ECLI:CZ:US:2006:2.US.188.04
sp. zn. II. ÚS 188/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele Ing. V. L., zastoupeného Mgr. Pavlem Vackem, advokátem se sídlem v Praze 3, Koněvova 101, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 1999, č. j. 4 T 15/98-506, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2003, č. j. 6 To 31/01-1056, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 11. 2003, č. j. 3 Tdo 1147/2003-1230, v částech týkajících se stěžovatele, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 25. 3. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 29. 1. 1999, č. j. 4 T 15/98-506, jímž byl uznán vinným trestným činem podvodu ve smyslu §250 odst. 1 a odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), kterého se měl dopustit formou pomoci ve smyslu §10 odst. 1) písm. c) trestního zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovatel se rovněž dožadoval zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 14. 4. 2003, č. j. 6 To 31/01-1056, jímž byl rozsudek městského soudu částečně zrušen ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody tak, že stěžovatel byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 11. 2003, č. j. 3 Tdo 1147/2003-1230, pak bylo odmítnuto dovolání stěžovatele jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").
Trestná činnost stěžovatele a s ním spoluobžalovaných měla spočívat v tom, že "v podvodném úmyslu vytvořit podmínky a předpoklady pro čerpání bankovního úvěru od Komerční banky, a.s., pobočka Praha 1, se sídlem Praha 1, Spálená 51, nejdříve obž. J. L. a obž. M. K. účelově navedli obž. L. B. na myšlenku získat bankovní úvěr pro vykonstruovaný podnikatelský záměr v oblasti obchodování se železářským zbožím, poskytli mu vstupní finanční prostředky a opatřili mu kancelářské prostory k podnikání, a dále obž. Ing. V. L.r v úmyslu finančně profitovat z poskytnutého bankovního úvěru předjednal pro obž. L. B. zahraničního obchodního partnera - spol. Astara se sídlem v Ázerbajdžánu, a dále opatřil veškeré podklady a potřebné materiály k získání úvěrového zdroje pro obchodní projekt, jehož předmětem měl být nákup a prodej železářského a hutního zboží, obž. J. L., obž. M. K. a obž. Ing. J. T. v podvodném úmyslu vyhovět požadavkům Komerční banky, a.s., pro poskytnutí úvěru opatřili a nechali znalecky ohodnotit pro obž. L. B. nemovitost v k.ú. Jablonec nad Nisou, kterou dne 21. 7. 1994 na základě kupní smlouvy za kupní cenu 400.000,- Kč od prodávajícího obž. Ing. J. T. nabyl do bezpodílového spoluvlastnictví obž. L. B. a jeho manželka, přičemž smluvní znalec Komerční banky, a.s., a soudní znalec z oboru stavebnictví obž. J. H. nadhodnotil nemovitost pro účely úvěrového řízení v Komerční bance ve znaleckém posudku č. 928-34/94 ze dne 30.6.1994 a ve dvou doplňcích tohoto znaleckého posudku nepravdivě a nepřiměřeně stanovil tržní cenu nemovitosti částkou 11.546.536,- Kč (resp. tržní cenu v tísni částkou 8.130.794,- Kč), ačkoli ke dni 18.7.1994 ve znaleckém posudku č. 614/64/94 byla soudním znalcem z oboru stavebnictví cena totožné nemovitosti stanovena částkou 411.880,- Kč a obž. L. B. uzavřel dne 22.11.1994 pod reg. č. 4222801 v Komerční bance, a.s., smlouvu o úvěru na částku 9.000.000,- Kč, jejímž předmětem bylo poskytnutí střednědobého účelového úvěru na zásoby, vybavení a stavební úpravy, úvěr byl zajištěn zřízením zástavního práva k výše popsané nemovitosti pro Komerční banku, a.s., obž. L. B. pak v prosinci 1994 vyčerpal 9.000.000,- Kč, ačkoli od počátku věděl, že úvěr ani smluvně dohodnuté úroky nebude schopen splácet a čerpaný úvěr nebude použit v souladu s podmínkami úvěrové smlouvy a vylákanou finanční částku do dne splatnosti úvěru, tj. do 20.10.1998, neuhradil, naopak z ní následně obžalovaným - J. L., M. K., Ing. V. L. a Ing. J.T . - poskytl celkem částku 7.210.000,- Kč".
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vytýkal obecným soudům řadu pochybení, v nichž spatřoval porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel uvedl, že obecné soudy nerespektovaly základní zásady trestního řízení zakotvené v §2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), a to konkrétně zásadu zákonnosti, zásadu objektivní pravdy, zásadu zjišťování skutkového stavu věci bez důvodných pochybností, zásadu volného hodnocení důkazů, zásadu bezprostřednosti a zásadu presumpce neviny, resp. zásadu in dubio pro reo. Obecné soudy řádně nezjistily skutkový stav věci, neboť provedené důkazy interpretovaly vždy ve shodě s verzí obžaloby, aniž by stěžovateli byla dána možnost tuto verzi vyvrátit provedením důkazů jiných, z jeho strany opakovaně navrhovaných. Důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele buď hodnoceny nebyly vůbec nebo byly prohlášeny za nevěrohodné bez bližšího zdůvodnění. Přístup obecných soudů je dle stěžovatele patrný z odůvodnění napadených rozhodnutí, v nichž se obecné soudy nevypořádaly se všemi skutečnostmi a nedostály tak své povinnosti vyplývající z §125 trestního řádu. Obecné soudy tak porušily svou ústavní povinnost poskytovat zákonem stanoveným způsobem ochranu právům stěžovatele, což je patrno i z rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 4 Tz 36/70 a Tzv 8/63, a z nálezů Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 463/2000, III. ÚS 464/99, IV. ÚS 222/99, III. ÚS 502/2000, IV. ÚS 36/98, Pl. ÚS 4/94, II. ÚS 406/97, III. ÚS 464/99, III. ÚS 258/99 a II. ÚS 441/99, z nichž jednoznačně vyplývá, jak jsou soudy povinny při provádění a hodnocení důkazů postupovat.
Další pochybení a porušení zásady bezprostřednosti spatřoval stěžovatel v tom, že vrchní soud při veřejném zasedání neprovedl důkaz podnikatelským záměrem, ani se o něm nezmínil, byť o jeho "vykonstruovanost" posléze opřel svůj výrok o vině stěžovatele. Tímto postupem odňal vrchní soud stěžovateli možnost se k tomuto důkazu vyjádřit a uvést veškeré skutečnosti svědčící o reálnosti a životaschopnosti předmětného podnikatelského záměru a nedostál tak povinnosti, vyplývající z čl. 90 Ústavy. Stěžovatel rovněž poukázal na skutečnost, že vrchní soud sice v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že se s odvoláním stěžovatele neztotožnil, nicméně tento svůj právní názor již nevtělil do výroku rozsudku, v němž zcela absentuje zmínka o tom, že se odvolání stěžovatele zamítá. Stěžovatel měl proto za to, že o jeho odvolání nebylo do dnešního dne rozhodnuto a rozhodnutí soudu prvního stupně tak není doposud pravomocné.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítal, že jeho jednání popsané ve výroku o vině nenaplňuje skutkovou podstatu žádného trestného činu, tudíž ani nemohl být za toto své jednání odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání pěti let. Relevantní část tzv. skutkové věty zněla: "Obžalovaný Ing. L. v úmyslu finančně profitovat z poskytnutého bankovního úvěru předjednal pro obžalovaného B. zahraničního obchodního partnera - spol. Astara se sídlem v Ázerbájdžánu, dále opatřil veškeré podklady a potřebné materiály k získání úvěrového zdroje pro obchodní projekt, jehož předmětem měl být nákup a prodej železářského hutního zboží." Městský soud tak v rozporu s čl. 39 Listiny kriminalizoval jednání, které je běžnou podnikatelskou činností. Když tuto námitku stěžovatel uplatnil v dovolání, bylo Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 19. 11. 2003, č. j. 3 Tdo 1147/2003-1230, konstatováno, že námitky stěžovatele nelze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení). Stěžovatel byl ovšem přesvědčen, že pod pojmem hmotněprávní posouzení skutku nutno rozumět nejen posouzení, zda popsané jednání naplnilo skutkovou podstatu toho či onoho trestného činu, nýbrž rovněž posouzení, zda popsané jednání je vůbec trestným činem. Stěžovatel si byl plně vědom, že Nejvyšší soud není institucí suplující činnost nalézacího a odvolacího soudu, avšak s ohledem na postup Vrchního soudu v Praze byl nucen navrhnout, aby byl v řízení před Nejvyšším soudem proveden důkaz znaleckým posudkem Ing. Stanislavy Brejchové, prokazující reálnost a životaschopnost vypracovaného podnikatelského záměru, a tedy i opodstatněnost uplatněného dovolacího důvodu. Vzhledem k právnímu názoru Nejvyššího soudu však k provedení takového důkazu nedošlo.
Obecné soudy se taktéž vůbec nezabývaly základním předpokladem vzniku trestní odpovědnosti, jímž je existence vztahu mezi jednáním stěžovatele a způsobeným následkem za současného naplnění subjektivní stránky trestného činu ve formě úmyslu. Stěžovatel přitom po celou dobu poukazoval na skutečnost, že motivem jeho jednání byl úmysl participovat formou provize na realizovaných obchodech, tedy úmysl vyvíjet podnikatelskou činnost. Soudy obou stupňů rovněž nevěnovaly dostatečnou pozornost následku údajné trestné činnosti stěžovatele, když nezkoumaly ani výši vzniklé škody, ani kdo je za její vznik odpovědný; vycházely pouze ze skutečnosti, že třetí osobě, odlišné od stěžovatele, byly zapůjčeny finanční prostředky ve výši 9 000 000 Kč, které posléze nebyly vráceny. Obecné soudy přitom nevzaly v potaz zavinění poškozeného, který měl dle úvěrové smlouvy vyplatit předmětnou částku formou dokumentárního akreditivu, tedy až po předložení dokumentů definovaných v úvěrové smlouvě. Obžalovaný B. žádné dokumenty, které by jej opravňovaly k čerpání finančních prostředků, nepředložil, nicméně poškozený mu přesto, v rozporu s ujednáním úvěrové smlouvy, tyto finanční prostředky poskytl. Pokud jde o výši vzniklé škody, tato nebyla přesně vyčíslena, když sám poškozený ji nedokázal přesně určit. Poškozený se dosud nepokusil o uspokojení své pohledávky ze zástavního práva, zřízeného k jejímu zajištění, ani nepřistoupil k vymáhání nároku na náhradu škody vůči smluvnímu znalci, který provedl ocenění nemovitostí, sloužících nyní jako zástava, a který měl ve smlouvě s poškozeným klauzuli o odpovědnosti za nadhodnocení oceňovaných nemovitostí. Za těchto okolností vznikají vážné pochybnosti o tom, jaká je skutečná výše škody a zda je vůbec za její vznik odpovědný stěžovatel.
S ohledem na shora uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí, v části týkající se stěžovatele, zrušil, a dále, aby v souladu s ustanovením §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost rozsudku městského soudu ze dne 29. 1. 1999, č. j. 4 T 15/98-506, a rozsudku vrchního soudu ze dne 14. 4. 2003, č. j. 6 To 31/01-1056, neboť by mu neprodleným výkonem trestu vznikla vážná újma vzhledem k jeho dlouhodobě se zhoršujícímu zdravotnímu stavu.
II.
V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje, když v souladu s §8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu, účinného od 22. 6. 2004, byla tato ústavní stížnost přidělena soudkyni Michaele Židlické. Dle §4 odst. 1 platného rozvrhu práce Ústavního soudu se ústavní stížnost projedná v senátu, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byl podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 4 T 15/1998, a vyjádření účastníků řízení.
Městský soud, vrchní soud i Nejvyšší soud České republiky ve svých vyjádřeních odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí a shodně navrhly, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Vrchní soud pak poukázal na to, že v odvolacím řízení proběhlo rozsáhlé dokazování, přičemž žádná strana na závěr nenavrhla jeho doplnění. Pokud jde o důkaz podnikatelským záměrem, vyjádřil vrchní soud své přesvědčení, že všechny listiny předložené stěžovatelem v odvolacím řízení byly přečteny, a pokud byly tyto listiny předloženy v řízení před soudem prvního stupně, pak byly přečteny tímto soudem. Z trestního řádu ostatně vyplývá, že orgán činný v trestním řízení není povinen akceptovat veškeré návrhy stran na provedení dalších důkazů, nevznikají-li na základě již provedeného dokazování důvodné pochybnosti o správnosti závěrů učiněných těmito orgány. Dle názoru vrchního soudu situace, kdy by bylo třeba doplnit dokazování v odvolacím řízení, nenastala. Vrchní soud nicméně upozornil na to, že při formulaci svého vyjádření vycházel z obsahu sběrného spisu, neboť procesní spis neměl v tu dobu k dispozici.
Městské státní zastupitelství v Praze svého oprávnění vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužilo, Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo. Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření uvedlo, že se ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu, že se stěžovatel především domáhal revize skutkových zjištění, učiněných soudem prvního a druhého stupně. Takové námitky nelze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §256b odst. 1 písm. g) trestního řádu ani pod jiný dovolací důvod, proto bylo namístě dovolání stěžovatele v této části odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, což se také stalo. Nejvyšší soud však měl dle názoru Nejvyššího státního zastupitelství rovněž posoudit, zda závěry soudů obou stupňů ohledně vědomosti stěžovatele o záměru obžalovaného L. B. úvěr nesplácet, odpovídaly provedeným důkazům, neboť tato námitka odpovídá svým obsahem uplatněnému dovolacímu důvodu. Nejvyšší státní zastupitelství ovšem konstatovalo, že i kdyby se Nejvyšší soud touto námitkou zabýval, nepochybně by v této části dovolání odmítl dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Závěr obecných soudů, že stěžovatel již při projednávání předmětného úvěru věděl, že L. B. nemá v úmyslu úvěr splácet, je logický a má dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Z výpovědi L. B. vyplynulo, že stěžovatel oproti původnímu požadavku na získání čtyřmilionového úvěru vypracoval projekt, vyžadující úvěr ve výši osm až devět milionů, dále že byla na základě požadavku stěžovatele vyhotovena fiktivní dohoda, podle níž L. B. půjčil stěžovateli částku 1 400 000 Kč, ačkoliv ve skutečnosti žádná půjčka neexistovala, a že tuto částku převzal stěžovatel od La. B. bezprostředně poté, co mu byl poskytnut úvěr. Stěžovatel přitom tvrdil, že 900 000 Kč z celkové částky předá osobám z banky, jež měly zabezpečit vyřízení úvěru a zbytek si ponechá jako odměnu. Je zcela zřejmé, že bez podnikatelského záměru vypracovaného stěžovatelem by L.B. úvěr poskytnut nebyl. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu, stěžovateli muselo být známo, že jím vypracovaný podnikatelský záměr neodpovídá skutečnosti, neboť s ohledem na termíny v něm obsažené a spoluobžalovanými dohodnutý způsob užití prostředků bylo vyloučeno, aby L. B. zakoupil v záměru uvedené zásoby a jejich prodejem docílil ještě v roce 1994 zisk. Nejvyšší státní zastupitelství mělo rovněž za to, že stěžovatel řádně uplatnil dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. k) trestního řádu, přestože jej v důsledku nepostřehnutí novelizace trestního řádu zákonem č. 200/2002 Sb. chybně označil jako dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. l) a Nejvyšší soud se jím proto nezabýval. I v tomto případě by však muselo být dovolání stěžovatele odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel namítal, že v rozsudku vrchního soudu chybí výrok, jímž by bylo rozhodnuto o jeho odvolání. Z ustanovení §258 odst. 2 trestního řádu nicméně vyplývá, že je-li vadná pouze část napadeného rozsudku a je-li ji možno oddělit od ostatních částí, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části. To byl i tento případ a námitkám stěžovatele proto nelze přisvědčit. Stěžovatel ostatně v ústavní stížnosti pouze opakuje námitky, jež uplatnil již v řízení před obecnými soudy. Pokud jde o hodnocení důkazů obecnými soudy, tyto postupovaly zcela ve shodě se zásadou volného hodnocení důkazů a za daných okolností není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení měnit, i kdyby se s ním neztotožňoval. Stejně tak ani právní závěry obecných soudů nebyly v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními, nedošlo tedy k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší státní zastupitelství navrhlo, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Na výše uvedená vyjádření reagoval stěžovatel přípisem ze dne 5. 1. 2006, v němž Ústavnímu soudu sdělil, že na všech bodech své ústavní stížnosti nadále trvá.
III.
Z připojeného spisového materiálu Ústavní soud dále pro úplnost shrnuje, že odsuzující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 1999, č. j. 4 T 15/98-506, napadli vedle stěžovatele odvoláním rovněž ostatní obžalovaní (s výjimkou J.H.). Vrchní soud v Praze z podnětu podaných odvolání rozsudkem ze dne 13.12.1999, sp. zn. 6 To 69/99, napadený rozsudek ohledně stěžovatele a obžalovaných L. B., Ing. J.T., J. L. a M. K. v celém rozsahu zrušil a za splnění podmínky uvedené v §259 odst. 3 trestního řádu uznal obžalovaného L. B. vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 a 5 trestního zákona a stěžovatele (stejně jako další obžalované) vinnými pomocí podle §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona k citovanému trestnému činu. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatel a spoluobžalovaní ústavní stížnost, jíž Ústavní soud nálezem ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000, vyhověl a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 1999, sp. zn. 6 To 69/99, zrušil.
Vrchní soud v Praze proto opětovně jednal o odvoláních podaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 1999, č. j. 4 T 15/98-506, a rozsudkem ze dne 14. 4. 2003, č. j. 6 To 31/01-1056, podle §258 odst. 2 trestního řádu z důvodů uvedených v §258 odst. 1 písm. d) a e) trestního řádu zrušil toliko výrok o trestu u obžalovaného L.B.; u stěžovatele a dalších spoluobžalovaných ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody. Při nezměněném výroku o vině podle §259 odst. 3 trestního řádu rozhodl znovu o uložení trestu obviněnému L. B. a podle §39a odst. 3 trestního zákona zařadil stěžovatele a další spoluobžalované pro výkon uloženého trestu odnětí svobody do věznice s dozorem. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 19. 11. 2003, č. j. 3 Tdo 1147/2003-1230, dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl jako dovolání podané z jiného důvodu než je uveden v §265b trestního řádu. Dovolání podali i obžalovaní ing. J.T., J. L. a M. K., přičemž i tato Nejvyšší soud ČR odmítl, a to podle §265i odst. 1 písm. b), resp. §265i odst. 1 písm. d) a e) trestního řádu.
Proti výše uvedeným rozhodnutím podali vedle stěžovatele ústavní stížnost i spoluobžalovaní Ing. J.T.a J. L.. Ústavní soud dosud rozhodl o ústavní stížnosti Ing. J. T. nálezem ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04, jímž ústavní stížnosti vyhověl a výše uvedená rozhodnutí městského soudu, vrchního soudu a Nejvyššího soudu ve výrocích týkajících se Ing. J. T. zrušil. Ústavní stížnost J. L. pak byla usnesením ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. II. ÚS 203/04, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
IV.
Ústavní soud napadená rozhodnutí, v částech týkajících se stěžovatele, přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Ústavní soud se proto především zabýval otázkou, zda lze řízení před obecnými soudy jako celek považovat za spravedlivé a zda byly respektovány ústavní kautely, vyplývající zejména z čl. 36 a čl. 40 Listiny a čl. 5 a čl. 6 Úmluvy. Dospěl přitom k závěru, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo.
Pokud jde o stěžovatelem namítanou neúplnost skutkových zjištění, resp. neprovedení jím navrhovaných důkazů, z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, za jakých okolností má nesprávná realizace důkazního řízení a na něj navazující proces hodnocení důkazů za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. V případě tzv. opomenutých důkazů je to zejména tehdy, jestliže byl návrh stěžovatele na provedení konkrétních důkazů zamítnut bez věcně adekvátního odůvodnění, eventuálně byl-li zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Případně by mohlo jít o situaci, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jeho skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). V projednávané věci se jednalo o situaci, kdy odvolací soud neprovedl důkazy, navržené stěžovatelem v jeho odvolání proti rozsudku městského soudu ze dne 29. 1. 1999, č. j. 4 T 15/98-506. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze co do věcného obsahu odůvodnění založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03). Jak patrno, vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 6 rozsudku) uvedl, z jakých důvodů nepřistoupil k provedení stěžovatelem navrhovaných důkazů, přičemž užil ústavně konformní argument nadbytečnosti, který ve vztahu k jednotlivým důkazům podrobně rozvedl. Vrchní soud se tak s důkazními návrhy stěžovatele vypořádal v souladu s pravidly spravedlivého procesu, ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces tedy nebylo dotčeno.
Co se týče námitek, směřujících vůči správnosti skutkových zjištění a na ně navazujícímu právnímu posouzení, Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu zásadně nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavní soud by mohl do těchto úvah obecných soudů vstoupit a jejich rozhodnutí zrušit toliko tehdy, jestliže by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě, byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud shledal, že rozhodnutí obecných soudů jsou řádně, logickým, racionálně obhajitelným způsobem a v dostatečném rozsahu odůvodněna, a že se obecné soudy důsledně vypořádaly s obhajobou stěžovatele i se všemi jeho relevantními námitkami. Za těchto okolností nepříslušelo Ústavnímu soudu závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat. Tvrzení stěžovatele, že obecné soudy postupovaly při hodnocení důkazů v rozporu se zásadami trestního řízení, nebylo shledáno opodstatněným. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že obecné soudy nejsou povinny zcela podrobně reagovat na každý argument obžalovaného, proto nepochybily, jestliže ponechaly stranou otázku vzniklé škody a otázku možného spoluzavinění na straně pracovníků banky, neboť se jednalo o námitky zjevně neopodstatněné. Ústavní soud pro úplnost dodává, že namítal-li stěžovatel, že nebyla řádně zjištěna výše vzniklé škody, neboť se poškozená, Komerční banka a. s., mohla uspokojit z prodeje zastavené nemovitosti, resp. v důsledku realizace odpovědnosti znalce za nadhodnocení této nemovitosti, nutno konstatovat, že z hlediska trestněprávní odpovědnosti stěžovatele je zcela nerozhodné, zda byl při podvodném jednání závazek, prostřednictvím něhož byl trestný čin podvodu spáchán, zajištěn zástavním právem, neboť škoda vznikla již v okamžiku vyplacení podvodně vylákané částky (v podrobnostech srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 8 Tdo 51/2004). Stejně tak není rozhodné, že banka poskytla úvěr v rozporu s ujednáním úvěrové smlouvy. Případná odpovědnost pracovníků banky za porušení vnitřních předpisů nemá na existenci trestněprávní odpovědnosti stěžovatele žádný vliv.
Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku, že jednání popsané ve skutkové větě není trestným činem. Nelze totiž posuzovat pouze z kontextu vytrženou část skutkové věty, jak to učinil stěžovatel. Z popisu jednání obžalovaných J. L., M. K. a L. B., jež bezprostředně předchází pasáži, týkající se stěžovatele, lze jednoznačně dovodit, že formulací "v úmyslu finančně profitovat z poskytnutého bankovního úvěru" není míněna participace ve formě běžné podnikatelské odměny, jak tvrdil stěžovatel, nýbrž úmysl profitovat z úvěru, podvodně vylákaného z Komerční banky, a. s. Tyto okolnosti, a zejména pak vědomost stěžovatele o úmyslu L. B. úvěr nesplatit, byly dále podrobně rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Na projednávanou věc proto nelze aplikovat závěry, k nimž Ústavní soud dospěl při rozhodování o ústavní stížnosti Ing. J.T. v nálezu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04. Zatímco u stěžovatele Ing. T. nebylo možno ani z tzv. skutkové věty ani z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů dovodit, že by si byl vědom úmyslu obžalovaného B. úvěr nesplatit, ve vztahu ke stěžovateli takový závěr s ohledem na výše uvedené učinit nelze. Stěžovateli je možno přisvědčit v tom, že se Nejvyšší soud touto jeho námitkou mohl v rámci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu zabývat, nicméně nelze přehlédnout, že tato námitka byla v dovolání navázána na polemiku se skutkovými zjištěními obecných soudů a byla rovněž dosti nejednoznačně formulována. Za těchto okolností nepovažuje Ústavní soud závěr Nejvyššího soudu, že dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nebyl naplněn, za natolik extrémní, aby zakládal porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces. Ostatně, předmětnou námitkou stěžovatele se věcně zabýval Ústavní soud a neshledal ji důvodnou. Za těchto okolností by bylo případné zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu pouhým formalismem.
Ve vztahu k tvrzenému porušení zásady bezprostřednosti možno poukázat na skutkovou větu, obsaženou v rozhodnutí soudu prvního stupně, z níž vyplývá, že již soud prvního stupně hodnotil podnikatelský záměr jako vykonstruovaný (".obž. J. L. a obž. M. K. účelově navedli obž. L. B. na myšlenku získat bankovní úvěr pro vykonstruovaný podnikatelský záměr v oblasti obchodování se železářským zbožím..."), což tento soud obdobnými slovy zopakoval i v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 16 rozsudku ze dne 29. 1. 1999, č. j. 4 T 15/98-506). Důkaz podnikatelským záměrem byl přitom soudem prvního stupně proveden při jednání dne 26. 1. 1999. Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud nebyl povinen tento důkaz opakovat, neboť pouze podrobněji rozvedl "vykonstruovanost" podnikatelského záměru, o níž opřel své rozhodnutí již soud prvního stupně. Stěžovatel měl již v rámci odvolacího řízení dostatečný prostor, aby mohl na hodnocení podnikatelského záměru reagovat, nicméně ji nevyužil. Ani v tomto ohledu tedy nebylo Ústavním soudem shledáno porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Za zcela mylné lze pak označit tvrzení stěžovatele, že odvolací soud pochybil, jestliže ve výroku svého rozhodnutí neuvedl, že se odvolání zamítá. Rozhodl-li odvolací soud dle §258 odst. 2 trestního řádu tak, že se rozhodnutí městského soudu v části výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody zrušuje, vylučuje tato okolnost, aby soud postupoval dle ustanovení §256 trestního řádu a odvolání zamítl. Jinými slovy, vyhověl-li vrchní soud částečně podanému odvolání, nemůže již odvolání ve zbytku, v němž nebylo shledáno důvodným, zamítnout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 1. 2003, 7 Tdo 1079/2002). Tvrzení stěžovatele, že o jeho odvolání nebylo vrchním soudem zčásti rozhodnuto tedy není správné.
Ústavní soud neshledal námitky stěžovatele důvodnými, proto mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud rovněž akcesorický návrh na odklad výkonu napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu