ECLI:CZ:NSS:2021:3.AS.366.2019:41
sp. zn. 3 As 366/2019 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce P. C., zastoupeného
Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Praha 6, Pod kaštany 245/10, proti žalovanému
Krajskému úřadu Ústeckého kraje, se sídlem Ústí nad Labem, Velká Hradební 3118/48,
zastoupeného Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem se sídlem Děčín, Řetězová 2, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 10. 2019,
č. j. 75 A 25/2017-40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n e má právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím Městského úřadu Bílina, odboru dopravy (dále jen „městský úřad“), ze dne
29. 11. 2016, č. j. MUBI 29389/2016/OD/Ju, byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku
podle §125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“), za což mu byla uložena pokuta ve výši
1 500 Kč a povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč. Tohoto přestupku
se žalobce dopustil tím, že dne 27. 6. 2016 ve 13:36 hodin na silnici č. I/13 v katastru obce Bílina
řídil motorové vozidlo značky X, RZ X, rychlostí 111 km/h (po odečtení odchylky měřicího
zařízení 3 % km/h), ačkoli v měřeném úseku platila maximální dovolená rychlost 90 km/h;
žalobce tedy překročil nejvyšší dovolenou rychlost mimo obec o 21 km/h. Odvolání žalobce
proti rozhodnutí městského úřadu zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 24. 8. 2017,
č. j. 3838/DS/2017, JID 134076/2017/KUUK/MŠ, a rozhodnutí městského úřadu potvrdil.
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem, který ji
rozsudkem označeným v návětí zamítl.
[2] V odůvodnění svého rozsudku krajský soud úvodem připomněl judikaturu Nejvyššího
správního soudu a Ústavního soudu, která se zabývala problematikou přezkoumatelnosti
rozhodnutí, a z níž vyplývá, že soud není povinen vypořádat každou dílčí námitku, pokud
proti jednotlivě vzneseným námitkám vystaví vlastní ucelený argumentační systém, v jehož
konkurenci žalobní body jako celek neobstojí; svůj názor může případně podpořit i odkazem
na napadené rozhodnutí.
[3] Žalobce namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, a to z hlediska (i)
odůvodnění formy zavinění, (ii) závěru, že pořídí-li rychloměr (zde RAMER 10C) záznam
z měření, proběhlo měření v souladu s návodem k obsluze, a (iii) tvrzení správních orgánů,
že měření neproběhlo v zatáčce. Této námitce krajský soud nepřisvědčil. Předeslal, že napadené
rozhodnutí tvoří s rozhodnutím městského úřadu jeden celek a ten jako takový shledal
přezkoumatelným a řádně odůvodněným. Případné dílčí nedostatky nemohou zakládat
nepřezkoumatelnost. Podstatné je, zda správní orgán postavil své rozhodnutí na dostatečně
zjištěném skutkovém stavu podloženém obsahem správního spisu, vyložil, na základě jakých
podkladů ke skutkovým závěrům dospěl, jak podklady hodnotil a jak věc právně posoudil.
Nemusí přitom reagovat na každou dílčí připomínku účastníka řízení.
[4] Co se týče odůvodnění formy zavinění, krajský soud považoval napadené rozhodnutí
za srozumitelné, k tomu příslušnou pasáž na str. 5 napadeného rozhodnutí citoval. Dodal,
že odůvodnění formy vědomé nedbalosti je sice částečně matoucí, nejedná
se však o nesrozumitelnost, jež by měla za následek nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí,
neboť pro výrok rozhodnutí je podstatné, že přestupek byl spáchán z nedbalosti.
[5] Napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné ani proto, že správní orgány podle žalobce
nedostatečně odůvodnily tvrzení, že měření rychlosti proběhlo podle návodu k obsluze radaru,
neboť rychloměr by jinak nepořídil záznam z měření, a že vozidlo nebylo změřeno v zatáčce.
Krajský soud konstatoval, že k tomuto okruhu námitek se městský úřad vyjádřil na str. 2 svého
rozhodnutí, na důkaz čehož tuto pasáž obsáhle citoval. Závěrem podotkl, že nepřezkoumatelnost
pro nedostatek důvodů nelze zaměňovat s nesouhlasem s důvody rozhodnutí.
[6] Žalobce dále namítal, že důkaz o překročení nejvyšší dovolené rychlosti byl pořízen
nezákonným způsobem, neboť rychlost byla měřena za jízdy a policisté jedoucí za jeho vozidlem
také překročili rychlostní limit, aniž by měli zapnuta zvláštní výstražná světla modré barvy.
K tomu krajský soud odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2010,
č. j. 58 Ca 46/2009 - 37, podle něhož výsledek měření rychlosti vozidla překračujícího nejvyšší
dovolenou rychlost, který byl získán z radaru umístěného v policejním vozidle, jež muselo
za tímto účelem také překročit nejvyšší dovolenou rychlost, není nezákonně získaným důkazem.
Překročení rychlostního limitu je v takovém případě nezbytné pro plnění úkolů policie
(§18 odst. 9 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu); přitom není nutné, aby takové
policejní vozidlo mělo zapnuta zvláštní výstražná světla modré barvy, protože §18 odst. 9
citovaného zákona je k §41 odst. 1 téhož zákona, podle něhož se má výstražných světel užívat,
v poměru speciality. S tímto názorem se krajský soud ztotožnil.
[7] Důvodnou neshledal krajský soud ani námitku, že rychloměr nebyl kalibrován po výměně
pneumatik měřícího vozidla, a že se nejedná o plně automatizovaný systém, který v případě chyby
v měření nepořídí snímek. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
3. 5. 2017, č. j. 6 As 40/2017 - 32, z něhož se podává, že pokud byla rychlost vozidla
rychloměrem zaznamenaná, metoda měření musela být v souladu s návodem k obsluze.
Co se týče výměny pneumatik, krajský soud citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 23. 11. 2016, č. j. 6 As 210/2016 - 41, v němž kasační soud judikoval, že pro posouzení
věci je klíčové, že důkaz o překročení nejvyšší dovolené rychlosti byl pořízen radarem, který
splňoval všechny zákonné požadavky a současně byl v souladu se zákonem o metrologii ověřen.
Důkazy dodané policií jsou v zásadě dostatečné k objasnění skutkového stavu věci, a to zvláště
za situace, kdy stěžovatel nepopírá, že to byl on, kdo byl změřen při jízdě, a toliko tvrdí,
že nesouhlasí s naměřenou rychlostí. Krajský soud doplnil, že měření rychlosti prováděl policista,
jehož osvědčení o způsobilosti provádět měření s předmětným rychloměrem je součástí
správního spisu.
[8] Proti tomuto rozsudku podává žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
v níž výslovně nenamítá žádný z důvodů podle §103 odst. 1 soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“). Z obsahu kasační stížnosti je nicméně zřejmé, že je namítán kasační důvod
dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nesprávné posouzení právní otázky, důvod dle §103 odst. 1
písm. b), spočívající v tom, že krajský soud aproboval nesrozumitelné odůvodnění formy zavinění
v napadeném rozhodnutí, a konečně i důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., spočívající
v nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Právní subsumpce kasačních důvodů
pod konkrétní litery ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. je nicméně záležitostí právního hodnocení
věci kasačním soudem, a nejde tak o nedostatek návrhu, který by bránil jeho věcnému projednání
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003-50,
č. 161/2004 Sb. NSS; rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
[9] Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spatřuje stěžovatel v tom, že se krajský soud
nevypořádal s jeho námitkami týkajícími se dodržení návodu k obsluze měřicího zařízení (měření
v zatáčce, nevhodné nastavení dosahu rychloměru a vznik efektu reflexe a neprovedení kalibrace
přístroje po výměně pneumatik). Namítá, že za řádné odůvodnění rozsudku nelze považovat
obsáhlou citaci napadeného rozhodnutí a strohé konstatování, že nepřezkoumatelnost nelze
zaměňovat za nesouhlas s důvody rozhodnutí (k tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 4. 2016, č. j. 7 As 27/2016-31).
[10] Stěžovatel se v žalobě neomezil pouze na nesouhlas s důvody rozhodnutí; namítal,
že správní orgány svá rozhodnutí neodůvodnily co do závěru, že měření muselo proběhnout
správně, pokud došlo k jeho zaznamenání. Závěr, že povaha rychloměru je taková, že provede
měření, jen pokud je správně nastaven, totiž podle judikatury (rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 11. 5. 2016, č. j. 1 As 26/2016-33, ze dne 22. 8. 2013, č. j. 1 As 45/2013-37, bod 30,
nebo ze dne 24. 9. 2014, č. j. 6 As 187/2014-60, a contrario rozsudek ze dne 16. 1. 2013,
č. j. 3 As 82/2012-27) není notorietou. K povinnosti provést návod k obsluze radaru jako důkaz
odkázal na rozsudky tohoto soudu ze dne 5. 6. 2019, č. j. 3 As 255/2017-28, a ze dne 4. 4. 2019,
č. j. 1 As 476/2018-32. Závěr krajského soudu, že rychloměr je plně automatizovaný a neuloží
záznam z měření, které bylo provedeno v rozporu s návodem k obsluze, je ničím nepodložený,
a správní orgány ani krajský soud toto tvrzení neprokázaly jediným důkazem. Krajským soudem
odkazovaný rozsudek č. j. 6 As 40/2017 - 32 takovým důkazem není. Výše uvedený názor je také
nesprávný, a to s ohledem na vyjádření Českého metrologického institutu, které stěžovatel doložil
ke kasační stížnosti.
[11] Dále stěžovatel v žalobě namítal, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné
proto, že městský úřad konstatoval zavinění ve formě vědomé nedbalosti, zatímco z odůvodnění
plyne, že závěr o nedbalosti nevědomé. Krajský soud se však s touto námitkou dostatečně
nevypořádal, jen stroze konstatoval, že rozpory v odůvodnění správních orgánů nezpůsobují
nepřezkoumatelnost rozhodnutí, jelikož ve výroku je uvedeno zavinění ve formě nedbalosti.
Nijak tedy neobjasnil, jak údaj ve výroku může napravit nesrozumitelnost odůvodnění.
Neodůvodnil ani, jak z citace na str. 5 napadeného rozhodnutí dovodil, že úvahy správních
orgánů nejsou nesrozumitelné. Z této pasáže přitom plyne, že i žalovaný připouštěl, že stěžovatel
nevěděl, že překročil rychlostní limit, což svědčí o nevědomé nedbalosti.
[12] Rozhodnutí městského úřadu je tedy z výše uvedeného důvodu nepřezkoumatelné,
protože z něj neplyne, jakou formu zavinění vzal městský úřad za zjištěnou. Na tom nic nemění
ani fakt, že ve výroku rozhodnutí je uvedeno, že se jedná o nedbalost. K tomu stěžovatel
odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se povinnosti určit konkrétní formu zavinění
(usnesení ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 7 Tdo 185/2009, a ze dne 26. 5. 2010,
sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Pokud správní orgán neuvede, jakou formu zavinění zjistil, není dost
dobře možné závěr o zavinění řádně odůvodnit. Zákon totiž nedefinuje obecně „úmysl “
a „nedbalost “ , ale až jejich konkrétní formy. Podle stěžovatele ani napadené rozhodnutí výše
uvedený rozpor neodstraňuje; žalovaný uvádí, že stěžovatel „byl povinen znát příslušné ustanovení
§18 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích a věděl nebo měl vědět, že porušuje pravidla řidiče“.
Nezaujal tak jednoznačný postoj k tomu, zda stěžovatel věděl, nebo měl vědět, že překračuje
rychlostní limit.
[13] Krajský soud se podle stěžovatele také nevypořádal s námitkou, že městský úřad nikterak
nevyložil, co rozumí pod pojmem přiměřené důvody, pokud konstatoval, že stěžovatel
se bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že zájem chráněný zákonem neporuší.
Ani k námitkám, že si stěžovatel vůbec nebyl vědom, že překračuje nejvyšší dovolenou rychlost
a že mu nebylo prokázáno, že by věděl, o překročení rychlosti právě o 21 km/h, se krajský soud
nijak nevyjádřil.
[14] Napadený rozsudek je nepřezkoumatelný i proto, že se krajský soud nevypořádal
s námitkami ohledně překročení rychlostního limitu policisty, a namísto toho pouze odkázal
na rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 58 Ca 46/2009 - 37, aniž by řádně odůvodnil,
proč se s ním ztotožňuje, a pokusil se tak vyložit a aplikovat §18 odst. 9 a §41 odst. 1 zákona
o silničním provozu. S názorem krajského soudu, že snímek pořízený z policejního vozidla, které
nemělo zapnuta zvláštní výstražná světla modré barvy, je důkazem získaným v souladu
se zákonem, stěžovatel nesouhlasí. Tento závěr totiž svědčí o tom, že zákony platí pouze
pro běžné občany, nikoli pro policisty. Vyjádřil názor, že ačkoli by se policistům, správním
orgánům a soudům mohlo jevit správné, aby policisté za účelem odhalování nedodržování
rychlostních limitů tento limit taktéž překračovali, je nezbytné, aby přitom byla alespoň
dodržována právní úprava.
[15] Stěžovatel dále namítl, že z §18 odst. 9 zákona o silničním provozu sice skutečně plyne,
že rychlostní limit neplatí pro stanovené útvary policie, je-li to nezbytně nutné k plnění úkolů
stanovených zvláštním právním předpisem, krajský soud však pomíjí, že podle poslední věty
citovaného ustanovení tyto útvary policie stanoví ministr vnitra. Nezabýval se tedy tím,
zda policisté, kteří prováděli měření, náleželi k takovému útvaru. Nic takového nebylo
předmětem řízení a nebylo to ani prokázáno. Jedná se přitom o výjimku z obecného pravidla,
že rychlostní limit musí být dodržován též příslušníky Policie ČR (ledaže je užíváno zvláštní
výstražné světlo modré barvy, jak uvádí §41 odst. 1 citovaného zákona). Krajský soud
ani neposoudil, zda překračování rychlosti bylo v nyní projednávané věci nezbytné k plnění úkolu
policie (tj. měření rychlosti). V této souvislosti stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 7. 6. 2018, č. j. 10 As 15/2018 - 36.
[16] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že stěžovatel v podstatě opakuje námitky
uplatněné v předchozích fázích řízení. Tyto námitky byly vypořádány jak v napadeném
rozhodnutí, tak vyjádření k žalobě, na která žalovaný odkázal. Se závěry krajského soudu
se ztotožnil.
[17] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[18] Kasační stížnost není důvodná.
[19] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu. K otázce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí se opakovaně vyjadřuje judikatura
Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu. Platí, že nepřezkoumatelný rozsudek zpravidla
vůbec nenabízí prostor k úvahám o námitkách věcného charakteru, a je tudíž nezbytné jej zrušit.
Za nepřezkoumatelné (pro nedostatek důvodů) lze označit zejména takové rozhodnutí,
v němž soud zcela opomene vypořádat některou z uplatněných žalobních námitek (viz například
rozsudky tohoto soudu ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 - 58, ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, či ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74), respektive pokud z jeho
odůvodnění není zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka
řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené,
a to zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby (viz rozsudek
tohoto soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44). Zároveň ovšem nelze opomenout,
že nepřezkoumatelnost rozsudku není závislá na subjektivní představě stěžovatele o tom,
jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn. Jedná se totiž o objektivní překážku, která
kasačnímu soudu znemožňuje přezkum napadeného rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 5. 11. 2014, č. j. 3 As 60/2014 - 85).
[20] Dále je třeba připomenout, že povinností soudu není výslovně reagovat na každé žalobní
tvrzení, postaví-li soud své závěry na ucelené argumentaci, která věcně pokryje všechny
argumentační pozice žaloby (k tomu srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008,
sp. zn. I. ÚS 1534/08, či rozsudky tohoto soudu ze dne 23. 12. 2015. č. j. 2 As 44/2013 - 125,
a ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 - 19). Nejvyšší správní soud má přitom za to, že výše
uvedená kritéria přezkoumatelnosti napadený rozsudek splňuje.
[21] K přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí z hlediska odůvodnění zavinění se krajský
soud vyjádřil na str. 7 v bodě 30 odůvodnění, kde odkázal na pasáž prvostupňového rozhodnutí,
v níž městský úřad kvalifikoval zavinění stěžovatele jako vědomou nedbalost. Krajský soud v tomto
odůvodnění shledal určitou nekonzistenci, neboť městský úřad konstatoval, že stěžovatel „měl
vědět “ , že porušuje pravidla silničního provozu, což naznačuje spíše úvahu o nedbalosti nevědomé.
Tento dílčí nedostatek však krajský soud nepovažoval za podstatný. Vyjádřil totiž názor,
že pro posouzení zákonnosti rozhodnutí co do konstatování formy zavinění (úmysl/nedbalost)
postačí, je-li uvedena ve výroku. Tomuto požadavku přitom napadené rozhodnutí dostálo a určitá
nepřesnost v odůvodnění rozhodnutí nemůže mít na jeho zákonnost žádný vliv. Nejvyšší správní
soud konstatuje, že i když je odůvodnění napadeného rozsudku v této části skutečně velmi
stručné, základní úvaha, proč krajský soud nepovažoval napadené rozhodnutí
za nepřezkoumatelné, z něj je seznatelná. V tomto případě krajský soud dospěl k závěru, že je-li
forma zavinění uvedena ve výroku rozhodnutí, nezpůsobuje jistá nepřesnost v odůvodnění její
konkrétní formy (vědomá/nevědomá) nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí.
[22] Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že se krajský soud skutečně blíže nezabýval jeho dílčími
výtkami ohledně výkladu pojmu „přiměřené důvody“ a vědomosti stěžovatele o tom, že překročil
nejvyšší dovolenou rychlost právě o 21 km/h. Jak již ovšem bylo výše nastíněno, soud nemusí
reagovat na každou dílčí námitku, vypořádá-li se s podstatou a smyslem uplatněné žalobní
argumentace; tento postup tak může konzumovat i vypořádání dílčích a souvisejících námitek,
vytvoří-li ve svém souhrnu ucelenou argumentaci, z níž alespoň implicitně vyplývá, jak bylo
o těchto námitkách uváženo (srov. rozsudek tohoto soudu ze dne 24. 4. 2014,
č. j. 7 Afs 85/2013-33). Jelikož výše uvedené námitky svým obsahem mířily
k (ne)přezkoumatelnosti konkrétní formy zavinění, přičemž krajský podstatu této argumentace
vypořádal, není bez dalšího vadou napadeného rozsudku, pokud se k nim krajský soud výslovně
nevyjádřil.
[23] Nejvyšší správní soud shledává napadený rozsudek přezkoumatelným i v části,
v níž se krajský soud zabýval přezkoumatelností napadeného rozhodnutí ve vztahu k námitkám
ohledně nedodržení návodu k obsluze radaru a funkce automatického vyhodnocení
a nezaznamenání nesprávně provedeného měření. V této souvislosti je nutno uvést, že stěžovatel
od počátku správního řízení uplatňuje po obsahové stránce typizované námitky, které jeho
zmocněnec ve správním řízení (Ing. M. J.) a zástupce v řízení před soudem (Mgr. Václav Voříšek)
vznášejí sériově v mnoha jiných obdobných sporech týkajících se sankcí za překročení nejvyšší
dovolené rychlosti, přičemž na tyto námitky se jim již ze strany soudů dostalo mnohokrát
odpovědi. Tato praxe je správním orgánům i soudům ve správním soudnictví dobře známa
z jejich úřední činnosti (viz například rozsudek tohoto soudu ze dne 26. 7. 2018,
č. j. 7 As 187/2018 - 30).
[24] Městský úřad se k výše uvedeným námitkám obsáhle vyjádřil na str. 2 svého rozhodnutí
a odkázal přitom na přiléhavou judikaturu Nejvyššího správního soudu, která obdobně
formulovanou argumentaci pachatelů dopravních přestupků opakovaně vyvrátila. Co se týče
vypořádání navazujících žalobních námitek, zde je nutno poukázat na závěry, které vyslovil
Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015-71,
č. 3577/2017 Sb. NSS. Z tohoto usnesení se podává, že uplatňování takovýchto typizovaných
námitek automaticky neznamená, že se jimi správní soudy nemusí vůbec zabývat. Je ale přirozené,
pokud při hodnocení věrohodnosti a důvodnosti těchto tvrzení vezmou v úvahu okolnosti, které
jsou jim známé z jejich úřední činnosti. V takové situaci také nemůže být překvapivé, pokud tyto
stereotypně vznášené námitky, na něž již v minulosti judikatura odpověděla, budou vypořádány
velmi stručně, s ohledem na princip hospodárnosti řízení, to a často právě odkazem na tuto
předchozí judikaturu. Je také logické, že takové námitky nebudou v mnoha případech způsobilé
vyvolat pochybnosti o zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §3 správního řádu.
[25] Jak již bylo výše naznačeno, právě o tento typ námitek se jednalo i v nyní projednávané
věci. Vzhledem k tomu, že předmětnou argumentaci vyčerpávajícím způsobem vypořádal již
městský úřad, nelze krajskému soudu vytýkat, že se námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozhodnutí zabýval jen stručně a přiměřeně povaze stěžovatelových žalobních tvrzení, jakožto
stereotypně uplatňovaných typizovaných námitek. Krom toho se krajský soud s tímto okruhem
námitek vypořádal taktéž věcně, čímž zároveň implicitně potvrdil, že napadené rozhodnutí
je v tomto ohledu meritorního přezkumu způsobilé.
[26] Nejvyšší správní soud nicméně konstatuje, že rozsudek krajského soudu je v části týkající
se vypořádání námitek nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí skutečně nadmíru stručný.
Bylo by proto nanejvýš vhodné, aby se krajský soud napříště posouzení tohoto typu námitek
věnoval podrobněji a pečlivěji, a to alespoň do té míry, že na stěžejní úvahy napadeného
rozhodnutí poukáže a vlastními slovy vyloží, jaké závěry z nich vyvodil.
[27] Stěžovatel dále namítal, že krajský soud nedostatečně vypořádal jeho námitku nezákonně
získaného důkazu o překročení nejvyšší dovolené rychlosti. Ani tato námitka není důvodná.
Stěžovatel v žalobě toliko namítal, že policisté při měření rychlosti sami překračovali rychlostní
limit, aniž by používali zvláštní výstražné světlo modré barvy; nesplnili tedy dle jeho názoru
podmínku pro překročení nejvyšší dovolené rychlosti podle §41 odst. 1 zákona o silničním
provozu. Tuto argumentaci vypořádal krajský soud na str. 8 v bodech 35 až 38 odůvodnění, kde
poukázal na rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 58 Ca 46/2009 - 37, který tuto námitku
vyvrací s poukazem na vztah speciality mezi ustanoveními §18 odst. 9 a §41 odst. 1 citovaného
zákona. Nutno dodat, že i v tomto případě se jednalo o typizovanou námitku, kterou zástupce
stěžovatele uplatňuje sériově v mnoha dalších řízeních. Není proto pochybením krajského soudu,
pokud se s ní vypořádal pouze stručně, odkazem na přiléhavý judikát jiného krajského soudu,
publikovaného pro jeho precedenční potenciál ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
(č. 2080/2010 Sb. NSS).
[28] Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že napadený rozsudek není nepřezkoumatelný; z jeho
odůvodnění je zřejmé, proč krajský soud považoval žalobní námitky za nedůvodné. Kasační
důvod ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tedy není naplněn.
[29] Stěžovatel dále krajskému soudu vytýkal, že aproboval ničím nepodložený závěr správních
orgánů o funkci rychloměru, která při jeho nesprávném použití snímek z měření neuloží; za tímto
účelem se stěžovatel (neúspěšně) domáhal provedení důkazu návodem k obsluze tohoto zařízení
ve správním i soudním řízení. Tyto námitky nejsou důvodné. I uvedená procesní obrana totiž
jen kopíruje argumentaci, která již byla judikaturou kasačního soudu opakovaně jako nedůvodná
vyvrácena (viz například rozsudky ze dne 16. 5. 2017, č. j. 1 As 53/2017-42, a ze dne 17. 8. 2016,
č. j. 7 As 309/2015-51). V této souvislosti je nutno připomenout taktéž rozsudek tohoto soudu
ze dne 28. 7. 2018, č. j. 4 As 159/2018-37, podle něhož lze typizované námitky pachatelů
přestupků spočívajících v překročení nejvyšší dovolené rychlosti (například nedodržení návodu
k obsluze radaru) obecně považovat za nevěrohodné. Proto je v těchto případech provedení
důkazu návodem k obsluze rychloměru zásadně nepotřebné a rozporné se zásadou procesní
ekonomie.
[30] Nejvyšší správní soud nemá pro účely nyní posuzované věci žádné pochybnosti
o správnosti skutkových zjištění ani právních závěrů učiněných na jejich základě. Krajský soud
tedy nepochybil, pokud s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které
se zabývalo rychloměrem typu RAMER 10C (rozsudek ze dne 3. 5. 2017, č. j. 6 As 40/2017 - 32),
učinil bez dalšího závěr, že při dodržení návodu k obsluze tohoto radaru je pořízen záznam,
zatímco v případě chybného měření (při nedodržení návodu k obsluze) je měření anulováno
a záznam není uložen. Protože v dané věci byl pořízen záznam o měření rychlosti, který byl
jednoznačný a nevyvolávající žádné rozumné pochybnosti, měření prováděl k tomu účelu
proškolený policista, a vlastnosti předmětného rychloměru byly doloženy ověřovacím listem
(str. 6 napadeného rozhodnutí a str. 2 rozhodnutí městského úřadu), postupovaly správní orgány
i krajský soud v souladu se zásadou procesní ekonomie, neprováděly-li v dané věci dokazování
za účelem prokazování správnosti způsobu změření rychlosti. O dodržení stanoveného postupu
s ohledem na zmíněná skutková zjištění nemohlo být žádných pochyb, a proto by takto vedené
dokazování bylo ve správním řízení či řízení před soudem nepotřebné a nadbytečné.
[31] Stěžovatelem odkazovaným vyjádřením Českého metrologického institutu se Nejvyšší
správní soud nezabýval, neboť bylo předloženo poprvé až v řízení o kasační stížnosti, ačkoli
stěžovateli evidentně nic nebránilo uplatnit jej již v řízení o žalobě (§109 odst. 5 s. ř. s.).
[32] Dále stěžovatel trval na tom, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro rozpory
v odůvodnění konkrétní formy zavinění (vědomé nedbalosti) a krajskému soudu vytýkal, že nijak
nevysvětlil, jakým způsobem může uvedení formy zavinění ve výroku napravit nesrozumitelnost
odůvodnění. Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že tento dílčí závěr krajský soud
skutečně podrobněji neobjasnil. Absence této úvahy ovšem nic nemění na faktu, že napadené
rozhodnutí z hlediska zákona obstojí. Nejvyšší správní soud totiž ve své konstantní judikatuře
zastává názor, že z hlediska formy zavinění postačí ve výroku rozhodnutí o přestupku uvést
pouze údaj o tom, zda byl přestupek zaviněn úmyslně, nebo z nedbalosti. Konkrétní forma zavinění
– vědomá či nevědomá nedbalost, respektive přímý či nepřímý úmysl, je důležitá především
pro úvahy o výši sankce (viz rozsudky ze dne 22. 2. 2017, č. j. 6 As 303/2016-37, a ze dne
4. 5. 2017, č. j. 10 As 318/2016-46). Tyto požadavky přitom napadené rozhodnutí ve spojení
s rozhodnutím městského úřadu, splňuje. Městský úřad ve výroku svého rozhodnutí konstatoval
nedbalostní zavinění a v odůvodnění dále upřesnil, že se jednalo o vědomou nedbalost. Na podporu
tohoto závěru uvedl, že stěžovatel byl povinen znát ustanovení o nejvyšší dovolené rychlosti
mimo obec (§18 odst. 3 zákona o silničním provozu). Nedodržel však předepsanou míru
opatrnosti, která pro něj vyplývala ze zákona i z jeho řidičských dovedností; tím porušil zájem
chráněný zákonem, a bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem neporuší. Je sice
pravdou, že městský úřad na straně 4 a 5 taktéž konstatoval, že stěžovatel „měl vědět “ že svým
jednáním porušuje pravidla silničního provozu, a že tato formulace by mohla svědčit pro závěr
o nevědomé nedbalosti, v kontextu celého odůvodnění se však jedná o ojedinělé vybočení z jinak
vnitřně soudržných úvah o zavinění z nedbalosti vědomé. Městský úřad totiž také zmínil,
že stěžovatel překročil rychlostní limit významným způsobem, přičemž za obdobné jednání byl
již třikrát postižen; překročil-li tedy v posuzovaném případě nejvyšší povolenou rychlost, musel
si být vědom možných následků s tím spojených.
[33] Pro úplnost lze dodat, že Nejvyšší správní soud ve své judikatuře zastává neměnný názor,
že pokud se pachatel dopustí přestupku, který spočívá v překročení nejvyšší dovolené rychlosti
významným způsobem, lze za běžných okolností obvykle dovodit zavinění z vědomé nedbalosti,
protože pachatel si na základě svých zkušeností a znalostí řidiče musel být vědom tohoto
protiprávního jednání (srov. například rozsudky ze dne 22. 8. 2018, č. j. 2 As 67/2018-42,
nebo ze dne 28. 2. 2018, č. j. 10 As 238/2017-54, ve kterém soud vyslovil, že pokud
by si „stěžovatel nebyl vědom v uvedené situaci překročení rychlosti, patrně by nesplňoval ani kritéria pro obdržení
řidičského oprávnění “ ).
[34] Nejvyšší správní soud dále připomíná, že konkrétní forma zavinění představuje jeden
z aspektů společenské škodlivosti jednání a jako taková má – jak shora zmíněno – vliv na výměru
sankce. V nyní projednávané věci ovšem městský úřad uložil stěžovateli pokutu ve výši 1 500 Kč,
tedy na samé spodní hranici zákonného rozpětí podle §125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním
provozu (od 1 500 Kč do 2 500 Kč). I kdyby tedy byla stěžovateli přičtena nejméně závažná
forma zavinění – nevědomá nedbalost, nemohl by tento závěr na výroku o trestu ničeho změnit.
Napadené rozhodnutí ve spojení s rozhodnutím městského úřadu tedy i v tomto ohledu plně
obstojí, neboť ve výroku o vině je správně uvedeno zavinění z nedbalosti a jakékoliv úvahy
o tom, zda stěžovatel spáchal přestupek z nedbalosti vědomé či nevědomé, by neměly
na stanovení výše sankce žádný vliv. Jinými slovy řečeno, stěžovatel by nemohl ani v případě
preciznějšího posouzení konkrétní formy nedbalosti dosáhnout příznivějšího rozhodnutí,
než kterého se mu dostalo. Nebyl tedy nikterak zkrácen na svých právech (obdobně srov. také
rozsudky zdejšího soudu ze dne 21. 6. 2018, č. j. 9 As 348/2017-38, či ze dne 4. 1. 2018,
č. j. 3 As 218/2016-38).
[35] V posledním okruhu námitek vyjádřil stěžovatel nesouhlas s názorem krajského soudu,
že policisté, kteří prováděli měření, nebyli povinni použít modrého výstražného světla. Trvá
na tom, že snímek z měření je nezákonně získaným důkazem, že i policisté jsou povinni
dodržovat pravidla silničního provozu, a pokud by tomu tak nebylo, platily by zákony pouze
pro „obyčejné občany“. V této části kasační stížnosti se ovšem stěžovatel omezuje se na prostý
nesouhlas s názorem krajského soudu, aniž by s ním jakkoli věcně polemizoval. Nejvyšší správní
soud přitom ve své konstantní judikatuře zastává názor, že stěžovatel je v kasační stížnosti
povinen vylíčit, jakých konkrétních nesprávných úvah, hodnocení či závěrů se měl krajský soud
dopustit, jakož i ozřejmit svůj právní náhled na to, v čem je tato nesprávnost spatřována
(viz rozsudek ze dne 14. 6. 2017, č. j. 3 As 123/2016 - 40, srov. přiměřeně též rozsudek
rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, č. 835/2006 Sb.
NSS). Obsah kasační stížnosti tak v této části nesplňuje pro svoji nekonkrétnost výše
uvedené požadavky; ani v tomto případě se proto věcně nejedná o kasační námitky ve smyslu
§103 odst. 1 s. ř. s.
[36] Nejvyšší správní soud konečně nemohl věcně posoudit ani námitku, že se krajský
soud nezabýval tím, zda policisté náleželi k útvaru, který byl stanoven ministrem vnitra a který
(je-li to nezbytné pro plnění úkolů policie) nemusí dodržovat rychlostní limit (§18 odst. 9 in fine
zákona o silničním provozu), a zda překračování nejvyšší dovolené rychlosti bylo v daném
případě skutečně nezbytné pro plnění úkolů policie (měření rychlosti). Rámec přezkumu
napadeného rozhodnutí byl totiž vymezen obsahem žaloby a s ním i míra podrobnosti,
v níž se krajský soud mohl a měl žalobními body zabývat (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 18. 2. 2017, č. j. 3 As 193/2014 - 37). Stěžovatel přitom v žalobě pouze namítl,
že si je vědom §41 odst. 1 zákona o silničním provozu, podle něhož vozidla s právem přednostní
jízdy nemusí dodržovat mimo jiné rychlostní limit podle §18 odst. 2, 3, 4 a 8 tohoto zákona,
domnívá se však, že policisté byli v takovém případě povinni použít zvláštního výstražného světla
modré barvy. Na tuto námitku obdržel dostatečnou odpověď v bodech 35 až 38 napadeného
rozsudku (viz bod [27] výše). Stěžovatel, zastoupený právním profesionálem, si právní úpravy
v §18 odst. 9 zákona o silničním provozu musel být jistě vědom, neboť toto ustanovení navazuje
na výčet pravidel silničního provozu týkajících se rychlosti jízdy, která jsou řidiči obecně povinni
dodržovat. Krom toho se jeho advokát dlouhodobě a systematicky věnuje zastupování řidičů,
kteří byli za porušení (nejen) tohoto ustanovení sankcionováni. Námitku, že policisté možná
nepatřili ke stanovenému útvaru a že překročení rychlostního limitu při měření nebylo nezbytné
k plnění úkolu policie, tak stěžovatel zajisté mohl uplatnit již v žalobě. S ohledem
na to, že předmětná kasační argumentace nemá svůj předobraz v konkrétní řádně
a včas uplatněné žalobní námitce, vyhodnotil ji Nejvyšší správní soud jako námitku novou,
a proto nepřípustnou podle §104 odst. 4 s. ř. s.
[37] Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost není
(v rozsahu způsobilém meritorního projednání) důvodná. Za podmínek vyplývajících
z §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji proto rozsudkem zamítl.
[38] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti
procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně
úspěšného účastníka – žalovaného, Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že žalovaný byl v řízení
o kasační stížnosti zastoupen advokátem. Podle ustálené judikatury však takové zastoupení nelze
v případě žalovaného, jakožto správního orgánu, u něhož lze předpokládat, že disponuje
patřičným odborným personálním i materiálním zázemím, aby u soudu obhájil výsledky své
činnosti prostřednictvím vlastních zaměstnanců, považovat za náklad účelně vynaložený
(viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 1998, č. j. 6 A 90/96 - 23, či rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2021, č. j. 5 As 78/2020 - 39). Nejvyšší správní soud
proto rozhodl tak, že se mu náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2021
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu