ECLI:CZ:US:2007:3.US.799.06.1
sp. zn. III. ÚS 799/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a/ H. D., b/ V. D. a c/ I. P., zastoupených JUDr. Pavlem Švábem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 13, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29.9.2005, č.j. 20 Co 196/2005-43, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud pro porušení "základního práva na pokojné užívání majetku" zrušil v záhlaví uvedený rozsudek, který v jejich občanskoprávní věci vydal odvolací soud.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a připojených spisů obecných soudů se podává následující.
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 10. 2. 1993, č.j. 7 C 475/92-41, uložil žalovanému V. D. (dále "V. D. st.") a dalším žalovaným (stěžovatelům) jako osobám povinným uzavřít s oprávněnou osobou dohodu o vydání domu čp. 768 v Řevnicích s pozemky parc. č. 2587, 2588 a 2589 v kat. území Řevnice (dále též "předmětné nemovitosti"). Soud dospěl k závěru, že žalovaní nabyli tyto nemovitosti "v rozporu s právními předpisy a na základě protiprávního zvýhodnění", jelikož se tak stalo za situace, kdy V. D. st. "byl poslancem národního výboru a členem rady, která rozhodovala, komu bude nemovitost prodána" a "jako člen rady rozhodoval o tom, komu bude nemovitost prodána, o tomto také na zasedání rady hlasoval, což bylo prokázáno jak prezenční listinou, tak zápisem z jednání rady MěNV v Řevnicích". Tím byly splněny podmínky stanovené v §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona č. 87/1991 Sb.), aby byli žalovaní osobami k vydání restituovatelného majetku povinnými, přičemž jim nepříznivý výsledek sporu zakládá splnění i jen jedné z dovozených skutečností.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 7. 1993, č.j. 14 Co 248/93-64, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (§219 o.s.ř.). Odvolací soud shodně konstatoval, že žalovaní nemovitosti nabyli v rozporu s "pravidly socialistického soužití" dle čl. VI. obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1991 (čímž je nadále třeba rozumět rozpor s dobrými mravy), neboť šlo "o získání trvalé majetkové hodnoty na úkor majetku, z jehož nabývání měli být podle dobrých mravů vyloučeni". Ohledně druhého z restitučních důvodů (viz výše) odvolací soud dodal, že "sotva si lze představit přiléhavější příklad protiprávního zvýhodnění, než je situace, kdy ten, komu má majetek připadnout, je členem orgánu, který o tom rozhoduje. Není přitom podstatné, zda se tato osoba rozhodování účastní či nikoliv, za odporující dobrým mravům lze totiž nepochybně považovat už samotnou možnost takové účasti. Z členství v příslušném orgánu také vyplývají další výhody, na jejichž základě je taková osoba proti jiným občanům zřetelně v lepším postavení. Jde např. o přístup k potřebným informacím nebo o možnost ovlivnit ostatní funkcionáře. Ani zde pak není nutné prokazovat, že uvedené výhody byly skutečně využity, neboť lepší postavení je tu objektivním faktem".
Ústavní stížnost proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze Ústavní soud usnesením ze dne 5. 12. 2001, sp. zn. I. ÚS 674/01, podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Ministerstvu financí ČR bylo dne 20. 5. 2003 doručeno podání V. D. st. a stěžovatelů označené jako "výzva k zaplacení náhrady za majetek vydaný v restituci", jímž požadují, aby "Česká republika poskytla náhradu za vyvlastnění v ceně nemovitosti ke dni, kdy byla odňata".
V. D. st. a stěžovatelé se pak v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 19/2004 (zde coby žalobci), z něhož pochází posuzovaná ústavní stížnost, domáhali, aby jim žalovaná Česká republika - Ministerstvo financí České republiky (v řízení před Ústavním soudem "vedlejší účastník") zaplatila částku 4.027.947,- Kč s příslušenstvím složenou z "ceny odňaté nemovitosti ke dni, kdy jim byla pravomocným rozhodnutím odňata (19. 8. 1993)" ve výši 3.000.000,- Kč a z "nákladů, které na údržbu této nemovitosti byli nuceni vynaložit a jimiž nemovitost zhodnotili v celkové částce 1.027.947,- Kč".
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 14. 2. 2005, č.j. 22 C 19/2004-28, uložil vedlejšímu účastníku povinnost zaplatit žalobcům částku 78.316,20 Kč, a žalobu na zaplacení dalších 3.949.630,80 Kč a příslušenství z částky 4.027.947,- Kč zamítl. Soud prvního stupně žalobě zčásti vyhověl podle ustanovení §11 zákona č. 87/1991 Sb., a podle jeho znění žalobcům přiznal částku odpovídající výši kupní ceny, kterou zaplatili při nabytí nemovitostí (státu). Žalobcům soud vysvětlil, že náhrada za zhodnocení nemovitosti se řídí režimem §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., a odpovídající nárok lze v jeho rámci uplatnit nikoli proti žalované (České republice), nýbrž pouze proti oprávněné osobě.
Městský soud v Praze k odvolání žalobců v záhlaví uvedeným rozsudkem (napadeným ústavní stížností) rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§219 o.s.ř.).
O dovolání žalobců rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 4. 2006, č.j. 28 Cdo 630/2006-53, tak, že je jako nepřípustné odmítl [srov. §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.]; dovodil, že dovoláním otevřené právní otázky nejsou zásadního právního významu, jelikož soudy přijaté řešení je souladné s názory, jež jsou v soudní praxi ustálené.
V ústavní stížnosti stěžovatelé připouštějí, že "k zásahu do pokojného užívání majetku došlo na zákonném základě a zákon o mimosoudních rehabilitacích sledoval legitimní účel", namítají však, že "legislativa, platné zákony a obecné soudy, které dokáží poměrně urychleně navrátit určité osobě majetek, se nijak nestarají o to, aby souběžně odškodnily jiné osoby, které svůj majetek nabyly v dobré víře". Zákon č. 87/1991 Sb. nezohledňuje, že "již samotnými změnami, které nastaly v důsledku běhu času, může dojít k výraznému zvýšení cen nemovitostí jako celku, ne tedy jen vydávané nemovitosti, ale i všech ostatních nemovitostí." To podle stěžovatelů vede k tomu, že nemovitosti, které dlouhodobě užívali a "přinejmenším udržovali" jsou nuceni opustit, přičemž "nemají možnost za částku, která jim byla jako kupní cena vrácena, pořídit si jiné, alespoň lidsky důstojné bydlení". Nikdy prý netvrdili, že "svými investicemi finančního rázu a vlastní prací předmětné nemovitosti zhodnotili tak, že by její cena podstatně převýšila její původní cenu", pročež byli "vždy přesvědčeni, že se nemohou domáhat finanční náhrady od oprávněné osoby", resp. že "na jejich případ ustanovení §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. nedopadá". Obecným soudů proto stěžovatelé vytýkají, že se "vždy snažily nárok žalobců vtěsnat do ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích, aniž by věnovaly pozornost skutečnosti, že jde o případ ochrany vlastnického práva".
Stěžovatelé též uvedli, že "dne 27. 5. 2006 zemřel jeden z navrhovatelů, a to V. D.", přičemž "jako dědicové po něm přichází v úvahu pouze stěžovatelé".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jimi vydaných rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. Pro ústavní stížnost je příznačné, že je k standardním ("podústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky ochrany práv stanovené obecným právem byly vyčerpány, a ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu se omezuje jen na hlediska ústavnosti. Samo o sobě není proto ani rozhodné, namítá-li stěžovatel pouze, že napadené rozhodnutí je nesprávné.
Podle §11 zákona č. 87/1991 Sb., vydá-li nemovitost jiná osoba než stát, vznikne této osobě nárok na vrácení kupní ceny, kterou zaplatila při koupi věci.
Zde je těžiště sporu, který otevřeli stěžovatelé ústavní stížností; jsou totiž názoru, že vrácení kupní ceny nepředstavuje přiměřenou náhradu.
Výše bylo řečeno, že kategorie správnosti není finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu; tím je až kriterium ústavnosti. To se v daných souvislostech nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudy podaný výklad dotčených procesně právních ustanovení je (či nikoli) výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně který vybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, a jenž tím představuje výklad extrémní, resp. excesivní.
Výklad citovaného ustanovení §11 zákona č. 87/1991 Sb., který podaly obecné soudy ve věci stěžovatelů, aniž přihlížely k jimi dovolávané pozdější konjunktuře či propadům cen bytových nemovitostí a "zhodnocení" (investicemi a údržbou) předmětných nemovitostí (mimo dopad ustanovení §7 odst. 4 téhož předpisu), za neústavní - v právě vyloženém smyslu - pokládat zjevně nelze.
Ústavní soud se k výkladu restitučních předpisů vyslovil nesčetněkrát. Navracení majetku původním vlastníkům, příp. jejich právním nástupcům, vedené snahou demokratického právního státu odčinit, resp. zmírnit křivdy způsobené totalitním režimem, představuje legitimní cíl ochrany zákonnosti právních vztahů a socio-ekonomického vývoje společnosti. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (srov. kupř. usnesení sp. zn. I. ÚS 141/05, III. ÚS 575/05, III. ÚS 619/05) se podává, že jestliže takovým aktem současně dochází k zániku vlastnického práva povinných osob, nejde o vyvlastnění, na které by se vztahovala ochrana podle čl. 11 Listiny, nýbrž o zvláštní soukromoprávní sankci za nabytí věci v rozporu s právními předpisy nebo za protiprávní zvýhodnění v podmínkách totalitního režimu popírajícího základní lidská práva a svobody, v této souvislosti zejména právo vlastnické. Jinými slovy, pokud obecné soudy správně aplikovaly ustanovení restitučního předpisu a k těmto závěrům dospěly zákonem stanoveným procesním postupem, nemůže jejich výrokem dojít k neústavnímu zásahu do vlastnického práva povinných osob.
Ústavní soud ve své judikatuře rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 11. 2002 ve věci Pincová a Pinc v. Česká republika, stížnost č. 36548/97, na který stěžovatelé odkázali v žalobě před obecnými soudy, zásadně zohledňuje (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. II. ÚS 803/02, I. ÚS 122/03, I. ÚS 686/03, II. ÚS 346/03, IV. ÚS 533/03, IV. ÚS 566/03, I. ÚS 85/04, II. ÚS 140/04, II. ÚS 280/04, III. ÚS 136/04, III. ÚS 140/04, III. ÚS 466/04, IV. ÚS 104/04, IV. ÚS 241/04, IV. ÚS 91/04, I. ÚS 141/05, II. ÚS 135/05, II. ÚS 391/05, II. ÚS 606/05, III. ÚS 525/05, III. ÚS 575/05, IV. ÚS 157/05, IV. ÚS 367/05, I.ÚS 171/06, III. ÚS 516/06, IV. ÚS 238/06, IV. ÚS 646/06). Rozsudek je v českém právním prostředí reflektován i doktrinálně (srov. Malenovský, J.: 14. protokol k Evropské úmluvě o lidských právech, Právník, roč. 2006, č. 6, str. 620).
Přímé použití právních závěrů, vyslovených v tomto rozsudku Evropského soudu pro lidská práva k otázce přiměřené náhrady za restituovaný majetek, však nemůže být v dané věci případné. Důvodem restituce v případě stěžovatelů totiž nebyl pouhý (nabyvateli neiniciovaný) rozpor kupní ceny s cenovými předpisy (jako tomu bylo ve věci tam posuzované), nýbrž naplnění té restituční podmínky, jež spočívala v porušení právních předpisů a protiprávním zvýhodnění stěžovatelů (srov. sp. zn. II. ÚS 606/05). Proto se stěžovatelé samozřejmě nemohou dovolávat "dobré víry" při nabytí předmětných nemovitostí, stejně jako těch názorů, jež Evropský soud pro lidská práva právě z tohoto základu vyvozoval (viz odstavec 58, 59, 64 rozsudku ESLP).
Připomíná se též, že zneužití postavení k osobnímu obohacení nebo obohacení třetích osob Evropský soud pro lidská práva odmítl poskytnout ochranu v částečném rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 15. 11. 2001 ve věci Honecker, Axen, Teubner a Jossifov v. Spolková republika Německo, stížnosti č. 54999/00 a 53991/00.
Povinné osoby se nemohou dovolávat ochrany za vlastní unfair jednání (viz sp. zn. I. ÚS 141/05). Princip nemo turpitudinem suam allegans auditur se prosadil i v dalších rozhodnutích Ústavního soudu (srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 42/94, II. ÚS 28/96, I. ÚS 481/97) a je též součástí argumentačního instrumentaria Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ESLP ze dne 1. 7. 1961 ve věci Lawless v. Irsko, stížnost č. 332/57, stanovisko soudce Maridakise; rozsudek ESLP ze dne 27. 6. 2000 ve věci Nuutinen v. Finsko, stížnost č. 32842/96, nesouhlasné stanovisko soudce Zupančiče; rozhodnutí ESLP o přijatelnosti ze dne 17. 2. 2004 ve věci Monory v. Rumunsko a Maďarsko, stížnost č. 71099/01, str. 12, a rozsudek ESLP ze dne 16. 1. 2007 ve věci Pruneanu v. Moldávie, stížnost č. 6888/03, nesouhlasné stanovisko soudce Bonella, bod 12).
Není bez významu, že stěžovatelé nárok, který uplatnili v řízení před obecnými soudy, vymezili odlišně od toho, jak jej interpretovali v ústavní stížnosti. V žalobě uvedli, že "požadovaná náhrada vychází z ceny odňaté nemovitosti ku dni, kdy jim byla pravomocným rozhodnutím odňata (ke dni 19. 8. 1993, tj. z částky 3.000.000,- Kč) a nákladů, které na údržbu této nemovitosti byli nuceni vynaložit a jimiž nemovitost zhodnotili v celkové částce 1.027.947,- Kč", zatímco v ústavní stížnosti uvažované nároky ku konkrétní ceně odňatých nemovitostí již nevztahují (poukazujíce na obecný růst cen nemovitostí), uvádí, že "se nesnažili získat od žalovaného jakoukoliv částku, kterou by odvozovali od současné ceny nemovitostí, a to ať již domu nebo bytů, které by byly schopny uspokojit jejich bytovou potřebu", "nikdy netvrdili", že předmětnou nemovitost zhodnotili, a že vyslovují pouze přesvědčení "a prokazují", že do nemovitosti investovali částky, které jsou schopni "vyspecifikovat", a je pak požadují "jako náhradu za vyvlastnění".
Zde však je přiléhavé - kromě dosud řečeného - poznamenat dvojí. Za prvé, že v přiloženém soupisu (procesní spis, č.l. 17, přílohy) zaznamenali stěžovatelé převážně výdaje učiněné až po uplatnění restitučního nároku, a dokonce i po právní moci rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 7. 1993, č.j. 14 Co 248/93-64; některé nadto zjevně nejsou investiční povahy (viz kupř. "údržba zahradní plochy, vykácení bezinek, vysetí trávy, sekání trávy..., sníh" stěžovateli oceněné částkou 135.000,-Kč). A za druhé, že stěžovatelé nejenže spolehlivě, resp. v uspokojivé míře určitě, nevymezili důvod požadované náhrady, nýbrž není ani zřejmé, jak se to, co k němu uvedli, promítá do peněžně vyjádřené výše v řízení (žalobou) uplatněného nároku, resp. v jaké jeho části zamítavému rozhodnutí obecných soudů vůbec oponují.
Co do tvrzených nákladů "údržby" - v situaci, kdy neplatí předpoklad "dobré víry" stěžovatelů (viz výše) - stojí též za připomenutí, že se po stěžovatelích nežádá, aby vydali majetkový prospěch, který užíváním předmětných nemovitostí získali (viz ustanovení §10 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.).
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu