ECLI:CZ:NS:2024:8.TDO.23.2024.1
sp. zn. 8 Tdo 23/2024-164
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 2. 2024 o dovolání obviněného R. M. , nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha Ruzyně, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 13 To 215/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 16 T 35/2023, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. M. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 26. 6. 2023, sp. zn. 16 T 35/2023, byl obviněný R. M. uznán vinným v bodech 1) a 2) přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, pod bodem 1) též podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že
ad 1) dne 3. 2. 2023 v době od 15:00 do 15:20 hodin v obci XY, okres Praha-XY, z oploceného pozemku zdejších skladů na pozemku parc. č. XY, odvezl volně opřené dveře u nákladního automobilu Mercedes-Benz Sprinter 316 v hodnotě 13.000 Kč, které naložil do svého osobního automobilu Mercedes-Benz C220 CDI, RZ XY, a z místa odjel, a poškozenému T. K. tak způsobil škodu 13.000 Kč,
ad 2) dne 5. 3. 2023 ve 14:00 hodin tamtéž vzal zadní pravou poloosu v hodnotě 2.000 Kč, železný zajišťovací klín v hodnotě 500 Kč a železný držák rezervy v hodnotě 800 Kč, z hromady dílů lešení HAKI krátkou příčnici v hodnotě 500 Kč, naložil je do svého osobního automobilu Mercedes-Benz, z místa však odjet nestihl, neboť byl přistižen J. J., a T. K. mohl způsobit škodu na odcizení ve výši 3.800 Kč,
tak jednal přes to, že byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu Praha-západ ze dne 18. 6. 2021, sp. zn. 1 T 32/2021, který nabyl právní moci dne 13. 8. 2021, pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců s podmíněným odkladem na dva roky, a trestním příkazem Okresního soudu Praha-východ ze dne 9. 12. 2022, sp. zn. 37 T 138/2022, pravomocným dne 19. 1. 2023, pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, k trestu odnětí svobody na šest měsíců s podmíněným odkladem na 22 měsíců, za současného stanovení dohledu.
2. Za uvedený přečin byl odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o jeho povinnosti k náhradě škody.
3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 13 To 215/2023, z podnětu odvolání obviněného, které bylo podáno pouze proti výroku o trestu, uvedený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
II. Dovolání obviněného
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal prostřednictvím obhájce s odkazem na důvody podle §265b odst. 1 písm. c), d), g), h), m) tr. ř. dovolání.
5. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný uvedl, že mu byl usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 16 T 35/2023, ustanoven obhájce podle §39 tr. ř. s odkazem na §36 tr. ř., avšak až po ukončení hlavního líčení ze dne 26. 6. 2023, když obviněný o to požádal ve spojení s odvoláním proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Soud neuvedl, z jakého důvodu tak učinil a o jaké konkrétní ustanovení trestního řádu se v mezích §36 tr. ř. opřel. Měl-li za to, že se obviněný nedokáže řádně hájit, měl tak činit bezprostředně, a nikoliv až po vynesení rozsudku v dané věci a poučení o možných opravných prostředcích. Tím byl obviněný zkrácen na možnosti se řádně hájit, protože obhajoba v řízení před odvolacím soudem již nemohla být využita v plném rozsahu a „nutná obhajoba“ nemohla být vykonána již v řízení před soudem prvního stupně. V tomto kontextu obviněný poukázal na nedostatečné naplnění skutkové podstaty trestného činu, a vytýkal nevyhovění jeho návrhům na výslech svědků (lékařů k objasnění toho, jaké léky užíval) k prokázání podstatných skutečností majících vliv nejen na rozhodnutí o vině, ale zejména o výši trestu (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, nebo ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05).
6. Prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný poukazoval na porušení zásad o jeho přítomnosti u veřejného zasedání konaného dne 29. 8. 2023 před odvolacím soudem, protože i když v předvolání absentovala informace o možnosti projednat věc bez jeho účasti, veřejné zasedání se v jeho nepřítomnosti konalo, i když obhájce uváděl důvody, pro které se obviněný nemohl dostavit. Zopakoval, že soud nevyhověl návrhům na provedení důkazů majících vliv na výši uloženého trestu, jež měl odvolací soud provést, a za tím účelem měl veřejné zasedání odročit. Pokud takto nepostupoval, porušil čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, též nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2152/08). Rovněž tím, že bylo konáno veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, neměl možnost projevit účinnou lítost. Není podstatné, že zdravotní indispozici a nemožnost se účastnit veřejného zasedání sdělil obhájci až den před jeho konáním.
7. Důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný opíral o tvrzení, že soudy nepředvolaly svědky, kteří mohli objasnit důvody, pro které si počínal tak, jak je mu kladeno za vinu, a dostatečně neuvedly, proč tyto důkazní návrhy zamítly. Soud nemohl jen podle své úvahy dospět k závěru o zdravotním stavu obviněného, který se nemohl adekvátně hájit a navrhnout revizní znalecký posudek na skutečnou cenu odcizených věcí, které byly nepatrné hodnoty a jejich cena byla nadhodnocena tak, aby naplňovala skutkovou podstatu přečinu krádeže. Pokud by byl řádně zastoupen obhájcem, tak by uvedenou skutečnost adekvátním způsobem namítal již v řízení u soudu prvního stupně a mohlo jít jen o přestupek (s ohledem na povahu trestní represe jako ultima ratio ), a nikoliv o trestný čin s uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody.
8. Námitky uplatněné podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. opírá o skutečnost, že když nebyl v řízení před soudem prvního stupně řádně zastoupen obhájcem, nemohl se dostatečně hájit a uplatňovat výhrady proti právním nedostatkům. Nemohl poukazovat na malou škodlivost činu a možnost ho postoupit jako přestupek. Pozdní ustanovení obhájce vedlo k přísnější právní kvalifikaci.
9. Obviněný rovněž vznesl výhrady proti uloženému trestu odnětí svobody, jenž se podle něj vymyká standardní praxi při ukládání nepodmíněných trestů, zejména s ohledem na subsidiaritu trestní represe. Soud měl zkoumat, zda nebylo možné nápravy dosáhnout jiným trestem, který by neměl dopad na jeho fyzické i psychické zdraví. Soudy při ukládání trestu nebraly do úvahy jeho složitou životní situaci, nevyslechly jím navrhované svědky a nevzaly v potaz, že jednal ve snaze zajistit si finanční prostředky na nákup léků, což by potvrdil výslech jeho lékaře, který nebyl proveden. Nezabývaly se ani nízkou hodnotou odcizených věcí, které byly volně uloženy nebo pohozeny na místě činu, a nejeví se nepravděpodobným, že by byly v budoucnu prodány nebo použity za účelem následného použití, protože šlo o majetek zbytkové hodnoty.
10. Trest je podle obviněného rovněž v rozporu s principem proporcionality trestních sankcí (viz nálezy Ústavního soudu ze dne ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 1624/19, a ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016 a ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1587/2019).
11. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obviněný poukázal na to, že odůvodňuje přípustnost samotného dovolání a ostatních jím uplatněných důvodů, protože není najisto postaveno, jaký důvod zvolit v případě vad výroku o trestu.
12. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 13 To 215/2023, stejně jako vadné řízení mu předcházející, i rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 26. 6. 2023, sp. zn. 16 T 35/2023, zrušil a věc po zrušení podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Praha-východ k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
13. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství dovolání neshledal důvodným. K požadavkům obviněného uplatněným podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., který se vztahuje především k porušení ustanovení o nutné obhajobě podle §36 a §36a tr. ř., zmínil, že těmto požadavkům obviněný nedostál, protože sice na §36 odst. 2 tr. ř. poukazoval, ale k jím uváděnému pochybení nedošlo. V průběhu řízení před soudem prvního stupně nevyvstaly žádné pochybnosti o jeho způsobilosti se náležitě hájit. Obviněný požádal o ustanovení obhájce až na konci hlavního líčení konaného dne 26. 6. 2023 po vyhlášení podstatné části odůvodnění a poučení o opravném prostředku, kdy uvedl, že si podává odvolání do výroku o trestu. Tím významně determinoval časovou návaznost dalšího rozhodování k možnému zastoupení obhájcem. Okresní soud Praha-východ reagoval tím, že dne 10. 7. 2023 ustanovil obviněnému obhájkyni Mgr. Markétu Medřickou z důvodu podle §33 odst. 4 tr. ř. ve spojení s přiznaným nárokem na obhajobu za sníženou odměnu. Obhájkyně za obviněného dne 31. 7. 2023 blíže odůvodnila podané odvolání v dodatečně poskytnuté lhůtě a účastnila se i veřejného zasedání o odvolání, resp. poskytla substituční plnou moc obhájci Mgr. Aleši Kuchaříkovi, který se tohoto projednání věci za ni účastnil. Je tedy zřejmé, že nedošlo k porušení práv zaručených čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, ani čl. 40 odst. 3 Listiny.
14. Námitky podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupce rovněž nepovažoval za důvodné, protože z protokolu o veřejném zasedání odvolacího soudu ze dne 29. 8. 2023 vyplývá, že osobní účast byla obviněnému umožněna, avšak obviněný nedoložil omluvu potřebnými podklady. Aby omluva měla požadované účinky, nemůže se jednat o jakoukoliv omluvu, k čemuž nepostačuje obhájcem ve veřejném zasedání uváděný odběr krve během předchozího dne a tvrzení o zhoršení zdravotního stavu obviněného. Soudu nebylo předloženo nic, co by potvrdilo závažné zdravotní komplikace obviněného, jež by mohly bránit v osobní účasti na soudním jednání.
15. Namítal-li obviněný prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neprovedení navrhovaných důkazů, tato argumentace nesměřovala k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nýbrž jimi obviněný polemizoval se soudní individualizací trestu, avšak s tím, že podal odvolání jen do výroku o trestu. Poukázal přitom na nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05, podle kterých není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu procesní strany. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení považuje za potřebné k uplatnění obhajoby, odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Z dostupného spisového materiálu vyplynulo, že návrh na doplnění dokazování výslechem svědka P. W. a ošetřujících lékařů vznesl obviněný již v hlavním líčení před Okresním soudem Praha-východ, přičemž byl zamítnut pro nadbytečnost, a to s vysvětlením uvedeným v bodě 9. odůvodnění rozsudku. Zabýval se jím i odvolací soud s důrazem na druh a výměru ukládaného trestu (srov. bod 12. odůvodnění rozsudku), a proto nejde o tzv. opomenuté důkazy.
16. Jestliže byla část dovolací argumentace obviněného orientována na kritiku nepodmíněného trestu odnětí svobody, ani těmto námitkám státní zástupce nepřisvědčil, protože dovolání není určeno ke korekcím uložených trestů z hlediska jejich přiměřenosti. Nadto obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, tedy v přípustném rozmezí trestní sazby ve smyslu §205 odst. 2 tr. zákoníku, jejíž horní hranice může dosahovat výměry až tří roků. Státní zástupce vyloučil, že by v posuzované věci šlo o trest exemplární, nepřiměřený a nerespektující princip proporcionality, neboť odvolací soud se individualizací trestu u obviněného a jeho případu zabýval a v odůvodnění rozhodnutí vysvětlil (srov. body 7. až 12. rozsudku), které skutečnosti vzal v úvahu při konečném stanovení druhu a výměry trestu, čímž plně respektoval ústavní princip proporcionality trestní represe.
17. Když státní zástupce shledal, že ani výhrady podřazené pod důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nebyly uplatněny v souladu s jeho zákonnou dikcí, navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
18. Obhájkyně obviněného na toto vyjádření, které jí bylo zasláno, do dne konání neveřejného zasedání písemně nereagovala.
IV. Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
20. Přípustnost dovolání se posuzuje k celému dovolání, neboť jde o mimořádný opravný prostředek, který nelze podat proti kterémukoli pravomocnému rozhodnutí, protože není určeno k univerzálnímu přezkumu a k nápravě všech tvrzených vad. Přípustnost dovolání je vymezena v ustanovení §265a odst. 1, 2 tr. ř., určujícím, proti jakým rozhodnutím a za jakých podmínek je dovolání přípustné. Z dikce tohoto ustanovení plyne, že rozhodnutí, které lze napadnout dovoláním, musí současně splňovat kumulativně stanovené podmínky, a to, že jde o pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští . Taxativní výčet rozhodnutí ve věci samé, proti nimž je přípustné dovolání, je uveden v §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř.
21. Předpokladem přípustnosti dovolání je podle §265a odst. 1 tr. ř. skutečnost, že proběhlo řízení před soudem prvního stupně, ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí předpokládaných ustanovením §265a odst. 2 tr. ř. Zákonná dikce tak z hlediska přípustnosti dovolání nastoluje procesní situaci, kdy ve věci rozhodl jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně, přičemž pokud soud druhého stupně sám nerozhodl některým z meritorních rozhodnutí předpokládaných ustanovením §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., lze dovoláním napadnout toliko rozhodnutí, kterým soud druhého stupně zamítl nebo odmítl řádný opravný prostředek proti obdobným rozhodnutím vydaným soudem prvního stupně [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.]. Na základě těchto zákonných podmínek je dovolání nepřípustné , jestliže je jím napadeno jiné rozhodnutí, než je rozhodnutí soudu ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, 2 tr. ř., anebo když jím dovolatel napadá takovou část rozhodnutí, kterou nepřezkoumával a nebyl povinen přezkoumat ve druhém stupni ani odvolací nebo stížnostní soud. Rozhodnutí soudu druhého stupně lze totiž dovoláním napadat pouze v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn a povinen přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně podle hledisek vymezených v §254 odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1464/2003). Uvedená zásada vychází z principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, resp. vytýkanými nedostatky, neboť podle §254 odst. l tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Odvolací soud proto přezkoumá z podnětu podaného odvolání jen ty oddělitelné výroky rozsudku, proti nimž odvolatel podal odvolání, a dále správnost postupu řízení, které jim předcházelo. Oddělitelným výrokem je např. výrok o trestu. Jestliže odvolání bylo podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle §254 odst. 2, 3 tr. ř.), může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto odvolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).
22. Vzhledem k tomu, že obviněný v přezkoumávané věci podal odvolání výlučně proti výroku o trestu (srov. odvolání na č. l. 116 a násl., a body 4. až 6. rozsudku odvolacího soudu), když proti výroku o vině nebyly vzneseny žádné výhrady, odvolací soud přezkoumal jen výrok o trestu. Z těchto důvodů obviněný nemohl dovolání podat vůči výroku o vině, a proto námitky podřazené pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jimiž brojil proti vadnému posouzení hodnoty věcí a neprovedení důkazů zaměřených na posouzení škodlivosti činu, odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1, 2, 3 tr. ř. Dovolání obviněného je z těchto důvodů nepřípustné v části, v níž obviněný vytýkal nedostatky ve výroku o vině, a proto se Nejvyšší soud těmito výhradami věcně nezabýval.
23. Nejvyšší soud za přípustné označil výhrady obviněného směřující proti procesním nedostatkům vytýkaným podle §265b odst. 1 písm. c), d) tr. ř. a proti výroku o trestu, vůči němuž obviněný brojil s odkazem na §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. K této části dovolání Nejvyšší soud konstatuje, že pro rozsah přezkumné povinnosti je vázán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006), a posuzoval, zda uplatněné výhrady odpovídají jejich zákonnému vymezení.
24. Poukazoval-li obviněný na pochybení v řízení o řádném opravném prostředku prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., o něj lze dovolání opřít, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. Podle této dikce je zjevné, že uvedený důvod dovolání spočívá ve třech různých okolnostech, jednak že řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů (např. podle §253 odst. 1, 2 tr. ř.), jednak že odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění obsahových náležitostí (§253 odst. 3, 4 tr. ř.), nebo že řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoliv jiných důvodů, ale řízení je zatíženo vadami dopadajícími na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
25. Z obsahu přezkoumávaného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud odvolání obviněného vyhověl a podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. sám nově rozhodl. Je tedy zjevné, že odvolání obviněného podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, a proto obviněný mohl dovolání podat pouze v alternativě, že v řízení předcházejícím vydání rozsudku odvolacího soudu byly dány důvody, které v dovolání dále označil, a to podle §265b odst. 1 písm. c), d), h) tr. ř.
V. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
26. Podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
27. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je poskytována ochrana a garance jednomu z nejdůležitějších procesních práv, totiž právu na obhajobu, zaručenému jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, tak na ústavní úrovni Listinou základních práv a svobod, resp. čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, podle něhož má každý, kdo je obviněn z trestného činu, právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru, nebo pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl obhájce poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují; podle čl. 37 odst. 2 Listiny má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, a to od počátku řízení. S ohledem na dikci ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze uvést, že na základě vymezené rozhodovací praxe soudů je zřejmé, že tento dovolací důvod je svým obsahem užší, než je obecné právo obviněného na obhajobu, neboť nezahrnuje jakékoli porušení práva na obhajobu, ale toliko takové, kdy obviněný, ačkoli byly splněny zákonné podmínky nutné obhajoby, neměl v trestním řízení obhájce vůbec, anebo jej neměl po určitou část řízení, po kterou orgány činné v trestním řízení prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním [srov. rozhodnutí č. 23/2007-II. Sb. rozh. tr., přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/1996, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 17 pod č. T 413, věta 2, též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“) ze dne 23. 5. 2019 ve věci Doyle proti Irsku , č. 51979/2017, §79 až 103].
28. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. se však může vázat i na nerespektování práva obhajoby obviněného v případech, kdy se o nutnou obhajobu ve smyslu §36 tr. ř. nejedná, a to např. v situaci zrušení ustanovení obhájce, kterého soud ustanovil obviněnému na jeho žádost z důvodu přiznaného nároku na bezplatnou obhajobu (§33 odst. 2, 4 tr. ř.), jenž se neváže na existenci (zánik) důvodů nutné obhajoby (§36 a §36a tr. ř.), a na obecné právo mít možnost být obhájcem zastoupen. Uvedený dovolací důvod je naplněn tehdy, když byla postupem soudu obhájci znemožněna účast na jednání, v němž bylo učiněno i rozhodnutí ve věci samé, např. obhájce nebyl ani vyrozuměn o konání veřejného zasedání odvolacího soudu a nebyl mu přítomen (srov. rozhodnutí č. 53/2010 Sb. rozh. tr., obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1020/2009). Obviněným uplatněné výhrady tak na označený dovolací důvod dopadají, neboť součástí ústavně zaručeného práva na obhajobu (čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny) je i právo na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu (srov. bod 16. nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 22/10).
29. Se zřetelem na tato pravidla Nejvyšší soud mohl zkoumat, zda jsou výhrady obviněného o porušení práva na obhajobu opodstatněné.
30. Podle okolností, za kterých byl čin obviněnému kladený za vinu spáchán, a z obsahu spisu se podává, že v průběhu přípravného řízení ani v řízení před soudem nebyl dán důvod nutné obhajoby podle §36 nebo 36a tr. ř. V průběhu zkráceného přípravného řízení podle §179a až 179h tr. ř. obviněný obhájce neměl. Dne 9. 3. 2023 mu bylo policejním orgánem podle §179b odst. 3 tr. ř. sděleno podezření ze spáchání přečinu a ve smyslu tohoto ustanovení byl dovolatel vyslechnut. Před výslechem byl řádně poučen mimo jiné o možnosti zvolit si obhájce nebo požádat o přiznání bezplatné obhajoby podle §33 odst. 2 tr. ř., přičemž výslovně prohlásil, že poučení v plném rozsahu porozuměl (č. l. 4 až 7 spisu). Obhájce si nezvolil. Návrh na potrestání, který byl podán dne 20. 3. 2023, sp. zn. ZK 91/2023 (č. l. 54 spisu), mu byl doručen dne 18. 4. 2023, a téhož dne převzal nařízení hlavního líčení na 24. 4. 2023, na něž byl předvolán rovněž dne 18. 4. 2023 (č. l. 67 spisu). Hlavní líčení se nekonalo pro nedodržení pětidenní lhůty k přípravě u obviněného a bylo odročeno na 25. 5. 2023 (č. l. 77 spisu). Dne 24. 4. 2023 obviněný telefonicky kontaktoval soud prvního stupně a sdělil, že se nemohl dostavit k hlavnímu líčení, protože je rok po vážném úrazu, je v domácí péči a denně k němu dochází zdravotní sestra. Uvedl, že chce ustanovit obhájce, protože na něj nemá peníze, a požádal soud, aby mu sdělil, jaký bude další postup, jelikož u hlavního líčení chtěl být přítomen (viz úřední záznam na č. l. 78 spisu). Předseda senátu téhož dne na tento úřední záznam reagoval tím, že obviněnému mimo jiné oznámil, že žádost o přiznání bezplatné obhajoby a ustanovení obhájce, které učinil telefonicky, nebylo možné akceptovat, protože §59 tr. ř. neumožňuje procesní podání provést prostřednictvím telefonu. K případné řádně učiněné žádosti bude zapotřebí doložit doklady osvědčující nedostatek finančních prostředků. Stejně tak dovolatele poučil, že u něj není dán důvod nutné obhajoby a obhájce mu bude možné ustanovit pouze v případě, kdy mu bude přiznána obhajoba bezplatná nebo za sníženou odměnu (č. l. 79 spisu). Dne 23. 5. 2023 obviněný doručil soudu prvního stupně svoji omluvu z nařízeného hlavního líčení, jež se mělo konat 25. 5. 2023, a současně požádal o přiznání bezplatné obhajoby nebo obhajoby za sníženou odměnu (č. l. 86 spisu). Soud prvního stupně o přiznání obhajoby za sníženou odměnu ve výši 50 % podle §33 odst. 2 tr. ř. rozhodl usnesením ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 16 T 35/2023 (č. l. 98 spisu), a současně poučil obviněného, že mu podle §33 odst. 4 tr. ř. bude neprodleně ustanoven obhájce, pokud o to požádá. Citované usnesení bylo obviněnému doručeno dne 11. 6. 2023 (č. l. 99 verte spisu) společně s předvoláním k hlavnímu líčení nařízenému na den 26. 6. 2023. Do doby konání hlavního líčení obviněný o ustanovení obhájce nepožádal (žádná taková žádost není obsahem spisu). Hlavního líčení konaného dne 26. 6. 2023 se obviněný účastnil, měl možnost se k věci vyjádřit, odpovídal na dotazy a navrhoval doplnění dokazování o výslech P. W. (č. l. 105 a 106 spisu). Ve spisovém materiálu není obsažena žádná informace o tom, že by se obviněný z důvodů zdravotní indispozice nemohl řádně obhajovat. V závěru hlavního líčení poté, co byl vyhlášen odsuzující rozsudek, podal odvolání proti výroku o trestu, rovněž požádal, aby mu byl ustanoven obhájce (č. l. 107 spisu). Usnesením soudu prvního stupně ze dne 10. 7. 2023, sp. zn. 16 T 35/2023 (č. l. 111 spisu), byla obviněnému podle §39 tr. ř. ustanovena obhájkyně Mgr. Markéta Medřická.
31. Nejvyšší soud na základě těchto skutečností shledal, že soud prvního stupně ve smyslu obviněným namítaných vad nepochybil, naopak postupoval v souladu s trestním řádem. Nelze přisvědčit v dovolání uvedenému tvrzení obviněného, že šlo o nutnou obhajobu, protože její podmínky podle §36 nebo 36a tr. ř. v této věci dány nebyly. V takovém případě záleželo jen na obviněném, zda si obhájce zvolí (srov. §33 odst. 1 tr. ř.).
32. V posuzované věci je podstatné, že soud rozhodoval o obhajobě obviněného poté, co požádal o bezplatnou obhajobu, čemuž bylo na základě jeho písemné žádosti vyhověno. Nutno však podotknout, že součástí tohoto písemného požadavku nebyl návrh na ustanovení obhájce soudem. Jestliže obviněný tento požadavek vznesl jen v telefonické žádosti, jak o tom svědčí úřední záznam na č. l. 78, nesplňovala tato forma zákonné podmínky, z nichž vyplývají náležitosti, které musí obviněný splnit pro to, aby o bezplatné obhajobě a dalších krocích soudu mohlo být rozhodnuto (srov. §33 odst. 1, 2, 3, 4 tr. ř.).
33. Podmínky žádosti o bezplatnou obhajobu upravuje §33 odst. 2 tr. ř., podle něhož, osvědčil-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Vyplývá-li ze shromážděných důkazů, že obviněný nemá dostatek prostředků na náhradu nákladů obhajoby, může, je-li to třeba k ochraně práv obviněného, rozhodnout předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce o nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu i bez návrhu obviněného. Podle §33 odst. 4 tr. ř. platí, že pokud byl pravomocným rozhodnutím podle odstavce 2 obviněnému přiznán nárok na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu a obviněný o ustanovení obhájce požádá, bude mu obhájce neprodleně ustanoven. Obhájce ustanoví a, pominou-li důvody pro rozhodnutí podle odstavce 2, ustanovení zruší předseda senátu a v přípravném řízení soudce. Ustanovení §38 odst. 2, §39 odst. 2, §40 a 40a tr. ř. se použijí obdobně. Takto daná formální kritéria jsou zdůrazněna ustanovením §33 odst. 3 tr. ř., kde jsou vymezena hlediska pro podání návrhu na rozhodnutí podle §33 odst. 2 tr. ř., podle něhož tento návrh jsou oprávněny podat kromě obviněného a jeho obhájce i osoby uvedené v §37 odst. 1 tr. ř. Návrh na rozhodnutí podle odstavce 2 včetně příloh, jimiž má být prokázána jeho důvodnost, podává obviněný v přípravném řízení prostřednictvím státního zástupce a v řízení před soudem u soudu, který koná řízení v prvním stupni.
34. Na základě určených podmínek je třeba v posuzované věci přisvědčit soudu, že důvodně telefonický požadavek obviněného na ustanovení obhájce nepovažoval za podnět k tomu, aby rozhodoval o bezplatné obhajobě. V tomto směru lze přisvědčit soudu prvního stupně, že pro závěr o tom, že nemůže pro rozhodnutí o bezplatné obhajobě vycházet jen ze sdělení obviněného učiněného prostřednictvím telefonu, protože taková forma nemá podle zákona procesní účinky. Podle §59 odst. 1 tr. ř. platí, že podání se posuzuje vždy podle svého obsahu, i když je nesprávně označeno. Lze je učinit písemně, ústně do protokolu, v elektronické podobě telegraficky, telefaxem nebo dálnopisem. Tyto taxativní způsoby podání předpokládají vždy písemnou podobu, a proto telefonická sdělení jsou z účinků spojovaných s podáními v trestním řízení vyjmuta (k tomu srov. přiměřeně rozhodnutí č. 27/1998 Sb. rozh. tr.).
35. Z tohoto důvodu soud pro své rozhodnutí vycházel z písemné žádosti obviněného o rozhodnutí o bezplatné obhajobě, v níž však o ustanovení obhájce nepožádal, ač pro to, aby soud mohl obhájce obviněnému ustanovit, je právě jeho žádost zákonem stanovenou podmínkou (srov. §33 odst. 4 tr. ř.). Podle výše citovaných ustanovení totiž platí, že když soud rozhodne, že obviněný má nárok na obhajobu bezplatnou nebo na obhajobu za sníženou odměnu, má obviněný právo si obhájce zvolit ve smyslu §33 odst. 1 a §37 odst. 1 tr. ř. (může mu ho také zvolit jeho zákonný zástupce, příbuzný v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel, partner, druh, jakož i zúčastněná osoba). V případě, že si žádného obhájce nezvolí, může také požádat soud, aby mu obhájce ustanovil. Soud pak opatřením podle §33 odst. 4 tr. ř. ustanoví takovému nemajetnému obviněnému obhájce. Z toho vyplývá, že usnesením podle §33 odst. 2 tr. ř. soud nerozhoduje o ustanovení obhájce, a to ani v případě, kdy již v návrhu na rozhodnutí o bezplatné obhajobě obviněný požádal o jeho ustanovení, neboť obviněnému musí být především umožněno realizovat právo volby obhájce (srov. čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Pokud by obviněný již v návrhu podle §33 odst. 3 tr. ř. požádal o ustanovení obhájce s tím, že nevyužije právo na volbu obhájce (§37 odst. 1 a §38 odst. 1 věta první tr. ř.), v takovém případě mu musí být obhájce ve smyslu §33 odst. 4 tr. ř. neprodleně ustanoven ihned po nabytí právní moci usnesení, kterým bylo rozhodnuto o tom, že obviněný má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. §1-156. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 417 až 418.). Jestliže však žádost o bezplatnou obhajobu takto vyjádřený požadavek neobsahuje, další postup závisí na postojích obviněného vyjádřených v následujících podáních.
36. V posuzované věci obviněný dne 23. 5. 2023 doručil soudu prvního stupně písemnou žádost o přiznání bezplatné obhajoby nebo obhajoby za sníženou odměnu (č. l. 86 spisu), aniž by ji spojil s požadavkem na ustanovení obhájce. Proto postup soudu, který rozhodl o přiznání obhajoby za sníženou odměnu ve výši 50 % podle §33 odst. 2 tr. ř. (dne 30. 5. 2023, sp. zn. 16 T 35/2023) a současně obviněného poučil, že mu obhájce ustanoví, pokud o to požádá, byl správný. Obviněný tak učinil až po skončení hlavního líčení dne 26. 6. 2023 do protokolu, a to z důvodu podání odvolání, což soud respektoval a usnesením ze dne 10. 7. 2023, sp. zn. 16 T 35/2023, mu obhájkyni ustanovil (viz č. l. 111 spisu).
37. Nebylo rovněž možné přisvědčit obviněnému, že se nemohl náležitě hájit v průběhu hlavního líčení, protože mu byla obhájkyně ustanovena s časovým odstupem a on sám trpěl takovými obtížemi, které mu znemožnily se náležitě hájit. Předně je třeba zdůraznit, že ze spisového materiálu nevyplývá, že by zdravotní stav obviněného fakticky vykazoval neschopnost se účastnit hlavního líčení (na které se osobně dostavil a o žádných podstatných potížích soudu nic neuváděl). Z protokolu o hlavním líčení rovněž neplyne, že by byl omezen v komunikaci se soudem nebo by jeho přítomnost byla jeho zdravotním stavem limitována natolik, že by svá práva nemohl realizovat, protože momentální indispozice nebo zdravotní problémy samy o sobě nevedenou k závěru o naplnění důvodu nutné obhajoby podle §36 odst. 2 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 27/1977 nebo 28/2012 Sb. rozh. tr.).
38. Nejvyšší soud k výhradám obviněného, že mu byla obhájkyně ustanovena pozdě, přezkoumal, zda soud prvního stupně postupoval při jejím ustanovování v souladu s trestním řádem, a ani v tomto postupu neshledal pochybení, neboť soud v plné míře respektoval §33 odst. 2, odst. 4 tr. ř., z nichž plyne právo obviněného na to, aby si obhájce sám zvolil. O ustanovení obhájkyně obviněný požádal dne 26. 6. 2023 v konci hlavního líčení a usnesením ze dne 10. 7. 2023, sp. zn. 16 T 35/2023 (č. l. 111 spisu), mu byla ustanovena obhájkyně Mgr. Markéta Medřická, což je doba, která je přiměřená (nešlo sice o rychle navazující rozhodnutí, avšak v mezidobí byly státní svátky, které mohly bránit rychlejšímu rozhodnutí). Rozhodné rovněž bylo, že v mezidobí nebyly prováděny úkony, jichž by se obhájce mohl účastnit, když prvním úkonem bylo až podání odvolání, což byl účel, jenž obviněný se svým požadavkem spojoval.
39. Pro úplnost lze doplnit, že pokud bylo obviněnému pravomocným rozhodnutím přiznáno právo na bezplatnou obhajobu a byl poučen o tom, aby si zvolil obhájce, popřípadě aby požádal soud o jeho ustanovení (§33 odst. 2, 4 a 5 tr. ř.), záleží jen na obviněném, zda a kdy toto své právo uskuteční. Učiní-li tak se značným časovým odstupem (např. zvolí si obhájce až po uplynutí více než šesti měsíců od přiznání práva na bezplatnou obhajobu) poté, co orgány činné v trestním řízení prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí, pak ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. nemůže úspěšně namítat, že v řízení neměl obhájce, ač ho podle zákona měl mít (srov. rozhodnutí č. 29/2010 Sb. rozh. tr.).
40. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že nedošlo k porušení práva na obhajobu obviněného R. M. ve smyslu čl. 6 Úmluvy a čl. 40 odst. 3 Listiny, a tudíž nevyhověl jeho námitkám podřaditelným pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
VI. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
41. Důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze uplatnit, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Předpokladem pro uplatnění tohoto důvodu dovolání je, že v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, podle něhož má každý právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Tuto dikci nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, má mít v rámci práva na soudní a jinou ochranu možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne. (k tomu srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 238/2000, ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 200/96 aj.).
42. Jak ze zákonného vymezení tohoto důvodu plyne, jeho účelem je náprava vad spočívajících v nepřítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání a v jeho nemožnosti vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu podle obžaloby kladeno za vinu, a k jednotlivým důkazům, na nichž je postavena obžaloba. Přitom nelze pominout, že právo obviněného osobně se účastnit řízení před soudem je významně zastoupeno i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, kde je považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 215/09, rozsudek ESLP ve věci Lobo Machado proti Portugalsku ze dne 20. 2. 1996, č. 15764/89, §31; či rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Vermeulen proti Belgii ze dne 20. 2. 1996, č. 19075/91, §33). Je však nutné předeslat, že toto právo na kontradiktorní řízení není absolutní a jeho šíře se může lišit v závislosti na zvláštnostech dotčeného řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 771/16).
43. Podle §233 odst. 1 tr. ř. se obviněný k veřejnému zasedání o odvolání předvolává tehdy, jestliže jeho osobní účast při tomto veřejném zasedání je nutná, zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné jej vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, resp. o vyjádření k odvolání jiné procesní strany, jestliže se k veřejnému zasedání nedostaví. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu není nutná, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, resp. jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena. (srov. rozhodnutí č. 38/2003-I. Sb. rozh. tr.); a konečně jestliže obviněný dal výslovně najevo, že trvá na své účasti u veřejného zasedání a že nesouhlasí s konáním veřejného zasedání ve své nepřítomnosti, třebaže byl o něm jen vyrozuměn – jde tedy o uplatnění ústavního práva obviněného podle čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. rozhodnutí č. 20/1968 Sb. rozh. tr., nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 574/05, a ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2152/08). Onemocnění obviněného nebo potvrzení o jeho dočasné pracovní neschopnosti však samo o sobě nemusí být dostatečnou omluvou jeho neúčasti u veřejného zasedání, resp. důvodem k odročení veřejného zasedání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 5 Tdo 873/2002, a nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 574/05) [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157-314s. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2927, 2928]. Ani princip kontradiktornosti však nesmí být v duchu spravedlivosti řízení jako celku aplikován přísně formalisticky. Může se dostat do kolize například se zásadou procesní ekonomie, je-li zjevné, že neseznámení účastníka řízení s konkrétním podáním (například vyjádření protistrany, které neobsahuje žádnou novou skutečnost či argumentaci) nemohlo mít vliv na výsledek řízení. Procesní práva účastníka řízení nejsou samoúčelná, slouží k ochraně hmotných práv účastníků řízení, a proto ne každé pochybení soudu je s to založit neústavnost jeho rozhodnutí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. I. ÚS 148/02, a ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 2764/08).
44. Jelikož obviněný svými námitkami mířil proti neúčasti při veřejném zasedání konaném dne 29. 8. 2023, je třeba nejprve v obecné rovině uvést, že přítomnost osob u veřejného zasedání se v tomto případě řídí ustanovením §234 odst. 1, 2 tr. ř., podle něhož se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele. Nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Je tak patrné, že toto ustanovení přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje a ta není konkrétněji vymezena ani v žádném jiném ustanovení trestního řádu. Řešení otázky, kdy a za jakých okolností je účast obviněného při veřejném zasedání nutná, je možné vyvodit ze smyslu §233 odst. 1 tr. ř., podle něhož předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná, což je zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné je vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či je požádat o bližší vysvětlení jejich odvolání, případně o vyjádření k odvolání jiné procesní strany. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu není nutná, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět nebo jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp zn. III. ÚS 95/04). Za dodržení této podmínky a se zřetelem ke skutečnostem uvedeným v ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. bylo možné konat veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného, který se nenacházel ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody.
45. Současná právní úprava obsažená v ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. umožňuje, aby obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozuměn a nevyžaduje se jeho předvolání, přičemž za dodržení této podmínky je možné konat veřejné zasedání bez jeho přítomnosti, a to i tehdy, pokud se omluvil, ale takovou omluvu nelze považovat za řádnou (viz přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp zn. III. ÚS 95/04). Předpokladem pro to, aby bylo veřejné zasedání odročeno, je zejména žádost o takový postup, protože samotné sdělení, že se obviněný nedostaví, není impulsem pro to, aby se pro nepřítomnost obviněného veřejné zasedání nekonalo. Avšak ani v případě žádosti o odročení ze zdravotních důvodů nedochází automaticky k odročení, protože nepostačuje tedy jakékoliv sdělení, ale vyžaduje se, aby příčina neúčasti byla řádně omluvena, tzn., že žádost o odročení musí být podložena konkrétními důvody, které mohou spočívat v nepříznivém zdravotním stavu, o němž obviněný přiloží doklad či sdělení ošetřujícího lékaře, a z nichž vyplývá, že obviněný není schopen se účastnit soudního řízení. Řádná omluva předpokládá předložení takových podkladů, ze kterých je patrné, že zdravotní stav obviněného mu neumožňuje se k veřejnému zasedání dostavit a být mu přítomen. Není vyloučeno, aby se odvolací soud, pokud by měl pochybnosti o zdravotním stavu stěžovatele, se svými požadavky obrátil přímo na ošetřující lékařku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2152/08). Takto vymezená hlediska zaručují, aby bylo uvedené právo obviněného na osobní účast u jednání soudu, garantované Úmluvou či Listinou, zachováno a zároveň brání případům jeho zneužití, protože toto právo si zaslouží ochranu pouze tenkrát, není-li využíváno k obstrukčnímu chování zjevně směřujícímu ke zmaření jednání soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 26/2016).
46. Se zřetelem na tyto obecné principy je třeba k námitkám obviněného podle obsahu spisu konstatovat, že obviněný byl o veřejném zasedání odvolacího soudu konaném dne 29. 8. 2003 vyrozuměn na základě pokynu předsedy senátu ze dne 7. 8. 2023 (č. l. 121 spisu) vzorem č. 14 vydaným na základě Sdělení Ministerstva spravedlnosti č. 1/2017 ze dne 29. 12. 2017, č. j. 12/2017-OJD-ORG/43, o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., z. ř. s., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení (dále jako „vzor č. 14“), jehož obsahovou součástí je mimo jiné také poučení vyrozumívané osoby o tom, že veřejné zasedání se může konat v její nepřítomnosti, avšak pro ni je důležité, aby se k němu dostavila. Chce-li, aby byly ve veřejném zasedání provedeny důkazy, je vyzvána, aby je soudu sdělila ještě před veřejným zasedáním. Písemnost tohoto obsahu byla obviněnému doručována v obálce typu I., tedy do vlastních rukou, a obviněný ji převzal dne 14. 8. 2023, což potvrdil svým podpisem. O konání veřejného zasedání byl vyrozuměn rovněž obhájce obviněného (viz doručenky založené u č. l. 121 spisu).
47. Podle protokolu o veřejném zasedání ze dne 29. 8. 2023 se jej obviněný nezúčastnil (viz č. l. 123 spisu). Přítomný obhájce obviněného v zastoupení ustanovené obhájkyně Mgr. Markéty Medřické Mgr. Aleš Kuchařík (srov. substituční plná moc na č. l. 122 spisu) nepřítomnost obviněného omluvil tím, že mu v účasti brání zdravotní důvody (zhoršení zranění utrpěného při nehodě), což ověřil u obviněného večer před soudním jednáním, nicméně lékařskou dokumentaci nemohl prozatím zajistit, neboť ošetřující sestra nebyla schopna ji v tak krátkém čase dodat a obviněný nedisponuje e-mailem. Soud vyhlásil usnesení, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněného. Po přednesu vyjádření obhájce obviněného a státní zástupkyně soud přerušil veřejné zasedání za účelem porady, po níž vyhlásil dovoláním napadený rozsudek (viz č. l. 123 spisu).
48. Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že k porušení práva obviněného ve smyslu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nedošlo. Obviněný byl poučen o tom, že lze veřejné zasedání konat v jeho nepřítomnosti, neboť vzor č. 14, jenž mu byl prokazatelně doručen, takové poučení obsahuje. Nejvyšší soud z obsahu spisu při respektu k uvedeným obecným zásadám v posuzovaném případě dospěl k závěru, že odvolací soud omluvu obviněného důvodně nepovažoval za důvod pro odročení veřejného zasedání, protože takový požadavek ze strany jeho ani jeho obhájce nezazněl. V posuzovaném případě totiž obviněný neomluvil a nedoložil svoji neúčast u veřejného zasedání dostatečnými skutečnostmi tak, aby omluvu bez žádosti o odročení bylo možné považovat za řádné podání směřující k odročení veřejného zasedání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2152/08). Z lékařské zprávy založené na č. l. 88 spisu se totiž podává, že k dopravní nehodě, o níž obviněný svou omluvu opíral, došlo dne 13. 7. 2022, má problémy s pravou končetinou, pobírá invalidní důchod (č. l. 86 až 95), jimiž obviněný dokládal žádost o přiznání bezplatné obhajoby, avšak z nebylo doloženo, že by jeho stav vylučoval možnost se veřejného zasedání zúčastnit. Podle žádných skutečností tak nebylo možné dospět k opodstatněnému závěru o objektivní a vážné překážce bránící mu v přítomnosti u soudu. Nutné je současně poukázat na to, že obviněný se osobně účastnil hlavního líčení konaného dne 26. 6. 2023, kde dostatečně uplatnil veškerá svá práva. Jen pro úplnost lze poukázat na to, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podal výhradně proti výroku o trestu, k němuž odvolací soud neprováděl žádné dokazování. Lze tedy dovodit, že odvolací soud měl za takové situace dostatek podkladů pro to, aby v nepřítomnosti obviněného rozhodl za přítomnosti jeho obhájce, když účast obviněného u veřejného zasedání nepovažoval za nutnou (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 11 Tdo 18/2007).
49. Podle Nejvyššího soudu procesní postup soudu druhého stupně nekoliduje s výše zmíněnými postuláty spravedlivého procesu ani z toho důvodu, že danou věc bylo možné spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného. Odvolací soud respektoval povinnost umožnit obviněnému účast na veřejném zasedání, čímž mu otevřel reálnou možnost se veřejného zasedání zúčastnit. Pakliže se z něj obviněný omluvil, soud na jeho podání adekvátně reagoval. V tomto postupu nelze spatřovat porušení práva obviněného ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy ani čl. 38 Listiny, protože není možné přehlížet, že je na obviněném, aby již ve včasné omluvě, případně žádosti o odročení veřejného zasedání uvedl vážné důvody, jež mu v účasti na veřejném zasedání objektivně brání, a na soudu je, aby je pak z hlediska „omluvitelnosti“ zhodnotil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 884/09).
50. Z těchto důvodů dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nebyl naplněn.
VII. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
51. Obviněný uplatnil též důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž spočívá v tom, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Lze jím vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Tyto zásady je možné prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
52. S ohledem na vymezení přípustnosti dovolání obviněného je třeba zdůraznit, že obviněný nemohl prostřednictvím ani tohoto důvodu vytýkat nedostatky v právním posouzení věci, protože proti výroku o vině toto dovolání podat nemohl (viz body 21., 22. shora). Za zjištěných okolnosti proto nelze považovat za přípustné jím uváděné požadavky na aplikaci zásady subsidiarity trestní represe (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku), která je hmotněprávní zásadou určující materiální korektiv pro závěr o tom, že byl spáchán trestný čin (viz §13, §111 tr. zákoníku), neboť dovoláním se v daných souvislostech obviněný může domáhat pouze vad ve výroku o trestu, pro což však důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zásadně neslouží. S ohledem na jeho zákonnou dikci týkající se „jiného hmotněprávního posouzení“ pokud jde o výrok o trestu, je možné požadovat nápravu jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). V posuzované věci však obviněný námitkami, že jemu uložený trest je příliš tvrdý a odvolací soud při jeho ukládání nerespektoval jeho osobní a rodinné poměry, ani malou škodlivost jemu za vinu kladeného činu, těmto podmínkám obsahově nedostál, protože v souladu se shora uvedenými principy výhrady proti výroku trestu neuplatnil. Rovněž nelze v jeho námitkách shledávat podmínky vymezené důvodem podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jenž je určen k nápravě vad při ukládání trestu, avšak jen tehdy když byl-li uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Nejenomže obviněný tento důvod neuplatnil, ale navíc ani takové okolnosti v posuzované věci nejsou dány, protože mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, což je výměra odpovídající trestní sazbě odnětí svobody u §205 odst. 2 tr. zákoníku (od šesti měsíců do tří let).
53. Nejvyšší soud i přes to, že obviněný námitkami proti nepřiměřenosti uloženého trestu nenaplnil žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., posuzoval, zda nejde o trest uložený v rozporu se zásadou proporcionality, jíž se obviněný domáhal (čl. 5 odst. 4 Smlouvy o Evropské unii), a má zajistit, aby opatření přijímaná orgány Evropské unie (EU) byla v daných hranicích. Vychází ze zásady, že trest nesmí pro jednotlivce představovat nadměrnou zátěž ve vztahu k cíli, jehož má být dosaženo. Jde o přiměřenost v užším slova smyslu neboli spravedlivá únosnost, hledá relaci mezi účelem a prostředkem. Vztaženo k rovině základního práva to pak znamená, že oběť přinesená v podobě omezení (zásahu do) základního práva se nesmí dostat do nepoměru s užitkem, který byl tímto omezením dosažen ve prospěch veřejnosti (srov. WAGNEROVÁ, E. Listina základních práv a svobod . Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 931).
54. Podle Nejvyššího soudu podle těchto hledisek po posouzení všech rozhodných skutečností, za kterých k činu v projednávané věci došlo, lze dospět k závěru, že uložený trest obstojí i v rámci testu proporcionality (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005. sp. zn. I. ÚS 554/04), protože nelze v úvahách soudů shledat disproporce, které by svědčily o tom, že uložený trest je neadekvátním důsledkem posuzované trestné činnosti.
55. Z obsahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně plyne, že odvolací soud pro uložení trestu odnětí svobody vycházel z poznatků vyplývajících z provedeného dokazování a vyložil úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídil, včetně zohlednění aktuálního zdravotního stavu obviněného. Zejména se zabýval důvody, proč bylo nezbytné na obviněného působit nepodmíněným trestem, a mimo jiné zhodnotil i jeho způsob života a zdravotní stav. Nepovažoval za nutné doplňovat dokazování výslechem ošetřujících lékařů, protože v minulosti utrpěné zranění obviněnému očividně neznemožňovalo páchat trestnou činnost a odvézt věci z místa činu, což vyžadovalo dostatek fyzických sil (viz body 7. až 12. rozsudku odvolacího soudu). Lze konstatovat, že soud zvážil všechny rozhodné skutečnosti a vysvětlil nutnost uložení trestu spojeného s odnětím svobody. Takový postup o excesivní povaze trestu nesvědčí (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12), a to i při uvážení, že mu byl trest ukládán za dva dílčí skutky pokračujícího trestného činu krádeže, jež spáchal ve zkušební době předchozích dvou podmíněných odsouzení (viz rozsudky ve věcech Okresního soudu Praha – západ sp. zn. 1 T 32/2021, a Okresního soudu Praha – východ sp. zn. 37 T 138/2022). Vše svědčí o tom, že soudy dostály zákonným předpokladům (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, a další). Jde o trest předvídatelný a akceptovatelný z hlediska zásad pro ukládání trestu (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, též ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 3675/16, aj.).
56. Neopodstatněným je i tvrzení obviněného, že se soudy nedůvodně odmítly zabývat jeho osobními poměry ve vztahu k ukládanému trestu a za účelem jejich objasnění provést jím navrhované důkazy. Své důvody soudy k těmto požadavkům obviněného vysvětlily (viz body 9. rozsudku soudu prvního stupně a 12. rozsudku odvolacího soudu) a své rozhodnutí, proč jim nevyhověly, vyložily. V intencích spravedlivého procesu nelze v tomto postupu shledat existenci tzv. opomenutých důkazů, neboť za ty se považují důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6. tr. ř., jakož i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). O takovou situaci v posuzované věci nejde, neboť soudy, jak je z přezkoumávaných rozhodnutí patrné, učinily za daných okolností ve vztahu k důkazním návrhům obviněného vše potřebné.
VIII. Závěr
57. Z výše rozvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného shledal jako celek nedůvodným. Jelikož uvedený závěr mohl učinit toliko na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, rozhodl tak, že dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. S ohledem na tento způsob rozhodnutí nebylo namístě přistoupit na jeho závěrečný návrh a přezkoumávaná rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušit.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 2. 2024
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu