ECLI:CZ:NS:2024:4.TDO.46.2024.1
sp. zn. 4 Tdo 46/2024-761
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 2. 2024 o dovolání obviněného P. H. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2023, sp. zn. 6 To 45/2023, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 62 T 6/2023, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 62 T 6/2023 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný P. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
„ dne 3. 9. 2022 v nočních hodinách v XY, v parku u XY, Pardubický kraj, poblíž sochy Plačící Anny, po předchozím požití alkoholických nápojů a po vzájemné slovní rozepři, fyzicky napadl poškozeného J. M. tak, že ho opakovaně vedenými útoky tloukl dlaněmi, pěstmi a lokty do obličeje a hlavy, velkou silou zaklekl na jeho hrudník a kopal ho kolenem do hlavy, přičemž si musel být vědom toho, že takto intenzivním násilím může způsobit poškozenému i vysoce závažné zranění, a způsobil mu tím úrazové krvácení pod tvrdou plenu mozkovou v rozsahu pravé polokoule koncového mozku, ložiskové úrazové krvácení pod omozečnice v rozsahu obou polokoulí koncového mozku, úrazový otok mozku, zlomeniny 7. – 10. žebra vlevo s porušením pohrudnice v místě zlomeniny 7. žebra, trhlinou poplicnice a zhmožděním tkáně levé plíce s průnikem vzduchu a krvácením do levé pohrudniční dutiny a měkkých tkání hrudní stěny vlevo a zhmožděním zevního listu osrdečníku při srdečním hrotu, zlomeninu 11. žebra vpravo, zlomeninu dolní čelisti vpravo, tříštivé zlomeniny levého lícně čelistního oblouku, krevní výrony v měkkých pokrývkách lebních, ve spánkových svalech a v podkoží a svalovině obličeje, podkožní krevní výrony v krajině pravé očnice, obou očních víček levého oka a levého ušního boltce, tržné a tržně zhmožděné rány na přechodu levé čelní a spánkové krajiny obličeje, před levým uchem a na zadní straně ušního boltce levého ucha a na slizniční straně předsíně dutiny ústní, podslizniční krevní výrony předsíně dutiny ústní, trhliny sliznice a uzdičky spodiny jazyka a krevní výrony ve svalovině jazyka, oděrky kůže na přechodu čelní a temenní krajiny hlavy a v krajině levé líce, a podkožní výron pravé hýždě, a poškozený J. M. následkem těchto zranění, v průběhu několika hodin, na místě zemřel, když bezprostřední příčinou jeho smrti byl úrazový otok mozku při úrazovém krvácení pod tvrdou plenu lební a pod omozečnice “.
2. Za uvedený zločin byl obviněnému podle §145 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Dále byla podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozenému D. M. částku 200.000 Kč, a poškozenému J. M. částku 200.000 Kč. Současně byl obviněný podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozenému D. M. částku 10.008 Kč. Obviněnému byla rovněž podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku 1.187 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně ode dne 30. 5. 2023 do zaplacení.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které směřoval proti všem výrokům. Vrchní soud v Praze (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o podaném odvolání rozhodl usnesením ze dne 11. 9. 2023, sp. zn. 6 To 45/2023, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 11. 9. 2023, sp. zn. 6 To 45/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž explicitně uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [správně §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – pozn. NS], kdy namítá, že skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dále uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kdy namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. V podaném dovolání obviněný předně konstatuje, že lze sice souhlasit se zjištěním soudů nižších stupňů, že způsob zranění poškozeného je podrobně popsán ve znaleckém posudku, avšak že je přesvědčen, že samotný závěr o tom, že byl pachatelem právě on, vychází v podstatě pouze z jeho výpovědi (jeho samotného doznání) a výpovědi svědka J. B., příp. výpovědi svědkyně D. H. Obviněný tvrdí, že by z ostatních důkazů bylo možné stejně dobře učinit závěr o tom, že čin spáchal svědek J. B. Za dané situace se domnívá, že odvolací soud nesprávně pominul jeho důkazní návrh, který přednesl v rámci doplnění odvolání ze dne 25. 7. 2023, kdy s odkazem na tvrzenou nevěrohodnost výpovědí svědků J. B. a D. H. navrhl, aby dokazování bylo doplněno vyšetřením jmenovaných svědků na tzv. detektoru lži (polygrafu), neboť byl přesvědčen, že by výsledky takového vyšetření mohly přispět k objektivnímu hodnocení věrohodnosti těchto svědků, a tudíž i k úplnému a správnému zjištění skutkového stavu. Obviněný tvrdí, že se s tímto důkazním návrhem odvolací soud nevypořádal, resp. že v odůvodnění napadeného usnesení nevysvětlil, proč požadovaný důkaz neprovedl.
7. Obviněný rovněž vyjadřuje svůj nesouhlas s postupem soudů nižších stupňů, které podle jeho názoru chybně učinily závěr o jeho vině primárně na podkladě jeho doznání, které později odvolal, a výpovědi svědka J. B. (a částečně také výpovědi svědkyně D. H.), neboť by závěr o jeho vině bez těchto důkazů obstát nemohl. Zdůrazňuje, že vysvětlil, proč své doznání odvolal. Ve vztahu ke svému odvolanému doznání akcentuje, že vyjádření odvolacího soudu o jeho předchozím odsouzení (bod 14 odůvodnění napadeného usnesení) je sice objektivně správné, avšak že závěr, že si „byl zjevně vědom toho, že … mu hrozí trest odnětí svobody od osmi do šestnácti let“ je pouhou spekulací, která přeceňuje jeho znalosti. K tomu připomíná §2 odst. 5 tr. ř., podle nějž doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu.
8. Dovolatel proto shrnuje, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s jeho námitkami ohledně věrohodnosti výpovědi svědka J. B., když zejména nevzal v úvahu, že pokud právě tento svědek byl skutečným pachatelem přisouzeného činu, měl podle obviněného samozřejmě důvod vypovídat proti němu. Akcentuje také, že ani odvolací soud nevzal v úvahu, že svědek J. B. měl důvod pro vyvolání konfliktu s poškozeným J. M., když svědkyně D. H. byla partnerkou J. B. a tento na ni žárlil, a to „i v souvislosti s panem M.“, neboť svědkyně D. H. den předcházející incidentu spala ve stanu s poškozeným J. M. Právě s ohledem na tyto okolnosti navrhoval výslech svědka J. B. na polygrafu. Poukazuje i na skutečnost, že soud prvního stupně ohledně výpovědi svědka J. B. uvedl, že tento u hlavního líčení „nepodal adekvátně věrohodnou výpověď“ a proto není důvod proto, aby výpověď tohoto svědka z přípravného řízení považoval za věrohodnou.
9. Podané dovolání obviněný uzavírá tvrzením, že jsou skutková zjištění o tom, že skutek spáchal právě on, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a že ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a že rozhodnutí spočívá i na nesprávném právním posouzení skutku. Zároveň poukazuje na to, že za dané situace je jemu uložený trest nepřiměřeně přísný.
10. Ze shora uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu ze dne 11. 9. 2023, jakož i napadený rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. 5. 2023 zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
11. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření ze dne 5. 1. 2024, sp. zn. 1 NZO 1008/2023. Úvodem stručně rekapituloval dosavadní průběh řízení, a především pak obsah podaného dovolání. Konstatoval, že s ohledem na to, že obviněný uplatněné dovolací důvody vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně, chtěl patrně napadnout usnesení odvolacího soudu rovněž na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
12. Dále státní zástupce konstatuje, že obviněný v podaném dovolání opakuje svou obhajobu, kterou počal uplatňovat již od svého seznámení se se spisem po skončení vyšetřování a na níž setrval před nalézacím i odvolacím soudem. Dovolatel totiž opětovně namítá, že se doznával k činu pouze proto, že chtěl pomoci svědku J. B. – podle něj skutečnému pachateli, dále tohoto svědka a svědkyni D. H. označuje za nevěrohodné a také nesouhlasí s tím, že odvolací soud nevyhověl jeho dodatečnému důkaznímu návrhu vyšetřit tyto dva svědky na detektoru lži (polygrafu). Státní zástupce připomíná, že v situaci, kdy obviněný v dovolání pouze opakuje svou již uplatněnou předchozí obhajobu, jedná se podle závěrů ustálené judikatury Nejvyššího soudu zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné. K tomu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002. Nadto konstatuje, že s uvedenými námitkami obviněného se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí, konkrétně pak soud prvního stupně v bodech 5 až 20 a 24 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodech 12 až 14 odůvodnění svého usnesení, přičemž na jejich argumentaci odkazuje a ztotožňuje se s ní.
13. Státní zástupce akcentuje, že základem dovolání obviněného je jeho nesouhlas se skutkovým zjištěním soudů, že to byl právě on, kdo způsobil poškozenému zranění vedoucí posléze k jeho smrti, a že ačkoliv namítá vadu tzv. zjevného rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedeným dokazováním [první alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], neoznačil konkrétně, mezi jakým skutkovým zjištěním a jakým důkazem má tento zjevný rozpor existovat. Dále státní zástupce uvádí, že dovolatel namítl rovněž vadu tzv. opomenutého důkazu [třetí alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], přičemž k tomu uvádí, že obhajoba v závěru hlavního líčení neučinila žádné důkazní návrhy, stejně tak ani v odvolání obviněného ze dne 20. 6. 2023, popř. v odůvodnění odvolání ze dne 22. 6. 2023. Obviněný měl podle svého tvrzení uplatnit nový důkazní návrh na provedení fyziodetekčního vyšetření svědků B. a H. na polygrafu až v doplnění odvolání ze dne 25. 7. 2023, avšak k tomu státní zástupce uvádí, že jemu dostupné materiály žádný takový důkazní návrh neobsahují. Státní zástupce na tuto výhradu obviněného přesto reaguje svým vyjádřením, že i kdyby se přeci jen odvolací soud s tímto důkazním návrhem, v případě jeho existence, adekvátně nevypořádal v odůvodnění svého usnesení, mohl by tuto vadu zhojit maximálně prostým konstatováním, že podle ustálené judikatury nemůže být fyziodetekční vyšetření na polygrafu (detektoru lži) procesně použitelným důkazem. K tomu připomíná judikaturu Nejvyššího soudu (mj. jeho sbírkové rozhodnutí č. 8/1993 Sb. rozh. tr. či usnesení ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 4 Tdo 1508/2017) a Ústavního soudu (mj. jeho usnesení ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 861/11).
14. Státní zástupce proto k námitkám obviněného, jimiž míří na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., shrnuje, že tomuto dovolacímu důvodu v zásadě sice odpovídají, ale jsou zjevně neopodstatněné, neboť mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním žádný rozpor není a případná absence odůvodnění odvolacího soudu, proč nebylo vyhověno návrhu obviněného na provedení procesně nepoužitelného důkazu, by mohla být nanejvýš vadou odůvodnění bez dovolacího významu.
15. Posléze státní zástupce uvádí, že obviněný v bodu 8 svého dovolání vyslovil v rychlém sledu dvě další námitky, a to že „rozhodnutí spočívá i na nesprávném právním posouzení skutku“ a že „je uložený trest nepřiměřeně přísný“, přičemž však k těmto námitkám nic bližšího neuvedl. K tomu státní zástupce jen obecně poznamenává, že právní posouzení skutku považuje v případě obviněného spíše za benevolentní, když jednání popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně se nacházelo na pomezí ublížení na zdraví a vraždy, a dále že i trest uložený obviněnému považuje za benevolentní, neboť přestože tento byl ohrožen trestem odnětí svobody v rozmezí osm až šestnáct let, byl mu uložen trest velmi blízko dolní hranice trestní sazby. Nadto státní zástupce připomíná, že by podle ustálené judikatury samotná nepřiměřenost uloženého trestu nemohla založit žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř.
16. Státní zástupce tak uzavírá, že je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjadřuje svůj souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
17. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice, kterou však do dnešního dne neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
20. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
21. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
22. Obviněný v podaném dovolání uplatňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
23. Obviněný dále v podaném dovolání explicitně uplatňuje také dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , byť ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu žádnou bližší argumentaci nepřináší. Tento dovolací důvod je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
24. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
25. V rámci podaného dovolání se obviněný vyjadřuje také v tom smyslu, že mu byl uložen trest nepřiměřeně přísný, aniž by však tuto argumentaci blíže rozvedl, a aniž by označil konkrétní dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. ř., na nějž touto svou argumentací míří. Při značné míře benevolence by bylo možné z podaného dovolání obviněného dovodit, že jím chtěl patrně mířit rovněž na dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. i) tr. ř. Právě prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu (a jedině tohoto) lze brojit v dovolacím řízení proti výroku o trestu. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je ovšem dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu (první alternativa), nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu (druhá alternativa). Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu (např. občanu České republiky trest vyhoštění). Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenou přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice.
26. Jelikož obviněný výslovně uplatňuje dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř., a neexplicitně také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., přičemž vzhledem k tomu, že zde vyjmenované vady soudního rozhodnutí výslovně vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně, platí, že z jeho dovolání lze vysledovat i výslovně neuvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Je tomu tak proto, že právě prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. se lze v dovolacím řízení zásadně domáhat přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně.
27. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
28. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
29. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, tzv. opomenutý důkaz, formálně také nesprávné právní posouzení věci a při jisté míře benevolence také vadnost výroku o trestu (nepřiměřenost trestu), dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice při značné míře benevolence odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí §265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující.
30. Předně je potřeba uvést, že v dovolání deklarované námitky obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, především pak v odvolání ze dne 20. 6. 2023 podaném proti rozsudku nalézacího soudu, resp. v doplnění (odůvodnění) odvolání ze dne 22. 6. 2023 (srov. č. l. 666 a 669 až 670 spisového materiálu). Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (srov. body 5 až 26 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 9 až 14 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla, jak přiléhavě uvádí státní zástupce, o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.
31. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud k věcnému přezkumu podaného dovolání. Obviněný v podaném dovolání předně namítá vadu tzv. zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, když namítá nevěrohodnost svědků J. B. a D. H. a tvrdí, že jeho vina je vystavěna pouze na jeho dřívějších výpovědích, tedy jeho odvolaném doznání a svědeckých výpovědích těchto dvou svědků.
32. K namítanému zjevnému rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, tj. k tvrzeným pochybením soudů nižších stupňů, které jsou podle obviněného dány a které podle něj zakládají dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě , považuje Nejvyšší soud za nutné obecně zdůraznit, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
33. Jinak vyjádřeno, o tzv. zjevný rozpor ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde pouze tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, když tato skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když jsou tato zjištění opakem toho, co je obsahem provedených důkazů apod. Musí se tedy jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Dovolání je totiž určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.
34. Podle Nejvyššího soudu požadovaná logická návaznost byla v posuzované věci dána, neboť jak vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně (zejm. body 5, 8, 9, 11 až 14, 16 a 20) a usnesení odvolacího soudu (zejm. body 8 až 14), soudy nižších stupňů v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku a usnesení uvedenými v §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, ale i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného i věrohodností svědků, především pak J. B. a D. H. Nadto obviněný neoznačuje, které konkrétní skutkové zjištění by mělo být v rozporu se kterým konkrétním provedeným důkazem.
35. Lze tak mít za to, že shora uvedenými výhradami obviněný, materiálně nahlíženo, fakticky namítá, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. zásadou in dubio pro reo. Takové výhrady však nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřují výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnou zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například bod 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu.
36. Uvedené námitky obviněného tudíž nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť obsahově nepřesahují pouhou polemiku s rozsahem provedeného dokazování, hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily. Prostřednictvím uvedených námitek se obviněný primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje jím zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní.
37. Nadto Nejvyšší soud ve vztahu k uvedeným námitkám obviněného připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy nižších stupňů tento požadavek, jak již bylo shora konstatováno, naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, a to zejména soud prvního stupně, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v §125 odst. 1 tr. ř. a usnesení v §134 odst. 2 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, s rozpory v jeho výpovědích, s jeho odvolaným doznáním, věrohodností výpovědí svědků J. B. a D. H., jakož i dalších svědků (srov. zejména body 5, 8, 9, 11 až 14, 16 a 20 rozsudku soudu prvního stupně a body 8 až 14 usnesení odvolacího soudu). Navíc ve vztahu k výhradě obviněného, že odvolací soud nevzal v úvahu, že svědek J. B. měl důvod pro vyvolání konfliktu s poškozeným J. M., když svědkyně D. H. byla partnerkou J. B. a tento na ni žárlil, připomíná Nejvyšší soud jako obiter dictum také to, že podle skutkových zjištění soudu prvního stupně měl důvod pro vyvolání konfliktu s poškozeným zjevně rovněž sám obviněný. Poškozený totiž matku obviněného nazýval vulgárními výrazy, na což obviněný reagoval – mírně řečeno – nelibě (srov. bod 5 rozsudku soudu prvního stupně).
38. Nad rámec shora uvedených úvah je také třeba akcentovat, že pravdivost výpovědi obviněného z přípravného řízení prokazují nejen výpovědi svědků J. B. a D. H. z přípravného řízení, ale i skutečnost, že obviněný velmi přesně a podrobně popsal způsob útoku vůči poškozenému opakovaně nejen ve své výpovědi z přípravného řízení, ale i v rámci provedené rekonstrukce, které se účastnili i znalci z oboru soudního lékařství. V tomto směru je třeba uvést, že způsob útoků obviněného tak, jak jej popsal v rámci provedené rekonstrukce, odpovídá podle soudních znalců zraněním, která utrpěl poškozený. Současně je třeba uvést, že soudy obou stupňů se zabývaly i relevantností tvrzení obviněného, proč se v rámci přípravného řízení opakovaně doznal. Tedy lze mít za to, že obhajobu obviněného uplatněnou před soudem prvního stupně, potažmo při seznámení s výsledky vyšetřování vzaly soudy nižších stupňů v úvahu a hodnotily jí (viz body 19 rozsudku soudu prvního stupně, body 11, 13, a 14 usnesení soudu druhého stupně), a to právě z pohledu ostatních provedených důkazů. Navíc je třeba uvést, že obviněný byl v přípravném řízení od okamžiku zahájení trestního stíhání zastoupen obhájcem, takže mu i muselo být známo, jakým trestem je za daný trestný čin ohrožen.
39. K námitce obviněného, že soud prvního stupně hodnotil výpověď svědka J. B. u hlavního líčení tak, že svědek „nepodal adekvátně věrohodnou výpověď“ a že tudíž nelze hodnotit jeho výpověď z přípravného řízení za věrohodnou, považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést následující. Soud prvního stupně výslovně při hodnocení výpovědi tohoto svědka vzal v úvahu, že tento svědek jednak u hlavního líčení jistým způsobem naznačoval možnost odmítnutí výpovědi z důvodu jeho vztahu k obviněnému, když při celkovém hodnocení výpovědi tohoto svědka i připustil, že nelze vyloučit, že se svědek mohl určitým způsobem do konfliktu s poškozeným zapojit. Proto jeho výpovědi hodnotil velmi obezřetně, přičemž pokud následně vycházel z výpovědi tohoto svědka z přípravného řízení, tak akcentoval skutečnost, že tato jeho výpověď odpovídá dalším provedeným důkazům, zejména výpovědím samotného obviněného z přípravného řízení, provedené rekonstrukci, závěrům znaleckého posudku z oboru soudního lékařství a částečně i výpovědi svědkyně D. H. (blíže viz body 10–13 rozsudku soudu prvního stupně). Takové hodnocení výpovědi svědka J. B. odpovídá zásadám formální logiky a nemůže tedy zakládat tvrzený extrémní rozpor.
40. Ohledně obviněným tvrzené vady tzv. opomenutého důkazu, jíž namítá v souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě a jíž spatřuje v podle něj chybném postupu odvolacího soudu, který neprovedl jím navrhované fyziodetekční vyšetření svědků B. a H. na polygrafu, tzv. detektoru lži, Nejvyšší soud uvádí, že pakliže by bylo odhlédnuto od toho, že vyšetření na polygrafu není v českém trestním procesu přípustným důkazem, mohlo by se potenciálně jednat o námitku relevantně uplatněnou. O takový případ se ovšem v posuzované věci očividně nejedná. Jak totiž přiléhavě uvedl státní zástupce ve svém vyjádření, na základě závěrů ustálené judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu není fyziodetekční vyšetření procesně použitelným důkazem. To vyplývá mj. z právní věty rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením č. 8/1993 Sb. rozh. tr., podle níž: „Výsledky vyšetření na tzv. detektoru lži nemůže soud použít jako důkaz při rozhodování trestní věci.“. Dále v nálezu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 861/11, Ústavní soud uvádí: „Názor na fyziodetekční vyšetření (polygrafem, „detektorem lži“), jako důkaz v trestním řízení nepoužitelný, byl soudní praxi vysloven opakovaně: fyziodetekční vyšetření má charakter pouze tzv. operativně pátracího prostředku, a výsledky tohoto vyšetření tedy nemohou sloužit jako procesně relevantní důkaz“. Rovněž podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 4 Tdo 1508/2017: „soudní praxe nepřipouští jako důkazní prostředek při rozhodování ve věci výsledky vyšetření na tzv. detektoru lži“. Nejvyšší soud proto ve vztahu k této námitce obviněného uzavírá, že v rámci návrhu obviněného na doplnění dokazování vyšetřením svědků J. B. a D. H. na polygrafu, který učinil dne 25. 7. 2023 v rámci doplňku odvolání, obviněný fakticky navrhoval doplnit dokazování o důkaz nepřípustný, a tudíž takovému návrhu odvolací soud de facto ani de iure vyhovět nemohl. Zcela jednoznačně se tak nemohlo jednat ani o takové (potenciální) pochybení odvolacího soudu, které by bylo s to založit vadu tzv. opomenutého důkazu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě. Z pohledu tvrzení obviněného je také třeba zdůraznit, že o tomto důkazním návrhu (resp. návrhu na doplnění dokazování) bylo odvolacím soudem rozhodnuto, když tento byl v rámci veřejného zasedání zamítnut (viz č. l. 708), takže ani z tohoto pohledu by nebylo možno námitce obviněného přisvědčit.
41. Obviněný pak v bodě 8 podaného dovolání stručně a bez bližší argumentace vyjádřil své přesvědčení o nepřiměřenosti jemu uloženého trestu. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že proti výroku o trestu lze v dovolacím řízení brojit výlučně prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Jistou výjimku z tohoto pravidla představuje námitka týkající se toho, zda byly či nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení souhrnného trestu, popř. společného trestu, která naplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha, NS 21/2003-T 501). O takový případ se však v posuzované věci zjevně nejedná, neboť obviněnému nebyl ukládán souhrnný ani společný trest a obviněný ani netvrdí, že v předmětné věci byly splněny podmínky pro uložení souhrnného, popř. společného trestu.
42. Současně je nutno konstatovat, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze zásadně brojit pouze proti tomu, že byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. O takovou situaci se v případě obviněného však nejedná, neboť mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let, přičemž ustanovení §145 odst. 3 tr. zákoníku umožňuje jednak uložení trestu odnětí svobody, jednak ve výměře 8 až 16 let. Pakliže by tedy Nejvyšší soud při značné míře benevolence dovodil, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. relevantním způsobem, i tak by musel konstatovat, že se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou.
43. Nejvyšší soud musí ovšem na závěr připustit, že jeho zásah do výroku o uloženém trestu by nad rámec již uvedeného přicházel v úvahu pouze tehdy, pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Výše uvedené ovšem nelze aplikovat na projednávanou věc, když není pochyb o tom, že obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v rámci stanovené trestní sazby, a to při dolní hranici trestní sazby za zločin těžkého ublížení na zdraví s následkem smrti podle §145 odst. 3 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným. Nadto Nejvyšší soud uvádí, že jednání obviněného, které spočívalo v opakovaných útocích směrem k poškozenému (zemřelému), mj. směřovaných na hlavu poškozeného, v důsledku čehož vznikla poškozenému četná zranění, na jejichž následky poté zemřel, dosahovalo takové závažnosti, že i odvolací soud připustil, že v dané věci by bylo možno jednání obviněného právně kvalifikovat jako zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 tr. zákoníku, neboť usuzoval na možný úmysl obviněného přivodit poškozenému svým jednáním smrt, když ovšem musel respektovat zásadu zákazu reformationis in peius. Za takové situace a současně za stavu, kdy u obviněného absentovaly polehčující okolnosti ve smyslu §41 tr. zákoníku, jež by bylo možno při ukládání trestu zohlednit, nýbrž byly přítomny naopak přitěžující okolnosti ve smyslu §42 tr. zákoníku, je uložení trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let, tj. trest při dolní hranici trestní sazby za přisouzený čin, možno považovat ze strany soudu prvního stupně spíše za mírný trest než nepřiměřeně přísný.
44. Ve vztahu k této námitce proto Nejvyšší soud uzavírá, že se sice při značné míře benevolence jedná o námitku relevantně uplatněnou, avšak že se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou.
45. Obviněný v podaném dovolání uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., aniž by však přinesl bližší argumentaci, v čem ono nesprávné právní posouzení či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení spatřuje. Nejvyšší soud proto konstatuje, že se nejedná o námitku relevantně uplatněnou. Jako obiter dictum však jen stručně připomíná, že se soudy nižších stupňů podrobně zabývaly jak právním posouzením jednání obviněného coby zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 3 tr. zákoníku, tak jeho možnou právní kvalifikací coby zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 tr. zákoníku, přičemž se soud prvního stupně přiklonil k právní kvalifikaci mírnější a pro obviněného příznivější, tj. podle §145 odst. 3 tr. zákoníku. V odůvodnění svého rozsudku se podrobně věnoval rovněž jednotlivým obligatorním znakům skutkové podstaty přisouzeného činu a kritériím jejich naplnění v posuzované věci (srov. zejména body 27 až 30 rozsudku soudu prvního stupně, popř. také body 15 až 17 usnesení odvolacího soudu).
46. Nejvyšší soud tak shrnuje, že neshledal takové vady rozsudku soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu, které by byly s to založit obviněným uplatněné dovolací důvody ani jiné dovolací důvody jmenované v §265b odst. 1 tr. ř.
47. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že jelikož nejsou rozhodnutí soudů nižších stupňů v tomto případě zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) či i) tr. ř., nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu obviněným explicitně neoznačeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
48. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice v zásadě odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 2. 2024
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu