ECLI:CZ:NSS:2019:2.AZS.25.2019:32
sp. zn. 2 Azs 25/2019 - 32
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: V. K., zastoupený Mgr. Petrem
Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
21. 8. 2017, č. j. OAM-105/ZA-ZA11-P07-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 12. 2018, č. j. 28 Az 5/2017 – 73,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 21. 8. 2017, č. j. OAM-105/ZA-ZA11-P07-2017
(dále jen „napadené rozhodnutí“), bylo o žádosti žalobce ze dne 3. 2. 2017 o udělení mezinárodní
ochrany rozhodnuto tak, že mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dál jen „zákon o azylu“), se neuděluje.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Hradci Králové
(dále jen „krajský soud“) žalobou, jíž se domáhal jeho zrušení a vrácení věci žalovanému
k dalšímu řízení. Tvrdil nezákonnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí kvůli vadám
předcházejícího správního řízení, které považoval za jednostranné a neobjektivní. Žalovaný
dle něj napadené rozhodnutí nedostatečně odůvodnil, chybně vyložil zákon a navíc použil
neaktuální informace. Důvodem jeho žádosti pak byla hrozba reálného nebezpečí a vážného
ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního
nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu na Ukrajině, kde se navíc bezpečnostní situace zhoršuje.
[3] Krajský soud rozsudkem ze dne 6. 12. 2018, č. j. 28 Az 5/2017 – 73 (dále jen „napadený
rozsudek“) podanou žalobu zamítl. Konstatoval, že udělení azylu z důvodů vymezených
v §12 písm. a) zákona o azylu nepřicházelo vůbec v úvahu, neboť žalobce zcela jasně uvedl,
že nebyl členem žádné politické strany či zastáncem určitých politických názorů, přičemž příčinu
svého odchodu z Ukrajiny s touto problematikou vůbec nespojoval; stejně tak se žalovaný řádně
zabýval důvody dle §12 písm. b) zákona o azylu, a soud se s jejich posouzením se plně ztotožnil.
Argumenty žalobce (strach o život kvůli válce na Ukrajině, povolání do armády a skutečnost,
že se nemá kam vrátit, neboť jeho rodinný byt a podnik zabrali separatisté) nelze zahrnout
pod žádný z výše uvedených důvodů pro udělení azylu; za zákonné a zjištěným informacím
odpovídající shledal krajský soud i neudělení azylu dle §13 zákona o azylu (tzv. azyl za účelem
sloučení rodiny) a dle §14 zákona o azylu (tzv. humanitární azyl). Co se týče posouzení možnosti
udělit žalobci doplňkovou ochranu, vycházel žalovaný jak z informací od samotného žalobce,
tak z podkladů získaných v průběhu správního řízení (jejich výčet je řádně uveden na straně 8
napadeného rozhodnutí), které označil krajský soud za objektivní, transparentní a aktuální v době
vydání napadeného rozhodnutí. Žalobce netvrdil a žalovaný ani krajský soud neshledali,
že by mu v případě návratu do vlasti mohla hrozit vážná újma spočívající v uložení nebo
vykonání trestu smrti [§14a odst. 2 písm. a) zákona o azylu], neboť Ukrajina patří mezi státy,
které trest smrti pro všechny trestné činy zrušily již v roce 2000. Pouhá možnost špatného
zacházení nemá sama o sobě za následek existenci hrozby mučení nebo nelidského
či ponižujícího zacházení nebo trestání [§14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu], obavu z válečného
konfliktu pak pod tuto hrozbu subsumovat nelze. Ke strachu žalobce z povolání k výkonu
vojenské služby a nasazení do války krajský soud uvedl, že branná povinnost je zcela
legitimní i podle mezinárodních úmluv, přičemž odkázal na judikaturu Nejvyššího správního
soudu (srov. rozsudek ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 - 49, ze dne 7. 8. 2012,
č. j. 2 Azs 17/2012 - 44, či ze dne 27. 5. 2015, č. j. 2 Azs 52/2015 - 52, k otázce azylové
irelevance branné povinnosti ve vztahu k aktuálnímu konfliktu na Ukrajině pak usnesení ze dne
24. 5. 2017, č. j. 1 Azs 80/2017 - 40, ze dne 20. 4. 2016, č. j. 2 Azs 67/2016 - 24, nebo ze dne
17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015 - 31); na Ukrajině byla navíc zavedena možnost výkonu náhradní
civilní služby, která umožňuje neúčastnit se bojových akcí z důvodu silného náboženského
přesvědčení (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2017,
č. j. 2 Azs 264/2016 - 59). Obavu z „odvlečení“ do luhanské armády neshledal krajský soud
důvodnou, neboť se nezakládala na reálné hrozbě a je vysoce nepravděpodobná; z dostupných
informací totiž nevyplývá, že by docházelo k nucenému odvádění osob z těch částí Ukrajiny,
které jsou plně pod kontrolou ukrajinské vlády. Žalovaný taktéž řádně odůvodnil, že osobám,
které pobývaly dlouhodobě v zahraničí nebo zde žádaly o azyl, nehrozí po návratu na Ukrajinu
nebezpečí vážné újmy. Pokud jde o vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti
z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu
[§14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu], aproboval krajský soud názor žalovaného, že na Ukrajině
neprobíhá takový ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možno pokládat ve vztahu k žalobci
za vážnou újmu; ten totiž ani před svým odjezdem z Ukrajiny nepobýval v Doněcké či Luhanské
oblasti a nemá proto důvod se tam vracet, zázemí může nalézt například u své matky,
která žije v Charkově (oblast pod kontrolou ukrajinské vlády), případně může své problémy řešit
přestěhováním se v rámci země do jiné klidné oblasti. Odkázal přitom na rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2017, č. j. 10 Azs 112/2017 - 42, ze dne 29. 11. 2017,
č. j. 2 Azs 363/2017 - 35, či ze dne 7. 3. 2018, č. j. 1 Azs 440/2017 - 27. Uvedl taktéž,
že k doplňkové ochraně za účelem sloučení rodiny (§14b zákona o azylu) žalobce neuváděl
žádné důvody a nevznesl žalobní námitky. Uzavřel proto, že neshledal namítané vady správního
řízení; napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě náležitě zjištěného stavu, žalovaný rovněž
dostatečně odůvodnil, proč žalobci nelze udělit některou z forem mezinárodní ochrany.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost,
ve které navrhl jej zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. Tvrdí, že se krajský soud
kvalitativně nevypořádal s námitkami obsaženými v žalobě a toliko formalisticky odkazoval
na závěry učiněné žalovaným; aproboval nesprávné a nezákonné rozhodnutí žalovaného,
aniž by sám skutečně přezkoumal rozporovanou zákonnost postupů a řádné zjištění skutkového
stavu, čímž zatížil i svůj rozsudek nezákonností a nepřezkoumatelností spočívající v nedostatku
důvodů. Jednotlivé žalobní námitky, se kterými se krajský soud dostatečně nevypořádal, proto
zůstávají zcela relevantní i v rámci řízení o kasační stížnosti. Konkrétně se jedná o výtku porušení
zásady materiální pravdy spočívající v nedostatečném zjištění skutečného stavu věci. Dále namítá,
že žalovaný ani krajský soud se nikterak nevyjádřili ke skutečnosti, že nemovitost stěžovatelovy
rodiny byla separatisty zabrána pro bojové účely. Stejně tak nebylo nikterak komentováno,
že sestry stěžovatelova otce k němu osobně chovají zášť a chtějí, aby nastoupil vojenskou službu;
nebylo taktéž zkoumáno jejich postavení v rámci skupiny separatistů a jejich možnost stěžovatele
do konfliktu poslat. Poukazuje též na to, že popravy na Ukrajině zpravidla probíhají tajně,
bez vědomí právníků a rodiny, a bez nutnosti zákonného zmocnění; v samozvané Luhanské
republice pak byl trest smrti zaveden v roce 2014. Krajský soud ani žalovaný se nevypořádali
ani s hlediskem přiměřenosti dopadů napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života
stěžovatele dle §174a zákona o pobytu cizinců, byť věděli přinejmenším o přítomnosti jeho otce
na území České republiky, stejně jako o komplikovanosti jeho zdravotního stavu. Valná část
shromážděných informací, ze kterých při svém rozhodování žalovaný vycházel, pak nesplňuje
požadavek na aktuálnost podkladů pro vydání rozhodnutí.
[5] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se při posuzování stěžovatelovy
žádosti o udělení mezinárodní ochrany nedopustil žádné nezákonnosti, rozhodnutí bylo vydáno
v souladu se zákonem; podrobně se zabýval všemi uplatněnými tvrzeními a neshledal je azylově
relevantními, pročež trvá na správnosti jím vydaného rozhodnutí, neboť dle svého názoru zjistil
skutečný stav věci a případ posuzoval ve všech souvislostech. Zdůrazňuje, že předmětem
soudního přezkumu mohou být jen ty námitky, které byly uvedeny v žalobě; nelze však
přehlédnout, že stěžovatel činí předmětem kasačních námitek i okolnosti, které nebyly uplatněny
v rámci žaloby, a tudíž na ně krajský soud nemohl reagovat (jedná se o námitky stran jeho
rodinných vazeb či úlohy sester jeho otce). Tyto námitky posouvají příběh stěžovatele mimo
obsahovou rovinu argumentů uplatněných v rámci žalobního řízení, a to ve snaze více
připodobnit jeho tvrzení azylově relevantním důvodům.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem
dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti stížnosti dle §106 s. ř. s.
[7] Před přistoupením k meritu věci, tj. posouzení důvodnosti kasační stížnosti, se Nejvyšší
správní soud musel nejdříve zabývat otázkou její přijatelnosti. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. totiž
platí, že jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.
[8] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[9] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39
(všechna v tomto usnesení citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz), je přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní
situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší
správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek.
Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní
otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení
o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. Nejvyšší správní soud v citovaném usnesení rovněž uvedl, že v zájmu
stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti
kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů kasační stížnosti, stanovených
v §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž též uvést, v čem stěžovatel spatřuje – v mezích kritérií
přijatelnosti - v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl
Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
[10] V tomtéž usnesení poskytl Nejvyšší správní soud typový výčet situací, kdy bude
podmínka podstatného přesahu významu kasační stížnosti nad vlastními zájmy stěžovatele
zpravidla splněna. „O přijatelnou kasační stížnost se může zpravidla, nikoliv však výlučně, jednat
v následujících případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů
i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní
odklon, což znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě
změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se pak v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí
nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude
docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán
přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž
se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.“
[11] Předně je třeba poukázat na to, že stěžovatel v kasační stížnosti sám neuvedl,
v čem spatřuje její přijatelnost. Nejvyšší správní soud se proto zabýval otázkou přijatelnosti
kasační stížnosti na základě obsahu spisu, popisu skutečností a tvrzení stěžovatele. Konstatuje,
že podaná kasační stížnost se dotýká výhradně otázek, které již byly jednotně a nerozporně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu, který v nich nehodlá učinit žádný judikaturní odklon.
Připomíná, že obecně se bezpečnostní situací na Ukrajině, konkrétně pak i otázkou vnitrostátního
ozbrojeného konfliktu na jejím východním území, který by opodstatňoval udělení doplňkové
ochrany podle §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, Nejvyšší správní soud již opakovaně zabýval
(viz např. usnesení ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 – 17, ze dne 31. 3. 2015,
č. j. 4 Azs 15/2015 – 28, ze dne 30. 4. 2015, č. j. 9 Azs 13/2015 – 69, ze dne 17. 6. 2015,
č. j. 6 Azs 86/2015 – 31, ze dne 11. 2. 2016, č. j. 9 Azs 287/2015 – 20, či ze dne 13. 9. 2016,
č. j. 7 Azs 105/2016 – 36, ze dne 25. 10. 2017, č. j. 6 Azs 290/2017 - 23, ze dne 31. 10. 2018,
č. j. 5 Azs 45/2018 – 31, rozsudky ze dne 14. 2. 2018, č. j. 1 Azs 402/2017 – 48, či ze dne
9. 5. 2018, č. j. 4 Azs 89/2018 – 27). Nejvyšší správní soud taktéž neshledal žádné zásadní
pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení
stěžovatele, neboť respektoval ustálenou judikaturu a zároveň nikterak (natož hrubě) nepochybil
při výkladu hmotného či procesního práva. Jestliže stěžovatel brojí proti nedostatečnosti
a nesprávnosti zjištěného skutkového stavu, pak Nejvyšší správní soud konstatuje, že „kasační
stížnost je mimořádným opravným prostředkem směřujícím proti (pravomocnému) rozhodnutí krajského soudu
ve správním soudnictví; předmětem řízení o kasační stížnosti je proto přezkum napadeného soudního rozhodnutí,
přičemž přijatelnost kasační stížnosti je třeba odvozovat od právních otázek, na výsledku jejichž posouzení
je kasační stížností napadené rozhodnutí krajského soudu zbudováno. V tomto smyslu je zpravidla rozsah
a správnost zjištění relevantního skutkového stavu žalovaným otázkou dokazování, které probíhá v každém
řízení individuálně; z uvedené individuality pak plyne rozdílná relevance určitých dokazovaných skutečností
pro následné právní posouzení, jež je projevem zde dominující zásady volného hodnocení důkazů. Typové důvody
přijatelnosti vymezené pod bodem 4) písm. a) a b) usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, se vážou k otázkám právním a jejich řešení právě správním soudem,
nikoli správním orgánem“ (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2019,
č. j. 2 Azs 301/2018 – 37). Tvrzené nedostatky ve zjištění a posouzení individuálního skutkového
stavu věci tedy samy o sobě nemohou být vadou, která by byla způsobilá být důvodem
přijatelnosti kasační stížnosti; krajský soud se pak při přezkoumávání skutkového stavu
nedopustil pochybení, která by svojí povahou stála proti samotným základním zásadám
přezkumného soudního řízení, ani napadený rozsudek nevykazuje žádné extrémně závažné
nedostatky, které by bylo v rozporu s právem na spravedlivý proces nechat bez povšimnutí.
Nadto Nejvyšší správní soud dodává, že pokud stěžovatel brojil též proti údajnému nekritickému
převzetí právního názoru žalovaného krajským soudem, pak odkazuje na rozsudek ze dne
26. 2. 2016, č. j. 5 Azs 168/2015 - 36, dle nějž „nepřezkoumatelnost rozsudku nemůže být způsobena
ani tím, pokud krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí zhodnotí průběh správního řízení, ztotožní
se s postupem správního orgánu a jeho závěry souhlasně aprobuje. Z uvedeného nelze dovozovat, že by se soud
námitkami stěžovatele nezabýval, nepodrobil hodnocení žalovaného vlastním úvahám, ale pouze převzal
jeho názory“; v projednávané věci navíc odůvodnění napadeného rozsudku zdaleka není prostým
opakováním právního posouzení žalovaného, nýbrž řádným vypořádáním velmi obecných
a nekonkrétních žalobních námitek stěžovatele.
[12] Nejvyšší správní soud shrnuje, že napadený rozsudek není stižen vadou
nepřezkoumatelnosti (pro nedostatek důvodů či pro nesrozumitelnost), není zde ani jiná vada
řízení před soudem, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku, krajský soud
se nedopustil ani žádného judikaturního odklonu či hrubého pochybení při výkladu hmotného
práva. Řádně přezkoumal napadené rozhodnutí, byť stěžovatel formuloval své žalobní námitky
velmi paušálně; úvahy soudu jsou přitom jasné a srozumitelné. Jen samotná polemika stěžovatele
s právními závěry, ke kterým krajský soud ve věci dospěl a které zjevně nejsou v příkrém rozporu
se skutkovými zjištěními, pak rozhodně není důvodem přijatelnosti. K žádnému porušení práva
na spravedlivý proces, natož pak porušení extrémnímu, v projednávané věci nedošlo,
pročež podmínky přijatelnosti kasační stížnosti nejsou splněny.
IV. Závěr a náhrada nákladů řízení
[13] S ohledem na skutečnost, že stěžovatel nepředestřel žádnou otázku, jež by mohla
mít obecný dopad na rozhodovací činnost krajských soudů a k níž by se měl N ejvyšší správní
soud vyslovit za účelem sjednocování judikatury, přičemž takovou otázku nenalezl soud ani ex offo
z obsahu spisu, ani z popisu skutečností samotným stěžovatelem, nemohl Nejvyšší správní soud
dospět k jinému závěru, než že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje jeho
vlastní zájmy. Kasační stížnost proto podle §104a s. ř. s. odmítl jako nepřijatelnou. O věci přitom
rozhodoval bez jednání za podmínek §109 odst. 2 s. ř. s.
[14] O návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku Nejvyšší správní soud
nerozhodoval, neboť v projednávané věci mělo podání kasační stížnosti odkladný účinek ex lege
(§32 odst. 5 ve spojení s §32 odst. 2 zákona o azylu).
[15] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2019
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu