ECLI:CZ:NS:2024:8.TDO.1181.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 1181/2023-434
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 1. 2024 o dovolání obviněného J. S. , nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha Pankrác, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 7 To 325/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 34/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 5. 2020, sp. zn. 1 T 34/2019, byl obviněný J. S. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaných tím, že
v době od 20:00 hod. dne 5. 10. 2018 do 11:00 hod. dne 7. 10. 2018 ve svém bytě v Praze XY – XY, XY, bránil proti vůli své bývalé přítelkyni poškozené L. S. (dále „poškozená“) byt opustit tím, že uzamkl vstupní dveře, vzal jí mobilní telefon, aby se nikomu nedovolala, a přes její prosby ji z bytu nepustil, a od přesně nezjištěné doby dne 5. 10. 2018 až do brzkých ranních hodin dne 6. 10. 2018, a dále během dne 6. 10. 2018, ji opakovaně slovně i fyzicky napadl údajně proto, že mu měla být nevěrná, tím způsobem, že jí vulgárně nadával slovy: „kurvo, píčo“, a dále ji opakovaně vždy po dobu několika hodin s přestávkami bil pěstí do oblasti obličeje, hlavy, břicha, zad, horních a dolních končetin, po pádu poškozené na zem do ní kopal po celém těle, střední až velkou silou působil na její krk smáčknutím, čímž ji rdousil, dále ji udeřil plnou plastovou lahví o objemu 1,5 l přímo do oka, a dále jí jednou rukou přikládal kuchyňský nůž špičkou ostří k prstům u nohou a druhou rukou svrchu udeřil do nože, který nezasáhl prsty poškozené jen díky jejímu včasnému uskočení, což se opakovalo přibližně dvacetkrát, a v průběhu tohoto jednání rovněž dovlekl poškozenou do koupelny, kde ji strčil oblečenou do vany, a pustil na ni studenou sprchu, a přes její prosby o zanechání činu ji takto sprchoval přibližně deset minut se slovy, že jí ukáže, co je to zima, a tímto jednáním jí způsobil zranění spočívající v podvrtnutí a natažení vazů podél krční páteře, rozsáhlých podkožních krevních výronů na obličeji, plošných krevních výronů pod spojivkami obou očí, podkožního krevního výronu a drobné tržné rány za levým ušním boltcem, podkožního krevního výronu v místě úhlu dolní čelisti vlevo, mapovitých podkožních krevních výronů na přední a levé ploše krku s naznačeným příčným pruhovitým uspořádáním, svislých a příčných čárkovitých oděrek na přední ploše krku při levém okraji krčních chrupavek, podkožních krevních výronů na horních a dolních končetinách, hrudníku, zádech, v podbřišku a podkožních krevních výronů a čárkovitých oděrek na nártu a hřbetní ploše prstů obou chodidel, která si vyžádala lékařské ošetření v Nemocnici Říčany, a následnou léčbu po dobu nejméně dvou týdnů, avšak kratší než šest týdnů, po kterou zranění omezovala poškozenou v obvyklém způsobu života zejména bolestivostí celého těla s omezením hybnosti spojeného mimo jiné v nasazení měkkého krčního límce, narušeným a bolestivým polykáním a nutností dodržovat klidový režim, přičemž s ohledem na intenzitu útoku spočívajícího zejména v opakovaných úderech pěstí a kopech do oblasti hlavy, krku, hrudníku a zad, kde jsou uloženy životně důležité orgány, a šlo o opakované útoky trvající s menšími přestávkami několik hodin, které směřovaly především do oblasti obou očí poškozené, a reálně hrozilo nezvratné poškození jejího zraku, a dále vzhledem k intenzitě útoku směřujícího na krk vedeného střední až velkou silou jeho smáčknutím (tzv. rdoušení), jakož i s přihlédnutím ke zjevné tělesné disproporci mezi osobou obviněného a poškozené, si musel být minimálně vědom, že svým jednáním může způsobit poškozené vážné zranění, které ji může ohrožovat i na životě, a způsobil jí déle trvající, vystupňované a prodlužované bolesti na hranici snesitelnosti, které citelně zasáhly celou její osobnost.
2. Za popsané trestné činy byl obviněný odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné protialkoholní léčení v ambulantní formě. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené zdravotní pojišťovny na náhradu škody.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 7 To 325/2020, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Z dovolání obviněného
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, neboť soudy nedůvodně neuvěřily výpovědím svědků Š. P., M. S. a T. H., kteří shodně uvedli, že se s poškozenou ve dnech, kdy mělo dojít k posuzovanému incidentu, setkali, avšak neviděli na ní žádné stopy násilí. Za pochybení obviněný označil i to, že soud neprovedl jím navrhovaný důkaz výslechem sousedů za účelem objasnění, zda a co z bytu obviněného v inkriminované době slyšeli, a soudům vytýkal, že přisvědčily podané obžalobě a verzi předkládané poškozenou, čemuž přizpůsobily i dokazování. Přestože šlo o situaci „tvrzení proti tvrzení“, postupoval soud v rozporu např. s nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, nebo rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. 1. 2012 ve věci Tseber proti České republice , stížnost č. 46203/08. I když poškozená utrpěla mnohočetné podlitiny v obličeji, není vyloučeno, že jí je mohl způsobit někdo jiný než obviněný. V dosavadním trestním řízení tak byly podle dovolatele porušeny zásady spravedlivého procesu, zejména zásada presumpce neviny a princip in dubio pro reo .
5. Hmotněprávní nedostatky dovolatel spatřoval v závěru o způsobení mučivých útrap poškozené [§122 odst. 2 písm. h) tr. zákoníku], protože jej soudy neučinily podle výsledků provedeného dokazování, z něhož nevyplynulo, že by o takové útrapy šlo, ale soud vycházel jen z výpovědi poškozené, která uvedla, že ji to bolelo a vnímala to jako mučení. Znalkyně z oboru zdravotnictví konstatovala, že zranění poškozené a fyzické působení na ni byla spojena s velkou bolestivostí, avšak to bez dalšího nevylučuje, že šlo jen o „běžné zbití“ (viz rozhodnutí č. II/1965 Sb. rozh. tr.). V návaznosti na to vyslovil domněnku, že desetiminutové sprchování studenou vodou nelze považovat za mučivé útrapy, neboť nejde o ublížení na zdraví, a ani není způsobilé vyvolat ani psychické útrapy. Přiložení nože k noze poškozené, které jí nezpůsobilo takřka žádnou fyzickou ani psychickou újmu či opakované bití lehkou až střední intenzitu násilí s relativně nízkou frekvencí nelze považovat za mučivé útrapy podle §122 odst. 2 písm. h) tr. zákoníku. Pokud k popsanému jednání došlo, šlo o záchvaty vzteku, během nichž poškozenou několikrát zbil s cílem vynutit si na ní přiznání k nevěře, avšak bez mučivých útrap, a proto mohlo jít nanejvýš o prosté ublížení na zdraví ve smyslu §146 odst. 1 tr. zákoníku.
6. V návaznosti na tyto argumenty obviněný v závěru dovolání navrhl, aby jej Nejvyšší soud sám zprostil obžaloby v plném rozsahu, případně aby zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 7 To 325/2020, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 5. 2020, sp. zn. 1 T 34/2019, a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Současné požádal o odklad výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.) k tomuto dovolání upozornil, že byť obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. použil v dikci před novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., účinným od 1. 1. 2022, protože vytýkal vadné hmotněprávní posouzení [nyní důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], současně tím, že vytýkal nedostatky v posouzení věrohodnosti poškozené, uplatnil výhrady podřaditelné i pod stávající důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takové vady v řízení předcházejícím vydání posuzovaných rozhodnutí ani v použité právní kvalifikaci neshledal (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 1368/2021), neboť soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. i §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., a jako taková jsou jejich rozhodnutí plně přezkoumatelná. Zdůraznil, že výpověď poškozené je podpořena výpovědí svědkyně Y. R. a lékařskými zprávami, fotodokumentací i závěry znalkyně, které spolu plně korespondují, tudíž výpověď poškozené není osamocená, naopak odpovídá dalším usvědčujícím důkazům, a tudíž ani nelze v řešeném případě hovořit o „tvrzení proti tvrzení“. Pokud soudy označily osoby vypovídající ve prospěch obviněného za nevěrohodné, dostatečným způsobem vysvětlily, podle čeho takto usuzovaly. Ani poznámka o tzv. opomenutých důkazech nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování, soudy předmětné důkazní návrhy nepřehlédly, ale reagovaly na ně a přesvědčivým způsobem vysvětlily, proč jim nevyhověly (viz str. 5 usnesení odvolacího soudu).
8. Opodstatnění nemají podle státního zástupce ani námitky směřující proti naplnění znaku „těžké újmy na zdraví“ podle §145 odst. 1 ve spojení s §122 odst. 2 písm. h) tr. zákoníku, neboť v popisu skutkových zjištění jsou dostatečně popsány útrapy, jimž byla poškozená v důsledku jednání obviněného vystavená. Je zjevné, že jejich povaha naplňuje zákonem stanovené znaky, a to déle trvající bolestivost a trýzeň tělesnou i duševní, která nepochybně poškozenou významným způsobem zasáhla v celé její osobnostní sféře tak, že měla vážné obavy o zdraví či dokonce život. Jednání obviněného bylo velice hrubé a protahované. Obviněný v odděleném popisu příkoří, jemuž byla poškozená vystavena, vytrhuje jednotlivé komponenty svého velice hrubého, trýznivého chování z kontextu a svůj úsudek staví na izolovaném posouzení každého určitého mechanismu zvlášť. Zjištěné útrapy je však nutné posuzovat v jejich celku, komplexně. Z uvedených důvodů státní zástupce shrnul, že ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebyl naplněn, a protože uvedené závěry jsou zjevné z obsahu posuzovaných rozhodnutí, navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a), případně písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
9. Na vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, které bylo zasláno obhájci obviněného, neobdržel Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání žádnou reakci.
IV. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. Obecně k dovolacím důvodům
11. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je možné podat pouze na podkladě důvodů uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, jimiž je podle dovolatele opodstatněno naplnění uplatněného důvodu, musí věcně odpovídat některému zákonem stanovenému důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Nejvyšší soud posuzuje, zda uplatněné výhrady tomuto zákonnému vymezení odpovídají, pro rozsah přezkumné povinnosti v konkrétní věci je vázán těmi dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.), jak je obviněný v dovolání určil, a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
12. Obviněný v dovolání podaném dne 1. 2. 2021 (věc Nejvyššímu soudu byla předložena soudem prvního stupně až dne 21. 12. 2023) s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, což koresponduje se zněním trestního řádu platným v době, kdy bylo dovolání podáno, tj. před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., účinnou od 1. 1. 2022. Tato novela nově upravila dovolací důvody tak, že obviněným uvedený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zákonem vymezen v nové dikci, že „dovolání podle něj lze podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad, pro které rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát, a to proto, že jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo, když ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z nich. Vždy však je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021).
13. Důvod dopadající na hmotněprávní vady, který obviněný v dovolání slovně popsal, je nyní vyjádřen v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve stejném znění, jaké v předchozí úpravě odpovídalo §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a slouží k nápravě vad rozhodnutí, které spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, jenž Nejvyšší soud nemůže měnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).
14. Mimo takto vymezené zákonné důvody je Nejvyšší soud povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Úmluvy a články 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
VI. K námitkám obviněného
a) ke skutkovým nedostatkům
15. Nejvyšší soud podle obsahu dovolání shledal, že obviněný v dovolání vytýkal vady, které korespondují s oběma shora popsanými důvody dovolání. V souladu s §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal nedostatečné a vadné posouzení svědecké výpovědi Š. P., M. S. a T. H., v důsledku čehož považoval skutková zjištění za nedostatečně objasněná, a rovněž vytýkal neprovedení jím navrhovaného výslechu jeho sousedů, což koresponduje s alternativou důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Přestože uvedené výhrady lze pod uvedený důvod podřadit, nelze se s obviněným ztotožnit v tom, že by přezkoumávaná rozhodnutí uvedenými vadami trpěla a že by věc nebyla po skutkové stránce řádně zjištěna.
16. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že se soudy v rámci dokazování soustředily na objasnění všech rozhodných skutečností významných pro závěry o vině obviněného. Jen pro úplnost lze ve stručnosti odkázat na rozsudek soudu prvního stupně, který sice bral za základ svých zjištění výpověď poškozené, avšak podrobil její obsah pečlivému posouzení a zabýval se její věrohodností, a to především v konfrontaci s dalšími ve věci provedenými důkazy. Nelze se ztotožnit s námitkou obviněného, že by soud nedostatečně její věrohodnost posoudil, protože se v daných souvislostech zabýval výpověďmi svědků Y. R., která poškozenou viděla po incidentu a popsala, jak vypadala, i co jí o tom, co se jí stalo, sdělovala. Zabýval se i sděleními Š. P., J. P., T. H., kteří sice nebyli osobně incidentu přítomni, avšak podali svědectví o tom, co v inkriminovaných dnech při setkání s poškozenou vnímali, případně o tom, co jako obyvatelé předmětného bytového domu v době napadení viděli nebo slyšeli. Podstatné při posuzování pravdivosti uváděných tvrzení poškozenou jsou zejména lékařské zprávy Nemocnice Říčany, a. s. (č. l. 79, 105), a MUDr. Tomáše Syrovátky (č. l. 100 až 101), ze kterých vyplývá povaha, lokalizace a intenzita utrpěných zranění, a jsou doplněny i protokolem o prohlídce těla poškozené (č. l. 49 až 62), důležitým byl i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, MUDr. Markéty Kulvajtové a znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Dany Dufkové k osobě obviněného. Takto zajištěné a provedené důkazy dávají potřebný podklad pro posouzení okolností, za kterých trestné jednání obviněného probíhalo, i k jakému následku na zdraví u poškozené došlo.
17. Nelze obviněnému přisvědčit, že by soud provedené důkazy vadně hodnotil, protože v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je tato činnost soudu popsána způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti ani nevykazuje vady nebo nedostatky, jež obviněný ani podrobněji nekonkretizoval. Naopak z jeho obsahu lze seznat, podle čeho soud rozhodoval, jak provedené důkazy hodnotil a k jakým skutkovým závěrům dospěl, protože popsal dostatečně srozumitelně své úvahy i závěry, z jakých důvodů a které ze slyšených osob věřil, případně proč takový závěr nemohl učinit ohledně výpovědi obviněného (srov. bod 13. rozsudku soudu prvního stupně). Soud vyložil svá zjištění, rozvedl skutečnosti, které jsou rozhodné pro závěr o vině obviněného, způsob jejich hodnocení i to, jaké okolnosti uváděné obviněným jsou v porovnání s obsahem ostatních ve věci provedených důkazů osamocené. Pro úplnost lze uvést, že se zabýval v potřebné míře věrohodností všech slyšených svědků, zejména posuzoval výpovědi poškozené, jejíž zranění, která popsala jako důsledek napadání ze strany obviněného, byla objektivizována lékařským vyšetřením a mechanismus jejich vzniku, který poškozená udávala, byl potvrzen jako možný, a dokonce pravděpodobný znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví. Naopak soud považoval za nevěrohodná svědectví osob, které popisovaly setkání s poškozenou v sobotu či v neděli v době po incidentu, avšak s tím, že si na ní žádného zranění nevšimly, přestože z výpovědi svědkyně Y. R. i lékařských zpráv vyplývá, že poškozená tato zranění pouhým okem v jejím obličeji viditelná již v dané době měla. Nadto soud zcela správně podotknul, že svědkyně Y. R. nebyla osobou, která by měla důvod poškozené stranit či naopak uškodit obviněnému, neboť ani její vztahy s poškozenou, která byla po určitou dobu její spolubydlící, nebyly příliš přátelské a vřelé (viz bod 13. rozsudku).
18. Po posouzení postupu soudů obou stupňů v rámci dokazování, jakož i způsobu, jakým se vypořádaly s výsledky dokazování, je zjevné, že k porušení pravidel pro řádné objasnění věci nedošlo. Soud prvního stupně hodnotil všechny provedené důkazy v souladu s pravidly podle §2 odst. 6 tr. ř. jednotlivě i ve vzájemných souvislostech s ostatními důkazy a rovněž přihlédl ke zvláštnostem projednávaného případu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09). Dostatečně respektoval a dodržel povinnosti důkazní postup detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000). Odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je zpracováno v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř., a v jeho obsahu soud vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného, proč jí neuvěřil, a proč naopak vzal za podklad svých skutkových závěrů výpověď poškozené. Rovněž měl na paměti, že v situaci „tvrzení proti tvrzení“, které v přezkoumávané věci de facto ani nenastala, jsou obecné soudy povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny. Soud se zabýval uvedenými důkazy i tím, zda a jak je který ze svědků zainteresován na výsledku daného trestního řízení, obzvláště když takové svědecké výpovědi stály proti výpovědi obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10).
19. Nejvyšší soud, když zvážil rozsah provedeného dokazování a způsob, jakým soud prvního stupně a odvolací soud posuzovaly výsledky provedeného dokazování, shledal, že netrpí obviněným vytýkanými vadami a že skutková zjištění učiněná na základě zákonem předepsaného a ničím nezpochybněného procesu jsou dostatečným základem pro právní závěry na nich vystavěné. Z tohoto důvodu nebylo možné akceptovat ani výhradu obviněného o porušení zásady presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo. Toto pravidlo vychází z ústavního principu presumpce neviny (srov. čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy), jejíž právní význam spočívá v první řadě v povinnosti orgánů činných v trestním řízení hledět na toho, proti komu je vedeno trestní řízení, jako na nevinného (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 577/13 ze dne 23. 6. 2015). Zásadu in dubio pro reo nicméně nelze vykládat tak, že by jakékoli nepodstatné nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09), čemuž soudy v posuzované věci dostály.
20. Uvedené závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl po posouzení obsahu a rozsahu provedeného dokazování, svědčí o tom, že nelze souhlasit s obviněným, že by ve věci šlo o tzv. opomenuté důkazy, jestliže soud odmítl jeho návrh na výslech sousedů, protože o tzv. opomenuté důkazy, které by založily existenci porušení zásad spravedlivého procesu, by šlo jen tehdy, když ve vlastních rozhodovacích důvodech o návrzích na provedení důkazů ve vztahu k jejich zamítnutí by nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit pouze třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Pouze tehdy, jestliže tak obecný soud nepostupuje, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté, především článku 36 odst. 1, článku 38 odst. 2 Listiny (srov. nález Ústavního soudu 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, aj.).
21. Z dosavadního řízení v projednávané věci však vyplynulo, že soudy se návrhy obviněného na doplnění dokazování zabývaly, věnovaly jim potřebnou pozornost, protože v bodě 13. rozsudku soud uvedl, že tento návrh obviněného považoval za nadbytečný, protože s ohledem na výsledky provedeného dokazování nelze očekávat, že by si navržení svědkové s odstupem času na něco vzpomněli. I když zde soud nemístně presumoval závěry, které neměl podložené výsledky dokazování, lze připustit, že časový odstup v této věci delší než rok a půl dovoluje úvahu, že pokud z dosavadního šetření ve věci nevyplynulo, že by mohl existovat mezi sousedy svědek, který by měl nějaké poznatky o předmětné události, obecný požadavek na předvolání sousedů obviněného by byl nadbytečným důkazem a nemohl by objektivně přinést poznatek, který by již nebyl dosavadním dokazováním zjištěn, protože žádná jiná osoba než obviněný a poškozená v bytě obviněného nebyla. Ostatně obviněný ani nespecifikoval, co konkrétně by takový důkaz měl dosvědčit. Soudy se proto nezpronevěřily povinnosti provádět dokazování tak, aby objasnily všechny rozhodné skutečnosti, a nedošlo tedy k pochybení spočívajícímu v tzv. opomenutých důkazech.
22. Výsledkem uvedeného procesního postupu jsou skutková zjištění, o nichž nevznikají důvodné pochybnosti, a proto Nejvyšší soud mohl na jejich základě posuzovat správnost použité právní kvalifikace zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku (proti závěrům o spáchání přečinu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku obviněný žádné konkrétní výtky nevznesl).
b) k právním výhradám
23. Obviněný se dovoláním domáhal nápravy nedostatků, které shledával v právním posouzení věci, protože tvrdil, že jednáním, jak bylo popsáno ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, nezpůsobil poškozené mučivé útrapy ve smyslu §122 odst. 2 písm. h) tr. zákoníku, čímž brojil proti použité právní kvalifikaci jako zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, když připouštěl možnost, že mohl způsobit přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Tyto námitky odpovídají vymezení důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve stávající právní úpravě), a proto Nejvyšší soud posuzoval důvodnost této námitky.
24. Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému způsobí těžkou újmu na zdraví. Podle této skutkové podstaty je postihováno jednání pachatele, který úmyslně způsobí jiné osobě těžkou újmu na zdraví, jíž je stav záležející ve vážné poruše zdraví nebo jiném vážném onemocnění, jež současně naplňuje některou z taxativně uvedených forem vymezených v §122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku. Způsobením těžké újmy na zdraví je jakékoli jednání (konání i opomenutí), jehož následkem je těžká újma na zdraví. Není přitom rozhodné, jakých prostředků bylo užito.
25. Těžká újma na zdraví je definována v §122 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého je tato újma na zdraví vymezena dvěma podmínkami, a to jednak vážnou poruchou zdraví nebo jiného vážného onemocnění, a jednak zároveň některým z taxativně uvedených případů uvedených v písmenech a) až i). V posuzované věci jde z těchto alternativ o variantu uvedenou v §122 odst. 2 písm. h) tr. zákoníku spočívající v mučivých útrapách.
26. Mučivými útrapami jsou mimořádné, vystupňované nebo prodlužované bolesti tělesné nebo duševní, které jsou na hranici snesitelnosti, byť i jen kratší dobu trvající, nebo sice bolesti snesitelné, ale déletrvající, které velmi citelně zasahují celou osobnost postiženého, u něhož pak převládá převážné vnímání bolesti vyvolávající v něm obavy z jejich dlouhého neutuchajícího trvání, pocity, že bolesti vážně ohrožují zdraví nebo život postiženého apod. Je nerozhodné, že takovou intenzitu bolesti vyvolává i zvláštní psychický nebo fyzický stav postiženého, bez něhož by byla jejich intenzita mírnější (srov. rozhodnutí č. 31/1973 a č. II/1965 Sb. rozh. tr.), neboť při posuzování charakteru útrap je nutno vzít v úvahu i osobní poměry postiženého, zejména jeho věk (např. u dítěte) a jeho duševní stav (srov. též ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1710). Za mučivé útrapy však nelze považovat každou tělesnou bolest, provázející poškození zdraví a léčebný zásah nebo každé duševní utrpení (srov. č. II/1965 Sb. rozh. tr.).
27. Soud prvního stupně nepochybil, když dospěl k závěru, že u poškozené nastaly takové následky a byla vystavena stavu násilí a útrap, jež lze podle stávající judikatury považovat za mučivé útrapy. Podstatné mimo vlastního prožívání dílčích zranění, jak jsou ve výroku popsána, která jí obviněný způsobil, bylo i psychické vypětí, jemuž byla vystavena tím, že postupný zraňující mechanismus se odehrával způsobem, při němž se bála o své zdraví a život (obviněný ji rdousil), bez možnosti z bytu utéci, neboť ji uzamkl a bránil jí v odchodu z bytu, schoval klíče a vzal jí mobilní telefon. Poškozená neměla šanci ani si zavolat pomoc. Zejména fyzické útoky byly četné a opakující se a poškozená při nich trpěla bolestivostí, aniž by si mohla rány ošetřit. Byly proto naplněny znaky těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. h) tr. zákoníku (viz bod 13. rozsudku soudu prvního stupně).
28. Odvolací soud správnost jeho závěrů potvrdil s tím, že útok obviněného na poškozenou byl opakovaný a trval delší dobu v rámci dvou dnů, kdy v důsledku vedení ran do stejných míst byl pro poškozenou mimořádně bolestivý. Zdůraznil závěry znaleckého zkoumání, podle něhož mnohočetné rozsáhlé krevní výrony utrpěné poškozenou jsou spojené s velkou bolestivostí, a to tím spíše, že do stejných míst bylo působeno opakovaně dlouhotrvajícími nárazy, a krevní výron ve spojivkách vznikl rdoušením po delší dobu. Soud vysvětlil, že závěr znalkyně, že způsobená zranění mají ze soudně lékařského hlediska charakter ublížení na zdraví, není v logickém rozporu se správným závěrem obvodního soudu, že v důsledku jednání obviněného trpěla poškozená mučivými útrapami (viz body 7., 8. napadeného usnesení).
29. Z uvedených důvodů není možné přisvědčit obviněnému, že zranění, která poškozená utrpěla, nevykazovala takový stupeň trýzně, aby se o mučivé útrapy ve smyslu uvedeného pojmu jednalo. Obviněný takto uvedenou námitku opíral izolovaně o jednotlivé mechanismy, dílčí útoky, jimiž poškozené příkoří a zranění způsoboval, a tyto vytrhával z celkového průběhu těchto útoků bez časových souvislostí a bez jejich vzájemného propojení a návaznosti, čímž zlehčoval celkový dopad svého jednání na zdravotní stav poškozené a jeho prožívání. Takto pojímané posouzení jeho činu nekoresponduje s jeho skutečným průběhem, jeho tvrdostí, nelidskostí a necitelností.
30. K uvedeným výhradám Nejvyšší soud zdůrazňuje, že závěr o mučivých útrapách musí vycházet z existence mimořádného utrpení oběti, u níž musí nastat mimořádná, vystupňovaná nebo prodlužovaná bolest tělesná nebo duševní na hranici snesitelnosti. Takového důsledku lze docílit buď jen kratší dobu trvajícím násilím, avšak natolik intenzivním, aby jím bylo možné přivodit oběti mučivé útrapy, jak je předpokládá §122 odst. 2 písm. h) tr. zákoníku a judikatura, anebo musí jít o násilí působící na tělesnou schránku oběti vícero mechanismy, třebaže každý z nich sám o sobě není natolik intenzivní, dochází k němu však po delší dobu a jeho mučivost se projeví v souhrnu opakujícího se a stupňujícího zacházení s obětí krutým bolest způsobujícím jednáním (např. bitím do stejného místa, dlouhodobým bolestivým působením zraňováním různých částí těla bez zajištění ošetření zraněných částí, apod.), a to bez možnosti oběti se z něj vymanit, ulevit si nebo přivolat pomoc. Jde tedy o současnou trýzeň fyzickou i psychickou. V obou těchto alternativách se předpokládá, že bolestivé a trýznivé působení probíhá v určitém čase, kdy trýznivá bolestivost nastane okamžitě a po určitou dobu trvá. Není proto rozhodné, zda se vygraduje jednorázovým působením, anebo sledem a souhrnem různých jednotlivě méně bolestivých mechanismů, které mučivost přivodí ve svém komplexu.
31. V posuzované věci šlo o druhou z uvedených variant, neboť obviněný na tělesnou integritu poškozené působil různými mechanismy, které sice izolovaně posuzovaný následek nezpůsobily, ale došlo k němu jejich nakumulováním, trváním v delším čase, v jehož průběhu se k fyzickému strádání přidaly i duševní útrapy vzniklé bezmocností a nemožností se z moci obviněného vymanit.
32. Soud prvního stupně zcela opodstatněně shledal, že u poškozené nastaly v důsledku jednání obviněného mučivé útrapy, které jí přivodil brutálním jednáním, spočívajícím v tom, že ji opakovaně vždy po dobu několika hodin (s přestávkami) bil pěstí do oblasti obličeje, hlavy, břicha, zad, horních a dolních končetin, na zemi do ní kopal po celém těle. Středně velkou silou ji rdousil, udeřil plnou plastovou lahví přímo do oka a přikládal nůž špičkou ostří k prstům u nohou a druhou rukou do něj udeřil, před čímž musela uskakovat, aby ji nezasáhl, což se opakovalo přibližně dvacetkrát, dovlekl ji do koupelny, kde ji sprchoval studenou vodou dlouhou dobu atd. Takové jednání trvající téměř dva dny bez možnosti poškozené jej opustit, vedlo k následkům ve skutku popsaným. Bolestivost je pak dána především množstvím vzniklých poranění (podvrtnutí a natažení vazů podél krční páteře, rozsáhlých podkožních krevních výronů na obličeji, plošných krevních výronů pod spojivkami obou očí, podkožního krevního výronu a drobné tržné rány za levým ušním boltcem, podkožního krevního výronu v místě úhlu dolní čelisti vlevo, mapovitých podkožních krevních výronů na přední a levé ploše krku s naznačeným příčným pruhovitým uspořádáním…). Šlo o zranění, jež omezovala poškozenou v běžném způsobu života a ve svém souhrnu přestavovala vážnou poruchu zdraví, která se projevovala bolestivostí celého těla s omezením hybnosti spojeného mimo jiné v nasazení měkkého krčního límce, narušeným a bolestivým polykáním a nutností dodržovat klidový režim, přičemž je třeba při délce trvání těchto útoků mít na zřeteli a zdůraznit zejména intenzitu útoku spočívajícího především v opakovaných úderech pěstí a kopech do oblasti hlavy, krku, hrudníku a zad, kde jsou uloženy životně důležité orgány.
33. Při existenci této vážné poruchy zdraví, kterou poškozená v důsledku jednání obviněného utrpěla, však byl naplněn znak mučivých útrap, protože poškozená byla vystavena v důsledku jednání obviněného opakovaným útokům trvajícím s menšími přestávkami několik hodin, které směřovaly především do oblasti obou očí poškozené, a reálně hrozilo nevratné poškození zraku poškozené, obviněný poškozenou opakovaně rdousil a intenzivně útočil na její krk střední až velkou silou. Poškozená během tohoto jeho počínání pociťovala bezmoc, protože s přihlédnutím ke zjevné tělesné disproporci mezi osobou obviněného (svalnatý muž) a poškozené (drobná hubená žena) si byla vědoma, že je vystavena násilí, jemuž není schopná vzdorovat, a to jí může způsobit vážné zranění, které ji může ohrožovat i na životě. Vše svědčí o tom, že byla vystavena trvajícímu, vystupňovanému násilí, které jí přivodilo prodlužované bolesti na hranici snesitelnosti, jež citelně zasáhly celou její osobnost.
34. Nejvyšší soud ve shodě se závěry soudů nižších stupňů shledal, že okolnosti, za kterých obviněný čin spáchal, a následek jeho jednání, jenž u poškozené nastal, vykazuje svou intenzitou a délkou doby, po kterou trval (od 5. 10. do 7. 10. 2018), bolestivostí, kterou pro obviněnou představoval, a útrapám, mezi něž je (mimo uvedené fyzické napadání popsané v tzv. skutkové větě výroku vině rozsudku soudu prvního stupně) nutné zařadit i to, že po tuto dobu poškozené zakazoval opustit byt, který zamkl, a znemožnil jí přivolat si pomoc, neboť jí sebral mobilní telefon, a že stupňoval i její psychické strádání a utrpení, znaky mučivých útrap ve smyslu §122 odst. 2 písm. h) tr. zákoníku jako jedné z forem těžké újmy na zdraví. Bylo proto nutné takto vymezený čin posoudit jako způsobení těžké újmy na zdraví, jíž se obviněný dopustil úmyslným jednáním, neboť ze všech zjištěných skutečností vyplývá, že jednal vědomě se záměrem zjištěná zranění poškozené způsobit, když jeho bití bylo cílené, dlouhodobé a opakované, stejně jako i další nezměrná úskalí, která poškozené v průběhu necelých dvou dnů působil [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku; srov. rozhodnutí č. 29/2011 Sb. rozh. tr.].
35. Ze všech těchto důvodů jsou soudy učiněné skutkové i právní závěry zcela správné a odpovídající zákonu.
VII. Závěr
36. Posouzením všech výhrad uplatněných v dovolání Nejvyšší soud shledal, že nejsou důvodné, což je z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a příslušného spisu dostatečně patrné a plyne z nich, že rozhodnutí a jemu předcházející řízení netrpí dovolatelem vytýkanými vadami. Dovolání proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
37. Vzhledem k tomuto výsledku dovolacího řízení nebyly dány důvody pro odklad či přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř., jak požadoval obviněný, když ani předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. neučinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 1. 2024
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu