ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.2224.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 2224/2023-150
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Pavla Horňáka v právní věci žalobce nezletilého AAAAA (pseudonym) , zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 180/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2023, č. j. 21 Co 396/2022-111, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem, a to nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 98/2017 (dále jen „posuzované řízení“), které trvá již od 7. 4. 2017 a ke dni rozhodnutí odvolacího soudu nebylo skončeno.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 9. 2022, č. j. 20 C 180/2021-87, uložil žalované zaplatit žalobci částku 26 500 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu co do částky 173 500 Kč s příslušenstvím spolu s částí zákonných úroků z prodlení z částky 26 500 Kč, zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce a žalované napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve znění: Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 26 500 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,75 % ročně od 4. 2. 2022 do zaplacení do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), ve výroku II jej změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 9 125 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 4. 2. 2022 do zaplacení, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), v rozsahu výroku II, kterým byla žaloba v meritu věci zamítnuta, a to co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, a v rozsahu výroku III, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem jako vadné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Žalobce spatřuje přípustnost dovolání v tom, „že odvolací soud se při řešení hmotněprávní otázky poskytnutí přiměřené výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; nebyla otázka doposavad v rozhodování dovolacího soudu vyřešena; má být jinak řešená otázka, kterou již dovolací soud vyřešil v dřívějších rozhodnutích“.
Namítá-li žalobce, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do jeho základních práv, trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která se vztahuje k ochraně základních práv a svobod (zde práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem), neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek, aby dovolatel vymezil předpoklad přípustnosti dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, zejména body 39, 43–44, 46 odůvodnění; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz), což však žalobce v projednávaném dovolání neučinil.
Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zda-li byly splněny podmínky pro zvýšení přiměřeného zadostiučinění z důvodu významu řízení pro poškozeného, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění zvýšit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Dále Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatuje, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011). K tomu dovolací soud doplňuje, že při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“)], přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená.
V této souvislosti nicméně považuje Nejvyšší soud za vhodné (nad rámec vypořádání dovolacích námitek) poznamenat, že byť je neposkytnutí peněžitého zadostiučinění výjimečné, a to zásadně v těch případech, kdy doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce, může tomu tak být i v případech řetězících se kompenzačních řízení, zvláště pokud poškozený měl v tom původním možnost požadovat z důvodu poskytnutí zadostiučinění v nepřiměřené lhůtě jeho navýšení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2577/14, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 980/2022). V nynější věci peněžité zadostiučinění za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení (za nepřiměřenou délku původního posuzovaného řízení) přiznáno bylo, nicméně i z hlediska právě označené judikatury je třeba nahlížet přiměřenost dalšího přiznávaného peněžitého zadostiučinění, zvláště je-li další kompenzační řízení zahajováno v době, kdy předchozí ještě neskončilo.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemohou založit námitky dovolatele týkající se snížení základní částky zadostiučinění o 10 % z důvodu projednání věci na více instancích, jestliže dovolatel toliko poukazuje na důvody, pro které byl k jeho dovolání v posuzovaném řízení zrušen rozsudek odvolacího soudu. Dovolatel totiž pomíjí, že projednání věci před Nejvyšším soudem nebylo jediným důvodem aplikace tohoto kritéria, nýbrž podle rozsudku soudu prvního stupně, z jehož odůvodnění vyšel i odvolací soud, bylo důvodem aplikace tohoto kritéria i opakované rozhodování odvolacího soudu, a to i o procesních otázkách, přičemž ze skutkových zjištění soudu prvního stupně nevyplývá, že by žalobce byl se všemi opravnými prostředky úspěšný (jedno z jakého důvodu). Tyto skutečnosti přitom dovolatel pomíjí, stejně jako okolnost, že odvolací soud oproti rozsudku soudu prvního stupně snížil zohlednění tohoto kritéria na 10 % místo 20 %. Dovolatel tak své námitky nepřípustně staví částečně na jiném skutkovém základě, než z jakého vychází napadené rozhodnutí, což je ale v dovolacím řízení nepřípustné (§241a odst. 1 o. s. ř.). Nad rámec uvedeného je možno poznamenat, že počet instancí podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), spadá pod kritérium složitosti řízení podle §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk a je objektivní příčinou prodloužení řízení, neboť vyřízení každého opravného prostředku nějakou dobu trvá.
Rovněž tak nelze shledat napadené rozhodnutí rozporným s judikaturou dovolacího soudu, pokud je mu dovoláním vytýkána absence náležitého zohlednění kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk], představovaného průtahy řízení v rozsahu 10 měsíců v období 1/2018-10/2018. Z napadeného rozhodnutí (ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně) je totiž zřejmé, že soudy kritérium podle §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk zohlednily a že právě nedostatky (průtahy) v postupu orgánů v namítaném řízení vedly odvolací soud (vůbec) k závěru o porušení práva dovolatele na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě a v důsledku toho i k závěru o odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu dovolateli tím vzniklou. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu totiž platí, že v případě bezvadného postupu soudu v posuzovaném řízení by nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za žalobcem utrpěnou újmu a z toho důvodu je daná skutečnost již zohledněna též v základní částce, z níž soudy při stanovení zadostiučinění vycházejí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011). Judikatura Nejvyššího soudu je dále ustálena v závěru, že ne každé pochybení orgánu veřejné moci představované průtahem, jehož se v posuzovaném řízení dopustil, či jinou procesní nesprávností musí nutně vést k navýšení přiznaného odškodnění, neboť důvod pro navýšení základního odškodnění nemajetkové újmy zakládají pouze taková procesní pochybení orgánu veřejné moci, která lze hodnotit jako zvlášť závažná, když ostatní nedostatky v postupu tohoto orgánu se již projevily v závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, a ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, usnesení ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011, usnesení ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4987/2010, nebo rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 12. 1983 ve věci Pretto proti Itálii, stížnost č. 7984/77, odst. 37).
Námitka dovolatele stran postupu rozhodujícího orgánu, resp. účastenství JUDr. Jarmily Krátké, notářky, k čemuž žalobce uvádí, že soud hodnotil hledisko složitosti ve vztahu k účastenství JUDr. Jarmily Krátké naprosto izolovaně a bez souvislosti se všemi skutečnostmi, které vyšly v rámci dokazování najevo, přípustnost dovolání nezakládá, neboť na těchto předložených otázkách rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. nezávisí (odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá ani námitka dovolatele stran průtahů v řízení a provázanosti dvou řízení, neboť odvolací soud se neodchýlil od dovolatelem označené judikatury Nejvyššího soudu reprezentované rozsudky ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010 a ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, jestliže (a to ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně) bylo jako průtah hodnoceno právě období od ledna do října 2018, kdy probíhalo opatrovnické řízení, přičemž samu okolnost, že v posuzovaném řízení sp. zn. 27 C 98/2017 soud řízení nepřerušil, je možno hodnotit jako nečinnost soudu, nicméně ve výsledku bez vlivu na celkovou délku posuzovaného řízení, pokud tak jako tak bylo nutno vyčkat rozhodnutí opatrovnického soudu a do té doby nebylo možno v posuzovaném řízení pokračovat (na to ostatně poukázal i odvolací soud). Poukazuje-li dovolatel současně na skutečnost, že kvůli krátké promlčecí lhůtě byl nucen nejprve podat žalobu a teprve následně žádat o schválení úkonu opatrovnický soud, tak pomíjí, že ze skutkových zjištění nevyplývá, že v době podání žaloby v posuzovaném řízení mu bezprostředně hrozilo promlčení nároku, a naopak z nich vyplývá, že návrh k opatrovnickému soudu podal až 4 a půl měsíce po podání žaloby v posuzovaném řízení, a to až po výzvě soudu.
Námitka rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“) přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť se odvolací soud od uvedené judikatury neodchýlil a k tvrzenému zásahu do základních práv žalobce tímto nedošlo. Ve vztahu k italskému tzv. Pintovu zákonu, dle nějž je soud rozhodující v prvním stupni povinen vynést rozhodnutí do čtyř měsíců po podání žádosti, Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že ze zvýšených požadavků na rychlost prostředků nápravy, jež stanovila Itálie svým orgánům, nelze vyvodit požadavek na délku trvání kompenzačního řízení před orgány České republiky (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, ze dne 4. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2954/2015, nebo ze dne 4. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 997/2015). Rovněž z dovolatelem akcentovaného rozsudku ESLP ve věci Žirovnický proti České republice je zřejmé, že stanovená délka jednoho roku a šesti měsíců pro jeden stupeň a délka dvou let pro dva stupně soudní soustavy není délkou pevně danou, nýbrž pouze délkou orientační, jež by v zásadě kompenzační řízení překročit nemělo, pokud větší délka řízení není odůvodněna zvláštními okolnostmi (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3177/2020). Uvedená námitka dovolatele pak tím spíše postrádá své opodstatnění, když odvolací soud dospěl k závěru, že délka kompenzačního řízení je v posuzovaném případě nepřiměřená. Mířil-li snad dovolatel uvedenou námitkou proti užití kritérií dle §31a odst. 3 OdpŠk na posouzení délky kompenzačního řízení a závěru o přiměřenosti formy přiznaného zadostiučinění (ačkoli k tomuto dovolatel neuvádí žádnou svou argumentaci a pouze cituje vybrané pasáže judikatury ESLP), pak dovolací soud pro úplnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021) uvádí, že „pokud se při posuzování délky kompenzačního řízení podle ESLP nepoužijí tatáž kritéria (srov. rozsudek ESLP ze dne 21. 8. 2015 ve věci Hajrudinović proti Slovinsku, stížnost č. 69319/12, odst. 50), nelze tím rozumět nic jiného, než že při posuzování délky kompenzačního řízení nelze mechanicky aplikovat kritéria tak, jak byla zjištěna a jak se podepsala na modifikaci základní částky přiznané v původním nepřiměřeně dlouhém řízení, tedy že se v kompenzačním řízení ona kritéria nepoužijí stejným způsobem. Pro tento závěr zřetelně hovoří i skutečnost, že ESLP ve své judikatuře nevyložil, jaká jiná (odlišná) kritéria by se měla při posuzování délky kompenzačního řízení specificky aplikovat. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu není možné činit závěry, že by kompenzační řízení mělo skončit podstatně dříve oproti řízením jiným, nebo že by mělo mít ze své podstaty zvýšený význam pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15).“ Namítá-li dovolatel, že nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by odůvodňovala složitost posuzovaného řízení, pak z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by zadostiučinění bylo sníženo z důvodu skutkové složitosti.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka dovolatele, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015 a ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2596/2021, když nehodnotil veškeré skutečnosti mající reálně vliv na celkovou délku řízení, v důsledku čehož nehodnotil ani vliv všech skutečností v jejich celkovém kontextu ve smyslu principu proporcionality, neboť ani v tomto případě se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, pokud dovodil, že řízení k datu rozhodování odvolacího soudu trvalo 5 let a 9 měsíců, odpovídajícím způsobem stanovil základní částku přiměřeného zadostiučinění (tj. 4 x 15 000 Kč za 5 let + 11 250 Kč za dalších 9 měsíců, tj. 9 x 1 250 Kč), kterou následně snížil o 30 % z důvodu procesní složitosti, o 10 % s ohledem na skutečnost, že ve věci rozhodovaly soudy na více stupních soudní soustavy a o 10 % z důvodu chování žalobce, přičemž další důvody pro zvýšení ani snížení základní částky neshledal.
Rovněž ve vztahu k otázce potřeby valorizace základní částky není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné. Při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011). Na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Z části VI Stanoviska přitom vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice ESLP (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 72). Shodně jako Nejvyšší soud přitom na řešení předmětné otázky nahlíží též Ústavní soud, jak patrno např. z bodů 43 až 45 odůvodnění jeho nálezu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21. Nejvyšší soud na podkladě podaného dovolání nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nyní jinak (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020 či ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1844/21; srov. též body 43 a následující nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21).
Konečně přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka přiměřenosti lhůty pro předběžné projednání nároku, kdy napadené rozhodnutí je dle dovolatele v rozporu se závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 1612/09. V tomto nálezu Ústavní soud jako „obiter dictum“ uvedl, že „délka lhůty stanovená v ustanovení §15 OdpŠk odpovídá možnostem a schopnostem státu a samosprávných územních celků administrativně obstarávat náhradověškodovou agendu v době přijetí citovaného zákona. Je však zřejmé, že za uplynulé desetiletí prodělala veřejná správa kvalitativní skok v četnosti věcně i formálně správných rozhodnutí a postupů, v důsledku čehož Ústavní soud očekává, že tato lhůta bude v blízké době zákonodárcem zkrácena.“ Dovolateli je tedy známo, že právní posouzení ve výše uvedeném směru vychází z jednoznačné dikce ustanovení §15 odst. 2 OdpŠk, kterou jsou obecné soudy vázány i v případě, že Ústavní soud v rámci úvahy „obiter dictum“ uvedl, že by tato lhůta měla být v blízké době zákonodárcem zkrácena. Okolnost, že by tato lhůta mohla být kratší, dovolací soud nevede k závěru o tom, že by předmětné ustanovení mělo být posouzeno jako protiústavní. Odvolací soud se tak od označené judikatury Ústavního soudu neodchýlil a s ohledem na jednoznačnou dikci zákonného ustanovení je uvedená dovolací námitka zjevně bezdůvodná. Dovolatel přitom netvrdí žádné výjimečné okolnosti případu, pro které by aplikace ustanovení o délce promlčecí lhůty byla v daném případě v rozporu s dobrými mravy a zjevně nepřiměřená (srov. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2224/2022).
Dovolání žalobce není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 3. 2024
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu