ECLI:CZ:NSS:2022:7.AS.5.2022:34
sp. zn. 7 As 5/2022 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: PAPENO 2 s. r. o.,
se sídlem Bohuslava Martinů 802/9, Brno, zastoupen Mgr. Hedvikou Hartmanovou, advokátkou
se sídlem Kaprova 15/11, Praha, proti žalovanému: Energetický regulační úřad, se sídlem
Masarykovo nám. 5, Jihlava, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 30. 11. 2021, č. j. 29 A 38/2021 - 153,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobci se v rací soudní poplatek ve výši 1 000 Kč, který bude vyplacen z účtu
Nejvyššího správního soudu k rukám zástupkyně žalobce Mgr. Hedviky Hartmannové,
advokátky, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Rady žalovaného ze dne 9. 3. 2021, č. j. 04384-16/2020-ERU, byl zamítnut
rozklad žalobce a potvrzeno rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 7. 2020, jímž žalovaný obnovil
dle §100 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též
„správní řád“) licenční řízení pro výrobnu elektřiny využívající sluneční záření umístěnou
na pozemku parc. č. X v k. ú. S. (dále také „FVE“) vedené pod sp. zn. LIC-14226/2010-ERU.
II.
[2] Žalobce napadl uvedené rozhodnutí o rozkladu žalobou. Shora označeným rozsudkem
Krajský soud v Brně (dále též „krajský soud“) žalobu zamítl. Ztotožnil se se správními orgány,
že byly splněny podmínky pro vydání rozhodnutí dle §100 odst. 4 správního řádu, dle kterého
o obnově řízení rozhodne příslušný správní orgán z moci úřední též v případě, že rozhodnutí
bylo dosaženo trestným činem. Podle krajského soudu bylo v řízení prokázáno, že (dnes již
bývalí) jednatelé žalobce (P. N. a V. Š.; dále též „jednatelé“) a revizní technik (V. K.) byli
pravomocně odsouzeni za trestné činy vedoucí k dosažení předmětného správního rozhodnutí
(licence k výrobě elektrické energie) rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2018,
č. j. 1 T 2/2016 - 2678, který nabyl právní moci 9. 10. 2019 v souvislosti s vydáním rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 10. 2019, č. j. 3 To 110/2018 - 2795 (dále též „trestní
rozsudky“). Krajský soud dodal, že veškeré otázky týkající se jak trestní odpovědnosti příslušných
osob, tak i skutkového průběhu spáchaných trestných činů již byly projednány a pravomocně
vyřešeny před trestními soudy. Následně nařízená obnova řízení dle §100 odst. 4 správního řádu
už představuje svým způsobem pouze technický postup, jak tuto skutečnost zohlednit
a vypořádat v pravomocně ukončeném správním řízení. Krajskému soudu tudíž z hlediska
meritorního přezkumu přísluší zkoumat pouze splnění podmínek uvedených v ustanovení §100
odst. 4 správního řádu. Ty byly v dané věci splněny. Krajský soud nesouhlasil s žalobcem
ani v tom, že by v řízení došlo k vadám. Rozhodnutí žalovaného má oporu ve správním spisu
a nebylo třeba doplňovat další podklady. Žalovaný nepochybil ani v otázce dokazování. Krajský
soud neshledal nic nezákonného ani na tom, že správní orgán nevyloučil odkladný účinek dle §85
odst. 2 a §100 odst. 6 správního řádu. Z právní úpravy nevyplývá, že by o vyloučení odkladného
účinku mělo být rozhodnuto samostatným výrokem. Podle krajského soudu bylo vyloučení
odkladného účinku i náležitě odůvodněno. Ani další žalobní námitky neshledal soud důvodnými,
a proto žalobu zamítl. Rozsudek krajského soudu (stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu) je v plném znění dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj
na tomto místě pro stručnost odkazuje.
III.
[3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů obsahově podřaditelných pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Z hlediska věcného
vypořádání kasační stížnosti identifikoval Nejvyšší správní soud následující okruhy stížních
námitek, které pro přehlednost uspořádal takto. V prvním okruhu námitek stěžovatel poukazoval
na nepřezkoumatelnost a vady rozsudku krajského soudu dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Ve druhém okruhu stížních námitek stěžovatel brojil proti závěru správních orgánů a krajského
soudu stran splnění podmínek pro povolení obnovy řízení. Podle stěžovatele nebyly splněny
zákonné podmínky pro vydání rozhodnutí dle §100 odst. 4 správního řádu. Správní orgány
nezkoumaly vliv trestných činů na obnovu řízení, nezohlednily celkový kontext věci a veškeré
relevantní skutečnosti (např. stav dokončenosti FVE, její výkon atp.). Správní orgány
si neobstaraly ani dostatek podkladů pro vydání rozhodnutí o obnově. V dalším stížním bodě
stěžovatel vytýkal správním orgánům, že nevyloučily odkladný účinek rozhodnutí o obnově
řízení. Žalovaný měl nadto vydat samostatný výrok o nevyloučení odkladného účinku rozhodnutí
o obnově, což však neučinil. V navazujícím stížním bodě stěžovatel brojil proti vadám správního
řízení. Vytýkal správním orgánům, že si neobstaraly originální a úplný licenční spis. Dále vytýkal
správním orgánům, že řádně neodůvodnily nevyhovění důkazním návrhům stěžovatele.
Stěžovatel v kasační stížnosti požádal i o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. K tomu
obsáhle shrnul svou finanční, resp. majetkovou situaci a důsledky nepřiznání odkladného účinku.
Souhrnně dovodil, že přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti nevznikne újma jiným
osobám, přičemž právní následky správních rozhodnutí mohou pro stěžovatele znamenat
nepoměrně větší újmu, než jaká může přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti vzniknout
jiným osobám, resp. veřejnému zájmu. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby byl kasační
stížnosti přiznán odkladný účinek a dále aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[4] Žalovaný podal ke kasační stížnosti písemné vyjádření. V něm shrnul a rozvedl
argumentaci obsaženou ve správních rozhodnutích, ve vyjádření k žalobě a v rozsudku krajského
soudu. Kasační námitky důvodnými neshledal. Podle žalovaného nemohou nic změnit na splnění
podmínek uvedených v §100 odst. 4 a odst. 6 správního řádu. Podle žalovaného nedošlo v řízení
ani k tvrzeným vadám. Správní spis poskytoval oporu pro závěry uvedené v napadeném
rozhodnutí. Důkazní návrhy pak byly řádně vypořádány. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost zamítl. Současně navrhl, aby kasační stížnosti nebyl přiznán
odkladný účinek.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou naplnění stížního důvodu dle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[8] Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
[9] Podle ustálené judikatury platí, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí
z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc zásadních
a podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných
skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů
považuje pro věc zásadní argumentaci účastníků řízení za lichou (viz nálezy Ústavního soudu
ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne
11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz, nebo rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, č. 244/2004 Sb. NSS,
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, a ze dne
21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 76).
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k názoru, že není
nepřezkoumatelný. Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakého skutkového stavu krajský soud vyšel,
jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Rozsudek
je řádně odůvodněn a je plně srozumitelný. Z rozsudku krajského soudu jednoznačně vyplývají
důvody, které krajský soud vedly k zamítnutí žaloby. Ačkoliv si jistě lze představit ještě
podrobnější vypořádání uplatněných námitek, nezpůsobuje způsob zvolený krajským soudem
nutnost zrušení jeho rozsudku. Postup krajského soudu odpovídá konstantní judikatuře,
podle níž není povinností správního soudu reagovat na každý dílčí argument uplatněný v podání
a ten obsáhle vyvrátit; úkolem soudu je uchopit obsah a smysl argumentace a vypořádat se s ní
(podpůrně srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05,
IV. ÚS 787/06, III. ÚS 989/08, III. ÚS 961/09, IV. ÚS 919/14). Např. v nálezu ze dne
12. 2. 2009 vydaném pod sp. zn. III. ÚS 989/08 Ústavní soud uvedl, že „[n]ení porušením práva
na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě
vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně
vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ (srov. také rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014 - 43). Nelze přitom souhlasit s tím,
že by krajský soud nevypořádal námitky stran nesplnění podmínek pro obnovu řízení dle §100
a násl. správního řádu. Krajský soud se důkladně zabýval otázkou, zda správní orgány
postupovaly v souladu s označenými ustanoveními a shledal splnění tam uvedených podmínek.
Nutno dodat, že §100 správního řádu nebyl od účinnosti uvedeného zákona novelizován.
Od nabytí účinnosti správního řádu (který byl účinný již v době podání žádosti o předmětnou
licenci) je znění §100 (vč. odstavce 4) správního řádu stejné. Krajskému soudu proto nelze
vytýkat, že výslovně neuvedl, podle jakého znění právního předpisu je třeba postupovat.
Nepřezkoumatelnost rozsudku přitom nezpůsobuje ani skutečnost, že krajský soud
převzal závěry správních orgánů. Je-li napadené správní rozhodnutí řádně odůvodněno, je
přípustné, aby si krajský soud, nedochází-li k jiným závěrům, správné závěry žalovaného
se souhlasnou poznámkou osvojil (viz například rozsudky zdejšího soudu ze dne 2. 7. 2007,
č. j. 4 As 11/2006 - 86, ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 - 130, č. 1350/2007 Sb. NSS,
nebo ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 - 47). Nejvyšší správní soud neshledal ani žádnou
jinou vadu dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., pro kterou by bylo třeba rozsudek krajského soudu
zrušit.
[11] Jádro dané věci představuje otázka, zda byly splněny podmínky pro vydání rozhodnutí
o nařízení obnovy řízení dle §100 odst. 4 správního řádu.
[12] Podle §100 odst. 1 správního řádu řízení před správním orgánem ukončené
pravomocným rozhodnutím ve věci se na žádost účastníka obnoví, jestliže
a) vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a které účastník,
jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit, anebo se provedené důkazy ukázaly nepravdivými,
nebo
b) bylo zrušeno či změněno rozhodnutí, které bylo podkladem rozhodnutí vydaného v řízení, které má být
obnoveno,
a pokud tyto skutečnosti, důkazy nebo rozhodnutí mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem
rozhodování.
[13] Podle §100 odst. 2 správního řádu může účastník podat žádost o obnovu řízení u kteréhokoliv
správního orgánu, který ve věci rozhodoval, a to do 3 měsíců ode dne, kdy se o důvodu obnovy řízení dozvěděl,
nejpozději však do 3 let ode dne právní moci rozhodnutí. Obnovy řízení se nemůže domáhat ten, kdo mohl důvod
obnovy uplatnit v odvolacím řízení. O obnově řízení rozhoduje správní orgán, který ve věci rozhodl v posledním
stupni.
[14] Podle §100 odst. 3 správního řádu: Ve tříleté lhůtě od právní moci rozhodnutí může o obnově
řízení z moci úřední rozhodnout též správní orgán, který ve věci rozhodl v posledním stupni, jestliže je dán některý
z důvodů uvedených v odstavci 1 a jestliže je na novém řízení veřejný zájem; do konce uvedené lhůty musí být
rozhodnutí o obnově řízení vydáno.
[15] Podle §100 odst. 4 správního řádu: O obnově řízení rozhodne příslušný správní orgán z moci
úřední též v případě, že rozhodnutí bylo dosaženo trestným činem. Lhůta podle odstavce 3 začíná běžet dnem
následujícím po dni nabytí právní moci rozsudku.
[16] Podle §100 odst. 6 správního řádu: Žádosti o obnovu řízení se přizná odkladný účinek, jestliže
hrozí vážná újma účastníkovi nebo veřejnému zájmu. Rozhodnutí, jímž bylo řízení obnoveno, má odkladný
účinek, pokud napadené rozhodnutí nebylo dosud vykonáno, ledaže správní orgán v rozhodnutí odkladný účinek
vyloučil z důvodů uvedených v §85 odst. 2 nebo ledaže vykonatelnost nebo jiné účinky rozhodnutí již zanikly
podle zvláštního zákona. Rozhodnutí, jímž se žádost o obnovu řízení zamítá, se oznamuje pouze žadateli; ten
proti němu může podat odvolání.
[17] V §101 a §102 správního řádu jsou pak obsažena pravidla pro vedení nového řízení,
resp. vydání nového rozhodnutí v obnoveném řízení.
[18] Soud předně konstatuje, že s ohledem na povahu daného rozhodnutí a z něho plynoucí
konsekvence pro stěžovatele (rozhodnutí o obnově licenčního řízení, u kterého správní orgán
nevyloučil odkladný účinek) krajský soud nepochybil, pokud žalobou napadené rozhodnutí
na základě včasné žaloby a splnění dalších podmínek řízení připustil k věcnému přezkumu (srov.
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2010, č. j. 5 As 12/2009 - 153, ze dne
24. 3. 2016, č. j. 9 As 245/2015 - 150, či usnesení rozšířeného senátu téhož soudu ze dne
26. 6. 2007, č. j. 5 As 13/2006 - 46).
[19] Ze shora rekapitulovaných ustanovení správního řádu vyplývá, že i správní řízení, které
bylo ukončeno pravomocným rozhodnutím ve věci, lze obnovit. Obnova řízení má dvě stadia,
prvním z nich je řízení o povolení/nařízení obnovy (iudicium rescindens), druhým pak stadium
nového (obnoveného) řízení (iudicium rescissorium). V první fázi se řeší otázka, zda obnova řízení
bude povolena nebo nařízena, přičemž zákonné důvody pro obnovu řízení jsou správním řádem
stanoveny taxativně a nelze je rozšiřovat (srov. §100 správního řádu a odbornou literaturu, např.
Fiala a kol. Správní řád. Praktický komentář. Wolters Kluwer (ČR), Praha 2020, komentář k §100
správního řádu).
[20] V dané věci bylo řízení obnoveno podle §100 odst. 4 správního řádu, který normuje,
že o obnově řízení rozhodne příslušný správní orgán z moci úřední v případě, že rozhodnutí bylo
dosaženo trestným činem, přičemž dodává, že tříletá lhůta pro vydání rozhodnutí začíná běžet dnem
následujícím po dni nabytí právní moci rozsudku.
[21] Jak správně uvedl krajský soud, aby obnova řízení mohla být dle tohoto ustanovení
nařízena, musí existovat pravomocné rozhodnutí o tom, že byl spáchán trestný čin a současně musí
existovat příčinná souvislost mezi spácháním trestného činu a vydáním původního rozhodnutí
(srov. §100 odst. 4 správního řádu a podpůrně i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 10. 2004, č. j. 3 As 16/2004 - 73). Z hlediska §100 odst. 4 správního řádu přitom není
podstatné, kdo byl pachatelem předmětného trestného činu. Zákon okruh potenciálních
pachatelů neomezuje. Vyžaduje pouze prokázání toho, že rozhodnutí bylo dosaženo trestným činem.
K tomu viz i odbornou literaturu (Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D.: Správní řád.
Komentář. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, komentář k §100 správního řádu), podle níž není
rozhodné, zda šlo o trestný čin úřední osoby, účastníka řízení či jiné dotčené osoby. Z hlediska
dané věci tedy není podstatné, že nebyl odsouzen samotný stěžovatel, ale že rozhodnutí bylo
dosaženo trestným činem. Další podmínkou pro aplikaci §100 odst. 4 správního řádu je dodržení
zákonné lhůty.
[22] Ze správních rozhodnutí vyplývá, že důvodem pro nařízení obnovy řízení bylo vydání
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2018, č. j. 1 T 2/2016 - 2678, který nabyl právní
moci dne 9. 10. 2019 v návaznosti na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 10. 2019,
č. j. 3 To 110/2018 - 2795, jimiž byli odsouzeni (bývalí) jednatelé stěžovatele a revizní technik,
který zpracoval revizní zprávy nutné pro udělení předmětné licence. Trestní soudy shledaly,
že jednatelé stěžovatele (P. N. a V. Š.) se dopustili zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209
odst. 1 a 5 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Označení
jednatelé se trestného činu dopustili tím, že společně podepsali a následně podali u žalovaného
žádost o udělení licence, k níž vědomě přiložili dokumenty osvědčující nepravdivé skutečnosti,
resp. uvedli v omyl odpovědné pracovníky žalovaného, přičemž v důsledku získání licence vznikl
neoprávněný nárok na garantovanou výkupní cenu pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů.
Revizní technik (K. K.) pak napomáhal ve spáchání uvedeného trestného činu (zpracoval revizní
zprávy osvědčující nepravdivé skutečnosti, které byly přiloženy k žádosti o udělení licence).
[23] S ohledem na závěry trestních soudů nemá ani zdejší soud žádné pochybnosti o tom,
že popsané trestné činy vedly k dosažení předmětného správního rozhodnutí – udělení licence
k výrobě elektrické energie. Trestné činy se týkaly přímo podkladů předkládaných v rámci řízení
o udělení licence (na základě kterých byla licence následně udělena). Nejvyšší správní soud
nesouhlasí ani s tím, že by správní orgány formálně převzaly odůvodnění rozsudků trestních
soudů a neumožnily stěžovateli uplatnit žádné námitky. Správní orgány provedly důkladnou
analýzu předmětných trestních rozsudků a vyvodily z nich odpovídající závěry, přičemž důkladně
vypořádaly i argumentaci stěžovatele. Nelze tak souhlasit s tvrzením stěžovatele
o „bezmyšlenkovitém převzetí rozhodnutí trestního soudu“ a nevypořádání vznesené
argumentace.
[24] Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že pravomocné odsouzení jednatelů a revizního technika
nepředstavuje trestní odsouzení samotné právnické osoby (stěžovatele). V tomto ohledu
však soud konstatuje, že právnická osoba je pouze umělou právní entitou, za kterou jednají
konkrétní fyzické osoby – v daném případě jednatelé. Nadto trestní odpovědnost právnických
osob byla do českého právního řádu vtělena až s účinností od 1. 1. 2012 (srov.
zákon č. 418/2011 Sb.) a k předmětnému trestněprávnímu jednání došlo podle trestních
rozsudků v roce 2010. Dále je v této souvislosti nutno zopakovat, že není podstatné, že nebyl
odsouzen samotný stěžovatel, ale že rozhodnutí bylo dosaženo trestným činem. Trestný čin tedy musí
mít podstatný vliv na rozhodnutí (pomocí trestného činu bylo rozhodnutí dosaženo), což
v daném případě splněno bylo (viz výše). Je nutno zdůraznit i to, že správní orgány i správní
soudy jsou rozsudky trestních soudů vázány (srov. §57 správního řádu a §52 s. ř. s.).
Proti rozsudku trestního soudu se lze bránit příslušnými opravnými prostředky, správní žaloba
ani kasační stížnost však mezi ně nepatří. Jinými slovy, správní soud nemůže přehodnocovat
závěry rozsudku trestního soudu o tom, kým a za jakých podmínek byl spáchán trestný čin, stran
zavinění dotčených osob atp. Stěžovatel přitom nepředložil žádné rozhodnutí (např. Nejvyššího
soudu), kterým by došlo k přehodnocení uvedených závěrů trestních soudů. Ostatně, zdejší soud
zjistil, že jednatelé stěžovatele podali proti označeným rozsudkům dovolání, těm však Nejvyšší
soud nevyhověl (srov. řízení ve věci sp. zn. 3 Tdo 664/2020). Lze dodat, že podání ústavní
stížnosti nevede k nutnosti přerušení řízení před správními soudy.
[25] S ohledem na datum právní moci označených trestních rozsudků a datum vydání
předmětného rozhodnutí o obnově řízení považuje soud za splněnou i podmínku vydání
rozhodnutí v tříleté lhůtě. Ta se v případě obnovy řízení dle §100 odst. 4 správního řádu neodvíjí
od právní moci původního správního rozhodnutí, ale až od nabytí právní moci rozsudku v trestní
věci. U obnovy řízení dle §100 odst. 4 správního řádu se totiž na běh lhůty neuplatní pravidlo
obsažené v §100 odst. 3 správního řádu (ve tříleté lhůtě od právní moci rozhodnutí může o obnově řízení
z moci úřední rozhodnout též správní orgán, který ve věci rozhodl v posledním stupni, jestliže je dán některý
z důvodů uvedených v odstavci 1 a jestliže je na novém řízení veřejný zájem; do konce uvedené lhůty musí být
rozhodnutí o obnově řízení vydáno). Správní řád v §100 odst. 4 in fine výslovně stanoví, že tříletá lhůta
začíná běžet až dnem následujícím po dni nabytí právní moci rozsudku (k běhu této lhůty srov.
podrobněji např. Průcha, Petr: Správní řád. Komentář. Leges, Praha 2019, komentář k §100
správního řádu, či Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D.: Správní řád. Komentář. 6. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2019, komentář k §100 odst. 4 správního řádu).
[26] Nejvyšší správní soud souhlasí se správními orgány i v tom, že ustanovení §100 odst. 4
správního řádu obsahuje speciální (samostatnou) úpravu pro rozhodnutí o obnově řízení.
Obnova řízení je ve správním řádu upravena v §100 až §102 (shora citovány).
[27] Správní řád předně uvádí důvody, pro které lze obnovu zahájit na návrh účastníka řízení
(srov. §100 odst. 1 správního řádu), a následně důvody, pro které lze obnovit řízení ex offo
(srov. §100 odst. 3 a 4 správního řádu).
[28] Právní úprava obsažená v §100 odst. 1 správního řádu dopadá na situace, ve kterých
a) vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení
a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit, anebo
se provedené důkazy ukázaly nepravdivými, nebo b) bylo zrušeno či změněno rozhodnutí, které
bylo podkladem rozhodnutí vydaného v řízení, které má být obnoveno, a to pokud tyto
skutečnosti, důkazy nebo rozhodnutí mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem
rozhodování.
[29] Reglementace obsažená v §100 odst. 1 správního řádu tedy umožňuje obnovit řízení
tehdy, pokud se později objeví dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době
původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit,
popř. pokud se provedené důkazy ukázaly nepravdivými, či tehdy, pokud bylo zrušeno
či změněno podkladové rozhodnutí, a to vše za podmínky, že uvedené skutečnosti, důkazy
nebo rozhodnutí odůvodňovaly jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování. Důvody
pro obnovu řízení dle §100 odst. 1 správního řádu lze přitom aktivovat na základě žádosti
účastníka řízení. Ten může podat žádost o obnovu řízení u kteréhokoliv správního orgánu, který
ve věci rozhodoval, a to do 3 měsíců ode dne, kdy se o důvodu obnovy řízení dozvěděl,
nejpozději však do 3 let ode dne právní moci rozhodnutí (§100 odst. 2 správního řádu).
[30] Na uvedené navazuje §100 odst. 3 správního řádu, podle něhož: Ve tříleté lhůtě od právní
moci rozhodnutí může o obnově řízení z moci úřední rozhodnout též správní orgán, který ve věci rozhodl
v posledním stupni, jestliže je dán některý z důvodů uvedených v odstavci 1 a jestliže je na novém řízení veřejný
zájem; do konce uvedené lhůty musí být rozhodnutí o obnově řízení vydáno. Zákon tedy opravňuje i správní
orgán k vydání rozhodnutí o obnově řízení, a to tehdy, jsou-li dány důvody uvedené v §100
odst. 1 správního řádu (k nim viz výše), současně však vyžaduje, aby byl na novém řízení veřejný
zájem. S ohledem na možný zásah do právní jistoty zákon možnost zahájení řízení
podle uvedeného ustanovení limituje i časově.
[31] Správní orgán je přitom oprávněn zahájit řízení z moci úřední i v případě, že rozhodnutí
bylo dosaženo trestným činem (srov. §100 odst. 4 správního řádu). Uvedené ustanovení
explicitně neodkazuje na podmínky uvedené v §100 odst. 1 správního řádu, ani na podmínky
uvedené v §100 odst. 3 téhož zákona. Nelze proto souhlasit s tím, že i v případě aplikace §100
odst. 4 správního řádu je třeba splnit podmínky uvedené v §100 odst. 1 a 3 správního řádu.
Oporu pro takový výklad nelze nalézt ani v odborné literatuře. Např. v komentáři k §100
správního řádu od Jemelky, L., a kol. (Správní řád. Komentář. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019)
se uvádí, že důvodem pro obnovu řízení dle §100 odst. 4 správního řádu je skutečnost,
že rozhodnutí bylo dosaženo trestným činem, přičemž tento musel mít podstatný vliv
na rozhodnutí. Zpravidla půjde o trestné činy veřejných činitelů či úplatkářství. Uvedený
komentář přitom výslovně dodává, že v případě rozhodnutí dosaženého trestným činem správní
orgán „nezkoumá, zda naplnění skutkové podstaty trestného činu odůvodňuje jiné řešení otázky, jež byla
předmětem rozhodování, jako je tomu u důvodů obnovy podle odstavce 1.” Opačný výklad nevyplývá
ani z judikatury označené stěžovatelem.
[32] Stěžovatel dále vytýkal správním orgánům, že nevyloučily odkladný účinek rozhodnutí
o obnově řízení.
[33] Podle §100 odst. 6 správního řádu má rozhodnutí, jímž bylo řízení obnoveno, odkladný účinek,
pokud napadené rozhodnutí nebylo dosud vykonáno, ledaže správní orgán v rozhodnutí odkladný účinek vyloučil
z důvodů uvedených v §85 odst. 2 nebo ledaže vykonatelnost nebo jiné účinky rozhodnutí již zanikly
podle zvláštního zákona.
[34] Podle §85 odst. 2 správního řádu může správní orgán odkladný účinek vyloučit: a) jestliže to
naléhavě vyžaduje veřejný zájem; b) hrozí-li vážná újma některému z účastníků; nebo c) požádá-li o to účastník;
to neplatí, pokud by tím vznikla újma jiným účastníkům nebo to není ve veřejném zájmu.
[35] Z uvedených ustanovení vyplývá, že rozhodnutí o povolení nebo nařízení obnovy má
ze zákona odkladný účinek ve vztahu k vykonatelnosti původního rozhodnutí, pokud napadené
rozhodnutí nebylo ještě vykonáno (nebo pokud povinnost v něm uložená nebyla účastníkem již
splněna). Tento odkladný účinek může správní orgán v rozhodnutí vyloučit, a to z důvodů, že to
vyžaduje veřejný zájem nebo hrozí-li vážná újma některému z účastníků řízení anebo požádá-li
o to účastník řízení a nevznikne-li újma jiným účastníkům řízení nebo veřejnému zájmu. Jinak
řečeno, rozhodnutí, jímž bylo řízení obnoveno, má odkladný účinek přímo ze zákona
(bez nutnosti dalšího úkonu správního orgánu). To za logického předpokladu, že rozhodnutí
nebylo dosud vykonáno (nelze odložit vykonatelnost něčeho, co již bylo fakticky vykonáno).
Tento přímo ze zákona plynoucí odkladný účinek rozhodnutí o povolení či nařízení obnovy
řízení může správní orgán vyloučit (srov. Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D.: Správní řád.
Komentář. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, či Fiala a kol. Správní řád. Praktický komentář. Wolters
Kluwer (ČR), Praha 2020, komentář k §85 a §100 správního řádu).
[36] Zákon tedy vychází z toho, že správní orgán může odkladný účinek vyloučit.
Je tedy zřejmé, že daná norma je založena na diskreční pravomoci správce daně. Diskreční
pravomoc, neboli správní uvážení, je oprávnění správních orgánů určitou věc samostatně
posoudit a rozhodnout o ní. V rámci tohoto uvážení mají správní orgány relativně volný prostor
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2016, č. j. 7 As 282/2015 - 32).
Skutečnost, že uvedená norma přiznává správnímu orgánu možnost diskrece, má vliv
i na navazující soudní řízení před správními soudy. Správní soudy nemohou nahrazovat správní
uvážení uvážením soudním. Správní uvážení může soud přezkoumat pouze v tom směru,
zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického
usuzování, zda správní orgán správního uvážení nezneužil, či nepřekročil jeho meze
a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem (viz rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 A 139/2002 - 46, ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, ze dne 12. 8. 2011, č. j. 5 As 47/2011 - 77, ze dne 12. 3. 2015,
č. j. 9 As 100/2014 - 25, ze dne 27. 7. 2017 č. j. 10 Azs 137/2017 - 27, či usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 - 42). Z uvedených
východisek vychází i judikatura Ústavního soudu (např. nález ze dne 12. 12. 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 31/08, usnesení ze dne 4. 10. 2000, sp. zn. II. ÚS 361/2000).
[37] Podle názoru Nejvyššího správního soudu správní orgány dostály výše uvedeným
požadavkům. Náležitě odůvodnily, proč neshledaly důvod pro vyloučení odkladného účinku.
Jejich úvahy jsou úplné, přezkoumatelné a nepřekračují zákonné meze. Při svých úvahách
zohlednily i argumentaci stěžovatele, vč. tvrzených důsledků z toho pro stěžovatele plynoucích
(finanční důsledky, ekonomické důsledky, zásah do dobré víry atp.). Jejich uvážení nelze
považovat ani za nepodložené, libovolné, porušující zásadu rovnosti či další imperativy označené
uvedenou judikaturou.
[38] Správní orgán I. stupně se nejprve zabýval povahou rozhodnutí o udělení licence. K tomu
uvedl, že rozhodnutím o udělení licence vzniká žadateli právo vykonávat licencovanou činnost
po dobu platnosti rozhodnutí o udělení licence. Rozhodnutí o udělení licence je vykonáváno
průběžně (vykonáváním licencované činnosti po stanovenou dobu licence), a jde
tedy o rozhodnutí, které v době povolení obnovy řízení o udělení licence není dosud zcela
vykonáno. Důsledkem nařízení obnovy řízení pak je nastoupení odkladného účinku rozhodnutí
o udělení licence, tedy pozastavení účinků rozhodnutí o udělení licence a v důsledku toho
nemožnost účastníka řízení (stěžovatele) vykonávat licencovanou činnost. Při posouzení
možného vyloučení odkladného účinku pak správní orgán odkázal na nosné závěry rozsudků
trestních soudů, na základě kterých dovodil, že není namístě chránit práva účastníka řízení
před dopady jeho protiprávního jednání. K tomu poukázal zejména na to, že vydání licence bylo
dosaženo trestnou činností jednatelů účastníka řízení a revizního technika. Energetický regulační
úřad byl úmyslně uveden v omyl, a to vědomým uvedením nepravdivých skutečností, resp.
předložením nepravdivých podkladů (zejména pak revizních zpráv). Správní orgán proto
nerozhodl o vyloučení odkladného účinku (§85 odst. 2 správního řádu). Žalovaný
pak k námitkám uvedeným v rozkladu dodal, že po zvážení protichůdných zájmů, které
představují jednak existenční zájmy účastníka řízení, a jednak veřejný zájem, aby nebyla
z veřejných zdrojů podporována neoprávněná výroba elektřiny, se přiklání k závěru
prvostupňového orgánu, který s ohledem na okolnosti případu odkladný účinek napadeného
rozhodnutí o obnově ze zákona ponechal. Přiznání odkladného účinku u obnovy řízení není
namístě tehdy, pokud je jejím důvodem dosažení rozhodnutí trestným činem, a je přitom zřejmé,
že k vydání rozhodnutí by bez trestního činu nedošlo. V rámci trestního řízení byli jednatelé
účastníka řízení shledáni vinnými ze spáchání úmyslného trestného činu podvodu, a proto není
možné dovozovat dobrou víru účastníka řízení ve správnost, zákonnost a neměnnost rozhodnutí
o udělení licence. Jen těžko se lze za situace, kdy k pozastavení výroby a současně veřejné
podpory z veřejných prostředků dojde na základě zjištění, že tato je od samého počátku založena
na protiprávním jednání potvrzeném odsuzujícím rozsudkem trestního soudu, dovolávat
naléhavého veřejného zájmu či ochrany před vážnou újmou, tj. fakticky ztrátou příjmu z výroby
solární elektřiny.
[39] Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem, že uvedené úvahy se pohybují zcela
v mezích správního uvážení. Podobně jako správní orgány i Nejvyšší správní soud považuje
za stěžejní označenou protiprávní činnost, a nikoliv zájem stěžovatele na dodávkách elektřiny
do sítě, popř. negativní důsledky z toho plynoucí (a to jak pro stěžovatele, tak i po další subjekty).
Nad nimi jednoznačně převážily závěry rozsudků trestních soudů stran trestné povahy jednání
vedoucího k získání dané licence. Dovolávat se zásady právní jistoty, přiměřenosti, presumpce
správnosti aktů veřejné správy a dalších podobných zásad se s ohledem na všechny výše uvedené
důvody nejeví zdejšímu soudu jako případné. Je přitom i veřejným zájmem, aby finanční
prostředky na podporu obnovitelných zdrojů byly vypláceny tomu, kdo splnil stanovené
podmínky (podpůrně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2017,
č. j. 7 As 140/2016 - 99). Poukaz na rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 3. 8. 2011,
č. j. 62 Af 42/2011 - 100, pak soud neshledává přiléhavým. V něm nebyla řešena stejná skutková
a právní situace. Soud se nezabýval vlivem trestné činnosti na obnovu řízení, resp. na nevyloučení
odkladného účinku za shora popsaných okolností. Nejvyšší správní soud nesouhlasí ani s tím,
že by na věci něco měnilo rozhodnutí Rady žalovaného o rozkladu ze dne 20. 11. 2018,
č. j. 12422-126/2010-ERU. Jak vyplývá z textu označeného rozhodnutí (které je součástí spisu),
tímto rozhodnutím bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 2. 2021 a zastaveno obnovené
řízení v jiné věci (licence pro výrobnu elektřiny Petrovice – nikoliv tedy u nyní posuzované
výrobny), a to s ohledem na rozsudek jiného trestního soudu, podle něhož se revizní technik
a další osoby podílející se na udělení licence v uvedené věci nedopustili trestného činu.
Nezohlednění uvedeného rozhodnutí proto nelze považovat za překročení mezí správního
uvážení, jak uváděl stěžovatel v doplnění kasační stížnosti (srov. str. 2 a násl.). V každé věci
vycházel správní orgán z jiného rozsudku trestního soudu. Jak již bylo výše uvedeno, správní
uvážení v dané věci se pohybovalo v mezích právní úpravy a judikatury (vč. stěžovatelem
akcentovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005,
č. j. 6 A 25/2002 - 42), přičemž krajský soud závěry správních orgánů náležitě přezkoumal (srov.
bod 38 rozsudku).
[40] Pokud pak stěžovatel namítal, že o nevyloučení odkladného účinku bylo nutno
rozhodnout samostatným výrokem, konstatuje soud, že tento závěr z právní úpravy neplyne.
V §85 odst. 4 správního řádu se uvádí, že: Vyloučení odkladného účinku odvolání musí být odůvodněno.
Výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání je součástí rozhodnutí ve věci; proti tomuto výroku se nelze
odvolat. Z uvedeného vyplývá, že zákon ukládá vydat samostatný výrok „o vyloučení“ odkladného
účinku. O opačné situaci označené ustanovení nemluví. Správní orgán přitom nevyloučení
odkladného účinku důkladně vypořádal v rámci odůvodnění rozhodnutí (viz výše).
[41] Na zákonnosti postupu správních orgánů nemůže nic změnit ani zbývající argumentace
obsažená v kasační stížnosti, resp. k ní se vztahující přílohy. Pro dané řízení nejsou relevantní
okolnosti udělení licence, výsledky tehdejších kontrol ze strany správních orgánů, faktická
dokončenost FVE, její výkon, výkupní ceny elektřiny, účetní závěrky stěžovatele, spory
stěžovatele se společností E.ON energie a. s., znalecké posudky, zajišťovací příkazy a další
podobné listiny, které z povahy věci nemají potenciál zvrátit závěry shora označených trestních
rozsudků (na základě kterých bylo dovozeno splnění podmínek pro rozhodnutí o obnově řízení
dle §100 odst. 4 správního řádu). Potenciál zvrátit rozsudky trestních soudů by měl např.
dovolací soud. Stěžovatel však nepředložil rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým by došlo
k přehodnocení uvedených závěrů Krajského soudu v Brně, resp. Vrchního soudu v Olomouci.
Dovolání jednatelů stěžovatele byla odmítnuta (viz řízení ve věci sp. zn. 3 Tdo 664/2020). Jak již
přitom bylo rovněž výše uvedeno, správní orgány i správní soudy jsou rozsudky trestních soudů
vázány (srov. §57 správního řádu a §52 s. ř. s.) a nepřísluší jim je jakkoliv přezkoumávat,
revidovat atp. Nemohou ani posuzovat, zda trestní řízení bylo vedeno správně, zda v něm
nedošlo k nepřípustné kriminalizaci správních řízení (jak požadoval výslovně stěžovatel).
Nepřípustné jsou pak i námitky stěžovatele mířící do druhé fáze obnovy řízení. Předmětem
soudního přezkumu je rozhodnutí o obnově dle §100 odst. 4 správního řádu, nikoliv následující
postup správních orgánů v obnoveném řízení. Proti němu se lze bránit v příslušném správním
řízení. V něm bude možno zcela jistě uplatňovat i námitky stran tvrzených vad řízení (námitka
o opakovanosti výzev k doplnění dokumentů do licenčního spisu, námitka o absenci jedné strany
v rozhodnutí o předčasném užívání stavby vydaném Stavebním úřadem Obecního úřadu
Sokolnice dne 20. 12. 2010 atp.). Nejvyšší správní soud dodává, že stěžovatelem akcentovaná
judikatura Ústavního soudu (např. nálezy sp. zn. I. ÚS 946/16, sp. zn. I. ÚS 2086/17) neřešila
podmínky obnovy za výše popsaných skutkových okolností. Uvedené nálezy primárně zkoumaly
přípustnost žalob podaných nejvyšším státním zástupcem ve veřejném zájmu dle §66 odst. 2
soudního řádu správního proti rozhodnutím Energetického regulačního úřadu o udělení licence
na výrobu elektřiny. Ani další stěžovatelem označená judikatura neřešila otázku obnovy řízení
dle §100 odst. 4 správního řádu, resp. vyloučení odkladného účinku dle §100 odst. 6 správního
řádu ve vztahu ke shora popsaným skutkovým okolnostem. V dalším odkazuje kasační soud
na rozsudek krajského soudu a správní rozhodnutí, které se důkladně zabývaly i související
argumentací stěžovatele (kterou opakoval i v kasačním řízení).
[42] Soud tedy uzavírá, že správní orgány ani krajský soud nepochybily při výkladu §100
odst. 4 a 6 správního řádu. Nejvyšší správní soud považuje výklad správních orgánů a soudu
za zákonný a odpovídající smyslu a účelu právní úpravy.
[43] Nejvyšší správní soud neshledal ani existenci žádné vady, pro kterou by bylo třeba
přistoupit ke zrušení rozsudku krajského soudu, resp. správních rozhodnutí. Z hlediska řízení
dle §100 správního řádu je správní spis zcela dostatečný a úplný. Skutkový stav stran splnění
podmínek pro obnovu byl správními orgány zjištěn dostatečně a v souladu se zásadou materiální
pravdy, přičemž při jeho zjišťování nedošlo ani k žádným podstatným vadám (srov. např.
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007 - 84, ze dne
23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008 - 109, ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 9/2013 - 35, ze dne 14. 5. 2015,
č. j. 7 As 83/2015 - 56, ze dne 6. 1. 2016, č. j. 2 As 217/2015 - 47). Nejvyšší správní soud
nesouhlasí ani s tím, že by správní orgány či soud pochybily při dokazování. Jak již bylo výše
uvedeno, správní orgány si obstaraly dostatek podkladů pro rozhodnutí dle §100 správního řádu
a krajský soud jejich rozhodnutí řádně přezkoumal. Ze správních rozhodnutí vyplývá i to, proč
správní orgány nevyhověly návrhu stěžovatele na vyslechnutí Ing. I. F., jakož i dalším důkazním
návrhům stěžovatele. Jejich odůvodnění považuje zdejší soud i v tomto ohledu za odpovídající
právní úpravě a judikatuře (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2012,
č. j. 8 As 100/2011 - 70, ze dne 20. 2. 2012, č. j. 2 As 102/2011 - 112, ze dne 28. 8. 2015,
č. j. 2 As 43/2015 - 51, či rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01,
ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. II. ÚS 418/03, ze dne
23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 714/13, ze dne
14. 11. 2002, sp. zn. III. ÚS 285/02, ze dne 12. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 1215/11). Jak tedy správně
uzavřel krajský soud, důkazní návrhy byly řádně vypořádány.
[44] Souhrnně vzato se tak Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci plně ztotožnil
s hodnocením a závěry krajského soudu v napadeném rozsudku, které považuje za správné
a náležitě vyargumentované. To, že s nimi stěžovatel nesouhlasí a má jiný názor, přirozeně samo
o sobě neznamená, že je napadený rozsudek nezákonný. S ohledem na poměrnou podrobnost
a obsažnost odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, Nejvyšší správní soud reagoval
na stížní námitky koncentrovaněji, aby neopakoval již několikrát řečené.
[45] Lze tak uzavřít, že Nejvyšší správní soud neshledal na podkladě kasačních námitek důvod
ke zrušení rozsudku krajského soudu. Soud neshledal ani existenci vad, ke kterým je povinen
přihlížet ex offo (viz např. §109 odst. 4 s. ř. s.). V plném rozsahu se s rozsudkem krajského soudu
ztotožnil a v podrobnostech na něj odkazuje. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.). S ohledem na povahu dané věci rozhodl soud
přednostně (§56 s. ř. s. v návaznosti na §120 s. ř. s.).
[46] Na závěr Nejvyšší správní soud podotýká, že samostatně nerozhodoval o stěžovatelově
návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti (který stěžovatel doložil řadou podkladů),
protože o tomto mimořádném opravném prostředku bylo rozhodnuto bez zbytečného prodlení
po nezbytném poučení účastníků řízení a obstarání dalších podkladů nutných pro rozhodnutí
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2003, č. j. 2 Azs 3/2003 - 44).
[47] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Správnímu orgánu pak podle obsahu spisu žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
v řízení o kasační stížnosti nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
[48] Z důvodu, že soud samostatně nerozhodoval o přiznání odkladného účinku (viz výše),
rozhodl podle §10 odst. 1 věty prvé zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění
pozdějších předpisů o vrácení vzniklého přeplatku na zaplaceném soudním poplatku za návrh
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve výši 1 000 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. února 2022
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu