ECLI:CZ:US:2007:1.US.824.06.1
sp. zn. I. ÚS 824/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele R. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Jančou, advokátem, Brno, Jeřábkova 5, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č.j. 2 To 84/2006-459 ze dne 10. 10. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č.j. 2 To 84/2006-459 ze dne 10. 10. 2006, jímž bylo odmítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 1 T 6/2006-405 ze dne 16. 6. 2006. Rozsudkem soudu I. stupně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. e) trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání třinácti a půl roku. Napadeným rozhodnutím bylo podle jeho názoru porušeno ustanovení čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Stěžovatel zejména tvrdí, že již soud I. stupně neprovedl dostatečná skutková zjištění a řízení - ve vztahu k opatřování a provádění důkazů - bylo vedeno jednostranně. Soud odvolací přes neúplnost skutkových zjištění řízení nedoplnil provedením dalších důkazů. Důkazní řízení se soustředilo podle jeho názoru na prokazování nevěrohodnosti jeho obhajoby svědeckými výpověďmi osob, které zjevně k němu mají negativní vztah, aniž by byly provedeny důkazy jím navrhované.
Dále stěžovatel tvrdil, že nebyla dostatečně dokumentována prvotní situace na místě činu (nebyly sejmuty daktyloskopické a pachové stopy, nebyl pořízen úplný plánek celé ubytovny a dislokace pokojů, odběr krve byl proveden až opožděně). Dále namítal, že nebyly splněny podmínky čtení výpovědi svědkyně D. L. V této souvislosti pak prohlásil, že pokud - i za splnění základních podmínek - byla čtena výpověď svědka Z. V., jednalo se vzhledem k významu této výpovědi o postup protizákonný. Stěžovatel rovněž namítal, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy, týkající se nedostatečně zjištěných stop a že Vrchní soud v Olomouci tyto námitky odmítl s paušálním odkazem na to, že by to bylo "zcela zbytečné a zjevně bez zásadního významu pro trestní řízení".
Stěžovatel tvrdí, že postupem obecného soudu došlo k extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, z nich vyvozenými, což je porušením práva na spravedlivý proces. Proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Vrchní soud v Olomouci ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že námitky v ní obsažené jsou jen opakováním stěžovatelovy obhajoby a jeho výhrad proti postupu orgánů činných v trestním řízení, které již uplatnil jak v řízení před soudem I. stupně, tak v odvolání proti odsuzujícímu rozsudku. Vrchní soud v Olomouci se s těmito námitkami vypořádal, a proto v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. K námitce týkající se paušálního odmítnutí stěžovatelových důkazních návrhů uvedl, že stěžovatelovo tvrzení v ústavní stížnosti je vytrženo z kontextu celého odůvodnění napadeného rozhodnutí (na s. 5-6 rozhodnutí). V žádném případě se nejednalo o odmítnutí námitek stěžovatele, ale o řádné a postupné vypořádávání se s každou odvolací námitkou.
Vyjádření Vrchního soudu v Olomouci bylo zasláno stěžovateli k případné replice. Ten v replice znovu poukázal na zásadu oficiality, která ukládá orgánům činným v trestním řízení provádět řádně procesní úkony, jsou-li dány zákonné a faktické podmínky k jejich provedení. Stěžovatel pak zopakoval konkrétní námitky obsažené již ve vlastní ústavní stížnosti.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 1 T 6/2006 vedený u Krajského soudu v Brně. Ze spisu zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně č.j. 1 T 6/2006-405 ze dne 16. 6. 2006 uznán vinným trestným činem vraždy podle ustanovení §219 odst. 1 a odst. 2 písm. e) trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 13,5 roku. Žalovaného skutku se dopustil tím, že na ubytovně, kterou užíval se svou družkou a nezletilými dětmi D. a A., napadl svého nezletilého syna A., pravděpodobně v důsledku partnerských konfliktů s družkou, v úmyslu usmrtit takovým způsobem, že ho chytil za temeno hlavičky tak silně, že mu způsobil vpáčení temenních kostí v oblasti lebečních švů a nitrolební poranění spočívající v krvácení nad tvrdou plenu mozkovou a v dalších následcích a současně obličej dítěte tlačil na měkkou podložku tak, že došlo k uzavření nosu a úst po dobu několika minut, čímž došlo k udušení dítěte, což bylo bezprostřední příčinou jeho smrti.
Proti rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání, v němž soudu vytýkal procesní vady i nedostatečně zjištěný skutkový stav a na něj navazující nesprávné skutkové závěry. Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením č.j. 2 To 84/2006-459 ze dne 10. 10. 2006 jeho odvolání zamítl. V jeho odůvodnění se všemi odvolacími námitkami podrobně zabýval.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z pohledu ústavněprávního lze vymezit zobecňující podmínky, při jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv nebo svobod, pokud jde o postuláty spravedlivého procesu.
V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tvz. opomenutých důkazů. Dílem jde o procesní situace, v nichž účastníci řízení navrhli provedení konkrétního důkazu a takový návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech nebyla o něm - co do jeho zamítnutí - zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se pak jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, při zjištění jejího skutkového základu zohledněny, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu "opomenut") z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další).
Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02 a další).
V řízení o ústavních stížnostech lze tedy - co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu - vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze excesy skutečně extrémní.
Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že mu v zásadě nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy a tento princip respektoval i v souvislosti s posouzením stížnostních námitek stěžovatele. Zabýval se proto pouze otázkou, zda způsobem prováděného dokazování a hodnocením důkazů nebyla porušena stěžovatelova základní práva, zejména právo na spravedlivý proces. To však neshledal.
Dokazování v přezkoumávané věci bylo provedeno v potřebném rozsahu a soud prvního stupně dostál požadavku důsledného zhodnocení všech provedených důkazů. Skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a právní závěry z něj vyplývající byly v rozhodnutí tohoto soudu přiléhavě odůvodněny. Odvolací soud se při opětovném projednání věci ve veřejném zasedání konaném o odvolání stěžovatele jeho námitkami podrobně zabýval a závěry odůvodnil způsobem zcela dostatečným a přesvědčivým.
Stěžovatel namítal opomenuté důkazy (výslechy svědků), které uplatnil v odvolání a jež odvolací soud neprovedl, a tudíž byly provedeny jen důkazy výslechy svědků, kteří prý byli vůči němu negativně naladěni. Odvolací soud sice další dokazování neprováděl, avšak v odůvodnění napadeného rozhodnutí důvody svého postupu řádně rozvedl a současně se vypořádal i s námitkou, že svědci, kteří ve věci vypovídali, byli proti stěžovateli negativně naladěni. Do této kategorie patří i námitka týkající se nedostatečných technických podkladů z přípravného řízení. Rovněž s touto námitkou se odvolací soud dostatečně vypořádal (č.l. 463-464). Odvolací soud se zabýval i námitkou proti čtení výpovědi svědkyně D. L. Zde dal sice stěžovatelovi za pravdu, poukázal však na to, že soud I. stupně si uvědomil, že nebyly splněny podmínky čtení této výpovědi, a proto sám své pochybení napravil tím, že k této výpovědi ve svém rozhodování nepřihlížel (č.l. 465) a nevycházel z ní. V tomto postupu rovněž nelze spatřovat porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces. V ústavní stížnosti byla konečně uplatněna i námitka čtení výpovědi svědka Venhody ml. Tato námitka byla uvedena též v odvolání stěžovatele a odvolací soud i na ni dostatečným způsobem reagoval (č.l. 463).
Ústavní soud konstatuje, že odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. řádu. Obě rozhodnutí jsou jasná a logická, nemají znaky svévole a nelze dovozovat ani extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a skutkovými i právními závěry, k nimž obecné soudy dospěly. Jsou tedy i z ústavněprávního hlediska plně přijatelná.
Proto Ústavní soud dovodil, že k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zjevně nedošlo.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2007
Vojen Güttler
předseda senátu