ECLI:CZ:US:2006:4.US.262.05
sp. zn. IV. ÚS 262/05
Usnesení
IV. ÚS 262/05
Ústavní soud rozhodl dne 24. dubna 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti P. M., zastoupeného JUDr. Julií Xinopulosovou, advokátkou, AK se sídlem Kateřinská 5, 772 00 Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2004, sp. zn. 1 To 613/2004, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 10. 12. 2003, čj. 6 T 94/2001-987, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označeného rozsudku krajského soudu, zamítajícího (mimo jiné) jeho odvolání proti rozsudku okresního soudu, jímž byl uznán pro skutek v rozsudku popsaný vinným trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle ustanovení §171a odst. 1, odst. 2 písm. b), c) trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon soud podmíněně odložil na zkušební dobu dvou roků; rovněž tento rozsudek soudu I. stupně navrhl stěžovatel zrušit.
Stěžovatel vytkl obecným soudům, že v důsledku nesprávného hodnocení důkazů nesprávně vyhodnotily skutkový stav věci a vznesl výhrady k právní kvalifikaci jednání kladeného mu za vinu. Stěžovatel zejména nesouhlasil s tím, že okresní soud hodnotil jeho výpověď v přípravném řízení jako doznání, a zpochybnil legálnost důkazního materiálu, týkajícího se odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. Poukázal na to, že vydané příkazy postrádaly odůvodnění, a odposlechy a záznamy provedené na jejich základě tak byly dle jeho názoru zcela neúčinné a nemělo k nim být přihlíženo; rovněž protokol o záznamu telekomunikačního provozu nevyhovoval zákonným podmínkám, neboť z něj nelze zjistit údaj o místě, času, způsobu a obsahu provedení záznamu, jakož i o osobě, která záznam pořídila.
Stěžovatel rovněž namítl, že v jeho věci rozhodující předseda senátu okresního soudu byl zároveň soudcem, který vydal v přípravném řízení příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu spoluodsouzených M. M. a R. C.. Výčet úkonů soudce v přípravném řízení, vylučujících ho z dalšího vykonávání úkonů po podání obžaloby, tak jak je uveden v ustanovení §30 odst. 2 tr. řádu, stěžovatel nepovažuje za úplný a i přes dikci předmětného ustanovení, které s vyloučením soudce nařizujícího odposlech v přípravném řízení nepočítá, má za to, že soudce rozhodující v přípravném řízení zasahuje do ústavních práv obviněného (tj. do práva na ochranu zpráv podávaných telefonem), která požívají stejnou úroveň ochrany jako ústavní práva, do nichž je zasahováno např. nařízením domovní prohlídky, vydáním příkazu k zatčení, či rozhodováním o vazbě osoby, na niž byla následně podána obžaloba. Svůj názor stěžovatel opřel o výklad k citovanému ustanovení v aktuálním znění komentáře k trestnímu řádu s přesvědčením, že v jeho věci rozhodoval vyloučený soudce.
Z napadených rozhodnutí obecných soudů připojených k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku bylo rozhodováno o 22 obžalovaných; podle skutkového zjištění soudu stěžovatel společně s dalšími 8 obžalovanými "dne 29. 11. 1999 ilegálně převedli celkem 24 běženců ze Slovenské republiky do České republiky v prostoru obce Mosty u Jablunkova, okr. Frýdek - Místek, a to pomocí několika vozidel, kdy jako řidiči a "čističi" v této skupině pracovali R. S., Z. K., který řídil vozidla zn. Fiat Ducatto, P. M., M. R., J. G., R. C., M. H., běžence pak přes státní hranici převedli pěšky L. B. a P. L., poté naložili běžence zpět do vozidel a odvezli na různá místa v České republice, přičemž 18 běženců bylo zadrženo Policií ČR u SPORT hotelu v Praze Průhonicích dne 30. 11. 1999 v ranních hodinách poté, co obžalovaní před policí uprchli a za převedení běženců obdržel obžalovaný M. odměnu od dosud neustanoveného dodavatele na Slovensku ve výši 7 000 DM".
Proti rozsudku okresního soudu podala řada obžalovaných, včetně stěžovatele, odvolání, v neprospěch některých (jiných) obžalovaných podal odvolání i okresní státní zástupce. Krajský soud v Ostravě doplnil dokazování a ve věci rozhodl (výroky I.-VII.) ústavní stížností napadeným rozsudkem. Pro stěžovatele byl relevantním výrok VI. rozsudku, kterým bylo jeho odvolání (stejně jako odvolání dalších deseti obžalovaných) zamítnuto podle ustanovení §256 tr. řádu.
Z obsáhlých odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů vyplynul rozsah dokazování potřebný ke zjištění skutkového stavu a prokázání viny všech obžalovaných, způsob provedení konkrétních důkazů a výsledek jejich hodnocení, přičemž je z nich zřejmý způsob, jakým se krajský soud vypořádal s námitkami obhajoby obžalovaných, zejména vůči provedeným odposlechům, na jejichž základě byly i za pomoci znaleckého posudku Kriminalistického ústavu v Praze ztotožněny konkrétní osoby. Po podrobném popisu kdo, kdy a jakým způsobem se na trestné činnosti podílel, krajský soud učinil závěr, že nebylo pochyb o tom, že stěžovatel byl do průběhu akce zasvěcen.
Předtím, než Ústavní soud přistoupil k meritornímu projednání věci, zabýval se zkoumáním formálních náležitostí ústavní stížnosti.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ve smyslu tohoto ustanovení je tedy ústavní stížnost chápána jako prostředek individuální právní ochrany; stěžovatel musí být napadeným rozhodnutím (resp. zásahem) orgánu veřejné moci sám postižen.
V projednávaném případě stěžovatel napadl rozsudky obecných soudů v celém jejich rozsahu, tedy i výroky, jimiž bylo rozhodováno o vině a trestu dalších spoluobžalovaných (výroky I., II., III., IV., VII. rozsudku Krajského soudu v Ostravě), jakož i výrok, kterým bylo zamítnuto odvolání okresního státního zástupce podané v neprospěch jiných spoluobžalovaných (výrok V.). Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým bylo takto rozhodnuto ve vztahu k jiné osobě než stěžovateli, nepředstavuje pro stěžovatele žádný negativní dopad do jeho základních práv a stěžovateli ani nenáleží žádné oprávnění k tomu, aby svojí ústavní stížností vyvolal ústavně právní přezkum rozhodnutí obecného soudu, dotýkající se jiného účastníka řízení.
Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku v prvním, druhém, třetím, čtvrtém a pátém odstavci a v odstavci šestém ve vztahu k obžalovanému M. B., J. G., Z. K., R. M., P. N., R. N., M. R., M. S., J. S. a M. Z. odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, jako návrh podaný neoprávněným navrhovatelem.
Po přezkoumání napadených rozsudků obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že ve zbytku je ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle odůvodnění napadených rozsudků byla trestná činnost stěžovatele prokázána jeho doznáním a provedenými odposlechy telefonických hovorů. Dle zjištění Ústavního soudu se soudy obou stupňů podrobně zabývaly jak zákonností odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, tak i způsobem a formou zaznamenání jejich obsahu a rozlišením hlasů jednotlivých mluvčích. K řadě námitek ze strany všech obžalovaných byly zpracovány, provedeny a vyhodnoceny znalecké posudky a vyslechnuti znalci z oboru analýzy dat a kriminalistické dokumentace a z oborou jazykovědy (pplk. Ing. J. M. a M. S., Ph.D.). Argumenty, které stěžovatel ke zpochybnění legálnosti tohoto důkazního materiálu vznesl v ústavní stížnosti, představují opakování jeho obhajoby v trestním řízení. Získání a provedení těchto důkazů i způsob jejich hodnocení okresním soudem (srov. č.l. 45 rozsudku okresního soudu) krajský soud v odvolacím řízení potvrdil jako správný (č.l. 33-34 rozsudku krajského soudu).
Ústavnímu soudu nepřísluší, aby přehodnocoval důkazní materiál, je však oprávněn zasáhnout, zjistí-li, že nesprávnou realizací důkazního řízení došlo k porušení postulátů spravedlivého procesu. Za pochybení orgánu veřejné moci v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu, jež má ústavně právní relevanci, Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi označil případy tzv. opomenutých důkazů, případy, kdy důkaz byl získán a tudíž posléze použit v rozporu s procesními předpisy, či případy, kdy hodnocení provedených důkazů byly poznamenáno stopami svévole. V případě prvním jde zpravidla o procesní situace, v nichž účastníci řízení navrhli provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Rovněž jde o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Druhou skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, nebyl získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Za třetí základní skupinu případů vad důkazního řízení jsou považovány případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02 a další).
Stěžovatelova námitka stran odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu směřovala do skupiny případů, kdy důkaz měl být získán a poté použit v rozporu s procesními předpisy. Této námitce však nebylo možno přiznat hodnotu ústavně právní relevance ve smyslu shora vyložených podmínek, neboť Ústavní soud se zcela ztotožnil s hodnocením zákonnosti získaných důkazů, jak je provedly obecné soudy, a právními závěry z nich vyvozených, na které v podrobnostech plně odkazuje.
Jistou míru racionality obsahovalo stěžovatelovo tvrzení, že krajský soud nereagoval na jednu z jeho odvolacích námitek (a to, že okresní soud, vycházeje z jeho výpovědi v přípravném řízení, měl za to, že se stěžovatel ke spáchání trestné činnosti doznal, což bylo podle stěžovatele nesprávné, neboť ten pouze připustil, že v jednom případě jel jako doprovod dodávky do Prahy, za což obdržel 1 000,- Kč, avšak zdůraznil, že "nevěděl, že se jedná o nelegální činnost, neboť nevěděl, co se vezlo a proč"). Jak Ústavní soud ověřil, krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí na tuto námitku skutečně nereagoval, a lze tedy připustit, že jeho rozhodnutí tímto formálním nedostatkem trpí.
Požadavek na řádné odůvodnění rozhodnutí obecného soudu a vypořádání se s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení je jedním z komponentů práva na spravedlivý proces a Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací činnosti opakovaně judikuje, že adekvátní odůvodnění soudního rozhodnutí je předpokladem jeho přezkoumatelnosti, neboť opak může nasvědčovat porušení ústavního principu zákazu libovůle v rozhodování. Ústavní soud však nepovažuje každé, třeba i drobné formální pochybní orgánů činných v trestním řízení, za důvod ke svému zásahu. V těch případech, kdy sice postup a rozhodnutí obecného soudu vykazuje formální pochybení, avšak tato skutečnost postrádá vzhledem k nezpochybnitelnosti ostatních důkazů svoji právní funkci, Ústavní soud taková rozhodnutí neruší, neboť není jeho úkolem, aby napravoval každé pochybení orgánu veřejné moci, jež v konečném výsledku není způsobilé ústavně chráněná práva zasáhnout, natož je porušit.
Jakkoli tedy Ústavní soud ověřil, že postup krajského soudu v tomto směru vykazuje pochybení, má za to, že v kontextu celého trestního řízení nepředstavuje tento nedostatek vážné ohrožení kautel spravedlivého procesu, neboť podle své povahy není způsobilé vzbudit pochybnosti o věcné správnosti a zákonnosti meritorního rozhodnutí soudu o vině a trestu stěžovatele.
V ústavní stížnosti stěžovatel vznesl výhrady k právní kvalifikaci jednání kladeného mu za vinu poukazem na to, že měl "jinému umožnit nedovolené překročení státní hranice", přestože bylo prokázáno pouze jeho jednání na území České republiky (jel jako doprovod v jiném autě) a vytkl obecným soudům, že se s tímto rozporem nevyrovnaly; zpochybnil i nestrannost soudu tvrzením, že v jeho věci rozhodl vyloučený soudce. Takto konstruované námitky dle názoru Ústavního soudu naplňují dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení) a ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu (ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta). Stěžovatel tak mohl předložit svoje výhrady k posouzení Nejvyššímu soudu ČR v dovolání, což však neučinil, neboť Ústavní soud ověřil dotazem u Nejvyššího soudu ČR (č.l. ..), že stěžovatel rozsudek krajského soudu dovoláním nenapadl.
Ústavní stížnost je třeba chápat jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod jednotlivce za situace, kdy právní prostředky určené k jejich ochraně byly již vyčerpány a nelze se jich jiným zákonným způsobem domáhat (srov. ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Také Ústavní soud stojí ve své rozhodovací praxi na stanovisku, že ochrana ústavnosti není, a z povahy věci ani nemůže být, pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci a za procesní prostředky k ochraně práva považuje nejen prostředky opravné, ale také (všechny) ty, které jsou způsobilé ochranu práva v příslušných řízeních přivodit. Podle judikatury Ústavního soudu není přípustné, aby se Ústavní soud vypořádával s novotami, jež mohly být tvrzeny již v řízení před obecnými soudy, a tím je vyloučil z posuzování těchto tvrzení a nahrazoval jejich rozhodovací činnost. Z rozsudků obecných soudů připojených k ústavní stížnosti, stejně jako z ústavní stížnosti samé, nevyplynulo, že by stěžovatel svoje námitky uplatnil tak, aby mohly být řádně vypořádány v soustavě obecných soudů, ač tak mohl učinit. Je věcí každého účastníka trestního řízení, jaký druh procesní taktiky, jíž zamýšlí prosadit svoji obhajobu, v řízení před soudem zvolí. V projednávaném případě stěžovatel tím, že nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, se o ústavně právní přezkum v rozsahu, jak jej sám vymezil, připravil. Ústavní stížnost je proto v této části nezpůsobilá věcného přezkumu a bylo ji třeba odmítnout jako nepřípustnou [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Z tohoto důvodu také čtvrtý senát Ústavního soudu nepovažoval úvahy stěžovatele o možné neústavnosti §30 odst. 2 tr. řádu za relevantní podnět k přerušení řízení o ústavní stížnosti a předložení věci plénu Ústavnímu soudu senátem Ústavního soudu podle ustanovení §64 odst. 2 písm. c) zákona o Ústavním soudu, když stěžovatel sám ani takový návrh neučinil.
Ústavní soud tedy neshledal napadená rozhodnutí v rozporu s komplexem práv stěžovatele na spravedlivý proces, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu