ECLI:CZ:NSS:2021:2.AZS.71.2021:26
sp. zn. 2 Azs 71/2021 - 26
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyň: a) S. V., b) D. K.,
zast. zákonnou zástupkyní S. V., obě zast. JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem
Archangelská 1, Praha 10, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3,
Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 3. 2019, č. j. OAM-696/ZA-ZA12-HA12-2018,
v řízení o kasačních stížnostech žalobkyň a) a b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
15. 3. 2021, č. j. 13 Az 18/2019 – 34,
takto:
I. Kasační stížnosti se odm ít a jí pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 21. 3. 2019, č. j. OAM-696/ZA-ZA12-HA12-2018 (dále
jen „napadené rozhodnutí“), nebyla žalobkyním a) a b) udělena mezinárodní ochrana podle §12,
§13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o azylu“).
[2] Rozhodnutí žalovaného napadly žalobkyně a) a b) u Městského soudu v Praze (dále
jen „městský soud“) žalobou, jíž se domáhaly jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu
řízení. Namítaly, že na Ukrajině probíhá dlouhodobý vnitrostátní ozbrojený konflikt, který
v poslední době nabral na intenzitě; návratem do země původu by byl ohrožen jejich život.
Uvedly, že přestože boje probíhají převážně na východě země, ovlivňují následky konfliktu
negativně život v celé zemi; odmítly zlehčování situace v ostatních částech země, neboť dochází
k opakovaným násilnostem, jejichž oběťmi se stali i nevinní civilisté. Vzhledem ke své
ekonomické situaci nemají možnost se přestěhovat do jiné části Ukrajiny nezasažené konfliktem.
Žalovaný dle nich nezjistil stav věci, o němž nejsou významné pochybnosti; dále si neopatřil
dostatečné podklady pro své rozhodnutí.
Rozsudek městského soudu
[3] Městský soud rozsudkem ze dne 15. 3. 2021, č. j. 13 Az 18/2019 – 34 (dále jen „napadený
rozsudek“), podanou žalobu zamítl. Předeslal, že žalobkyně pocházejí ze Zakarpatské oblasti
Ukrajiny, z Užhorodského rajónu, kde žily v obci D. v domě společně s dalšími svými
příbuznými. Na území České republiky vstoupily dne 17. 5. 2018 v rámci bezvízového styku
(o mezinárodní ochranu požádaly až 14. 8. 2018); obě mají dobrý zdravotní stav. Žalobkyně a)
nebyla nikdy politicky aktivní. Vyjádřila sice obavy z mužů, kteří se vrátili z války a mají
narušenou psychiku, avšak nikdy s nimi neměla žádné konkrétní problémy. Také uvedla obavy
z Pravého sektoru, ale ani z jejich strany nikdy nezažila žádné obtíže. Popsala též incidenty
v Užhorodě a v Mukačevě, které však viděla toliko v televizi. Zmínila, že důchody a výplaty jsou
na Ukrajině nízké, ale ceny vysoké. Měla za to, že by bylo lepší, kdyby měla pracovní vízum,
ale na to je nutné velmi dlouho čekat a neměla jistotu, že by ho dostala. Konstatovala, že v zemi
původu nikdy neměla potíže se státními orgány.
[4] Soud naznal, že žalovaný se možností udělení doplňkové ochrany v napadeném
rozhodnutí podrobně zabýval, přičemž za tímto účelem shromáždil aktuální informace
o tamějším probíhajícím ozbrojeném konfliktu i o situaci na Ukrajině obecně. Správní orgán
dle něj jasně uvedl, z jakých podkladů vycházel, jeho zjištění jsou dostatečně určitá, detailní
a odpovídají individuálním okolnostem daného případu; naopak žalobní námitka ohledně
nedostatečného zjištění skutkového stavu je pouze obecná, neboť žalobkyně neuvedly, v čem
konkrétně žalovaný pochybil, ani nepředestřely konkrétní výhrady ke shromážděným podkladům.
Odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2021, č. j. 4 Azs 12/2020 - 52,
z nějž citoval pasáže týkající se bezpečnostní situace na Ukrajině se závěry, že se nejedná
o tzv. totální konflikt. Oblast, v níž žalobkyně žily, není dle podkladů shromážděných žalovaným
ozbrojeným konfliktem vůbec zasažena, je zcela pod kontrolou ukrajinské centrální vlády; situace
se přitom ani v posledních letech nijak nezhoršila. Žalobkyně netvrdily žádnou konkrétní vážnou
újmu, které by již byly v minulosti vystaveny (ani hrozbu takové újmy), nebo která jim zcela
reálně hrozí v případě jejich návratu do domovského státu. Jejich obavy z možných násilností
ze strany mužů navrátivších se z války a z členů Pravého sektoru jsou zcela obecné a hypotetické;
z žádných tvrzených okolností nelze dovodit, proč by právě u nich mělo být dáno zvýšené riziko
vzniku takové újmy. Soud proto dospěl k závěru, že neprokázaly dostatečnou míru
individualizace nebezpečí vážné újmy, která by odůvodňovala poskytnutí doplňkové ochrany.
Nebylo namístě se zabývat možností vnitřního přesídlení, neboť místo jejich bydliště je bezpečné
(pocházejí z oblasti, která není ozbrojeným konfliktem vůbec zasažena), pročež není dán žádný
problém, který by bylo třeba jejich přesídlením řešit. Dodal také, že žalobkyně v řízení před
žalovaným ani později v řízení před soudem netvrdily žádné okolnosti hodné zvláštního zřetele,
které by svědčily pro možnost udělení humanitárního azylu. Městský soud dále poukázal
na judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle které je nezbytné o azyl požádat neprodleně poté,
co k tomu má žadatel příležitost; odkázal na rozsudek ze dne 13. 1. 2005,
č. j. 3 Azs 119/2004 - 50. Závěrem pak zdůraznil, že institut mezinárodní ochrany lze použít
pouze v odůvodněných případech, neboť představuje formu mimořádné pomoci lidem z oblastí,
kde hrozí porušování jejich práv ve smyslu mezinárodních konvencí, nikoli poslední prostředek
k zabránění opuštění území. Není možné jej zaměňovat s jinými formami pobytu cizinců, které
upravuje zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců; odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/2004 – 94.
II. Kasační stížnosti žalobkyň a vyjádření žalovaného
[5] Proti rozsudku městského soudu podaly žalobkyně (dále též „stěžovatelky“) kasační
stížnosti, ve kterých jej navrhly zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení. Mají za to,
že napadený rozsudek je nezákonný, neboť jeho skutkové závěry nemají oporu ve spise. Soud
ignoroval okolnosti případu, na základě nichž jsou objektivně dány důvody pro udělení
mezinárodní ochrany; podaným žádostem o udělení mezinárodní ochrany mělo být vyhověno.
Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pak spatřují v nedostatku důvodů rozhodnutí; jsou
přesvědčeny, že městský soud se řádným způsobem nevypořádal se všemi prezentovanými
důvody podané žádosti o mezinárodní ochranu, tyto zčásti nemístně zlehčoval a zčásti ignoroval
(pozn. soudu: aniž by však stěžovatelky své výhrady jakkoli specifikovaly). Obávají se návratu
na Ukrajinu, a to v důsledku stále probíhajícího dlouhodobého vnitrostátního ozbrojeného
konfliktu. Mají strach o svůj život; přestože faktické boje probíhají aktuálně převážně
ve východní části země, nelze dle nich bagatelizovat ani situaci v západní části země. Jsou
přesvědčeny, že pokud by městský soud řádně ověřil veškeré jimi tvrzené skutečnosti, musel
by dojít k závěru, že je naplněn přinejmenším důvod pro udělení doplňkové ochrany dle §14a
zákona o azylu, a to z důvodu vážného ohrožení jejich života nebo lidské důstojnosti z důvodu
svévolného násilí v situaci vnitřního ozbrojeného konfliktu v jejich zemi původu.
[6] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že s kasačními stížnostmi nesouhlasí a trvá na tom,
že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem o azylu a správním řádem. Řádně
totiž zjistil stav věci, vycházel z relevantních podkladů a zabýval se podrobně všemi důvody
stěžovatelek, jež však neshledal azylově relevantní. K jejich tvrzení, že se obávají návratu
na Ukrajinu z důvodu tamního ozbrojeného konfliktu, žalovaný zdůrazňuje, že tento konflikt
je situován pouze ve východní části země, přičemž stěžovatelky pocházejí z obce D., která je
tímto konfliktem zcela nedotčena.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnosti byly podány včas, osobami oprávněnými, proti rozhodnutí, vůči
němuž jsou kasační stížnosti ve smyslu §102 s. ř. s. přípustné, stěžovatelky jsou v řízení
zastoupeny advokátem dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti stížností
dle §106 s. ř. s.
[8] Před přistoupením k meritu věci, tj. posouzení důvodnosti kasačních stížností, se Nejvyšší
správní soud musel nejdříve zabývat otázkou jejich přijatelnosti; naznal přitom, že kasační
stížnosti přijatelné nejsou.
[9] Podle §104a s. ř. s., ve znění do 31. 3. 2021, Nejvyšší správní soud odmítne kasační
stížnost ve věcech mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, jestliže ta svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“ byl
v usnesení Nejvyššího správního soudu dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS (dostupné stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu z www.nssoud.cz), vyložen tak, že kasační stížnost bude posouzena jako
přijatelná v případě, že 1) vznáší ne plně prejudikovanou právní otázku; 2) obsahuje právní
otázku, která je dosavadní judikaturou řešena rozdílně; 3) je potřeba učinit judikaturní odklon;
4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít
dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním
případě může jednat především tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval
ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude
docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není
v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především
procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
[10] Nejvyšší správní soud v této věci předně poukazuje na to, že stěžovatelky v kasačních
stížnostech samy nepředestřely žádné důvody týkající se jejich přijatelnosti. Ze setrvalé judikatury
Nejvyššího správního soudu přitom vyplývá, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou
dispoziční. Obsah a kvalita kasační stížnosti do značné míry předurčují nejen rozsah přezkumné
činnosti, ale i obsah rozhodnutí soudu (viz např. rozsudek NSS ze dne 26. 1. 2015,
č. j. 8 As 109/2014 - 70). Jde proto k tíži stěžovatelek, pokud v kasačních stížnostech
nespecifikují skutkové a právní důvody, pro které napadají rozhodnutí soudu (srov. např.
rozsudky NSS ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 – 54, či ze dne 18. 7. 2013,
č. j. 9 Afs 35/2012 – 42); totéž platí, pokud netvrdí důvody, pro které mají být kasační stížnosti
přijatelné. Nejvyšší správní soud přitom konstatuje, že důvody přijatelnosti jejich kasačních
stížností neshledal ani ex offo.
[11] Pokud stěžovatelky (jako fakticky jediný obecně formulovaný důvod mající potenciál
přesahu jejich vlastních zájmů) namítají ohrožení svého života a zdraví z důvodu ozbrojeného
konfliktu v zemi původu, je třeba konstatovat, že situaci na Ukrajině nelze hodnotit jako
tzv. totální konflikt vykazující vůči nim konkrétní individualizované nebezpečí. Je třeba poukázat
na usnesení Nejvyššího správního soudu již ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 – 17, v němž
bylo k bezpečnostní situaci na Ukrajině konstatováno, že „na Ukrajině nelze ani dříve, ani v současné
době klasifikovat situaci jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové
intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí
vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho
intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá.“ Odkázat přitom lze na řadu dalších rozhodnutí,
ve kterých se této problematice Nejvyšší správní soud věnoval, např. usnesení ze dne 31. 3. 2015,
č. j. 4 Azs 15/2015 - 28, ze dne 30. 4. 2015, č. j. 9 Azs 13/2015 - 69, ze dne 17. 6. 2015,
č. j. 6 Azs 86/2015 - 31, ze dne 18. 9. 2015, č. j. 2 Azs 194/2015 - 28, ze dne 14. 9. 2016,
č. j. 6 Azs 155/2016 - 33, ze dne 25. 9. 2017, č. j. 5 Azs 134/2017 - 24, ze dne 30. 8. 2017,
č. j. 2 Azs 226/2017 - 31, ze dne 17. 8. 2017, č. j. 10 Azs 112/2017 - 42, ze dne 29. 11. 2017,
č. j. 2 Azs 363/2017 - 35, či ze dne 7. 3. 2018, č. j. 1 Azs 440/2017 - 27, ze dne 25. 7. 2018,
č. j. 2 Azs 41/2018 - 39. V usnesení ze dne 11. 3. 2020, č. j. 2 Azs 382/2018 - 67 (obdobně též
usnesení ze dne 29. 7. 2020, č. j. 10 Azs 96/2020 – 80), Nejvyšší správní soud konstatoval,
že „situace na Ukrajině se od doby, kdy byla (výše) uvedená rozhodnutí vydána, nezhoršila, spíše naopak – je
všeobecně známo, že se konflikt nešíří do dalších jím dosud nezasažených oblastí.“ Taktéž v nedávném
usnesení ze dne 17. 2. 2021, č. j. 4 Azs 12/2020 - 52, zdejší soud uvedl, že „bezpečnostní situací
na Ukrajině se Nejvyšší správní soud již opakovaně zabýval a vyhodnotil, že ani dříve, ani v současné době nelze
situaci na Ukrajině klasifikovat jako tzv. totální konflikt.“ Platí přitom, že v případě situace nemající
charakter tzv. totálního konfliktu musí žadatel prokázat dostatečnou míru individualizace,
a to např. tím, že prokáže, 1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám
způsobení vážné újmy, 2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu jeho země původu,
ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části země či 3) že jsou
u něj dány jiné faktory (ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko, že terčem svévolného
(nerozlišujícího) násilí bude právě on (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 - 68, č. 1840/2009 Sb. NSS). Stěžovatelky však v projednávané
věci nic takového ani netvrdily; jejich důvody pro udělení mezinárodní ochrany, stejně jako
kasační námitky (nadto často brojící proti napadenému rozhodnutí žalovaného, nikoliv rozsudku
soudu) jsou značně obecné a nekonkrétní. Nelze tedy dospět k závěru o pochybení městského
soudu při aplikaci výše nastíněné ustálené judikatury ohledně bezpečnostní situace na Ukrajině.
[12] Pokud městský soud v napadeném rozsudku dospěl k totožným závěrům jako žalovaný,
nelze to podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu hodnotit jako
nepřezkoumatelnost; ta totiž „nemůže být způsobena ani tím, pokud krajský soud v odůvodnění svého
rozhodnutí zhodnotí průběh správního řízení, ztotožní se s postupem správního orgánu a jeho závěry souhlasně
aprobuje. Z uvedeného nelze dovozovat, že by se soud námitkami stěžovatele nezabýval, nepodrobil hodnocení
žalovaného vlastním úvahám, ale pouze převzal jeho názory“ (srov. rozsudek NSS ze dne 26. 2. 2016,
č. j. 5 Azs 168/2015 – 36).
[13] Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že samotná snaha
o legalizaci pobytu nemůže být azylově relevantním důvodem (viz např. rozsudky NSS ze dne
30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004 - 44, ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 - 69, ze dne
20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 - 81, ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/2004 - 94, nebo ze dne
10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 - 54).
[14] Lze tedy uzavřít, že městský soud se v projednávané věci nedopustil žádného (natož
zásadního) pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelek;
respektoval totiž výše citovanou ustálenou judikaturu (od níž se Nejvyšší správní soud nehodlá
v této věci jakkoli odchýlit) a zároveň nepochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Městský soud se při přezkoumávání skutkového stavu nedopustil chyb, které by svojí povahou
stály proti samotným základním zásadám přezkumného soudního řízení; stejně tak napadený
rozsudek nevykazuje žádné extrémně závažné nedostatky, které by bylo v rozporu s právem
na spravedlivý proces nechat bez povšimnutí. Za těchto okolností stěžovatelkami tvrzená
nesprávnost posouzení jejich individuálního skutkového stavu věci nemůže být sama o sobě
vadou, která by byla způsobilá být důvodem přijatelnosti kasačních stížností. Samotná polemika
stěžovatelek s právními závěry městského soudu přitom tímto důvodem není, neboť nikterak
nepřesahuje jejich vlastní zájmy.
IV. Závěr a náhrada nákladů řízení
[15] S ohledem na skutečnost, že stěžovatelky netvrdily žádný důvod přijatelnosti svých
kasačních stížností a ani Nejvyšší správní soud ex offo nenalezl žádnou otázku, jež by mohla mít
obecný dopad na rozhodovací činnost krajských soudů a k níž by se měl vyslovit za účelem
sjednocování judikatury, nemohl dospět k jinému závěru, než že kasační stížnosti svým
významem podstatně nepřesahují vlastní zájmy stěžovatelek. Kasační stížnosti proto podle §104a
s. ř. s. odmítl jako nepřijatelné. O věci přitom rozhodoval bez jednání za podmínek §109 odst. 2
s. ř. s.
[16] O náhradě nákladů řízení o kasačních stížnostech Nejvyšší správní soud rozhodl
v souladu s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, protože kasační stížnosti byly odmítnuty.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. června 2021
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu