ECLI:CZ:NSS:2022:7.AS.128.2022:24
sp. zn. 7 As 128/2022 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Michala Bobka v právní věci žalobce: Ing. J. K., zastoupen
JUDr. Ivou Repa Kremplovou, advokátkou se sídlem Okružní 433/1, Brno, proti žalovanému:
Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 3, Brno, za účasti osob
zúčastněných na řízení: I) Z. H., II) J. H., oba zastoupeni Mgr. Hanou Krutilovou, advokátkou
se sídlem Všetičkova 615/5, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 12. 5. 2022, č. j. 62 A 139/2020 - 108,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoby zúčastněné na řízení n emaj í právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobci se v rací soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti ve výši 1 000 Kč, který bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám
jeho zástupkyně JUDr. Ivy Repa Kremplové, advokátky, a to do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 26. 6. 2020, č. j. JMK 91115/2020, sp. zn. S-JMK
60150/2020 OÚPSŘ, byla v řízení o žalobcově odvolání částečně změněna výroková část
rozhodnutí Městského úřadu Rosice (dále též „stavební úřad“) ze dne 11. 3. 2020, č. j. MR-C
10432/20-OSU, sp. zn. MR-S 20345-19-OSU. Prvostupňovým rozhodnutím (ve znění změny
provedené žalovaným) stavební úřad podle §129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“)
mj. žalobci nařídil odstranění venkovního (nerezového) komína včetně konzol ukotvených
do obvodového zdiva rodinného domu na ul. X a prostupu přes obvodové zdivo až po jeho vnitřní
líc (dále též „stavba komína“).
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu. Krajský soud v Brně (dále též „krajský
soud“) žalobu zamítl rozsudkem identifikovaným ve výroku tohoto rozhodnutí. Přisvědčil správním
orgánům, že byly splněny podmínky pro nařízení odstranění stavby komína. Nesouhlasil
se žalobcem v tom, že stavbu komína bylo lze podřadit pod §103 odst. 1 písm. d) stavebního
zákona, tedy pod stavby, u kterých není vyžadováno stavební povolení či ohlášení. Krajský soud
nepřisvědčil ani námitkám, ve kterých žalobce dovozoval existenci dobré víry. Dle krajského soudu
žalobce nemohl být v dobré víře, že stavba komína proběhla v souladu se stavebním zákonem.
Dobrou víru nezaložil ani kolaudační souhlas na stavbu rodinného domu, na němž je komín
umístěn (dále též „rodinný dům“), jakož ani kontrolní prohlídka provedená stavebním úřadem
v roce 2019 (viz protokol o kontrolní prohlídce ze dne 25. 7. 2019). Předmětný komín nebyl
zahrnut do projektové dokumentace rodinného domu, a nebyl tak předmětem povolení. Krajský
soud dodal, že nepovažuje rozhodnutí o odstranění stavby ani za nepřiměřeně tvrdé, jak tvrdil
žalobce. Krajský soud dále akcentoval, že žalobce mohl podat žádost o dodatečné stavební povolení
stavby komína. Žalobce tak však neučinil. Ani další žalobní argumentaci neshledal soud důvodnou,
přičemž nezjistil ani žádnou vadu, jež by způsobovala nezákonnost napadeného rozhodnutí. Žalobu
proto jako nedůvodnou zamítl. Plné znění rozsudku krajského soudu je přístupné
na www.nssoud.cz a soud na něj pro stručnost odkazuje.
III.
[3] Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační
stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), tedy z důvodu nepřezkoumatelnosti
a z důvodu nesprávného právního posouzení. Z hlediska věcného vypořádání kasační stížnosti
identifikoval Nejvyšší správní soud následující okruhy námitek stěžovatele, které pro přehlednost
uspořádal takto. V prvním okruhu námitek stěžovatel poukazoval na nepřezkoumatelnost rozsudku
krajského soudu, resp. správních rozhodnutí. Podle stěžovatele se nevypořádávají se všemi
námitkami a rozhodnými skutečnostmi. V dalším okruhu námitek dovozoval nesplnění podmínek
pro nařízení odstranění stavby komína a polemizoval s opačnými závěry krajského soudu.
V navazujícím okruhu námitek tvrdil existenci dobré víry na své straně. Tu dovozoval z postupu
stavebního úřadu v dané věci a dále ze skutečnosti, že na stavbu rodinného domu byl vydán
kolaudační souhlas. Dobrou víru stěžovatele pak měla založit i kontrolní prohlídka provedená
stavebním úřadem v roce 2019. Podle stěžovatele činnost stavebního úřadu po mnoho let
jednoznačně odpovídala vnitřnímu přesvědčení stěžovatele o souladnosti objektivního stavu
se zákonem. Tento stav existoval po natolik dlouhou dobu, že nelze přisvědčit tomu, že by bylo lze
považovat postup stěžovatele za nezákonný. Postup správních orgánů odporuje i rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2017, č. j. 4 As 86/2016 - 42, a nálezu Ústavního soudu
ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 17/16. Stěžovatel dodal, že problematika daných typů komínů
nebyla stavebními úřady rozhodována napříč celou Českou republikou obdobně. Polemizoval
i s argumentací krajského soudu, zejména pak s argumentací uvedenou v bodech 24 a 25 rozsudku.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušení rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu
řízení. Požádal i o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
IV.
[4] Žalovaný ani osoby zúčastněné na řízení nepodali ve stanové lhůtě vyjádření ke kasační
stížnosti.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Nejvyšší správní soud předesílá, že jak rozhodnutí správních orgánů, tak i rozsudek
krajského soudu odpovídají požadavkům přezkoumatelného správního a soudního rozhodnutí
formulovaným v rozsáhlé judikatuře Nejvyššího správního soudu k pojmu nepřezkoumatelnosti (viz
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ.
pod č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb.
NSS, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 16. 12. 2008, č. j. 1 Ao 3/2008 - 136,
publ. pod č. 1795/2009 Sb. NSS). Podle názoru Nejvyššího správního soudu se krajský soud
vypořádal se všemi stěžejními žalobními námitkami, jednotlivě je posoudil a v dostatečném rozsahu
zdůvodnil své závěry. To obdobně platí i pro rozhodnutí správních orgánů.
[8] Ačkoliv si jistě lze představit ještě podrobnější vypořádání uplatněných námitek,
nezpůsobuje způsob zvolený krajským soudem nutnost zrušení jeho rozhodnutí. Postup soudu
odpovídá konstantní judikatuře, podle níž není povinností správního soudu reagovat na každý dílčí
argument uplatněný v podání a ten obsáhle vyvrátit; úkolem soudu je uchopit obsah a smysl
argumentace a vypořádat se s ní (podpůrně srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 201/04,
I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05, IV. ÚS 787/06, III. ÚS 989/08, III. ÚS 961/09, IV. ÚS 919/14).
Např. v nálezu ze dne 12. 2. 2009 vydaném pod sp. zn. III. ÚS 989/08 Ústavní soud uvedl,
že „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné
oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém,
který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ (srov.
také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014 - 43). Nejvyšší
správní soud dodává, že nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné subjektivní představy
stěžovatele o tom, jak podrobně by mělo být rozhodnutí odůvodněno, ale objektivní překážkou,
která kasačnímu soudu znemožňuje rozhodnutí přezkoumat (srov. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016 - 24, ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017 - 35).
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném
smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah
nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74, publ. pod č. 1566/2008 Sb. NSS). Není
přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy je jádro
námitky posouzeno, byť není výslovně v odůvodnění rozhodnutí reagováno na všechny myslitelné
aspekty vznesené námitky. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm
nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze
rozhodnutí meritorně přezkoumat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012 - 45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016 - 64). Takovými
vadami rozsudek krajského soudu ani rozhodnutí správních orgánů netrpí.
[9] Stěžovatel dále dovozoval naplnění stížního důvodu dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Podle tohoto ustanovení platí, že kasační stížnost lze podat z důvodu tvrzené nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
[10] Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu, důvod podle ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. je dán, pokud soud při svém rozhodování aplikoval na posuzovanou věc jiný právní
předpis (normu), než který na věc dopadá, nebo pokud byl soudem sice aplikován správný právní
předpis, avšak nebyl správně vyložen. O nesprávné posouzení právní otázky může jít také tehdy,
pokud by byl vyvozen nesprávný právní závěr z jinak správně zjištěného skutkového stavu věci (viz
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2011, č. j. 6 Ads 126/2011 - 124).
[11] Nejvyšší správní soud neshledal na podkladě kasační argumentace naplnění stížního důvodu
dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Soud se naopak plně ztotožnil s právním posouzením provedeným
krajským soudem, a toto proto přebírá. Nemohl proto shledat případnou ani polemiku stěžovatele
s jeho argumentací.
[12] Podle §129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona stavební úřad nařídí odstranění stavby
vlastníku stavby nebo s jeho souhlasem stavebníkovi stavby prováděné nebo provedené
bez rozhodnutí nebo opatření nebo jiného úkonu vyžadovaného stavebním zákonem anebo
v rozporu s ním, a stavba nebyla dodatečně povolena.
[13] Stavení zákon tedy opravňuje stavební úřad k tomu, aby nařídil odstranění stavby, a to
tehdy, pokud stavba byla provedena bez rozhodnutí (územního rozhodnutí nebo stavebního
povolení) nebo opatření nebo jiného úkonu (ohlášení), resp. v rozporu s nimi, a stavba nebyla
dodatečně povolena (viz §129 odst. 2 a 3 stavebního zákona).
[14] Nejvyšší správní soud souhlasí se správními orgány a krajským soudem, že uvedené
podmínky byly v nyní projednávané věci splněny. Správní orgány shledaly, že na stavbu komína
nebylo vydáno povolení ve smyslu §129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, přičemž takový závěr
má plnou oporu ve spisové dokumentaci. Stěžovatel ostatně ani netvrdil, že by takovým povolením
disponoval. Takové povolení nepředložil nejen v řízení před správními orgány ale ani v řízení před
krajským soudem. Stejně tak stěžovatel relevantně nezpochybňoval, že by stavbu komína bylo
možno považovat za stavbu ve smyslu stavebního zákona. V tomto ohledu soud z opatrnosti
konstatuje, že stavbou se rozumí veškerá stavební díla, která vznikají stavební nebo montážní
technologií, bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, použité stavební výrobky, materiály
a konstrukce, na účel využití a dobu trvání, přičemž stavbou rozumí podle okolností i její část
nebo změna dokončené stavby (srov. §2 odst. 3 a 4 stavebního zákona).
[15] Stěžovatel tvrdil, že předmětnou stavbu komína lze podřadit pod §103 odst. 1 písm. d)
stavebního zákona. Podle tohoto ustanovení platí, že stavební povolení ani ohlášení stavebnímu
úřadu nevyžadují stavební úpravy, pokud se jimi nezasahuje do nosných konstrukcí stavby, nemění
se vzhled stavby ani způsob užívání stavby, nevyžadují posouzení vlivů na životní prostředí a jejich
provedení nemůže negativně ovlivnit požární bezpečnost stavby a nejde o stavební úpravy stavby,
která je kulturní památkou.
[16] Uvedená norma tedy stanoví, u kterých stavebních úprav není třeba vyžadovat stavební
povolení či ohlášení, přičemž stanoví řadu podmínek, které musí být splněny současně
(kumulativně). Správní orgány dovodily, že v případě stavby komína nebylo splněno několik těchto
podmínek. Podle správních orgánů stavba komína zasáhla do nosných konstrukcí původní stavby
(rodinného domu), změnila vzhled původní stavby a provedení stavby komína taktéž může
negativně ovlivnit požární bezpečnost. Stěžovatel přitom nepředložil žádnou argumentaci, kterou
by uvedené závěry (které mají oporu ve správním spisu) zpochybnil. Stěžovatel nezpochybnil
ani konkrétní argumentaci krajského soudu, který uvedl, že z fotografií, které jsou obsaženy
ve správním spisu, je zřejmé, že komín je napojen na krbová kamna prostřednictvím sopouchu,
který prochází obvodovou zdí rodinného domu, tj. nosnou konstrukcí stavby.
[17] Stěžovatel svou argumentaci v kasační stížnosti zaměřil na existence dobré víry. Obsáhle
tvrdil, že stavbu komína realizoval v dobré víře, a proto ji nelze odstranit. Existenci dobré víry
dovozoval z postupu stavebního úřadu v dané věci (zejména z vydání kolaudačního souhlasu
na stavbu rodinného domu, z kontrolní prohlídky provedené stavebním úřadem v roce 2019 a
z dalších kroků stavebního úřadu). Podle stěžovatele činnost stavebního úřadu po mnoho let
jednoznačně odpovídala vnitřnímu přesvědčení stěžovatele o souladnosti objektivního stavu
se zákonem. Tento stav existoval po natolik dlouhou dobu, že nelze přisvědčit tomu, že by bylo lze
považovat postup stěžovatele za nezákonný.
[18] Nejvyšší správní soud připouští, že v rámci řízení o odstranění stavby je třeba zkoumat
i zásah do dobré víry stavebníků nelegální stavby, jakož i důsledky jejího odstranění pro ně. K tomu
viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2005, č. j. 3 As 33/2004 - 68,
podle něhož: „Rozhodnutím o odstranění stavby vždy dochází k zásahu do vlastnického práva, jež je ústavně
zaručeno. Tento zásah je ústavně aprobovaný, děje-li se v souladu s čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod,
tj. z důvodu ochrany práv druhých a ochrany obecných zájmů, zejména lidského zdraví, přírody a životního prostředí.
S ohledem na čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod však musí jakékoliv omezení vlastnického práva šetřit
jeho podstatu a smysl; z toho je pak třeba dovodit nejen to, že omezení vlastnického práva se může uskutečnit pouze
v přiměřené míře, nýbrž také to, že k němu lze přistoupit pouze tehdy, je-li takové opatření přiměřené zájmům,
jejichž ochrana je tímto opatřením sledována. I když tedy stavební zákon předpokládá odstranění stavby, jež nebyla
pravomocně povolena, jakožto opatření šetřící veřejný zájem (v daném případě veřejný zájem, aby stavba byla
v souladu např. se stavebními standardy a neodporovala veřejnému zájmu na využití území), jež je ústavně
přípustným omezením vlastnického práva, pak v daném konkrétním případě by takové opatření vzhledem
k okolnostem případu, mezi něž je nutno zahrnout kromě splnění zákonných požadavků v §88 odst. 1 písm. b)
věta druhá stavebního zákona též skutečnost, že stavebníci absenci pravomocného povolení stavby ani nezavinili,
ani o ní nemohli vědět, bylo opatřením zřejmě nepřiměřeným. Zájem na přiměřené ochraně subjektů, jež jednají
v dobré víře, a na ochraně jejich vlastnického práva před nepřiměřeným zásahem, spočívajícím v daném případě
v nařízení odstranění stavby, je třeba v materiálním právním státě považovat za součást veřejného zájmu obecně
(…).“
[19] Na uvedené navázal Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 22. 9. 2011,
č. j. 1 As 94/2011 - 102, ve kterém uvedl, že dobrá víra jako nezaviněná nevědomost chrání jedince,
který se zřetelem ke všem okolnostem nevěděl a ani nemohl vědět, že určitý stav je v rozporu
s právem. Dobrou víru lze chápat jako objektivně posuzované vědomí jednotlivce o souladu jednání
s právem, přičemž mezi případy, kdy se stavebník zpravidla dobré víry dovolávat nemůže, patří
například právě situace, kdy stavebník realizoval svůj stavební záměr bez povolení, případně jej
realizoval způsobem výrazně odlišným od schválené projektové dokumentace. K tomu viz
i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2015, č. j. 2 As 241/2014 - 36, podle něhož:
„Zásada ochrany dobré víry, jak ji vnímá ustanovení §2 odst. 3 správního řádu, bezprostředně souvisí zejména
se zásadou právní jistoty a se zásadou presumpce správnosti aktů veřejné správy. (…) Posouzení, zda svědčí
účastníkovi řízení dobrá víra, záleží vždy na konkrétních skutkových a právních okolnostech. Pro vznik a trvání
dobré víry je podstatná zejména doba, která uplynula od vydání nezákonného rozhodnutí, ale také příčina, míra
a povaha zjištěné nezákonnosti. Nejvyšší správní soud již v předchozích rozhodnutích vymezil několik případů, kdy
se stavebník dobré víry zpravidla dovolávat nemůže. Podle rozsudku ze dne 4. 4. 2014, č. j. 4 As 170/2013 - 38,
půjde o případ, kdy stavebník provedl stavbu v rozporu s projektovou dokumentací a o odlišnostech provedení stavby
oproti schválené projektové dokumentaci zcela nepochybně věděl. Není přitom rozhodující, zda provedené úpravy byly
ku prospěchu věci: „…stěžovatel totiž na provedené změny předmětné stavby a jejich charakter opakovaně odkazuje,
nijak je nezpochybňuje a dokonce tvrdí, že podal návrh na zahájení řízení o změně stavby před dokončením.
Stěžovatel tudíž v žádném případě nemohl být v dobré víře ohledně souladu provedených stavebních úprav
se stavebním povolením. Nejvyšší správní soud se proto plně ztotožňuje s názorem městského soudu, že nepřítomnost
dobré víry na straně žalobce je jednoznačně prokázána.“
[20] Optikou uvedeného kasační soud nahlížel na stěžovatelem tvrzenou dobrou víru. Jak již
bylo výše uvedeno, stěžovatel dobrou víru dovozoval z postupu stavebního úřadu (zejména
pak z vydání kolaudačního souhlasu na stavbu rodinného domu a z dalších kroků stavebního
úřadu). Nejvyšší správní soud nikterak nezpochybňuje, že na stavbu rodinného domu byl vydán
kolaudační souhlas, jakož ani to, že proces kolaudace je navázán na předchozí povolovací instituty,
jimiž bylo založeno veřejnoprávní oprávnění k realizaci konkrétní stavby (viz i rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 5. 2008, č. j. 3 As 11/2007 - 92). Tato vazba však neznamená,
že by vydání kolaudačního souhlasu (příp. kolaudačního rozhodnutí) bránilo v postupu podle §129
odst. 1 písm. b) stavebního zákona, tedy v provedení řízení ve věci nepovolené stavby. V tomto
ohledu je rozhodné pouze to, zda stavebník disponoval povolením ve smyslu označeného
ustanovení, tímto však, jak již bylo výše uvedeno, stěžovatel nedisponoval. Nejvyšší správní soud
dodává, že z kolaudačního souhlasu nevyplývá, že by stavební úřad kolaudoval i stavbu komína. Jak
správně připomněl stavební úřad, k žádosti o vydání kolaudačního souhlasu nebyla stavebníkem
doložena dokumentace skutečného provedení stavby, přičemž ani spisový materiál stavebního
úřadu neobsahuje žádné dokumenty týkající se stavby komína. Z ničeho nevyplývá ani to, že by bylo
v rámci povolení stavby a její kolaudace posuzováno požárně bezpečností řešení předmětného
komína, znečištění ovzduší takovým zdrojem vytápění atp. Nelze tedy souhlasit s tím, že by byl
stěžovatel v dobré víře stran stavby komína.
[21] S ohledem na to, že stavba komína byla dokončena před rokem 2019, je z hlediska dobré
víry nepodstatné i to, že stavební úřad provedl v roce 2019 kontrolní prohlídku stavby komína.
V tuto dobu již totiž byla stavba komína dokončena a stěžovatel tedy na základě takové kontrolní
prohlídky nemohl být v dobré víře stran legálnosti jejího provedení. To stejné platí
i pro stěžovatelem zmíněnou zprávu o revizi spalinové cesty. Ta byla vyhotovena rovněž až po
dokončení komína (v roce 2020). Dobrou víru nelze dovozovat ani z dalších stěžovatelem
akcentovaných skutečností vč. celkového přístupu stavebního úřadu k dané věci a jeho pochybení
(např. ze stěžovatelem označených nesprávností v postupu správního orgánu - nesprávně uvedená
podlahová plocha rodinného domu, řádně nevyplněný formulář stran dokončené stavby atp.).
Stejně tak není podstatné, na základě jakého podnětu a kdy došlo k zahájení řízení o odstranění
stavby.
[22] Jestliže pak stěžovatel výslovně uváděl, že nelze přisvědčit tomu, že by problematika daných
typů komínů byla stavebními úřady rozhodována napříč celou Českou republikou obdobně,
konstatuje soud, že krajský soud takovou argumentaci neuvedl. Kasační stížnost je ovšem opravný
prostředek proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu (§102 s. ř. s.). Předmětem přezkumu
může být proto toliko to, zda rozhodnutí krajského soudu k námitkám uvedeným v kasační
stížnosti obstojí. Nejvyšší správní soud je přitom povolán pouze k přezkumu v rozsahu vymezeném
stěžovatelem. Řízení o kasační stížnosti je totiž ovládáno zásadou dispoziční. Obsah, rozsah
a kvalita kasační stížnosti předurčují obsah, rozsah a kvalitu následného soudního rozhodnutí. Je-li
tedy kasační stížnost kuse zdůvodněna, je tak předurčen nejen rozsah přezkumné činnosti
soudu ale i obsah rozsudku soudu. Soud není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty
za stěžovatele. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli
advokáta (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009 - 99,
ze dne 18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007 - 46, ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008 - 60, či usnesení
Ústavního soudu ze dne 6. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 875/20, ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. I. ÚS 776/21).
Z procesní opatrnosti kasační soud dodává, že stěžovatel nedoložil, že by stavební úřad nahlížel
na podobná protiprávní jednání jinak. Stejně tak nedoložil rozdílnou praxi stavebních úřadů
při posuzování identických situací. Není přitom povinností soudu obstarávat za stěžovatele takové
podklady. Nejvyšší správní soud v tomto ohledu dodává, že je striktně vázán důvody uvedenými v
kasační stížnosti (§109 odst. 4 věta před středníkem s. ř. s.). Rozsah, resp. hloubka stížnostní
argumentace předurčuje obsah rozhodnutí kasačního soudu (srov. rozsudek rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78, rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne 22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/2014
- 20). Pokud pak stěžovatel poukazoval na nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS
17/16, konstatuje soud, že ten se nezabýval identickými skutkovými a právními okolnostmi. To
stejné platí i pro rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2017, č. j. 4 As 86/2016 - 42,
jakož i pro situaci popisovanou v komentáři od JEMELKA, L. a kol. Správní řád. 6. vydání. Praha: C.
H. Beck, 2019, s. 26. V žádném z uvedených materiálů nebyla posuzována identická situace,
ke které došlo v dané věci.
[23] Nejvyšší správní soud neshledává nic nezákonného ani na argumentaci krajského soudu
v bodech 21 a násl. odůvodnění rozsudku. Zde se krajský soud vyjádřil v tom smyslu, že stěžovatel
nedoložil stavební povolení (ohlášení) stran stavby komína, resp. požadovaná stanoviska dotčených
orgánů k takové stavbě. Za situace, kdy předmětem stavebního řízení, resp. kolaudačního řízení
nebyla stavba předmětného komína (viz výše), je nepřípadný i poukaz na stanovisko HZS
Jihomoravského kraje ze dne 24. 10. 2017. Jak již bylo výše uvedeno, k žádosti o vydání
kolaudačního souhlasu stavebník nedoložil dokumentaci skutečného provedení stavby, přičemž
ani spisový materiál stavebního úřadu neobsahuje žádné dokumenty týkající se stavby komína.
Soudu tedy není zřejmé, jak by se ke stavbě komína mohl uvedený orgán vyjádřit. Krajskému soudu
nelze vytýkat ani to, že v rozsudku uvedl, že stěžovatel nepožádal o dodatečné stavební povolení
pro stavbu komína. Sám stěžovatel uvedl, že takovou žádost nepodal. Pro nynější řízení jsou přitom
irelevantní důvody, proč tak stěžovatel neučinil. Dodatečné povolení stavby lze chápat jako
beneficium pro stavebníka, který nesplnil požadavky stavebního zákona (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 11. 2014, č. j. 8 As 108/2013 - 43).
[24] Ke zrušení rozsudku krajského soudu neshledal soud důvod ani na základě podkladů
přiložených ke kasační stížnosti vč. dokumentu shrnujícího vývoj celé záležitosti - Shrnutí stěžovatele
ze dne 30. 5. 2022. V něm stěžovatel předně uvedl řadu důvodů, které nezmínil v žalobě.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. in fine brání
tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní důvody, než které uplatnil v řízení
před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl; takové námitky jsou
nepřípustné. Ustanovení §109 odst. 5 s. ř. s. pak brání tomu, aby se poté, co byl vydán
přezkoumávaný akt, uplatňovaly skutkové novoty. K takto uplatněným novým skutečnostem
kasační soud při svém rozhodování nepřihlíží (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155, ze dne
30. 3. 2012, č. j. 4 Azs 1/2011 - 89, či usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2018,
č. j. 8 Azs 259/2017 - 67). Pokud by bylo v řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním
soudem připuštěno uplatnění skutkových a právních novot, vedlo by to fakticky k popření
kasačního principu, na němž je řízení o tomto mimořádném opravném prostředku vystavěno (srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2012, č. j. 4 Azs 1/2011 - 89). Z procesní
opatrnosti Nejvyšší správní soud konstatuje, že důvody uvedené v označeném shrnutí nic nemění
na zákonnosti rozhodnutí o odstranění stavby, resp. zákonnosti navazujícího rozsudku krajského
soudu. Pro danou věc je irelevantní i znalecký posudek „vyhotovený na objednávku osob zúčastněných
na řízení“. Na takovém znaleckém posudku rozhodnutí o odstranění stavby, resp. rozsudek
krajského soudu nestojí. Nejvyšší správní soud dodává, že krajský soud svůj rozsudek nepostavil
na tom, že správní orgán může vydávat chybná rozhodnutí bez odpovědnosti za ně. Pro danou věc
je irelevantní i to, zda stěžovatel topil dne 23. 12. 2020 v předmětném komíně (či nikoliv), jaký je
skutečný průměr sopouchu komína, postup developera při stavbě rodinného domu a další podobné
skutečnosti.
[25] Nejvyšší správní soud závěrem dodává, že nikterak nezpochybňuje důsledky odstranění
stavby pro stěžovatele. Rozhodnutí o odstranění stavby zasahuje do práv stěžovatele, zejména
pak do práva vlastnického. Tento zásah je však ústavně aprobovaný, děje-li se v souladu s čl. 11
odst. 3 Listiny základních práv a svobod, tj. z důvodu ochrany chráněných zájmů (mj. zájmu
na dodržení požadavků stavebního zákona) a z důvodu ochrany práv dotčených osob (nález
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 482/02 ze dne 8. 4. 2004 a rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 9. 3. 2005, č. j. 3 As 33/2004 - 68). Přesně k naplnění těchto zájmů přitom rozhodnutí
o odstranění stavby směřuje. Odstraněním předmětné stavby komína dojde k napravení stavu, který
odporuje stavebnímu zákonu a který zasahuje do práv osob zúčastněných na řízení. Přisvědčení
obraně stěžovatele by znamenalo, že odstranění nezákonné stavby by bylo lze zabránit pouze
s poukazem na nepříznivé důsledky pro stavebníka. Takový výklad odporuje účelu a smyslu
stavebního zákona. Ani žádné jiné kasační tvrzení nebylo s to zpochybnit závěry rozsudku
krajského soudu. Nejvyšší správní soud se s rozsudkem krajského soudu ztotožnil
a v podrobnostech na jeho odůvodnění odkazuje.
[26] Souhrnně vzato se Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci plně ztotožnil
s hodnocením a závěry krajského soudu v napadeném rozsudku, které považuje za správné
a náležitě vyargumentované. To, že s nimi stěžovatel nesouhlasí a má jiný názor, přirozeně samo
o sobě neznamená, že je napadený rozsudek nezákonný. S ohledem na poměrnou podrobnost
a obsažnost odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, Nejvyšší správní soud reagoval
na stížní námitky koncentrovaněji, aby neopakoval již několikrát řečené.
[27] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s.,
podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
[28] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení o kasační stížnosti
nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
[29] Výrok ve vztahu k osobám zúčastněným na řízení vychází z §60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož
má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti
s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil, a z důvodů hodných zvláštního zřetele jí může soud
na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. V daném řízení osoby zúčastněné
na řízení neplnily žádné povinnosti, které by jim soud uložil, přičemž nebyly shledány ani žádné
důvody hodné zvláštního zřetele.
[30] Nejvyšší správní soud závěrem uvádí, že s ohledem na povahu věci považoval za nutné
rozhodnout o kasační stížnosti přednostně (§56 s. ř. s.). Z důvodu, že o tomto mimořádném
opravném prostředku bylo rozhodnuto bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků
řízení a obstarání dalších podkladů nutných pro rozhodnutí, Nejvyšší správní soud samostatně
nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2003, č. j. 2 Azs 3/2003 - 44, publ. pod č. 173/2004 Sb.
NSS). Protože Nejvyšší správní soud nerozhodl o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti, rozhodl podle §10 odst. 1 věta prvá zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,
ve znění pozdějších předpisů, o vrácení zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč
stěžovateli, a to k rukám jeho zástupkyně.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. července 2022
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu