyjel vlevo mimo komunikaci a narazil přední částí vozidla do stromu a zdi zámeckého parku, čímž způsobil škodu na vozidle tov. zn. BMW vlastníka S. M., ve výši 110.000 Kč, škodu na listnatém stromu majitele M. R. N. K. ve výši 38.555 Kč a škodu na zdi zámeckého parku majitele J. K. K. ve výši 10.000 Kč, přičemž u něj byly následně provedeny opakované dechové zkoušky přístrojem Dräger s pozitivním výsledkem, a to v čase 09:31 hod. s výsledkem 2,74 ‰ alkoholu a v čase 09:38 hod. s výsledkem 2,80 ‰ alkoholu .
2. Za to byl obviněný odsouzen podle §274 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře šesti (6) měsíců, který byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební doba v trvání dvou (2) roků a šesti (6) měsíců.
3. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v podobě zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání dvou (2) roků a osmi (8) měsíců.
4. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit na náhradě škody poškozenému M. R. N. K. částku ve výši 38.555 Kč.
5. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. K. K. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. Proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 15. 5. 2023, sp. zn. 11 T 50/2022, podal obviněný odvolání, které směřoval do výroků o vině i trestu.
7. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 11 To 139/2023 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
8. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 11 To 139/2023, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 206-209 spisu), v rámci něhož poněkud nejasným způsobem formuloval své námitky, aniž by uvedl konkrétní dovolací důvod, resp. poté, co vypsal celé znění §265b odst. 1 tr. ř., slovně uvedl, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, s tím, že soudy věc nesprávně kvalifikovaly jako trestný čin maření úředního rozhodnutí a vykázání (pro takovou trestnou činnost však obviněný nebyl vůbec stíhán ani odsouzen). Obviněný rovněž uvedl, že dovolání podává v souladu s ustanovením §246 odst. 1 písm. b) tr. ř., které se však týká odvolání.
9. Poté obviněný navázal tím, že ke spáchání žádného trestného činu nedošlo a jednání popsané v obžalobě se nestalo. Neřídil pod vlivem alkoholu a nic takového mu nebylo v žádném případě prokázáno. Nebylo prokázáno, kdo řídil pod vlivem alkoholu a kdo auto naboural. Byl odsouzen bez prokázání skutku a byla porušena zásada in dubio pro reo . Obviněný trvá na tom, že předmětné vozidlo neřídil, přičemž nebyl proveden nějaký konkrétní důkaz, ze kterého by vyplývalo, že by byl řidičem vozidla. Uvádí, že první na místě byli svědci J. P. a V. K., kteří neviděli, kdo vylézal ze strany řidiče, neví, kdo byl řidič a kdo spolujezdec. Obviněný brojí proti závěru, že by byl usvědčován výpovědí svědka S. M., který byl podle obžaloby spolujezdcem. Jeho výpověď je nepoužitelná, jelikož sám odmítl vypovídat. Měl důvod odepřít výpověď podle §100 odst. 2 tr. ř. Byl v autě a požil alkoholické nápoje, přičemž pokud by byl dovolatel zproštěn obžaloby, hrozilo by svědkovi trestní stíhání. Je logické, že neudal sám sebe a pokud vypověděl, že neřídil, je to důsledek toho, že nechtěl asi sám sebe obvinit. Soud prvního stupně protiprávním způsobem toto jeho právo ignoroval a výslech svědka tak byl proveden v rozporu se zákonem. Nebylo žádným způsobem rozhodnuto, např. usnesením, jestli se jeho odepření připouští nebo nepřipouští. Poukazuje na to, že svědek je cizinec a právní laik, a nemůže po něm být spravedlivě požadováno, aby nějakým způsobem vysvětlil, z jakého důvodu je oprávněn odepřít výpověď. Obviněný dále uvedl, že nelze přihlížet k výpovědím policistů, kteří byli na místě nehody, resp. k tomu, že se jim měl dovolatel údajně doznat, že byl tím, kdo řídil. Podle obviněného tedy nezbývá žádný konkrétní důkaz.
10. Na podkladě výše uvedeného proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o zproštění viny.
11. K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 6. 12. 2023, sp. zn. 1 NZO 923/2023.
12. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a obecná ustanovení týkající se dovolání coby mimořádného opravného prostředku, uvedl, že dovolání obviněného vyznívá značně zmateně, jako by je sepisoval právní laik za užití nějakého překopírovaného textu či vzoru, nadto nesprávného. Obviněný uvádí, že podává dovolání v souladu s ustanovením §246 odst. 1 písm. b) tr. ř., které se však týká osob oprávněných k podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný ve svém dovolání ani neupřesnil číselným označením dovolací důvod, jenž hodlal vlastně uplatnit. Pakliže ocitoval celé ustanovení §265b tr. ř., není seznatelné, za jakým účelem zvýraznil některé ze zákonných důvodů, které přitom se smyslem použité dovolací argumentace vůbec nekorespondují. Obviněný svým dovoláním rovněž brojí proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž zcela opomíjí dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě. Obviněný nebyl obviněn ani shledán vinným přečinem maření úředního rozhodnutí a vykázání, přesto namítá, že takto bylo nesprávně kvalifikováno jeho jednání.
13. Jestliže obviněný označující se chybně za odvolatele uvedl, že se v jeho případě má jednat především o nesprávné právní posouzení věci – skutku nebo jiné (pozn. zde byla věta zjevně nedokončena), zjevně cílil na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný nicméně v mezích tohoto dovolacího důvodu nepředložil jedinou námitku. Své výhrady zaměřil výlučně do správnosti zjištění skutkového stavu, resp. do použitelnosti jednoho z důkazů provedených ve věci, na jehož podkladě dospěl prvoinstanční soud ke skutkovým závěrům. Konkrétně se jedná o výpověď svědka M., kdy dovolatel namítá, že tato byla provedena nezákonně. Zde by připadala v úvahu aplikace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve druhé variantě. Nicméně námitce nelze přisvědčit. Právo svědka odepřít vypovídat podle §100 odst. 2 tr. ř. je nutno hodnotit vždy podle konkrétních okolností daného případu s důrazem na objektivní kritérium vyplývající ze svědkem uvedených důvodů, na základě nichž odmítá vypovídat, neboť odepření vypovídat nesmí být zcela zjevně bezdůvodné bez vztahu k trestní věci, v níž má být svědectví podáno. V rámci objektivního kritéria je však legitimním hlediskem i subjektivní vnímání svědka, který je oprávněn si zásadně zvolit rozsah, v němž odepře vypovídat. >1< Právo odepřít výpověď však není absolutní. Břemeno tvrzení ohledně důvodu odepření výpovědi má vždy svědek, neboť právu odepřít výpověď odpovídá jeho ústavní povinnost svědčit, nejsou-li prokázány uvedené okolnosti (čl. 37 odst. 1 LZPS a contrario). Stran svědka M. státní zástupce uvedl, že z protokolu o hlavním líčení a s ohledem na obecně přijímané judikaturní závěry týkající se ustanovení §100 odst. 2 tr. ř. lze dospět k závěru, že uvedený svědek nebyl tím, kdo by mohl odmítnout podat výpověď z důvodu nebezpečí svého trestního stíhání. Svědek byl toliko osobou, která svědectví podat vůbec nechtěla, očividně proto, aby svým svědectvím nepřitížila právě obviněnému. Ani po poučení ze strany soudu nebyl schopen konkretizovat důvody, jež by bylo možno vyložit ve smyslu splnění podmínek pro odepření výpovědi ve smyslu §100 odst. 2 tr. ř. Jeho obavy, aby si neublížil, byly do jisté míry ovlivněny i vyjádřením obhájce obviněného, který vyslovil mylnou domněnku, že svědkovi nebezpečí trestního stíhání hrozilo. Státní zástupce konstatoval, že nesouhlasí-li dovolatel s vlastním obsahem výpovědi svědka a tuto vykládá ve smyslu zkreslení její hodnověrnosti s poukazem na možnou motivaci svědka, jedná se o proces hodnocení důkazů, tedy oblast, jež je z dovolacího přezkumu zásadně vyloučena.
14. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ postupu podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
16. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 11 To 139/2023, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
17. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným I. I. vznesené námitky naplňují některý z jím citovaných dovolacích důvodů.
18. Obviněný v rámci podaného dovolání uvedl pouze katalog dovolacích důvodů, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., aniž by blíže konkretizoval, jaký z těchto dovolacích důvodů uplatňuje pro účely svého mimořádného opravného prostředku. Nutno uvést, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem značně formalizovaným a napadené rozhodnutí lze přezkoumávat pouze z důvodů výslovně uvedených dovolatelem. Je nutno poukázat na kusost a nepříliš kvalifikovanou formulaci námitek, kdy obviněný nespecifikuje, o jaký z dovolacích důvodů by se mělo jednat. Zcela stranou potom Nejvyšší soud ponechává skutečnost, že přípustnost svého dovolání obviněný dovozuje z ustanovení §246 odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy z ustanovení pojednávající o přípustnosti řádného opravného prostředku – odvolání. V podaném dovolání toliko ve výčtu všech dovolacích důvodů zvýraznil (užitím tučného písma) dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), d), e) a l ) tr. ř. Dovolání přitom neobsahuje žádné tvrzení ani náznak argumentace, ze kterých by bylo možné dovozovat uplatnění, byť jediného ze zvýrazněných dovolacích důvodů. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady rozhodnutí vytýká. Nejvyšší soud s velkou dávkou benevolence, ctíc dovolatelovo právo na spravedlivý proces, podle obsahu dovolání dovozuje, že pokud obviněný poukazuje na vadná skutková zjištění stran skutečnosti, že by řídil pod vlivem návykové látky motorové vozidlo, kdy má za to, že soudy nesprávně vycházely z procesně nepoužitelné výpovědi svědka M. a z výpovědí zasahujících policistů, jedná se o snahu uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z formulace obviněného obsažené v podaném dovolání, že nedošlo ke spáchání žádného trestného činu a že jednání popsané v obžalobě se nestalo, obžalovaný neřídil pod vlivem alkoholu a nebylo prokázáno, která osoba pod vlivem alkoholu řídila a nabourala auto, je možno dovodit, že obviněný uplatňuje rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
19. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že není možné, aby dovolací soud sám aktivně dovozoval z kusých formulací či náznaků, z jakých konkrétních důvodů obviněný předmětné rozhodnutí napadá. Právě z důvodu značné formalizace a přísného vymezení dovolacích důvodů je pro sepsání a podání dovolání stanovena podmínka povinného zastoupení advokátem, tedy osobou znalou práva, která disponuje nutnou mírou odbornosti k tomu, aby z podání bylo zjevné, jaké konkrétní vady jsou namítány.
20. Podanému dovolání je nutno vytknout, že ačkoliv v něm podle obsahu obviněný uplatnil toliko dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tř. ř., je tyto nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, ale také proti rozhodnutí soudu nalézacího, který ho uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest odnětí svobody a trest zákazu činnosti. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
21. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
22. V prvé řadě je třeba odmítnout námitku obviněného, že byla v projednávané věci porušena zásada in dubio pro reo .
23. K námitce porušení zásady in dubio pro reo, explicitně obviněným vznesené, Nejvyšší soud připomíná, že tato zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného , jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v §2 odst. 2 tr. ř., neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné skutkové verze, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného, ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). V postupu soudů obou stupňů v projednávané věci nelze namítané porušení zásady in dubio pro reo spatřovat, neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb. došlo k rozšíření dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. o nový dovolací důvod podřazený pod písm. g) (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021, nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 581/22).
24. Nejvyšší soud přitom neopomíjí, že musí respektovat závazky, které pro něho plynou z norem vyšší právní síly, resp. že je jeho povinností reagovat na garance poskytované obviněnému Listinou základních práv a svobod, stejně jako Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť Nejvyšší soud je jako článek soudní soustavy zavázán k ochraně základních práv (čl. 4 a 95 Ústavy České republiky).
25. Klíčové námitky obviněného lze s velkou mírou benevolence >2< podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Citovaný dovolací důvod je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
26. Tento dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy . Pokud by však námitky obviněného dotýkající se některé z těchto tří situací byly důvodné, umožňovaly by Nejvyššímu soudu průlom do soudy učiněných skutkových zjištění.
27. Jádrem argumentace obviněného je tvrzené užití nepřípustných důkazů ze strany soudů nižších stupňů pro rozhodnutí o jeho vině, a to výpovědí policistů zasahujících na místě a provádějících dechovou kontrolu a výpovědi svědka S. M., kterému podle obviněného svědčilo právo odepřít výpověď ve smyslu ustanovení §100 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud shledal předmětnou námitku nedůvodnou.
28. Procesně nepoužitelnými důkazy jsou takové důkazy, které nebyly opatřeny v souladu s trestním řádem a trpí tak podstatnou procesní vadou, která způsobuje jejich procesní neúčinnost. Neúčinnost důkazů v trestním řízení je tedy důsledkem, který vyplývá právě z toho, že určitý důkaz v řízení opatřený procesem dokazování sice existuje, ale je zatížen podstatnou procesní vadou, k níž došlo při jeho opatřování nebo provádění, případně je nepoužitelný z jiných důvodů, a proto z něj nelze činit žádné závěry o dokazované skutečnosti. Stěžejní je zde tedy postup realizovaný v rámci toho, co ustanovení §12 odst. 10 tr. ř. nazývá trestním řízením.
29. Podle §100 odst. 1 tr. ř. má právo odepřít výpověď jako svědek příbuzný obviněného v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel, partner a druh; jestliže je obviněných více a svědek je v uvedeném poměru jen k některému z nich, má právo odepřít výpověď stran jiných obviněných jen tehdy, nelze-li odloučit výpověď, která se jich týká, od výpovědi týkající se obviněného, k němuž je svědek v tomto poměru.
30. Podle §100 odst. 1 tr. ř. je důvodem vzniku a trvání práva na odepření výpovědi samotná existence zde uvedeného příbuzenského vztahu svědka k obviněnému. Tento důvod se vztahuje k výpovědi svědka jako celku, tj. svědek může bez dalšího odepřít celou svoji výpověď, aniž by bylo nutno zkoumat, o jakých skutečnostech má nebo hodlá vypovídat, a jestli může jeho výpověď negativně ovlivnit důkazní situaci vůči obviněnému či narušit příbuzenské vztahy mezi svědkem a obviněným. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha, C. H. Beck, 2013, str. 1472-1476).
31. Na rozdíl od případu uvedeného v §100 odst. 1 tr. ř. má svědek podle §100 odst. 2 tr. ř. zásadně povinnost vypovídat. Právo výpověď odepřít, jež je projevem ústavního zákazu sebeobviňování na úrovni jednoduchého práva, má pouze jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu, partneru nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní. Naplnění podmínek pro odepření výpovědi je vždy nutno vykládat a zkoumat individuálně s přihlédnutím k celému kontextu projednávaného případu a osoby podávající výpověď. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 4. 12. 1997, sp. zn. III. ÚS 149/97, vyložil, že „ ústavně chráněné právo svědka na odepření výpovědi pro nebezpečí trestního stíhání jeho nebo osob v zákoně vyjmenovaných však není (na rozdíl od důvodů spočívajících v příbuzenském či obdobném vztahu) absolutní; absolutní v tom smyslu, že právo odepřít výpověď, by se mělo vztahovat k výpovědi jako celku . Jestliže zákon v §101 odst. 2 al. 2 tr. ř., vyžaduje, aby na počátku výslechu byla dána svědkovi možnost, aby spontánně a souvisle vylíčil, co o věci ví, je mu tím současně umožněno, aby ve své výpovědi pominul to, co pokládá pro sebe za nebezpečné; teprve tehdy, jsou-li mu kladeny upřesňující či doplňující otázky, přísluší mu oprávnění odpověď na ně odmítnout . Kritéria důvodnosti odepření výpovědi jsou výrazně flexibilní a v rozhodovací praxi se mohou vzájemně významně lišit, takže je dostatečně vyčerpávajícím způsobem nelze vtěsnat do obecného pravidla (výkladu); vždy však musí platit, že při úvaze nad důvodností odepření výpovědi nelze od odpírajícího svědka vyžadovat takové údaje, které by ve své konkrétnosti mohly pro něj vytvořit takovou situaci, v níž by byl na svém ústavně zaručeném základním právu (čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) zkrácen nebo jen ohrožen. Zákonný znak (zákonný důvod) pro odepření svědecké výpovědi neznamená, že by muselo jít jen o nebezpečí plynoucí toliko z okolností daných projednávanou trestní věcí, příp. ze spojení s právní kvalifikací, jíž je projednávaný trestný čin ohrožen, ale může se vztahovat k okolnostem orgánům trestního řízení dosud zcela neznámým. Zákaz sebeobvinění (nebezpečí trestního stíhání) v každé jednotlivé věci nutno vyložit z jejich individuálních režimů a podmínek, za nichž k odepření výpovědi (její části) dochází, a to pod zřetelným důrazem ústavně chráněného jeho zákazu, jemuž při případné kolizi s jinými zájmy je třeba dát přednost“. Nejvyšší soud připomíná, že o oprávněnosti odepření výpovědi rozhoduje výlučně orgán činný v trestním řízení, který svědka vyslýchá, v projednávaném případě nalézací soud, a to jako o otázce předběžné ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. K tomu, aby tak mohl učinit, je nutné, aby ten, kdo odpírá výpověď, uvedl důvod, pro který tak činí (srov. R 47/1999). Nelze ovšem žádat, zejména v případě odpírání výpovědi z důvodů způsobení nebezpečí trestního stíhání sobě nebo blízkým osobám (§100 odst. 2 tr. ř.), odůvodnění tak podrobné, aby tím toto ustanovení ztrácelo praktický význam a aby byl svědek nucen vyzradit to, co mu zákon dovoluje zamlčet (srov. R 20/1984-II. a ÚS 150/1997-n.). Neuzná-li vyslýchající orgán důvody k oprávněnému odepření výpovědi, je svědek povinen vypovídat (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha, C. H. Beck, 2013, str. 1472-1481). Shrne-li Nejvyšší soud stručně výše uvedené, tak se nalézací soud nemůže spokojit s prostým tvrzením svědka, že je dán důvod odepřít výpověď podle §100 odst. 2 tr. ř. nebo §100 odst. 1 tr. ř., ale musí zkoumat, zda je zde existence takového poměru, aby svědek pociťoval újmu způsobenou obviněnému jako újmu sobě vlastní. Konečně soud zkoumá okolnosti, zdali by svědek svou výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě samému. Svědek je přitom povinen tvrdit skutečnosti, pro které se domnívá, že má právo odepřít výpověď a je to soud, který poté posoudí, zda takové právo svědkovi svědčí či nikoliv.
32. V hlavním líčení konaném dne 5. 5. 2023 byl svědek S. M. za přítomnosti tlumočnice poučen podle §101 tr. ř. Po tomto poučení nejprve sdělil, že si nepřeje vypovídat s odkazem na ustanovení §100 odst. 1 tr. ř. Svůj vztah s obviněným charakterizoval jako kamarádský, s tím, že s obviněným se znají asi rok, občas se potkají a baví se spolu o různých věcech. Svědek bydlel v Brně a obviněný bydlel v XY. Poté soud svědka poučil, že na takto charakterizovaný vztah nenahlíží jako na některý ze vztahů vyjmenovaných v §100 odst. 1 tr. ř. Nato svědek reagoval tím, že využívá svého práva odmítnout vypovídat podle §100 odst. 2 tr. ř., neboť nechce svou výpovědí ublížit sobě nebo svým blízkým. Svědek však odmítl k dotazu soudu sdělit, alespoň přibližně, z čeho vyplývá tato jeho obava, když pro soud z obsahu spisu nevyplývalo, že by svědkovi hrozilo nebezpečí trestního stíhání. Po opětovném poučení o podmínkách odepření výpovědi (zde je vhodné poznamenat, že předseda senátu nalézacího soudu o těchto podmínkách poučoval svědka v průběhu jeho výpovědi hned několikrát), obhájce obviněného nastínil, že podle něj, pokud by svědek vypovídal ve prospěch obviněného v tom smyslu, že obviněný neřídil (tedy podpořil skutkovou verzi prezentovanou obviněným), tak by mu hrozilo trestní stíhání, protože na místě nehody byly zjištěny pouze dvě osoby, obviněný a svědek. Tuto konstrukci svědek jednou větou převzal, kdy soudu sdělil, že „ právě proto odmítám vypovídat, abych si neuškodil “ . Na opětovný dotaz samosoudce, čeho zhruba se týká jeho obava, přičemž zdůraznil, že nemusí být konkrétní tak, aby vypověděl, co by se mělo stát a co by mělo být důvodem trestního stíhání, svědek kuse odpověděl, že má právo výpověď odepřít. Poté následovala polemika státního zástupce a obhájce obviněného, jejímž obsahem bylo, zda svědkovi tím, že bude vypovídat, hrozí trestněprávní postih či nikoliv. Po této polemice předseda senátu zopakoval, že pokud by se svědek měl vyjádřit v tom smyslu, že řídil opilý, tak na takovou otázku by odpovídat nemusel, nicméně z jeho dosavadního sdělení a obsahu spisu pro soud nevyplývalo ničeho, co by ospravedlňovalo odepření výpovědi podle ustanovení §100 odst. 2 tr. ř., a svědek by tedy mohl být k výpovědi nucen i uložením pořádkové pokuty. I přes toto poučení svědek pokračoval ve stejném duchu v odmítání výpovědi a následně uvedl, že nechce vypovídat, neboť by uškodil blízkému (myšleno obviněnému). Soud zopakoval, že z popisu svědkova vtahu s obviněným není možné dovodit, že by jejich vztah byl takového charakteru, který by bylo možno považovat za vztah osoby blízké ve smyslu trestního řádu, a tedy, že by svědkovi svědčilo právo odepřít výpověď ve smyslu ustanovení §100 odst. 2 tr. ř.
33. Drtivá většina výslechu svědka tak byla věnována tomu, zda je oprávněn odepřít výpověď či nikoliv. K věci samotné svědek sdělil toliko to, že vozidlo, které způsobilo nehodu bylo jeho, bylo pojištěno, a že jej při nehodě neřídil (srov. protokol o hlavním líčení ze dne 5. 5. 2023 na č. l. 164-167).
34. Otázkou, zda byla svědkovi dána možnost odepřít výpověď, se nalézací soud zabýval velmi podrobně, což vyplývá jak ze samotného protokolu o hlavním líčení ze dne 5. 5. 2023, tak z odůvodnění jeho rozhodnutí (zejména z bodů 3. a 10.). Nalézací soud dospěl k závěru, že svědkovi nesvědčil žádný z důvodů pro odepření výpovědi obsažený v ustanoveních §100 odst. 1, 2 tr. ř., neboť osoba obviněného není ve vztahu ke svědkovi ani osobou blízkou ve smyslu §100 odst. 2 tr. ř., jejíž újmu by mohl pociťovat jako újmu sobě vlastní, ani osobou příbuznou ve smyslu ustanovení §100 odst. 1 tr. ř. Zároveň z obsahu spisu ani ze samotného sdělení obviněného nevyplynula pro soud žádná skutečnost, pro kterou by byl svědek oprávněn odepřít výpověď z důvodu nebezpečí trestního stíhání osoby své nebo osob jemu blízkých. Uvedenému postupu nalézacího soudu není čeho vytknout. Nalézací soud jako předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. řešil oprávněnost odepření výpovědi a opakovaně svědka poučoval o nutnosti sdělit alespoň v obecné rovině okolnosti, ze kterých by bylo možné usoudit, že mu svědčí právo výpověď odepřít. Žádné takové okolnosti nebyly zjištěny a ostatně ani svědkem tvrzeny.
35. K hypotetickému scénáři konstruovanému obhajobou lze uvést, že i pokud by svědek před soudem vypověděl, že řídil on a nikoli obviněný, tak by s odstupem času bylo možno dovozovat toliko jeho odpovědnost za přestupek (ověření hladiny alkoholu v krvi během nehody nebylo k dispozici), na který se však právo odepřít výpověď nevztahuje (srov. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 7. 1998, sp. zn. 8 To 470/98, publikováno pod č. 205/2000 Sb. rozh. tr.). Ani v případě tohoto hypotetického scénáře konstruovaného obhájcem obviněného v hlavním líčení dne 5. 5. 2023 by tedy svědkovi nehrozilo trestní stíhání.
36. Odvolací soud poté v bodě 4. odůvodnění svého usnesení konstatoval, že „ řízení předcházející napadenému rozsudku proběhlo v souladu s trestním řádem a nebylo zatíženo žádnými vadami “ . Přiléhavě pak v bodě 8. odůvodnění napadeného usnesení odvolací soud poukázal na to, že z obsahu vyjádření svědka, který v průběhu své výpovědi měnil důvody, pro které měl být oprávněn výpověď odepřít, byla zjevná nechuť učinit jakoukoliv výpověď. Přisvědčil tak názoru nalézacího soudu, že svědkovi žádný důvod pro odepření výpovědi nesvědčil, a pokud svědek vypovídal, jeho výpověď je procesně způsobilá a použitelná.
37. K namítané procesní nepoužitelnosti výpovědí zasahujících policistů D. S., P. D. >3< a Bc. L. P. >4< lze uvést, že tyto jsou procesně použitelné pouze částečně. V části, kdy se obviněný na místě zasahujícím policistům, přiznal že řídil on, tyto výpovědi použít nelze. Z ustálené judikatury vyplývá, že sebeobviňující vyjádření nějaké osoby před policejním orgánem je důkazem o vině této osoby pouze za předpokladu, že policejní orgán vyslýchal tuto osobu jako obviněného po poučení, kterého se má obviněnému dostat (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 7 Tdo 448/2013). Nedostatek těchto podmínek nelze obcházet tím, že se jako důkaz použijí výpovědi zasahujících policistů o obsahu sebeobviňujícího vyjádření, které vůči nim osoba pronesla. Nalézací soud si byl této skutečnosti vědom, jak se podává z odůvodnění jeho rozsudku v bodě 10. Oproti tomu odvolací soud v bodě 8. odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že „ nevidí jediný důvod, proč by tyto dvě výpovědi nemohly být jako důkaz použity “ (myšleno výpovědi D. a S.). Takový závěr je však zcela nesprávný a odporující judikatorní praxi, jak výše rozvedeno. Je možno dodat, že vyjádření, které obviněný učinil před policisty, mohlo mít v krajním případě povahu vysvětlení podle §158 odst. 3 písm. a) tr. ř. a policisté o něm měli sepsat úřední záznam podle §158 odst. 5 tr. ř. K tomu však v projednávané věci nedošlo. Nicméně i kdyby sepsán byl, neznamená to, že by úřední záznam bylo možné použít v řízení před soudem jako důkaz automaticky. Podle ustanovení §158 odst. 6 tr. ř. lze úřední záznam v řízení před soudem užít jako důkaz pouze za podmínek stanovených tímto zákonem (trestním řádem), tj. se souhlasem státního zástupce a obviněného podle §211 odst. 6 tr. ř. Z ustálené judikatury vyplývá, že nebyl-li úřední záznam o vysvětlení podaném podle §158 odst. 3 písm. a) tr. ř. použitelný jako důkaz, logicky z toho vyplývá i nepoužitelnost svědectví policistů o obsahu vyjádření obviněného (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 7 Tdo 347/2012). To však neznamená, že by výpovědi zasahujících policistů bylo nutné odmítnout jako celek. Pokud byli totiž v trestní věci vyslechnuti jako svědci příslušníci Policie ČR, kteří prováděli operativní šetření na místě, jejich výpovědi lze použít jako důkaz před soudem v rozsahu, v němž vypovídali o skutečnostech, o kterých se nedozvěděli z vysvětlení podaných podle trestního řádu či zákona o policii (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 1. 6. 1988, sp. zn. 11 To 27/88, publikovaný pod č. 26/1989 Sb. rozh. tr. r.). V konkrétním případě je tedy jejich výpověď použitelná v části, ve které popisovali, jak po oznámení přijeli na místo autonehody, kde nalezli vozidlo BMW nabourané do stromu a zdi zámeckého parku a osoby obviněného a svědka M. a rovněž v části, kde popsali okolnosti, za nichž se obviněný na výzvu podrobil dechové kontrole k ověření přítomnosti alkoholu v krvi.
38. Je tedy možné uzavřít, že nalézací soud vycházel z procesně použitelných důkazů, na jejichž základě dospěl ke stabilizovaným skutkovým zjištěním, která mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. A to i přes pochybení odvolacího soudu stran vyhodnocení použitelnosti, resp. rozsahu, v jakém bylo možno použít výpovědi zasahujících policistů. Je totiž třeba konstatovat, že nalézacím soudem byly po stránce obsahové důkazy hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Nalézací soud se při svém hodnotícím postupu nedopustil žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
39. Námitku obviněného, že nedošlo ke spáchání žádného trestného činu, lze s určitou dávkou benevolence podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
40. Nejvyšší soud přitom vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
41. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti.
42. Obviněný v podaném dovolání namítl, že soudy věc nesprávně „ kvalifikovaly jako trestný čin maření úředního rozhodnutí a vykázání “ . Jak ale správně podotkl státní zástupce, spáchání tohoto trestného činu nebylo obviněnému vůbec kladeno za vinu. I pokud Nejvyšší soud uvedenou formulaci považuje za omyl, tak nelze než dospět k závěru, že podané dovolání neobsahuje žádnou relevantní argumentaci, kterou by ve vztahu k tomu dovolacímu důvodu mohl přezkoumat. Pouhý strohý poukaz na to, že nedošlo ke spáchání trestného činu, a že nic takového nebylo obviněnému prokázáno, nelze považovat za argumentaci zakládající přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Jak bylo zdůrazněno výše, Nejvyšší soud není oprávněn za obviněného domýšlet nebo dokonce vytvářet relevantní právní argumentaci a ze všech úhlů přezkoumávat, zdali z nějakého důvodu není právní posouzení soudů nižších stupňů problematické.
43. Nad rámec výše uvedeného lze uvést, že na základě stabilizovaných skutkových zjištění, jimiž je Nejvyšší soud při posuzování dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vázán, je v projednávané věci nutno dospět k závěru, že obviněný naplnil všechny znaky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Uvedeného přečinu se dopustí ten, kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky , zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku , a způsobí takovým činem havárii, dopravní nebo jinou nehodu , jinému ublížení na zdraví nebo větší škodu na cizím majetku nebo jiný závažný následek.
44. Ze skutkové věty se podává, že obviněný dne 28. 8. 2022 mezi 9:10 hod. a 9:16 hod. řídil vozidlo tov. zn. BMW vlastníka S. M., a to ve stavu vylučující jeho způsobilost coby řidiče motorového vozidla. Klíčovým pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného bylo zjištění, zda v době nehody předmětné vozidlo řídil. Skutečnost, že v této době byly ve vozidle pouze dvě osoby, a to obviněný a svědek M., lze považovat za bezpečně prokázanou (mimo jiné výpověďmi zasahujících policistů a svědků V. K. a J. P.), obviněným nerozporovanou. Závěr o tom, že řídil obviněný lze dovozovat ve spojitosti s tímto skutkovým zjištěním z výpovědi svědka M., který v hlavním líčení dne 5. 5. 2023 (protokol na č. l. 164-168 spisu) vypověděl, že on automobil v předmětné době neřídil (jak uvedl i nalézací soud v bodě 10. odůvodnění svého rozsudku). Skutkové zjištění, že řídil obviněný však vyplývá i z dalších důkazů provedených ve věci. Na videozáznamu z dopravní kamery č. 8 v čase 9:15:51 hod. – 9:15:52 hod. je zjevné, že se na pozici řidiče nachází osoba ve světlém oděvu. Z videozáznamu Policie ČR, Dopravního inspektorátu Rychnov nad Kněžnou, pořízeného na místě dopravní nehody jsou zachyceni jak obviněný, tak svědek M. Zatímco obviněný je oděn ve světle šedém triku, svědek M. má na sobě černé triko. Uvedené videozáznamy byly provedeny k důkazu v hlavním líčení dne 12. 12. 2022 postupem podle §213 odst. 1, 2 tr. ř. (protokol na č. l. 125-126 spisu) a jsou uloženy na DVD přiloženém k úřednímu záznamu na č. l. 61 spisu vyhodnocujícím trasu předmětného vozidla ze záznamů z kamerového systému M. R. N. K. Je proto na místě uzavřít, že na podkladě provedeného dokazování bylo postaveno najisto, že osobou řídící motorové vozidlo v době nehody byl právě obviněný. Přivolaní policisté u něj provedly zkoušky kalibrovaným přístrojem Dräger s pozitivním výsledkem, a to v čase 9:31 hod. s výsledkem 2,74 ‰ alkoholu a v čase 9:38 hod. s výsledkem 2,80 ‰ alkoholu. Podle poznatků lékařské vědy není žádný, tedy ani nadprůměrně disponovaný řidič motorového vozidla, schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1,00 g/kg (1 promile). O správnosti výsledku dechové zkoušky v daném případě nebyly dány pochybnosti a její výsledek tak mohl být považován za podklad pro zjištění míry ovlivnění řidiče alkoholem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1382/2017). V tomto stavu pak obviněný způsobil dopravní nehodu, s vozidlem vyjel vlevo mimo komunikaci a narazil přední částí vozidla do stromu a zdi zámeckého parku (srov. zejména bod 10. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nelze tak než dospět k závěru, že soudy v projednávané věci správně kvalifikovaly jednání obviněného jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku.
45. Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené závěry neshledal námitky obviněného opodstatněnými. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že obviněný uplatnil ve většině námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
46. Nejvyšší soud uzavírá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
47. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného I. I. odmítl .
48. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 2. 2024
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu _______________________________________________________
Poznámky pod čarou jsou v textu odkazovány následovně: >číslo<
1) Srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2021 sp. zn. III. ÚS 1679/20.
2) Neboť obviněný na konkrétní dovolací důvody neodkázal, jak výše rozvedl Nejvyšší soud v bodě 18. odůvodnění tohoto usnesení.
3) Vyslechnuti v hlavním líčení dne 5. 5. 2023, protokol na č. l. 164-168 spisu.
4) Vyslechnuta v hlavním líčení dne 19. 4. 2023, protokol na č. l. 156-157 spisu.